Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 12. 12. 2022

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Krásný večer vám přeji. Máme tady jednu z posledních možností se setkat v naší duchovní universitě, a tak se na vás i dnes těším, na vaše dotazy. Už je tu všechny mám a budu se pokoušet odpovídat nejlépe, jak dovedu.

 

DOTAZ: Dobrý den, co dělá přinašeč těch dva tisíce let, kdy se zrovna nevtěluje mezi nás? Nevím, jestli se dá na to odpovědět, ale tak mě to jenom napadlo. Někdy mám pocit, že je tu s námi při vašem večerní působení, anebo i přes den v okamžicích, ale možná je zároveň všude, kde je třeba. Jak jednou napsal František Drtikol, když umíral: "Nikde mě nehledejte, budu ve všem, tedy i ve vás, v učení." Děkuji vám za vše, co pro nás děláte a tak dále.

ODPOVĚĎ TP: No, tak ano. Co kdyby se ten přinašeč náhodou s prominutím flákal, a to by asi nebylo pěkné. Na druhou stranu pojďme se nad tím zamyslet. My vlastně se nad tím zamýšlíme po lidsku, protože my vidíme svět, jak ho vidíme, a jinak to neumíme, a je to přirozené a svým způsobem vlastně nebo zcela je to správné jen s tím dovětkem, že to vidění světa se bude postupně měnit. Stejně jako pravděpodobně svět vidí třeba nějaké zvířátko nebo rostlina a potom člověk, tak i vyšší, než je člověk, vyšší člověk, vyšší druh, stejně jako byla vyšší a nižší zvířátka, bude ten svět opět uměřeně svému stavu vývojovému vnímat. Takže, jak že je to? Je to přesně naopak. To, co je přinašeč, je vlastně to, co je na hraně toho okamžiku rušení času a prostoru, a přesto se toto vědomí musí vrátit proti té cestě vývoje a stát se konkrétním člověkem, který potom těm lidem nějak pomáhá a tak dále. Stále je ale vším bez přestávky. Ani na jedinou chviličku jenom proto, že je člověk, by nemohl ztratit to, co už získal. Stejně jako vy, když jste došli do nějakého stupně, tak jste natrvalo už vlastníci tohoto stupně. Sice můžete jít sestupným směrem tedy pádem, můžete jít dalším postupem, ale to, co jste dosáhli, už ve vás je. Kdybyste chtěli jít tím sestupem, tím pádem, byli byste nešťastní, protože byste byli velmi úspěšní. Měli byste tu sílu toho dosavadního vývoje a ten byste zneužili. Šli-li byste tou druhou cestou, byli byste vlastně šťastní, protože by vaše cesta nepřinášela další vaše utrpení, a byla by rychlá, úspěšná, což má svůj význam. Tedy ve skutečnosti je třeba si uvědomit, že i naše vnímání času je poměrné našemu druhu. Čas ve skutečnosti není v té formě tak, jak jej vnímáme. Čas je něco, co svým zrodem, svým vjemem uvádíme do toho rozpočítávání bylo, je a bude. A ve skutečnosti všechny časy jsou zároveň. Je to zvláštní svět, já vím. Těžko k pochopení. Já to plně chápu, ale je to tak. A říkají vám to dnes již dokonce i zástupci vědy, což je unikátní. Ještě před časem tohle bylo v říši bláznů, šarlatánů či koho, no snad ještě filosofů, ale jen těch některých. A nyní se dozvídáte i z jaksi úst učence, že to vnímají mnozí takto. František Drtikol byl jistě významná osobnost, duchovně významná, a tak to jeho vyjádření je určitě velmi pochopitelné. Koneckonců i daleko vyšší osobnost duchovní tedy přinašeč, ke které se i on obracel... a tak dále. Nechme to. 

 

DOTAZ: Mohl byste říci něco bližšího ohledně narození Ježíše Krista, jaké bylo jeho datum narození? Děkujeme.

