www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 2. 7. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 2. 7. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

15:12 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

15:47 – Jakým způsobem cítíte nebo vnímáte během duchovního obřadu někoho, kdo potom v diskusi po obřadu píše v komentáři, že Vaše působení cítil?

16:49 – Souhlasíte s teorií, že každá naše buňka má svoje vědomí? Organizace anorganické a organické hmoty, propojování hmoty a ducha, projevy neznámých sil…

30:29 – Jaký je rozdíl mezi první (ve hmotě) a druhou (v duchu) smrtí? Co je ta druhá smrt? Taky bolí? O mlze zapomnění, napojení na daný osud, paměťových rovinách…

39:40 – Byl někdy první výdech Podstaty? A co bylo před ním? Nekonečno, chápání prostoru a času, vznik a zánik vesmíru, tvůrčí dělení, pyramida, jednota, dualita, meditace…

52:02 – Kam chladne vesmír? Vejde se jednou veškerá hmota vesmíru do malé kuličky? Tvůrčí dělení a spojování zpět do jednoty.

55:37 – Pokud změníme svoji osudovou rovinu, budou nejbližší lidé už jiné duše, nebo jsme blízkým duším posunuli osudovou rovinu spolu s námi? Anebo jsou všechny roviny provázané a duše v jednotlivých rovinách osudu také?

1:02:21 – Jak čistě poznat, co je ukáznění, a co je touha jít po správné osudové cestě?

1:04:57 – Jak poznat tu správnou míru tvrdohlavosti? O lidském myšlení.

1:12:40 – Jsou doby, kdy jsou renesanční lidé. Tak kam ti lidé zmizeli? O duchu doby.

1:14:23 – Rozloučení, biotronické působení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin.


Přepis videa:

Dobrý den, vítám vás, všechny přítomné i u obrazovek, při naší dnešní přednášce Duchovní university Bytí nultého stupně. Vítám vás a budu odpovídat na vaše podněty s tím, že to budou předložené názory a vy sami budete mít jistě vlastní. A já tedy začnu s tím, co jste mi připravili, hlavně přes internet.

 

Ptáte se - DOTAZ: Jakým způsobem cítíte nebo vnímáte během duchovního obřadu někoho, kdo potom v diskusi po obřadu píše v komentáři, že vaše působení cítil? Buďte zdráv a smajlík.

ODPOVĚĎ TP: Buďte všichni zdrávi také. A to je trochu jinak a nevím, jak to nejlépe odpovědět. Ten obřad zpřítomňuje něco, co je společné všemu a všem. A tím pádem není tak důležité to, nač se ptáte, a je důležité něco úplně jiného. Takže asi taková je odpověď. 

 

DOTAZ: Souhlasíte s teorií, že každá naše buňka má svoje vědomí?

