 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 3. 5. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:32:05 - Jak získat sebedůvěru a být sám sebou? 39:50 - Jak se začít respektovat, netlačit na sebe, být sama sebou, nepřemáhat se? 47:13 - Jak se stát odolnější vůči stresu? Jaký trénink? 49:11 - Jsem v permanentním stresu, co dělat? 51:33 - Jak zvládnout emoce jako naštvanost, nenávist, zlost? 1:13:41 - Rozloučení a poděkování za podporu Společenství Josefa Zezulky. Přepis videa:Pěkně vás vítám při našem pondělním společném zastavení, přednášce Duchovní university Bytí. Budu říkat tak, jak jsem byl učen, jak znám, a budu to předkládat - ty názory. A vy sami si uděláte jistě svoje. Od toho je filozofie, aby člověk byl aktivní, aby přemýšlel, hledal, porovnával, posuzoval, a dělal závěry. Tak, začneme hned prvním.
DOTAZ: Není mi vůbec jasné, jak jde dohromady zásada "nerozevírej svoje srdce nevhodným" s cílem duchovního snažení, kterým (pokud tomu dobře rozumím) je pochopení a prožití vjemu "jsem vše". Tedy abych se logicky domníval, že není nevhodných? Dokážete prosím objasnit, vysvětlit? ODPOVĚĎ TP: No, to by byla fráze prosím pěkně. To by byla veliká zkratka. Abyste mohl dojít k cíli, tedy k poznání "jsem vše co jest", budete muset ještě mnohokrát překonávat veliké tlaky, které na Vás budou působit, a které se budou pokoušet Vás z té cesty k celku odvrátit. Co je to zlo? Zlo je přece proces, stav, který vás odvádí od okolí do té míry, že jste potom schopni vykonávat činy, kterých byste jindy, jako normální, nikdy nebyli schopni, tedy nebyli byste je schopni vykonat. Proto jen velmi těžko se domnívat, že to co zmiňujete, tedy absence toho určitého směru nebo příklonu, vám bude přinášet to, co hledáte. Když budeme hledat učitele ve fyzice, v chemii, dějepise, matematice, libovolném jiném oboru, budeme zajisté hledat ten nejlepší zdroj - pokud budeme mít to štěstí. Ani ve snu nás nenapadne, abysme se otevírali pochybným učitelům. Teď nemám na mysli duchovní oblast jen, ale každou oblast. Abysme se rozevírali například... Podívejte, budete studovat vědní obor, třeba statiku. Vaši učitelé vás budou učit, jak počítat jednotlivé případy, ohyb vzpěr, krut, a tak dále, a vy později budete sami (pomocí vědy, kterou jste získali) rozhodovat v mnohých případech tak, aby dané oblasti byly bezpečné. Kdybyste se nechali zpochybnit (já nevím, vzpěr Euler-Tetmajer) někým jiným, kdo by nebyl příliš jaksi vhodným, byl by to podvodník třeba, no tak pak byste ztráceli čas. A místo abyste svůj příklad spočítali brilantně a správně, byste mohli nakonec skončit velmi špatně, protože vámi navrhovaná konstrukce by se zřítila. Když tedy mluvíme o otevírání srdce, tak mluvíme o něčem jiném než o tom, co máte na mysli Vy, s prominutím. Stav vědomí, který vnímá věci kolem sebe jako sebe, je něco jiného, než rozevírání se bez kontroly. Vy nakonec budete muset mít vztah ke všemu, co je. K tomu dobrému, i k tomu špatnému. Než to půjde, tak nedostatek se pokusíte omluvit. On si na to přijde, chce to čas. Stejně, jako vy jste si hledali svoje často pracně nalezené odpovědi a životní stavy. Jedním z oblázků zla je i to, když se začínáte vymezovat jako ti lepší, kteří už, ti, kteří..., a tak dále. Když proti vám bude někdo útočit, tak nikdy nesmíte zneužít svého vědomí a své síly proti němu v odplatě, či jinak. Musíte se pouze bránit, a to ještě do stavu, který je nutný, a dále ne. Ostatně i proto, že jste-li duchovní, tak moc dobře víte, že nade vší spravedlností je spravedlnost osudu, nebo chcete-li Boží, které nikdo nemůže uniknout. A tak ani vy, já, nebo kdokoliv jiný nemůže být z tohoto zákona vyňat. Nemusíte mít starosti, že něco nebude náležitě řešeno. Ale bude. V první fázi v té světské části - to je lidská spravedlnost, a ta často velmi kulhá. V té druhé fázi její protipól (a někdy také ne) - tedy spravedlnost mnohem, mnohem dokonalejší, nebo chcete-li dokonalá. Před touto spravedlností nemůžete skrýt žádnou věc, žádný důkaz, žádný čin, žádnou myšlenku. Nelze se před ní ukrýt kamkoliv. I když se domníváte, že máte nějaké moc dobré kamarády, kteří vás