ODPOVĚĎ TP: Víte, o Ježíši se nádherně povídá, protože po těch tisíciletích už nikdo tak úplně neví přesně, jak to bylo. A tak vidíme mnoho nejrůznějších zpráv a názorů, které se tímto tématem zabývají. No, takže. Dovolím si tedy říct pár názorů k tomuto tématu. To, co provází přinašeče - každého, představte si - je vlastně určitý rytmus. On se zrodí a pak těch v 33 letech dojde k jeho - jak to nazvat - probuzení nebo nasazení do toho osudu. Najednou ví. A není to poslouchání někoho, něčeho, ať už vtěleného nebo nevtěleného. Není to výsledek nějaké výuky či čehokoliv podobného. Ten člověk se prostě v těch 33 letech probudí. Najednou všecko vnímá jinak, z jiného pohledu dosud neznámého, a dokonce nějakou chvíli trvá, než tuto možnost začne používat a pochopí. Tak tomu jistě bylo i u toho minulého přinašeče a u těch dalších - Mojžíš, Abrhám. Bylo to stejné. Jestli jste si všimli, tak do dneška v té tradici spojujeme narození Krista s beránky a tak dále. Je třeba si uvědomit, že tato zvířátka se pravděpodobně rodí na jaře a ne v zimě, kdy je vlastně nejtěžší chvíle pro získávání potravy a tak dále. Čili pravděpodobně stejně jako Zezulka i všichni ostatní se mohou rodit kdesi z jara. 30. březen, ať už probíhá kalendář jakkoliv, je čas, kdy se probouzí. Čili 30. březen či jeho ekvivalenty v kterémkoliv časovém sledu. Má to svůj důvod. To, co nám odměřuje náš čas a náš kalendář a náš letopočet, jsou vlastně přírodní fakta. Tato přírodní fakta rozhodují. Stejně jako zde máme mezníky slunovratové, právě se v jednom z nich nacházíme, a tak už zítra nebo kdy budou všechny noci o slepičí krok kratší a všechny dny o tutéž míru delší, což je příznivé, protože když vám slunce zapadá v kolik, v 16 hodin a vychází v půl osmé, tak to je opravdu málo sluníčka. No, a jsou zde i jiné rytmy, ať už je známe nebo neznáme. Mnohdy vidíme v okolních kulturách, civilizacích či jinak, že zde jsou vlastně používány určité dny a určitá data k tomu, aby se vyjádřila v nějakém svém významu. To probuzení toho 30. března je svým způsobem jakoby u všech stejné. To narození, no to je přesně před 33 lety, a on v tom 33. roce se musí probudit. Čili jestli se třeba Ježíš narodil v čase, který dneska začíná být častěji slyšet čili zhruba možná až 7 let před udávaným datem, no tak uvidíme. Je tu ještě jiná věc. Logicky, jestliže se narodíte, tak od tohoto okamžiku prvního nádechu, žijete svůj první rok a po dokončení po prvních narozeninách začínáte žít svůj druhý rok a tak dále. Tohle bylo velmi krásné, když se blížil konec Platónského roku toho 21.12., tak všichni slavili velmi nádherně, akorát že o rok jinde. Bylo to velmi vtipné. Pak se o tom chvíli mlčelo a pak se to publikovalo, že jsme tedy oslavili příchod milénia v nesprávný čas. Život tropí hlouposti. Když jsem to viděl, velmi jsem se usmíval. Ale promiňte mi osobní poznámku. Co se týká všeho ostatního, tak upřímně řečeno, to jediné dle mého soudu, na čem záleží, je vlastně nasazení toho "vím" do služby lidem. Jsem cesta a tak dále... pravda. A to je to, proč se to celé děje. V jaké zemi, v jakém klimatu a tak dále. To všechno není tak důležité. Koneckonců si nemusíte ani zvyšovat kredit přinašeče tím, co se stalo nebo nestalo, zázraky, nezázraky, ale pokud je všechno v pořádku, tak toho