www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 

Náš osud a běh času

Náš osud a běh času

Nic nebylo, nic nebude, vše jest teď!

Tvůrčí dílo trvá ve své nehybnosti. Současně jsou doby minulé i budoucí. To jenom my, naše „Jsem“, putujeme v tom hotovém dění a vytváříme tak ve své mysli pojem času. Prožíváme okamžiky a míjíme je, abychom vstupovali do dalších. Částka z Tvůrčího díla, která je naším osudem, odvíjí se v našem bytostném vědomí jako film. Postupujeme daným dějem, který na nás působí svojí realitou, a pozorujeme ostatní osudy kolem sebe.

Představme si Tvůrčí dílo jako tělo složené z buněk. Každá buňka je nějakým dějem, nějakým osudem něčeho nebo někoho. Vše, co kolem nás je, má svůj osud, svůj děj. Má ho kámen, rostlina, živočichové včetně člověka, mají ho věci, výtvory stvořené lidskou rukou, má ho i blesk a hrom, oblak na obloze, kapička vody, která padá z oblak. Vše je součástí Tvůrčího díla, ve kterém má svoje místo i děj.

Svým bytostným vědomím jsme vstoupili na nějakém místě do Tvůrčího díla, do jedné té buňky čili do jednoho hotového dění a říkáme mu „náš osud“. Nejedná se o nic více nežli o to, že vývojovým pohybem, kterému říkáme „běh času“, procházíme hotový děj a vnímáme ho (prožíváme ho). Docela dobře jsme mohli vzít na sebe jiný v libovolné době. Je to asi tak, jako když stojíme před knihovnou, kde jsou v řadách knihy, a volíme si román zprava nebo zleva, z horních nebo z dolních příhrad. Zvolíme jeden, počneme ho číst a plně se zapojíme do jeho vnímání. Přeneseme se do doby toho děje a ten se před námi rozvíjí a odvíjí časově. V té knihovně byl jeho děj hotový a statický. Neměl čas. Ten jsme teprve vytvořili my, ve své mysli, kdy jsme postupně děj románu vnímali. Kdybychom děj románu znali dopředu, představili bychom si celý obsah najednou.

Tvůrčí dílo trvá. Čas do něho vnášíme my svojí myslí. Vlastně nedáváme mu čas. Ono ho ve svém statickém bytí nepotřebuje. Čas pouze vytváříme pro sebe proto, abychom mohli rozloženě vnímat.

Svým zrozením vstupujeme do jednoho hotového osudu. Vstupujeme právě do toho určitého a ne jiného proto, že zákonitě mu svým myšlenkovým složením, svojí psychickou kvalitou, životním postojem a vývojovým stupněm odpovídáme. Z naší kvality a způsobu myšlení vytváříme v životě činy a vlastní projevy. Ty jsou výrazem nás samých, a proto se automaticky stávají činiteli, kteří se poměrně podílejí na určení dalšího osudu. Ale jenom poměrně. Jsou zde ještě další faktory se svojí účastí. Jsou to okolní vlivy a vztahy okolí k nám, i naše vztahy k okolí.

Jinak řečeno naše činy a projevy jsou výrazem naší kvality a vývojového stupně. Zákon odrazu je přenáší do dalších životů. Ony jsou hlavním faktorem při vyhledávání našeho příštího zrození, tedy našeho osudu. Ale nejsou jedinými.

Představme si, že v právě žitém osudu jednáme s různými lidmi. Máme k nim větší, nebo menší sympatie, odpor nebo lhostejnost. Tím se k nim více nebo méně připoutáme. Pouto je třeba chvilkové a slabé, nebo při větších sympatiích dlouhé a silné.

Není pro člověka jedno, s kým se stýká, ale hlavně komu rozevře své sympatie. Lidé, na které jsme se více nebo méně vázali, stahují nás svým vlivem ke svému budoucímu osudu a my svojí sympatií se zase vážeme k nim. To je např. důvod, proč lidé stejně deformovaní ve své psychické formě se nemají spolu scházet a svými sympatiemi utužovat bytostná pouta mezi sebou, nebo proč vývojově vyspělé bytosti se na nikoho citově příliš neváží, ale naopak snaží se mít rádi vše stejně. Tím není myšlen vztah jednotlivých lidí k sobě. Kdyby ten mezi lidmi nebyl, přestalo by se lidstvo rozmnožovat. Člověk musí mít vztah k druhému člověku, ale na rozdíl od vývojově nižších lidí neotročí tomuto vztahu.

