Projev Tomáše Pfeiffera 30. 3. 2009 na hoře Říp
 Přátelé, vítám vás na akci, která se stává tradicí. Tradice, to je něco jako rytmus. Je to něco jako příbojová vlna za příbojovou vlnou. Je to něco, co se v čase a prostoru upevňuje a co dává sílu. My všichni jsme dílem tradice. Před námi to byla tradice těch nižších, zvířat, možná ještě předtím rostlin, kdesi předtím to byla tradice počátku života, ještě předtím vzniku planety a ještě předtím v tom nekonečném sledu rezonance, to byl vznik vesmíru. Je to tedy rytmus který je ve všem, protože to, co stvořeno, je zároveň rytmem. Je důležité, aby náš rytmus nebyl rytmem v protitaktu. Je důležité, aby rytmus co nejvíce z nás rezonoval s rytmem planety, celku, aby tento rytmus byl posilován, byť jedním, dvěma, pěti, deseti... Stál bych tu, i kdyby vás tu byli třeba jen dva lidé. Je to velké tajemství. Tajemství lidí.
Jiný rytmus, který bych dnes rád zmínil, je rytmus, který pro nás je ten možná nejdůležitější. My máme mnoho rytmů jiných, rytmus života, zrodu a smrti, máme rytmus svého mládí, i svého stáří.
Ale pak nás přesahují rytmy jiné. Jsou to rytmy osobností spojených v celek, jsou to rytmy dob, vlivů. A jedním z těchto rytmů je rytmus přinašečů. Byl jsem před dávnými léty pověřen přinašečem, abych ten rytmus pro vás nesl dále. Proto tady dnes stojím. Je to rytmus změn, které přináší i den v roce, tedy 30. březen, jako den, v kterém jsme nejblíže svému tvůrci.
Je to tak, že si vážíme mnohých svých vrstevníků až poté, co nás opustí. A platí to, že čím je ten náš vrstevník geniálnější, tím později si ho začínáme vážit. Je to proto, že potřebujeme čas aby jsme dozráli a pochopili, co ten který člověk nám všem přinesl. Je to jako potůček, který začíná kdesi na ledovci jako malá stružka a po tisíci kilometrech končí jako veliká mohutná řeka, kde se vlévá opět do řeky času, tedy do moře, a tam končí svou pouť v tomto cyklu. Vážíme si lidí vědy, vážíme si lidí umění, vážíme si ale i lidí filozofie.
Asi by nebylo na světě národa, který by netoužil po tom, aby ten, který je na počátku těchto věcí, věcí rytmů, přinašečství, nebyl jeho členem. Je krásné že se nakonec na všechny dostane. Každý z těch jednotlivých přinašečů je člověk který pracuje ve společné věci, společné věci pro nás, pro sebe, pro celý svět. Vidíte krize které nás teď začínají dohánět. Jsou to ty krize, o kterých jste si četli kdysi strachujíc se z toho, co přijde. Pokud jste dobrými posluchači a dobrými čtenáři Zezulky, nebo i jiných, pak byste se neměli bát. Měli byste vědět, že dobro a zlo je projev řádu Bytí, a že to, že tu tečem ve svém rytmu tímto časem, má svůj hluboký smysl u každého jednoho z vás. Tady přede mnou na té planince je něco jako spousta světélek. Těch světélek je mnoho vtělených i mnoho nevtělených. Každý z vás nese své světlo a pracujete pro svůj zdroj. Vy jste jeho částí. Byli jste pověřeni, abyste částí svého Bytí naplňovali celistvost života. My všichni děláme chyby, to je přirozené. Snažme se jenom aby nebyly větší, než nám náleží právem. Nebuďme ustrašení a nebuďme upozadění. Jsme suverénní hrdé bytosti, doufám, a hledáme pravdu života. V této době odtávají nejen ledovce, ale odtává i starý svět. Není to zdaleka jen věc hmoty, je to zásadní věc ducha. Budete pozorovat, jak zvláštním způsobem v příštích létech začne přibývat těch, kteří začnou vnitřně hledat, ale také mnozí se budou více profilovat v odmítání jakéhokoliv duchovna, i Boha, i čehokoliv podobného.
