www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 13. 3. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 13. 3. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

15:08 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

15:36 – Tazatelka popisuje krátký (vteřinový) silný vnitřní vjem – každý náš skutek, naše myšlenka, ovlivňuje naši osudovost. Je možné dosáhnout vnitřního pochopení (hlubokého prožitku) i bez meditace?

26:28 – Jde v Duchovní univerzitě Bytí 1. a 2. stupně o nauku či učení magnetizéra? Kde mohu podat přihlášku? Můžete doporučit literaturu na toto téma?

30:39 – Potřebuje člověk s diamantovou energií učení Josefa Zezulky, nebo má vlastní cestu? Proces přechodu člověka k vyššímu lidskému druhu, nauka přinašeče, důvod a způsob jeho mise.

41:49 – Ta donesená čistá kaše (pozn. – Josef Zezulka, Bytí – životní filosofie, str. 117) se vždy ušpiní lidskými nánosy?

49:59 – Jaký máte názor na čtení z osy osudu z palmových listů? Osobní zkušenosti Tomáše Pfeiffera se čtením z palmových listů, jeho zážitky z cestování po Indii, vznik a účel knihoven palmových listů.

1:05:47 – Popis velkých zdravotních problémů, a následně „restartu“ života po velmi těžké životní etapě – s karmickou vazbou na minulé životy. Slyšel jste někdy o takovém zastavení člověka v jeho životě? Jaký by měl být další postup nastolení duševního a fyzického zdraví?

1:18:43 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin, ukázka nové knihy, která bude vydána při příležitosti Dne otevřeného nebe – 30. 3. 2021.


Témata: palmové listy, osud, zákon odrazu (karma)


Přepis videa:

Krásné sobotní dopoledne, odpoledne, či co to máme, večer a začínáme s naší přednáškou Duchovní univerzity Bytí a já se pokusím reagovat na vaše podněty a budu říkat své názory a vy si budete dělat svůj vlastní. Tak začneme.

 

DOTAZ: Děkujete moc za přednášky. Když mluvíte o tom, že každý náš skutek, naše myšlenka ovlivňuje naší osudovost, tak si říkám:"Ano, to je pravda, to tak je. " Také to tak vnímám. Najednou se mi, asi na vteřinu, tento vjem, myšlenka - nevím, jak to popsat - vnímala jsem myšlenku jinak, vnitřně, víc vnitřně a skutečně jsem věděla, cítila, že to tak je. Je možné dosáhnout vnitřního pochopení, hlubokého prožitku i bez meditace? Nebo je to jen krůček k dalšímu pochopení ve stavech meditací? Vím, že jsem mohla pochopit jen tak, jak jsem schopna, ale jsem za to vděčná.