ochrání, bude to jenom omyl. K Bohu se totiž obrací i ti nejhorší, víte? No a pojďme dál. Aby vaše zahrádka, kterou jste pracně kultivovali, vyčistili od plevelu, zryli a zkypřili, vydala svoji úrodu, tak se nemůžete chovat jako blázni. To znamená sebrat libovolnou směsku semen, a tu zde pohodit. Vyroste dobré, i plevel. Plevel zpravidla vždy udusí to dobré. A tak lidský život, lidská kultura, se musí kultivovat, od toho je to kultura. Kultivovat, pěstovat, a dbát o ni. A teď je tu ten velký problém - jak? Co člověk, to názor, co skupina, to názor. Sekty, náboženství, technicistní sekty - to jsou taky náboženství, víte? I racionalisté se dají počítat mezi náboženství, a tak dále. Dnes jsou pro to i vědecké důkazy. Ale to je nad rámec Vaší otázky. Někdy o tom promluvíme. Čili milostivost, schopnost sebereflexe, nadhledu, ale zároveň na svém stupni - hranice kam až ještě ano, a kam už ne. Asi by bylo velmi kontraproduktivní, kdyby se duchovní poutník začal v zájmu všepoznání, pestrosti, či jinak, aktivně zajímat o oblasti černé magie prostě proto, že by si myslel, že musí být v tomto vzdělán. Člověk si musí vybrat, kterou cestou půjde. Je to jeho volba, svobodná volba. I tehdy, kdy je na té cestě často velmi silně zasahován protisílou, i tehdy nacházíme ucelený děj. Často v minulosti se věnoval magii, nebo ještě jinak. A tak i v tomto životě po něm tato rovina sáhne. Opět se pokusí ho získat na svoji stranu. Problém opatrnosti na duchovních cestách je větším problémem, než si myslíte. Je to i proto, že jsme přechodový tvor, ještě příliš malí lidé, v krizi - ze zvířete se stává člověk, se vším co to přináší. Často ještě chabá schopnost logiky, tvořivosti, duchovního vědění. To máte tak. Když se podíváte na vědy, které jste pěstovali v minulosti nebo současnosti velmi silně, tak jistě zde naleznete oblast, kdy se tápe, anebo kdy jsou různé názory. Ale tam, kde je již nalezena ta podstata daného problému (chcete-li pravda, která se dále rozšiřuje, samozřejmě, ale v tomto stavu je nalezena), již není žádný prostor pro to, abysme fabulovali, že tento papír je černý, růžový, modrý, fialový. My přece víme a vidíme, že je bílý. Můžeme to změřit a dokázat jinak. Každý, kdo bude tvrdit že je červený, bude vnímán poněkud za zvláštní osobnost. Tak je to i v duchovní oblasti. Pokud by se rozvíjela v lepších dobách než byl konec Kalijugy, tyto problémy by nebyly tak časté. Dnes je to naopak velmi heterogenní, různorodá oblast, v které se vyskytují tvrzení často zcela v rozporu se zdravým rozumem, často s osobními zájmy a sklony. A jindy se sklony vytvořenými třeba úrazy, které získávali daní jedinci, a tak dále, a tak dále - myslím duševní úrazy. Už nemluvím o oblasti duševně vyšinutých lidí. V této oblasti pak zvláště je třeba se zmínit o jevu posednutí, kdy zlo uchvátí mysl jedince (tedy démon postaru) a on pak koná, až dokoná. Zase - základní znamení tohoto procesu je oddělení se od celku. Například vytvoříte fabuli, že vy jste Bohu nejbližší, že máte zachránit svět, a tak hodíte do metra sarin, čímž vyjádříte svoji neschopnost vnímat bolest a utrpení druhých, a démon se zmocnil vaší bytosti tak... Ti lidé jsou nemocní, rozumíte? Jejich duše jsou nemocné. No, a tak dále. A Vy se mě ptáte v tomto světě - jestli se Vám to nezdá nevhodné. Zkuste o tom ještě filozoficky přemýšlet. V každém, co činíme, se máme snažit jít co nejčistší cestou, jaké jsme schopni. Pro duchovní oblasti to platí dvojnásob - jaké jsme schopni. A proto nebudeme přijímat nečistotu do svého pokrmu jenom proto, abysme v nepromyšlení něco vyjádřili. Znovu - nerozevírání srdce negaci není zlo proti negaci. Ani na vteřinu toho člověka nemáte méně rád, jen si ho držíte trochu stranou. Jak je to ve společnosti? Přijde člověk, vypadá tak nějak podivně, viďte. Přijde vám nabízet nějaký úžasný produkt třeba, vyděláte miliony, za den samozřejmě. No, tak jakpak se k němu postavíte? Začnete plesat a říkat - ježiš to je úžasné, ukaž, a tak dále? Anebo ho tak slušně "vyfuckujete", co říkáte? Tak tady je to stejné. Takže, kdyby náhodou k vám přicházelo toto, tak to (slušně prosím pěkně) "vyfuckujte". Děkuji.