přinašeče poznáte svojí logikou, svým emočním myšlením, a nepotřebujete k tomu to, aby se před vašimi zraky vznesl. Přesto logicky občas v té své misi jakoby zdánlivě překoná přírodu, i když je to stejně samozřejmé jako všechno ostatní. A tak když vrátí třeba slepému zrak nebo vzkřísí mrtvého, tak to není jaksi jen proto, aby zvýrazňoval svoji velikost. Třeba ten poslední Zezulka velmi důsledně o těchto věcech nemluvil, přestože se staly, přestože za jeho život došlo k naprosto výjimečným dějům, které se nedají vysvětlit tou naší běžnou současnou logikou, ale přesto o nich nikdy nemluvil, neměl to zapotřebí. Právě teď vzápětí uplyne třicet let od jeho smrti. Věru to neměl lehké a bylo to tak jako pokaždé. Lidé totiž nepotřebují většinově znát pravdu, protože každá pravda většinou přichází proto, aby něco opravila, aby nasadila opět správný směr, což se těm, kteří jdou v té staré pravdě a už si ji upravili k obrazu svému, jistě velmi nelíbí. A tak logické lidské řešení je toho člověka likvidovat. V průběhu posledních dějin těch šest tisíc let to byli tři přinašeči - Mojžíš, Abrhám a Ježíš. Se všemi lidé svým způsobem zatočili. S Ježíšem nejvíc, ale i Abrhám a Mojžíš na tom zas tak o moc lépe nebyli. I oni dostali čas svého probuzení, i oni byli tou vtělenou pravdou, i oni mohli lidem dávat čistou a ničím a žádnými dohady nezkreslenou pravdu, a přesto i v jejich době o to lidé zas tak moc nestáli. Speciálně u těch předchozích to bylo velmi názorné. Vemte si, že zachráníte nebo že jste hýbatelem osudu pro svůj lid, pro jeho další budoucí úlohu, která je velmi výjimečná, předvedete záchranu, která je zázračná, přejdete suchou nohou moře a uděláte mnoho jiných věcí, včetně božské many, a tak všechny ty lidi nasytíte. A to není nějaká pohádka nebo báje. Artefakty z tohoto děje už byly nalezeny. Zcela spolehlivě potvrzují do písmene to, co bylo tradováno, včetně oltáře Kalifáše a další. No, a vidíte. Hned, jak se lidé oklepali, už se vrhali k tomu, co jejich srdci bylo blízké, tedy co znali, protože měnit něco je obtížné, ale přidat se k tomu, co už známe, no to je snadné. A tak sotva dokonce i ta hora, o které je psáno, je skutečně začouzená a tak dále a tak dále. Možná, až budeme kopat, najdeme někde rozmlácené kamenné desky, kdo ví. Ale toto je lidské, rozumíte? Je to slabost druhová. Tak je to i jinde a jindy. Je to velmi, velmi osobní. Myslím si, že ale domnívat se, že ten, kdo je přinašečem, je závislým na úspěšnosti a tak dále, by bylo trochu přehnané. Vemte si, že přicházíte odněkud z budoucnosti z lidsky nepochopitelných stavů ducha a jdete proti toku času a stanete se tedy tím tvorem, kterým jste kdysi byli, ale už strašně dávno. Uděláte, co máte, a pak už je to věcí osudu. Tento přinašeč nebyl ukopán v kriminále, což byla známka, že doba počínajícího Vodnářského jara Platónského roku již začíná novou etapu. Dokonce bylo dopřáno tomuto přinašeči, aby předal svou filosofii, a ta filosofie dnes je dostupná. Můžete ji nalézt v jeho knihách, které napsal a které by vám mohly po určitém úsilí přinést určité poznání. No, zas je to všechno na lidech, jak se k tomu postaví, jestli vytvoří schizmata, protože vždycky to tak bylo. Už třeba v případě Ježíše, v prvních dobách po jeho smrti se vytváří schizma, kdy