* * *

Člověk o svém osudu rozhoduje. Uplatňuje svoji svobodnou vůli, kterou promění v čin tak, jakého je schopen. To znamená, že záleží na tom, jaké má myšlení, postoj k životu, morální kvalitu, prostě na jakém je vývojovém stupni. Jasnovidec nebo astrolog může zjišťovat průměr lidského osudu, a proto někdy některé události, které jsou zjištěny jako jisté, v osudovém projevu nevyjdou. Ani odchod člověka (tělesnou smrt) není možno přesně určit, ale jen pravděpodobně. Smrt nastává v osudu tehdy, kdy člověk přijde v osudu na velmi těžkou událost v její nejspodnější, tedy nejhorší části. Ale takových událostí je v životě více, hlavně ve stáří člověka, kdy bývají v určité době více nakupeny. Tělesnou smrtí osud člověka nekončí, ale pokračuje dále. Člověk ho jenom prožívá bez těla a tedy podle této situace trochu odlišně. Proto nic nezíská člověk ten, který v těžkých životních situacích dobrovolně opustí tělo (sebevraždou). Většinou naopak. Svým činem sníží svůj osudový průchod hluboko pod osu a dá mu pak velkou práci opět ho zvednout. Samozřejmě že není jeden čin stejný jako druhý, i když se nám to zdá. V takových situacích nemůžeme být soudci lidského jednání. Jsou také sebevraždy z důvodu sebeobětování, kdy člověk ví, že kdyby žil dále, poškodil by druhé, nebo v případech, kdy člověk dává svůj tělesný život v sázku pro jiné nebo vyšší cíle, i když ví, že přitom pravděpodobně zahyne. A jsou také sebevraždy, které se nám jako takové jeví, ale nejsou jimi, protože jsou provedeny v pomatení smyslů. Na tyto okolnosti ovšem člověk nemá hřešit, protože by si mohl ve svém bytostném vývoji mnoho pokazit.

Budoucí lidský osud neurčuje pouze člověk sám, účastní se na něm více faktorů. Jsou to bočné vlivy událostí a lidí. Ale jsou také zrody vývojově již velmi vyspělých jedinců, kteří na rozdíl od ostatních lidí se již rodit nemusí, ale přesto se rodí. Běžně se lidé přerozovat musí. Je to vývojová záležitost, která je životním zákonem a tepem života.

Bytost se vyvíjí neustálým převtělováním. Od nižších tvorů k vyšším. Přitom stále je pracováno nebo sama pracuje na svém růstu. Jedná se o vnitřní bytost, tj. o tu, která postupuje od nejnižšího viru až k člověku a pak stále dál. Tato bytost prožívá mnoho specifických životů – jednotlivých životů – asi tak jako člověk ve svém životě prochází mnoha dny, které jsou každý jiný a v nichž se děje jeho lidský vývoj. Je to tedy vnitřní bytost, na rozdíl od vnější – specifické bytosti – která se utváří každým životem zvlášť a která má svůj začátek ve zrození dítěte a končí těsně před novým zrozením a která má ve svém životním běhu epizodu, které říkáme tělesná smrt.

* * *

Až pochopíš sám sebe jako nedílnou součást všeho, tj. vesmírných i nadvesmírných forem, pak se ti rozevře plně pochopení smyslu života, a to je smyslem i účelem duchovního snažení. Pak pochopíš, že na prvém místě tvého životního zájmu má být každý druhý tvor (nejenom člověk) a pak teprve ty sám. Pak se staneš služebníkem, který bude pracovat na všem kladném v Tvůrčím díle, a nebudeš chtít být vládcem nad nižšími. Vzpomeň na národ, který byl pro minulých 6.000 let vyvoleným, ale který tím, že chtěl vše ovládat a vše si porobit, připravoval si jen stálé utrpení a zkázu. Vyspělý člověk, který pochopil, nutně svým přesvědčením je ochráncem a služebníkem všeho nižšího.

Josef Zezulka v knize
BYTÍ – ŽIVOTNÍ FILOZOFIE

Vydala ji DIMENZE 2+2, Soukenická 21, 110 00 Praha 1,
e-mail: info@dub.cz, www.dub.cz, tel.: 222 311 141

časopis Medium, 1. 4. 2013

 
Doporučit stránku e-mailem (0)