DOTAZ: Jak se nejlépe připravit na nadcházející změny? ODPOVĚĎ TP: Stejně na cokoliv jiného, na jakoukoliv dobu. Každá doba přináší svoje výzvy. A svým způsobem někdy v těchto dotazech rezonuje i strach o vlastní budoucnost, a někdy často i nejistota, jestli řád, osud, to má v pořádku. Zároveň je tu ale i druhá strana - nejistota z toho, zda udělám vše, co udělat mám (ve svém stavu) pro to, aby děj probíhal co nejlépe a co nejmilostivěji. A tak dále, a tak dále. Je toho mnoho. Čili, je pravdou, že tlak v určitých obdobích, která jsou dosti podobná i dnešní situaci, nutí člověka k většímu řekněmež spěchu, protože si začíná uvědomovat, že není tolik času, jak se domníval předtím. Jsou doby, kdy můžete jít volným krokem a rozhlížet se, a ono se tak mnoho nestane. Jsou doby, kdy změny přicházejí jak vichřice. Zpravidla je v tom i jistá cykličnost. Vzpomeňte na osmnáctky naší země například, ale i jiné vazby a řekněmež rezonance kdekoliv v dalších částech světa. Takže nejlépe připravit? No, zůstat člověkem. K té přípravě patří vše. Vytváření světla, i schopnost býti připraven na odchod. Vše, co se stane, je součástí našeho světa. Smrt tady má velmi legitimní "historii", protože všechno, co se narodí, zemře. A tak i my jednou odejdeme. Kolik jen hrůzy, bolesti, bylo vykonáno ze strachu o vlastní život. Kolik zlých činů, protože se někdo bál, nakonec postihlo jiné, i když by nemuselo. Strach ve společnosti sehrává velikou roli. Zezulka mě učil ale stát na svých nohou. Nebojovat, nevyhledávat boj, ale zároveň tam, kde je to na místě, se nebát. Už to říkal myslím někdo před ním. No, vlastně souběžně s ním. Zezulka se narodil v roce 12, a ten, kdo to říkal, jenom chvilku, chvilku před ním. Takže tak.
DOTAZ: Jak získat sebedůvěru a být sám sebou? ODPOVĚĎ TP: I to je úkol pro život. Když potkáte někoho, kdo se na vás usměje a řekne vám: "V klidu, vždyť jsi ale krásný. Všechno co máš je lidské." Lidé nesou nejrůznější stavy, možnosti, a cokoliv jiného. Je to lidské. Někdo je krásnější, někdo méně - záleží na tom? Někdo je s karmou, jiný bez - záleží na tom? Záleží, ale jinak, než se zdá. Nikdo z nich není vyšší nebo nižší, ať je kýmkoliv. A rozdíly tu samozřejmě jsou. Řada z vás nevypočítá matematický příklad na 70 desetinných míst z hlavy během vteřiny. A přesto takoví lidé jsou. Jiný (potkal jsem takového člověka) si mohl přečíst jednu stránku telefonního seznamu, takovou tu hustou, víte? A po tom jednom přečtení (a ne dlouhém, jenom tak to přelít) mohl ten telefonní seznam citovat z hlavy bez jediné chyby. A tak dále, a tak dále. Těch daností, možností, výjimečností, nadání, je nekonečné množství. A přesto všichni se stejnou cenou, všichni se navzájem vlastně doplňujeme. A nakonec i ti, kteří se hledají více než jiní, například ti jdoucí ve zlu, nakonec (a vím to naprosto jistě) svoji úlohu vyřeší. Jen to bude někdy trvat déle, nebo dlouho, ale to je vše. No, čili přijmout lidstvo i sebe. Přijmout stav, ve kterém se nacházím. Zezulka někdy říkal větu: "Podívejte, jsem jaký jsem, a jestli se někomu nelíbím, tak je to jeho chyba, ne moje." A nebyla to věta, která vedla k agresivnímu vymezování se svých chyb, ne, ne. Byla to věta, reagující na často nesmyslné odsudky. Už ve škole zažíváte první prostředí (v mateřské školce a dál), které vás začíná v tomto zkoušet. Už v rodině. Jsou rodiny, v kterých se táhly jak černá nit (velmi nepěkná rovina) výsměch, nelidskost, neláska, hloupost. I to musí být, víte? A to dítě přichází tam, kam má. Ale už od raného dětství je drezurováno, že je k ničemu, že nic neumí, a tak dále. Nebo ještě hůř - nezájem, a tak dále. Pak přijde školní kolektiv, kde všichni jednají pod vlivem doby. Duch doby - souboj, boj, vynikání, ničení. Neúcta k druhým - jak často. Necit, nediplomatičnost, ha-ha-ha-ha-ha - podívejte se, on! No, v horším případě šikana. Pak přichází praxe. U každého vlastní zájmy, často nespolupráce na pracovišti, hlídání si svých postů, ano, a dále, a dále. Takové ty malé domů přes šéfa. Takoví ti šikovní, co většinou nic nedělejí, ale mluví o tom nejvíc ze všech a mají nejvíc medailí. Znáte to? Umělci života. Jindy zase jiný, který je vyvrhelem třeba pracovního kolektivu, na kterého se všechno nakládá, a on všechno dělá. No, a stále má tu nálepku. Stačí ji získat jednou, a už si lidé ho zapíší do svého záznamníčku pod určitou nálepkou. No, tady bych vám mohl poradit, já s tím mám své zkušenosti. Patřím mezi velmi dobře nálepkované obnosti. A také člověk musel najít tu cestu. Veškeré vzdělání, veškerá společnost oficiální tehdy šla zcela proti tomu, co přinášel osud s učitelem Zezulkou. No, veškerý ten výsměch, i vědecký výsměch, a dále. No, co se dá dělat, to je život, jinak to nejde. Ale musíte se s tím vyrovnat. Nejlepší je, když si sám uděláte před sebou určitou inventuru. Pak si můžete říct: "Vždyť já přece s tím názorem nemám nic společného, já jsem nic takového neudělal." No, dostal jsem Zlatý balvan. To je vám schizofrenní situace. Na jednu stranu jsem na to pyšný, protože ten kdo dostává Zlatý balvan, to je opravdu ocenění. A na druhou stranu - nic z toho, proč jsem jej dostal, se nezakládá na pravdě. A všichni to vědí. Takže tak. No, nebojte se, neusínám zhrzen, pln závisti či bolesti, vůbec ne. Beru to jako stav. Stalo se to. No, z mého pohledu, nikoliv jejich. Ti lidé udělali co museli, jinak nemohli. No, tak to udělali. Bylo, jest, a bude.
