 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 12. 3. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Obsah:0:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 30:14 – I když žije člověk ve velmi těžké době, tak nemůže zažít více, než kolik je jeho osud? 31:38 – Posluchač uvádí příměr rozvrstvení bohatství ve světě k délkovým mírám. 33:41 – Poděkování za zodpovězení dřívějšího dotazu, a za to, že bude zodpovězen dnešní. Témata: osud, zákon odrazu (karma) Přepis videa:Dotazy už mám připraveny tady v té bedýnce, jako vždycky, a pokusím se odpovídat tak, že budu předkládat názor a vy sami si uděláte svůj vlastní.
DOTAZ: Dobrý den, mám dotaz: V osudu můžeme procházet různou úrovní. Na čem prosím záleží, že zrovna procházíme například úrovní tou nejlepší - v úrovni osudu - jindy středem osudu a tak dále? Buďte prosím konkrétní. Je možné, že když budeme procházet například horní částí osudu, tak se nesetkáme s důležitým osobním partnerem, ale když se ve stejnou dobu budeme vynacházet ve střední úrovni osudu, tak k setkání dojde? ODPOVĚĎ TP: To je přece ale úplně, úplně jinak. Takhle to není. Tak k první části: To,kdo jsme, podmiňuje, co konáme - do určité míry. Vedle toho je i naše vědomá snaha. Lidský život je tak pestrý, že nelze najít jednotou šablonu. Co pro jednoho imperativ, nutnost, to pro druhého vůbec ne. A tak nelze vytvořit nějakou představu, která by zohlednila to, jak to má být, jak je to správně. U každého je to jinak. Je to jeden z úkolů života to nalézt - kdo jsem, k čemu jsem? - a vytěžit z toho osudu co nejvíc. Obecně platí, že to kormidlo, které v osudu používáte, je ta reálie, kterou vytváříte, tedy činy a myšlenky. Jak se stavíte k jednotlivým životním křižovatkám, úkolům, tam se vyjádříte. A ten osud zase pracuje na tom, aby opravil, když to nebude ještě úplně vybroušené, nebo aby vyzkoušel, jestli jste to už zvládli, nebo ještě ne. A tak v podstatě lze říci, že od počátku vzniku vašeho "JSEM" - což byl nějaký naprosto miniaturní kousíček živé hmoty, který pak staletími, tisíciletími a milionletími sílil a rostl - vlastně měl neobyčejnou pestrost možného průchodu. Osud je, je to faktum. Má mnoho zákroutí a mnoho podob. Ne jenom ve smyslu toho, co vidíte třeba ve svém dohledu, jako jsou různé doby - středověk, starověk, novověk a tak dále, ne jenom ve smyslu řekněmež nějakých podmínek rodinných, či jinak, je to ještě mnohem širší. Osud nemá hranic. A tak zde působí pravděpodobnost, to znamená, že když se nacházíte v nějaké části osudu, tak hned zítra pravděpodobně budete od této části o kousek, kus nebo velký kus dál, ale bude to - kousek po kousku - velký kus od této části, v které se nacházíte. I velké skoky, které se mohou stát v lidském životě, nejsou náhodné, z "ničeho" a nejsou proti tomu základnímu Řádu. Aby se třeba ten velký skok vaší duše mohl odehrát, musí být k tomu připravena půda, aby to smělo být. A tak, jak jdete životy, jak myslíte... Podívejte, třeba půjdete po ulici a tam bude někdo žebrat a vy, vcelku bezelstně, si řeknete:"Ty nýmande, kdyby jsi šel radši pracovat!" A tak dále. Nevíte vůbec nic o něm, neznáte důvody - ty jsou nejrůznější - a už tohle stačí, abyste hned v příštím životě měli možnost některé z těch zastavení poznat. Platí to pro všechny otázky života. Když se upevníte ve svém skvělém osudu, kdy máte slušný plat a jiné benefity, a nezvládnete tuto pozici, tak hned v tom příštím životě to bude úplně jinak. A dělejte, co dělejte, to štěstí k vám nepřijde. I kdybyste se rozkrájeli, tak vás nikdo neohodnotí a půjdete dál nuzní a bědní. Čili svým způsobem osud je zrcadlo, které na vás vrací vaše nedostatky, vaše přednosti a tak dále. Cíl, jak už se mnohokrát a mnohokrát zdůrazňoval, je jediný: je to sama cesta - vývoj tak, aby se vše zlepšovalo, aby duše vyspívaly, ale ony už jsou - primitivní, ve střední části i ty nejvyšší. Vše je. Takže to je velký filosofický problém. Všichni, kteří jsou dnes nejvyšší, byli jindy nejnižší. A ti, kteří jsou dnes nejnižší, budou zítra těmi velikými. Je v