 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 1. 5. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:14:24 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 28:07 – Uvidíme se po smrti se zemřelými rodiči? Jak dlouho trvá, než se duše znovu vtělí? 53:58 – V Brně je muž velmi podobný panu Zezulkovi. Je možné, že měl pan Zezulka potomka? 58:59 – Čím si mohu zvýšit energii až moc, a zavinit si případně nemoc? 59:40 – Když budu v tomto svém osudu konat kladné, ovlivní to dobro nebo zlo na Zemi? 1:11:52 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin. Přepis videa:Krásné sobotní odpoledne vám přeji, přátelé. I ono je vhodné k přednášce Duchovní university Bytí. A tak začínáme. Tak čímpak začneme? Co jste pro mě připravili? Pokusím se odpovídat a odpovědi budou předložené názory.
DOTAZ: Líbila se vám skladba ve vzpomínce na Josefa Zezulku ze Staňkova, kde jsme měli universitní výlet. Chtěla byste ji ještě slyšet a třeba by se mohla vydat CD i s ostatními písněmi. ODPOVĚĎ TP: No, koneckonců, proč ne. Po kongresu. Teď je toho opravdu, opravdu hodně a až to všechno dokončíme, tak tiše doufám, že se nám zase trochu náš život uklidní. Zpracováváme agendu, která je pro celý ústav, a pracujeme všichni, je to hodně náročné, takže zvláště proto, že je to celosvětová akce a jistě, že s tím jsou spojeny nejrůznější vícepráce. Tak jdeme dál. Čili ano, dám si to stranou - a pak ten papír zapomenu, tak mi to napište ještě znovu.
DOTAZ: Jak jste přišel na to, že mongoloidní lidé to mají už, že cvičili jógu a snažili se zničit myšlenku? Je to naprostý nesmysl, protože je to jasně genetická vrozená vada zjištěná na genetice. Pan Zezulka a vy se dost hluboce pletete. V mnoha věcech nemáte pravdu. ODPOVĚĎ TP: No, to jistě váš názor, já už váš rukopis poznám, milý přispěvateli do našich přednášek, a pokusím se to vysvětlit. Tak zaprvé - v tomto případě se mýlí můj učitel, pan Zezulka, protože tato informace pochází od něj. A pak se možná můžete mýlit i vy, protože se domníváte, že genetika je věc objektivní. To znamená, že když je něco genetické, tak že to v podstatě nemůže nic vlastně ovlivnit jiného. Co kdybyste zapřemýšlel třeba nad variantou, že když jdete do nějaké kolébky, tak v té kolébce už je to, co vaše bytost má zažívat. Včetně genetických poruch, včetně nadání, geniality... no prostě všeho ostatního. Co říkáte, nebylo by to možné? Vy se domníváte, že zrození a smrt je temná čára, pravděpodobně, za kterou vlastně nic není, že tam vlak nejede. Opak je pravdou. Je to kontinuum, nekonečná řeka života, kdy jedno vychází z druhého, jedno navazuje na druhé a tedy není v tom, podle mého názoru, příliš velký rozpor. A to přesto, že je to genetika. A zase musím říct tu svoji oblíbenou větu:"Všechno je jinak." Budeme se jistě ještě mnohokrát vracet k podobným problémům a prohlížet je z jiných úhlů pohledu, abychom nakonec se alespoň trochu přiblížili k té konečné pravdě. Nemohu vyloučit, že se nepletu, to bych vám rád řekl závěrem, protože to, co říkám, není pravdou o nic víc anebo o nic míň, když budu tvrdit, že je to pravda, nebo když vy budete tvrdit, že to pravda není. Teprve konečný verdikt rozhodne o tom, kde ta pravda je a kde není.
