www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek
Josef Zezulka – Bytí – životní filosofie (ukázka), část 2

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

Josef Zezulka – BYTÍ – životní filosofie

Život vesmíru


Část: 1  <<  2  >>  3  >>  4  >>  5  >>  6  >>  7


Použil jsem výrazu „Tvůrčí dílo“. Co to je a jak se liší od popsaného vesmíru? Snad to nejlépe vysvětlí zážitek, který jsem kdysi prožil jako dodatek k rozevřenému pochopení.

Ve své visi jsem stál na naší planetě na písčitém mořském břehu. Byla velmi jasná noc a nebe plné hvězd. Jak jsem se díval na známá souhvězdí, počal jsem rychle růst a rozšiřovat se. Rozšiřoval jsem se do vesmíru. Naše planeta se pode mnou zmenšovala, celý vesmír se přibližoval, přede mnou se zhušťoval a já jsem si náhle uvědomil, že se dívám na atomy nějaké hmoty. Dále se vše zahušťovalo, zmenšovalo, až jsem rozpoznal, že se dívám na nějaké velké těleso, které se zmenšovalo do velkého balvanu, dále do menšího, až jsem měl v natažené ruce před sebou velký kámen, potom menší kámen a pak už jen zrnko písku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem, že stojím na písčitém mořském břehu nějaké planety. Nade mnou bylo krásné hvězdné nebe a já jsem si vtom uvědomil, že ve své ruce držím zrnéčko písku, ve kterém je atom, kolem jehož jádra krouží elektron, který je planetou, ze které jsem přišel. Uvědomil jsem si, že se nacházím v další hmotné sféře. Pustil jsem zrníčko písku na zem, zadíval se na hvězdné nebe a počal jsem znovu růst. Opět se vše sráželo dohromady a zmenšovalo a nakonec znovu jsem měl na své dlani zrnéčko písku, v jehož jednom atomu byla planeta, na jejímž mořském břehu leželo zrnéčko písku, v jehož atomu byla naše planeta, ze které jsem vyšel. Toto se dělo ještě několikrát, nevím kolikrát, ale tímto stálým přecházením do dalších rozměrově stále větších sfér jsem konečně došel zase na naši planetu, ze které jsem původně vyšel. Když jsem opět stanul na svém původním místě na mořském břehu, sehnul jsem se a vzal do dlaně zrnko písku. Díval jsem se na něj a vtom jsem se začal zmenšovat a jako bych do toho zrnéčka letěl. To se přede mnou zvětšovalo, bylo veliké jako balvan, pak jako hora a já jsem viděl, jak jeho hmota řídne, a uvědomil jsem si, že se dívám na jeho molekuly a pak na jeho atomy. Vybral jsem si jeden atom a letěl k němu. Viděl jsem jeho jádro, kolem kterého kroužily menší částky jako oběžnice. Uvědomil jsem si, že to jsou planety. Jednu z nich jsem si vybral. Zmenšoval jsem se a letěl na ni. Stále se zvětšovala, až jsem začal na ní rozeznávat její moře a pevniny. Vše se přibližovalo, až jsem na ní přistál. Byl jsem na jejím písčitém mořském břehu. Postavou jsem byl stejně velký jako na naší planetě. I rozměry byly normální, přesto, že jsem si uvědomoval, že jsem se zmenšoval až do atomu. Dále jsem si uvědomil, že jsem vykonal obrácený postup než předtím a že jsem nyní na oběžnici, která je nyní součástí atomu písku, který leží na mořském břehu naší planety. Rozhlédl jsem se po planetě, i po jejím hvězdném nebi, sehnul se a vzal do své dlaně zrnéčko písku. Opět jsem se začal zmenšovat, vše kolem řídlo a celý zážitek se znovu opakoval. Opět jsem se nořil do nižších a nižších hmotných sfér, procházel je, až jsem se dostal zpět na naši planetu, odkud jsem vyšel. Ať jsem šel směrem nahoru do vesmíru, nebo směrem dolů do atomu, vždy jsem se vrátil zpět na výchozí místo. V tom zážitku jsem plně pochopil nekonečnost a věčnost Tvůrčího díla jako něco velmi jednoduchého. Tak jednoduchého, že jsem se divil, že jsem dříve tak plné pochopení neměl. Jak jsem se ale začal vracet do naší skutečnosti a zapojoval se opět na mozek, pochopení ztrácelo svoji plnost. Když jsem se probral k plnému běžnému vědomí, chápal jsem vše zažité, ale tak plně jako v odpoutání už ne. Vždyť jsem se vracel do lidského mozku a ten může obsáhnout jen poměrné chápání, které odpovídá bytostnému vývojovému druhu člověka. Zbyla jen část, ale za ní, za prahem povrchového lidského vědomí zůstalo silné a plné pochopení, které tušením neobsáhlého nekonečna poutá a posiluje možné pochopení.