vlastně řekněmež jedna část proti té druhé koptské... Paradoxní bylo, že ti jedni byli vzdálenějšími zdroji než ti druzí, ale přesto už tu vznikala první jaksi schizmata, první rozdělení. Příznačné je trvání na určitých názorech, které často nemají žádnou souvislost s vlastním přinašečem ani s tím, co říká, a ten člověk si zde prostě prosazuje svou, kterou řekněme z nějakých důvodů přijal a začal se domnívat, že to tak je. Vzniká nepřátelství, vzniká vlastně svým způsobem boj idejí, a nakonec zůstane zase jen malá část toho, co přináší přinašeč, velká část lidských dohadů a bojů - ke škodě nás všech. Dnes se obdivujete rozumu, nositeli rozumu, ale zcela zatím nebo téměř zcela společnost nevnímá stejnou důležitost a vážnost i emoce, emočního myšlení. Dokonce v téhle chvíli někteří možná skeptici se ušklíbají nad termínem emoční myšlení, a to proto, že je to tak vzdálené současnosti, že to je kdesi na okraji. V našich dětských letech je to jaksi více, ale v dospělosti se tohoto zlozvyku většinou zbavíme. Co s emocemi? Na co to je? A tak dále. Přesto to poznání, které přináší přinašeč, souvisí s obojím, a to jak s racionální částí, tak i s tou duchovně emoční částí. Většinou lidé, když odejde, až po dlouhé době začínají vlastně hledat, co kde řekl, začínají přehrabovat zápisy, ať už pravé či nepravé - včetně všech těch schizmatických jevů a dějů - a tak mnozí, i když je to neuvědomí a vlastně to ani nechtějí a mají dojem, že chrání něco nebo že něco prosazují, se podílejí na zničení toho, co je jim vlastně drahé a je to proto, že ten náš svět prostě je takhle postaven a tak dále a tak dále. Vzpomínám na toho, kdo mně byl učitelem. Po mnoho a mnoho let. Vzpomínám na první setkání, kdy se potkáme ve dveřích. On mnou projde - neznámý pocit. Stojí před vámi starší pro vás pán, protože vy jste mlaďoch, a teď takhle na vás kouká a něco říká. No, to, co řekl, to jsem se dozvěděl až po desítkách let, protože jsem byl jako u vytržení. Zažijete něco, co jste v životě nezažili, rozumíte. Prostě "a". A po desítkách let jsem se dozvěděl, co řekl. Něco v tom smyslu: "To je dost, žes přišel." No, ale to nechme stranou. A pak odchod po té schůzi, kde jsme se potkali, a pak nějaké další děje. A pak najednou pozvání. Tak zazvoním u těch dveří ve třetím patře. Nevím, co mám čekat. Vlastně mi ani úplně neřekli, kdo to je, až na to, že řekli: "Tomáši, představ si, že tě pozval pan Zezulka. No, tak pan Zezulka. No, a teď mi otevře ten starší pán. Tak se na mě podívá a říká: "Tak pojďte dál. No, a jdeme do vedlejší místnosti a já si sednu ke stolu, on taky, začne povídat. No, a já koukám jako bluma, protože říká věci, které mě vůbec nenapadly nikdy, a vzal to hezky zostra. Řekl, že bych mohl, kdybych chtěl, složit slib a že mám nějaká nadání - prý. No, tak nevím, ale... A tak jsem jako nerozvážný mladík ten slib složil. No, a že bych teda mohl docházet, kdybych o to měl zájem. A tak jsem měl. A tím začalo mnohaleté, pravidelné vyučování - třikrát týdně, dvakrát týdně. A chodil jsem k tomu Andělu. Tam jsem vystupoval z tramvaje nebo z metra později. Myslím si, že tenkrát ještě žádné metro ani nebylo, a šel jsem k tomu Plachtovi, Jindřicha Plachty. A většinou jsem ještě seděl v předsíni s několika poslední pacienty. Ti se tam bavili a