DOTAZ: Pomáhá vám poslouchání přednášek, jste čerstvý posluchač. Ráda bych se zeptala na následující. ODPOVĚĎ TP: Rád odpovím a těší mě, že vás to zaujalo. No a teď už nezbývá, než krůček za krůčkem, pomalu - ne s počátečním nadšením či jinak - ale krůček za krůčkem se vydat tou cestou, pokusit se pochopit její smysl a pak uvážit, zdali je to opravdu to, co člověk potřebuje. Ale pojďme k otázce:
DOTAZ: Může po smrti duše sledovat žití svých blízkých, které miluje? Cítí v této formě duše stále lásku k těmto lidem nebo duším? Může jim třeba i nějak pomoci? Setká se duše se svými nejmilovanějšími v dalších zrozeních? ODPOVĚĎ TP: Ano, ano, ano, ano. Děkuji. A vy mi příště napíšete, abych to řekl podrobněji, viďte. No tak já to zkrátím a budu ještě se k tomu chvilku věnovat. Blízkost emocionální je jeden z silných důvodů, proč se duše nachází tam, kde se nachází, s kým se nachází a tak dále. Čili rozhodně tyto vazby nekončí smrtí, naopak. První lidé, kteří vás na druhé straně budou kontaktovat, jsou zpravidla vaši blízcí. Většinou to bývá nejčastěji rodina - otec, maminka, vzdálenější... nebo lidé, s kterými jste v životě měli něco bližšího společného a třeba už odešli před vámi. Takže velmi jistě. Je to jako když vítáme dítě - to se kolem nakupí všechny tetičky, babičky a začínají žvatlat. Nesmyslně, hrozně. A někdy se poštěstí, že nám to dítě řekne, když se náhodou dokáže přenést v čase do této doby, tak vám řekne, co to dítě cítí. No, ne vždy bychom si to mohli říct tak nějak veřejně. Takže žvatlá se, raduje se, "ťuťá" se... prostě je to fajn. Když umíráte, tak se žvatlá a "ťuťá" na druhé straně, akorát se tam nežvatlá a neťuťá, protože velmi často jdete na druhou stranu jako dospělci. A tady je třeba zvláštní ohled na velmi mladé zemřelé - tedy při porodu, těsně po porodu, v mladých letech a tak dále. Jsou tu tedy pomocníci, převedou vás. Převozník není jenom jeden, zdá se, je jich tam víc. Jak u koho, jistěže, u někoho to bude naopak. Bude tam chladno, bude to bez lásky, nebude tam nikdo. To bude pro ty, kteří k tomu mají nějaký důvod. No a co dál? Některé jistou dobu poněkud irituje, tedy přeložím: štve, že ty, mezi kterými jsou, jsou jednak průchodní, lze jimi projít stejně jako stěnou, a ještě ke všemu vás neslyší. Vy jim řvete do ucha a ono nic. A ještě se tváří, že vás nevidí. To je ještě větší drzost. Pak pochopíte. Někteří jistou dobu nepochopí, že jsou na druhé straně. Oni přece vědí, že po smrti nic není a oni přece dále žijí, vnímají. Jak je možné tedy, že by zemřeli? No, je mnoho úsměvných rovin tohoto problému. A pak většinou se projevují ty vztahy, jak kladné či záporné. Pročpak myslíte, že ti naši předci měli ve zvyku ke smrtelné posteli volat i své oponenty, aby se takzvaně usmířili? Bylo to čistě tedy rozumné, protože když máte vtěleného nepřítele, tak to je jistě nepříjemné, ale nevtělený nepřítel, to je mnohem horší, toho totiž nevidíte. No a co můžeme v té komunikaci vzájemné dělat? Pokud nejste médium nebo nemáte dary jiné, tak ty duchy neslyšíte, a přesto na vás působí. To vaše maminka nebo ten tatínek stojí vedle vás a snaží se vás vší silou ovlivňovat. Mají k dispozici zejména telepatii, protože hmotné vibrace vzduchu většinou nejsou schopni udělat. Až na výjimky. I to se děje, občas. Občas uslyšíte přímo hlas, většinou ovšem zase pouze ve svých sluchových centrech mozku, na kterém se tato věta nasadí, takže se vám zdá, že jste ji slyšeli. Nebo zraková centra, to je zase o vjemu zrakovém. Jen velmi výjimečně jsou to skutečné zvukové projevy, kdy opravdu tedy ten zvuk existuje reálně. To jsou třeba ty případy, kdy ti výzkumníci někde umístí magnetofon a nahrávají zvuky. A ty zvuky tam opravdu jsou, když tam straší. Takže budete se snažit jim pomáhat, ale nejenom přímo jim, ale budete se snažit i svým blízkým pomáhat vzdálenějším způsobem. Nejste vázáni tolik na prostor, a tak můžete být kdekoliv. Můžete být tam, kde se jedná třeba o vašem dítěti, kde to dítě je v nějakém nebezpečí či jinak. A budete se snažit třeba i vzdálenějí ovlivnit tento děj, působit na něj. A zase v tom osudu je ta možnost buďto větší nebo menší. Má-li se nějaký děj stát, nepomůže přímluvce vůbec, nemá li se stát, je třeba i někdy součástí toho osudu jako jeho samozřejmý díl. Takže nemyslete si, jako ten předchozí tazatel, že když něco je tak jaksi ex-offo, že to není reálné. Je. Co se týče vztahů, přetrvávají až za hrob, to se přece říká. A to kladné i negativní emoce. Vaše láska ke krajině, k domu, k někomu, k bytosti, ke všemu... je to různé. Nesete si vlastně otisk sebe sama ve své hluboké rovině vědomí. Ta je v oblasti emočního myšlení, představte si. A ten racionalista, který tady teď s vámi mluví, ten odchází s mozkem. Zůstává Akáša, protože i ten racionalista žil to, co bylo v tom osudu. A to bylo i předtím, než se zrodil, přitom, a bude to i potom, kdykoliv. Čili váš osud existuje stále, ať v něm jste vy nebo nejste. Je to vlastně nekonečná univerzální rovina dění a vy do ní vstupujete, tu oživujete svým vlivem, vybíráte v ní svoji cestu - v rámci možností, které ten osud nabízí. Nemůžete vytvořit něco, co ve vašem osudu není. Pokud uděláte něco, co není pravděpodobné, tak je to zase jen proto, že se věnovala určitá síla k nějaké změně, ale i ta byla součástí osudu. Třeba neumíte malovat. A z nějakého důvodu vás popadne, že budete malovat nádherně. No tak budete hodně trpět, než z toho člověka toho malíře vykřešete. Ale kde je vůle, tam je cesta, ale i tam musí být ta osudová podmínka splněna.
