 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 4. 6. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:14:50 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 36:10 – Nádech a výdech Podstaty, stvoření vesmíru(ů), jeho uspořádání, osud, vývojové fáze. 45:45 – Mohu se narodit vícekrát do stejného těla, abych v určitých situacích šel jinou cestou? 1:14:46 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin. Přepis videa:Dobrý den, vítám vás při naší pravidelné páteční přednášce Duchovní university Bytí. Odpovím jak nejlépe na vaše otázky, podněty a předložím názor - vy sami si uděláte samozřejmě svůj. Tak a jdeme k prvnímu tazateli.
DOTAZ: Ve věku základní školy jsem byl na kosmetické plastické operaci uší, jelikož jsem měl uši odstáté. Při té operaci mi uši jinak vytvarovali. Je možné, že se poškodily akupresurní body a má to vliv na zdraví? Děkuji za odpověď. ODPOVĚĎ TP:Pokud je mi známo, tak v tomto druhu chirurgie se na akupresurní body příliš nepřihlíží. To znamená, že ten chirurgický zásah v tom daném místě samozřejmě způsobí změny. Tělo se s tím vyrovná, najde náhradní, řekněmež, uspořádání těch silových center, a přesto nelze s klidným srdcem říct, že je to zcela v pořádku. Je z tohoto pohledu daleko lépe mít odstáté uši. Mimo jiné i proto, že ta naše podoba, pokud se nejedná opravdu... ale možná i proto... vzpomeňme třeba teď nejčerstvější novinky Ewy Farné - její píseň "Tělo" ukazuje ženy, které byly postiženy nejrůznějšími možnými způsoby, těžkými nemocemi a tak dále, a ty stopy na těch tělech jsou opravdu velmi, velmi razantní. A ona jako první ten kult krásných těl porušila a ukázala člověka s deformovaným tělem a myslím si, že to bylo velmi moudré rozhodnutí, protože ten člověk naprosto zbytečně trpí a navíc ta společnost si neuvědomuje, že ten pubertální postoj výsměchu, který tady je, nebo odtahování se, není úplně správný. Vzpomínáte na některé jiné případy? Jeden slavný herec si nechal upravit svoji nádhernou "skobu" - no, podle mého názoru bylo po slávě, protože se změnil charakter té osobnosti. Zřejmě nešlo tedy jen o ten vizuální vjem, ale i o něco jiného. No a tak nosíme, co nosíme, "frňáky" či "frňáčky", uši či plachty a různě jinak - a je to tak dobře. Takže podívejte - co se stalo, stalo a plakat nad rozlitým mlékem se nemá. Prostě se stalo, tak to ovlivnilo vaše tělo. Vaše tělo se s tím nějak srovnalo. Jak vidíte, ještě žijete - protože mi píšete dotaz - a bude to tak doufám ještě dlouho, přeji pevné zdraví.
DOTAZ: (Á, tady někdo přeje) - Krásný den, asi hloupá otázka: (TP: Ty mám nejradši.) Co bylo zakázané ovoce pro Adama a Evu? Pokud bylo řečeno, že tyto postavy neměly jíst a měly čerpat pouze energii, mou otázkou je myšleno, že utržením jablka ze stromu bylo tím porušení:"Nepozřeš z tohoto zdroje"? Nebo si to špatně vykládám? ODPOVĚĎ TP: No, vykládáte si to - já do toho nemám co mluvit, ale taky si to můžu vykládat, viďte - já myslím, že je to tak jasné, že křišťálová studánka nemůže být jasnější. Máte dva zdroje: jeden zdroj je vám zapovězen, je symbolizován hadem - a druhý zdroj hada nemá. To znamená, že jeden strom je symbolem živočišné říše a druhý je symbolem rostlinné říše. Člověk je vegetarián a kdykoliv začne požívat maso, začne se měnit u něj určité vnitřní nastavení. Má to vždy, pravděpodobně, docela zajímavé výsledky. Možná, že s tím souvisí to "vyhnání z ráje". Když ztratíte moudrost, tak jste možná zdánlivě ve svých očích "mistři světa", protože jste jen chytří. Ale pak přijdou ty následky. Tak si pořídíme ten metr a budeme měřit ty tři milimetry každý rok - na mořském břehu například. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A pak mám ještě otázku - čím, co byli Adam a Eva? Pokud vývoj byl z buňky a dál se vyvíjel život až do současného stavu, má být dál třeba nadčlověk, nazvěme ho tak, tyto postavy nemohly být bytostmi? Ale velký dík za váš názor. ODPOVĚĎ TP: No, proč by nemohly být bytostmi? Když se oddělí z předchozího druhu nový, tak je to vysoce bytostné, on nespadne z nebe, ale je to pokračování. Když se podíváte například na naše lidské vlastnosti, které máme, a pokud budeme poctiví vědci a budeme zkoumat opravdu do hloubky svět našich mladších přátel, tak zjistíte, v čem jsme stejní a co máme jako lidé navíc. A toho, v čem jsme stejní, není málo. Není to tedy tak, že se zde objeví "úžasný" člověk, který je mimo veškerá měřítka dosavadního života, ale je to tak, že je to plynulá cesta života, kdy jedno navazuje na druhé. Takže bytosti to samozřejmě musely být, jak jinak. Možná, že skutečně kdysi na začátku existoval první, řekněmež, primát či kdo, který najednou začal být trochu jiný - ale ne hned. Byl to první krok. Pak z jejich potomků vzešli další, o něco dál pokročilejší, až tu byl první nejprimitivnější člověk, nejnižší člověk vůbec - a ten se dál vyvíjel, sbíral zkušenosti, začalo se v jeho druhu objevovat stále více pokročilejších duchů, kteří přinášeli svoje nadání a svoji genialitu do lidského druhu zdánlivě odnikud, ale vždy to byla těžce vypracovaná dovednost a zkušenost. I dnes vidíte možná podobný děj. Až se na vás podívá velmi hlubokým výrazem z kočárku dítě, kterému je pár měsíců, a pak vám řekne něco, co nechápe často ani dospělec, zvláště v oblasti sociálních vztahů, míry dobra a zla nebo řekněmež jiných, zamyslete se, jestli náhodou nežijete tuto převratnou dobu. A to je jen první generace. Tyto děti dokážou číst v málo letech, mají často nejrůznější geniality. Z pohledu člověka našeho druhu je to genialita, z pohledu toho, který přijde, je to první mezistupeň - abychom udělali stejný rozdíl, jako je mezi primátem a člověkem, tak aby byl mezi člověkem (a možná ještě větší) a tím vyšším druhem lidským. No, uvidíme. Jestli jsem špatný prorok, tak mi to promiňte. Já už se toho nedožiji, ale někteří z vás by možná mohli kousek tohohle příběhu již vidět kompletnější. Uvidíme, jestli tedy vzniknou nějací "Herodesové". Potíž je v tom, že tento děj se děje na celém povrchu planety. Pravděpodobně není možné, aby stávající druh zničil ten vznikající.
DOTAZ: V poslední době mě napadají takové hloupé otázky jako tato. Nevím, zda je správně formulují a dokážete je pochopit, na co se ptám. (TP: Ano, tak jdeme na to. Hloupé otázky, jak už jsem řekl, bývají nejzáludnější.) Co bylo před tímto vším? Na počátku nebylo nic, Stvořitelův dech byl: "Budiž světlo" - nehmotné světlo začalo tvořit podstatu hmotného světa, pak vše probíhalo až do vývoje života, vše v rovnováze. Co bylo "požehnané světlo pro život", když vše bylo v rovnováze až do té doby, kdy temnota začala vytvářet vše k opaku? ODPOVĚĎ TP: Ano, už to... já se pokusím vyjádřit názor, který nesu. Je to jako kdybyste stáli před obrovským Maroldovým plátnem a dívali se na určitou část. Váš pohled vychází z úhlu, který ovšem nedává možnost pochopit děj vcelku. Je to také dotaz člověka, jak jinak. Přece to je jasné. Jak jinak by se měl ptát člověk, který nezná nic jiného než svůj kauzální třírozměrný prostor? Člověk, který se domnívá, že svět je to, co on je schopen vnímat, co je schopen také chápat, co je schopen si aproximovat a tak dále. Jak pak jít za tu hranici času a prostoru, nekonečna? To není snadné. Tento člověk to nemůže ještě, není na to dost vyvinutý - ani po stránce duše ani po stránce rácia. Jen jedinci, kteří nastoupí cestu, duchovní cestu tímto směrem - tato cesta není pro hmotu, protože to byste museli mít jiný mozek a jiné srdce a to zatím není možné - a tak jelikož musí platit vše zároveň, čili nejenom, že to nemůže jít, ale tak to zároveň i musí jít, to je univerzální zákon, a tak pro část to nemůže být a pro jinou část to zase může a musí být. Takže co bylo předtím? Nebylo nic předtím ani potom, vše je teď. Váš člověk vybírá z toho, co jest, svoji stopu, kterou vnímá jako realitu. Ale není o nic víc reálná než obraz v kině nebo na obrazovce televize. Je jistě dokonalejší, ano. Vaše oči mají ještě pořád víc pixelů než ta nejlepší zrcadlovka, váš mozek je pořád ještě výkonnější než ten nejlepší