ODPOVĚĎ TP: Ano, zkusím odpovědět. Nic na světě není jenom napravo nebo nalevo. Vždycky jsou tu přítomny všechny možnosti. Jen kvalita té možnosti se mění, tu na jednu stranu, tu na druhou. Můžete zažít stav - který můžete zažít normálně a běžně v meditaci - i mimo meditace, a to z různých důvodů. Nejčastěji je to proto, že ti bratři, kteří vás provázejí a kteří nad vámi bdí, jsou povinni vám tuto možnost ukázat. Je to vlastně bratrská láska, která způsobí - nebo sesterská, abych nebyl genderově nevyvážený - která způsobí, že se vám dostane určitého vjemu, poznání či jinak. Ve skutečnosti je to ještě možné dalším způsobem. My všichni jsme jedno. My všichni jsme tvůrce, tvůrčí princip. A my všichni, pokud na vteřinu dojde k stavu, kdy zapomeneme na to, kým jsme, občas se prodere na povrch, ale nesmí to být proti právu. Protože jsem člověk tohoto druhu, mám za sebou svoji historii - milion a milion letou, od počátku života až ke mně, sta miliony letou, miliard letou - a dnes stojím tady se svým vlastnostmi, které byly tvořeny v mnoha životech. Abych mohl jít dál, musím pokračovat v cestě - duchovní cestě nebo lidské cestě zkušenosti. Tak je to správně. A přesto, na druhou stranu, se musí občas stát, že se překročí současný stav a jakoby nahlédnutí do toho, co přijde, abychom získali také jakousi vizi nebo schopnost. Nevím. Vzpomenu jedné výpovědi člověka, který není daleko ode mě: Stojím u okna, dívám se na zahradu, tam jsou moje stromy, jsou tam slepičky a já najednou tu zahradu vidím úplně jinak, chápu ji jinak. Já najednou vím, proč je která slepice kde a který strom, chápu úplně jiným způsobem tu realitu, kterou vnímám, způsobem, který ten člověk předtím nebyl schopen - byla to okamžitá, mžiková jakoby - mžikové vidění. Čili ten člověk, stejně jako vy, na okamžiku uviděl řád Osudu. A to mu zůstává v jeho vědomí, sice ne v plném pochopení, to nikdy, dokud se Osudem nestane, ale je to vedení, je to veliká pomoc. Takže totéž bych viděl u vás. Aby toho člověk byl schopen, musí prasknout ty nejhrubější obruče kolem jeho "já", protože to, co brání rozvoji, je hranice - hranice, která je mezi vámi a tím, co nejste vy, tedy v tom vnějším. když se podíváte na, řekněmež, zrozence nižšího druhu ještě - a to je ne nižší ve smyslu horší, ale nižší ve smyslu menší zkušenost a tak dále. Nerad bych, abychom tu zaváděli představu, že kdo není nositelem Nobelovy ceny, je méněcenný. To není pravda. Tak i zde, v duchovní oblasti, jsou nositelé Nobelových cen a jsou ti, kteří mají jiné životní zaměření. Když vidíte člověka, který vidí jen sebe, své požitky, věnuje se každý víkend tomu, řekněmež, víkendovému "sportu", což je pochlastávání, případně i grilování, tak tam se to mnohdy stane taky, zcela nečekaně, právě proto, aby se mu pomohlo, aby pochopil. Ale v běžném stavu on má svůj obzor. Za ten většinou nevykoukne. A většinou jsou to také přátelé, kteří ho udržují v tom hejnu, v uvozovkách, stejně zaměřených. No, jistě, i to je důležité, i to patří k životu. Člověk musí odžít to, co potřebuje, po čem sahá. Tak mě vlastně váš dotaz přivádí k zamyšlení nad touto vlastností lidského tvora a nad stavy, které ten tvor takto vyjadřuje. Čím více duchovnosti, tím více schopnosti reálně vnímat, soudit a konat. Je tu mnoho úskalí a nebezpečí. Někdy se vám zdá, že máte jen vy pravdu, jindy se vám zdá, že musíte zachránit svět, ještě jindy se vám zdá cokoliv. Ale ta pravda je vždy komplexnější a úplnější, celková. Na konci zbývá jenom váš projev a vztah - to je vše. A to ještě ne ten vnější, ale ten vnitřní, aby to nebylo tak jednoduché. Takže tak. Možná, že ten příšerný morous od vedle za války zachránil někoho, kdo to měl nahnuté, a hrozilo z toho i jemu velké poškození. A tak dále a tak dále. Čili soudit můžete snadno, ale zda ten soud bude pravý, to je otázka. Protože jak může soudit ten, který sám často nerozumí ani sobě, natož aby rozuměl v plnosti světu a druhým. Jestli si to myslí, tak to většinou je proto, že se dostal do velmi bahnité oblasti. No, tak to jenom na okraj. A pak je ta Boží láska a milost. A teď ještě - mnohdy se vám může stát, že ne zcela přesně identifikujete původ svého vjemu, a tak - jako vždy - budete muset být opatrní. Ne všechno, co nese nálepku Bůh, je od Boha. Ne všechno, co přichází zvláštním způsobem, je hodno následování. Čili je třeba vždy zachovat pozornost, protože svět, jak už jsem mnohokrát řekl, je duální - dobro a zlo se zde prolíná zcela samozřejmě, jedno bez druhého nemůže být, a tak obě dvě strany, ve všech odstínech a stupních, pracují. A to podle svého - v nižších stupních primitivně, ve vyšších daleko sofistikovaněji. Takže opatrnosti nikdy nezbývá. Myslím teď opatrnost vlastní - v hlavě - dokonce ani ne před jinými, protože před jinými, to se utíká snadno, ale sám před sebou neuteče nikdo. A tak střezte svoje vrátka a otevírejte je tam, kde víte, kdo přichází, abyste ve svém srdci nakonec zcela nevědomě neměli i to, co bychom třeba nechtěli. To je otázka. Váš zážitek je pozitivní. Vede k pochopení. A vědoucí většinou nemluví, protože je velmi těžké vtělit do slov to, co vědí. Tak už tady mluvím dost dlouho, jdeme dál.