tom velká spravedlnost světa. A v jisté fázi začnete vnímat, s jistým pochopením, ten osud a budete chápat více lidi kolem sebe, jako každý duchovní člověk. Budete se snažit tu věc nějakým způsobem "ukočírovat". Lidé, čím jsou nižší, tím víc potřebují se na druhé vyvýšit, tím víc cítí potřebu býti těmi heroldy té svaté pravdy a je to i jedna z poloh lidského života, nemůžeme se proto na ně zlobit, protože oni neví, co činí. Vidí své důvody, třeba, a ty jim připadají v té chvíli jako neotřesitelné. Ve skutečnosti se mohou hluboce mýlit. A pak se ptají, proč tak a nebo jinak. Čili to, kde se nacházíte, je výsledek vaší práce. Osud nepotřebuje, aby kdokoliv z žijících šel cestou nízkou, spíš je to naopak. Pozoroval jsem jakýsi mírný neviditelný osudový tah a tlak, který vede veškerý život ke světlu, krok za krokem, se všemi pády, se všemi zatáčkami, ale nakonec není možno dojít nikam jinam. Trochu se to podobá kruhu nebo spíše kouli - ať se vydáte kterýmkoliv směrem, nakonec dojdete do stejného bodu. To, jestli máte potkat nějakého partnera ve spodní, střední nebo horní části, je svrchovaná otázka toho vašeho osudu. Vy vlastně ten osud tak trochu neberete vážně, tou otázkou, protože říkáte, že byste měla dostat partnera, který by byl v té spodní části, a vy jste třeba jinde, a tak ho nedostanete a je to špatně. Ne, nikdy to není špatně, je to vždy jen dobře. V určité vývojové rovině může být ten, anebo zase v jiné jiný a v další žádný. A tak to je zcela právem. No, stěžovat si můžeme jen na sebe, ale i to by bylo špatně, protože máme být možná i trochu vděční, svým způsobem. Ty otázky života jsou těžké, těžko se řeší. Život přináší chmury, přináší těžká období a i to tedy musí být, jen se snažte abyste do života nezanášeli vy ty poklesy a ty chmury, to ničení, protože pak by to byla svrchovaně vaše věc a ten děj by se na vás odrážel. A to bez diskuse. Dokonce i bez ohledu na to, co jste ve své představě měli jako ve svém hodnocení. Tak budete mít třeba právě problém s tím partnerem a vám by přicházelo, že to bylo vlastně špatně a kdybyste se přiblížila více jeho rovině... Většinou to poznáte, až když se to stane. A potom někdy je to i hořké poznání. Jindy je to naopak, kdy byla připravena cesta, řekněměž, ve vyšším smyslu a ona se na poslední chvíli zhatí. Ale i to se může stát. A tak se musíme všichni modlit a doufat v Boží pomoc, v to lepší, v shovívavost Boží, ale koneckonců i lidskou, protože bez tohoto prvku by svět byl poušť a prostředím pro život nepříliš vhodným. Takže nebojte se, jste v dobrých rukou, v těch nejlepších, žádné jiné lepší nejsou.
DOTAZ: Co říkáte na to zazdít svůj talent kvůli souvislosti se svou matkou? Ten talent souvisí s ní a teď mám s ní velké konflikty, problémy, křivdu, ublížení a díky tomu jsem přestala ho rozvíjet. Také kvůli posměchu, výsměchu ostatních a také velkému trénování až přetrénování a nějak jsem si to celkově zošklivila. Už mě se to nechce rozvíjet a chtěla bych se zlepšit v něčem jiném. Myslíte že je to hřích, že toho budu jednou litovat? ODPOVĚĎ TP: No, to vám říká určitě maminka. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Většina říká, že bych měla začít pokračovat, včetně matky, ta si to přeje nejvíc. Jen jedna osoba mi řekla, že na sebe nemám tlačit, nutit se. Děkuji předem za odpověď. ODPOVĚĎ TP: Ano. No, tak začneme od těch maminek a tatínků. Je přece jasné, že leckdy rodič promítá svoje aspirace do dítěte. On už má ty zkušenosti, je vyššího věku, zpravidla, dnes zvláště. To znamená, že vidí všechny pro a proti a vidí i třeba snadnost nebo nesnadnost nějaké cesty, kterou v tom mládí vlastně z lajdáckosti nebo z nemožnosti nebo jakkoliv jinak pominul. Takže by chtěl, aby to dítě mělo jeho zkušenosti a někdy dokonce nechápe, že to dítě má svůj věk stejně, jako měl on. Čili to jsou ti rodiče, kteří mají ty veliké ambice vtělené do dětí, často i bez ohledu na jejich, řekněmež, životní cestu. A těžko tady soudit, nechtěl bych soudit, přiznám se. Jistě, že pro někoho je normální vléci v 5:00h. ráno