počítač, i když ne ve všem, a přesto výkonnější, ale hlavně vaše srdce, bytostné srdce je něco, co ještě stále nelze technicky uchopit. No, jdeme dál. Čili nic nebylo, nic nebude. Jsou tu naráz všechny stavy všeho. Je tu vesmír i zanikl, znovu se objevil, znovu zanikl, je tu trvání, které je nepopsatelné - toto trvání vesmír kmitá ve čtyřech fázích, a tak se rozžhavuje, rozchází, koncentruje a chladne. Je to součást existence, která je ve stálém "nyní" a zároveň ji lze prohlížet v čase jako druhým pólem. I to musí být. Na jedné straně bezhraničnost, vše, jsoucnost - a na druhé straně bytostná omezenost a vytětí jen nepatrné části děje jako vnímané reality. Pochopit slovo "nekonečno" dokáží jen velmi vyspělí duchovní mistři - jen velmi nadaní, Boží milostí obdarovaní lidé, kteří zase z určitých důvodů dostávají tuto zkušenost tak, aby mohli druhým říkat, že tam někde je cesta, že tam něco za tím zrcadlem je. Když chcete složit nějaký celek, který byl rozdělen, musíte vzít všechny části, které z toho dělení vznikly, a znovu je složit do toho celku. To se děje neustále. Čili je tu výdech, tvoření a skládání. Tvoření a skládání. Každé dělení znamená existenci hranic - napravo, nalevo, nahoře, dole, světlo, tma, dobro a zlo. To dělení je navýsost důležité, protože jedním z hlavních úkolů nás, v této části, je jít cestou k opětnému spojení. Stejně, jako byla cesta k rozdělení Prazákladu, Boha, který tvoří tak, že je sám sebou rozdělen - budeme-li mluvit o "sám sebou", musíme chápat, že to není bytost, jsou to všechny bytosti, které kdy byly, jsou a budou kdekoliv, v celých vesmírech, je to každá hmota, každý atom, je to vše, co kdy bylo, jest a bude. To je konečná a teprve kompletní pravda o světě, na který se tak často ptáme - po jeho smyslu, po jeho trvání, po jeho zákonech přírodních a tak dále. Je to nejvyšší hledisko možné a vedle něj musí být i to nejnižší hledisko - tedy totální oddělení "já-ství" a "jsem" ve svém naprosto zatím omezeném egoistickém, sebevnímajícím a "sebežerném", s prominutím, pohledu. Čím výše stoupáte v té katedrále života, tím víc se stáváte vším. A tím víc také začínáte vědět, že tu nejste pro sebe, ale že to vše jste vy, a tak tomu musíte sloužit - sloužíte sobě. Začínáte se spojovat s Božím dechem, s Boží silou, s myšlenkou Tvůrčího díla, začnete ji chápat - už ne jako fanatici, kteří vyslechnou nějaké kázání, třeba i toto, a pak ho následují, hlásají a nutí druhým, ale jako lidé, kteří toto zrealizují. A to je velmi podstatné. Musíte hledat, svobodně hledat, to je velmi důležité. Musíte mít možnost úspěchu i neúspěchu, možnost práva i nepráva, chyby i dobra. Teprve potom můžete projít čistě ten úkol, který je vám dán. V jisté fázi se vzdáváte svého zatvrzelého postoje, začínáte delegovat stále více svoje úsilí a lásku a chtění k tomu, abyste stáli co nejblíže vedle Boží vůle a tu naplňovali. Začněte se ne vzdávat vlastní vůle, ale začnete vytvářet stav, kdy vaše osobní vůle bytostná se stále více blíží k vůli celku. Tomu se říká duchovní cesta. Člověk je první tvor, který to může začít realizovat. Po nás už nyní jsou ve vesmíru myriády jedinců, kultur a civilizací, kteří jsou od našeho stupně vzdáleni nesmírnou dobu. Ale všichni jsme jedno, všichni jsme součástí jednoho celku života - ať jsme na nejnižším či nejvyšším stupni, všichni máme stejnou cenu. Takže i v té cestě samotné je smysl. Ona musí být jita a ujita, protože vedle dokonalosti musí být i nedokonalost, vedle nevývoje i vývoj, tedy cesta ke světlu. Člověk není o nic vyšší nebo nižší než příroda. A to, co soudíte - ptáte se:"Proč Bůh dovoluje člověku jít dál, když vše drží příroda v ideálním stavu?" Ale přece zdaleka ne. Když se podíváme jenom na množství vlastností, tak čím nižší tvor, tím jednodušší struktura jeho osobnosti- a to je v pořádku - ale z hlediska celku to samozřejmě není trvalý stav. Ta bytost musí stále dál vyspívat, až se stane tou bytostí všeho. Tedy jestliže nějaká počáteční bytost má jen pár vlastností, tak ta bytost