 

DOTAZ: Nevím, jestli jsem to dobře pochopil - jednou jste mluvil o univerzitě prvního a druhého stupně. Jde o tu nauku či učení magnetizéra? Jelikož mě tyto informace zajímají a nemohu nějak dohledat literaturu k tomuto tématu, mohl byste mě nasměrovat či doporučit knihu, kde podat přihlášku na toto téma? Děkuji za odpověď.

ODPOVĚĎ TP: No, to je vlastně tak pochopitelné. Když se ptáme po tom, nač se ptáte, tak odpověď zní, že tato cesta je cestou vědomou. A vědomá cesta je vždy filosofická cesta. Tedy ten, který se chce touto cestou vydat vědomě, nečerpá jen z toho, co vytvořil v minulých životech - ty mohl velmi silně pracovat v oblasti ducha a přineslo to určitý stav, s kterým se rodí - ale vždycky je potřeba pokračovat, pokud možná. Takže pokud někdo chce pokračovat, musí pokračovat stejným způsobem. Jak se vyvíjíme? Přece zkušeností. Vytváříme činy, myšlenky, ty se odrážejí do našich životů a osudů dalších. Jsme jimi. Popisuji nás. A tak i vzdělání v této oblasti je totéž. Je to tedy poznání. No a ta cesta k tomuto tedy nevede jinak, než přes tu cestu filosofickou. Máte knížky Zezulky? Máte. Víte, kdo byl, jaké měl výsledky? Víte. Tak přemýšlejte. Je tu první stupeň, vlastně nultý stupeň university - bez jakýchkoliv omezení, aby každý mohl přistoupit, kdo bude chtít, každý mohl přijímat diskuzi na toto téma a pokud jej osloví a chce jít dál, tak pak složí slib do toho prvního stupně a bude tedy veden v těch praktikách, pokud má nadání k tomu či k onomu. Filosofie nevede pouze k tomu, aby člověk byl vybaven tak nebo jinak, je to mnohem zase širší. Ale určitá část z těch, kteří jsou povolání, jde touto cestou - někdy aniž to vědí. Někdy je to nejlepší. V oblasti biotroniky se nejedná v první řadě o praktická doporučení - tohle udělej tak nebo jinak - ale jde o velmi obtížnější disciplínu: toto změň tak nebo tak, ale změň. To znamená, musí to být proces, ne přizpůsobení se nebo ne ukáznění se. Jakmile dochází k těmto krůčkům, po těch schůdcích, tak se zcela automaticky otvírá to, nač se ptáte. Pak můžou přijít v dalších stupních i ty praktické rady - jak kdy, jakým způsobem - ale ten, kdo posvěcuje tento proces, je hodně vysoko nad námi. 

 

DOTAZ: Čistě teoretická úvaha -přijde za vámi nebo se ozve někdo, kdo má zájem o učení pana Zezulky. Ten někdo je na zemi poslední život, má diamantovou energii, ještě nevybroušenou, zažil světlo i smrt, byl přípravou k věčnosti. Věděl byste ho poznat, popřípadě odevzdat mu Zezulkovo učení? Potřebuje ho vůbec? Či má vlastní cestu?

