ŘÍP 2005

Přátelé,

vítám vás při Dni otevřeného nebe, zde na hoře Říp, tak jako každoročně třicátého března, roku dva tisíce pět. Jsem šťasten, že tak mnozí jste přijali myšlenku tohoto svátku a nelitovali jste času, ani všeho ostatního a přijeli jste. Poprosím společně za nás za všechny, abysme byli hodni a abysme také udrželi boží milost, aby s námi byly síly dobra, abysme nepropadali beznaději, která tak často by otvírala svoji náruč, a je to věru náruč velmi široká. Žijeme těžkou dobu, a přesto je ta doba symbolicky ozářená Sluncem a jen málo lidí ví, že ta tíže té doby je vlastně předobraz jara, které po ní přichází, a že snad tedy je, vedle toho, co je na znaménku mínus, vlastně i plusem. Ona nám pomáhá všem. Snažte se, aby když uvidíte kolem sebe nedobro, abyste se alespoň trochu bránili tomu, přijmout stejnou minci. Je to důležité. Váš vnitřní svět má být pokud možno klidný. Jistě že se občas nad něčím pohoršíte, něco vás rozčílí, ale má to být na povrchu a hleďte vnitřní svůj svět chránit.

Je to deset let, dnes je desáté výročí prvního stupně Duchovní University Bytí. Každé výročí má svoji hodnotu. Minulý rok to bylo desáté výročí založení, letos je to desáté výročí prvého stupně. Ano, je to už deset let, co se scházíme a co ti z vás, kteří mají zájem o studia filozofie a kteří, doufám že po zralé úvaze, složili slib. Ne slib oddělování, ne slib nějakého sektářství, ale slib bratrství všemu. Slib, že budete stát po boku všemu, co žije, ne jen člověku. To by bylo málo. To byste ztratili cestu. Protože jste částí která byla tvořena a stvořena, a ta část je vlastně jedno, pak vše jste vy. Bolest každého, je i vaší bolestí.

Stejně tak to cítí všichni, kteří přijali jakési znamení ducha a pod novým vlivem nové doby – vodnářské doby, v čase kdy ryba opouští své místo, tedy pod novým vodnářským vlivem začínali přijímat, opět po tisíciletích, tuto myšlenku plněji. Je jaro, je čas se probudit. Trvalo dlouho, než prní výhonky mohly vzklíčit. Zima byla dlouhá a krutá. Ale byla taková, jaká má být. Osud je osud a přines to, co přinést měl. Nic víc, nic míň. A tak nežehrejte, když kolem vás osud poběží svým rychlíkem a bude se i vás dotýkat, každého z nás, a vždy pamatujte, že je tu také celá trať a ne jen jedna zastávka. Tedy nevystupujte v zastávce na beznaděj. Zůstali byste na místě a nikam byste se nedostali. Nelitujte se, je to sebedemoralizující. Sebelítost přináší jen zmar. Jděte den po dni a hledejte, kde uznáte za vhodné hledat, a jestli to bude i Universita a potažmo první stupeň její, ale po zralé úvaze, pak se budem pokoušet být připraveni vaši potřebu naplnit.

Teď je na místě vzpomenout, odkud to všechno je, protože to není ani z mé hlavy ani z hlavy nikoho z nás. Na to ty hlavy jsou příliš dutohlavé. A tak ta jedna jediná, která stojí na počátku všeho, je tou, na kterou vzpomínám často, často se k ní vracím, často se radím a říkám si, jak by asi reagoval on, co by udělal, jak by on řešil tu či onu věc, a přiznám se, že si vůbec nejsem jistý, že se blížím tomu, co by on udělal. Ale alespoň se snažím jako vy všichni.

Je dnes pro vás připravena, v té druhé části, velmi bohatá část programu, doufám, že vás potěší, je to možná i možnost, kterou máte na počátku než začneme, rád bych řekl že budem začínat úplně přesně na třetí hodinu, nebudeme dnes bohužel moci čekat na nikoho, čili přesně ve tři hodiny začínáme v Soukenické. A možná, tedy pokud přijedete o něco dřív, tak se podívejte do dárku, který dostanete a je to knížečka „Kudy vede cesta lidstva“, a která možná vám zase svým způsobem dá nějaké odpovědi k otázkám, které nás všechny napadají. Nyní přichází chvíle, která by opět nebyla bez něj, je to vlastně jakési, byť vnějškové přesto důležité, přihlášení, přísaha, k tomu, co zavazují cesty duchovní a Slib posluchače prvého stupně.

Ještě si dovolím chviličku odbočit. Když jsem v těch posledních dnech se s ním stýkal, nechtěl mě ani zatěžovat svojí nemocí. Skoro si ani nepřál, abych u něj stál a viděl tu bolest, která tam je, a která byla opravdu velká. A o to silnější je potom když se v dalších měsících díváte do díla, které zanechal, a pak, nejen během těch měsíců ale i dalších let, najednou objevujete, jakoby náhodou tu a tam založený papír, který je psán tužkou, a který reaguje přesně k tomu, co je potřeba a co člověk potřebuje v té chvíli znát aby mohl jít dál. Někdy se mi nad těmi papírky, přiznám se, draly až slzy do očí. Protože, tak to bylo silné. Tedy děkuju spolu s vámi jemu, jestli dovolíte, jestli smím i za vás mluvit, děkuji za všechno, co pro nás, nejenom tady na tomhle kopečku, udělal. A doufám, že snad bude i v budoucnu dost lidí, kterým pomůže jeho cesta a jeho poznání. Vždyť k tomu to slouží. Tedy i pro vás, pro ty nové, kteří se chystáte právě ke slibu. Udělejte tak po zralé úvaze, berte slova slibu vážně, a nesnažte se slibem oddělovat od druhých, myslíc si že jste něčím víc, ale naopak ten, kdo slíbí, je vlastně tím, který má více sloužit a více pracovat pro druhé než by to činil druhý. Takže vám k tomu přeji hodně štěstí a poprosím přátele, aby přivedli první slibující.

(následuje slib)

Pokud jste postrádali slib a jeho čtení, tak je to správně, protože ti slibující ho mají v ruce a ti ostatní ho znají už myslím důvěrně. A kdyby se chtěli náhodou přihlásit, tak ho najdou v časopise. Takže nyní bych si dovolil požehnat všem přítomným, popřát z celého srdce, z moci svého úřadu, boží milost.

(následuje žehnání)

Ať je dobře, na téhle Zemi, s velkým zet.

(následuje hymna)

A to je zde z oficialit vše, těším se do Soukenické. Tak tedy zatím nashledanou.

 
ŘÍP   30. 3. 2005