dítě za ruku na nejbližší kluziště, či na něco takového, nebo v půl čtvrté, a pro jiného zase by to bylo vnímáno jako velmi, velmi špatné. Čili to je věc osobního pohledu, osobní úvahy. Co se týče toho, co je hlavním tématem vašeho dotazu, to je vlastně mezilidské zranění, které tady putuje v rodinách po generace a je to velmi časté a řekl bych, že způsobuje nebo přináší, přesněji, některé motivy nebo důvody, proč jednáme, jak jednáme, které jsou podprahové, my ani nevíme, že to tak je, ale ve skutečnosti si neseme tedy tuto stopu nějakého úrazu ve svém nitru. Bývají to poruchy v rodinném životě, určité, řekněmež, výstřelky matek nebo otců a tak dále, kteří sami ovšem byli poškození svými rodiči a oni zase svými. V té společnosti bych řekl že, vysoce nad 50%, 60%, možná více je tento prvek přítomen. A tak vlastně vidíme zde na jedné straně často póly manipulace nebo dokonce vydírání, kdy ten rodič chce, aby jeho potomek něco konal, co on si přeje, ale potomek to nechce. Je to někdy zvlášť pikantní, je tu jistá závislost. Vidím třeba ženy, dnes vyššího věku, nebo muže, kteří, když žili svůj život, ve svých 20, 30, tak se na nic neohlíželi, žili naprosto natvrdo to, co chtěli. A pak najednou přijde ten potomek a oni možná s o to větší silou se pokoušejí vtělit své názory do jeho života, zasahují do něj a tak dále. To je ten známý tchýňovský komplex, viďte. je hodně vtipů na ty naše rodiče, kteří přece pro nás chtějí jen to nejlepší - a tak i nejlépe vidí, že jste neuklidili zrovna nádobí, a tak dále. S tím věkem patří také určitý řád, který v mládí většinou ne vždy je úplně dopilován. Takže tam dochází k jakémusi střetu generačnímu taky. Vždycky tu byly rozpory. Aktivní matky nelibě vždy nesly zásahy babiček - a dědečků - které rozmazlují jejich děti, tedy vnoučky, a chrání je před vehemencí, někdy až řekněměž vojenskou, těch rodičů. A tak dále a tak dále. Jindy jsou to otázky životního stylu. Vidíme třeba velmi často, jak starší generace ví naprosto jistě, že bez toho masa dítě zhloupne, nebude mít sílu a umře. A to zcela bez ohledu na veškeré výsledky výzkumu, které byly a jsou v současnosti právě prováděny. Třeba v této chvíli v Evropě začíná program, který je poměrně velmi rozsáhlým v jedné evropské zemi a o které jsem se dozvěděl na jenom z kongresů, kde nám přednášel pan profesor z Ameriky, mimo jiných vědců, a bylo to velmi zajímavé. Rozhodně to ale nebylo o tom, co říkají naši babičkové a dědečkové. A tak dále. Tedy člověk má najít rovnováhu. Když bude mít nějaký talent, tak to v životě dostává taky to, čemu se říká "klacky pod nohy". Někdy dokonce ten talent objektivně nebude moci rozvinout, bude to osudové. Jindy bude muset hodně pracovat. Vždycky to bylo třeba nádherně vidět u uměleckých oborů - herci, umělci, malíři... jen málokterý z nich od začátku svých drah uměleckých životů netrpěl nedostatkem. No, to máte tak - kdyby nebyl Picasso Picassem, tak jeho malůvky by se prodávaly za 10kč na bleším trhu, ale jelikož se Picasso stal Piccassem, tak za ty malůvky byste si mohli koupit poměrně hodně, hodně věcí. Takže je to o tom prosazení. A to prosazení zase má co dělat s vaším stupněm nadání a schopnosti to nadání rozvíjet. Život nás učí, že někdy zcela nemožné, nesmyslné a tak dále, nečekané podněty nakonec jsou úspěšné. Já si pomůžu třeba jedním příkladem, který je otřepaný, ale berte to jako prostě symbolický příklad: je žena samoživitelka, nemá peníze, musí uživit svoje děti, nemá nic. Je v zoufalé situaci. Nakonec vezme do ruky tuším hlínu, z ní vymodeluje modely domečku - něco takového to bylo, já už, nechytejte mě za slovo. Za krátkou dobu je významnou producentkou těchto malých figurek, které se začaly lidem velmi líbit a začali si je kupovat. Takže naprostý zlom v jejím životě. Z naprosté beznaděje do naprostého úspěchu. Takže nějak tak. Najít tu hranici, kdy je třeba vytrvat a kdy je to za hranicí, to musíte vy. Jedna z těch hranic je neškodit, tedy vždy ta cesta musí být v nějaké rovnováze. Ale nechci vám radit, na to se necítím.
