 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 11. 10. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:57:14 – Nepřečtený dotaz na téma výzkum v léčbě zánětu zubů. 1:03:56 – Karel Čapek, Válka s Mloky – dotaz na použité technologie. 1:05:13 – Dotaz posluchačky na věk Kalijugy. Přepis videa:První dotaz není zaznamenán - týká se dělání chyb, jejich napravování (zde i po smrti), osudových možností, Boží milosti. ODPOVĚĎ TP: ...jaksi poučí nebo nahlédne na své činy a napraví to v tom životě zřejmě, v kterém žila. No, to je přece normální, to se děje. A my máme v životech dost velkou svobodu. To znamená, že můžeme žít dosti rozdílné osudy i v rámci jednoho osudu. (Prosím vás, zavřete ty dveře, děkuji, protože tu není úplně teplo. Máme rozbitý kotel, já to musím spravit do příští přednášky.) Takže, tady ten čas té změny je také součástí osudu a těch možností, které dostáváte, protože jinak by to ani nebylo možné. Myslím si, že Pánbůh (tedy osud) je ten poslední, kdo by tady předváděl nějaké naučené, jednoznačné, jedny pravdy, ale právě v té svobodě všemi směry je záruka toho, že půjdete životy čistě, tedy tak, jací jste, že také z toho získáte svůj prospěch, a že se také změníte. Máte při přechodu na druhou stranu mnozí obrovskou, obrovskou milost. Protože podívejte, kolik z nás by si asi přálo, aby mu nějaký rádce tady a teď řekl podle pravdy, jak to je - co udělal dobře, co udělal špatně, jak žil, a tak dále. A ono to nejde, protože byste se začali jaksi nořit do nějakých rolí, které byste přijali. A ty role by nebyly z vás, ale byly by přijaté v důsledku nějakých vědomostí - tedy spíše rozumu, než citu. No, a to by byla pravá pohroma pro vás i pro vaše okolí. Zbaveni té bezprostřední emoční složky, která vás vede, a vybaveni svým briskným rozumem, který si dokáže všechno spočítat (jak to je, aby to pro vás bylo nejlepší), no, tak to byste byli pěkně destruktivní složkou světa. Čili, musíte se učit. A učit se nedá jen rozumem, učit se musíte i citem. A tak v podstatě v té polovině života, když umíráte, dostanete něco jako rozhřešení. To, co při vás stojí, je možno nazvat "nejvyšší forma života". Je to ta forma, která prošla již všemi těmi úskalími a peripetiemi a stojí na vrcholu bytostné existence. Jelikož stojí na vrcholu, má zvláštní vlastnosti. Nehraje pro ni žádný problém čas ani rozměr. Kdyby vás umíralo naráz miliarda, bude s každým z vás a zcela stejně. Kdyby se dělo cokoliv jiného, bude to podobné. No, čili, na konci té cesty je služba životu. A ta je pro každého. Samozřejmě, že tu vědomou milost toho rozhřešení u toho světlíčka na konci zase nutně nemohu mít všichni. A i v tom je nějaký řád, nějaký způsob - kdy ano, kdy ne, kdy to má smysl, kdy ještě ne. Někdy se musíte zastavit, musíte některé věci jakoby opustit, doprožít. Máte nějaké přílišné vazby - k někomu, k něčemu, či jinak? Jsou tam vazby karmické? Ano, tak se musí chvilku počkat, a ta duše třeba bloudí. Není to možné, aby přišla hned k tomu světlu. Jiné ještě ani neumřely, a už jsou tam. To jsou ti, co se vrací. No, a tedy v čem je to tak zázračné, jsem se pokusil naznačit. My lidé jsme tvorové - první zvířátka, která mají trochu rozumu. A máme své názory a svoje odsudky a svoje přání a všechno to ostatní. Ne nadarmo se říká: "Chceš-li pobavit Boha, sděl mu, co plánuješ." A to všechno je pro nás naprosto autentické, významné, samozřejmé. Zdůvodňujeme si svoji pravdu, a to často po svém - tedy po lidsku. Nad tím vším ale leží ta pravda nejvyšší. A ta se může někdy zcela shodovat s vaším názorem, a jindy se úplně může jednat o opak, dokonce opozit. Vy si budete myslet, že vaše pravda je pravda, a vidíte, ona je to napůl nebo úplně lež. Jen jste něco nedomysleli, něco jste nedoprožili, a tak. Takže budeme muset soudit velmi opatrně. Budeme muset hledat svůj řekněmež osobitý a vlastní názor na svět, kterým také jsme my sami. Těch, kteří by vám ve světě hmotném rádi radili, je mnoho. Od těch, kteří mají pravdy více, až po ty, kteří se hluboce mýlí a své omyly se jen snaží přenášet na další. I v tom je ta krása světa. Není tu tak docela snadné se zorientovat. A když už se to jednou podaří, tak je to pevné. Čili, půjdete, budete stoupat po cestě duchovnosti. A ta má všemožné zákruty, ale na konci vede stále do stejného prostoru. To, co se děje na druhé straně (tedy v té nápravě), to je jen nepatrná část celkového projektu bytí, existence. Protože ten, kdo je na počátku, tedy Bůh, musí obsahovat i svůj protipól - tedy nedokonalost, vývoj, chyby - vedle té absolutní pravdy. A to jako součást sebe sama, která je buďto projevena aktivně, nebo neaktivně. Nikdo vás nenutí, abyste vraždili, ničili, či dělali jiné věci. Ale tu možnost máte. Někdy na to stačí jenom prstíček - ten zmáčkneme a už je tady o jednoho člověka méně. Nedá to moc práce, viďte. A tak dále, a tak dále. Ale je tady dotaz. Co máte?