DOTAZ: Když se rodíme - naše duše - znova a znova, je možné, že se po smrti neuvidíme s rodiči, kteří jsou na druhém světě? A jak dlouho - se dá tak povědět - musí být duše mimo vtělení, pokud se reinkarnuje znovu? Pravděpodobně se můžete taky reinkarnovat i na jiné planety? A děkuji za působení ve 20:00 hodin. ODPOVĚĎ TP: Vám osobně to pomohlo v oblasti této. Tam, kde je nejvyšší význam slova realita, osud nebo Osud, nemůžete počítat s kupeckými počty. Zrodit po smrti se můžete do budoucnosti i minulosti. Což je paradox. Můžete být klidně tisíciletí,z pohledu minulého zrodu, mimo tento svět, a přesto z pohledu vaší duše to může být tisícina vteřiny. Teď bude jeden život a zrodíte se vy, ano konkrétně vy se zrodíte třeba za rok po smrti zde, ale mezitím může proběhnout třeba tisíc jiných životů. Takže uděláte obrovský okruh, abyste se vrátil na místo, z kterého téměř jste odešel. Takže všechno je možné. Jsou tu určité pravděpodobné cykly, rezonance. Když se podíváte na návraty módy ve společnosti, tak vám to něco může říkat. V mezidobí by nikdo ty příšerné klobouky nenosil, absolutně nikdo, je to přece strašné. A pak najednou se objeví generace, která ty klobouky zase začne vytahovat ze skříní babiček a honit s nimi módu. Samozřejmě budou asi důležitější poznatky v této oblasti, ale i tohle má svoji váhu. Takže ten čas nelze určit přesně. Ale je zde mnoho faktorů, mimo jiné i těch, s kterými jste byli zrozeni. Můžete tedy se s nimi setkávat, často v různých rolích, na tom nezáleží - někdy dítě, někdy rodič - ale na druhou stranu také nemusíte. Jsou zrody, které mají úplně jiný charakter. A nedochází k tomu, co jsem doposud popisoval. Ale to je zase úplně jiná "opera".
DOTAZ: Dobrý den, viděl jste nový český film Šarlatán? Chtěl bych vědět váš názor, jestli pan Zezulka znal léčitele pana Mikoláška. Myslím, že pak Zezulka by po jeho setkání s ním mohl mít vliv na jeho lepší osud a konec. Škoda, že tak veliká síla všech skutečných léčitelů nemohla být použita na jejich ochranu a vzájemného doplnění ve spolupráci. ODPOVĚĎ TP: Zezulka někdy říkal, že lidé jsou podivní tvorové, kteří zahrabávají léčivé prameny, které zoufale potřebují, jenom proto, že nevěří, že jsou. To je pravda. Soudit osud pana Mikoláška, to asi mi nenáleží. A patřím do generace, která na něj vlastně prakticky navazovala, do generace všech těch, které dneska vídáte v časopisech a tak dále jako vzpomínku na ty, kteří tenkrát pracovali. Jsou to lidé, kteří nesli pečeť svojí doby. Stejně jako já i vy, každý z nás. A co se týká - bylo by to na dlouhé povídání, ale necítím se být k němu oprávněn. Některé věci možná až před smrtí. Ještě je brzy. Vždyť se udělalo mnoho věcí - dozvíte se o historii, dnes více než kdy jindy, dozvídáte se historii společnosti, válek, o historii jiných - a tak najednou začínáte vidět, jak ten skutečný život se vlastně odvíjí a jak to vypadá. Možná, že někdy ti, kteří páchali v těch osudech taková zla, je ani páchat nechtěli, ale jakoby si jaksi zvykli nebo přijali určitou módu či manýru názoru. Film šarlatán jsem viděl jenom v útržcích a svůj názor si nechám pro sebe.