DOTAZ: Dobrý den, pane Pfeiffere. Vzbudím se a napadá mě následující jako první myšlenka - že zlo zároveň aktivuje dobro, že síly zla zároveň působí na síly dobra. Mám si to zjednodušeně vysvětlit, že když je příliš zla v životech lidí, je v prostoru a čase nebo dokonce jen v prostoru jako celku spoluvytvářena opačná polarita - tedy jinde hledají i více se modlí za dobro, aktivují a spoluvytváří ho? No a dokonce i bez ohledu na čas, skrz nad tím přemýšlím? V závorce: Když tu myšlenku otočím, tak si říkám, že se mi ta polarita už tak nelíbí. (Smajlík). Je to vesmírný zákon zachování rovnováhy? A pak mě napadá, že existence něčeho absolutního, tedy i absolutního dobra či absolutního zla, jsou jen veličiny. Děkuji za Vás, za to, co nesete. A tak dále. ODPOVĚĎ TP: No, pokusím se. Pohled na tuto oblast v té nejnižší úrovni jest velmi primitivní - tedy, obrazně řečeno, podívejte se na mě, já jsem ten dobrý a tam je to zlé. Ale ono je to jinak. Dění jako takové můžeme hodnotit i z téhle pozice, tedy z pohledu dobrá nebo zla. Zjistíme tedy, že zákon dění má dva póly: zlo - dobro. A teď z toho plynou jisté další myšlenky - není zla bez dobra a naopak. To ovšem neznamená, že máme my rozvíjet zlo - to bylo v čase, kdy jsme byli slabí nebo slabější - a znamená to tedy, že každý dle svého okruhu rozvíjí více či méně některou z oblastí, některý z těch odstínů, který jde na té stupnici odsud až tam: na konci je světlo, absolutní bezpodmínečné světlo. Je to konec cesty. Než ho dosáhnete, budete ještě mnohokrát chybovat, budeme chybovat. Je to lidské a později i vyšší než lidské. Přesto ten rozkyv toho kyvadla se stále zmenšuje. A ať se stane, co stane, nakonec je vyrovnáno. Na své úrovni nikdy nesmíme posilovat to negativní. To by bylo obrácení cesty. Vedlo by to...Například budeme mít právě nějaký ten úraz, nějakou zátěž, budeme naštvaní vnitřně na celý svět, vnitřně, aniž si to vyslovíme, budeme vlastně žádat, tak trochu, aby se svět zhroutil a zničil, bude nás motivovat ta negace, ta cesta zmaru - nebudeme ho netolerovat, budeme ho přijímat. No, tak i to se stane, naplní- a pak přijdou ty další a další osudové okamžiky, které nás budou učit, jak to vnímat dál a hlouběji. Vy nemůžete myslet se zlem na zlo, to byste byli stejní, jako to zlo. Koneckonců, když se podíváme na zlo podrobněji, na konci vám v prstech vždy zbyde něco jako politování, protože všichni jsme jedno, doslova všichni, a když je prospěch, máme z toho radost, a když je opak, tak z toho radost mít nemůžeme, ať je to, kdo je to - váš přítel i takzvaný nepřítel. A tak dále. Svým způsobem zlo potřebuje dobro, ale i dobro je cvičeno zlem, aby se upevnilo. A dobro zase naopak je příkladem pro cestu tak, aby se zase o kousek pokročilo. Takže tak to je. Když vidíme rodiny a obrazce jejich zrodů, tak tam nejčastěji vidíme rozptyl, kdy je tady rodinný padouch a rodinný anděl a žijí spolu, aby se navzájem ovlivňovali. Jen vzácně, nesmírně vzácně najdete rodiny, které jsou postaveny duchovně na vysokou a stejnou nebo podobnou úroveň. Za svůj život jsem takových rodin mnoho neviděl. Je to velmi vzácné. Ale i to se musí v rytmu změn stát. Stejně, jako musí být rodiny, které rozvíjejí spíše opak. A jedno je jisté a je to velké potěšení, že nelze trvale vykonat něco, co by nás odvedlo od smyslu cesty. Lze se velmi vzdálit, vykonat hrůzy, ale stejně jsme nakonec dovedeni - na základě vlastních zkušeností - k tomu dobru. A to dobro má svůj charakter, vypadá jinak. A tak se vždycky ptejte, když něco budete pozorovat: "Je tohle dobro? Vypadá takhle dobro?" No a pak se zamyslete, proč tomu tak je nebo není a snažte se to pochopit, i když vám to vyjde negativně, a snažte se státi hlubokými. Budete tedy hledat svoji cestu. Najděte rovnováhu mezi zájmem maminky, ale také mezi svým vlastním životem, který je váš. Od puberty žijete za své. A samozřejmě, že jsou zde i poruchy, viďte, všichni známe ty Oidipy - mamánky, kteří nežijí celý život a maminky užívají vlády nad nimi, protože v nich vtělují veškeré svoje ambice, které často ani nenaplnily ve svých manželstvích, či jinak. Všichni známe i opačné případy. Čili dost o tom. Přeji vám hodně štěstí.
