www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 

ŘÍP 2010

Projev Tomáše Pfeiffera 30. 3. 2010 na hoře Říp


 

Vítám vás, přátelé.
Než jako každý rok promluvím k tomu, co provází Universitu, ale spíše ještě nás všechny, jako lidské bytosti, lidi, dovolte, abych požehnal všem přítomným a abych svojí skromnou měrou požádal o ochranu, milost, pomoc, které je tak potřeba, abych požádal i o inspiraci k tomuto dni. Vždyť každý rok, když sem přicházím, tak na malou chvilinku přemýšlím, zda nejsem sám, a pak vzápětí pocítím velkou milost a příliv toho dobrého, co provází nás všechny. Pocítím, že sami nemůžeme býti, ani kdybychom byli jediní na této zemi. Tak tedy prosím za vše, co je.

-následuje žehnání-

Přemýšlel jsem, co je pro tento rok důležité. Co dnes zdůraznit ve Dni otevřeného nebe, který je blíž věcem přesahujícím člověka než kterýkoliv jiný. Řekl bych, že je to spojení, jednota. Je toho tolik, co by dávalo podnět k beznaději, k bolesti. Slýcháme o hrůzných činech, kdy jedni nešťastní ničí druhé nešťastné. A to všechno je možné jen proto, že jedny i druhé odděluje zeď. My můžeme mít jakýkoliv názor. A máme se snažit vnímat názory druhých, ctít je, i když s nimi nesouhlasíme, máme mít stálé vědomí, že to, co je teď je něčím, to hned zítra už pro mnohé nebude tak důležité, a možná ani pro nás ne. Jakpak asi žil třeba nějakou velkou válečnou operaci člověk před stopadesáti lety, když se jí účastnil, rval se a bojoval za něco úžasně důležitého, pro něj, a jakýpak to má význam dnes pro nás? Jsou věci důležitější, jistě, a méně. Je tu něco, co nás zdaleka přesahuje, a protože je tu zeď, musí tu být i ti, kteří se pokoušejí tu zeď zprůhlednit. To je ta dialektika světa, materialisticko-idealistická, jak by řekli naši předchůdci, viďte. Tedy je-li kde jeden pól, musí být i druhý. Právě proto jsem dnešní rok, který je rokem počátku impulsů, věnoval, jak zde, tak v té druhé části v domě Biotronické centrum sociální pomoci, rovnováze, čili hledání váhy mezi těmito dvěma póly. Je to rovnováha všemi směry, není to jen bezbřehé se otvírání, je to také i obrana a ochrana toho, co je hodno a co se musí chránit. Člověk duchovní nesmí být člověkem naivním. Naivita a duchovnost, to není synonymum. Člověk duchovní má být ten, který více vnímá a chápe, co se kolem něj děje, a s větší láskou a porozuměním je více schopen vnímat i chyby a omyly, zvláště své a u těch druhých, co říkáte, tam je to těžší, takže zvláště u těch druhých více. My všichni jsme jedno, jsme si strašně podobní, víte? Někdo z vás má delší vlasy, někdo je má krátké, někdo možná má kratší nohu, ale to nevadí. Jsme si nejpodobnější ze všeho na této Zemi. Až budem chápat, že je nám podobné všechno, co je kolem nás, tedy že jsme to my, pak bude lépe. A právě tento rok bude jedním z mnoha dalších, které teď přijdou v rychlém sledu, již se blíží, jaksi opětná vlna, která se střídá s železnou pravidelností, přesto v jiném čase, je to vlna platónského rytmu, je to vlna rytmu současného, ale i jiných. Vraťme se ale k těm zdem. Když se vydám jednou cestou, budu v ní úspěšný. Zapomenu-li na vyrovnávání, budu úspěšně neúspěšný. Budu se moci holedbat tím, co jsem dosáhl, co jsem dokázal poznat, pochopit. Na druhé straně se budu stále více vzdalovat bezpečí, moudrosti, milosti rovnováhy. Vždyť jen rozdělování, kvantifikování, měření, není celý lidský život. K životu patří láska, cit, duchovní myšlení; teprv tyhle dva póly dávají něco, co, zase v té dvojnosti těch vah, dá tu konečnou naději. A teď k těm strašákům. Zkuste pochopit, že co se děje kolem vás, každé jedno zlo, které stojí, i každé dobro, je součástí celku. Že tedy nemusíte bojovat tolik s tím, co se vás netýká přímo, ale že máte bojovat nejvíc skrze sebe, protože jediná cesta, jak změnit něco k lepšímu, je změna sebe. Vzpomeňte historie, kolik lidí jen chtělo válčením a násilím, příkazy, zákazy, něčeho dosáhnout. Čeho dosáhli? Jen chmurných dob, v kterých sami později byli vyměněni za jiné příkazy a zákazy. To, co