 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 3. 4. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:27:27 – Jak se stát šťastným? O ničení Země a života na ní, o vnímání druhých. 31:59 – Jak se naučit odpouštět? 48:32 – Jak se zbavit strachu (fobie) z cestování do jiné země? Nebo je ten strach ochrana? 1:06:52 – Je přinašeč vždy tatáž bytost? Témata: strach, štěstí, odpuštění, Přinašeč Přepis videa:Pěkně vás vítám u naší pravidelné přednášky sobotní Duchovní university Bytí, která je náhradou za on-line přednášky, které už před rokem a více byly pravidelnou náplní mého života a setkávali jsme se po celé republice - a vidíte, jak je to všechno jinak. A tak jsme vlastně vytvořili pořad k Řípu na 30. března, najdete ho na našich stránkách, kde se můžete podívat na tuto on-line slavnost - no a mnoho dalšího. V této chvíli právě začíná na rádiu Vysočina vzpomínkový pořad na pana Zezulku. Tak jestli se to týká vašeho zájmu, tak se potom podívejte na záznam, jestli tam bude něco, co by vás zaujalo. Tak a jdeme k vašim otázkám. Posledně jsme začali určitý blok...
DOTAZ: Jak zjistit, co je mé poslání? Jak ho najít? Jaké jsou kroky? Jak se zbavit nadměrného, podle rodičů, a podle mě asi klasického strachu? ODPOVĚĎ TP: Bývá to vtisknuto do osobnosti. Někdy jsou to zkušenosti negativní z tohoto života, ale častěji i z toho minulého, kde se leccos také nepodařilo vždycky na sto procent, a ta stopa - spíš emoce než vědomá stopa - tady často bývá až podnes. Ale teď k tomu dalšímu. Jistěže najdete nejrůznější systémy a rady jak na to, ale nakonec to budete zase jen a jen vy, kdo budou rozhodovat. Je to problém i ostatních dotazů, které tady vidím.
DOTAZ: Jaký je váš názor na modeling? Je to práce pro flákače, jak někdo tvrdí? Má to smysl? - TP: A ještě poslední. DOTAZ: Je dobré si vybrat zaměstnání, které mě bude bavit, anebo to, z kterého budu mít dobrý pocit a hlavně pocit, že pomáhám druhým, jsem něčím užitečná a prospěšná? ODPOVĚĎ TP: Hm, to je parafráze na ten dotaz minulý, ten už tady vlastně v podstatě byl, takže ten už jsem odpověděl v minulé přednášce. Ale pojďme tedy k těmto dvěma. Jsou tu protichůdné vlivy. Na jednu stranu jdete životem a odhalujete to, k čemu jste, a svůj osud žijete - a tak dále. Na druhou stranu jsou tu potřeby, které jsou pochopitelné, tedy potřeba se uživit, potřeba se postavit na vlastní - a tak dále. Najít svůj životní smysl - i to je součást osudu. Někdo ví od dvou let, že bude popelářem - a taky je popelářem. Někdo ví, že bude kosmonautem - a taky se stane kosmonautem. Ale většina ostatních se tím popelářem nebo kosmonautem stane až mnohem později. A to je ten problém, který bych rád zdůraznil. Čili musíte jednat - pod tlakem - a na druhou stranu býti pozorní k tomu, co vám život přináší. Člověk v dnešní době se dívá na život a osud tak trošku jako na černou díru. Říká si: "Nevím, co bude, to přece nemůžu vědět, vždyť to, co bude, ještě není." A on se přitom hluboce mýlí. Už to, co žil doposud, je něco, co dává nohy tomu, co bude. A tak věci na sebe naléhají svojí logickou podstatou. Když tedy pozorujete svůj osud nezaujatě, doposud, můžete mít určité vodítko. A zas to není úplně jednoduché, protože mnohdy je všechno úplně jinak. A tak platí tak i tak. Jsou tu nadání, která máte - tedy umíte nádherně kreslit nebo hrát na nějaký nástroj nebo něco jiného. A zas: můžete být geniální až na půdu, budete mít skvělý tenor na úrovni Pavarottiho a pak se projeví osud - buďto v tom vašem případě se ty zámečky sejdou a vy zažijete hvězdnou kariéru, v druhém případě budete hrát maximálně na své zahrádce a budou z toho mít prospěch ptáčci a sousedi budou možná trochu v rozladě, když tam budete zpívat hlasem Pavarottiho nebo Plácido Dominga. Čili, co tím chci říct? Že je tu nadání, je tu trend, ale je tu také možnost toho v tom osudu touto cestou jít - tou konkrétní. No a tak nezbývá, než to vyzkoušet jít tou cestou. A u některých osudů se stane, že po letech práce najednou zjistíte, že to jde úplně jinam. A musíte všechno opustit a jít dál, v nových podmínkách, znovu... prostě jsou to zlomy osudové. Tak to je někdy. A všechno mezi tím, jak už jsem řekl - někdo ve dvou letech ví, čím bude a bude tím, jiný to zjistí až při své šedesátce nebo možná ještě později. Takže jak vám proboha poradit? Přiměřená aktivita a přiměřená pokora a poslouchání toho osudu, hledění na sebe objektivně. Podívejte, jak v mnoha televizních show jsou záměrně vybírání lidé, kteří mají o sobě zcela falešné mínění a představy a jsou tam podle mého názoru spíše proto, aby ostatní pobavili. Takže snažte se, aby se vám tohle nestalo. Zároveň se nepodceňujte, říkejte si, že kde je vůle, tam je cesta. Všechno na světě se dá naučit. A tak je to hodně pestré. Vlastně není jedna rada. Každý z vás by potřeboval tu svou, tu vlastní. A taky každý z vás ji musí najít, jinak to nejde. Strach musíte překonat - nejlépe tak, že ho popíšete a podíváte se na něj. Tak si řekněte: "No tak co, co se jen může stát?" K životu patří i také jistá míra nejistoty - jak to dopadne, jak to bude? A vy musíte investovat svoji energii a svoji - řekněme záměr, abyste vyzkoušeli, jak to dopadne. Víte? A tak, když člověk dělá něco, aby to dopadlo dobře, většinou to dopadne špatně. Myslím takové to a priori, takové to účelové manipulativní přesvědčení, že to musí být takhle. Na druhou stranu člověk (pardon) člověk bez vůle, který je "mouchy snězte si mě", nedosáhne také nikoho, než pochopí, že musí investovat svoji energii. Takže to je vše.