DOTAZ: Ptáte se na upřímný život v souladu se tebou. ODPOVĚĎ TP: Musíte vědět, že jste schopni posoudit věci do určité míry, a to vždy. Vždy bude další míra hlubšího posouzení. Ale v tom stavu, kterého jste schopni, když vám to vyjde alespoň tak nějak dobře, tak myslím si, že bez ohledu na cokoliv si můžete říct - já s tím nemám nic společného. A další otázka ze stejného soudku, oni mi je řadí k sobě teď poslední dobou.
DOTAZ: Jak se začít respektovat, netlačit na sebe, být sama sebou, nepřemáhat se? Jelikož mám pak z toho deprese. Ale mí rodiče mi začali v 6. třídě říkat, že se musím přemáhat, když jsem byla často nemocná, unavená. Již nejsem často nemocná (díky Bohu, za to jsem moc vděčná), ale únavu pociťuji. Sice menší, ale pořád. Popisujete co Vás provází, pociťujete bolesti, tlak v hlavě, a tak dále. ODPOVĚĎ TP: No tak vyloučit samozřejmě ty hmotné příčiny, zamyslet se nad duševními příčinami tohoto stavu - a věru, že to není jednoduché. Přes veškeré pokroky, které dnes máme v medicíně s diagnostikou (a v jiných oborech), je to stále ještě pořád tak nedostatečné, že mnozí lidé trpí konkrétními potížemi. A někdy se jim dostane možná poukázka na psychiatrii či jinak přesto, že jejich nemoc má naprosto konkrétní důvod, například v nějakých infekčních souvislostech, nebo jiných souvislostech. A ta dnešní věda nebo jiný a jiný obor ještě není schopen toto plně pochopit. Znovu se musím zmínit o borelióze. Tato choroba - Lymská borelióza - ve svém novém vzplanutí, protože poprvé vzplanula někdy kolem začátku minulého století, ale nyní při tom novém vzplanutí (doufám že se nemýlím), tak zpočátku nebyla diagnostikována. Pacienti byli vnímáni jako hypochondři a byli odesíláni běžně na psychiatrii, místo aby dostali účinnou léčbu antibiotickou. Budiž vám to poučením. Tento stav nejenom že se může, on se bude a opakuje stále dál s tím, jak nás navštěvují naše nemoci často ještě málo prozkoumané. No a teď k Vaší otázce. Upřímně řečeno si myslím, že opakování věty "miluj sám sebe" v tomto úplně nepomůže. To je imperativ, který mi něco nakazuje, ale nevede mě k tomu, abych tento imperativ, tento příkaz, naplnil. Všechno na světě se musíte učit. A tak se musíte učit i této rovině. Jakmile budete stárnout, bude se vám mnoho z toho nač se ptáte dařit lépe. Jako mladý člověk jste často nejistí. Nevíte, jestli se zachováte dobře nebo špatně. Když vidím třeba kolektiv nějakých mladých lidí kolem těch 20 nebo 25 let, vidím, jak spolu komunikují. Vidím, jak se poočku dívají jeden na druhého, jak reagují ostatní. Jak se snaží, aby jejich nějaký projev nebyl vnímán jako nevhodný, špatný, nebo nějak jinak. Jenom osobnosti, velmi silné osobnosti, to tak nemají. Jsou sami sebou. A zároveň ta společnost reaguje na to, jaké signály vysíláte. Jste-li vnitřně ustrašení, i když to nedáváte třeba zcela najevo, pak samozřejmě si ta společnost dovolí vůči vám mnohem víc, protože cítí, že jste snadný cíl. Protože ani tu společnost nikdo nevychovával k lidství, k lidskosti. K tomu, aby chápala lidské slabiny, aby je dokázala minimálně tolerovat, omluvit, pokud je to jen trochu možné. Čili milostivá, laskavá společnost je to, co nevzbuzuje tyto souvislosti. A to už platí od mládí a vlastně od rodin. Ale kde to mají ti lidé vzít, když to neměli ani v rodině, viďte. Prakticky pouze odsudky. Krásně to myslím zpracovalo představení pana herce Duška s názvem (proboha) Čtyři dohody. Já jsem viděl toto představení, a mluvil jsem s přáteli, kteří ho viděli. A musím