DOTAZ: I když žije člověk ve velmi těžké době, tak nemůže zažít více, než kolik je jeho osud? ODPOVĚĎ TP:Přesně tak. Pokora před osudem není fráze. Jako taková nesmí vzniknout jako -ismus, jako fanatismus, ale musí vzniknout jako pochopení ze zkušenosti. Mnoho z věcí, které přijímá člověk, označuje za reálně a odpovědně zhodnocené a vzniklé. Až budete přemýšlet o těchto věcech, buďte rovněž reální, odpovědní, padni, komu padni, ale zároveň pozorní, neindoktrinovaní, jestli něco smí být nebo nesmí být. Snažte se najít pomoc i u ostatních, kteří vám mohou pomáhat na té cestě, ale nakonec hodnotíte sami. Čili osud, jelikož je původem z nekonečna, nemůže obsahovat něco, co by nebylo jeho součástí.
DOTAZ: Vím, že to není moc duchovní, ale slyšel jsem velmi zajímavé srovnání, jakým způsobem je rozmístění bohatství ve světě. Proo vhodnější představu ke každé položce jsou přiřazeny metrové míry. TP:Tak jdeme na to. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: veškeré vytěžené stříbro ve světě představuje jeden centimetr, veškeré vojenské výdaje ve světě 17 cm, hodnota všech peněz na světě je 53 cm, hodnota vytěženého zlata je 60cm ve světě. Hodnota peněz a majetku těch nejbohatších je 80cm. Hodnota všech akciových trhů na světě je 8m. Hodnota dluhu na celém světě je 30 m, hodnota finančních derivátů - v krátkosti: jsou to peníze, které jsou na burzách - ty mají jeden kilometr, to znamená 1000m. ODPOVĚĎ TP: Pokud by tento příměr byl správný, dozvídáme se o jistém procentu virtuálních hodnot, viďte. No, kdo ví? Ale jedno je jisté - v každém stavu, například osudu nebo jiném, vždy nakonec přichází další vlastně stupeň přibližování se k rovnováze, a tak nelze se domnívat, že jakýkoliv interval, který leží mimo oblast rovnováhy, může přetrvávat věčně.
DOTAZ: Děkujete za zodpovězení dřívějšího dotazu a odpovíte dnešní? ODPOVĚĎ TP: Podívejte, to máte tak - já od vás vaše dotazy mám tady v téhle babiččině krabičce a já si je prostě takhle beru, někdy si je přehodím, schválně, staré za nové a nové za staré a jen vzácně někdy některé dotazy, které nechci odpovídat, neodpovím. Je to moje právo. jsou to ty, které by mohly směřovat k nějakému zlu. Tak pojďme dál.
DOTAZ: Dobrý den, v době současné pandemie, která myslím je médii vládou obrovsky zveličována, dochází velmi rychle k omezování občanských práv a svobod. Na jaře nám bylo uloženo nosit roušky, nyní již budeme muset nosit respirátory. Ničí se ekonomika, mnoho lidí upadá postupně do chudoby, když už nemají ani na nájem. Moje otázka zní: Má smysl,jako občas, zúčastňovat se demonstrací a podobně, kde bychom mohli dát vládě najevo, že nesouhlasíme s opatřeními, které dělá, nebo je lépe zůstat v klidu s tím, že se vše v dobré obrátí? Přikládám se k druhému, ale zase mám na mysli naše dřívější velikány, kteří pro naši vlast a svobodu byli ochotni položit život. Z dějin připomínám Komenského, revoluční rok 1948, poválečný rok 1918n vznik Československa - T. G. Masaryk, Beneš a mnoho dalších. Kdyby...TP: Já bych tady přidal ještě Palacha a další a další. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Kdyby oni tenkrát zalezli za kamna, asi by Československo vůbec nevzniklo a v našich zemích by nebyla slyšet krásná čeština a slovenština. A tak dále. ODPOVĚĎ TP: Toto je velmi složitá oblast, protože všichni vidíme - i na osobních zkušenostech - že pandemie není úplně, úplně jaksi bezzubá. Ti lidé kolem nás skutečně umírají a vidíme, jak se vlastně velmi úporně všichni snaží, aby ty kroky nějakým způsobem vedli. já tady vidím třeba logiku jistou ve všech těch krocích, na druhou stranu ale však jistě vidím i tu druhou stranu, která se vyslovuje obdobně, například jako vy v části dotazu. Je to velmi složité, velmi. Tento děj nás svléká donaha. Ukazuje na naše přednosti i naše "zadnosti", ukazuje na naši připravenost řešit nenadálé situace, a tak dále, a tak dále. Mohlo by se říct, že nás vlastně osud tak trochu zhýčkal, protože nám ponechal naše životy po poměrně