DOTAZ: Jak se smířit s odmítnutím nebo nepřijetím, například od přátel, co jsem si myslela, že jsou, ale pak jsem zjistila, že ne, nebo i s nepřijetím od rodičů, neuznáváním - chtěli by, abych byla jiná - a také s nepřijetím na vytouženou školu? Má mi to vše něco říci? Myslím si, že za svůj život jsem tolik nepřijetí, kolik zažívám, svědkem nezažila. ODPOVĚĎ TP: Myslíte asi u druhých. Ale tak nebojte, na tomhle žebříčku budou i jiní hodně vysoko. Budiž vám útěchou naše slavná pěvica Destinnová - ona byla, já nevím kolikrát, myslím snad víc než desetkrát odmítnuta, v Národním divadle jí řekli, že neumí zpívat a že je šeredná, no a nakonec skončila někde za oceánem, viďte - aby se vrátila a málem ji zavřeli. No, to je ten osud. Doma není nikdo prorokem. Takže je tu i ta pravda, že člověk se nemá nechat odradit a že většina úspěšných lidí zase - pouze většina, ne všichni - procházeli obdobím neúspěchů, které předcházelo ten úspěch, který dnes vidíte. A tak nevím, no - tak podívejte: "smířit se" - vy se napřed musíte stát reálnou. Všechno začíná ve škole, kde vás učí, že jste Homo sapiens a že jste po Bohu pomalu nejvyšší autorita. A tak to přijmete a takto hodnotíte svět. No, bohužel. V dobách minulých to bylo ještě horší, když jste byli indoktrinováni třeba církevním myšlením, které je zcela často ve smyslu - my lidé můžeme všechno, Bůh nám všechno dal. A tak dále. Tak z této pozice pak nesete velmi těžce realitu skutečného života. Přijměte člověka s tím, čeho je schopen. Člověk není Bůh, je to jeden z mnoha tvorů - dnes tedy v lidské podobě. Jeho inteligence, jeho pravdomluvnost, jeho čestnost, jeho... a další a další vlastnosti - jsou u každého jiné. Najdete vysoce vyspělé jedince a pak průměr, no a pak samozřejmě to dno - tam je to nejhorší. Ale nečekejte, že budete dostávat to nejvyšší od člověka. Nikdy. Tedy možná, že bude lépe, když se obrátíte ve svých touhách k Bohu a člověka budete chápat jako jednoho z božích tvorů, který má vlastnosti jako každý jiný tvor. A když pozorujete kteréhokoliv jiného tvora, tak vidíte, jak se chová, jak myslí a tak dále. A zkuste se touto optikou podívat i na nás, lidi, a uvidíte, že mají také svoji nějakou hranici, nějaké svoje přemýšlení - a přijímejte to. Protože to je lidské. Kdyby to bylo jiné, nepozorujete tohoto člověka, ale mnohem vyššího, který tady ještě není. Až tady bude, budete mít měřítko. V této chvíli je člověk nejvyšší druh na Zemi, který dospěl nejdále a hodně si o sobě myslí - jako každý puberťák. Jenomže ve skutečnosti to je úplně jinak. To, co ho čeká, je v této, v tomto segmentu - stejně, jako to bylo v segmentu rostlin nebo zvířat - obrovská práce. No, tak nebuďte naivní, přijměte to, co je. Většina lidí není zlá, vlastně drtivá většina. Ti lidé často ani neví, že páchají nějaké zlo, nevnímají to. Mají filtr sobectví, mají různé jiné filtry, a tak je pro ně obtížné vůbec pochopit, co se děje. Teprve lidé duchovní, kteří začínají pronikat do dalších vyšších etických a vůbec myšlenkových a emočních vjemů, začínají toto vidět stále ostřeji a - jak jsem se minule zmiňoval - je potom někdy velmi obtížné se s tím na počátku vyrovnat, protože ten obraz je naprosto jiný než to, co vás učili. A je to šok. Tak pojďme dál.