DOTAZ: Je tady Podstata, Tvůrčí dílo, je tady člověk v našem stupni. Existuje možnost (přestože jsme nízcí - je vidět co děláme a tvoříme), dostat se do vyšší moudrosti? ODPOVĚĎ TP: Jsou tu vegetariáni a vegani? Ano. Dokonce jich velmi stoupá a to s Vaší otázkou velmi souvisí (já Vás přeruším), protože život (projevený život, jak žijeme) je vizitkou - vizitkou tohoto pokroku. A teď je zajímavá věc, že v posledních letech, jak jste viděli třeba i na kongresu z příspěvku Kathariny Wirnitzer, je tato oblast, to znamená veganství a vegetariánství, na velikém vzestupu. Čili, stále více lidí se tímto zabývá, přemýšlí o tom. A i když si nedělám iluze, že všichni z nich to dělají vědomě, a že se nejedná o řekněmež módní také záležitost mezi mladými (protože mladí rádi podléhají módám), tak přesto ten trend tu je. A to je podstata toho, nač se ptáte. Protože, víte, to jak berete příbor, jestli užíváte 3 příbory, 4, 5, 6, nebo kolik že to, a jaké jiné zvyky a vlastnosti užíváte v tom vnějším světě, to je sice moc hezké, jak jste kulturní, a tak dále, ale nejzákladnější je, jak mluví vaše srdce. Jestli tedy je schopno slyšet, nebo není schopno slyšet, a následně tedy těm druhým přinášet svoji pozornost - ve změně chování. Buď budu brát věci jako samozřejmé. Tak mám na tom talíři řekněmež ten řízek nebo ten párek a je to pro mně tedy jídlo, které jsem zakoupil, ale nepřemýšlel jsem o tom, jak vzniklo. Je to naprosto rozpojené, naprosto nula. Přitom na tom talíři je celá historie toho mláděte, které se tedy narodilo, pak žilo v nějakých podmínkách, pak ho v tom dobytčáku odvezli, pak čekalo na smrt, pak ho zabili, pak tedy ten strach ze smrti. A strach a ta bolest se přetavila do toho balíčku, a ten máte na talíři. A teď záleží na tom, jestli vám dochází, nebo jestli je to pro vás zajímavé vůbec, že na tom talíři je bolest a strach ze smrti. Protože jinak je to pro vás prostě... Já vidím u řady lidí, že je to naprosto nevnímatelná věc, rovina. Prostě to neřeší, nevnímají to, je jim to vlastně vzdálené. No, i to musí být, samozřejmě. Já si od jedlíků masa v restauraci neodsedám, ale to neznamená, že bych to tedy dělal po nich. A vy se ptáte na ty možnosti zásadní, to znamená... Vy jste si sám odpověděl. Protože, podívejte, naučíte se postupně přijímat svět tak, jak přichází, a chápat ty možnosti sebe i druhých kolem sebe jako řád toho světa i v negativním podání. Čili, dokonce by se dalo říci, že čím více budete sám sebe posouvat, tím taky více budete vidět chyb na sobě i u druhých, což může vyústit v dokonce to, že budete horší než ty chybující. Protože se na ty chyby začnete soustřeďovat bez jaksi pochopení a lásky. Já to vždycky říkám tak, že když tady mluvím o tom mase nebo o kouření, tak si vzpomenu vždycky, jak jsem... Jenom jediné maso jsem jedl rád, a to bylo hovězí na česneku s bramborovým knedlíkem. A v té době by mě asi málokdo přesvědčil v nepravý čas. A stejně tak to kouření, že? Kouřil jsem jak fabrika. A v některých chvílích by pravděpodobně nikdo nezpůsobil tu změnu, že bych přestal kouřit. A proč to říkám? Že si tedy na tom ukazuji, v čem jsem stál já a jak to bylo pro mě vlastně v té chvíli těžko řešitelné a samozřejmé, a tak dále. A tedy musíme přijmout tu většinovou podobu, i kdybysme jakkoliv věděli, že je to velmi velké zlo, které způsobuje další obrovské poruchy v osudovosti nás lidí jako celku. Ale nejenomže způsobuje, ono je způsobí. Je tu jakási databanka děje. A to všechno je ta pravda. Já o tom zas tak úplně moc mluvit nechci, protože by to vedlo jen k tomu, co tu často kritizuji, tedy k ukáznění. Kdyby člověk viděl u některých svých činů, jaké skutečnosti se tím otvírají a jaké důsledky, velmi rychle by toho nechal, ale ze strachu. Trošku vám budiž nápovědou (teda to si můžu dovolit říct) film Náš domov. Tam máte ukázáno, jak to funguje. No, tak restaurace, koňáček, cigárko. Pan doktor, významná společenská jaksi postavení, no, lidé za ním