ODPOVĚĎ TP: To je velká filosofická otázka, protože svým způsobem všechno, co je, je projev vědomé části, která ovšem má trochu jiné vědomí než bytost oddělená. Z tohoto pohledu tedy jen můžeme vnímat různé způsoby tohoto vědomí. Je to mnohem složitější, než se zdá, protože do toho se potom zaplétají všechny pod- i nadvesmírné formy, které tu jsou. Mohlo by se klidně stát, že to, co pozorujete i vy sami - že jste součástí nějaké nadvesmírné formy a možná i životné formy, proč ne, a pak všechno to, co vidíte kolem sebe - byste mohli vnímat jako anorganickou hmotu, která je vlastně organickou. K pochopení světa, v kterém žijeme, nás čeká ještě asi hodně moc práce. A to ve všech oborech - ve filosofii, fyzice, v dalších. Svým způsobem tedy ta odpověď může být velmi překvapivá. Pokud budeme uvažovat o bytosti, o člověku, o sobě, tak uvidíme tedy samozřejmě tu hmotu, pak ale také uvidíme duševní a duchovní část. Tento celek tvoří tedy to, čemu říkáme "člověk". Každá z částí té hmoty těla - protože vás zajímá hmota - každá ta část je součástí živého organismu. Přesto se skládá z jiných pohledů z neživých partikulí, tedy z atomů. Mnohokrát jsem říkal, že jediný rozdíl mezi anorganickou hmotou a organickou hmotou je přítomnost složitosti a také řídící síly, která vede projev té hmoty. Přesto uvažovat o tom, že u konkrétní bytosti je v tomto smyslu - té konkrétní bytosti - vědomím, by se z tohoto pohledu nedalo. Z jiného pohledu ano, ale z pohledu té konkrétní bytosti nikoliv. Teprve soubor všech těch buněk dává dohromady celek biologického těla. A i to biologické tělo je v podstatě obrazem toho, co je na prvním místě. Dnešní doba se domnívá, díky DNA a všem těm ostatním poznatkům, že - a hlavně, že zkoumá hlavně hmotu - že toto je vedoucí oblast. Je to ale hluboký, hluboký omyl. Teprve rovnocenné spojení všech částí může odpovídat na tyto otázky. A tak se chraňme jednostranných pohledů, které někdy vidíme, kdy v jedné části hmotař povyšuje hmotu nade vše a vidí každý životní projev jen v ní, v mozku a tak dále, a na druhou stranu také opak, kdy popírání všech dalších částí nemůže být pravdou. Vaše těla se organizují z látek, které jsou ve vašem okolí. V první fázi je to okolí vaší matky. I ona tvoří to, co vám předává, z toho, co přichází v její výživě, po té hmotné stránce. Přicházejí atomy jednotlivých látek, které se organizují dle plánu. A ten plán je hmotný a duchovní. Oba dva plány jsou provázeny svými výkonnými silami. Hmotný plán bez dynamiky by byl k ničemu. Byl by to mrtvý cár DNA. Stejně tak je to i u té duševní části. Takže výsledek nikdy není zcela z jedné strany - vždy je to zčásti hmota, která ale následuje vždy tedy tu strukturu. Pokud ponecháme hmotu bez řídící síly, pak nemůže směřovat k větší složitosti jinak než formou, kde je jiné zapojení ducha, tedy formou anorganickou. Jsou to poměrně primitivní procesy - vidíme slučování, štěpení atomu, vytváření molekul tak, jak vidíme. Vidíme převratné děje v jádru supernov, kdy původní hmota dále složití a těžkne. Ale stále pořád je to poměrně velmi primitivní. Teprve tehdy, kdy vzniknou vhodné podmínky pro vznik propojování ducha a hmoty, tedy bytostného života, se začne - pomalu zpočátku a později mnohem rychleji - celý proces složitět, až velmi složitět. Už u prvního stupně života, tedy rostlin, já osobně mám jistý problém - i ten jsem vám už mnohokrát říkal - máme svoji chemii, máme svoji farmacii, obory, které zrály už staletí, a přesto já osobně dodnes nechápu, jak je možné, že tak jednoduchá věc jako je rostlinná buňka, dokáže vyrábět tak složité alkaloidy, často látky, které ani dnes nejsme schopni zcela a plně napodobit - při všem tom vyspění v těchto oborech. Samozřejmě sem patří všechny ty další podivnosti - jak to, že rostlina reaguje - nemajíc tedy senzorické smyslové orgány podobné zvířeti a reaguje na svět kolem sebe tak, jak reaguje? Některá, nebo možná většina. V biologii a ve všech dalších oborech je zatím mnoho záhad, mnoho mysterií a mnoho krásy. Zatím. Než člověk dostane "rozum". A dost možná, že té krásy hodně ubude. Bohužel. Zato přibude víc betonových ploch, plechových "kraksen" a možná i virů. Kdo ví? No, takže tolik jen tak ťuknout k tomu, co se ptáte. Snad jsem vám aspoň trošku představil pro vás možný směr myšlení, který můžete a nemusíte následovat. Neměl byste nikdy zůstávat u prvoplánového pohledu, který se zaměřuje na jednu oblast a víceméně vynechává oblasti jiné, anebo i protichůdné oblasti, protože je velmi snadné stvořit si ve svém poznání svět, ve kterém jste si jisti, kterému zdánlivě rozumíte a který vás neznepokojuje něčím, co je nevysvětlitelné. Zatím. A tak je vždycky mnohem snazší popřít to, co se nám do našeho klidu poznání nehodí. Paradoxem je ale, že pokud budeme přemýšlet, co nás nejvíc posouvá, tak to nikdy není klid, ale vždy jsou to hraniční oblasti, tedy ty, které nejsou časté, neopakují se pravidelně a tak dále, které ve svých výzkumech většinou škrtáme jako krajní meze a tak dále. Mají tu moc, že někde otevřou úplně obrovskou novou oblast, a přitom napřed je to nenapadá. Vzpomeňte na film "A přece drží" a jiné takové. Je to přece fantastické - viděli jste, jak na lidském těle drží předměty v úhlech, kdy je fyzikálně nemožné, aby držely. Viděli jste, že ty předměty jsou z různých materiálů - magnetických, nemagnetických, keramických, já nevím jakých jiných. Viděli jste, že jev existuje. Na některých filmech jste viděli, kdy někdo udrží na těle dítě nebo kovadlinu, a přesto o tom není ani slovo v současné fyzikální teorii. Jakoby to prostě nebylo. A přitom je to síla, kterou neznáme, není prozkoumána. Vidíme její vnější projev, ale nikdo se o ni nestará. Dost možná, že ta síla může mít průlomovou funkci pro pochopení další části našeho života. Jak je možné, jsem-li vědec, že toto ignoruji? V jiných případech jsou to teorie, jistě také pozorování a tak dále, ale zde je to nade vší pochybnost naprosto reálné. Je to pozorovatelné, opakovatelné, tedy přesně to, co se žádá při výzkumu nějakých jevů. A přesto v učebnici fyziky jsem neuviděl nic o projevu biologických sil nebo nějakých jiných neznámých - nemusíme je nazývat biologické. Prostě v blízkosti těl drží předměty, které by tam držet neměly. Místo toho skeptici se uchylují k naprosto unfair laciným výrokům typu, že si namazali lepidlem ti lidi svoji kůži nebo že se potí zvláštním potem, a tak se řadí těmito vysvětleními do velkého šiku šarlatánů, kteří v naprosté neserióznosti k pozorovaným jevům se vyjadřují. A to platí pro jednu i pro druhou stranu, to není míněno jednostranně. To jsem vám chtěl také ukázat, proto abych předvedl ten způsob myšlení a také abych vám trochu přidal kuráže do té cesty přemýšlet vlastní cestou.

