PROČ SE SNAŽIT O DUCHOVNÍ POZNATKY?

Proč se člověk zajímá o hlubší poznávání života, o rozšíření svého duchovního obzoru, o pochopení smyslu života? Proč se o to někdo zajímá a jiný nemá zájem? Proč tomu, kdo se zajímá, stačí jenom mělčiny duchovního poznání, zatím co jiný usiluje o poznání do stále větších hloubek? I v tom je vývojová zákonitost.
Pro mnohé lidi je samozřejmé, že chtějí vědět stále víc a více o životě. A proč ne? V člověku je zdravá zvídavost. Je to ta vlastnost, která v živočišné říši pozvedla člověka k jeho nynější, byť i jen poměrné dokonalosti a provází dále. Je to bezesporu projev jeho inteligence, která mu umožňuje další živočišně – vývojový postup do budoucích dob a duchovně vyspělejších bytostných forem.
Člověk si uvědomuje, že to velké tušené mysterium života stojí před ním a nabízí se jeho vědomí. Bylo by jistě velmi malé a primitivní myšlení, kdybychom se spokojili s poznáním pouze toho světa, které před nás staví našich pět smyslů. Musíme si uvědomit, že např.
zrak, který je naším nejpřednějším informativním smyslem je omezen jen do úzkého spektra vidění. Co je za hranicí ultrafialovou nebo infračervenou, to již zrakem nevnímáme. Právě tak jsou omezeny i naše další smysly, a to znamená, že naše informace o světě a jeho dění jsou jen velmi nedokonalé. A přesto na této nedokonalosti mnoho lidí staví své základní poznání světa, života, sebe.
Kdo si uvědomí tuto naši lidskou neschopnost, ten udělal první krůček k tomu, aby se mohl dovídat více a rozšířit svůj duchovní obzor. Ten začíná chtít, začíná hledat a uvažovat. Je to přirozené rozhodnutí, vývojově zákonité, které existuje v každé jiné bytosti a jednou, v určitém vývojovém čase se projeví. Bytost roste převtělováním. Postupem z nejnižších do vývojově vyšších a vyšších bytostí rozevírají se v ní další, stále více dokonalejší vlastnosti. Vlastnost hlubšího zvídání nastupuje teprve ve vtělení do člověka. Zpočátku, jako každá nová schopnost je slabá a v prvních lidských zrozeních se ani nemusí projevit. Takový lidé přijímají svůj životní osud bez přemýšlení. Pokud přicházejí k náboženskému myšlení, (obyčejně výchovou) - béřou náboženské prvky nekriticky a pouze vírou.
Jiní jsou lidé vývojově vyspělí, tj. ti, kteří již prošli více lidskými přerody. Jejich vyspělejší filosofická zvídavost nese sebou i větší kritičnost. Někdy dobrou, jindy ale nezdravou, rebelantskou. Proto mnozí často zamítají náboženské myšlenky přesto, že k nim vnitřně mají velmi blízko jenom proto, že právě vlivem své kritičnosti nejsou spokojeni s mělkými nebo naivními výklady některých sekt nebo církví a zatvrdí se v  hledání pravdy a ve svém zklamání odmítají vše. To je ovšem škoda.
Kritika je správná, dokonce nutná. Ale aby byla správná, musí se opírat o vědomost faktů a o dobrou vůli hledat pravdu a né jenom rebelovat proti všemu, co se člověku jeví jako filosoficko – náboženská úvaha. Takovým postojem ještě nikdo nikam nedošel. Že život je daleko složitější než lidstvo chápe, to je jisté. Jen se zamysleme nad naším omezeným vjemem. Bez jeho širších znalostí je člověk v životě ztracen. Podobá se slepci, který stojí v neznámé krajině, kde se nemůže orientovat. Vždyť co mnohý člověk ví o celkové osudovosti nebo o svém osudu. Jak si zdůvodní osudové události, a jak nevědomě si připravuje další, obyčejně pro něho více – méně nevýhodné. Jak se nemůže orientovat v životních zákonitostech činů a následků. Jak postrádá vědomí o smyslu všeho, co se v běhu života děje, a jak ani zdálky nemůže pochopit celkový smysl života.
Mnohý byl učen o bohu. Ale zná ho?
Nebo jen opakuje nějaké fráze a jeho jméno bez hlubšího pochopení?
Ví něco o síle centrální myšlenky nebo o síle myšlenky své vlastní?
Je dobro a zlo jen pouhým klišé,které se jen odhaduje podle lidských přání?
Co ví člověk o sobě jakožto duchovní bytosti?
Co ví o převtělování, o existenci minulých i budoucích životů?
Co ví o jiných bytostech ať už živočišných nebo rostlinných, co ví o své sounáležitosti s nimi?
Co ví o osudových poutech, které svými činy a vnitřním postojem stále vytváří i ruší?
Co ví o silových vlivech hmotných i duchovních, které nás stále obklopují, mění se, sesilují a seslabují, působí na nás a více-méně ovlivňují naše myšlení i činy. A co ví o vlastních vlivech, které stále vysílá a za které odpovídá, i když o nich neví?
Co vůbec ví o sobě a o celku? Atd.
Šťastný člověk, který pochopil omezenost lidského vědomí a snaží se pochopit více. Ten začíná hledat a seznamuje se s názory různých učení. Ovšem šťastnější ten, který v těch různých učeních dovede oddělit dobré zrno od plev. Aby toto dokázal, musí se seznámit i se skrytými zákonitostmi života. Pak teprve se stane tou žádoucí kladnou složkou v tvůrčím díle. Dosavadní slepec prohlédne, jeho duchovní obzor se rozšíří a život nabude smysl.
Proto se má ten, kdo může, zajímat o životní hloubky. Proto, aby byl plným člověkem, schopným jíti dále.