chodí. A po smrti mezi sebevrahy, zločinci, brodí se v bahně v očistci. A ptá se: "Proč přece já?" A oni mu řeknou: "Byl si nevědomý sebevrah." A teď se podívejte třeba na ten současný průmět té společnosti. Tady je 90% nevědomých sebevrahů. S prominutím chlastají, jedí to, co jim nejvíce škodí, pokud možno v té nejhorší úpravě. No, je to jejich rozhodnutí, musí mít právo na něj. A jenom proto, že s tím nemusíme souhlasit, se nemůžeme obrátit v záporu, to by bylo špatně. Samozřejmě, že vás učím jako následník Zezulky duálnímu pohledu na svět. Je tu vždy zastoupeno oboje, v kterékoliv z otázek. Tedy ano, i vy teoreticky můžete dojít v tomto životě na konec cesty a stát se nejvyšší formou vědomí a života. No, slovo "můžete" říká, že to nemusíte udělat, a pravděpodobně to neuděláte. Já nevím, kolik lidí toho dosáhlo za historii lidstva. Protože doba, kdy je tu nauka nebo poznání filosofie přinašeče, která by to umožnila, je velmi krátká. Proč jsem říkal, že přinašeč je jiný případ? Ti, kteří jdou a vyvíjejí se, jdou z nás - a jdou tam. Přinašeč je ten, který jde odsud sem - mezi nás. Čili, on se nevyvíjí, on už se vyvinul ve svém čase. To my jdeme, a on se vrací, aby nám pomohl. Tím pádem je to úplně jiný případ. Všechno to, co vnímáte - na sebe, o sobě, a tak dále - to je lidské. A to druhé - to je hodně jinak. Můžete se třeba jako člověk ladit k přinašeči. Vždycky mi říkal: "Nedržte mě tady, já už chci jít zaklepat bačkorama." To řekl Manolevské pro tu Meduňku. A jak se jmenovala - Meduňka to byla, myslím. A Manolevská vykulila oči, protože já jsem jí ten hovor tenkrát nějak zprostředkoval, a teď jsem viděl... Protože ona v zajetí těch standardních představ a klišé, které všichni máme (jak je to s tím životem, a jak, a tak dále), a teďka jí ten, koho si váží, řekne: "No, víte, já už bych nejradši zaklepal bačkorama, mě už to..." No, takže to byl pro ni trochu šok. No, a pak to šlo dál. Připravte se na to, že v dalších tisíciletích a statisíciletích a milionech let se budete dále měnit. Bude se měnit váš názor. Anebo se bude měnit váš názor v tomto jednom životě. Kdybyste patřili k tomu jednomu z miliard, pak byste tuto cestu ušli do určité míry ve hmotě (to je třeba přípravka university), a pak už bez hmoty. Protože s touto hmotou to nejde. V tomto těle nemůžete dojít na konec cesty. Toto tělo náleží velmi nízkému tvoru - z hlediska vývoje. Nad vámi jsou celé generace vyšších lidí, stejně, jako byly celé generace vyšších zvířat a rostlin. A přesto to nemusí být překážka. Můžete ujít tu cestu (přes dalších 100 nebo 1000 druhů lidských) v jednom životě, ale to už nebudete těmito lidmi. Budete ani ne to, čemu se říká jaksi v tom běžném žargonu duchovním mistrem. Protože i to v sobě skrývá protimluv, ale o tom někdy jindy. Snad to tak stačí. Čili, vždycky nehledejte jen jednu pravdu. Každý zákon musí mít i svůj opozit. Musí standardně fungovat, a zároveň nesmí vždy tak, jak jste zvyklí. Musí být i ve své převrácené formě. Lidé chtějí často tu svoji konečnou pravdu, aby byli "in", aby už byli tam, aby to Sandoriko bylo k dispozici, a lítací pes Falco nám pomůže. No, a že byl hezkej, viďte, vzpomínáte? No, aby ta nicota neuchvátila Zem a celý vesmír. Ona ta nicota nikdy nemůže uchvátit celou Zem a celý vesmír, protože duální podoba vesmíru znamená (a osudu a projeveného Boha a nás), že vždy jsou přítomny obě dvě strany. A tak ve své podstatě nemůže jedna strana takzvaně zvítězit. Zlo je tu pro ty, kteří chtějí vyzkoušet tuto rovinu z nějakých důvodů - mají nějaké úrazy nebo něco jiného. A dobro je tu proto, aby pomáhalo na cestě zpět, aby bylo příkladem. Obojí k sobě patří jak levá a pravá strana. Tedy, jedním z největších úkolů dobra je, starat se o zlo. To je divné, co? Protože ve své podstatě se můžeme bavit filosoficky - co že to vlastně to zlo je a jak bysme ho definovali. No, tak těžké to není, ale v reálném životě více. Tak snad jsem odpověděl, jdeme dál.