 

DOTAZ: Jaký je rozdíl mezi první a druhou smrtí? Co je ta "druhá" smrt? Taky bolí?

ODPOVĚĎ TP: Ta je fajn, nebolí. Za jeden život umřete dvakrát. Jednou ve hmotě a podruhé v duchu. Svět je duální, a tak tady musí být ty dva póly. Ve hmotě to známe všichni, to pozorujeme u svých bližních a později i u sebe - někdy i několikrát u sebe - než se nám to podaří. Teď nemám na mysli sebevraždu, ale lidi, kteří třeba z nějakých příčin nemocí nebo jinak se dostali na hranici života a smrti. Přichází život "tam". Je stejně reálný jako tento. A pokud jste "tam", nemusíte vůbec rozlišit, že jste "tam". Stejně jako nemůžete rozlišit, že jste tady, na rozdíl od "tam". Ale všechno končí. I jeden životní cyklus musí být uzavřen. A tak po určité době i "tam" je třeba ten cyklus ukončit, tedy "tam" zemřít. Ono když říkám "zemřít" tak to pro všechny zní téměř, téměř pro všechny, jako totální konec. To je ta černá díra, po které nic není. Ale ono je to v pravdě změna stavu - víc než ten totální konec. Takže probíhá to velmi milostivě. Po tom, co jste prožili zde, co vám bylo souzeno, tak se vlastně dostáváte do fáze stavu, v kterém se objevuje mlha, představte si. Ta mlha je všude kolem vás, postupně už nic nevidíte, houstne a v jisté fázi se naplní její název: "Mlha zapomnění". A v tom okamžiku je jakoby ukončena paměťová stopa toho jednoho života. Ona není úplně ukončena, ale v té přírodě je to vždycky ještě složitější. My to v počítači máme taky, rozumíte - někdy takhle "ťápnete" na to delete a ono to zmizí a pak se hrabete v tom koši, jestli to tam náhodou není a ono to tam je - ale pojďme k tématu - ne vždycky bohužel. A ta duše, která je v tomto stavu, je připravena k dalšímu zrodu. Následuje zrod. Zapojuje se do těla, rodícího se těla, a v různé fázi vývoje tohoto plodu začíná spolupracovat na budoucím "jsem". Už v té době ovšem má své vědomí a přijímá podněty z okolí, vnímá jestli jí zpíváte a co se děje kolem maminky a tak dále. Pak přijde ta velká chvíle - je to podoba toho tunelu, kterým vcházíte "tam". Tento je hmotný, ten druhý, při smrti odsud "tam", je nehmotný. No a je tu zrod. Jakmile se nadechnete, jste napojeni na další osudový balíček, cyklus. No a jde to dál. A pak přijde chvíle, kdy se mě ptáte, jak to vypadá s tou druhou smrtí - někdy v tom průběhu. Co ještě k tomu říct? Pro pořádek ještě je třeba říct toto: když se napojíte do osudu, který je váš, jste jím, zažíváte vše to, co ten osud obsahuje - a on obsahuje vše - obsahuje i vaši volbu, tedy obsahuje i možnosti, které můžete zvolit ve svém životě při rozhodování. Jste tedy zdánlivě svobodní až potud, že netvoříte ty události, ale konzumujete je. Znamená to mimo jiné, že Osud je ve své podstatě nezávislý - do velké míry nebo téměř zcela - na tom, zda jste v něm zrozeni či nikoliv. A to má zásadní důsledky. Se zánikem vašeho mozku končí při smrti tato paměťová rovina. Jenomže pak je tu rovina ještě jiná, vázaná na duši, na bytost - a ta pokračuje až k té "mlze zapomnění". Pak je tu ještě jiná rovina paměti, ještě pořád vázaná více na bytost, a té se říká "hluboké vědomí" a tam jsou všechny zkušenosti, které vaše bytost udělala od okamžiku, kdy se stala živou bytostí - tedy nějakým virem, rostlinou, až po dnes, když jste tedy se mnou tady v Praze anebo u obrazovek svých počítačů. Tak to je druhá část. Je tedy vázána na bytost. Pak je třetí část, která je vázaná na vše. To znamená stejně, jako uvědomění si "hlubokého vědomí" nevlastní tu informaci, ale tato informace je, je trvalá. Vaše bytost v této informaci vybere určitý jaksi stvol všech těch věcí, které se staly vaším osudem. Proto lze vaše osudy vnímat i poté, co zanikají vaše mozky - což je hmotná paměť - dokonce i poté, co by teoreticky zaniklo i vaše "hluboké vědomí", třeba tak, že by splynulo tam, odkud byl vytvořen čas a prostor, tedy k Bohu. To se může stát. Existují jedinci, kteří za dobu historie lidstva prošli celou cestu již až do konce. Je to vzácné, ale je to. Přesto jejich paměťová stopa - nebo jejich osudová stopa přesněji - tady je stále, nezanikla s tím, že zanikla jejich duše tím, že se spojila a rozpustila v základní duši všeho. Je to k pochopení? Takže tohle bych myslel dodat k té paměti v té "mlze zapomnění". Čili ta "mlha zapomnění" se týká velmi silně vaší duše, vaší bytosti a plní důležitou úlohu. Abyste mohli každý ten den svých životů - protože každý život je jako den - prožívat čistě a neovlivněně, bez toho aniž byste vlastně šli proti vlastnímu duchu celého toho útvaru, tak velmi dlouho nesmíte nic vědět, protože kdybyste věděli, začali byste rušit základní smysl a postup té cesty života. Teprve později, až budete stát ve vysokých duchovních stupních, budete moci nahlížet do této oblasti.