DOTAZ: Jak se stát šťastným? ODPOVĚĎ TP: To záleží na tom, jestli se ptá žena nebo muž. Jestli jste žena, musíte si vzít pana Šťastného, jestli jste muž, musel byste se přejmenovat. A teď otázka po štěstí. Mnozí duchovní v něm vidí hlavní cíl své cesty. A pokud je to osobní štěstí, tak je to jen dlouhá řada dalších egoistů, kteří myslí na sebe, kteří hledají svůj vlastní prospěch a v tomto případě berou tyto nástroje, tedy nástroje v duchovní oblasti, k tomu, aby dosáhli svého egoistického vytouženého stavu. Přátelé, bohužel. Nejste tu proto, abyste byli jen šťastní. Toto není možné. Svět je duální a osciluje. To znamená, že zažíváte rozdílné míry štěstí a neštěstí ve svých životech, které vás provází. A tedy... řeknu vám to ještě jinak: Jak byste mohli být šťastní, když v této chvíli je tolik neštěstí kolem vás? Tolik hrůz a bolesti V této chvíli někde trhají žábám stehýnka zaživa, hází živé tvory do oleje, aby si je usmažili, v této chvíli mučí lidi nebo je střílí, v této chvíli na ně hází bomby - jakékoliv, ať už od těch oficiálních až po ty teroristické - v téhle chvíli jsou ničeni zástupci života rostlinného, padají stromy k zemi, v téhle chvíli dochází k dalším jevům, které zde jsou. No, potíž je v tom, že se nemůžete oddělit. Vy můžete toto zahlušit - ale jenom na chvíli. Jak půjdete dál, budete stále jasněji toto vše vidět, bude to váš problém a budete se vším živým. Budete nakonec slyšet i nářek Země. Představte si, Země zní, mluví. No, ale to už budete trochu dále než slepý racionalista. Budete vyváženou osobností, která užívá darů vědy a rozumu stejně tak, jako darů emočního myšlení. V té době už to bude na Zemi mnohem lepší. My si musíme projít tímto obdobím, to jinak nejde, je to vývoj. Ale čím dál jako jednotlivec půjdete, tím více vy osobně budete toto vnímat. Zároveň si budete stále více vážit i štěstí, protože do tohoto pochmurného obrazu, který jsem nakreslil, patří i opak, tedy štěstí. Stejně jako vnímáte neštěstí a bolest druhých, vnímáte i štěstí z jejich života, z toho, že jsou. Nic z toho nemáte, vůbec nic. Dokonce je ani nesníte, nezpeněžíte, neprodáte na trhu, je to prostá radost nad tím, že váš bratr a sestra existuje, že s vámi jde v Božím Tvůrčím díle. A to je štěstí, které vám nikdo vzíti nemůže. A tak budete vlastně stále více chápat duálně tento problém štěstí a neštěstí, až začnou ty praménky se stékat do jednoty. Takže potom teprve budete moci říci právem, že žijete svůj stav. Do té doby je to exkurz do částečných jenom malých vnorů do reality.
DOTAZ: Jak se naučit odpouštět? ODPOVĚĎ TP: Jedna, jeden z úkolů, který se rovněž budete muset naučit, abyste mohli býti šťastní. Tedy - "kaiserok této sezóny mi nikdy dobře nepad" - zpívá pan Suchý ve své tolik známé písni. A ona je to pravda. Většinou lidé, kteří se vymezují a distancují od ostatních, slouží zlu. Oni se vlastně snaží dokázat, že oni jsou lepší než ti druzí, které udávají, pomlouvají nebo jinak - zveřejňují. A místo, aby v lásce a pochopení vnímali každého druhého jako bratra - i s jeho chybami, to je důležité - tak cítí potřebu hlásat vlastně svým způsobem nenávist. Ale oni to tak nechápou. Takový udavač, třeba za Němců, tak ten byl někdy jenom zištný, ale mnohdy si myslel, že koná dobro. Vždyť přece stát a všechny úřady ho vedou k tomu, aby toho druhého člověka udal. A tak to udělá a je to "v pořádku", přece. Víte? A co udavači za komunismu? Například. No a co udavači za Bílé hory a všichni udavači - kdykoliv. Samozřejmě, že je to oboustranný problém - nebo třístranný - je to udavač, udávající a jsou tu jejich osudy. Každý z nich dostane to, co mu náleží, aby mohl postoupit dál. Ne proto, aby bylo pomstěno, ale aby pochopil. Aby prostě se zrovnovážněl. Abyste mohli odpustit, musíte v sobě najít to, čemu se říká láska. Podívejte, i ten nejhorší člověk byl jednou tím nádherným malinkým miminkem, které se právě teď poprvé převalilo a za nějaký měsíc řeklo poprvé - no, většinou "táta". Chudáci mámy. Svět není spravedlivý. A tak dále a tak dále. I on byl tím chlapcem nebo dívkou, kteří prožívali to mládí a dospívání a pak to vzalo ten spád, tu faleš. A dostal se, kam se dostal. Takový chlapec v Riu, který se stane členem gangu, viďte, nastaví si ta pravidla té skupiny, sociální pravidla - a pak je najednou v jeho kapse pistole a je "normální" střelit svého bratra ze sousedního gangu. Protože on není jeho, on je cizí, tak k němu nic necítí. Takže musíte přestat být cizími - a potom budete odpouštět.