říct, že mnozí v tom představení nakonec viděli i část svých životních osudů, svého dětství, a tak dále. "Zmiz. Vrať se, až budeš normální." A tak dále. Jste ještě mladá. Na jednu stranu by se chtělo křičet: "Bože, kdybyste měla tu zkušenost toho šedesátiosmiletého muže (jako jsem já a jiných) ve svých dvaceti letech, bylo by to úžasné." A zároveň vím, že to tak nesmí být. Ukradlo by Vám to Vaši cestu. Vy to musíte pochopit. Ale i příklady táhnou. Nejsou tu učitelé v tomto umění života, je jich málo. Vidíte různé vzory v různých seriálech, vidíte různé vzory jinde. Ty seriály jsou často postaveny opět na boji. Je to tak - ta,ta,ta,ta - protihráč - ta,ta,ta,ta. Zase - ta,ta,ta,ta - protihráč - ta,ta,ta,ta. A teď se tam odehrává ta dramatická zápletka těch... No jo, má takhle život vypadat? Nemají se nad tím problémem zamyslet v míru a říct si: "To je takhle, a možná, že by to mohlo být ještě takhle, anebo takhle. Co říkáš?" No, takže přeji Vám na Vaší cestě životem, abyste co nejdříve pochopila, že jste stejně cenná jako každý druhý. Že Vaše cesta, navíc, je vedena nejenom Vámi, ale je součástí celkového přediva osudu a chcete-li i Boží vůle, protože osud to je Bůh. A že tedy se stane to, co koneckonců bude logickým pokračováním všech předchozích stavů a dějů. Ano, dostanete nějakého úžasného prince na bílém koni. A možná, že zůstane úžasným, a možná taky, že ne. A i to bude osud. Takže hodně štěstí. Nemusíte se o sebe bát. Tak, teďka se na Vás takhle podívám a řeknu: "Nebojte se, jste krásná."
DOTAZ: Jak se stát odolnější vůči stresu? Trénink jaký? ODPOVĚĎ TP: No, vojenský polygon, co říkáte? Prkenné překážky, ostnaté dráty, řev, běh až do úmoru. Anebo jiný pohled - vnitřní pohled, pokoušet se zpracovávat. Co je to stres? Je to přehnaná síla žáru v nás, která je vybuzena různými podněty - agresí druhých, starostmi existenčními, jinými, vztahy s ostatními koneckonců. No, možná, že bysme nakonec mohli natočit film o člověku. A do něj bysme zapojili v průměru všechna ta bojiště, která se odehrávají ve vašich domácnostech. Teď už ne jako jednotlivců, ale jako celku. Určitá schémata chování, jednání. S vědeckou přesností, a zároveň hloubkou emočního myšlení. To by asi mnohým pomohlo. Totéž o vztazích na pracovišti, ve škole, a jinde.
DOTAZ: Jsem v permanentním stresu. Co dělat? ODPOVĚĎ TP: No, zamyslet se. Někdy je stres návykovou látkou stejně jako cokoliv jiného. Říká se tomu třeba adrenalinové sporty, kdy jedinci podnikají velmi nebezpečná řekněmež konání, která je ohrožují na životě, ale cítí potřebu tak činit. Nevím, máte třeba sport, v kterém se vrháte kamsi, a ví se, že většina těchto sportovců nakonec zahyne. Dřív nebo později. Je to extrémní sport, ano, a tak dále. Jsem ten poslední, kdo by podobné věci zakazoval nebo nějakým způsobem se jim vysmíval, vůbec ne. Je to rozhodnutí, na které máte právo. Souvisí také ale s tím chemismem. Čili určitý návyk na určitou situaci, řešení. A v neposlední řadě také vaše vnitřní nastavení. Nyní už přichází mezi nás poměrně málo zrozenců, kteří mají svůj původ v Egyptě. Není jich mnoho. Ale všichni mají podobné rysy. A to jak ve fyziognomii, tak i ve své duši. Když vzýváte žár, tedy Slunce, a sklouznete. Protože na tom vzývání Slunce není nic špatného, když to udržíte. Když ne, dochází k posunu, který není chtěný. Stejně jako v opačném případě, když máme klid a sklouzneme, tak se z nás stanou kliďaři, viďte, takový ti "mouchy snězte si mě". Tak ať se Vám to daří. Najděte si kořen Vašeho stresu.