ODPOVĚĎ TP: Zdaleka není pravdou, že jen Zezulkovo učení je jediná možnost. Náš vesmír je plný života, v různých stupních duchovního vyzrání. Jsou tu kultury, které mají před námi náskok tisíciletí, milion-letí, jsou tu i jiné. Když máte diamantovou energii, tak jste jen o kousek dál k přechodu k dalšímu druhu člověka - jen k dalšímu vyššímu druhu člověka a jen o ten kousek, který je dán. Je to jako když se vyvíjí nový druh. Kdysi začali mít naši předci - ať už to byli primáti nebo kdo jiný - mezi sebou, sem tam, poněkud jiné jedince, kteří byli trochu divní, měli podivné vlastnosti. Z pohledu primátů nesporně. Začalo jich postupně přibývat a tak v horizontu staletí, maximálně tisíciletí, což je vteřina vteřiny, se objevuje nový lidský druh - prvý prvotní člověk, nejnižší začínající člověk našeho druhu. A je tady a dál se vyvíjí. V této době přichází podobný děj - občas se objeví někdo geniální, už od zrodu, který přesahuje možnosti těch, kteří se rodili před ním. A těch lidí přibývá. Postupně dojde k sdružování těchto rodičů budoucích a další stupeň bude o generaci dál. To, co pozorujete dnes u diamantových dětí, bude později nahraženo opět desetinásobnou schopností. Na konci procesu to bude člověk, který bude vyšším druhem lidským a bude mít opravdu jiné vlastnosti. Stejně jako rozdíl mezi opicí a člověkem je na první pohled viditelný, je zásadní, tak i rozdíl mezi člověkem našeho typu a toho budoucího bude stejně zásadní. Stejně jako opička nerozumí v plnosti vám, neb zvládne nějakých pár set slov - asi jako tříleté dítě, nebo víc - tak i vy budete vůči těmto novým lidským druhům ve stejné pozici. Už nebudete tím nejvyšším druhem. Budete tím, který předcházel ten nejvyšší druh. No, a teď tedy jsem trochu zchladil vaše přesvědčení o dokonalosti. Vaše velikost, byť jste diamantový, je pouze poměrná. A jste-li opravdu diamantový, tak to víte. Většina těch darů těchto jedinců bývá poměrně jaksi multidisciplinární. Ale všechno musí být zároveň - máte jedince, kteří jsou geniální jen v úzké oblasti, pak v širší a pak v celkové. Velmi často, co pozorujeme, je vývoj v oblasti etické, inteligenční a jiné. Jedná se o vztahy, chápání vztahů a jiné. Když vám tří- čtyřletý capart řekne:"Já jsem mu to neřekl, on by to stejně nepochopil" - a má pravdu - tak to je výraz toho, o čem mluvím. Čili schopnost pochopit, že druhá bytost má svoji hranici, za kterou nemůže jít. No, to už se blýská na světlejší časy. A pak je tu Zezulka. Přinašeč. To je jediný případ, kdy se poruší kauzalita a kdy bytost se v čase jakoby vrací zpět do nižších druhů. Ale i to má svoje logické vazby. Nelze zde projevit Zezulku v jeho skutečné podobě. Musí se zrodit