Osud – přítel a učitel

Nad vším děním bdí velmi důležitý zákon. Moudrá prozřetelnost to zařídila tak, abychom prvoplánově neviděli, kam vedou důsledky našich činů. Je to proto, abychom žili čistě, bez manipulace, tak jak jsme sami vnitřně nastaveni.

Někteří z nás začínají mít asi tak od poloviny cesty lidskými rozeními možnost chápat tento zákon hlouběji. Ve svých meditacích nakonec pochopí, že ať vykonají cokoliv, je to stejně existující jako brzdná či akcelerační síla. Zákon zachování nefunguje zdaleka jen ve fyzice, ale doslova ve všem, ostatně jako každý přírodní zákon.

Moudrý člověk, který přemýšlí, nemůže prvoplánově ničit a vymezovat se jenom proto, aby jemu samotnému bylo dobře. Žádná myšlenka, kterou vyšlete, ani žádný čin se neztrácí. Je tu absolutní vědomí přesahující vše, co si jen umíte představit. Je tu vědomí dějů a činů, které nemá hranice času a je věčné. V něm se pohybujete otvírajíce tento děj svým vědomím pozorovatele, i když soudíte, že události tvoříte vy sami. Není to však pravda, protože skutečné tvoření je nad vámi. V jistém smyslu jím jste i vy, ale v této chvíli máte jiný úkol. Plníte svým životem tu boží část, která je v rozdělení. Jste tedy mnozí, a přesto jeden. Všichni jste Jednota, přestože se tak necítíte.

Kudy se ubírá vývoj

Je to vlastně zvláštní. Na počátku jste. Není, co by vás rozdělovalo a máte jednotné vědomí všeho, kdykoliv a kdekoliv. Není času a prostoru, jen věčné trvání. Pak jdete procesem tvoření, rozdělíte se, vzniká procházení, kauzalita, čas. Přesto, že vaše já je pořád tou boží jiskrou, v téhle chvíli plníte boží úkol z druhé strany. Jdete k němu, abyste jej naplnili, ukončujíce tak jeden cyklus životního běhu.

Myšlenka životní filozofie se mnohým zdá zdánlivě překonaná, přesto však ona jediná je schopna zřídit, abyste byli šťastni nejenom vy, ale naprosto všichni. Všichni vytváříte sílu, která z velkého útvaru osudu vybírá tu lepší, tu horší rovinu. Není snad člověka, který by chtěl žít pro utrpení, a přesto tolik jich žije tak, aby se to naplnilo.

Jak to probíhá v praxi? Vývoj bytosti jde od jednodušších do stále složitějších psychických forem. Tato vývojová cesta je podmíněna změnou a novým pochopením. Pochopení přináší zákon odrazu – karma. Bytost, která žije – nemyslím lidskou, ale nižší – dostává první impuls a to, je-li její rozhodování dobré nebo špatné, se odráží v jejím příštím zrození. V příštím životě se to ukáže v jejím osudu, aby bytost svoje činy vychutnala a poznala.

Takhle se bytostný druh vyvíjí do stále vyšších a vyšších vývojových forem, až přijde k člověku. U člověka je jeden předěl a sice ten, že bytosti vývojově pod ním mají sice aktivní životní projev, ale pasivní vývoj tzn. živočich tvoří a karma mu to vrací. Podle toho má svůj osud a tím také poznává. Poznání zprostředkuje zákon karmy, který se valí celým vývojovým cyklem.

Člověk je prvý tvor, který už má možnost rozhodovat o svém vývoji. Může dobrovolně pochopit a zákonu odrazu se může vyhnout. Ovšem je to teprve první tvor ve vývojové řadě a tento zákon dobrovolného vývoje u něj ještě není nijak silný. Začíná se teprve vyvíjet. Můžeme tedy říci, že člověk je krizovým tvorem, který poznává novou vlastnost. Poznává svoji dobrovolnost, která je postavená na přemýšlení a uvažování a která se teprve rozvíjí. Čím je bytost nižší, tím má méně zrození ve svém druhu. Naopak čím je bytost vyšší, tím má více zrození – zatím je nejvyšší na planetě člověk, který má už velmi mnoho zrození. Kolik? To je individuální, ale je to hodně.