DOTAZ: TP: Tohlecto je velmi dlouhé - popisujete svoji zkušenost, promiňte že to čtu. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Ptala jsem se vás v Třebíči na problémy babičky - týkalo se to zavedeného katetru a problémy s tím související, vše ustoupilo a babička asi po třech letech odešla. Já si v duchu říkala:"Pro mě neodešla", i když je spíše běžné mít v sobě smutek, ve mně se rozlila radost. ODPOVĚĎ TP: Proč? Jsou kultury, které vlastně - kar se tomu říká myslím, viďte, ta pohřební hostina - slavili poměrně bujaře odchod svých blízkých a rozhodně to nebyla taková klasická smutná chvíle. Nebo i ty barvy, viďte, někde mají za smutnou bílou, v tom případě bych byl oděn ve smutku, jiní zase tu černou a tak dále, je to různé. A teď, co se vám stalo: POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Měla jsem jít na pohřeb, manžel s dětmi mě uzamčeli doma a odjeli vyzvednout věnec a já jsem byla sama doma. Šla jsem se koupat a za sebou jsem dveře zavřela, ale nezamykala. Ale nemohla jsem jít z koupelny. Cosi se stalo v zámku a já nemohla ven. Manžel se vrátil domů a zjistil, že jsem uzamčena v koupelně. Sháněl pomoc, pohřeb byl za 30 minut. Ulomil se a zapadl zobáček, který vklouzává při zavírání dveří do futer. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI TP: No vidíte, co všechno se může stát. Kdo ví? Nerad bych to soudil. Možná, že babička si nepřála, abyste na ten pohřeb šla. Ale teď přeskočím mnohé, abych směřoval k dotazu. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jednu dceru mám v Torontu - ta je oddaná v kostele, mají dvě malé dcerky - a druhá dcerka je v Salzburku, ta oddaná nebyla. Vloni 27. 9. podlehl její manžel po roce a půl léčení rakovině. V ten čas jejich synové měli 2 a 4 roky. Zůstalo po něm stádo kraviček v bio produkci, pole, kus louky, penzion. V čase nemoci se chtěli vzít. Bohužel potřebné doklady a zákony...úředníci si vyžadovali příjezd dcery. Ona měla starosti s dětmi a stádem kraviček. Pomohl by sňatek zachránit nebo oddálit jeho smrt? ODPOVĚĎ TP: Tyto osudové události jsou do určité míry i v našich osudech jakoby mírně ovlivnitelné, dosti často, někdy zcela neovlivnitelné, málokdy a někdy velmi ovlivnitelné, rovněž málokdy. Nelze vyloučit, že tedy snad, možná, ale na tom konečném verdiktu by to stejně nic nezměnilo, vyjma tedy těch samozřejmě dalších souvislostí. Jsou to smutné osudy. Píšete nějaká "proč?" se hledají a výčitky a tak. No. Všichni poté, co překonáme hranici mládí, už v tom mládí najednou pochopíme, že jsme smrtelní, viďte? Do té doby několik let to nejde. A tak všechny děti napřed myslí, že je všechno napořád. Vzpomínám, jak jsem pochopil, že i věci, které jsou kolem mě, nejsou napořád. A byl to pro mě šok. Jak to, že ten mixér, který máme v kuchyni, se rozbije jednou? Jak je to možné? Přece je tam pořád. No a pak člověk dospívá a začíná se setkávat s těmito věcmi, které zpočátku vnímá spíše okrajově, je-li hodně mlád, a pak více. A pak přijdou ty citovější vazby a ti zemřelí jsou stále častější, z našeho ročníku, viďte, a začíná ho to oslovovat. Jediná cesta nad tímto je pokora a moudrost. Jiná nikdy nebyla. Je tu několik samozřejmě faktů, které tady můžou věc ovlivnit. Nikdy nesmíme hledat smrt. To je vražda. Na druhou stranu smrt není konec. A tak žijeme do poslední kapky - pokud možná - to, co máme, nejlépe jak dovedeme a když přijde náš čas, tak jdeme. Nebudeme z toho dělat kovbojku, přátelé. Já jsem ve svém životě umíral asi třikrát, nevím to přesně. Nechci se tím vytahovat, ale chci tím říct, že z toho mám určitý zážitek, určitý stav. No tak nic tak hrozného se nedělo zase. Tak jste byli na hranici, možná, odkud není návratu, a pak tu jsme zase, povídáme tady na "empire" přednášku pro přátele, no a život jde dál. A někdy příště, zítra, pozítří, za 10 let, za 20 let, za 50 let, za 500 let ... se potkám se Zezulkou na té druhé straně. Nebo s někým jiným. A ať se potkám s kýmkoliv, tak to musím chápat jako běh Boží vůle, života. Všechno to, co se děje, je součástí mnohem širšího schématu děje. Ten osud není jen tak "jakoby". On má svoje vazby. Někdy se tomu říká také kauzalita, to je na tom zvláštní - osud je kauzální a přitom zároveň není. Tak zase všechno to je zřetězeno do příčin a následků. Všechny ty důvody zde jsou a mají svoji váhu. Koneckonců podívejme se tedy na tu nemocnost, kterou zmiňujete tady v tom dotazu