DOTAZ: Rád poslouchám různé audioknihy. Často se v nich autoři dotýkají hlubokých lidských témat, která ztvární pomocí poutavého příběhu. V jedné knize od Stephena Kinga je popsán příběh muže, který se v dětství po pádu na led uhodí do hlavy a od té doby má dočasná jasnovidecká vidění. (TP: No, byl praštěnej, no.) A když si jednoho dne potřese rukou s jedním xenofobním rasistickým politikem, který kandiduje na prezidenta, zjeví se mu jeho budoucí osud, ve kterém tento politik zavleče celou zemi do krvavé války se spoustou utrpení a obětí. Hrdina knihy si poté klade zajímavou otázku. Pokud by se v třiceti letech setkal s Hitlerem a věděl by předem, co způsobí, bylo by správné ho zabít? ODPOVĚĎ TP: Vražda na tyranovi není vraždou? Dost možná, ale ne vždy. I kdybyste se rozhodl toho Hitlera zabít, nepodařilo by se Vám to. Stejně, jako dalším 36 či kolika atentátníkům, kteří se pokusili Hitlera zabít. Měl až nepochopitelné štěstí - a to nám něco říká. Proč? Co ho chránilo a z jakých důvodů? Pojďme tedy k někomu jinému. Já jsem s Hitlerem do školy nechodil, ale budeme se bavit akademicky o zlu. Vždycky jsou dvě strany, tři, čtyři, sto, tisíc, milion. Žádný prvek celku nemůže z tohoto celku vyčnívat, je součástí tohoto celku. A tak jestli v osudu se nachází někdo podobný jako diktátor, tyran, či podobně, je to zas jen a jen proto, že na protější straně jsou ti, kteří tuto dobu mají prožít z různých důvodů. Třeba proto, že nejsou schopni se zlu včas a aktivně bránit, nebo že jej podporují. Je snadné, přidat se k většině, která je dobře jaksi propagandisticky zpracovaná. Je snadné, sjednotit se za nějakým společným cílem, ať už je pravdivý nebo ne. V lidských dějinách - to je historie plná následování nesmyslů, kdy dav vraždí a ničí, nebo nějak jinak. To je velmi snadné. Je snadné nemít paměť. To znamená (je to skoro pro člověka signifikantní), že se chová jak smyslů zbavený. No, pak přichází vystřízlivění. A najednou všichni vědí, že to bylo špatně. Je to jedno kdy a jak. Ať to byla doba těch velkých říší, kdy všichni fungovali jako kolečka v namazaném stroji, všichni věděli jak to má být, že je to správně. Pracovali, bojovali, aby nakonec zjistili, že to celé bylo čisté krystalické zlo. A bylo to možno ohodnotit hned na začátku, samozřejmě. Takže, důvod pro to, aby vzniklo toto zlo, je člověk sám. Nikoliv jen hybatel toho zla, ale i ti ostatní, kteří jsou schopni podpořit zlo na podkladě mámení a svých představ, které jsou často vzdáleny realitě na hony. Člověk by strašně rád to, co mu pomáhá, z čeho má prospěch, co se mu líbí, a tak dále. A když mu to někdo slíbí, no tak ten člověk je jeho, jak jinak. Slib je to nejsilnější vábidlo, a navíc ještě nic nestojí. A na druhé straně je to úmysl. Tak co třeba ti minulí. Pro každého auto, bydlení, Volkswagen Brouk - znáte je ty Brouky. Pro každého letadlo, kdo bude chtít. Skvělé silnice, vlaková spojení. No, ráj na Zemi. A k tomu ještě domnění, že já jsem v právu a já jsem ta vyšší rasa. No, nepodlehněte tomu, že? Žijete svoje životy, máte svoje starosti, někdy se sotva protloukáte. Teď vám někdo nastaví tuhletu budoucnost. Jindy se postaví všichni proti jednomu. Taky to souvisí s touhle dobou, ať už to na úrovni národní, anebo osobní. Bylo to vlastně jedno. Jste jasnovidný, jste součástí prezidentova poradního sboru, jste geniální, jmenujete se Čapek. Vidíte nebezpečí, které přichází - zrůdnost fašistické mašinérie, proradost. A najednou je celý národ proti vám, téměř. Noviny štvou proti vám, všechno je špatně - a důkladně vyfutrováno argumenty. No, koneckonců, Daladiér a další, kteří se podíleli na Mnichovu, byli totéž v bleděmodrém. A tak vy, kteří jste dávali prostor Němcům (měli vlastní kulturu, měli vlastní fabriky a kde co), jste najednou označeni za nepřátele, kteří