já jsem mlčel, tak jsem poslouchal. No, to byla taky škola. Viděl jsem, jak si stěžují nebo jak si nestěžují, jak se to lepší. No, a pak poslední pryč. "Tak pojďte dál. Co máte?" No, tak jsem měl. A ptal jsem se a ptal jsem se a jednou za čas šel ke skříni, kterou jsem později miloval, protože to byla skříň poznání. Tam byly naskládány samizdaty. Posléze jsem je také přepisoval po nocích na stroji doma tajně a vždycky říkal, sáhnul tam a říkal: "Nechtěl byste se na to podívat?" No, a už určitě viděl, jak jsem jásal, protože to byl svátek. A nemyslete si, že to bylo každý den. Přesně tak, jak to šlo - krok za krokem. Byl to úžasný učitel. Byl trpělivý, milostivý, ale důsledný. Nic vám neodpustil. No, a tak to šlo a šlo a šlo. Pak přišla poslední léta. I já jako ostatní jsem pomáhal, jak jsem mohl. No, bylo to zvláštní tím, že mne jako jediného držel od všech ostatních. Vůbec mě s nimi neseznamoval. Tak jsem potkával ty nejbližší, když mu tam třeba šli přinést oběd nebo když mu uklízeli a tak dále, takže ty opravdu nejbližší jsem poznal. Ale jinak... Zrovna teď tento týden vzpomínal pamětník, jak tam seděli, jak jich byla plná ta místnost v tom obýváčku, a byli vlastně posazení až do té předsíně. A jak jich tam bylo, jak poslouchali, jak prostě rozvíjela ta diskuze. Muselo to být hezké, ale tady v tomhle případě to bylo jinak. Pak přišla revoluce. Měl obrovskou radost, že to k tomuto spěje, že jsou ty možnosti vydávání knížek. Všechno nakonec cítím jako prodloužený dohled. Taky mi říkal: "Až odejdu, nedržte mě tu, budu s vámi blíž a budu méně omezen tělem." A je to pravda. No, a na závěr těsně před tím odchodem jsem tam tak přišel a utrpěl jsem stejný šok jako na začátku. Já jsem nikdy neměl nějakou aspiraci něco vézt nebo něco rozhodovat, rozumíte? Opravdu ne. On mi najednou řekne: "Víte, Tomáši, tak teď vám tu biotroniku a tu filosofii předávám. Dál budete vy rozhodovat o biotronice, budete ji řídit a tak dále. A víte, jaký to byl pro mě šok? Něco takového by mě v životě nenapadlo. Proč zrovna já, rozumíte? Ale zároveň jsem cítil tu jakoby výjimečnost toho, co říká. Ne, že bych to chtěl, ale v té době po těch letech už jsem nebyl ten, který si musel opravovat své pochyby, protože ten můj učitel mě nikdy nezklamal. Co řekl, bylo vždy pravda, a to pravda, kterou ještě třeba ani nikdo nezná. Tak svým způsobem ten jeho kredit, když to řeknu po modernu, byl obrovský. A teď někdo v mých očích tak neuvěřitelný tohle to řekne. No, tak mě hned napadlo, jestli to zvládnu, pane Bože. No, a tak začalo další období. Zanedlouho odešel a pokračovalo to dál. Ještě, než odešel, všem, kteří kolem mě byli, řekl: "Tomáš, bude to mít těžké. Pomáhejte mu, jak jen to půjde." Všem to řekl. No, někteří na to zapomněli, ale to nevadí, to je osud. Nejsem závislý na ničem a nedělám nic pro to, abych poskvrnil ten odkaz. Takže začalo období - on umírá, další období - vysílání na Nově, veřejná známost, ministeriánská komise - první u nás - jejímž jsem byl členem a tak dále a tak dále. Pak najednou ústup z veřejnosti - také škola - a pokračování, vydávání knih, ale to už nepatří k Zezulkovi - i když ano - bez něj by to nebylo a to, co dělám, je pouhé pokračování toho, co vytvořil on. Je to tak. Takže je třicet let od konce jeho mise. Poslední