na konci jich musí mít nepočítaně, nekonečně. A všechny musí být vyrovnány do rovnováhy. Teprve potom je dovoleno jít dál. Kdyby kdokoliv z vás tento stav zrealizoval - tedy míním tu rovnováhu - zmizel by. Zmizeli byste z tohoto projeveného světa a vaše "jsem" by se, pokud by bylo dovoleno, sjednotilo s "Nejvyšším". Pro náš svět byste zmizeli, ale zároveň byste byli vším - tak byste vlastně nezmizeli, jenom pro nás pozorovatele v kauzálním třírozměrné prostoru by tomu bylo jinak. Má to ještě řadu souvisejících otázek, ale budeme se jim věnovat průběžně, jak se na ně budete ptát. Ano, každý nádech a výdech Boží podstaty, tedy každý stvořený prostoročas, vesmíry, které zde jsou, jsou součástí jednoho celku. A nejsou nikdy zcela stejné, i když v mnohém podobné. Je to něco jako genetika u člověka, kdy v rodině máme dalšího človíčka a je jiný, ale nese si část toho, co byla naše rodina, aby on v čas svého mateřství nebo otcovství zase přinesl svoji část další generaci. Tak i vesmír přenáší část svých vlastností a uspořádání, které vůbec není náhodné - to je důležité si uvědomit - a až věda, astronomie pokročí, s úžasem zjistí, že vesmír je velmi ucelený systém vztahů a vazeb, které jsou před vznikem hmoty, jsou při životě hmoty a zůstávají i po zániku pozorovatelné hmoty tak, jak ji známe. Není tedy naprosto náhodné, kde se nachází jednotlivé části vesmírných těles, ale není náhodné i to, co je dalším osudem vesmíru. Tedy například pády do gravitačních pastí, srážky těles, útoky komet na planety a tak podobně. Také změny rotace oběžných drah a... a... a... a tak dále. Ty vesmíry jako jednotka musí opět obsáhnout všechny stavy stejně, jako konkrétní prostorobodový čas musí naplnit své zákonné možnosti. Vy vidíte jen jednu nepatrnou část z toho, co je vázáno na ten bod. Ve skutečnosti je tu mnoho a mnoho dalších variant, které ovšem nevidíte.
DOTAZ: Je možné si "vzpomenout" v uvozovkách na prožitky jiných duší, které se v mém současném těle někdy narodily? Jde mi o ty situace, kdy si vzpomeneme, že jsme již danou situaci prožili, ale třeba trošku jinak - "dežaví"? ODPOVĚĎ TP: Tedy Déjà vu. No, ano. Kdykoliv bychom tvrdili, že v těchto oblastech to není možné, popřeli bychom základní architekturu našeho prostoročasu. Jsou to prožitky různých možných zdrojů. Vy se ptáte specificky na život jiných duší ve vašem konkrétním těle. Protože vy dnes žijete - jako třeba já teď tady sedím, povídám a žiju svůj osud. Jenomže tento osud není mým vlastnictvím. Já "jsem", zde jsem se zrodil. Ale v této chvíli je zrozeno v tomto těle nepočítaně množství jiných duší, které šly cestou, která je dovedla k tomuto zrodu. My jsme vytnuli v časoprostoru k sobě vzájemnou vazbu. Tedy i vy, kteří zde pozorujete tuto přednášku, jste součástí tohoto v uvozovkách řekněmež "výběru" osudu - nemuseli jste poslouchat, mohli jste jít třeba do přírody, je dneska docela krásně, mohli jste dělat i jiné věci. A řada z vás teď sedí u počítače a kouká na toho Pfeiffera. Ale i tato situace může být stokrát a tisíckrát jinak. Nejenom, že ten Pfeifer může být jiný, ale i vy. A také to tak je. Váš prostoročasový záznam - to, co vidíte - je unikátní stopa vaší osobnosti. To ale neznamená, že je kompletní. V téhle chvíli tato přednáška probíhá nesčíslněkrát a může být různá podle toho, kdo poslouchá i kdo povídá - jestli ten další Pfeifer, který zde stojí, je kvalitnější než já, i jeho výklad je hlubší, je-li mělčí, naopak. Bude to ale zase souviset s těmi, kteří jsou navázáni, protože ti, kteří tento výklad hluboký mají dostat, budou tam, kde ho dostanou, a ti, kteří mají dostat ten mělký, budou také tam. Svět je nerozdělitelná jednota. Osud rovněž. I vy, tedy zase opačně, můžete zažívat jistý druh déjà vu, který s tím může souviset. Ve velkém paměťovém celku, kterému se říká Akáša, je vše, co zažijete, vše, co vnímáte, ve všech podobách, které tu jsou - od těch levých až po ty pravé, od těch spodních až po nejvyšší. Není to tedy jeden prožitek, ale jsou to všechny prožitky