dlouhou dobu v určitém stupni relativního klidu, i když všechny varující známky tady již byly. A koneckonců, když se podíváte třeba na video Říp, které jsem natočil na posvátné hoře Řípu před desítkami let už, tak tam bylo mnohé z toho, co žijete dnes, zmíněno, neb tak jsem byl určen svým učitelem. Je to tedy velmi, velmi složité. Když vidíme ten lidský přístup, to lidské hejno naše, tak zde vždycky spatříme všechny možnosti. Uvidíme zde obětavost, nezištnost, uvidíme i někdy ziskuchtivost a neprávo a vše ostatní. Faktem je, že v těchto dobách, kdy dochází k těžkým, těžkým dějům, má být vytrysknuta lidskost, kdy bez jakýchkoliv postranních úmyslu mají být lidé semknuti a dovedeni k co nejlepšímu stupni možného dobra v té chvíli. Což je obtížná věc, já vím. V této chvíli by měli všichni vyložit karty na stůl - kolik co stojí, za kolik kdo co prodává, kolik na tom vydělává - jistě se vyskytnou i případy, kdy budou lidé, kteří budou nemravně vydělávat na neštěstí druhých, či jinak. Jiní zase padají pod tíhou úkolů, které mají. Ono ošetřovat pacienty ve skafandru asi nebude nic příjemného. Vzpomínám na svoje vojenská léta, kdy jsem při různých poplaších se vyskytoval v podobných hábitech a věru to opravdu nebylo k životu. Patří sem i nerozhodnost - je to nová situace - lidské chyby, chybná rozhodnutí... Potíž je v tom ,že často takové chvíle odhalí, jak jsme na tom se svojí lidskou logikou. Když se podíváte na názory, tak ony jsou různé, zaplaťpánbůh, na jednu stranu ale zaplaťpámbu ne. Pokud máme solidní data, tak mají být vykládána co nejkonzistentněji, co nejpřesněji a do toho se plete ještě hospodářský a jiný zájem. To je strašně těžká otázka. Kolik lidí je ochotno obětovat - už nemyslím na oběť Palachovu a podobné - ale třeba obětovat jen malou část svého stavu? A zase jiní velmi, dělají to celý život. I to patří k té dualitě světa. To jsou ty zkoušky, o kterých mluvím. Každá ta projevená nějaká myšlenka nebo děj, který jsme způsobili, to je naše portfolio. A podle něj se pak odvíjí to, co se ptala ta tazatelka s tím, jestli je na správném místě, ve správné chvíli. Nikdy nesmíme být pokleslí ve své snaze a touze jíti k dobru, zároveň ale musíme umět také i ten opak - to znamená žít ve smíření se světem a v tom světu se snažit udělat to nejlepší, co můžeme, což znamená nejenom samotný děj, ale i způsob, kterým toho cíle chceme dosáhnout. Jistěže nejsem slepý, vidím nás, lidi, všechny snad alespoň trochu tak, jací jsme. Patří to tedy i k určitému výrazu, který nás učí, kdo jsme. Je to každá ta hádka nebo každý ten děj, který má své "pro" a "proti". A mluvil jsem o logice proto, že velmi záleží na tom, aby naprosto řádné a reálné důvody, které jsou stoprocentní, byly dále ale také hodnoceny i ze všech jiných hledisek, které jsou stejně řádné a stejně stoprocentní. Aby se nám nestalo, že se zamilujeme do jedné myšlenky, kterou povýšíme nad všechny ostatní, a skrze tento názor pak budeme konat, jistě jednostranně. Čili logika by nás měla naučit najít v té množině těch prvků, často ne dobrých, ten nejlepší stav - možný. To je veliké umění. A není to jen věc odbornosti, jak mnozí myslí. Je to věc celkově lidskosti. Ani mě netěší - a cítím to doslova fyzicky - jak mnoho mých spoluobčanů, bratří a sester se dostává na hranice existenčních problémů. Všichni strádají, všichni. Ať jsou to podnikatelé, zaměstnanci a další. Všichni jsme vypnuti. Máme někdy velkou pomoc v sobě navzájem - i já ji pociťuji - děkuji nejenom za sebe. ale za nás za všechny, že ještě pořád tahle část funguje, protože bez této části je svět ztracen. Nelze najít nějaký osobní ráj, který bude jenom pro mě. Jestliže se do vašeho ráje nevejdou ti ostatní, stane se brzo peklem. Ostatně by to byla pěkná otrava, viďte. Takový Robinson Crusoe potřebovala svého Pátka, aby se na tom ostrově nezbláznil. Takže ano, je to složité. Je to hledání rovnováhy. Na jedné straně pocit odpovědnosti, na další straně zájmy lobbistických skupin, na další straně