uzurpují právo těmto lidem na tomto území - i když je to vaše území. A stáváte se v evropském kontextu nepřítelem. To už se nám stalo jednou, v Matiční ulici, vzpomínáte? To byl stejný případ. No, a co můžete dělat? Najednou všichni vědí, jak to je. Totéž se opakuje v různých obměnách při různých příležitostech života lidské společnosti. Nedávno, i dávno. Takže, ta slabost lidská se projevuje v tom, jak ta většina je manipulovatelná, protože ještě není schopna samostatně myslet. A tak dostává témata, jak by člověk měl myslet, a on tak začíná myslet. Není to jeho. Jak to zpívá ten Klus: "A pak to hustí do dětí." Vzpomínáte? No, čili, s tím vším musíme počítat jako se svojí lidskou podstatou. Fungovalo to po tisíciletí, funguje to stále. Nemyslete si, že jste v nějaké moderní době. Jste silně náchylní k tomu Goebbelsovu vynálezu, který vymyslel před lety. A on jen opakoval jiné a jiné předchůdce, kteří pracovali s lidským názorem, vědomím, a tak dále. Samozřejmě, že to vždycky, pokud to bylo nesprávné, přineslo špatné výsledky. To ale většinou nedopadalo pro tyto příliš špatně. Když vám nějaký režisér natočí klamavou reklamu, která lže o nějakém výrobku, tak pravděpodobně neskončí ve vězení, i když vás okrade o miliony. No, pokud ten bezdomovec ukradne v sámošce čokoládu pětkrát po sobě, tak už v tom vězení skončí. Čili, to je taková malá sonda do té naší otázky, kterou jste mi díky Kingovi nastolil. Čili, v čem spočívá naše cesta? Ta nespočívá v nějakých geniálních myšlenkách, které přednese Pfeiffer nebo Zezulka nebo kdokoliv jiný. Spočívá v tom, že budeme schopni následovat svoje srdce i svůj rozum a budeme používat ty, kteří nám budou moci skutečně pomoci. A to rozhodneme jen my. A budeme se zduchovňovat, tedy budeme se stávat lidmi, ne jen nemyslícími tvory. Člověk, který využívá svého člověka alespoň na polovinu, je velmi těžko manipulovatelný. Protože každá lež je většinou poměrně snadno dekódovatelná. Záleží na našich nástrojích, samozřejmě - počínaje řečí těla, vaše mimikry, váš pohled, vaše další a další fyziologické markanty. To je jedna věc. Pak je ta další - a ta hlavní. Promýšlení toho, co je sdělováno, a do jaké míry se to shoduje s tím, co víme. Logika, porovnávání, a tak dále. Aby vás někdo neutáh, jak se říká, na vařené nudli, protože to je často oblíbený sport. Někdy, žertem, když na to přijde řeč na přednáškách, se dopouštím takového malého představení: "No, jste úžasní, vidím zde velmi vyspělé a vyvinuté duchy. Dívám-li se na vás, vidím zde velké množství záře. Mnozí z vás se již nebudou muset zrozovat, jste na konci cesty. Jste duchem obdařeni, máte úžasné vlastnosti. No, co? Nejste tu náhodou, to Bůh vás vyvolil do tohoto jediného..." A tak dále. Radši to nechám, protože aby to nemohl někdo sestříhat. A to by bylo špatně. Takže, tohle, prosím pěkně, byl vtip. Ale byla to ukázka toho, nebo spíš přivedení k tomu, jak byste se cítili, kdybyste slyšeli na to pochlebování. Protože Zezulka vždycky říkal: "U lidí není dobrý ten, kdo jim říká pravdu, ale ten, kdo jim pochlebuje." On je tak vlastně manipuluje - skrze to. Protože přirozeností člověka je, cítit se pěkně, mít dobrou náladu, mít libé pocity. A tak, samozřejmě, je-li volba, často se rádo sáhne po tomto. No, a tak i v téhle chvíli jsou zakládány nějaké nové sekty a jiná hnutí (jakákoliv, nejenom mysli) a lidé se vrhají střemhlav do bezedné jámy. Ale i to musí být, musíte mít svobodu. Takže, vy to musíte prozkoumat. A když je to zrovna špatně, a vy tím ovlivňujete svůj svět, tak to děláte i pro druhé. Protože oni jsou těmi, kteří také mají zažívat tu vaši pokleslost. Čili, duchovní svět, duchovní společnost (teď nemyslím pejorativní, protože když řeknu duchovní, tak všichni zase vidí to, co vidí), dobře, takže moudrý svět a moudrá společnost