a musí použít nástroje, které jsou vlastní danému druhu způsobem, který ten druh je schopen pochopit. Jestliže nořím svoji mysl do kosmologie či do jiných oblastí, pokud bych to dokázal jako Zezulka, tak jsem o tisíciletí a tisíciletí, milion-letí vepředu. A tak bych - když jsem přemýšlel o tom na jeho místě a na jeho pozici - vlastně musel velmi pečlivě odvažovat, jak toto "vím" těm lidem přednesu. Je to tak úžasně obrovské a tak z pohledu běžného člověka nepochopitelné - nemá dost nástrojů, prostě nemá dost zkušeností, má tendenci ulpívat na jednom pohledu. Místo pohledu odevšad sem je to pohled odsud jen semhle - a to způsobuje, samozřejmě, jistou potíž. A tak se musí Přinašeč přizpůsobit, aby byla jeho mise užitečná. Cílem mise není nic jiného než ne se propagovat, exhibovat - to je na tom nejúžasnější: bytost, která stojí na tomto stupni, je doslova nepopsatelná, a přesto ani slovem, ani myšlenkou, ani činem nikdy nedá najevo, jak to je doopravdy. A tak jde s námi bratrsky - v těle, v lidském těle - a propojí tak jiný čas s naším časem tak, aby mohla co nejvíce pomoci. Kdyby udělala jen o trochu víc, než může, vedlo by to k záhubě její mise. Ona udělá vždy to, že dá za hranicí toho, co chápe současný člověk, ale kdyby šla ještě dál, bylo by to nemožné. Je to jako problém s jazykem - když neznáte jazyk, může vám kdokoliv sdělovat cokoliv a vy se na něj usmíváte - a to je tak všechno, co můžete dělat. A tak i tady musí být ten jazyk přizpůsoben možnostem toho, ke komu se mluví. A tak i nauka se vyvíjí. Je poplatná době a společenskému rituálu dané doby - jak lidé vnímají svůj život, svoje potřeby, jak vnímají svět - a podle toho je nastavena tak, aby přinesla všem prospěch. Jak těm nejnižším, nejprimitivnějším, tak i možnosti rozvoje do těch vysokých oblastí, které by jinak nebyly dosaženy a dosažitelné bez této pomoci. Je to asi jako když se díváte na vysoký skalní převis - když nemáte žebřík, tak se tam většinou nedostanete. A ten Zezulka plní vlastně tu funkci toho žebříku, dává vám nástroj k cestě, kterou ale musíte udělat sami - po tom žebříku musíte vylézt - ale bez Zezulky by tam nebyl žádný žebřík, a tak byste ještě možná tisíciletí chodili pod tím převisem a říkali si:"No, to je krásný velký převis, kdybych se tam tak mohl dostat." Důležité je vůbec to informování o tom, že cesta je, že existuje. Protože i to stačí k vyvození jakoby určité aktivity, která je zde žádoucí. Tady nejde k poměřování, jestli něco je nebo není potřeba. Každý z duchovních mistrů zde stojí, aby naplnil potřebu kohokoliv, kdo potřebuje, a nemá se a nikdy se neptá po těch věcech - vyšší, nižší nebo nějak jinak. Takže tak je asi odpověď.