je světu nejvíce potřeba, je právě ta rovnováha. Těším se, až si budete prohlížet ty exponáty, které jsou připraveny na výstavě. A je dneska opravdu celá o té rovnováze. Všichni bychom chtěli žít krásné životy, a přesto, možná právě kvůli těm zdem, se snažíme nevidět souvislosti. Je za tím strach. Je mnoho strachů. Různých strachů. Strach, že se neosvědčím, ukáži svoji nedokonalost, a tak radši myslím a jednám ve schématech, které jsem se naučil, a které, pro mě, dávají jistotu, že takzvaně projdu. Jsou tu i jiné strachy. Jeden z největších strachů, který provázel mnoho bojících se v dějinách lidí, je strach z návratu. Lidé se velmi bojí návratu. Protože tento zákon životní říká jasnou věc: nevytvoříš nic, co bys sám později nemusel zkonzumovat. Je to učitel, který vede ke zmoudření, a přesto se nebojíme toho učitele, ale sami sebe. Protože podvědomě vnímáme, že naše činy mnohdy jsou velmi těžké a zlé. A představa, že bychom totéž museli někdy v budoucím životě snášet na sobě, je pro mnohé velmi těžká. Proto tak mnoho kultur a civilizací se s tímto problémem velmi těžko vyspořádalo. Vždyť si představte, bude to skupina lidí, kteří se rozhodnou, že se zmocní nějaké jiné skupiny lidí. Jejího majetku, čehokoliv jiného, vstoupí do jejich života. Ono se jim to podaří, na nějaký čas, to je jejich čas. Pak přijde ten čas další. Může se vám stát, že nakonec budete vy těmi, kteří jsou v tom koncentračním táboře, ač jste předtím stavěli sami tento stav. Z hlediska materialismu je to myšlenka naprosto nemožná, která byla donedávna popírána. Dnes najednou jsou zpochybněny všechny dosavadní jistoty, takové ty fundamentální jistoty. Najednou zmizel čas i prostor jako nedělitelná a konečná entita. Moderní fyzika začíná mluvit o světě, který je úplně jiný než ten, který vnímal mozek tvora, který chtěl jít jen jedním směrem. Myslím si tedy, že velkým spojovacím mezníkem toho všeho je právě ten strach. Je to strach, který se, nakonec, v některých životech, stává hlavním motivem. A tak vám přeji, abyste dokázali, protože bát se je lidské, překonat všechny své strachy a abyste nakonec ze strachu nemuseli konat to, co byste sami nechtěli, kdybyste se nebáli. Teď několik let bude výuka velkého učitele vedena právě k tomu, aby na konci toho procesu z vás byli zcela svobodní lidé, kteří stojí na vlastních nohou, přijímají to, co přichází, a jsou připraveni skládat účty. V té době už budete mnohem méně se starat o jiné a budete se sami sklánět před Bohem, či jak jej budete nazývat, na tom nezáleží, a budete s pomocí druhých, ale hlavně i ve svém nitru hledat pravdu.
Je to patnáct let, co Univerzita Bytí nás provází. Je to patnáct let, co jsme na Řípu, každého třicátého předtím ještě o něco více. Obřad, rytmus vykonávání, i kdybyste tu byli jen dva lidé, má velikou sílu. Jste částí, stejně jako všichni ostatní, která hýbe světem. I vaše vědomí může být plné strachu, ale zároveň může být i něčím, co velmi, velmi duchovně, a velmi hluboce vryje stopu do času, která stejně již je. Sice se nám ten palmový list trochu opozdil, snad nějaká víza nebo co, ale to nevadí. Koneckonců čas není. A tak strach je něco, co nakonec vždycky prohraje. Nebude vám jistě zatěžko to vnímat s láskou, bude-li to váš čas, i to, co je jiného názoru. Je smutné bránit nějaký názor s fanatickým svitem v oku, ničit všechno, co neodpovídá našim názorům, je to znak strachu a malosti. Ve skutečnosti nám nehrozí nic. Jsme pořád v dobrých rukou. Ať se stane, co stane, bude to právem. A jestli ne, tak jsme-li silní, pak to snesem. K tomu vám dopomáhej Bůh. A teď bych poprosil letošní slibující, aby přistoupili, já přečtu text slibu. Text, který je důvodem, proč zde stojím. Je to sedmnáct let, co nás Josef Zezulka opustil, a je třeba říci, že se nevnímám jako ten, kdo by zde měl stát, byl bych neskonale šťasten, kdyby tu stál místo mě on. Ale možné to není. A tak nezbývá, než abych tu povinnost ,milou povinnost, převzal sám. Takže napřed cosi jako oslovení.

Slovo těm, kteří přijali.