Když lidský duch zalétá ve svém přemýšlení do nekonečných životních problémů, vyvstává otázka: Co vlastně jest „konečné i nekonečné, pochopené i nepochopitelné“?

Zvykli jsme si myslet jako lidé. Opíráme se ve svém bytí příliš mnoho o nejbližší děje, které jsou kolem nás a jsou naším osudovým životním scénářem a které chápeme jako nepopiratelnou realitu. Myslím tím běh našeho života, se všemi událostmi, od zrození až do smrti. To je běžné lidské vnímání, které je dáno vyspělostí bytosti a tím, že naše bytost jest momentálně na vývojovém stupni, kdy je člověkem. Z tohoto hlediska můžeme pozorovat běžný běh života s jeho událostmi. Jakmile ale svým duchem přejdeme tuto hranici všednosti, rozevírá se nám hlubší pohled na život a omezená možnost běžného lidského vnímání se nám stává těsnou.

Vracím se k popsanému obrazu, kdy jsem procházel další sféry v životní skutečnosti, v té skutečnosti, které říkám „Tvůrčí dílo“. V hlubokém uvědomování si širších možností pochopení chápu celé bezčasové a nekonečné dění jako velkou myšlenku – část věčné Podstaty – oddělenou od Podstaty, rozčleněnou do úžasné pestrosti a vykrystalisovanou do dějových prvků a sloučenin, které tvoří děj, jehož nepatrnou část vnímá každá bytost, dle své vývojové vyspělosti, doby a místa, ve kterém je umístěn její žitý osud.

Vše je jen myšlenka a není nic, co by jí nebylo. Nemyslím tím ovšem produkt myšlení, který nazýváme myšlenkou. Myslím tím myšlenkovou podstatu veškerého bytí. Je to centrální vědomí veškerého bytí – a to je samozřejmě myšlenkové podstaty. Je to velký hotový děj, ve kterém to, čemu říkáme, že bylo, jest a bude, je hotové, stálé a teď. Nic nebylo, nic nebude. Vše už je hotové a stálé. Není čas, je jenom stálé trvání.

Představme si, že se na chvíli odpoutáme od současného dění a staneme v bezčasovosti nad „Tvůrčím dílem“.

Veškeré vesmírné dění je zastaveno a trvá v nehybnosti. Před námi stojí útvar „Tvůrčí dílo“. Pozorujeme současně všechny doby. Máme před sebou to, čemu lidé říkají minulost, přítomnost i budoucnost. Zastavil se běh času. Vše trvá. Před námi jsou všechny děje Tvůrčího díla (všechny osudy všeho). Je zde celý vesmír v rozežhaveném rozptylu i v dostředivém seskupování a chladnutí. Je zde doba, kdy se vytvořila naše planeta, chladla až do doby, kdy se věčný život na ní projevil v takové formě, jakou jako lidé známe a ve které žijeme. Vidíme první organický život, prvé mikroskopické životní elementáry, dále již složitější větší bytosti, pak přecházení života na souš z vody, prvé životy bytostí rostlin, přechod z rostlin do živočichů, vývoj živočichů do vyšších a složitějších bytostních forem. Ve své myšlence vidíme vývoj k prvému člověku, pozorujeme jeho dějiny a vidíme dále i to, čemu dnes říkáme budoucnost. Vidíme další děje, další vývoj bytosti, který jde přes člověka k vyšším a vyšším tvorům. Vidíme změnu životních podmínek na planetě, která chladne. Vidíme změnu životních forem, které se přizpůsobují daným podmínkám. Vidíme celý vesmír v jeho pulsujícím životě. Vidíme dechové impulsy vesmíru, který se znovu rozežhavuje, jeho hmota se rozptyluje, aby se později opět soustředila a chladla. Vidíme chod planet, které jsou někdy jen silovými prvky, pak jsou plynné, kapalné a tuhé, aby se opět jejich hmota rozešla a pak sešla, dále rozešla a sešla. Vidíme dýchat celý vesmír. Vidíme dějové osudové události všeho teď – najednou – současně.

Vidíme najednou nejen tuto vesmírnou sféru, ale současně i ty, které jsou pro nás vyšší i nižší (viz popsaný obraz o zrníčku písku a vesmírných sférách). Vše je před námi – nehybné, stálé ve své jsoucnosti. Všechny životní osudové děje trvají ve své myšlenkové podstatě připraveny, aby příslušné bytosti je kdykoliv započaly vnímat a tím je považovaly za svoji realitu.


Část: 1  <<  2  >>  3  >>  4  >>  5  >>  6  >>  7


Josef Zezulka - Bytí - životní filosofieUkázka z knihy Josef Zezulka – BYTÍ – životní filosofie
kapitola Život vesmíru
Vydal © Tomáš Pfeiffer,
nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21,
110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2012, www.dub.cz, 
ISBN 978-80-85238-85-3
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě nebo překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
© Tomáš Pfeiffer, 2012