www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 

Biotronické působení na rakovinu

Biotronické působení na rakovinu


Úspěšné biotronické působení Tomáše Pfeiffera, žáka a pokračovatele zakladatele biotroniky pana Josefa Zezulky.
 
Doporučit stránku e-mailem (9)    
      
 
Dcera
- Bylo to 14. února 1999. Maminka nám volala, že jí je velice špatně, ale neměli jsme v té době auto k dispozici, takže řekla, že si pojede sama do nemocnice autobusem.

Paní Heldová
- Začala mně téct krev z pusy.

Dcera
- Odjela, jela na plicní a tam, když zjistila paní primářka, že má chrlení krve, tak ji okamžitě převáželi do nemocnice.

Paní Heldová
- Jednou si mě zavolala paní primářka Smítková a řekla: „Paní Heldová, nemám pro vás dobrou zprávu, je tam zhoubný nádor. Je to zhoubné. Nechá se to léčit, bude to drastická léčba, ale jestli chcete, tak to zkusíme.“ Já jsem řekla, že chci, protože jsem se lekla, obrečela jsem to.

Vnuk
- A začalo to klasické martýrium, které u rakoviny je, že ji začali léčit – chemoterapie a tyhle všechny věci okolo.

Paní Heldová
- Když jsem tam byla poprvé v nemocnici, tak to jsem dostala dvakrát chemoterapii. No tak to mě pustili domů, to jsem ještě byla v pohodě a nastoupila jsem tam 19. dubna, znova mě pozvali a že dostanu 12 chemoterapií. Když jsem dostala osmou chemoterapii, protože oni nám brali každý den krev, tak zjistili, že mám zničené bílé krvinky.

Dcera
- Byla na tom tak špatně, že asi tak po čtrnácti dnech nebo po třech nedělích nám řekli, že maminka už se nám z nemocnice vůbec nevrátí. Tehdy tam byl se mnou můj syn Pepík a odváděl mě z nemocnice, protože jsem brečela.

Vnuk
- To si pamatuju, jak jsem vezl maminku do té nemocnice. Maminka tam šla samozřejmě jako dcera jediná a vyšla ven a řekla mi: „Babička tady přes víkend nebude, máme se na to připravit.“

Paní Heldová
- Zjistili prostě, že to je se mnou špatné, tak okamžitě uklízečky všechny musely nosit roušku, rodina ke mně nesměla. Byla jsem prostě v té izolaci, já nevím přesně jak dlouho. A sestřička říká: „No, je nám to líto, bylo to asi moc silné, paní Heldová.“ No ale propustili mě a já jsem ani nemohla chodit.

Dcera
- Nemohla dýchat, musela být pořád podpíraná, byla zesláblá, slaboučká.

Paní Heldová
- Ani mě nepozvali, dál nic. Totiž ale to já jsem nevěděla, že je to se mnou tak špatný.

Dcera
- A maminka byla velká bojovnice. Velká bojovnice, protože když nám ji pouštěli potom domů, tak nám řekli, že nám ji prakticky domů pouštějí umřít. Že se stane, že najednou maminka usne a už se nám neprobudí, že ten rozpad krvinek už bude tak špatný, že už nebude nic jiného.

Vnuk
- Já jsem dneska šťastný, že řekli: „My to neumíme. Neumíme.“ Protože to bylo pro nás najednou... najednou člověk začal ty informace získávat – co to je, jak se to dá řešit.

Dcera
- No a dva měsíce ale před tím, někdy v tom březnu, se Pepík seznámil s Helenkou, to byla jeho první paní, s tím, že má kontakty na pana Pfeiffera, že je to léčitel, že se hlavně zajímá o problémy, kde je rakovina. No a tak když nám maminku pustili z nemocnice, byla tedy ve velice velice špatném stavu, tak ji odvezli na přednášku pana Pfeiffera.

Vnuk
- Hned jsme ji tam odnesli, to musím říct takhle, odnesli jsme ji tam.

Paní Heldová
- Pan Pfeiffer se mě asi leknul, protože já jsem byla jak mrtvá.