možné vázané k tomu danému momentu a bodu. Vy žijete určitou rovinu. A k ní náleží všechny ty ostatní. Tento život je. Je i to, co bude za hodinu, co bude za 100 let. Vaše svoboda spočívá v možnosti výběru v tom, co je - ale nikoliv v tvorbě toho, co je. Nikdo z vás nemůže stvořit vůbec nic z toho, co je, ale může v tom, co je, navštívit nejrůznější oblasti z vlastní vůle. To je ta svoboda. Často to lidi trochu uráží - oni se domnívají být stvořiteli, pomalu Bohy. Jenomže tam, kde je nekonečno, platí jiné matematické zákony než tam, kde počítáte hrušky a jablka v první třídě. Souvisí to velmi s matematikami jako je "teorie chaosu" nebo matematikami, které se odvíjejí od "horizontu poznání". Tyto matematiky budou chápány až v budoucích desetiletích. Tam teprve začne se blížit chápání matematické vědy a některých ostatních věd do ještě většího sjednocení. Později bude možno chápat filosofii jako matematiku, matematiku jako filosofii, pozorování kterékoliv jiné části našeho světa rovněž, protože myšlenka je nade vším. Když píšete svoje vzorce na tabuli, tak pracujete abstraktně. Nic hmotného tu není, jenom vaše myšlenka. Čili je to myšlenkový svět, který jen přetavíte do matematické vědy. Totéž ale platí kdekoliv jinde, protože přírodní zákony musí platit na vše. A když vás napadne, že ne, tak si počkáme, až to pochopíte. Takže ve vašem zrodu i v mém jsou všechny ty stavy, které prošly, a dost možná, že za určitých výjimečných okolností byste mohli vnímat širší průřez toho, co žijete. Vy tomu říkáte, že tam žil někdo "jiný", ale ono nejde o to, kdo tam žil, ale jde o to, co žil. Tedy bavíme se o tom, co je předmětem toho bodu daného osudu. A ty body oživily v různé výši různé osobnosti, různé bytosti. Takže tak.
DOTAZ: Mohu se narodit vícekrát do stejného těla, abych v určitých situacích třeba již volil jinak, šel trošku jinou cestou? ODPOVĚĎ TP: Ne, nemůžete, protože tomu brání základní zákon výběru. Ten zrod je naprosto unikátní. Šli jste se k němu svojí dosavadní cestou, pak jste prožili tento zrod a v něm jste se dále měnili, i když jste nechtěli a nedělali vůbec nic, stejně jste se měnili. Po úmrtí už nikdy nebudete stejnou bytosti, kterou jste byli před tímto zrodem. Proto to možné není. Znovu: "Dvakrát do stejné řeky na stejném místě nevstoupíš. " To ale neznamená, že se nemůžete zrodit do bočních osudů, které zde jsou. A tak dost možná, že ten dozorce z koncentráku před těmi šedesáti, sedmdesáti lety či kolika, dnes žije osud toho vězně. Někdy si člověk připravuje velmi těžkou cestu.
DOTAZ: Když se člověk dozvěděl svoje minulé životy - že byl knězem, kněžkou - tak je naděje, že tím bude i v budoucnosti, když by si to přál? ODPOVĚĎ TP: To je ten problém - Vy byste si to neměli přát. Vy byste měli říct: "Bože, ať jsem tam, bude můžu nejlépe sloužit. Nechť se tvoje vůle naplní." A když bude vaším úkolem v tomto zrodu se stát knězem nebo kněžkou, tak se tak stane, dokonce i proti vaší vůli. Možná lépe, možná hůře. Samozřejmě, že tu je určitá následnost. Jsem-li knězem v jednom životě, budu pravděpodobně mít k této oblasti afinitu i v dalším životě. Je to tak. Ale neznamená to, že musím býti ve stejném místě, stejném postavení a tak dále. Dobře, vezmu to osobně - jsem už dlouhou dobu pracující v těchto oblastech, navštívil jsem místa, kde jsem byl knězem, kde jsem konal obřady, ať už to bylo Velliangiri, Sathuragiri a jiná místa. Některá z nich jsem ani nenavštívil. Byl jsem knězem v této zemi - a nejenom v ní. Není ale jediný důvod, abych dnes já byl knězem v Indii, protože jsem se zrodil sem, do naší milované vlasti, která je mi stejně milovaná jako každá jiná zem, a zde šel cestou, kterou Osud připravuje a kterou jsem ani sám nepřipravil svým chtěním tak, že si řeknu:"Tak kampak Pfeiffer půjdeme? Doprava nebo doleva? Copak budeme dělat? Potkáme Zezulku, budeme pracovat ve filosofii..." Nebo nějak jinak. To jsem si opravdu tak docela vědomě nevybral. Ten Osud krok za krokem šel tímto směrem a tak nezbylo, než to následovat.