Člověk, který přichází do prvotních lidských životů z nižší bytosti, má ještě zákon karmy příliš silný. Nebo bych to řekl obráceně – nemá ještě rozvinutou svoji dobrovolnost, kterou se sám může měnit, a proto podléhá více zákonu odrazu, který ho potom učí. Jak člověk postupně vyspívá a začne se měnit, ne ovšem pod zorným úhlem sebekázně, nýbrž především pod zorným úhlem toho, že víc poznává, mění se dobrovolně a vyspívá bez silnějších osudových zásahů neboli bez onoho utrpení, jemuž říkáme karmické.

Neznamená to, že vše, co je v osudovosti člověka, mu přinesla karma. Zákon odrazu neboli karma připraví člověku určité události, ve kterých má být poučen v příštím životě. Jelikož však nic nebylo a nic nebude a všechno je (všechno je hotové a my tím jenom procházíme), pak je vyhledáván určitý osud, který tomu člověku patří a v něm jsou i některé karmické závazky. Svým zrozením tedy vstupujeme do jednoho hotového osudu, jemuž odpovídáme svým myšlenkovým složením, svojí psychickou kvalitou, životním postojem a vývojovým stupněm. Z naší kvality a způsobu myšlení vytváříme v životě činy a vlastní projevy. Ty jsou výrazem nás samých, a proto se automaticky stávají činiteli podílejícími se na určení dalšího osudu. Ale jenom poměrně. Jsou zde ještě další faktory a to jsou okolní vlivy, resp. vztahy okolí k nám i naše vztahy k okolí.

Vývojové stupně

Jinými slovy lze říct, že naše činy a projevy jsou výrazem naší kvality a vývojového stupně. Jsou hlavním faktorem při vyhledávání našeho příštího zrození čili našeho osudu. Zákon odrazu je přenáší do dalších životů. Můžeme říci, že cokoliv člověk učiní, totéž se mu vrátí.

Lidské činění v celkové osudovosti musí přijít do rovnováhy. Události jednotlivých osudovostí člověk naplňuje svojí životní silou. Prožije svůj osud, zanechá v něm určitou kvalitu a tento osud v bezčasovosti stále trvá. Je to tak uchovaný děj, jako je uchovaná hudba na magnetofonové pásce. Kdykoliv ji si můžeme znovu přehrát, tzn. kdykoliv se lze k té hudbě zase vrátit. Tak je to i s osudem. Když jsme určitý osud prožili, stává se pro nás minulostí, ale to je jen pro naše nedokonalé myšlení. Trvá totiž dál. Byl zde, než jsme do něho vešli a bude prožíván stále. Bytosti, které ho prožívaly, v něm zanechaly svoji sílu. Má svůj kvalitativní rozměr, který je v různém čase různý.

Zákon odrazu, tedy karma, není zákon nějaké pomsty – ta v osudu neexistuje. Je to zákon, kdy k člověku opět přijde to, co si sám udělal, aby pochopil. Někomu se to však může zdát až příliš abstraktní.

Jsou to již desítky let, kdy jsme téma osudu probírali s panem Josefem Zezulkou. Dostal jsem i knihu o indickém fenoménu knihoven palmových listů. V této době o něm v Evropě nevěděl skoro nikdo. Pan Zezulka mi popsal tento způsob vidění osudu a ujistil mě, že to není podvod. Ve snu mne nenapadlo, že se za mnoho let setkám s indickým nádím v Praze nad svým listem, na kterém dávný mudrc – Riši napsal můj osud. Popsal jej před pěti až dvaceti tisíci léty! Tak staré jsou informace na palmových listech. Jak je možné, že někdo vidí váš osud z takové dálky? Je to právě proto, že ve skutečnosti osud trvá v bezčasové formě. Informace ze svitku byly nejen v mém případě, ale i u mnohých jiných lidí naprosto přesné, včetně přesných dat, jmen a období, která již nastala.

Mnohým lidem přečtení jejich listu doslova změnilo osud. Především již nikdy nebudou vnímat osud jako náhodný sled dějů a odtud je již jen krok k hlubšímu studiu.
V univerzitě Bytí se věnujeme těmto tématům po celou dobu jejího trvání a tento rok to bude již dvacet let. Josef Zezulka jako první filozof moderních dějin propojil osud v celé šíři od jednotlivé události v našem třírozměrném kauzálním vjemu až po bezčasovorozměrné chápání nekonečna, tedy stálého vjemu. Vždyť v pravdě nic nebylo, nic nebude a vše je. I to, že právě čtete tento článek.

Mnoho krásných osudových chvil pro vše, co je, vám přeje sanátor

Tomáš Pfeiffer