tak pěkně a tak bolestivě. Podívejte, v jisté fázi svého filosofování a přemýšlení o životě musíte svět přijmout. V první fázi možná vykřikujete, jak je možné, že tohle lidé dovolí, jaktože to dělají, že to je nesmysl. No a pak musíte pochopit, že to prostě jinak nejde, že to musí odžít. Tak ta nemocnost. Podle mého skromného odhadu minimálně 75% veškeré nemocnosti, zvláště té vážné, je zcela zbytečná. Naprosto. Jsou zde tři hlavní faktory: je to hmota, duch a ta energetická stránka. Pokud byste žili v přirozeném prostředí plném života, v těsném kontaktu, byli byste napájeni silami, které by vám pomáhaly ve vašem životě. Pokud byste žili ve společnosti, která je rovnovážná, tedy nevytváří stres a jiné hrůzy, stárli byste pomaleji. A pokud byste jedli a dělali to, co máte, no tak by pro vás byl průměrný věk minimálně 120 let - průměrný, jako norma - a tohoto věku byste se dožívali zcela v pohodě. Žádné berle, vozíky a takové věci. To je až vynález moderní kultury. Nedívejte se na středověk, to byla úplná hrůza - 30 let, 40 let, to už jste byli kmeti. Kdybyste měli nejlepší paměť a dívali se zpátky tisíciletí, viděli byste doby, kdy lidé v plné síle se dožívali naprosto vysokých roků a nemoci, které dnes stoupají tak, že začínají pomalu snižovat průměrný věk, zde byly velmi okrajové nebo téměř neznámé, někdy nebyly vůbec. Jenomže my jsme se ve svých vědeckých úvahách soustředili na to, co nám dávalo měřítko, které jsme dohlédli. A naše měřítka dohlédají pár století a v nejlepším případě pár tisíciletí, díky mumiím egyptským a jiným. Jinak se vše obrátilo v prach, a tak nebylo ani co zkoumat. Bohužel, všechno tohle je z doby, kdy lidstvo šlo již naprosto, naprosto jinou cestou, než by mělo jít. Ne celé lidstvo, ne vždy, já vím, ale přesto. Takže tady začíná váš příběh bolesti. Žijete ve společnosti, která dělá úplně všechno pro to, aby byla nemocná. Speciálně naše západní společnost. Jíte nemravné potraviny, nemravně upravené, konzervované, v nemravném spojení, složení. V nevhodných podmínkách žijete. Jste obětí soutěže, stresu, nátlaku - všechny ty hypotéky, všechny ty vaše obtížné životní úkoly, které musíte zvládat, všechny ty potřeby, které musíte naplnit. A tak jste vytvořili vlastně život, který není životem, ale živůtkem. Doslova jen živůtkem. Ale zvykli jste si, připadá vám to normální. Většinu svých draze nabytých statků utratíte za zbraně, za ničení. Když už se vám daří, mnohdy ničíte ostatní, a tak ničíte nejvíc sebe, tak se nemůžete divit, že svět vypadá, jak vypadá, a zároveň ho musíte přijmout takový, jaký je. Kdyby měl být lepší, bude lepší, ale může být lepší o vaši nepatrnou část. Vy nezměníte svět, jen vás nikdo nenutí, abyste se přidávali k různým módám, -ismům, fanatismům... Nikdo vás nenutí, abyste plesali s hlasateli nepravdy, zloby, nenávisti, hlouposti, manipulace či jinak. To vůbec nemusíte. Dokonce to můžete se snažit rozpoznávat, záleží jenom na vás. Pikantní na tom je, že pokud to neuděláte, tak na to doplatíte vždy nejvíce vy, nejvíce. Kolik už jen generací pochodovalo za nadšeného zpěvu písní do smrti? Kolik generací zmanipulováno tiskem či jinak se hnalo do válečné vřavy jako dobrovolníci, aby mohli zabíjet, protože ta protistrana, ti "hrozní" lidé na druhé straně se přece nemohli narodit mamince a být růžová miminka, to přece nejde, ti se narodili už jako netvoři. A tak dále. Čili postavit člověka proti člověku, to je duch doby 21. století. Bohužel. Ukrást druhému, co je možno, "ovekslovat" ho, obrát ho, získat prospěch pro sebe, jakýkoliv. Necítit s ním. Kdo to udělá, vypadá jako hlupák. Vždyť přece nehájí své potřeby. A tak dále a tak dále. A vy se divíte, že za tohoto stavu se lze těmto věcem vyhnout? Vždyť do těchto období přicházejí právě ti karmisté, kteří tímto způsobem se profilovali v minulosti, a tak potřebují hřiště pro to, aby dozažili a prožili směry, které přijali, často v dobré víře nebo z módy - dělají to přece všichni - a tak dále. Buďte opatrní i na přehnaný altruismus - to vás neučím, v žádném případě - abyste nepochopili moji řeč jako důvod k tomu, abyste překmitli na druhou nerovnovážnou stranu. Tato společnost nejenom, že konzumuje už od pradávna víceméně špatné potraviny, v posledních letech je začala manipulovat. Je to "úžasný" vynález, já vím, akorát to není přirozené a vždy to přinese jistou škodu. Tato společnost si libuje v těch věcech, které