DOTAZ: Přemýšlím, kdo nebo co se vlastně reinkarnuje? V příštím životě budeme mít jiné jméno, jiné fyzické tělo, vědomosti budeme muset nabírat znovu? ODPOVĚĎ TP: No samozřejmě. A to je zase ta "lidština" v tom dotazu. Vy se domníváte, že vrchol té prebendy, toho zisku z toho zrodu je to, co máte tady (rozum). Je to naprosto hluboký omyl. Je to to, co máte tady: ukazuji pravou stranu - u některých vzácně levou stranu, pokud mají srdce hmotné na druhé straně - čili duchovní srdce. Tam je to, co je protipólem toho prvého. To prvé - tedy všechno, co jste se naučili, vědomosti, zkušenosti a tak dále - to je věcí rácia, rozumu. A je to ještě mnohem složitější, svým způsobem to může být - jen svým způsobem - to smrtí zaniká, tedy smrtí na druhé straně, ne smrtí tady, hmotnou, našeho těla, teprve tou druhou smrtí, když se jdete znovu rodit. Nezaniká to úplně, protože nic z toho, co jste žili a co jste získali není možno zničit a je součástí neustálého trvání - trvání všeho. Ale řekněmež, že z vašeho pohledu, když se narodíte, tak jste ty integrály zapomněli. Je to tak? Přesto jste v minulém životě - někteří zapomněli velmi důkladně ty integrály, ale na druhou stranu řadu mnohých to příliš nermoutí, protože ve svém životě je pravděpodobně nebudou potřebovat nikdy, anebo je budou dělat jinak, nevědomě. Takže to hlavní - co dnešní člověk nevidí, většinově, co nevnímá tak jako hodnotu, jako tu hmotnou - je tisíckrát důležitější než to předchozí. Na konci jste úplný člověk. Byly doby, když jste byli rozumovými. Byly doby, kdy jste objevili majestát emočního myšlení a byly doby, kdy jste to spojili v celek. Tam je nejvyšší moudrost. Všechno to, co se udá na poli hmotném a racionálním, je stejně důležité jako to, co se odehrává v myšlení emocionálním. Velí to zákon rovnováhy. Nemůžete dojít na cestu bez rácia - stejně jako bez emočního myšlení, bez citu. Zatím jsme tak nízcí, podobní opičkám, s prominutím, že ještě nechápeme bytostnou velikost. Postupně se to bude měnit, naše kultura bude mohutnět, sílit a život půjde svojím korytem. Stejně jako šel vždycky. A tak to, co se reinkarnuje, je ten malinký kousek vědomí, který se rozdělil z velkého vědomí, aby se stal konečným, omezeným, kauzálním a po obrovské složité vývojové cestě opět splynul s Jednotou. Je to cesta v kruhu. Staří kreslili hada, který požírá svůj ocas. Kruh je symbolem nekonečna. Blíží se doba, kdy budete v matematice opět kráčet dál k hlubším a hlubším poznatkům, bude to ve spojení s astrofyzikou, fyzikou a matematikou a filosofií. To, co platilo dnes a co učilo mě nebo vás anebo učí dnes, bude hned zítra doplněno a rozšířeno a často do oblastí, které nikdo nečekal. Nikdy nejste vlastníci pravdy ani poznání. Ta vlastní sebe sama. Vy se můžete blížit, až se zcela sjednotíte. A tak všechny ty "honoris causa" tituly a jiné věci nejsou ničím jiným než patníkem na cestě.
DOTAZ: Chci se zeptat, jestli Bůh neustále tvoří nové duše, aby tím zachoval nekonečný koloběh, kdy nové duše vstupují do Tvůrčího díla, aby pak na konci své cesty splynuly s Podstatou? Nebo je to tak, že duše neustále opakují svoji cestu: Tvůrčí dílo - Podstata? Pak bych nechápal, jak by vyspělá duše, která splynula s Podstatou, mohla začínat svoji cestu zase od nejnižšího stupně. ODPOVĚĎ TP: Posuňte otázku o kousíček vedle. Vy nechápete, jak by tato duše mohla stát na počátku dalšího cyklu. A proč tedy nechápete také to, jak to, že z toho dokonalého celku se tato duše oddělí a stojí na začátku? Když splynete s celkem, jste jím. Čili vlastně se ptáte:" Jak to, že dokonalý celek se rozděluje?" Zřejmě pro to má dobrý důvod. Kdyby tomu tak nebylo, tak ten útvar, který nazýváte Bůh anebo Tvůrčí dílo, vesmír, by nemohl existovat. Tedy nebylo by nic. Je otázka, co to je "nic"? Nic je to, co nevnímáme, co jsme nepoznali ve své vědě, co nevidíme před svýma očima? Když jsme slepí, tak se ta množina toho "nic" hodně