Dcera
- No a hned tam se domluvili a maminka byla jedna z prvních pacientek na Soukenické. Pepík s Helenkou ji tam odváželi, já myslím někdy začátkem června.

Paní Heldová
- Vnuk mě prostě dokonce nesl do toho druhého patra. A můžu vám říct, já jsem tenkrát ani nechtěla do té Prahy, protože mně nebylo dobře, a řekla jsem, že se určitě snažili v té nemocnici udělat všechno, co se dá, a vnuk říkal: „Babi, musíš do té Prahy, i kdyby ti to mělo dát rok života, tak musíš k tomu panu Pfeifferovi.“ No a já jsem tady třináctý rok, třináctý rok je to už.

Dcera
- To byl obrovský kus, obrovská změna, co se s maminkou stalo. Začala být taková vitálnější, v pohodě.

Paní Heldová
- Na mě to tak působí, že já se motám doslova, já se musím držet toho zábradlí. On má takovou energii v sobě, víte, co vám předá. A když jsem tady byla poprvé těch pět dní, pan Pfeiffer mě z toho dostal. To bylo v červnu. Oni mně chodili brát krev domů a dcera tam volala, jak to dopadlo, a po týdnu léčení pan doktor říkal: „Paní Povová, maminka má krvinky v pořádku.“

Dcera
- A jezdila tam snad ob měsíc, byla tam velmi často a na ní bylo úplně vidět, jak chce tady žít, jak chce tady být, no a silná vůle.

Paní Heldová
- Tak tady jenom hlavně odpočívám. Tady prostě... abychom tu energii, co nám pan Pfeiffer dá, aby to zůstalo jenom pro nás. Nemáme prakticky větrat, když jste po léčení, prostě musíte mít vyvětráno předem, víte, a máme dvě hodiny ležet. A to já tedy poctivě dodržuji. Já když jsem tady, tak to chci využít. Tady je to krásné všechno, a tak máme krásnou kuchyňku, tam si uložíte věci do ledničky, je tam takové povídání, co by měli ti pacienti dodržovat, aby ta léčba byla účinná, víte. Já prakticky od roku 1999 ani kousek uzeniny, maso, nic, já to dodržuji poctivě.

Dcera
- Samozřejmě jakmile se řeklo – dieta, úprava stravy, okamžitě všechno začala dodržovat. Tam vůbec nepřicházelo v úvahu, že by to nedodržovala. Chtěla tady zkrátka být.

Vnuk
- Celá rodina se najednou sepnula a snažila se pomoct, snažila se to prostě nějakým způsobem řešit. Podmínky – tohle, tohle, tohle se musí dodržovat. Máš s tím problém? Dobře, dělám to s tebou ode dneška.

Paní Heldová
- Přijel vnuk, já jsem dělala kotletky, sebral to, všechno to odvezl, přivezl mi věci, „babi, to nesmíš, to můžeš,“ a tak já to od té doby poctivě dodržuji. Žádné léky jsem nebrala už na tu moji nemoc, ale chodila jsem pravidelně na kontroly, jak mě zvali, na ty plíce. Tak jsem se tam po dvou letech setkala s tou hlavní sestřičkou, s paní primářkou a ty na mě nestačily koukat. Říkali: „Jé, paní Heldová...“ No a já jsem říkala: „No, já žiju, paní doktorko.“ V minulém roce jsem byla na kontrole plic a paní doktorka Smítková řekla, že už nemusím, že je to v naprostém pořádku. Já jsem měla to štěstí totiž, že jsem byla brzo u pana Pfeiffera. Propustili mě 19. května v roce 1999 a já jsem byla u pana Pfeiffera 7. června 1999 a 10. června jsem tam měla 70. narozeniny. Takže vidíte, je to už tolik let a 10. června budu mít 83 let.


Upozornění
Biotronika neslouží v žádném případě jako náhrada medicínské léčby a nikdy neodvádí onkologického pacienta lékaři. Biotronika se vnímá jako možný budoucí doplněk klasické medicínské léčby. Cesta k tomuto stavu jistě ještě nějakou dobu potrvá. Je to věc dalšího dialogu.