 

DOTAZ: Mám asi drzou a nepokornou otázku, ale pokud Tvůrčí dílo je nejen projeveným životem Podstaty, ale i jejím výtvorem, byl někdy první výdech Podstaty? A co bylo před první výdechem? Přemýšlím nad tím, jak je úžasné, že je "existence", že je pojem "být" a že je "Podstata". Vím, že je to asi drzá úvaha.

ODPOVĚĎ TP: Ne, napadne každého, přece. Každému, kdo přemýšlí o filosofii. Je logická. Je to o tom, co bylo dřív - vejce nebo slepice? Právě. Takže dřív byl vznik vesmíru. A potom mohla být "vejcata" a slepice. A teď vážně. Jako konzumenti tohoto útvaru se ptáte tímto způsobem. Kdybyste se blížili ke svému Tvůrci, pochopili byste, že je to dáno způsobem pohledu uvažování, ale že pravda je úplně jinde. Ještě nejste schopni pojmout čtyřrozměrové chápání časovo-bezčasovosti a rozměro- bezrozměrnosti. Termín "nekonečno" straší v matematice i v mnoha jiných oborech. A tak si připomeneme - jestliže je něco nekonečné, nemůže to mít žádný počátek ani konec. Všechny tepy vesmírů jsou součástí jednoho projevu. Jednou pochopíme i čas a prostor jinak. Některé věci, které se nám dějí už dnes, ostatně by nás měly zneklidnit - jsou to dobře doložené přesuny v prostoru, kdy se ocitnete za zlomek času na jiném místě, které byste jinak museli dosáhnout za mnohem delší čas. To existuje a je to doloženo. Nedovolil bych si o tom mluvit, kdyby to doloženo nebylo. Jsou tu jiné případy - dozvídáte se o případech, kdy dochází nejen k posunu topografickému ale i k posunu v čase. Opět slušně doloženo. Dozvídáme se také o jiných případech - například o mentálních posunech. Ty první posuny jsou včetně hmoty - prostě najednou se uvidíte o 50, 100 let jinde - nebo o víc - a jste obklopeni hmotným prostředím. Občas se to objeví a není to:"Jedna paní povídala." I když, když se vám to stane, tak vás všichni ostatní označí bleskurychle za blázna, za fantastu. No a pak jsou ty přesuny mentální. Opět nám to říká, že naše chápání prostoru a času bude pravděpodobně ještě rozšířeno. Když to vezmu na konec - tedy od těch, kteří došli na konec, a můj učitel je jeden z těch - tak se nakonec dozvíte, že pohyb v té soustavě nebo způsob vnímání té soustavy je věcí pozorovatele, ale že ona sama má jiný charakter. Už po tisíciletí vám lidé, kteří jdou ve filosofii, říkají, že nic nebylo, nic nebude, že vše je. Ještě nebyl vesmír a už v tom pra-matečném stavu byla tato přednáška a bylo v něm i vše, co se kdy stalo i stane - každé moje slovo, každá vaše myšlenka. Je to poněkud jiná oblast než "rozoumek" jedné malinké bytůstky na jedné nepatrné planetce ve vesmíru. A ta bytůstka si myslí, že spapala celou moudrost a že Bůh je tady jenom pro ni a že ona je důvodem toho všeho. Ano, je důvodem, ale jenom takhle malinkým. No. Takže vesmír dokonce ani nezaniká a nevzniká ve formě tak, jak představujete. Má jinou formu toto vznikání a zanikání. Každý útvar, který by měl v té duální formě rozdílnou hodnotu těch krajních mezí, je neudržitelný a musel by se zákonitě rozpadnout a nepokračovat. Tedy nastalo by to, nač se ptáte. Jenomže ta část...podívejte, když máte nějakou část, která sice není - to se těžko představí, viďte - bod ZERO, kde není nic a je tam vše a když to nic rozdělíte, tak rozdělíte konkrétní části, které jsou, v poměrech, které byly před rozdělením. A v tomto útvaru nemůžete mít nic, co by bylo navíc nebo na míň, protože nic než "TO" není. Je to Tvůrce. Vůbec, ta existence je změna formy, což je další pozoruhodnost - vy vnímáte svoji, řekněmež, hmotnou