léta, si vzpomenu, poslední léta třeba šokoval tehdy redaktorku paní Ilonu Manolevskou - to byla, myslím, Meduňka - tak, že jí naprosto šokoval, protože... Ona mě prosila, abych teda zprostředkoval s tím Zezulkou tu nějakou rozmluvu, tak jsem jí přivedl. A teď ona se začala ptát a ona samozřejmě byla taky dotčena tím duchem doby čili hlavně jen pozitivně, všichni s úsměvem a tak dále, no, a teď jí Zezulka začíná říkat o tom, že už by taky rád s těma bačkorama zaklepal a že už toho má taky dost a tak dále. A kdybyste ji viděli, jak ji to šokovalo, že taková duchovní osobnost řekne, že už by nejraději zaklepala bačkorama. No, byla to ohromná "bžunda", no a tak dále a tak dále. Bylo toho i víc za ta léta. Dalo by se vzpomínat a vzpomínat. Já nevím. Těch přednášek Zezulkových mnoho nebylo - Unitarie a potom pár v gesci FELu. Jedna z nich byla (nebo dvě) nahoře na Letné v domě dětí a mládeže - takovej ten vodojem - a pak teda Unitarie. A to ještě za komunismu, což vždycky vzbuzovalo velikou nelibost církevních komisařů, tedy těch komunistických komisařů. No, čili toho mnoho nebylo. Hodně třeba vyvolal kongres, který pořádal v Praze, psychotronický kongres, kde se vlastně poprvé na veřejnosti světové ukázal, a měl obrovský ohlas. Ale i to se nakonec podařilo té STB utlumit. Znemožnili komunikaci. Něco se dostalo pomocí jakoby těch, kteří jeli na západ a provezli to, ale jinak přestaly chodit dopisy a tak dále. Ještě mám třeba... V tomto roce jsem navštívil Británii a navštívil jsem také lidi, kteří souviseli s Harry Edwardsem, což byl největší britský léčitel dle mého soudu a vlastně tam probíhala nějakou malou chvíli komunikace, takže jsou zde dopisy a signované knihy od Harry Edwardse... a Zezulka sepsal a vážil si ho. Měl stupeň 6, což je hodně. Byl to opravdu vyspělý léčitel. Sigurgeirsson zase jinde - Island. No, nebo v Peru Fausto Valle. To byli... nebo Ethel Roach. To byla v té době nejsilnější léčitelka žena a měla ještě o dva stupně vyšší kvalitu a intenzitu. Byla kolem něj i skupina vědců. Snažili se mu pomáhat, vytvářeli podmínky pro vstup biotroniky do běžné praxe a užuž se to povedlo... A to je jak v divadelním představení nebo ve filmu. Já sám jsem také v předsálí ministra zdravotnictví strávil několik hodin a u těch sekretářek je na skříni svatý Jiří plastika, jak píchá do toho draka. Nevím, jestli tam ještě je, už jsem tam dlouho nebyl. A čekají tam na chodbě a najednou vyjde pan ministr, říká: "Pánové, právě jsem byl odstoupen. Můj nástupce, pan ministr ten a ten s vámi věc vyřídí." A byla to schůzka, na které se měla již jaksi spustit pro Zezulku oficiální tedy léčba ve zdravotnickém zařízení. A zas to všechno spadlo. To je, jak když dojdete na vrchol nějakého období, úsilí a najednou to všechno se zřítí. No, byly tu dopisy, byl tu glejt od předsedy Akademie věd, byly tu kontakty s ruskými vědci od toho kongresu také nejenom s americkými, třeba Stanley Krippner, což byl koordinátor pro západní polokouli výzkumu, tak uveřejnil statě Zezulkovy. Kniha, která vyšla v Londýně, v Paříži a v New Yorku a jmenovala se Psychoenergetické systémy. Obsahovala vlastně mimo jiné i Zezulkovy práce. No, všechno marné. Nebyla příznivá doba. Všechno šlo proti. No, a tak co k tomu říct dál. Ti lidé z oblasti