Tento zdánlivý rozpor není vůbec rozporem. Je to výraz rytmu. A je to tak správně. Budete podrobeni mnoha zkouškám, bude zkoumána vaše pevnost, bude posunována vaše duchovnost, bude zkoumáno, jestli vaše světélko se ve větru nezhasne, ale vy to všechno přestanete. To, co vás jedině může zachránit, není oddělení, ale spojení, tedy společná věc. Nikdy jsem neměl za cíl osobně provozovat umění. Přesto ta společná věc najednou zde je a jejím prostředkem bych rád také mimo jiné ukázal společnou věc jedince a světa, jeho zapojení. Vymezovat, to se dokážeme všichni, to je úžasné. Kritizovat, velmi dobře. Ale najít tu cestu vlastní změny, to je ta práce nejtěžší. Čili zdi ještě nikomu nepřinesly nic jiného než vězení. Je to vaše vnitřní vězení, které tedy v tomto případě byste budovali. Zdi oddělení, zdi odsudku, zdi osobní velikosti, zdi snahy něco znamenat, zdi snahy přehlížení druhých. Snažte se vykonat to co je možné, v dané chvíli a čase, a nedejte příliš tuto hranici přejít.
Na konci cest mnohých je hledána velikost. Zezulka je jeden z mála, který na konci své cesty duchovní vám nabízí malost. Když trpaslík chce být velkým, je to vždycky jenom fikce. Když pozná, jak je velký, je to milost boží. My všichni jsme v životě vlastně trpaslíci, protože jsme na počátku života, jsme první bytosti lidského druhu na této Zemi, na této malinké kuličce. A tato malinká kulička nám přináší vše co potřebujeme. Udělali jsme téměř vše, aby jsme ji zničili. Udělali jsme téměř vše, aby jsme zničili i své společenské vztahy. A tak je logické, že tak jako přichází záporná půlvlna, přijde i jiná, nikoliv kvůli Zezulkovi nebo kvůli mně, ale kvůli rytmu světa.
Záleží na vás, kam se řadíte svým žitím. Je to vaše svoboda a nikdo vám nikdy nic nemá nakazovat. Ať vám bude jakkoliv zle, hmotně i duševně, vzpomeňte vždy, to co vás přesahuje. Když někdo trpí, má si říct, že může být ještě hůř. A ono téměř vždy může být ještě hůř. Nebudete daleko od pravdy.
Ti, kteří dnes přicházejí slibovat, chtějí jít cestou praktik, duchovních praktik, které jsou přednášeny v prvním stupni Univerzity Bytí. Je to škola, která má za cíl býti pomocníkem, nikoliv předepisovatelem, a je to škola, která nemůže být tedy strukturována do ročníků, ale musí sledovat práci každého posluchače zvlášť. Proto ty dotazy, a proto ta svoboda toho vyjádření.
Je to rok, který je významný i jinak. Máme zde řadu výročí. Jedno z velkých výročí univerzity je 15ti leté výročí od jejího založení. Byla založena 30. 3. v roce 94. Byla to tenkrát velká sláva. Dokonce i na obloze létaly nějaké zvláštní věci ten den. A doufám, že za sto let někdo po mně, to já už tu nebudu, aspoň doufám, takže za sto let někdo po mně tady bude stát, a bude říkat, možná ve skromnějších podmínkách než máme dnes, kdo ví, hmotně skromnějších, a bude říkat, je to právě 100 let. Možná za 400 let, kdoví. To necháme času a osudu.
Je to 97 let, co se narodil ten, kvůli kterému zde stojím, tedy přinašeč. Je to také 64 let od doby, kdy se u něj objevil dar ducha, tedy kdy se probudil, v pětačtyřicátém roce, 30. března. Je to 17 let od doby, kdy odešel na jinou stranu Bytí. Je to také ale 12 let od založení základního kamene v domě Biotronické centrum sociální pomoci. A konec konců je to také 10 let od otevření sálu Josefa Zezulky a ubytovny, která je v tomtéž domě. Mimochodem, dnes byla pro vás připravena výstava, která vás doufám potěší, je to výstava, která se týká duše, tedy třetí části světa po hmotě a duchu, tedy sil, tedy projevu boží tvůrčí síly v ovlivnění, naplnění, síle.
Jako každý rok si dovolím přečíst jednak jakési programové prohlášení, které patří těm, kteří přijali.
Čili Slovo k těm, kteří přijali, a pak také slib posluchače 1. stupně:
Ty, kdo jdeš učením, které jsem přijal a které se snažím lidstvu tlumočit,
Ty, kdo přijímáš a zdůvodňuješ si přijaté poznání životních zákonitostí,
Ty, kdo v poznané pravdě chceš jíti dále, chceš ji rozšiřovat a tak vývojově vyspívat ve své bytosti,
Ty, kdo chceš přijaté uplatňovat na sobě a předávat druhým,
Ty, kdo jsi pochopil, že Ty sám jsi každý druhý, který v Tvůrčím díle jest,
Ty, kdo víš, že jakákoliv nedokonalost v Tvůrčím díle je právě jen Tvoje nedokonalost, protože jednou pochopíš sebe jako vše,
Ty, který proto chceš a musíš být nejprve kladnou složkou Tvůrčího díla, abys později byl rovnovážnou složkou,
Ty, který víš, že rovnováha patří Podstatě, ze které jsi vyšel a do které jdeš,
Ty, kdo jsi přijaté pravdy vzal za své,
Ty, kdo chceš za nimi stát a dál je předávat,
Ty jdeš cestou a způsobem, který nyní započíná a je symbolicky vyjádřen znakem, kde je v obraze smysl a podstata tohoto duchovního učení.