rozšíří, co říkáte? Protože jako slepí toho moc nevidíme. A tak ta cesta se vlastně podobá cestě od slepce po vidoucího nebo vědoucího. I vesmíry i duše i vývoj života mají svůj řád. Vesmír, jak už jsem naznačil před nějakou dobou, se odvíjí ve čtyřech fázích. Z pohledu dnešní vědy jsou prakticky všechny ty další fáze nemožné pro život. Je to proto, že ještě nevíme a nechápeme, co je to život a jaké může mít projevy. Souvisí to opět s tím, čemu říkám "horizont poznání" a co jsem formuloval ve stejnojmenné publikaci. Jsou tu hranice, které lze vnímat, velikost intervalu - čili odsud posud - ve všech smyslech toho významu slova. Život, organický život tak, jak ho známe nyní, ve své velmi omezené a úzké lidské zkušenosti, není jedinou formou. Celý útvar lze vnímat jako živoucí, jen pod tím slůvkem "život" musíme vnímat podstatu toho výrazu, což je obtížné. Většina lidí si myslí, že život je jen bytostné oddělení - a to je hluboký omyl. Stejně jako máme život organický, máme tu i život anorganický. Později pochopíme, že tyto dva životy se proplétají. Že jsou tu stupně a hranice intervalů, které ...dnes třeba začínáme uvažovat o problémech časoprostorových zahuštění, tedy černých děr, ale přemýšlíme-li o nich, tak přemýšlíme o nesčíslných množstvích jiných faktů v našem světě. Možná, že v tomto přemýšlení se nejvíce blížíme k tomu probíranému tématu. Vesmír nyní bude chladnout. Ještě velmi dlouho. Až ten proces dostoupí svého vrcholu a vyhasnou všechna Slunce - mimochodem, kam chladne vesmír, přátelé? - Když máte tu krásnou láhev, říká se jí tuším termoska - mám jednu takovou - to je výborný vesmír, protože tam něco nalijete ráno a ještě večer se opaříte. Tam ta tekutina chladne poměrně chabě. Jistě, chápu - máme tu záření, fotony, jiné částice a tak dále. A když pojmete časoprostor jako celek, budete muset řešit i otázku, kam ten vesmír chladne, jestli to je expanzí nebo naopak, či jinak, ale zároveň vzápětí si budete muset klást otázku - tedy ne vy v tělech v této chvíli - čím tento vesmír je zahřán na teplotu plazmy, kdy zmizí veškeré částice, atomy, molekuly... a to ještě v mnohem složitějším významu, který nepatří nyní k této přednášce. Kde se bere ta energie, která způsobí, že tento totálně chladný vesmír se promění v žhavou plazmu? Bez jediné planety, jediné galaxie a tak dále... jediné černé díry... A přesto součástí tohoto útvarů je nadále myšlenka. A je to právě ta myšlenka, která formuje stav tohoto útvaru. Když dosáhne tento útvar vrcholu, najednou se začne koncentrovat tato plazma do prvních zárodků - atomů, molekul, planet a tak dále. Vesmír začíná chladnout. Kam chladne vesmír? Objevují se po čase pevné planety, vesmír prochází obrovským vývojem - třeskem - srážky, všechno to ostatní. Ale nic z toho, co se stane, není možno chápat jako něco, co vychází z rulety, neb Bůh v kostky nehraje. Čili každý z těch stavů souvisí s nekonečnou obrovskou oblastí vazeb všeho se vším. - A teď kampak s tímhle na člověka? On má problémy pochopit jen svoje nejzákladnější věci a potřeby. - No a když se zkoncentruje, tak začíná chladnout a to je náš čas, jsme na začátku. Objevují se složitější atomy, molekuly, zárodky života, život sám... a nakonec tady sedí Pfeiffer a "plká" do televize v jedné fázi chladnutí tohoto vesmíru, než tato bytostná forma přejde do jiné, která bude opět přizpůsobena daným podmínkám stavu vesmíru. Člověk se bojí, má představu, že všechno je náhoda a že co kdyby? Neznám dokonalejší stroj, který by počítal všechno se vším a byl dokonale připraven splnit svůj úkol. Ani vy se nemusíte bát. Všechny ty přemety, všechny ty bouře, všechny ty ostatní věci jsou jen projevem toho základního. Jako vy dýcháte, dýchá i Podstata - Bůh. Je to projev jejího života, existence. Za každým nádechem následuje výdech a za každou systolou extrasystola, za každým oběhem elektronu další. A tak dále. A budeme pomalu končit.