ji vedou do záhuby: všechny ty grily, zahradní párty doprovázené alkoholem a tak dále. To je přímý útok každého účastníka na své zdraví. Je to vlastně sebevražda. Ale ti lidé to neví, protože jim to nikdo neřekl, a v té společnosti, často plné komplexů, se předhání v tom, jak kdo lépe co usmaží, vypije, jak se opije a tak dále. V téhle chvíli vypadám jako mravokárce, já vím. Vypadám jako ten, kdo tady hlásá nějakou nedělní školu. Přátelé, já tu mluvím o bolesti a smrti. Kdybyste věnovali jen část svého úsilí pro skutečně objektivní, zdůrazňuji objektivní vědeckou práci v této oblasti, přišli byste na to, padni komu padni, nehledíc na zájmy všech různých skupin, jak to je doopravdy. První vlaštovky tu jsou. WHO vám označilo zpracovaná červená masa za kancerogeny, tedy rakovinotvorné látky. To má svoji váhu. A i přesto - přestože to vyslovil tak významný orgán - se našlo ihned mnoho dalších, mnohem méně významných jedinců, kteří to všechno zpochybňují a snaží se to uvést na "pravou míru". No, Jára Cimrman má radost. Šlo by se na to podívat ještě z jiných pohledů. Svým způsobem velmi v pochodech, procesech těla hraje svoji úlohu i psychika. Má svůj vliv na hormonální činnost, má svůj vliv na cévní zásobení, významný vliv, má svůj vliv na další systémy - jako je imunitní, jako je životnost buňky a tak dále. A proto i zde je pole téměř neorané. Čeká vás období, kdy budou některé nemoci dále prudce stoupat, a to proto, že jsme jako lidstvo a jako lidé nedokázali jednat rozumně. Rozumem jsme se oháněli, jistě, velmi - vědou či jinak. A věda je potřeba, jenom jsme ji trochu zneužívali, tu vědu, víte. V tom je ten problém. Kdyby tomu tak nebylo, tak tu nemáte z nějakých 15 000 70, 80, 90 000 v tomto národě každý rok nových rakovin. A přátelé, jako vědec musím prohlásit, že každá věc na světě má svoji příčinu. Nevzniká tedy náhodně, nevzniká proto že se změnil genom člověka během pouhých padesáti let. V žádném případě. To by byl přece nesmysl. A tak se máme ptát a hledat. Zezulka vám odpověděl o tom, co je to rakovina, proč vzniká a dal vám preventivní doporučení - dietu. Tuto dietu dnes uslyšíte z Evropské unie, prakticky stejnou. Jenom mezitím uběhlo dalších čtyřicet let výsměchu, bagatelizování, zesměšňování. Tak jenom tak.
DOTAZ: V Brně je velmi podobný muž panu Zezulkovi. Má podobné oči a celkový výraz v obličeji. Ani nevím, zda měl pan Zezulka potomka. Je to možné? ODPOVĚĎ TP: Ne, pan Zezulka neměl potomka. A občas máme dvojníky. Mám ho i já. Takže stává se to. Myslím si, že tady nebude ani rodová větev, protože Zezulka se sice narodil v Brně,což byl výborný tah, Brňáci ho mají mnohem raději a Moraváci a jsem rád, protože je jejich, narodil se v Brně, ale na druhou stranu ten rod pochází odněkud zde. Ale to není důležité, přece, to je jedno. Bylo by zajímavé se s ním někdy setkat.
DOTAZ: Děkujeme za vysoce účinnou pomoc, máme dotaz. Můžete vysvětlit, že někdo, kdo je duchovně vyspělý, může onemocnět tak závažnou nemocí, třeba horečkou dengue? Mysleli jsme, že člověk bez karmy nemůže onemocnět. Prosím, je-li otázka nevhodná, tak na ni nereagujte. Máme vás rádi, dlouho vás známe. ODPOVĚĎ TP: Děkuji. No proč bych to neříkal, to přece na tom nic tajného není. Vy říkáte, že jsem nějaký duchovní. Snad. Byl tu ještě člověk, na kterého já se dívám asi jako mravenec na slona - můj učitel, pan Zezulka. Musím říci, že jeho život nebyl snadný. Jeho nemoci, jeho bolesti zasahovaly i mne, velmi. Tak třeba jeden střípek z toho života - přicházám k němu, má těžký ledvinový záchvat, silné bolesti, tak ho vezmu a jedeme do nemocnice. Takové přízemní domečky, ještě po Němcích, tam urologie, nahlásíme se a čekáme. Čekárna je průměrně zaplněna - 8, 10... My jsme akutní. Pořád nás nevolají, Zezulka se svíjí bolestí. No, co dál. Když už jsou všichni pryč a jde kolem mě lékař, tak se jako mladík neudržím a řeknu mu: "Styďte se! To, co tady provádíte, je zvěrstvo." Sebrali jsme se a šli jsme domů. Oni ho prostě neošetřili, rozumíte. Měli jste někdy ledvinovou koliku, nedej Bože? Víte, jaké jsou to bolesti? No, tak to nám bylo dáno, nám všem, kteří jsme ho provázeli, potkávat občas...to přicházel konec života a ten byl bolest sama. Nesmírná bolest. Tak byste se mohli ptát, tak odpovídám tímto způsobem. Co já? To není důležité. Ale co Přinašeč? Jak to, že až tak? A co jeho minulý zrod, kdy ho napíchli... no, zkuste to promyslet.