DOTAZ: Jsem svým způsobem věřící člověk, ale nepotřebuji k tomu žádné náboženství ani církev, protože si myslím, že náboženství a někteří představitelé církve způsobili mnoho násilí a utrpení jiným, a přitom se nebáli Boha. Děkuji za Váš názor. ODPOVĚĎ TP: No, milá paní Věro, ano, vyjadřujete názor, který z vašeho pohledu je pravdivý. Z mého pohledu jste mnoho věcí ještě nedomyslela a budete muset toto téma dál ve svém tichu probírat. Naprosto s vámi souhlasím s tím, že bylo vykonáno mnoho zla. Náš národ o tom něco ví, viďte. Jestlipak byl ten náš Hus omilostněn, jestli byl prohlášen za svatého? No, ještě ne. A přesto by si to zasloužil - víc než kdo jiný - protože to, co pranýřoval, bylo samozřejmě od ďábla. Ale pojďme dál. Křižácké války a jiné hrůzy, které se staly. Náboženské války a jiné. Po celém kontinentě, po celém světě. A opravdu si myslíte, že by tohle Ježíš chtěl? Přece v žádném případě. Je to to, co ho jistě trápí. Přinašeči přicházejí proto, aby lidem pomohli, aby jim dali světlo, cestu, naději. A mnohdy se to zvrhne, ale nikoliv kvůli Přinašečům, ale kvůli nám. To my, lidé, tu sílu toho poznání často ukradneme a zmocníme se jí a chceme ji používat proti druhým lidem, abychom dosáhli svých vytoužených cílů - ať už je to majetek, moc či něco jiného. Dobro ale vypadá jinak. A teď ta druhá část odpovědi - ten názor, který vyjadřujete, je mnohými ctěn, a přesto, podle mého názoru, je to názor velmi pošetilých lidí. Proč? Když Ježíš konal svoji - já se vrátím třeba do této historické podoby - konal svoji misi mezi námi lidmi, tak přece vytvořil první zárodek církve. Co jsou to apoštolové? Co myslíte? Oni přece od něj dostávali to nejbližší vedení, aby z toho něco zbylo pro ty ostatní lidi, kteří neměli tu možnost s Ježíšem být a aby těm lidem takto mohl pomáhat - čili aby roznášeli tu jeho filosofii, to učení ryb. Tedy vznikla organizace, kterou vedl Ježíš. Proč apoštolové a proč ne jiní? Protože oni ze všech okolních lidí byli nejblíže, a tak byl rozdíl mezi posluchačem jeho kázání kdesi u koželužen v Getsemanské zahradě a rozdíl mezi tím, jak s ním žili jeho nejbližší, vlastně stále. Oni se otevřeli nejvíce - do svého stupně ovšem jenom - a tak přinášeli ostatním tu zvěst. Pak to pokračovalo dál. Petr nebo Pavel? Pak se to zvrhlo, já vím - muž, který Ježíše nikdy neviděl, se začal prohlašovat za jeho přímého nástupce, protože měl vidění. To je oblíbené téma a nemusí být falešné, ten člověk skutečně může mít přesvědčení, že to tak je, ale bohužel, je to vždycky špatně. Ježíš ustavil Petra jako právoplatného následovníka. Šel jsem po jeho stopách a byl jsem i na úplné botě Itálie, kde působil, a vzpomínal jsem na tu dobu - jako by to bylo dnes... No, my lidé jsme různí a jsme různého stupně duchovního vývoje. Svěřila byste nějakou složitou práci někomu, kdo v této oblasti nemá zkušenost? Zřejmě ne, viďte. Je to pro vás přirozené, že když vám praskne vodovod, tak pokud nejste nadaná, si pozvete instalatéra. A tak dále. Tak je to i v duchovní oblasti - jsou zde jedinci, kteří ji vykonávají vlastně profesně. A teď je tu strašný, s prominutím... no, já radši mlčím, nechtěl bych být vnímán jako ten, kdo kritizuje. Řekněmež, že to řekneme hezky - strašná pestrost. A každý ten pramínek nese svoji pravdu - a často i dobrou pravdu - a pak třeba mnoho toho špatného. Ale to nevadí. My nemůžeme zamítnout nikoho pravdu, když je to pravda, jenom proto, že hned za rohem má nepravdu. Pravda je pravda, tu musíme ctít. A tam, kde se mu to ještě nedaří, si musíme říct:"Však on si na to přijde, ještě nepřišel jeho čas." Rozumíte? Čili vaše soudy vycházejí z trochu příliš "hrrr" postupu. A bohužel vás někdy takto navštěvuje i samo zlo, aby vás odvedlo od skutečného světla, které pro vás může přijít. Duchovní nauky nevznikají jen tak, samy od sebe. Člověk není schopen - žádný člověk běžný není schopen vytvořit skutečnou duchovní nauku. Možná, že se mnou nesouhlasíte, ale zkuste studovat dějiny filosofie, dějiny církve. Nakonec poznáte, že každá ta velká doba byla zahájena jedincem, který přesahoval běžný rámec a který pak ostatní začali používat a často i manipulovat - a tak vznikají stovky církví, stovky sekt na základě Ježíše - ale na počátku byla jedna nauka, jeden muž a jedna myšlenka. Představa, že "já pán - ty pán" tu vám dává do mysli démon, protože se vás tak snaží odvést od těch, kteří jsou s Bohem trochu blíže. Možná ne o moc, ale každý, každá