vědy udělali přes možná i určité nebezpečí pro sebe mnoho. Dodnes není snadné vyslovit svobodně svůj názor, byť podložený. Může se vám stát, že se na vás začnou dívat skrz prsty, a to i když jste tedy předtím uznávaným vědcem. Oni byli za komunismu tak odvážní, že to udělali. Koneckonců i ten Kožešník předseda Akademie věd vydá dobrozdání, že biotronika je nový vědní obor, který zasluhuje vytvořit podmínky a tak dál, a že v osobě pana Zezulky spatřujeme tedy tu významnou osobu v tomto oboru pracující, razítko kulaté, podpis. Čili dobrozdání jako hrom a stejně nebylo síly, aby se lidé nad tím zamysleli. Jak se asi žije takovým lidem, kteří celý život na něčem pracují, o něco se snaží a nedělají to pro sebe, ale ono víte, litovat se, to je velmi zhoubné. Sebelítost je vždycky znakem cesty ne příliš dobré. Jednak nic nevyřeší a spíš poškodí. No, a tak pracoval, pracoval, dokud mohl. Budiž jeho památce vzdána čest. Zítra na něj vzpomenu jako každý rok v tichosti a bez ovací a bez veřejných trachtací. Nepřál by si to, myslím. To, co jsem vytvořil v jeho duchu, bylo to nejlepší, čeho jsem byl schopen v tom pokračování. Uvidíme, kolik let nebo jaký čas je vymezen i pro další. Uvidíme. No, tak jdeme dál. Máme ještě čas? Ještě máme.

 

DOTAZ: Je možné stát se léčitelem, i když jsme byli zatíženi chybami, které jsme - o nichž víme - odstranili? Zdraví... a tak dále. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, ale musí to být opravdové odstranění. Často vidíme stav, kdy jedinec, který má za sebou určitou historii, někdy i poměrně nelehkou, pak o to více cítí jakousi vnitřní potřebu toto vyrovnávat. Není to zcela neobvyklé. Ale, chce-li to udělat doopravdy, musí bezpodmínečně dojít k vnitřní změně. Není to věc intelektuální v žádném případě. Můžete číst písma různých zdrojů za zvuky dalších od rána do večera. Nebude to k ničemu. Pokud nedojde k tomu, o čem tady mluvím, tedy k naplnění toho, co třeba od toho Zezulky přijímáme. Něco jiného je něco říkat a něco jiného je to žít. A tak skutečně tady musí být jednak i určitá známost dosavadní historie toho jedince. To, co můžeme v tom životě, kam se můžeme směřovat, toho je strašně moc, a v tomto rámci této chvíle, této přednášky asi je to nad rámec mimo jiné i proto, abyste se neidentifikovali - často možná i neprávem - s některými těmi archetypy. a nezpůsobovali si tak i to, co by bylo zbytečné. Zpočátku je tu úplný začátek. To znamená, pokud jste jedinec, který má již možnost a schopnost, tak je to nevědomé. Jste magnetizér nevědomý. Náhodou jste zjistili, že vám hřejí ruce, ale to není známka, že jste ještě léčitelé, vůbec ne. A kdybyste byli, tak najednou prostě přikládáte, nevíte, proč a jak, ale ono to něco dělá. No, pak to jde všemi těmi stupni až k těm sanátorům. Vždy, když se mluví o duchovní léčbě, tak musíte zcela vyloučit hmotné vztahy vázané k té léčbě. Když budete prodávat byliny, nedá se nic dělat, tak přece budete je prodávat, a taky musíte z něčeho žít. Budete dělat něco jiného, bude to stejné. Jenom u duchovní léčby je to jinak. Čili u duchovní léčby... teď už cítím, slyším ty ohlasy: "Vy přeci taky musíte z něčeho žít." Ano, ale musí to jít jinou cestou než tak, že řeknu: "Tak, to by bylo hotovo, a dostanu 500 korun," víte? Takhle mě učil