Byl mně předán v učení, stává se také Tvým, jestliže se rozhodneš tyto nauky přijmout, dle nich se řídit a měnit, věrně při nich stát a dále je předávat.
Učení není pouze mé nebo Tvé, patří celku.
Přijmeš-li tuto cestu, kterou jsem přijal a kterou předávám, přijímáš i její symbolické vyjádření, tento znak. Předáváš-li učení dále, předávej i tento symbol, který bude zjevně spojovat věrné v duchovním bratrstvu, ve vzájemné podpoře sebe i cíle.
Přetrvá věky, protože vyjadřuje Bytí. Není nový, je pouze nyní sestavený a přinesený k oslavě duchovního jara, nového života, který se otevírá v souhvězdí Vodnáře. Pamatuj, že nauka, kterou přijímáš, není Ti dána proto, aby ses stal pánem nižších tvorů, ale naopak, abys nižší podporoval a jim sloužil. Sloužíš-li jim, sloužíš a pomáháš sobě, protože jednou pochopíš, že Ty jsi vše.
JEUA
A nyní, zvláště pro vás. Zásady duchovní cesty. Slib posluchačů 1. stupně Univerzity Bytí:
- Jednota je v rovnováze. Chápej veškerou zákonitost v rovnováze, buď v ní a stávej se jí.
- Cesta je jen jedna - měnit sebe.
- Nestačí vědět, musíš zažít a zaujmout jiný postoj ke všemu z vlastní změny.
- Nebuď domýšlivý na své lidské zrození. Jsi jedním z tvorů vývojově teprve uprostřed.
- Cena života - každého života - je stejná. V životě se musíš bránit, ale nesmíš útočit. Nevytvářej nikdy zlo.
- Nesmíš se pouze ukáznit, pochopením musíš vytvořit vlastní vnitřní změnu.
- Nestačí být jenom dobrým, osud by tě zlomil v příštím životě.
- Duchovně vyspělý člověk ví, že je zde proto, aby v Tvůrčím díle sloužil, ne aby ovládal.
- Poznávej vlivovou oblast svoji i okolních přátel. Nerozvírej svoje srdce, emoční dění, nevhodným, i když třeba dobrým lidem, kteří jsou nežádoucí ve vlivové oblasti, to znamená deformováni vývojově.
- Cti ducha, který je Bytím, a duši, která je životem. Ochraňuj je vždy a všude. Jdi za pravdou - duch a nezabíjej - duše.
- Cti všechny základní nauky, protože jsou pravdivé. Odstraňuj z nich lidské nepochopení, které je deformovalo. Pomáhej vytvářet jednotu pravdivého myšlení a postoje, to je jednotné učení.
JEUA
Toto je 11 bodů, které zanechal, vám, přinašeč. Na znamení přísahy, prosím, až ke mně přistoupíte, položte prsty na tento odznak Univerzity Bytí, její žezlo. Poprosím tedy první z vás.
(následuje slib)
(následuje hymna)
To byla tečka, která nás spojila s těmi, kteří zde stáli před námi. Ať už s těmi, kteří znali tuto hymnu anebo s těmi, kteří byli důvodem, proč vznikla. Je to mnoho a mnoho století a tisíciletí. Toto je konec slibu posluchačů Univerzity Bytí. Děkuji, že jste přijeli v tak hojném počtu. Zvu vás, a rád bych vás uvítal v 15 hodin v budově Biotronického centra sociální pomoci, zde je připraven další program. Nyní v rámci svých možností časových užijte slunce a užijte této krásné chvíle, krásného místa. Vždyť stát na takovém kopci nemůžeme každý den, máme mnoho práce, viďte. A přesto, právě v tento den, je to nesmírně důležité. Nemáte-li ještě příliš málo času, navštivte i ten kopeček za rotundou, je také velmi důležitý. Nejenom tento, ale i ten druhý. To je všechno, děkuju za pozornost.
Já jsem vám říkal, že jsem sklerotický, už, ale to se mi stane skoro každý Říp, to není nic nového. Tak... Ono je to proto, že se necítím být tak... Nebýt toho pověření, asi bych nikdy si netroufnul tady stoupnout, necítil bych se být dost... rozumíte. No ale, tak... požehnání.
(následuje žehnání)
Tak teď už opravdu. Děkuji.
|