píď se počítá. Takže než budete soudit, napřed přemýšlejte a ciťte a hodnoťte. Nedejte se svézt do škatulkovitého myšlení. Jestliže se někde stala nějaká chyba, tak to není důvod zamítnout vše - jen tu konkrétní chybu. Je to stejné, jako nebudeme odmítat člověka jen proto, že je příslušníkem nějaké skupiny, která se dopustila - ale on sám může být čistý, víte. Duchovní nauky jsou v mezidobích - mezi velkými příchody těch velkých - pouhým čtením, posloucháním a s prominutím často "rozňahňáváním" oblíbených slovních spojení toho, jak všichni přijali, jak všichni papouškují. Nebuďte papoušky. Ciťte a myslete. Potom se budete vyjadřovat jinak. Kdybyste byli ponecháni jen sami sobě, vaše cesta se nezastaví, jen se nesmírně, nesmírně zkomplikuje. Je to proto, že ve světě je téměř nekonečné množství odstínů, variant a možností. A abyste prošli touto houštinou, museli byste mnohé z nich zkusit, což trvá dlouho a bolí. Když vás vede zkušený mistr, který ví, pak na vás dohlíží, jako dohlíží otec nebo matka na dítě, když jde přes tu lávku, a snaží se, aby jeho cesta ubíhala pěkně, dobře a bez karambolů. V opačném případě, bez této ochrany, je hodně mokrých lidí nebo dětí. No nic, však se to spraví, já vím, přijde další život a další - stovky, tisíce. Ale smyslem života není, abyste nekonečně trpěli v tisících zrodů. Smysl života sám v sobě je někde jinde. No a tak, milá paní, vy to náboženství a duchovní mistry v této chvíli strašlivě potřebujete, ale vy to ještě nevíte. A až jednou přijde doba, vzpomeňte si na mě - až pochopíte. I já jsem musel k tomuto dojít, abych pochopil cenu mistra svého - Zezulky, abych pochopil cenu všech mistrů celého vesmíru, abych pochopil cenu světla, které je důležité. No, naše osobní egoistické názory, to je pěkná věc, ale obecná vyšší pravda, vyšší princip, to je věc jiná. Je pravdou, že dnes mnoho skutečných duchovních mistrů nepotkáte, a tak většinou sklízíte pouze zklamání, nic víc - a to ještě v případě, že jste dostatečně emočně a myšlenkově inteligentní. V jiném případě se vám může stát, že budete vzývat nějakou ne zcela dobrou nauku po několik životů, než pochopíte. Ale pochopíte vždy. Nakonec vás vždy praktický život dovede k dalšímu stupni pochopení, vy uděláte další krok, už nebude tak naivní, manipulovatelní - často líbivými hesly. Buďte opatrní a přeji vám hodně štěstí na této cestě. Je to cesta samotného Boha, života. On po vás nechce, abyste něco vzývali, něco papouškovali. On po vás chce tu cestu - cestu života. A jestli vaše cesta spočívá v tom, že budete odmítat pomoc, je to právem. Až pochopíte, že ji potřebujete, bude právem, že ji dostanete. To je vše.
DOTAZ: Jak se zbavit strachu z cestování do jiné země? Nebo je to ochrana, ten strach? ODPOVĚĎ TP: Může být. Víte-li, kolik lidí nenastoupilo do letadla, nenastoupilo do parníku - třeba Titaniku - nebo nenastoupilo do vlaku? Obrovská množství. Někdy to byly už zakoupené letenky - a ne levné. Prostě najednou rozhodnutí - nejedu! Tak to je jedna stránka. Druhá stránka je fobie. To jsou fobie, které souvisí s cestováním. Někteří lidé nejsou schopni nastoupit do tramvaje, autobusu či jinak, protože zažívají pro sebe nezvládnutelné stavy. Může být i fobie na cestu do jiné země, ano. Každá cesta přináší jisté riziko. Záleží na tom jaká cesta, čím, ale přesto je to vždy pravděpodobně o něco vyšší riziko, než když zůstáváte doma. Ale je i riziko necestovat, protože pokud nenaplníte v osudu to, co má být, pak je to také riziko. A teď tedy važte, které riziko je větší, které je menší. To jsou ty případy, kdy třeba se dozvíte, že cestování letadlem je nejbezpečnější, bezpečnější než cestování vlakem, autem, autobusem - a ono je, ale platí to jen do té doby, než jste v tom letadle, které spadne, samozřejmě. Pak už vás příliš nezajímá, jestli je to jedna miliontina procenta nebo jestli je to deset procent, že se to stane. A tak tedy přichází opět starý dobrý a známý osud na přetřes. Protože ten z vás, kdo má zahynout, zahyne - a to ještě třeba do poslední chvíle ano - ne. Ten osud v některých případech je velmi na vážkách. Jindy je to dáno, dělejte, co dělejte, prostě ano. A jindy zase - dělejte, co dělejte, nestane se nic, všechno přežijete - spadne letadlo a vy se zachráníte, třeba jako jediný. Vzpomínáte na letušku, která tady v Praze byla zachráněna. A tak dále. Čili zkuste přemýšlet také z pohledu osudu, protože to je další velmi významná část průběhu děje.