Ty, kdo jdeš učením, které jsem přijal a které se snažím lidstvu tlumočit,
Ty, kdo přijímáš a zdůvodňuješ si přijaté poznání životních zákonitostí,
Ty, kdo v poznané pravdě chceš jíti dále, chceš ji rozšiřovat a tak vývojově vyspívat ve své bytosti,
Ty, kdo chceš přijaté uplatňovat na sobě a předávat druhým,
Ty, kdo jsi pochopil, že Ty sám jsi každý druhý, který v Tvůrčím díle jest,
Ty, kdo víš, že jakákoliv nedokonalost v Tvůrčím díle je právě jen Tvoje nedokonalost, protože jednou pochopíš sebe jako vše,
Ty, který proto chceš a musíš být nejprve kladnou složkou Tvůrčího díla, abys později byl rovnovážnou složkou,
Ty, který víš, že rovnováha patří k Podstatě, ze které jsi vyšel a do které jdeš,
Ty, kdo jsi přijaté pravdy vzal za své,
Ty, kdo chceš za nimi stát a dál je předávat,
Ty jdeš cestou a způsobem, který nyní započíná a je symbolicky vyjádřen znakem, kde je v obraze smysl a podstata tohoto duchovního učení.
Byl mně v učení předán, stává se také Tvým, jestliže se rozhodneš tyto nauky přijmout, dle nich se řídit a měnit, věrně při nich stát a dále je předávat.
Učení není pouze mé nebo Tvé, to patří celku.
Přijmeš-li tuto cestu, kterou jsem přijal a kterou předávám, přijímáš i její symbolické vyjádření, tento znak. Předáváš-li učení dále, předávej i tento symbol, který bude zjevně spojovat věrné v duchovním bratrstvu, ve vzájemné podpoře sebe i cíle.
Přetrvá věky, protože vyjadřuje Bytí. Není nový, je pouze nyní sestavený a přinesený k oslavě duchovního jara, nového života, který otevírá souhvězdí Vodnáře. Pamatuj, že nauka, kterou přijímáš, není Ti dána proto, aby ses stal pánem nižších tvorů, ale naopak, abys nižší podporoval a jim sloužil. Sloužíš-li jim, sloužíš a pomáháš sobě, protože jednou pochopíš, že Ty jsi vše.

A teď zásady duchovní cesty. Tedy Slib posluchačů Univerzity Bytí.

- Jednota je v rovnováze. Chápej veškerou zákonitost v rovnováze, buď v ní a stávej se jí.
- Cesta je jen jedna - měnit sebe.
- Nestačí vědět, musíš zažít a zaujmout jiný postoj ke všemu z vlastní změny.
- Nebuď domýšlivý na své lidské zrození. Jsi jedním z tvorů vývojově teprve uprostřed.
- Cena života - každého života - je stejná. V životě se musíš bránit, ale nesmíš útočit. Nevytvářej nikdy zlo.
- Nesmíš se pouze ukáznit, pochopením musíš vytvořit vlastní vnitřní změnu.
- Nestačí být jenom dobrým, osud by tě zlomil v příštím životě.
- Duchovně vyspělý člověk ví, že je zde proto, aby v Tvůrčím díle sloužil, ne aby ovládal.
- Poznávej vlivovou oblast svoji i okolních přátel. Nerozvírej svoje srdce, emoční dění, nevhodným, i když třeba dobrým lidem, kteří jsou nežádoucí ve vlivové oblasti, to znamená deformováni vývojově.
- Cti ducha, který je bytím, a duši, která je životem. Ochraňuj je vždy a všude. Jdi za pravdou – duch a nezabíjej - duše.
- Cti všechny základní nauky, protože jsou pravdivé. Odstraňuj z nich lidské nepochopení, které je deformovalo. Pomáhej vytvářet jednotu pravdivého myšlení a postoje, to je jednotné učení.

Tak to je Slib, teď poprosím první, aby přistoupili, pojďte…

-následuje slib-

Ještě jedno, dvě slova. Chtěl bych tady dnes, zvlášť v tomto roce, poděkovat Josefu Zezulkovi. Za všechno to, co pro nás udělal. Jen málo lidí v dějinách je hodno toho poděkování tak jako on. Neviděl jsem za svůj život nikoho jiného, kdo by pracoval tak pro druhé a kdo by byl tak čistý. Neviděl jsem nikoho tak moudrého, laskavého, ale i přísného. Neviděl jsem nikoho, kdo byl schopen mi odpovědět na mé otázky, které se draly na povrch jak jarní voda, ač jsem předtím hledal, nebylo nic a nikoho takového. Je to jako zázrak něco takového potkat. Je to neuvěřitelné. Je to neuvěřitelné, že tady a teď. Člověk chce hledat jinde. Jezdit do tramtárie a možná na Měsíc a možná na Venuši a ještě možná dál. A ono je to tady a teď.
(Malé dítě s plyšovým medvědem jde blíž a blíž.)
Pozor na medvědy. Máme tu medvědy. Tak, to je můj nástupce, podívejte. Už se připravuje. Ještě chvíli a… . Taky jsem měl medvěda a měl jsem ho moc rád. Co vy? To bylo plyšáků, různých kačátek, kočiček, medvědů, pejsků a jiné havěti. Já bych si hrozně přál, aby vám to trochu po celý život zůstalo. Abyste je měli stejně rádi jako tenkrát. Tady jsme se je ještě nenaučili nemít rádi, viďte, nebo zapomínat, nebo nevnímat. Tady jsme ještě byli velmi osobní a velmi přímí.
Těším se na Soukenickou. Moc. No a teď, poprosím své přátele, pojďte, ukončíme tuto část.

-následuje hymna–

Tak, bylo to krásné. Děkuju, krásný den, v patnáct hodin na shledanou.

 
 
ŘÍP   30. 3. 2010
 

 
 

Doporučit stránku e-mailem (0)