doprovodnou realitu a ona se leckdy, jak už jsem naznačil, mění - anebo ještě bych mohl mluvit o tom dlouho. Podivné, že? Nakonec možná lidé za tisíc let poznají, že Zezulka ve své stati:" Hmota je energie a energie je vibrace", měl větší pravdu, než si uměli vysvětlit. Souvisí to i s těmi počátečními stavy vesmíru, kdy to "nic" se musí rozdělit. Vidíte tady tu pyramidu? To je obraz tohoto procesu. Proto každá civilizace, která jen trochu postoupí od primitivního stavu, začíná konstruovat pyramidy. Je to hmotné vyjádření pochopení. Čili ten bod ZERO se rozdělí a ty dva body se rozdělí opět - vznikají 4 ráhna, no a ty potom jsou základem všeho, co máte ve hmotě, v duchu i v energiích. A proto také vedle té duality světa, protože monopol v tomto systému projevení nemůže existovat, protože pokud něco rozdělíte, tak to nemůžete rozdělit tak, že vznikne jedna část. Dělení znamená, že jednu část rozdělím. Představa, že bych jednu část rozdělil a měl bych jednu část, je nesmyslná. A to je důvod, proč je náš svět takový jaký je. Je to také důvod proč na konci je vždy ta jednota, jednička. Čili po všech těch rezonancích tohu útvaru - kdy samozřejmě nemůže být rovnováha, ta původní, ale disbalance stavů, projevů a tak dále je jedním z vlastních důvodů udržení této formy - se nakonec vyrezonuje celý ten útvar a sklouzává do svého základního stavu. Zdánlivě tedy zanikne. Když se na to podíváme z horizontu poznání, tak uvidíme, že naše vnímatelno je omezeno určitou funkcí, za kterou již nelze vnímat jakýmkoliv způsobem, ani s pomocí přístrojů či senzoricky, jinak. Znamená to ovšem, že v tom útvaru je nekonečné množství těchto ploch, které jsou naskládány v sobě a které teprve v pochopení jejich jednoty dávají možnost pochopit, co je to nekonečný vesmír. Do té doby uvažujeme jako bytosti, které jsou omezeny svým bytostným chápáním. Fyzikálně to nelze, a tak musíte zvolit jinou cestu. Je to zase ta dualita - hmota, duch. Jestliže vám hmota dává jeden obraz, který má své přednosti a má i své omezení, tak zrcadlově k tomu je ten druhý díl, který je zrcadlově převrácen a má zase jiné přednosti anebo jiné nedostatky z pohledu hmoty. V tomto případě toho uvažovaného problému je tedy jisto, že chcete-li postoupit do tohoto stavu, musíte se buďto radikálně změnit, což nejde - teď myslím vaše mozky, vaše chápání - nebo musíte zvolit jinou metodu, v tomto případě meditace. Jiná cesta není. Čili není to nedostatek inteligence nebo nedostatek píle nebo něco takového, je to základní druhové omezení. Tedy časo-bezčasovost rozměro-bezrozměrnost nemůžete chápat způsobem, kterým jste doposud zvyklí, tedy kauzálně. Je to hluboký omyl. Stejně, jako nemůžete například měřit biologické síly jako projevy živé hmoty tím, co používáte pro měření anorganických sil jako projevu neživé hmoty. Často se úporně snažíme tím, co jsme vyvinuli, a velmi jednostranně - tedy ne jednostranně ve smyslu špatně, ale k jedné oblasti - a snažíme se úporně užívat těchto postupů do oblastí, které jsou na té druhé straně. Samozřejmě, že to moc dobře nejde, jenom přeneseně, kdy pozorujeme reakci třetích stran a ty potom nějakým způsobem zpracováváme. Je to k pochopení? Není. Dobře. Nevadí.

 

DOTAZ: Dobrý den, přemýšlím, kam chladne vesmír? Napadá mě, že když začal odstředivostí od Podstaty a se dostředivostí vrátí, že by se mohl vesmír tak dlouho rozpínat, až hmota v nějakém bodu skončí do malinké husté hmoty. Jak se říká, že veškerá hmota vesmíru by se vešla do malé kuličky.