DOTAZ: Prosíte o radu: Jednou se mi stalo, že v momentě klidu, kdy ležím a mám zavřené oči, myšlenky utichly a jen tak ležím a jsem v klidu, začínám se oddělovat od těla, kde stoupám vzhůru. Dívám se na své tělo, jak v klidu leží - TP: to už jsem ale kdysi odpovídal, nebo ne? POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Vidím světelné - vidím světelné přátele, které znám, raduji se a najednou si uvědomím, že nejsem v těle, rozloučím se a jdu do těla zpět. Od té doby se mně děje často, že vystoupím z těla a pak se zase vrátím, ale necestuji daleko. Nevím, zda je to správné? ODPOVĚĎ TP: No, může být a nemusí. Přestože tyto duchovní stavy jsou a mohou být samozřejmou součástí, tak pokud by byly vyvolány naším chtěním, naší magií, pak by to bylo na pováženou. Pokud ale ne, tak bychom měli uvažovat o tom, že to až tak není. Pojďme. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jak s tím konstruktivně pracovat? ODPOVĚĎ TP: To není otázka do této přednášky, to je otázka do prvního stupně university. Co přinést pro celek - a tak dále. Některé dary, nás lidí, umožňují cestovat v čase i prostoru. Ať už svým vědomím nebo vnuknutým zážitkem, který přichází, nasazen na náš mozek, do center, které pak suplují naše vidění, slyšení, hmatání a tak dále. Jindy je to sama cesta duše. I to je možné. Ale jak říkám, není to tak docela na toto fórum. Mimo jiné i proto, že pokud tyto otázky otevřeme, tak - jako vždy - se objeví mnoho lidí, kteří nebudou mít přesný pojem o sobě, budu to takoví přetrhdílové. Anebo ještě hůře - lidé s poněkud posunutým prahem vnímání. A ono by to mohlo být pro ně příliš lákavé a návodné. Takže raději až jindy.
DOTAZ: Jsem šťastná, že tu jste na Zemi. ODPOVĚĎ TP: No, tak když už mi to Pánbůh udělal, tak jsem taky povinně šťasten, no. A to ostatní probereme jindy.
DOTAZ: Jak se zbavit strachu ze zrady, pomluv a kritiky? ODPOVĚĎ TP: Je to opět dotaz z toho, co už jsme probírali. Už to začíná v rodině, v mládí - často neslyšíte nic jiného, než tu kritiku. No, stejně špatné je, když slyšíte pořád chválu. To z vás vychovají - no, jak to pěkně říct? - prostě toho "největšího" člověka na světě - je otázka, v kterém registru, ovšem. Takže na jednu stranu si musíte nastavit určité hranice. To, že máte strach z kritiky a pomluv, je přesně to, co ta kritika a pomluvy žádají. Ony se pasou na tom, že máte strach. A tak mnozí velcí muži a "ženové" ve svém životě, v uzlových bodech, se museli rozhodnout - zde jsem, zde stojím na svých nohou a stojí za to zde stát nehnutě a nenechat se pohnout ani o milimetr, jindy naopak je třeba celou věc uhladit, protože není smyslem boj, je smyslem prospěch pro všechny. A tohleto je velké rozhodování - pro všechny - i pro ty pomlouvače a pro ty - jak to píšete? kritiky a zrádce. Nechť se rozhodnou správně, modlím se za ně, i za ty vaše, protože - jak jinak? Tato schémata se v lidské historii opakují už strašlivě dlouho. A platí sem to, co jsem povídal o tom, jak zvládnout v sobě sama tyto stavy. Takže ještě jednou - tak co se stane? No, stane se jen to, co se stane. Stalo se toho už mnoho. Prakticky vše, co se mohlo stát. Rozumíte? A tak jděme v dobru k dalším dnům, snažte se vlastně nedívat na svět, že vás každý zradí a pomluví a tak, z kritiky si berte to, co je na místě, a tam, kde jste vnitřně... tak to nevnímejte, protože žádný kritik nikdy nemůže být vámi. Může upozornit na věci důležité - více či méně - ale to, co nemůže, státi se vámi a pochopit tu věc ze všech těch pohledů. Tak je to i o pomluvě či o jiném podobném. Pomluva je něco, co vychází z názoru a postoje člověka, který - někdy jako výsledek nějaké činnosti emocionálně racionální, jindy jako výsledek osobnostního nastavení, kdy všechno vidí ve zlu, a kdy vidí vlastně zlo i tam, kde není - no, tak snaží se toto nějakým způsobem dostat do společnosti. Někdy se bude ohánět tím, že to myslí dobře a nedomyslí, že ten sám děj a proces je poněkud za hranou - prakticky vždy. Ale on je přesvědčen, on ví. Těžko s takovým názorem jaksi smlouvat, a proto se říká, že pomluvy se nedají vrátit zpět, že jsou jako vystřelený šíp. Mě učil můj milovaný učitel dvě věci - jedna bude diskutabilní... a druhá taky. Tak se na mě podíval a řekl mi:"Víte, Tomáši, vy to nebudete mít lehký, bude to strašné. Ale vězte, že až vás budou pomlouvat, tak si toho važte. Čím více vadíte, tím větší známka kvality to je. Kdybyste nestál za "zlámanou grešli", nikdo si vás ani nevšimne. A právě proto, že něco nesete, se to ve vašem životě objeví. " A pak ta druhá věc: "Až půjdou proti Vám, Zezulkovi a tak dále a tomu, co nesete, pak vězte vždy, že je to od ne pólu světla." Tak jsem tomu ani nechtěl tak věřit, ale já nejsem soudce, já jsem jenom malou částí toho velkého díla a kdykoliv mám potřebu, nutkání jít tímto směrem, tak se vší silou snažím zastavit - někdy líp, někdy hůř. Takže i vy. Postavte se na vlastní nohy.