DOTAZ: Naštvanost, nenávist, zlost. Jak zvládnout tyto emoce? ODPOVĚĎ TP: Naučte se počítat. A to je taková řekněmež "emergency" pomoc, protože to ještě věc neřeší, ale přece jenom to mírní následky. Protože máme jedince, kteří jsou doslova "samomotorovací". Ono se udělá "pink", a už se valí ta vlna, která se stále zesiluje až do nebetyčných výšin. No, jsou i jiné. Zkuste v sobě vzbuzovat opak těchto emocí. Zkuste si je uvědomit hlavně - když nastanou - a neposilovat je nevědomě, protože to se stane tak, že vás to prostě svým způsobem jakoby uchvátí, tak nějak jako mimochodem, viďte. Vy zrovna nechcete být naštvaní, nebo nechcete (jak to píšete) cítit nenávist nebo zlost. A ono se to jakoby objeví. Někdy jsou to jevy styku s nevtělenými - to je ta negativní složka. Jindy to vychází z vás. Jsou v tom započítány i vlastně doba výchovy, dětství, zkušenosti další až po dnešek. Takže jako vždycky. Abysme něco mohli řešit, tak to musíme popsat, pochopit alespoň zčásti, a pokusit se s tím něco dělat - nikoliv jen proklamací opět, ale reálným stavem, reálným činem. Čili, když na mě přijde vztek, tak se pokouším ho jaksi nepodpořit, tedy odejít od něj - doslova. I kdybyste ho chtěli potlačit ve vzteku, že máte vztek, tak jenom vyměníte jeden vztek za druhý vztek. To je špatně. Čili, jakoby od něj odejít, a to vědomí věnovat jinému tématu. Ono si tak časem zvykne, víte?
DOTAZ: Hněv není dobrý pro žlučník. (TP: Souhlasím.) Jak se obrnit, aby mě nezraňovaly kecy rodičů a nadávky? Povrchní, nezralé, stupidní, lživé, ale o to více mě zasahují jak šípy. Mé srdce se pak láme jako skála, a pak nevěřím žádným lidem, byť i těm, kteří nenadávají - přeci jsou stejného lidského druhu. Ano, stydím se za to. Možná již tato silná emoce, strach, nepřijímání... ODPOVĚĎ TP: Je to strach přátelé, je to strach z toho, že vás někdo přečíslí, že vás někdo opět dostane. Do té doby, než to zvládnete, budete toto zažívat. Jakmile to zvládnete, každý postoj, atom vašeho těla, způsobí, že protistrana už nebude cítit nejmenší potřebu, aby to provedla. Koneckonců i ten odsudek je dost příkrý. Protože, zkuste se zamyslet, jestli náhodou i Vy občas nekonáte něco z toho bohatého výčtu, který jste tady nastínil, a to nevědomě. Ne vědomě. Čili, ne tak, že byste chtěl to činit, ale tak, že nedomyslíte, že v běhu toho procesu, toho děje, vlastně Vám to jakoby unikne. Ale bude to stejné. Takže, je to i rodové - genetika. Představte si, že i rodová genetika působí na to, jak budete pravděpodobně myslet, například. Tady dokonce ještě více než v emočním myšlení. Emoční myšlení je velmi silně jaksi vázáno na Vaše minulé životy. To myšlení racionální je o něco více vázáno na tento konkrétní život, který žijete. A to i ve smyslu genetiky. Je tu tedy... Ono je to totéž, já vím, ale má to jiný pól. A tak tedy máte rody, které jako celek se vyznačují vzteklostí, zlobou, negativním myšlením. A máte rody, kde tomu tak není, a nebude to jen záležitost pouhé výchovy. V těch padesátých nebo kolikátých letech se věřilo v rámci vědeckého názoru, že osobnost člověka se vytváří tedy tou výchovou, a že všechno je zde dáno. Jak je to velký omyl. Vidíme to třeba v případě adopcí. Máte jedince, který je adoptován. Byl zplozen v určitém prostředí, a on žije v úplně jiném prostředí, které nemá nic společného s těmi původními vlivy. A přesto se někdy stává, někdy, ne vždy, že to původní prostředí vlastně prosákne přes hranici vědomí. On nemá žádný styk s tím, co bylo. Čili, je to i v té vzteklosti například, o které mluvíte. Uvědomit si to. Všichni máme něco. No tak jo, tak jste holt vzteklej, no a co. A je potřeba tedy si to uvědomit. Začít sledovat, jak vztek jako emoce funguje, jak se ve vás rozrůstá, jak vás uchvacuje, jak - když mu přitopíte - jak najednou ohýnek hoří víc. A z toho pak udělat závěry. Dělat opak. Čili, objeví-li se první plamének, zkusit ho brzdit. To je jako s každým požárem. Když necháte svíčku na kanapi a ona se zvrhne, tak za čtyři minuty, nebo za pět, může být v tom pokoji 1000 stupňů Celsia, rozumíte? Jde to po křivce. Napřed skoro nic, malinký plamínek. Ale ten plamínek začíná vysílat tepelné záření do okolí. Od určité fáze zase začínají odpařovat okolní hořlavé předměty, vzniká plyn, ten začíná chytat, a znásobuje požár. A nakonec v krátké době hoří vše kolem, co je hořlavé. Přesně tak funguje i ten hněv. Takže... Ale nelitujte se, protože součástí Vašeho dotazu je i sebelítost typu - tady píšete: "Jsem furt člověk, a ne zvíře." To jo, to velmi jistě. A jste cenný a vzácný člověk jako každý druhý. Tak pracujte, nějak to bude. Tak, další emoce si necháme na příště a jdeme k něčemu jinému. No, tohle s tím také souvisí, vidím že vás to trápí hodně. Není divu, je to těžká doba. No, no, tak jdeme do toho.
