www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 

Koncert připomněl zážitek z klinické smrti

Koncert připomněl zážitek z klinické smrti


Pátým rokem probíhají nevšední koncerty Společná věc na historický duchovní nástroj z Číny a Tibetu.
Podívejte se na nečekanou spontánní reakci posluchačky koncertu.
 
Doporučit stránku e-mailem (2)    
      
 
Já se jmenuji Irena, jsem magistr psychologie a pedagogiky, a když mě bylo dvacet let, tak jsem na porodním sále dostala infarkt. Ale lékaři na ten infarkt nereagovali, tak jsem se odebírala na onen svět.
Moodyho jsem nečetla, číst nechci a mám ty zážitky své vlastní, aby se mi právě nesmíchaly s tím, co je psáno od někoho jiného.
Málokdy o tom hovořím, ale dnes o tom hovořím proto, že jak tady pan Pfeiffer vyluzoval ty tóny, tak jsem si prvně po čtyřiceti letech uvědomila, že tyhle tóny už jsem někde slyšela a že to bylo při té cestě jinam.

V tom tunelu?

On tam ten tunel tak ...
Ono se říká, že to je tunel, ale to je taková ...

Prostor nebo jak to nazvat?

Je to cesta a vidíte, že nejdřív proběhne život, jak šel, pozpátku, jakože narození je až na konci, a září tam cosi jako slunce, které nepálí, nepíchá a nic škodlivého nedělá, ale je takové milostivé, jemňounké, něžňounké a dá se říct, že hovoří.

A ptá se?

Ptá se: „Co jsi nejhoršího v životě provedla?“
A já v těch dvaceti letech jsem toho moc špatnýho neprovedla, ale jednou jsem chtěla prosadit svoji vůli, takže jsem sestře pustila těžkou věc na nohu.
A on říkal: „To je všechno?“
Já jsem říkala: „Já si na nic jiného nevzpomínám, zřejmě to bude všechno.“
A to sluníčko se začalo velmi smát, jako vibrovat, jako když se chvěje naše břicho, když se hrozně smějeme, tak to sluníčko začalo taky tak vibrovat a pravilo:
„A ty si myslíš, že jsem u toho nebyl?“
A to mě úplně rozbil teda.
A jinak tam jsou ještě pocity... tohleto je teda ten nejhezčí pocit, ale než došlo k tomuhle, to jsem mírně přeskočila, je tam pocit ... vlastní nicoty a něčeho ohromného. A ten pocit není až tak zrovna příjemný, ale netrvá dlouho. Taková ta milost, něha a přijetí, toho je tam mnohem víc.
... Že já zmizím, ale zmizím tady do toho, do té lásky nějaký velikánský. A to je teda hodně dobrý.

A ten rozdíl, to je vlastně něco, co člověka překvapí, protože vlastně vidí zrcadlo a vidí, jak to je doopravdy, vidí, že je tam přece jenom ještě ...

... a že vám to nikdy nikdo neřekne tohleto, nevíte, co tam máte očekávat, že jo.
Říká se – nikdo se odtud nevrátil a tak dále, ale z toho prostoru, z toho sluníčka nebo z toho univerza se vracíme zřejmě při narození, teda jako že se odtrhneme při narození a se smrtí se zase do toho vrátíme.
Ale – říkám – ty pocity jsou většinou příjemné, ale jsou tam i ty jako... taková ta nicota. Že už mizím, že nejsem, že končím.

Ano, máme svého milovaného člověka, to ono své ...

Jo, asi ego se rozpadá ...

... ego, své ono.

... a vy zíráte – a co teď?

Ano, co bude?

Jo, no a to není až tak moc příjemný, tenhle moment.

Příště už to bude lepší. :)

Myslím, že už se nevrátím.
Napsala jsem a nosím to s sebou, že žádnou resuscitaci si nepřeju, hlavně ne přístrojema.
V žádném případě ne napojit na přístroje a nechat mě tam někde půl roku ležet.
To mají zakázané všichni. A resuscitaci taky ne.
Když budu mít odejít, tak ať jdu. Už to nechci takhle na půl cesty.

Vy už víte kam. To je jak ten v tom Pelhřimově nebo kam to jezdil se podívat.

Jo, tak nějak.
... No, a jak jsem říkala, po čtyřiceti letech jsem si uvědomila...
asi tak po třetí, po čtvrtý to vyprávím, málokdy to vyprávím, protože není to úplně nejpříjemnější všechno. Když si ještě představím, že jsem teda porodila dítě ...
Jo, a to se mě tam ptali, to jsem přeskočila taky, jestli se chci vrátit. Jestli se chci vrátit, anebo jestli už chci tam.
A já jsem to svedla na to dítě, protože jsem hodně četla romány v mládí a hned v dětství, a tam vždycky bylo, jak macecha nebo cizí rodiče ničí dítě, které není jejich vlastní.
Tak jsem pravila, že by se mi tam asi docela líbilo, ale že bych nechtěla to dítě, které jsem právě porodila, dát do rukou cizím lidem.
Tak mi to něco, co tam se mnou hovořilo, nebo ten někdo, řekl:
„Dobře, tak se vrať.“ No a já jsem se teda probrala, ale to vrácení je něco příšerného, to je na tom asi to nejhorší.
Protože mi hned začali doktoři vytýkat: „Vy s náma vůbec nespolupracujete, vy si tady klidně ležíte a nic neděláte. Podívejte se, paní primářka musela kvůli vám přerušit dovolenou a přijet sem na sál“ a jedna výtka
za druhou, „a my budeme žalovat vašemu obvodnímu lékaři“, to si pamatuju navždy.
Tak to byl příchod zpátky, takovýhle "příjemný", no.
Ale jinak... na ten infarkt mě upozornil až pan doktor Tolinger, když na mém srdci našel jizvu, a doktoři o ní dodnes neví.

Takže dobře to dopadlo. Děkuju, že jste se svěřila s tou krásnou životní příhodou.
Děkuju. Hodně štěstí a těší mě, že dokážu vyloudit zvuk, který jste slyšela tam. To je moc pěkné. Děkuju.


To mě nikdy nenapadlo, že to tady uslyším. Protože těch čtyřicet let, co mám ten zážitek, tak když to vyprávím, nikdy mě už do uší nepřišlo, ani na mysl ani na jazyk, že tam byly nějaké tóny.
Až tady sedím a říkám si: „No tohle ale já už jsem slyšela.“

No ano.

A teď si říkám: „A kde asi?“, tak mi to došlo.

Krásné, děkuju.