DOTAZ: TP: Tohle už je trochu na hranici až fobie - ten další podnět. DOTAZ: Jak se naučit se ochránit před ostatními negativními vlivy? Cítím, že mě to válcuje, jsem ke všemu vnímavá a do každého se vciťuji a úplně mě to vyčerpává, že se raději s nikým nestýkám. Také se bojím říct vlastní názor a následné kritiky, nesouhlasu a následujících následných příčin - hádek. A také, když řeknu svůj vlastní názor, tak mi ještě rodiče řeknou, jak to, že hned vyvolávám hádku. Jak najít tu správnou rovnováhu mezi "uťáplostí", mlčením a obranou - a hádkou a jasným vyhraněním? ODPOVĚĎ TP:Ano, popsala jste to úplně krásně. Přesně o tom to je. Takže - zmiňujete svoji vlastní citlivost. Ano, každý dar může být v našem životě využíván, ale také zneužíván. Buď ho ovládneme anebo nikoliv. Čili to, co potřebujete, není se chránit před vlivy,ale naučit se zvládat ty vlivy tak, aby vás nedrancovaly, neválcovaly - jak píšete. Pokud máte problém s vciťováním, tak proč se proboha vciťujete? Dělejte to jen tam, kde budete mít dojem bezpečí, a pak to dál rozšiřujte. Nikdo vás přece nenutí, abyste se neustále rozevírala a nechala drancovat, až z vás lítají cáry. Čili zase je to o té rovnováze. Většina lidí má to oddělení od ostatních takhle silné, pak to slábne a někteří mají tu obranu - která je také ale nutná - plnou děr. Proč? V minulém životě například šli nějakou náboženskou duchovní cestou, kde se domnívali, že takto vypadá dobro, a začali zapomínat, že i jejich bytost a jejich člověk zasluhuje ochranu stejně, jako každý druhý člověk. Všichni máme stejnou cenu - i ti nejhorší i ti nejlepší - všichni jdeme životem. Kritika, nesouhlas a tak dále - budete se v životě učit, jak vlastně vyjadřovat svůj názor tak, aby byl v daném případě co nejlépe pochopen. Mnohdy se nám to nepovede, viďte - něco řeknete, něco děláte a jiný to pochopí úplně jinak. A často i naprosto jinak, než jak to je ve vás, jak to je doopravdy. No, i na to si budete muset zvyknout. jsou tu způsoby nejrůznější komunikace. Někdy ta přímá komunikace není úplně ta nejlepší - tedy vyvolání střetu, kritiky či jinak. Někdy pomůže ten problém vyslovit anonymně jako třetí osoba - obrazně řečeno - tak, aby to nebyly ty osobní animozity a vazby, ale aby ten člověk se snáze nad tím zamyslel, protože to je cíl. Abychom společně našli nějakou rovinu (pardon) a ne, aby se docházelo k tomu "úžasnému" vašemu prosazení té pravdy. Velmi často ti agresoři pravdy nevidí na sobě - a to je skoro zásadní, nejčastější - nevidí na sobě, že jednají přesně tak, jak by sami nechtěli. Rozumíte? Čili je to jakýsi druh slepoty, který nás potkává mnohé a nevyhneme se mu - v jisté fázi - nikdo, v nějakých těch případech, které přicházejí, kdy máme své přesvědčení, svoje poznání, svoje zážitky. No jo, to je všechno hezké - až budete sjednoceni s celkem, opravdu - protože i v tom největším lidském sjednocení jste někde tady - tak potom snad. A do té doby stále lépe, stále výše, když je všechno v pořádku - ale pořád na cestě. Někdy je to o vnitřním postoji. Jste-li vnitřně nejistá, pak ti lidé kolem vás to vycítí, začnou vás napadat, často nevědouc proč. Začnou využívat to, co vnímají podprahově. A tak i v tomto je kus odpovědi. Negativní vlivy jsou, byly a budou. A bylo by chybou je nevnímat. Řeklo by se, že za posledních x desetiletí, pokud můžu soudit já, ze své zkušenosti, se vlivy světa neustále zhoršují, v určitých vlnách. Aby ne, když svět je v této fázi ve stavu, v jakém je. A já to nebudu opakovat, nebojte se, nebudu popisovat všechny ty hrůzy toho úpadku planety Země. Ale v takovém stavu velmi jistě nemůžeme očekávat pláň zalitou sluncem a světlem. Čili je to příšeří a každý citlivý člověk to vnímá. Nejenom, že vnímá stavy zemského podloží, že vnímá jiné a jiné vlivy, včetně lidského myšlení celkového, kdy lidstvo jako celek vysílá určitý impuls - no, všechno je pravda. Tak si řekněte Pánbůh mě sem dal, tedy prsk, a věděl proč. Protože řád je faktum. Takže nějak tak.