 

DOTAZ: Ta donesená čistá kaše se vždy ušpiní lidskými nánosy?

ODPOVĚĎ TP: Hm, tak si koupíte nové auto. Krásně smrdí - plasty, barvou. Pak ho začněte používat. Rozhodně za 15 let už to auto - nebo za 20 - nebude stejné. Někde nám bude kvést, sem tam bude něco skřípat a tak dále. A to jste ho jenom používali a chránili. A jak je to s naukou? Za těch, v uvozovkách, 15 let, se vyskytnou zástupy těch egoistů, s prominutím hlupáků, kteří se budou snažit uzmout tu sílu toho nového vozu, převést ji tak trochu do své vlastní kapsičky, aby z toho něco měli. Za těch 15 let se vyskytne i mnoho těch, kterým úplně nebude jasné, že drátěnka se na karoserii nepoužívá, a tak v nejlepším přesvědčení vezmou tu drátěnku anebo Cif a začnou tu karoserií leštit. No, poněkud zešedne, však víme. A to už vůbec nemluvím o tom, kdy kdo zapomene vyměnit olej nebo naopak tam nalije olej nevhodný či podobné věci. Promiňte mi ten hmotný příměr, ale jak se říká - jak nahoře, tak dole. Je to vlastně o podstatě lidského tvora, o jeho upřímnosti čestnosti, důslednosti a o všech ostatních věcech. Proto jsou vybírání ti, kteří mají nést a mají se postarat o to, aby nikdo nepřiléval nevhodného oleje v nepravý čas či jinak. Bylo to tak vždy. Čili i přes jejich snahu vždy dochází k určitému poškozování. I v nejlepším úmyslu. Jak se vzletně říká - ty nejlepší úmysly někdy vedou do pekla. A je to pravda. Pokud jsou spojeny ty nejlepší úmysly s nedostatkem citu, kontroly či jinak, mohou způsobit více zla, protože nesoucí těchto názorů je přesvědčen, že on je v právu. Jako s tím Čapkem - v Bílé nemoci. No, takže tak. Nikdy neuslyší a nebude vnímat ani střípkem svojí duše podstatu tohoto sdělení. Jako by nebylo vyřčeno. Takže ano. V horších dobách, jako byla ta minulá, kdy Ježíš - poslední z té trojice Přinašečů - byl zavražděn a následně se přehnalo to, co přehnalo, počínaje zapíchnutím mého Tomáše v Madrásu, na hoře blízko letiště, a mnoha jinými ději, nekonče cestou Petrovou na botu Itálie a jinam, a tak dále, tak to vždy není tak těžké. Byly v minulých tisíciletích, dávno, už dávno doby, kdy ty vlnovky měly menší amplitudu - bylo to takhle a ne takhle. I to je součást Osudu. Čili ne vždy až tak, někdy víc, někdy méně, ale vždy. Proč? Nauka není něčí, ale je něčí ve smyslu výšky pohledu na tuto nauku. Jestliže někdo je učitelem, mistrem nebo Přinašečem, tak je to proto, že jeho stav je vyšší v tom pohledu než těch jiných, pro které pracují. I nejvyšší, jako apoštolové, neměli plnou vlastnost Přinašeče. Byli prostředníky, roznášeli tu zvěst ostatním lidem. To znamená, že to množství těch potřebných je také síla a také vytváří tedy v sobě dostupné pochopení - a z toho pak vyvstává ten výsledek. Na jednu stranu je to pochopitelné. Když vidím třeba Ježíše a Marii a vidím ji v různých kontinentech, tak vidím, že jednou má šikmé oči, podruhé má tmavou pleť, potřetí je nějaká jiná... a vlastně je to tak v pořádku. Člověk si chce tu zvěst jakoby přiblížit k sobě, k svému stavu, ale ve skutečnosti je to nadlidské, nadosobní. Takže co říct nakonec? Naštěstí vždy přichází pokračování - jednou za 2000 let - a děj se vlastně opakuje: lidé napřed nedůvěřují, protože jsou zvyklí na jinou kaši, která se jim stala každodenní součástí, pak přijde ten nový, je vnímán jako buřič, protože neříká stejnými slovy to, co zdánlivě jeho předchůdce, i když říká totéž. Je například krásné věnovat se studiu kumránských svitků nebo evangeliu esénů a sledovat jejich souběh s učením Zezulky, kdy vzpomínám na svoje velmi, velmi silné niterné pocity, neb jsem v této chvíli najednou cítil, že dlím jakoby vedle něj. A je to proto, že tyto texty mají svůj původ v rané době, ještě blízko jeho zrodu, a tedy já, stojící blízko jeho zrodu dnes, vlastně musím logicky zažívat totéž. Za 100, 500 let to bude jiné, za 1000 let, ale přesto doufám a věřím, že v této periodě Platónského roku bude upřímná snaha lidí, aby - padni, komu padni -zachovali co nejčistší průchod. A za to se taky modlím.