DOTAZ: Jak být vnitřně vyrovnaná? Myslím, že je dobré si plnit své sny. Anebo je to kravina, a ztráta času, a k ničemu, a jen záliba? Ale nemůže se to stát naší cestou? Jak poznat smysl života? Jak se umět správně rozhodovat? ODPOVĚĎ TP: No, tak, i tak. Jistě, že udělat si radost, na tom není nic zlého. Na druhou stranu však - pokud se stanete fanatiky radosti závislými na radosti, tak je to stejná černá jáma jako každá jiná. Potom by to bylo negativní. Vy tu nejste proto, abyste si dělali neustále radost. Přátelé, vy jste tu proto, ve skutečnosti, abyste občas přinášeli radost i druhým, víte? A to podmiňuje zase celou řadu dalších podmínek. Musíte se duchovně vyvíjet, musíte pracovat, musíte se vzdělávat, a všechno to ostatní. Musíte se přijmout, a přijmout druhé. To se hezky říká, knížecí rady, já vím. Takže, umět se správně rozhodovat - to není jak, to je proces. A každý stupeň má svá správná rozhodnutí, aby hned další je poopravil, změnil, či dokonce úplně rozšířil. A nehledejte definitivu. Je to jako když jedete z Prahy do Brna, a jste ve Velkém Meziříčí. A vy si říkáte, že "už". Žádné "už" ve Velkém Meziříčí není. Až budete v Brně, tak to bude "už".
DOTAZ: Ptáte se mě na názor, proč se lidé odklonili od žití v přírodě, a začali se shlukovat v betonových panelech a velkých městech. ODPOVĚĎ TP: Jo, cítíme se tím postiženi. Ppřed mnoha a mnoha tisíciletími (sedm až dvacet tisíc let zpátky) se sešla "Velká rada" snad v té době těch nejmoudřejších lidí na Zemi. A rokovali o tom, jestli je správné, aby se lidé ve větším množství začali shlukovat do vesnic, představte si. Už tenkrát to pro ně byl problém. Ale pak jsme byli omezeni vším, co život přináší. Neměli jsme nástroje, síly. Ty svetry jsme museli pořád štrykovat na jehlicích, místo buldozeru jsme měli lopaty a radvance, a tak dále. A pak přišla ta revoluce. Je to revoluce síly. Začali jsme měnit svoje prostředí. Ale proč? To je důležitá otázka. Až půjdete duchovní cestou, tak začnete najednou vnímat, že jdete opačným směrem. Začnete si stále více uvědomovat, jak současné lidstvo sešlo z cesty. Už slyším ty vychechtávače - zpátky do jeskyň, zpátky na stromy, a tak dále. Nevěřte jim, nejsou moudří. Člověk začal pěstovat rozum. Je stále chytřejší, ale ne moudřejší. Vlastně je stále ve svém rozumu hloupější. Přestává být schopen vnímat svět takový, jaký je. Vzpomínáte, když jsem vám mnohokrát mluvil o tom, že prvním krokem ke zlu je oddělení se? Čili, já jsem lepší než ty, ty jsi mi něco udělal, tak tě půjdu zabít, a tak dále. To je to právo toho "pch". A to udělalo lidstvo jako celek, víte? Přestalo vnímat s láskou a s radostí ostatní životy a přírodu. Náboženští myslitelé mu vysvětlili, že on je tím vůdcem a vládcem, který má právo všechno drancovat pro sebe. Neučili ho tomu, že se má starat o všechno živé. Oni ho učili - ber, máš na to právo. A pak přišla nová generace, tentokrát rozumu - tedy vědy. Neobyčejně zvýšila rozsah poznatků. Miliony mravenců vědy pracují na poznání přírody. A na tom není nic špatného, naopak. Na druhou stranu ale se pokračovalo v nastolené cestě. Jak stoupal rozum, umíral cit. Rozum tvořil, a nedohlédal, kam povedou jeho kroky. V této chvíli jste díky rozumu na hranici dějinné epochální změny. Váš svět se rozpadá - díky rozumu. Vytvořili jste takové souvislosti, které tak zasáhly do života, že již není jiné cesty než reformy. Ta se právě děje. Jste pyšní na to, co všechno dokážete. Došli jste až tam, čeho se bál Čapek. Jste zamilovaní do představy kyborga, tedy stroje a člověka napůl. Někteří, a to i vědečtí pracovníci, dnes hlásí, že vývoj půjde dál cestou strojů, že člověk splnil svoji dějinnou úlohu. A víte, proč to můžou říct? Protože se natolik vzdálil od toho zázračného světa ducha, který je tisíckrát a milionkrát mocnější než veškerá raketa. Nevnímají to, a tak nevidí, co by mohli dál získat. Člověk nebude vidět na 100 km, nebude běhat rychlostí blesku, a nebude mít v hlavě encyklopedii. Proč by to dělal, nepotřebuje to. To, co potřebuje, je rozvinout dary srdce, emočního myšlení, které mu umožní překonat čas a prostor, a pochopit přírodní zákony do hloubky, která je doposud nechápána. Protože to, jak se my díváme na