DOTAZ: Chtěla bych se zeptat - je Přinašeč vždy tatáž bytost? ODPOVĚĎ TP: Ano, to je hezké, že o tom přemýšlíte. My všichni jsme o tom přemýšleli ve svém čase a je to správná otázka. Její odpověď vyvěrá z toho, kdo Přinašeč je? Jestli je to bytost, která stojí na vrcholu té cesty všech životů, pak je jedna. Možná snad by nám mohla být nápomocná i tato zpráva: Když se podíváte na Ježíše a Turínské plátno, uvidíte na jeho tváři jizvu. Existuje něco jako rezonance tvarů a osudů, a tak i ten současný pražský Přinašeč měl tuto jizvu. Pro všechny skeptiky je toto bezcenný názor, já vím a přijímám to, ale přece. Samozřejmě, že je to jedna a tatáž bytost. Kde je vědomí jednoty, není dvojnosti, není dvojnosti, není druhých. Tedy ani to nemůže být jedna, druhá, třetí, pátá, desátá... je jen jedna na vrcholu života. Ta se vrací do všech částí, kdy už vývoj je možný aktivní, do všech částí vesmíru, vesmírů - všude. Je nevázána na čas a prostor. Zrodí se do těla, mozku daného tvora - musí to být lidský zrod a vyšší lidský zrod a ještě vyšší - a tady pomáhá. No, tak v našem případě je to ten nejnižší možný zrod Přinašeče do nejnižšího možného druhu. Také to potřebujeme nejvíce ze všech. Já vím, že řada z vás má svoje naprosto geniální vedení a vědění a všechno ostatní. Přátelé, to je nic proti tomu, o čem zde mluvím. Je to jen droboučká cesta mravence. Skutečná velikost mravencem nemůže být vnímána. Když stojí mravenec před slonem, tak vidí na maximálně kousek toho jeho kopyta - a nic víc - jako horu. Natož ty další části. Takže ano. Možná, že ještě co mi život bude dán, tak se s vámi budu dělit o tuto část poznání, budu se pokoušet, jak budu moci, vám přenést to a kdo je Přinašeč. Pak se jistě vyskytne mnoho těch, kteří s ním chodí na večeři, já vím. Ale to nechme stranou. Tohle je velký filosofický problém - jak to vysvětlit, jak to přenést? Nespočívá to ve světě slov. Ale i tohle se nakonec bude dařit, když ne v této periodě, tak v dalších a dalších - tisících a tisících. Pak přijde doba, kdy už se nebudete rodit. Vaše vědomí bude pracovat již beztělní - to už nebudete bytostným životem žít. Budete užívat poslední čtvrtinu života vědomí bytosti a na konci tohoto období budete někde tam, kde je on. Ti nejvyšší duchovní mistři kdekoliv, napříč věky a místy, jsou jen těmi, kteří jsou jím před obrovskou dobou. A přesto existuje krátká cesta. Ale to je zase na jiné povídání. Takže odpověď je tato: ano, je.
DOTAZ: TP: Ano, tady, to se mi zdá, je to ta stejná duše - DOTAZ: A proč nemá ženské tělo? Není potřebná rovnováha? ODPOVĚĎ TP: I vy genderový zastánče. Příteli, v oblasti těchto duchovních mistrovství není svět rozdělován na svět mužský a ženský. To jen ti, kteří žijí tyto duální životy, cítí potřebu se takto vymezovat. V těchto stavech již není duality - tedy muž i žena zároveň. A co se týká toho, proč ne ženské tělo - což je naprosto marginální otázka - tak je to proto, že ten úkol je vždy provázen velkými obtížemi a to mužské tělo se k tomuto úkolu přece jen trochu lépe hodí - ne proto, že muži jsou duchovnější nebo nějak jinak, je to čistě technický pohled. Ženy i muži jsou stejně duchovní. Potkal jsem Přinašeče. Potkal jsem i nesmírně vyspělé jedince našeho lidského druhu. Kdysi jsem vám povídal svojí zkušenost, kdy jsem meditoval a najednou cítím za sebou vědomí - to se často nestává - a tak spolu rozmlouváme při té meditaci - tady byl Bůh hodně blízko - otočím se a za mnou sedí v sedu žena, která vážila i s podložkou tak 35 kg, jogínka a byla nesmírně vyspělá. Víte, když tohle nepoznáte, tak máte svoje představy, svoje fantasmagorie, svoje popisy... a pak to je, ono se to stane. A to už není o našem lidském žvatlání. Tak až přijde čas, tak se to stane vám všem. |