ODPOVĚĎ TP: Ne do kuličky, do ničeho. Veškerá hmota vesmíru zmizí, nebude žádný prostor a ani to, co mezi tím projevem dělení - protože, když něco rozdělím, tak mezi tím nacházím čas, tedy vibraci- v tom stavu, který tu zmiňujete, není žádná kulička, není nic, co by bylo možno tímto způsobem vnímat.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jak by se kulička mohla vrátit do Podstaty, vůbec? 

POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI: No, ono je to tak, že to není o prosté dostředivosti a odstředivosti, protože teprve tehdy, když sloučíte tyto dva póly a další dva, můžete najít stav, po kterém se ptáte. Vy uvažujete o postupu odevšad sem, tedy dostředivosti, nebo o postupu odsud všude, to je odstředivost. Jenomže toto je vlastně jedno a jsou to vlastně dva póly jednoho základního bodu. Když se dělí to první dělení, je tam i tato vlastnost a nazvali bychom ji dostředivo-odstředivost. Zároveň, představte si. Čili zároveň vše ven i zároveň vše dovnitř. Dalším dělením se tyto vlastnosti oddělí a zůstává tedy vše dovnitř a na druhé straně vše ven, ale je to součást jednoho zákona. Chcete-li jít zpátky, musíte následovat ten děj vzniku - jestliže na začátku není nic, které se dělí, tak musíte cestou zpět spojovat to, co se rozdělilo, do jednoho. Čili musíte spojit ty části tvůrčího procesu zpátky do jednoty, do jednoho bodu. Když to vezmu tedy hrubě hmotně, tak na konci máte spojeny všechny ty, řekněmež, části - a tam jsou ta vrátka, o kterých jsem mluvil před chvílí - tedy vaše bytost splyne, vesmír splyne, vrátí se do jiného stavu, i když se nevrátí, protože všechno "je". Hrůza, co? Rozumí tomu někdo? Přihlaste se. Děkuji. Uvítal bych, kdyby tam bylo slovíčko "v tomto stupni". Ale nic proti ničemu.

 

DOTAZ: Když významně ve svém osudu změníme svoji osudovou rovinu, pokud to lze, pak nejbližší lidé v našem osudu jsou už jiné duše ve svých osudech? Nebo jsme těmto blízkým duším posunuli tu rovinu spolu s námi? Spíš myslím, že to druhé, protože si mě pamatují tito blízcí lidé před mojí změnou mé osudové roviny. Anebo jsou všechny roviny provázané a duše v jednotlivých rovinách osudu také?

ODPOVĚĎ TP:Tak nevím, jestli rozumím té otázce, ale když si představíme Osud jako útvar, v něm tedy různé roviny - horší, nejhorší, lepší, nejlepší - a v něm jsou události různě postavené, vůbec ne tak, že je to všechno stejně, někdy jdete dole a událost podejdete, jindy jdete nahoru a přejdete ji a tak dále. A vy se ptáte, když změníte průchod ve svém osudovému útvaru - protože jste spojeni se vším, co je kolem vás, váš osud není nikdy jenom váš, to je fikce - a tak nejenom všichni lidé a všechno, co potkáte, ale doslova vše je nějakým způsobem provázáno s tím, kdo jste a kde jste. Jsou určitě možné případy, kdy v určitých rovinách, které jsou ve výjimečných osudech velmi vzdálené, bychom nemuseli nacházet třeba právě tyto bytosti, které by šly s námi - budou jinde. Uvedu příklad - budete mnich a na vaše město se žene pohroma, spadne tam jaderná bomba. Vy spolu s několika přáteli tento výbuch přežijete, doslova zázrakem. Všichni kolem jsou mrtví, tedy všichni ti, kteří šli osudem s vámi tu nejsou. Vy jste. Pak je třeba jen se zamýšlet nad tím, jestli je to tím, že jste posunuli svoji duchovní úroveň do určité roviny v tom osudu a tím vznikl ten jev, který zde je, že jste nenásledovali... A teď proč? Někdy je samozřejmě v osudu zemřít a jindy ne. Vždy jste spojeni svým stavem v určité pružné vazbě, to znamená, že vás provázejí ti, kteří s vámi nějakým způsobem rezonují, a to nejen s vámi osobně, ale s celou logikou dané osudové etapy. Tak třeba budete patřit ke generaci která zažívá válku. A zažíváte ji všichni, je to nadstátní záležitost, bojuje celá Evropa, všichni se všemi, a tak vlastně všichni ti lidé, ať na jedné nebo na druhé straně zažívají takový osud - jsou si s ním vlastně tedy spojeni. Samozřejmě, že v tom osudu jsou potom velké rozdíly. Je asi jiné být v koncentráku nebo být gestapákem nebo být vojákem nebo být zase člověkem, který si žije svůj svobodný život někde jinde... No, jistě byla místa, kde lidé v té válce nezažívali žádné problémy. A to všechno patří k tomu osudu. Pokud změníte svůj osudový průběh ještě více, má to svoje důsledky. Dokonce i jinak odchodné než ty, které myslíte vy. Někteří z takových lidí jdou cestou samoty, tedy odejdou od ostatních a pracují ve svém životním úkolu ve velkém odloučení. Jiní to zase mají naopak, musí to dělat prostě přesně opačným způsobem. Jako vždycky má ta příroda ne jedno, ale dvě a násobky řešení. Ta dualita může být dva ku dvěma nebo také tři ku jedné a tak dále. Dokonce i dualita musí být v dualitě, představte si to, protože každý přírodní zákon musí platit na vše, tedy i sám na sebe. Je to velmi zajímavé ve filosofii probírat tyto otázky. No ale pojďme dál. Existuje jak závěs, to znamená, že každá doba má svého souhrnného ducha, toho ducha konzumují, ale také tvoří víceméně mnohé bytosti - všichni třeba - tím se navzájem ovlivňují a rezonují ve svém průchodu danou dobou. Všechno je možné. Tedy od cesty meteoru, který zazáří a vystoupí do netušených výšek, až po cesty společného, jak to nazvat hezky, slušně... no, radši ne. Všechno se nakonec vyrovná, nemusíte být smutní. Nakonec ten příběh má vždy dobrý výsledek.