je to nejlepší, co by se nám mohlo stát. Ale je tu i druhá miska vah. Jak snaha po vzestupu, tak snaha po poklesu - a to je neustálý souboj. Takže, nevím, jestli byste měl Hitlera zabít, protože v té době se tedy ještě ničeho nedopustil. Maloval obrázky, byl to bezdomovec, měl poměrně těžký život. Byl na vojně, tam se proslavil, byl trošku takový zvláštní. Možná i tím, že na té ložnici těch vojáků léhal s odjištěným ručním granátem, který měl pod postelí. Neznámo proč, ale dělal to. Asi aby ukázal, že nemá strach. A pak se začal učit, jak ovládat lidi. Nechci mu sahat do svědomí. A učil se rychle. Kdyby využil svůj potenciál k tomu, aby svět zlepšil... Protože bylo naprosto jasné, že někomu něco ukrást, sebrat mu zem, dům, život, že to je zlo, čisté zlo. A přesto to připadlo jako normální. A nemusíme chodit daleko. I daleko za Hitlerem se dějí podobné věci, kdy někdo chce někomu něco sebrat, ukrást, a tak dále. Čili, ta historická paměť nebo zkušenost fungovala chvíli po válce. Lidé byli šťastní, že se zbavili té hrozné doby. Jako vždycky - byli k sobě bratrští, měli se rádi, vzájemně se vnímali. A pak se začly vyrůstat ty výhonky toho rozdělování. Region, majetek, cokoliv jiného - náboženství, filosofie, marxismus, nemarxismus, prostě cokoliv. Pomaličku docházelo k tomu, co vlastně způsobil ten Hitler, i když ne v té míře. Abyste mohli někoho ničit, musíte mít v sobě indoktrinaci, že ten, koho ničíte, není důležitý, významný, a vůbec. A tak, jakmile se začínáte vzdalovat čemukoliv v té "ne lásce" (protože láska je přibližování), tak dochází k těmto možným excesům. A tak vidíme nekonečné zlo na zvířatech, která trpí nevysvětlitelným, neuvěřitelným způsobem. Takovým, který by v minulých dobách třeba v té míře ani nebyl možný. Slyšeli jsme o těch, kteří spali se svojí krávou v jedné místnosti (ó hrůza) a se svými slepicemi. Byla to součást domácnosti. Až po stavy, kdy třeba ta kravička je po vemeno nebo výš ve výkalech, na roštech, nebo nějak jinak. No, co to umožní? Pouze necit. Nevnímání bolesti druhého - jako by nebyla. Ten člověk prostě zde je fyzicky, mentálně, ale on není schopen absolutně vnímat potřeby nižších a také často potřeby lidí. Takže, nejenom zvířatům se dějí tyto věci, dějí se i lidem, však víte. Čili, toho Hitlera byste pravděpodobně nedokázal zabít. Protože byste zaprvé neviděl, co způsobí, bylo by vám to zastřeno. A ochrana této bytosti by to znemožnila. Teprve, až přišel čas a číše zla... Koflík se vylil, jak můžeme mluvit biblickou terminologií. Čili, všeho do času. Všechno má svůj čas. Ostatně, za minulé století to bylo dvakrát na věčné časy, že jo. Tisíciletá říše a potom na věčné časy. No, budiž vám to poučením.
DOTAZ: Jaký je Váš názor na vnitřní dítě, na sebeutěšení? Nemůže to sklouznout k litování? Nebo je v tom silný rozdíl - utěšit se, a litovat? ODPOVĚĎ TP: No, utěšit se, znamená si zlepšit tu svoji výchozí pozici, a litovat se, znamená si ji zhoršit. Protože když lituji, tak zvýrazňuji nějaký nedostatek. Když se utěšuji, tak ten nedostatek se pokouším schovat nebo retušovat. No, ani vnitřní dítě, a tak dále? No, to už trošku zavání oblastí, které... Řekněme, že je to nějaké shrnutí stavu. Ale víte, já bych pořád viděl jen jeden stav, který má nějaký svůj rozměr. Já nemám v sobě dítě - ve smyslu teda žvatlajícího jedince. Žvatlám takhle, na přednáškách, ale že bych teďka zrovna? A tak dále. Rozumíte co tím chci říct? Že je to možná způsob, jak to pojmenovat, ale úplně se mi to nelíbí. Já můžu mít dětské vlastnosti, ale to neznamená, že jsem dítě, nejsem-li dítětem. Jsem dospělcem (částečným tedy doufám) a mohu mít nějakou dětskou vlastnost. No, i když, ještě bych si to rád promyslel - tu odpověď. Já jsem někdy na ty esoterní výrazy poněkud opatrný, no. Je to, co je. Tady a teď.