DOTAZ: (TP: Vy jenom opakujete v další otázce již to, čeho jsme se dotkli.) Chci se zeptat, zda duše, když je na konci své cesty - splyne s Podstatou - se pak znovu vrací do Tvůrčího díla a začíná svou cestu znovu? ODPOVĚĎ TP: Jste-li Podstatou a je-li Podstata zdrojem těchto prostoročasových hrátek, pak jste tímto zdrojem. To je odpověď. Já vím, že z pohledu člověka, který tak obtížně pokračuje ve svých životech, jsou to těžké úkoly pro něj. Stejně jako bylo těžké pro žížalu, aby udělala něco jiného, než dělala včera, a stejně těžké to bylo pro nějakou amébu a nakonec i pro vaši rostlinu za oknem - tak již máte to vědomí v této podobě, tak se ptáte :"Proboha proč? Vždyť mě to stálo tolik úsilí a ještě to není hotové? Až dojdu na konec té cesty, kterou ještě ani nevidím, ten konec, proboha, to budu zase na začátku?" Je to stejné, jako kdyby se vaše plíce ptala:" Až vydechnu, to se mám znovu nadechnout?" Asi ano, protože to je důvod toho, abyste mohli žít. A tak i Podstata má důvody pro svou existenci. Je to matematika. V podstatě by to šlo převést do matematiky. A poslední
DOTAZ: (TP:Hm, tady vás asi zklamu.) Domnívám se správně, že 21. 12. 2020 se v Praze narodilo dítě, které zásadně ovlivní vývoj na planetě pro další tisíce let? Doufám, že ji nečeká podobný osud jako mistra Ježíše. A děkuji za impuls k tomu, že jsem konečně přešla na vegetariánskou stravu. S přáním všeho dobrého... ODPOVĚĎ TP: No, doufám, že to nebylo kvůli mně, ale že to bylo vědomé. A jestliže ano, tak z toho mám radost a chvála Bohu za to. Nejen za sebe, ale za všechny ty, které byste jinak snědla. No a teď k tomu dotazu. Pokud kladete rovnítko mezi zrozence a mistra, pak nikoliv. Každý ze zrodu tohoto mistra, Ježíše, přicházel vždy před bodem zlomu času, z prostého důvodu - on ho přichází připravit, dát lidem šanci a pomocnou ruku, aby v nastalých změnách, které jsou často poměrně rychlé, měli přece jen na té poušti trochu světélka. Takže to děvče, chtělo-li být Ježíšem, to nestihlo. Pokud to je vysoký duchovní zrozenec, tak to bude mít těžké vždy, protože z povahy a výše člověka ani jinak nemůže být. Žádný z velkých nemohl říct, že žil ve společnosti, která si vážila jeho vkladu, která byla připravena jít po cestě změny, protože lidské společnosti většinou mají nejradši setrvávání v osobních, často jen zcela osobních postupech a názorech na to, co je Bůh, co je náboženství, co je... a tak dále... tak, aby se to člověku zdánlivě líbilo. Tito zrozenci většinou přicházejí ne proto, aby člověku pochlebovali, ale aby mu pomohli a v čase, kdy člověk hodně bloudí, nemůžou říkat zrovna tak dvakrát nic úplně, co by ten člověk chtěl slyšet:"Jsi úžasný, jsi nejvyšší tvor - nejméně ve vesmíru, jsi dokonalý, Bohu podobný, nejsi-li vůbec Bůh"... a tak dále. To je ten věčný svár. Ale není tomu tak vždy. Je to jen na konci Kalijugy, kdy jsou lidé v nejzazším bodě svého dna. V každých dalších dobách to bývá lepší. Až když přichází podzim a zima Platonského roku, mnohé se v těch nešťastných dobách začíná kazit, no a vrchol přichází také na vrcholu zimy. Pak přichází jaro, objeví se první rostlinky, první seménka pravdy a světla - a to neříkám, že je zasívám já, všímáte si, já mluvím o systému - no a v dalších staletích potom od toho bodu začíná velká změna k novému cyklu. Později se jí říká Platónský zlatý věk. Ti, kteří v něm budou mít žít, my už to nebudeme, budou zažívat jinou dobu, jiné podmínky - duchovní i hmotné - také hlubší vědu, poznání. Naše omezenost nám nejvíce brání v poznání, mnoha způsoby. Ale to je na dlouhé povídání. A tak stejně jako toho současného pražského Přinašeče Josefa Zezulku již nebylo možno zamordovat, jen těžce ničit, tak za ty 2000 let, až přijde znovu, už bude všechno mnohem snazší. Dokonce se možná - no, uvidíme - i něco zachová. Většinou, kde je člověk, občas nezůstává kámen na kameni. A neplatí to ale obecně. A tak budeme všichni doufat, protože k životu potřebujeme naději - ne pro sebe - ale tak trochu prostě... rozumíte? A tak se stalo - tato bytost se zrodila, vykonala své, tentokrát mohla psát, svoji filosofii lidem takto předat. No a díky Bohu za to.
A to je dneska všechno. Uvidíme se za hodinu - teda už dřív - ve 20:00 při našem společném duchovním obřadu. Děkuji vám za pozornost. |