 

DOTAZ: Jak poznat, co je touha být správný a co je již ukáznění? Tedy co ukáznění a co má vnitřní bytost a touha jít po správné a osudové cestě? Jak to opravdu čistě poznat?

ODPOVĚĎ TP: Na první dobrou to nepoznáte, protože jste sami sebou indoktrinováni. Teprve tehdy, když nezávisle na svém přesvědčení, stavu konáte, se objeví, kdo jste. Čili v životní zkoušce, v podstatě. Do té doby se něco naučíte, naučíte se správná řešení. Budete fanatikem, budete znát nazpaměť písma, budete cenění ve společnosti, bude to úžasné, ale co je to platné, když hned zítra v krizové situaci se zachováte jako prasátko. Všechno to, co jste předtím konali, bylo úplně k ničemu. Chápete? Protože kdybyste změnili jen jednu jedinou svoji vlastnost v lepší, tak jste udělali pro to víc než tisíciletým opakováním naučených mouder a pravd. Ty vám můžou pomáhat, jsou pomůckou, ale nejsou cílem. Žádný velký duch, duchovní duch, nikdy nepracoval tak, že by žádal, abyste nazpaměť poznávali jeho nauku. Vždy pracoval tak, aby ta nauka posouvala to základní - tedy vás - protože smyslem není nauka, ale smyslem je změna vaše. A nauka je to, co vám může v té změně pomoci. No, já vím, máte smlouvu s Bohem, máte to u něj dobrý, budete se mít fajn. Nebo tak nějak? Není jiné cesty než ke svému Tvůrci. Tak to je. Jen se strašně liší názory, jak to udělat. A v tom je ten problém.

 

DOTAZ: Je správná tvrdohlavost a pokud ne nebo do určité míry, jak poznat, která míra je tou mírou a tedy zmenšit?