volání občanů po svobodě, na další straně přeplněné nemocnice a zdravotní systém, na další straně počty úmrtí, které stoupají... a někde tam je ta rovnováha. Je tu také věc, kterou bych rád taky zmínil v této odpovědi, je to řekněmež mediální prostor, který tato věc získává. Dnes v podstatě nemůžete pustit žádný z hlavních zpravodajských kanálů, aby zde jste neviděli injekční stříkačku, nemocniční lůžko, lékaře, či někoho, kdo o tom rozhoduje, což je na jednu stranu také jistý extrém. Alespoň tak se mi to zdá. Chybí mi zde osobnosti - lidé, kteří jsou schopni vést národ - a k tomu je potřeba velkého přiblížení k těm lidem a lidskosti, pak vám lidé uvěří a začnou jíti s vámi. Není to zdaleka jenom o represích - to je ta nejhorší cesta - protože jestliže něco je právem tak všichni, počínaje tím předsedou vlády a ostatními, přece budou dělat všechno pro to, aby to bylo lepší. A většinová společnost by to v tom případě, že to je tak, měla pochopit. A přidat se. Musí tam být tedy určitý způsob komunikace, ne manipulace, to je rozdíl. Manipulace je něco, co se nás snaží někam dostat, často to nemá žádné aspirace na vaše vlastní myšlení či jinak, ale pouze se uchází o váš osobní názor, který se snaží modulovat. Něco jiného je ale ta lidskost, o které jsem mluvil. Je to věc, kterou dokáží jen nemnozí. Ale je to to nejsilnější, co v lidském rodu je, zvláště v těžkých dobách. Když se vám třeba v této pozici stane nějaká chyba, tak to se stát může, ale to není hanba. Já nevím, podívejte se třeba na britského premiéra, viďte, jeho postoje, později změna, prodělaná nemoc a tak dále. Ale všechno záleží na tom, jak to ti lidé chápou, jak je jim to předloženo, jak ten člověk jedná, jak v tom veřejném prostoru vystupuje. Čili vedle té racionální, technicistní stránky, abychom v kterékoliv krizi měli naději, musí tu být i osobnosti, které splní i tu druhou část. Samozřejmě, že lidé racionality se domnívají, že pouze racionalita je ta všespásná, ale ona to není pravda a nikdy nebyla. Často zcela ztracené partie v osudových dějinách byly vyhrány díky tomu, že se objevil někdo, kdo na to nedbal a kdo nakonec tu cestu, spolu s ostatními, našel. Takže tolik k tomu mám.
DOTAZ: Myslíte, že Bůh nebo Stvořitel by založil svět na duálním konceptě, na karmě a její vlastnosti trestání? ODPOVĚĎ TP: Tak za prvé, příteli, karma není v žádném případě trestání, ale je to nejvyšší milost. Právě díky karmě máte možnost vznést tento dotaz. Kdyby nebylo karmy, tak jste se již dávno zničil ve své nevědomosti. A tak je to pomůcka vedoucí vás a kdykoliv se odchýlí cesta příliš, zesílí tlak, a kdykoliv jdete s Bohem, tlak mizí, karma se dává do klidu. Ale čteme dál. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: To, co vy opisujete, to platí jen v paralelním světě Matrix. Boží ruka nikdy nemůže stvořit svět, kde se trestá hierarchicky - první pokus, druhý omyl, třetí trest a tak dále. ODPOVĚĎ TP: No, já nevím, příteli. Když jste se učil, že kamna pálí, tak vám to řekli. A jestli jste byl alespoň trochu normální, tak jste si sáhl a ono to pálilo. Přesně tak, jak říkali. Jestli jste byl trošku umíněný, tak jste si sáhl podruhé a jestli jste byl svéhlavička, tak ještě potřetí, ale pak už ne. Jestli si myslíte tedy, že stačí něco jiného, tak to v žádném případě, je to individuální, případ od případu kde stojíme zase, jakou máme zkušenost duchovní, jak blízko stojíme u Boží vůle, jak daleko od ní. Někdy užíváme berličky, o které si myslíme, že je pevná a že je ta správná, přitom je to berlička jen ztuhnutého hada, který se tváří jako berlička, ale je to had. No, ale jdeme dál. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: To může platit jen tam, kde trestání a karma je žádaná věc. ODPOVĚĎ TP: Ale proč pořád mluvíte o trestání? Já vás nechápu, nechápu váš myšlenkový přístup. Proč je karmická zkušenost žita? Abyste se změnil, když to nejde jinak. A kdyby toho nebylo, tak ten člověk dojde do děsivých konců, stane se z něj nositel obrovských zel, a tak jsou tu jakési osudové brzdy a zároveň výchova. Takže proč říkáte výchově trest? Nemyslím si, že to tak je. A tady píšete dál. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Dnes už vám i průměrný programátor udělá virtuální prostředí, kde karma a trestání neexistuje. Ihned, když by v takovém systému došlo k ublížení, systém by tomu automaticky zabránil. A ptáte se, kdy by tam byla svobodná volba? Svobodná volba by byla vlastně všechno, co si může dovolit jedinec - dovolit podotýkám bez újmy. Nebo bolest, trestání nutí člověka sice změnit, ale podstatně drasticky. A s tím se nemůžu ztotožnit. ODPOVĚĎ TP: Ano, to respektuji. Já v žádném případě nechci tvrdit, že musíte myslet jako já nebo jak jsem byl učen, přesněji, Zezulkou, ale také v žádném případě nemůžete očekávat, že já budu myslet jako vy - to v případě, kdy se budu domnívat, že mám důvody pro to, co vám říkám. kdybych naopak zjistil, že důvody které mi sdělujete, jsou tak podstatné, zamyslím se a kdykoliv změním, byť by to byla i Zezulková výuka, rozumíte? Ale muselo by to být něco, co by zcela zřetelně, jasně a dokazatelně ukázalo na realitu, která se odchyluje, od toho, co jsem byl učen. Toto se zatím nestalo. Jistě, že řeknu, že doufám, že se to nestane, ale na druhou stranu musím říct, že pokud se to stane, budu to muset respektovat, jinak bych byl fanatik. Zezulka mne zatím nikdy nezklamal. Ani v jediné věci, kterou mě učil, jsem v dalším poznání, životní cestě či jinak nenalezl rozpor. Naopak. Moje někdy poměrné nepochopení se s léty dál rozvíjí. A tak stále více a více - zatím, doposud, do dnešního dne - vidím tu genialitu. Pokud opustíte slovo trestání a zavedete slovo "zpětná vazba", budete blíže pravdy. Když máte - podíváme se na techniku, já jsem původem technik - a když se podíváte na teorii regulace, tak zjistíte, že podle nastavených veličin regulátoru a jeho typu PI, PID a tak dále, máte sklon nacházet žádanou hodnotu stále přesněji. Pokud je to základní regulátor, který má některé hodnoty vyšší, než má, dochází k tomu, že odchylka způsobuje stále větší kmity - neřízené kmity - které končí ztrátou možnosti regulace. Čím dokonalejší jest regulátor, to znamená propracování integrační a derivační a tak dále, tím více se blížíte žádané hodnotě. Možná, že vás tento výklad příliš nenadchne, je technický, ale jelikož každý přírodní Boží zákon, který zde je, působí kdekoliv, působí tyto zákony i na společnost lidskou, působí na cokoliv dalšího, na co se podíváte - a působí tedy i na váš vývoj. Svět ve skutečnosti je nesmírně složitý ve svém projevu, ale postaven na základních přírodních zákonech. A to je veliká milost. Pokud budete dostatečně přemýšlet, hledat poctivě, najednou začnete vidět ty paralely, které zde jsou, začnete vnímat souvislosti a začnete jinak hodnotit to, co jinak vy jste... ten váš programátor, který naprogramuje systém tímto způsobem, naprogramuje něco, do čeho vloží svoji vlastní ideu. Na to nezapomínejte. To znamená, že to, co by jinak tuto ideu muselo vytvořit, tedy tato zkušenost cesty životem, která je nenahraditelná, vloží do tohoto systému programátor. Ale on tam vloží to, co by i jinak bylo. A tak dejte pozor při těchto úvahách na logiku. Jinak vám děkuji za dotaz a v žádném případě se na mě nehněvejte, já se na vás taky nehněvám, a hledejme a jděme... možná, že se někdy setkáme, za nějaký čas, ve svých názorech.
No a to je už pro dnešek všechno. Těším se na vás. Uvidíme, jak nám bude osud milostiv, jestli ta covidová karma skončí dřív nebo později, protože programátor se nějak přehmátl a dal nám do našeho osudu ten covid, který nás nějakým způsobem všechny ovlivňuje, i když omezuje, bolestivě omezuje, to bych rád zdůraznil, a tím pádem v nás vyvolává také jistě změnu. Naše společnost už nikdy nebude stejná jako před covidem, na to nezapomínejte. A tak vám přeji všem hodně štěstí, hodně úspěchů, co nejméně starostí a co nejvíce hledání, jako byl ten předchozí dotaz. Děkuji vám, nashledanou. |