DOTAZ: Vznést dotaz do vaší přednášky si dovolím. V závěru knihy Život Přinašeče je popisováno - trpěl fyzicky. ODPOVĚĎ TP: Ano, teď jsem o tom mluvil. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU:Připadá mi to strašně nespravedlivé a kruté. Proč? Vždyť se tolik obětoval ostatním. Zasloužil si klidný odchod z tohoto světa. ODPOVĚĎ TP: Občas se musí vyskytnout nějaký beránek, který to musí takto prožít. Mezi lidmi to ani jinak nejde. A víc o tom nechci mluvit.
DOTAZ: Čím si můžu zvýšit energii až moc a zavinit si případně nemoc? ODPOVĚĎ TP: Nesprávnými praktikami silovými. Například budete chtít konat praktika, která vám nenáleží ve vašem stupni, nemají vlastně smysl, protože pro ten, řekněmež, proces - který je účinný, zdůrazňuji - není následně užití. Nemoc je nedostatek síly, ale i přebytek síly je nemoc. Jen rovnováha je to správné. A tak vás ten přebytek síly může uvést do temnoty stejně, jako cokoliv jiného.
DOTAZ: Osud. Myslím si, že když jsem vešla v tomto životě do tohoto svého osudu a budu v něm konat kladné, tak to podle toho ovlivní dobro nebo zlo na zemi? ODPOVĚĎ TP: Ano. Vy všichni tvoříte ducha doby. Vy všichni máte v rámci svých možností možnost výběru - lepší, ještě lepší, horší anebo nejhorší cesty - v dané konkrétní situaci. To, jak se zachováte, zdaleka se netýká jenom vás, ale týká se to celku. Vzpomeňte na Sodomu a Gomoru. Na každém z vás záleží. A ne tak, že budete ostatní evangelizovat a že jim budete vtloukat do hlavy klíny, jak mají myslet a jak to má být, to ne. Svým životem.
DOTAZ: Proč se stále více rodí indigové děti které si útržky pamatuji předešlý život? Vždyť přece když duše přejde mlhou zapomnění, zapomenutí... a asi to souvisí s touto dobou. ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě. Učili vás ve škole, že elektron přeskakuje na své oběžné dráze v určitém místě při dosažení určitého náboje, určité energie. Je to pravda. Tentýž zákon se projevuje i ve vývoji života. Jsou tu cykly, kterým se staří velmi věnovali. Vy až v posledních letech. Vzpomeňte, co to bylo smíchu o měsíčních cyklech které by prý působily... cha, cha... na život, než další vědci zjistili, že skutečně fáze Měsíce působí na život buňky. A tak dále a tak dále. No, lidská hloupost primitivní řehtá už po tisíciletí. No a tyto cykly znamenají tedy i něco v této oblasti. Nestává se mi to často, ale nemám zahazovat dotazy, protože jsem ze svého zapojení právě teď odešel. No, půjdeme dál. Třeba to přijde. Tak jdeme dál. To už bude skoro k závěru. Jé, to je dlouhé. Tak uvidíme.
DOTAZ: Poprvé jsem se s vámi a učením pana Zezulky setkala asi před čtyřmi lety, když jsem navštívila jednu z vašich přednášek v Brně. Byla jsem v té době již hledající v duchovní oblasti. Pamatuji se, že než jsem se odhodlala navštívit přednášku, ještě jsem se ptala svých velmi dobrých známých, kteří pomáhají lidem v duchovní oblasti a mají velký přehled, zda je to bezpečné, zda nejste nějaká pochybná sekta, před kterou je třeba mít se na pozoru. :-) Vůbec jsem o vás do té doby neslyšela. Bylo mi sděleno, že se ve vašem případě nemusím ničeho obávat, a tak jsem vyrazila. Vyslechla jsem přednášku a poté doma přečetla několik statí o panu Zezulkovi. Zcela zřetelně jsem vnímala - jak to jen říci (TP: No, to je silné) - že jste ve světle a plně jsem vás respektoval. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Bylo to však na mě silné kafe - vegetariánství, pan Zezulka, Přinašeč. Nebyla jsem vůbec schopná toto pojmout do své úrovně vnímání. (TP: To tak bývá.) Od té doby se v mém životě stalo mnohé. V určitém okamžiku jsem byla, vzhledem ke svému přístupu a chování v životě, zastavena, a to nemocí. Tři měsíce jsem nebyla schopná bezbolestného pohybu. Lékaři po dvou měsících došli k diagnóze reaktivní artritida. Dostala jsem se na dno. Nejprve fyzicky a poté psychicky. Dostavily se obrovské deprese. Nemám se však čemu divit. Místo abych vzhlížela k Bohu, začala jsem před sebou utíkat. Naštěstí jsem pak byla ještě schopná z jistého nadhledu vidět sama sebe a svůj