ODPOVĚĎ TP: Kdybych vám to řekl, tak popřu, co jsem vykládal před chvílí, protože by to vedlo jen k vašemu ukáznění z nějakého mého výroku. Ale to by nebyla vaše cesta. Vy byste se snažili svoji tvrdohlavost modulovat podle toho, co já vám řeknu, a to bych si rozhodně nepřál. Máme do vínku všichni určité vlastnosti - a to po dvou liniích. První linie je hmotná, přátelé, je to genetika. Každý rod myslí trochu jinak, každá linie genetické zkušenosti přináší i určitý, řekněmež, standard v této oblasti. Pak je tu duchovní linie. Tedy každá duše je logicky jiná, má jinou zkušenost, jiné vlastnosti a jiné přednosti i "zadnosti". A z toho potom vychází ten stav, protože ty zrody jsou někdy výrazně takové "jo!" - je to vidět na tom "jo!", prostě "svéhlavičkové" a teď jde o to, jak je ta síla použita. Abyste se hýbali, musíte mít sílu, protože bez té síly by to nefungovalo. Když je té sily hodně nebo se neptá po důsledcích, tak to zase nebude moc dobře. Musí být akorát. A vy se ptáte, jak to poznat? No, to musíte sami. Postupně se dívat, přemýšlet, pozorovat se, tedy ne v auto-negativním smyslu, ale pozitivně - dívat se na sebe jako na jiného, vidět své chyby, které se stanou, ať chcete nebo ne. Ještě jste se nezměnili přece. Ale tím, že budete přetavovat do svého vnitřního nastavení, byste mohli od nich odcházet. Později, až začnete meditovat, bude to o něco snazší. Ale i do té doby - to byste tu nebyli, kdyby to nešlo. Vy jste se nezrodili jako zcela harmoničtí dokonalí andělé, ale vaše cesty vám nabízely mnoho různých řešení - dobrých i méně dobrých. Vy jste je všechny nakonec prošli, prozkoumali, ony se na vás vracely, protože je tu zpětná vazba. To je další velký zázrak. Celý ten útvar, který můžete vnímat, tedy vesmír, svět, biologický vývoj života, je zvláštní tím, že není možno v něm nepozorovat určitý jakoby tah, určitý směr - a to dokonce i v těch případech, kdy vidíme třeba zániky větví stromů života a zdálo by se nám, že to bylo špatně, můžu vás ujistit, že nic z toho nebylo špatně, že každá z těch zastavení měla svůj smysl a přinášela tomu životu určité zkušenosti nebo vlastnosti, které musely být vytvořeny, žity a zpracovány. Tvrdohlavost může být získána i výchovou a jinak. Svým způsobem můžeme spatřovat tvrdohlavost, která je nevyzrálostí osobnosti, ale i tvrdohlavost, která je patřící k osobnosti zase v jiném rozměru. Často tedy na vás klade sice opačné, ale stejné úkoly. Protože co je opak tvrdohlavosti? Flegmoňství, flegmoň - mouchy, snězte si mě - to je na té druhé straně. A obojí vás dokáže pěkně prohnat. I způsobem myšlenkových jader, které zpracováváte, dáváte jim sílu, způsoby, kterými myslíte. Vidím tu velký dluh, i když přece jsme už trochu dál, vidím velký dluh vzdělání společnosti, filosofie - obrovský dluh, protože není třeba tolik lidem říkat, co mají dělat, ale je třeba učit je, aby to byli schopni pochopit sami. Těch, co vám něco říkali, těch jsou závěje, ale těch, kteří vás skutečně dokázali vést k vlastním nohám - stát na nich - těch byl opravdu málo. Je to dáno i našim druhem - nejsme nijak vysocí. Kdybychom byli učeni na škole jistému způsobu, dokonce technice - vím to i během svého života - mohlo by být na zemi mnohem lépe, víte. A tak by možná mohlo ubýt i takových těch androidních chlapáku, kteří razí svoje představy - jakékoliv, duchovní, skeptické nebo jiné - v představě, že oni přece jsou v právu a mají pravdu. Ubylo by manipulativních žen, které si myslí totéž a nevidí jinou možnost než tu, která je napadá. A tak dále. Tak jsme probrali tu dámskou i mužskou část světa. Pak je to o způsobu zpracování informace, jisté pokoře před informací a jistou opatrností - je to také o odolnosti vůči manipulaci, která z toho plyne. No, takže do jaké míry poznat? O tom je váš život, proto tady jste. Dostali jste do vínku hodně té "svéhlavičkové" energie? No tak jste tu právě proto, abyste se naučili ji používat co nejlépe. Anebo vyrovnávat. Protože už máme minutu po, no tak dobře, tak to si necháme na příště. Ale ono to s tím souvisí trochu, s tím, co tady probíráme. Tak možná přece, jenom krátce.

 

DOTAZ: Na jedné z přednášek jste řekl, že jsou doby, kdy jsou renesanční lidé. A ptáte se:"Tak kam ti lidé zmizeli?" Přeci v renesanci se pak určitě přerozovali. Nebo oni již...

ODPOVĚĎ TP: Podívejte, takto - máte dobu, která má určitého ducha. Všimli jste si, že jsou doby kdy pokračují třeba fyzikální výzkumy nebo umělecké počiny nebo i pokračují jiné věci a není to spojité. Prostě najednou přijde doba, kdy je doba příznivá nějakému konání. Tak se rodí závěje velkých malířů, umělců třeba. A pak to zase je trošku jinak, už to nejde tak snadno. Kam se rodí? Čas není. Mohou se rodit kamkoliv. Vy nevíte, jaký je objem času, který je. Nevíte, kdy, kde jsou doby, které jsou vhodné třeba právě tomuto způsobu myšlení. Renesance byla svým způsobem revolucí, protože přinášela jisté uvolnění a z toho plynoucí dary. Všichni lidé byli ve svých úvahách tedy širší. Do dneška se obdivujeme některým z nich, jak to mohli vědět, když ve své době tvořili některé svoje nákresy nebo jiné věci. Pro některé je to dokonce nepochopitelné. No, tady vidíte, jakou sílu má duch doby, který se trefí do správného místa.

Tak jdeme k závěru, přátelé. Nyní nezbývá, než se rozloučit tak, jako je zvykem, a zde je třeba vždycky poprosit, stejně jako při našem duchovním obřadu, který bude za hodinu, za dvě hodiny, jako při našem duchovním obřadu o Boží milost a podporu. Tak, pojďme se loučit. S pomocí Boží.

A to je pro dnešek všechno. Děkuji vám.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.