DOTAZ: Poslouchal jsem rozhlasovou četbu - kniha Cesta. Popisuje postapokalyptické putování otce a syna zpustošenou krajinou. Velmi chmurný příběh. Sežehlá, spálená krajina bez života, bez zvířat a téměř bez přeživších lidí. Nikde nic k jídlu, neboť vše je již dávno vyrabováno. Zdá se, že jediní kdo přežili jsou různé tlupy, které s sebou táhnou otroky, které nejprve zneužijí, a poté sní. (TP: To mi připomíná výpravu na severní pól. No, takovej pes možná chutnal podobně, no.) Kniha vyniká popisem beznaděje a bezvýchodnosti takové situace. (TP: To je dobrá depresárna taková knížka, no, tak.) Muž se proto v knize zeptá sám sebe. Pokud by hrozilo, že padneme do zajetí takové tlupy, a syna by čekalo nic jiného než strašlivé utrpení, dokázal bych mu kamenem rozbít lebku, abych ho před tím ušetřil? Dokázal bych to? ODPOVĚĎ TP: No jo, ale to je otázka toho muže, ne Vaše. Vy se v této situaci nenacházíte. A až přijde chvíle, nedejbože, tak nějakou takovou situaci budete muset rozhodnout. Je to stejné, jako když máte prst na tlačítku a teď se rozhodujete mezi tím, jestli vás zastřelí, nebo jestli zabijete vy milion lidí. Vzpomínáte na toho ruského důstojníka, který zachránil planetu, vzpomínáte? No, tento muž je tím, kdo vám daroval život. Nebýt jeho, jste všichni mrtví, bez výhrady. Jenom proto, že neudělal to, co měl (jako důstojník protiraketové obrany tehdy Sovětů), přesto, že jeho obrazovky zobrazovaly masivní raketový útok vedený Spojenými státy, a tak dále... Byla to chyba čidla, prý. Představte si, taková hloupá věc jako nějaké čidlo, a nemusela tady být ani noha. Nebýt toho muže, který se rozhodl. Kdyby dopadla první z těch střel, je mrtev, zastřelí ho, protože opozdil obrannou reakci. Teď ho všichni spíš chvalořečí. Tady vidíte, jak je důležité se správně rozhodnout. Co máte? Prosím. (Následuje dotaz z publika - pro špatnou slyšitelnost redakčně upraveno.)
DOTAZ: Karel Čapek, Válka s Mloky - dotaz na technologie použité Mloky. ODPOVĚĎ TP: Jo, jo, to je ta temná stránka lidských povah. Protože je všudypřítomná, podkopává naše útesy. A někdy jí dodáváme i ten dynamit a ty sbíječky, aby to těm našim "mlokům" šlo lépe. Ale ani nevím, jak to dopadlo u toho Čapka, nevzpomenete? Vidíte, tohle už jsem zapomněl. Jak skončil svět ve Válce Mloků? Vidíte, nikdo si nevzpomene. Musíme si to přečíst. Tak, za domácí úkol - Karel Čapek, Válka s Mloky. Kolik máme? 54, ještě můžeme jeden.
DOTAZ: Pamatuji si, bylo mi asi 13 a psal se rok 85. Bratr byl o pět let starší, hodně četl, uměl anglicky a německy. A už tenkrát se někde dočetl o tom, že žijeme ve věku Kalijugy, a že se všechno neustále zhoršuje, než nastane věk, kdy se zase všechno bude zlepšovat. V té době jsme tomu moc nerozuměli, ani jeden z nás. Já jsem na to však nikdy nezapomněla, a vidím to v poslední době stále víc a víc. Nebýt Vás a Vašich přednášek, tak už to ani neunesu (TP: Ale proboha.), co se tu děje. ODPOVĚĎ TP: No, každá doba musí na vás dolehnout, viďte. To nemůže být jen tak, jako. Aby to pochopení z toho vzniklo, zažíváte vlastně soumrak technické civilizace. Se všemi důsledky, kdy ta pýcha rozumu a nadšení z toho, co všechno můžeme, dokončuje pomalu a jistě jedu epochu a připravuje nutnost přechodu do další. Je to takový autoregulativní proces, víte? Nelze se tomu vyhnout, protože pravda a výsledek nezáleží na tom, co jste si mysleli, jaké jste měli pohnutky. Záleží na tom, co je, rozumíte. A to, co je, prostě je. A vy to můžete namalovat v nějaké politice na růžovo, na modro, na červeno, na zeleno, jakkoliv jinak. Ale pořád to bude jen ta základní pravda. Můžete ji nevnímat, můžete se jí vyhýbat, můžete ji popírat, to všechno můžete, ale pořád to bude stejné. Nedá se nic dělat. Je to někdy k legraci. Vzýváme přírodní zákony, oháníme se jimi, a přitom jako lidé je často na každém kroku popíráme a tváříme se, že nejsou. No, to je ta filosofie zase pejska - co nevidím, to není. Zahrabu zadníma pacičkama a jde se dál, nic se nestalo, no. Takže, no, tohle číst nebudu. Děkuji, ale číst to nebudu.
