UKÁZKY Z KNIHY

ŽIVOT PŘINAŠEČE VELIKONOCE 1945 – PROBUZENÍ

Píše se rok 1945, je třicátého března, a je téměř přesně měsíc před koncem války.
V kuchyni jednoho z mnoha činžáků na pražském Smíchově sedí mladý muž. Není to pro něj den obyčejný, má právě narozeniny. Je mu přesně třicet tři let. Sedí u dřevěného stolu s krásně vysoustruženými nohami.
Zde je jeho vlastní popis toho, co následovalo: „Seděl jsem tady v kuchyni, bylo to na Velikonoce, to vím přesně, protože jsem měl krámek otevřen stále, jen asi na dva svátky bylo zavřeno. Přišlo to náhle, zmocnil se mě nesmírně silný vjem blaženosti a hned poté jakési nepopsatelné rozevírání vědomí. Náhle jsem si naprosto jasně uvědomoval, že mnohé z toho, co lidé považují za pravdu, je jen historicky podmíněný hluboký omyl.
Jako bych si vzpomenul na něco, co jsem již kdysi znal a jen to zapomněl.

DVA DARY: DAR LÉČENÍ A DAR DUCHA

Dar léčení

Je jen málo lidí, kteří mají tuto schopnost průtoku vesmírné energie. Dnes jim říkáme magnetizéři a jen z mála je možno vychovat biotronika. Vše, co žije, má svou energii a každý může trochu této energie předat. To není léčení, ale uchlácholení. Například dítě se uhodí do hlavičky – má bouli a pláče, maminka mu tuto bouli hladí a tím, aniž by věděla, předá část své síly dítěti. Jestliže ale lidé zneužívají této schopnosti, škodí nejvíce sobě – tím, že dávají svou energii ze svého silového centra, které oslabují, a hlavně si škodí do příštích životů tím, když zneužívají nějakého osobního prospěchu. Skutečný biotronik pracuje jinak. „Po návratu z vězení jsem začal příležitostně léčit nemocné a za poměrně krátký čas jsem začal léčit naplno,“ říká pan J. Z. Postupně vypracovává biotroniku jako obor, píše základní učebnice jako biotronickou patologii, práci se silami, duchovní cvičení v praktikách a další.

Biotronika

První pokusy J. Z. předvést léčebné výsledky biotroniky přišly již v padesátých létech. Docházel léčit dlouhodobě nemocné.
Následně se pak celý život pokoušel biotroniku zařadit do rodiny oborů, které pomáhají člověku v nemoci.
Mimochodem výraz biotronika poprvé užívá pro léčbu vitálními silami právě on. Postupně vytváří biotronickou patologii, nauku o silách, popisuje způsoby léčby a výchovy dalších adeptů na tyto obory. Zejména však vytváří filosofii Bytí, která se dotýká jedinečným a originálním způsobem nejzákladnějších oblastí. Vykládá vše od počátku existence času a prostoru, až po konkrétní řešenou otázku. Tam, kde jiní končí, on naopak začíná. Pro biotroniku mu přicházejí ve vizích i grafické symboly, loga.

Pražské Jaro

Jedna z dalších velkých nadějí tedy vzniká také při uvolnění totalitního komunistického systému za Pražského jara.
S pověřením vysokých zdravotnických míst dochází pan J. Z. do významné pražské nemocnice, kde shromažďují protokoly o výsledcích jeho léčby na pacientech. Když po skončení žádá prvního asistenta oddělení o doklady, on odpoví: „Jaké doklady, vždyť nic nebylo…“ Po delší chvíli přiznává, že přednosta zakázal cokoli vydat. Asistent se omlouvá s tím, že by přišel o místo, kdyby vyhověl. Příběh pana J. Z. je až příliš často příběhem zobrazujícím lidskou slabost, malost a hloupost. Vždyť ti, kteří zahrabávají léčivé prameny dnes, je mohou sami zítra akutně i ve svých rodinách potřebovat.
Bohužel další vývoj dává tomuto tvrzení za pravdu. Vždyť na počátku aktivní činnosti pana J. Z. mohlo být u nás zhruba deset tisíc nových onkologických případů ročně. Dnes je to k osmdesáti tisícům a výskyt této nemoci rychle stoupá, přesně tak, jak předvídal. Mluvil o tom, že k výchově schopných biotroniků již nezbývá času a lékaři se zaměřují pouze na nádor.
Neznají příčinu nádorového procesu a nepracují téměř s prevencí, což bude mít dle něj katastrofální následky. Mnohokrát se mnou na toto téma mluvil s velkým smutkem.

Naděje

Přesto na základě vícero dalších sledování jeho výsledků, i podpory jeho vědeckých přátel, dochází na Ministerstvu
zdravotnictví k vážnému jednání o zřízení biotronického léčebného oddělení v některé z pražských nemocnic. Před dokončením jednání čeká J. Z. se svým doprovodem před pracovnou ministra. Vtom ministr zdravotnictví MUDr. Vlček vychází a říká: „Pánové, právě jsem byl odstoupen, můj nástupce, doktor Prokopec, celou záležitost s vámi vyřídí.“ Bylo to jako v některém z Čapkových románů.

Předání Následnictví

Jednoho dne, když se blížil odchod pana J. Z., si mě zavolal. Řekl něco, co mě v té chvíli doslova ohromilo vědomím obrovské odpovědnosti a závazku, který z jeho slov vyplýval.
Řekl: „Tomáši, zanedlouho odejdu, už mě tu nedržte. Budu-li bez těla, budu vám více nablízku a pomáhat než nyní. Předávám vám TU NAŠI SPOLEČNOU VĚC, dále ji budete řídit a rozvíjet vy. Předávám vám biotroniku a dar napojení na životní pravdu, nikoli však přímo, tak jak je tomu u mě, ale skrze sebe.“ Naposled vstal, šel ke skříni a podal mi poslední texty, které jsem od něj dostal. Dodal: „Až se bude čas naplňovat, Tomáši, i vám, přijde další, kterému předáte.“ Pak se na mě dlouze podíval a řekl: „Nebudete to mít lehké.“