 

DOTAZ: Jaký máte názor na čtení z palmových listů? Setkal jste se někdy s nějakým indickým čtečem těchto listů? Tento dotaz je spíše taková zvědavost pro zpestření vašich přednášek, ke kterým jsem se dostal v nedávné době a jsou... a takové a makové.Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: No, poprvé jsem se setkal s existencí palmových knihoven před desítkami let, v hlubokém socialismu, komunismu, nebo co to bylo. Jednoho dne, když jsem přišel zase k Zezulkovi, tak udělal to, na co - se přiznám - jsem se těšil po celou dobu mé výuky u něho. Věděl jsem a cítil jsem, že se naplnil čas už jenom v tom pohybu, když vykročil směrem "tím" směrem. A ten směr byla obyčejná dřevěná skříň - teda "obyčejná", taková docela pěkná, rodová. No a tu skříň otevřel - a tam byly takhle štosy těch různých jeho knih a dalších věcí - a tak se tam tak jako podíval, něco vzal, vytáhl to a přinesl mi to a řekl:"Nechtěl byste se na tohle podívat?" No, to byl vtip, protože jsem vždycky velmi chtěl. Vždycky vzpomínám, jak jsem si tu svátost odnášel se srdcem naplněným radostí a vlastně očekávání. A jednoho dne tedy takhle šel k té skříni, otevřel tu skříň a dal mi takový spisek a ten spis se týkal palmových knihoven. A dal mi to s podivným úsměvem a řekl pár slov k tomuto tématu a zároveň řekl, že to je pravé, že to není podvod. Tak jsem si to přečetl a strašně mě to zaujímalo, ale co se dalo dělat dál? Že bych nějakého čteče palmových listů potkal, to by bylo asi stejné, jako potkat ve Vltavě Loochnesku. A tak šly roky dál. A za pár desetiletí přišla revoluce. A najednou první návštěva čtečů. Tak stojím ráno, už nevím od kolika - na mě výkon, asi v 6:00 hodin nebo já nevím - frontu na to, abych se přihlásil, že chci čtení. Byli jsme tam asi čtyři nebo jeden, já už nevím. Nikdo nevěděl, co jsou to palmové listy. No a tak jsem se zapsal, šel na čtení, to čtení bylo velmi pozoruhodné.No a tím začala celá ta věc. Postupně pokračovala, až nakonec přišla první cesta do Indie, zcela bez souvislosti s tímto. Můj přítel mi zprostředkoval pomoc jiného přítele v Indii, který byl členem ambasády a ta ambasáda byla v té době zrušena a on měl čas. Byl to úžasný člověk - byl to černoch, indický křesťan. To byste nevymysleli. Mimochodem o palmových listech měl svůj vlastní názor, rozumíte, "nesmysl" a tak. Jinak byl úžasný. To byl člověk, kterého byste mohli vysadit na Měsíci a do půl hodiny by vám přinesl cokoliv, naprosto neuvěřitelně. Měl taky docela někdy obtížné povinnosti - byl to ten člověk, který,když se stalo neštěstí někde, třeba někde nějaká havárie nebo něco vybouchlo, tak tam šel, aby šel zjišťovat, jestli tam není Čech. Mimo jiné vozil velmi mnoho významných našich osobností po Indii, jako později i mě. No, neměl co dělat, tak jsme sebrali jeho diplomatický vůz, což nám hodně pomohlo - v té době totiž Indie ještě byla jiná než dnes - na hranicích mezi státy stály ozbrojené kohorty čítající klidně 15 samopalníků, museli jste předložit doklady - a tak dále a tak dále. Bylo to v souvislosti i s tím napětím, které tam občas je, a náš diplomatický jaksi povoz a další nám hodně pomáhaly. A tak jsme cestovali po Indii. Bylo to úžasné. Bylo to nesmírně levné, za pár korun jsme projeli celou Indii, někdy i několikrát, nebyly žádné značky, cesty strašné. Když jste jeli počtvrté kolem stejného místa, tak už vám bylo něco divného. Ovšem po stokilometrovém okruhu, pozor. Tohle všechno jsme tam zažili. Skončili jsme v korytech řek, když jsme projížděli brody přes řeky tím