přírodu, je přímým produktem cesty (nebo "necesty"), kterou jsme zvolili. Zničené ovzduší, zničená vodstva, zničené potraviny, zničené sociální vztahy, výrobní vztahy, jiné vztahy. Přebytek nebezpečí nukleární nebo jiné války, boj za své takzvané zájmy, což mnohdy se skrývá jako krádež. Krádež něčeho, co patří jinému. No, racionální postup, pravda - mnohdy už je pouze "Popelkou". Schopnost milostivého smíření - velmi slabá. A tak na ty budoucí generace bude kladen velký úkol. Oni to všechno musí dát opět do pořádku, a oni to dají do pořádku, věřte mi. Každá doba má svoje vrcholy. Je to předehra, rozvinutí, a pak vrchol. A pak často řádová změna. Ti, kteří jsou před vrcholem té změny, netuší, že jejich říše nebude na tisíc let nebo navěky ještě lépe. A pak během krátké doby se všechno obrátí, a jde se dál. Ani toto není konec lidstva nebo konec planety. Je to konec prostě jedné epochy, v které jsme zkoumali jeden způsob postupu. Poznání, věda, se nikdy nesmí obrátit proti člověku. Nikdy nesmí být zneužita tak, aby její zneužití ničilo samu podstatu života nejenom člověka, ale i světa jako celku. Samozřejmě, že za to věda nemůže. Jsou to lidé, kteří tvoří společenskou strukturu. Když je tu nějaký možný zisk, jen málokdo by se ho vzdal. A tak využije darů vědy (nebo darů jakýchkoliv jiných) k tomu, aby se více obohatil nebo dosáhl svého cíle. Bylo, jest, a bude. Ale nemyslete si - nic neroste do nebe. Tedy i chyby, které kdy uděláme (já, vy, každý), se nakonec splatí a spraví. I naše kultura má své pokračování. V téhle chvíli už se nedozvídáte ani tak docela často, co se kolem vás děje. Je tu mnoho jiných problémů, já vím - koronavirus, a další. Ale v téhle chvíli probíhá velmi významný děj na celoplanetárním hřišti, a ten děj ne vždy je vnímán v souvislostech. Když jsem byl učen před 40 lety o tom, co nás čeká, tak dodnes nemusím změnit jediné písmeno z toho, o čem jsem byl učen. Bylo to naprosto logické, jasné ve vztazích, v souvislostech. Mezitím se generace lidských populací dohadovaly o tom, jestli někdo je blázen, nebo není, a jestli je to tak, nebo jinak. No, to je typické. Zezulka toto vše plně popsal. Bez jediné chyby. Znovu - ani jednou, jedinou myšlenku a jediné tvrzení, jsem nemusel revidovat pod tlakem vědeckých nebo jiných důkazů. Naopak jsem musel revidovat mnohá vědecká stanoviska, kdybych je přijal, a byla v rozporu s tím, co mi říkal Zezulka. To jenom na okraj. Ale to se velmi rychle zapomene. Stejně jako svého času to byla hysterie popírání globálních změn, velmi rozšířená hysterie, dnes je minulostí. Dnes nenajdete člověka, téměř, který by tvrdil, že nedochází k významným změnám v teplotách na povrchu planety, dalším změnám. Budiž vám to opět poučením. Neříkám to proto, abych něco kritizoval. Abych vám ukázal tu pomíjejícnost těch okamžitých stanovisek, která jsou tu často hlásána, ale která se hned vzápětí změní ve svůj opak. Proto jsem nesmírně vděčen Zezulkovi za to, že jsem směl přijít k němu jako jeho žák. Je to neuvěřitelná zkušenost. Bez jediného mikroskopu, bez jediného urychlovače, bez čehokoliv. Jen to hlavní muselo být - dar ducha. Dneska se ptáte, jak mohli Dogonové se dozvědět o tom, co je ve vzdálené sluneční soustavě. To je kmen, primitivní kmen. A měli a mají lepší vědomosti o této soustavě než dnes my, se všemi Hubbleovými teleskopy a dalšími. No, však na to přijdeme, nebojte se. Tak hodně štěstí, děkuji za otázky, a budeme pokračovat. A ještě jednu věc mám. Na to už jsem zapomněl, mnohokrát. Připomínají mi to, že to mám říct, tak to řeknu. Znovu vám děkuji za podporu Společenství Josefa zezulky. Mnozí se do něj hlásíte. Je to forma, je to nástroj. Společenství - to je nádherné slovo. Mnozí jste mi napsali, že jste uvedli při sčítání lidu do kolonky vašich duchovních názorů, že jste sympatizanti. To jste mohli udělat, aniž jste členy. Nemuseli jste se ani přihlásit, stačilo to jenom napsat do té kolonky. A věru, že všem vám i vašim blízkým, kteří to udělali, děkuji. Protože Společenství Josefa Zezulky a vůbec Zezulka - to je přece můj život. To je všechno, proč jsem tady, a proč tady ještě doufám aspoň pár let budu strašit. No, tak vás k tomu strašení zvu. Mějte se krásně. |