ODPOVĚĎ TP: (na dotaz nepřečtený nahlas) Chcete dojít... Říká se, všechny cesty vedou do Říma, že. Vy chcete dojít do Říma, a dost nepozorně si zvolíte směr. A v té množině těch směrů je některý nejkratší, některý delší, a některý je setsakra dlouhý. No, tak to je. Ale jak se říká, vždycky nakonec dojdou. Takže, nemusíte mít až tak obavy. Ve fyzice a v chemii se dozvídáme o zachování hmoty a energie. To je otřepané, viďte, všichni to znají, blebleble. Nemusíte se bát, že by bylo něco, co by mohlo způsobit neexistenci - tedy ztrátu všeho. Je tu vznik, je tu zánik - a všechno naráz. Je tu čas našich projevů života, je tu čas jiných projevů života. Je tu čas života odděleného i celkového - bytostného i toho nejvyššího. Všechno je to složeno velmi dokonale. Nemusíte mít obavy, i když to nevidíte, protože nemůžete. Ti, kteří se pokoušejí nahlédnout za tu zeď, říkají všichni totéž, všimli jste si? No, takže, obavy a strach jsou trochu konstruktivní, protože neděláte tolik hloupostí, ale je-li jich moc, není to taky dobré. Musí tam být taky takový ten postoj: "No, tak jsem udělal v té chvíli sice ne to nejlepší, ale to nejlepší, co jsem byl schopen." A tam je někde ta rovina. Anebo: "Neudělal jsem, co bylo v rámci mých možností nejlepší, no, tak se pokusím, aby to příště bylo lepší." Absolutní měřítko patří jenom tam úplně nahoru. A to je nejvyšší forma existence, vědomí, jak to nazvat. Můžete si kontrolovat, co díky mně jste slyšeli přeneseno od toho Zezulky za ta léta. Můžete to kombinovat s tím, co jste slyšeli třeba od mnohých zástupců vědy. Já nechci bojovat s vědou, ale chci ukázat to rozpětí těch názorů. No, takže, před skoro, já nevím, desítkami let mě učil Zezulka o tom, co člověka čeká, půjde-li touhle cestou. Bylo to jasné, bylo to logické a bylo to v souladu s reálným životem. Tři čtvrtiny mého života jsem slýchal, že jsem pavědec, šarlatán, podvodník - akorát ten Zezulka měl pravdu. Na rozdíl od těch nepavědců, nešarlatánů, nepodvodníků. Čili, je to o rovině kam dohlédnout. A ten Zezulka dohlédl neuvěřitelně daleko. Nikdo z lidí (ať už kdekoliv, ale lidí) v jakémkoliv stupni nikdy nedohlédl ani ze setiny tam, kam on. Je to právě proto, že my jdeme tam, a občas k nám někdo přijde odsud. Je to logické. Nevytahoval se, nikdy. Jen měl pravdu. V chápání situace, v chápání toho, co je důležité víc, co je důležité méně, co by se dalo dělat, co by se mělo dělat, jaký bude další postup, co plyne ze současných kroků, jaké budou následky a jaké budou následky následků. Ne, že by mu to dělalo radost. Nepatřil k těm, kteří říkali: "No, vidíte, já jsem to říkal, takhle to dopadne." To určitě ne. No, takovej obyčejnej člověk, který stál proti zmaru nás lidí. Stejně jako obyčejný člověk Čapek, který stál proti zmaru vzmáhajícího se nacismu a kolaborantství v naší vlastní zemi, a tak dále. Ale nebojte, stejně, jako bylo do času té úžasné mašinérie blitzkriegu, stejně je do času úplně všeho, protože ten Pánbůh má času dost. A tak tím vším musíme projít. Přijde doba, kdy filosofie bude opět významnou částí našeho vědeckého paradigmatu a kdy každá z těch částí bude plnit svůj úkol ve společné cestě - společné. Budou se tedy navzájem posilovat. Ale ještě musí odejít mnoho mýtů, mnoho, mnoho, mnoho. Až se opět napraví věci lidské, zakceleruje se další postup. Došli jste k určité hranici. Ta hranice jakoby vás držela. A to, o čem mluvím, je klíč, jak přejít do dalšího prostoru s jeho hranicemi. A Zezulka tuhle cestu otevřel proto, že jako jediný držel v ruce ten klíč, který přinesl z budoucnosti. Lidé to nechápou, protože neznají klíče ještě. Ještě ani neví, k čemu by ten klíč měl být. Ale to se časem bude měnit. I v tomto dvanáctitisíciletí, i v dalších. Takže doufejme (já jsem optimista), že to půjde dobře. No, a tím pádem i ten svět toho otce s tím synem má svoje rozměry. Může projít zde, zde, nebo zde. A pokaždé to bude dost rozdílný proces. Může to být těžké, nebo jen mírně špatné, záleží na nás. Mně vždycky říkali, že nešikovný maso musí jít pryč - teda když jsem se někde fiknul, no. |