stav. A tak jsem si razantně řekla, že to takto nelze pokračovat a pomaličku jsem se začala z toho dna sbírat. Když jsem se po několika měsících začala cítit dobře, zčista jasna jste se objevil se svým duchovním obřadem na YouTube, navíc na mém počítači. Začala jsem vás každovečerně sledovat a poslouchat vaše přednášky. A bylo to tam. Najednou jsem byla schopná chápat. Po dvou zhlédnutých přednáškách se ze mě stala vegetariánka a přestala jsem pít alkohol. (TP: Teda to jsem "zločinec", to je ale "hrůza".) Cigaretám jsem naštěstí nikdy neholdovala. Čtu texty pana Zezulky, sleduji vaše přednášky a nepřestávám děkovat, že jsem to mohla nalézt a postupně jsem schopná mu začít rozumět, vnitřně ho pochopit. Vše, co jsem schopná pojmout, mi dává neuvěřitelně úžasný smysl. ODPOVĚĎ TP: No, mě taky. Děkuji za zprávu, je to hezké, samozřejmě, že mně to dělá radost. A podívejte -každá taková věc má svůj čas. Je naprosto správné, že jiný na vašem místě projde kolem Zezulky a vůbec se ho to netkne. Prostě ještě není čas. A pak někdy jindy - a nemusí to být vůbec jenom nemoc - prostě něco někde dozraje, začne přemýšlet... protože co je to Zezulka? Zezulka není v první řadě jaksi umíněná pravda, kterou se musíte naučit nazpaměť. Zezulka je něco mnohem víc. Ale pochopit to není snadné. Jako bychom ve svém myšlení a cítění měli jakési přehrady nebo obruče nebo jak to nazvat. A tak můžeme klidně dlouhou dobu jakoby... teď nemluvíme o Zezulkovi, aby to nebylo osobní, rozumíte. Řeknete: "On tady propaguje Zezulku", ale o tom to není. Prostě bude tu naprosto jasná věc, ale my nebudeme v žádném případě schopni ji pochopit, ale pak přijde ten den, kdy se to změní a najednou si řeknete:"Proboha, jak jsem to takhle mohl myslet, vždyť přece je to tak jednoduché, to je tak jasné." A třeba za to mohla vaše výchova, vzdělání nebo cokoliv jiného. Vzpomínám si, někdy že jsem se na tebe i zlobil, rozumíte. A užil jsem k sobě nelichotivých slov, když jsem něco dlouho nechápal a pak se to secvaklo. Všechny nás to čeká, viďte? Tak a poslední. To jsou - tady jste mi dali takový souhrn dotazů, které jsou ze stejného šálku. ODPOVĚĎ TP: Myslím si, že to přijde na pořad, ale až tak, když už tady nebude nikdo, kdo ho zná, rozumíte. To to tak bývá. Tak uvidíme, co o něm natočí, o tom Zezulkovi, za hrůzu. Ono i dneska, kdybychom se po našich pláních rozhlédli a sebrali "Sebrané spisy", možná že bychom se divili, co všechno. Například jedna ze Zezulkových dlouholetých pacientek mi tvrdila, že Zezulka přece jedl maso. Rozumíte, on, který byl prototypem vegetariána, který v životě nevzal tělo mrtvého tvora do úst. No tak kdybyste to natočili s ní, tak jsou tam řízky. A zase někdo jiný by tam vnes něco jiného. No tak dobře, každý vidí ten svět po svém. Asi by to bylo... Natočil jsem film, když umíral pan Zezulka, když zemřel, "Utajovaný léčitel" se to jmenovalo. Byla to taková vzpomínka na něj. Tak ten existuje. Léta tvořím archiv, už mnoho let, desítky let. Zpovídám všechny ty, kteří ho opravdu znali a opravdu s ním v životě šli - nejen náhodné známé - a to ať ty, kteří šli mělčeji, i ty, kteří šli trošku hlouběji, hlouběji více. A všechno to existuje. Je to připraveno pro budoucnost. Tedy v tomto směru se trošku podobám Karlovi. Ten lítal po Evropě a drancoval všechny klenotnice s pozůstatky - ostatky se tomu říká. Ostatky. To je krásné. No tak já jsem zase "drancoval" všechny ty vzpomínky. A věru, že to leckdy bylo těžké, protože ti lidi se styděli a nechtěli mluvit a taky někteří vůbec nemluvili na kameru, jenom na záda, aby nebyli vidět. Ale je to tady, existuje to. Mnohé z nich jsem otravoval už po léta, ne jednou, ne dvakrát... ale víte, ono se pokaždé něco poví. A ještě jednu zkušenost mám. Víte, co je nejstrašnější? Než stihnete zapnout kameru, tak vám ti lidé řeknou to nejdůležitější, což pak už samozřejmě nezmíní. To už prostě řekli. No, tak snad jednou, těším se. Kdo ví.
A to je všechno. Mějte se krásně. Za hodinu se uvidíme znovu při našem duchovním obřadu. Těším se na vás. Na shledanou. |