ten, kterého si mnozí vážíte, tedy Zezulka. Také nikdy nebral, ani korunu. Po nikom nechtěl nikdy nic. Ani já jsem si za celých x desítek let nikomu neřekl o peníze. A když mě je někdo nutil, tak jsem udělal vše pro to, aby donutil a tak dále. Duchovní léčba nemůže být nikdy spojená s finančním profitem. Na jednu stranu si společnost musím uvědomit, jestli nějakou službu potřebuje nebo nepotřebuje. Tak to by bylo ideální. Jindy je to formou dobrovolnosti, kdy ti lidé se semknou za určitým cílem - třeba Biotronické centrum nebo něco jiného - a té věci věnují svoji pozornost, podporu a troufnu si říct, že i lásku. Nikdy ale to nemůže být vázáno na vlastní, vlastní duchovní proces. I Zezulka to tak měl. Je pravdou, že po revoluci se otevřela stavidla. No, tak obrovské množství taky léčitelů začalo svoji cestu, která mnohdy zklamala naděje těch, kteří očekávali pomoc v časech nejtěžších. Bezzubé kořistění finanční, tisíce a tisíce za půl hodiny, za hodinu a tak dále. Ale my, kteří pracujeme takto, včetně Zezulky, nic nekupujeme, a tak nemůžeme prodávat. Tak ani on nikdy neprodával. Ostatně není to jen věc takového velikána, ale všechna skutečná ohniska léčby duchovní - skutečné, ne ta, která se vygenerovala sama, ale ta, která pocházejí tam odsud, jednají podobně. Nikdy zde není duchovní léčba spojena s financemi. A co říct dál? (TP: 59 - tak třeba příště.) Tak si zítra na něj třeba vzpomeneme, ale nemyslete si, že je to tak... Vlastně byste si měli někteří vzpomínat stále. Ale každý po svém, každý dosáhne někam jinam. Takže teď bych rád poděkoval za nás za všechny, že je tu bytost, která jde zpátky proti toku času přes všechna utrpení, která to přináší, z naprosto nepopsatelné blízkosti, sjednocení, lásky se stará o ten druh, aby mohl prospívat, neb jak se zdá, pokud je druh ponechán sám sobě bez této pomoci, vždy se zničí. Tak budeme doufat, že to tak v budoucnosti už nebude. Přes všechny ty řekněmež nepříjemnosti, které nás provázejí, nakonec všichni tu cestu najdeme. Tady nejde o to nutit Zezulku jako filosofii společnosti nebo někomu. Podívejte, pravda je buďto pravdou nebo není. A když je jenom zčásti, tak je to částečná pravda čili nedokonale poznaná pravda, ale skutečná pravda zahrnuje vše. A tak nemusíme mít obavy o pravdu, nemusíme se uchylovat k jakémusi gleichšaltování a nemusíme také prosazovat násilím svoji pravdu, protože máme-li ji, tak ona se stejně prosadí nakonec sama - přes všechny odpůrce, přes všechna nepochopení - je-li to pravda. Čili to je vaše jistota, tam ji můžete nalézt, pokud zvážíte, promyslíte do všech důsledků sobě dostupných. Takže, Zezulko, děkuji ti za vše, co jsi dal. Tvoje cesta je lemována obrovským množstvím těch, kteří byli ve svém utrpení oblaženi, kteří dostali pomoc často jinde nedosažitelnou, a ještě větší pomoc než uzdravení je v té filosofii, protože ta biotronika je filosofie a zároveň produkt té filosofie je vlastní činění vedoucí ke zdraví. Nemůžete léčit jenom ducha, ale musíte léčit i těla. Jinak by to nebylo rovnovážné.

No, a to je všechno. Ať se vám daří. Já se s vámi teď rozloučím a v osm hodin bude náš pravidelný duchovní obřad, a to je něco, co k vám vede až od toho Josefa Zezulky, neb on je na počátku všeho. S pomocí Boží. (duchoví obřad) Tak a je to všechno.