docela nevelkým vozem, to nebyl žádný offroad. A tak dále a tak dále. Zažili jsme hodně legrace. A jednoho dne, najednou nedaleko od chrámu v daném místě cedule:"Nádí". Tam sedí, stojí takhle chlap a kouká a usmívá se. My zastavíme dole a teď se tak čtvrt hodiny dohadujeme, jestli je to podvodník, nebo to není podvodník - protože je tam hodně podvodníků - a teď jsme viděli, jak ten chlap začne dělat... až se tak docela mračí. No dobře, tak nakonec jsme řekli, že to zkusíme. Vylezli jsme nahoru a já jsem, s velkým zadostiučiněním tedy, koupil čtení i pro něj. Udělal jsem to trochu jako škodolibě, protože on jako křesťan a tak dále tomu nevěřil, rozumíte. A bylo to zajímavé. Dali jsme prst, oni odběhli dozadu, tam byla knihovna, velká docela a byl to takový jako společenský dům. Bylo tam velké nádvoří, velký - jak to nazvat? ne nádvoří, atrium - velké atrium a tam měl svůj vlastní příbytek ten čteč. A on mě vzal k sobě domů. To bylo úžasné. Ukázal mi rodinu, předky u oltáříku a to bylo strašně skromné - postel, stará televize rozpadlá, rozebraný přehrávač jenom bez skrytu - chudoba, chudoba šílená. A nádherný člověk. A tak za chviličku přinesl listy, pak jsme je hledali, v nich ten správný - to se vždycky dělá - a začalo čtení. U mě to bylo úžasné, to je to čtení první v Indii, kdy jsem vám říkal, že nádí říká:" Vy jste lékař, který k nám přijel studovat naší vědu, náboženství a kulturu, ale vy jste zvláštní druh lékaře, neb nepodáváte žádné léky, ale vaše síla je v rukou. " Tak mi řekněte, už jenom tohle, rozumíte? V životě jsem ho neviděl, on mě taky ne. Nemá žádný počítač, nemá žádné - a navíc jsem mu nedával občanku ani pas. Já jsem mu dal jenom otisk prstu, pravého. A pak přišlo to čtení, kde popsal můj život a to, co bude a nebude a tak. No ale teď to hlavní - ten můj kamarád. Tak jsme tedy otevřeli, našli list,kdy se začalo číst a teď já jsem s úsměvem pozoroval, jak mu tvrdnou rysy. V tom zápisu z těch listů bylo přesně - kolik má dětí, co s kterými řeší, co s manželkou a další a další, velmi osobní, přesné informace. No tak jo, tak jsme skončili - mimochodem bylo strašné vedro, vypadl proud, jako vždycky, i Indům bylo vedro - to jsem poprvé viděl, že Indové nesnášejí teplo. No tak ono tam mohlo být přes 40. Tak jsme přešli ještě na druhou stranu domu, na severní stranu, kde byla malinká místnost- to jsou místnůstky, já nevím 4 na 3 metry, takhle. No úžasné. A tak jedeme od toho čteče a teď - tak on tam tak jede a za čtyři kilometry najednou pustí volant, začne mě plácat po zádech a hurónsky řve, celý nadšený, a děkuje mi. Takže to bylo nádherné. Má to i smutný dovětek - jsem vysoko v horách, skoro na vrcholu hory. Tam sedím - nebo dokonce na vrcholu hory to bylo, myslím - a teď najednou se ozve, zazvoní telefon a můj známý z Austrálie mi volá:"Je s ním zle, už tři dny má vysoké horečky, nemůžeš s tím něco dělat?" Tak jsem udělal, co šlo, ale bylo pozdě. Zanedlouho potom umírá. Umírá na horečku dengue, která sama o sobě není vždy smrtná. Sám jsem jí prodělal -no, tak bylo to blízko. A na tom bylo zvláštní, že ten nádí jemu neřekl, kolik má času před sebou. A tak byl šťastný. Tak se udělala sbírka, přispěli i další, třeba z diplomatického sboru, protože po něm zůstala dcerka a manželka, tak ta dcerka snad díky tomu mohla vystudovat. Tak doufám, že se jim daří dobře. Taky jsem přispěl. Takže doufejme, že je mu, tomu mému příteli, tam na druhé straně dobře. On byl velký srandista a pro každou špatnost. Byly to úžasné zážitky. Hledal jsem jednu horu, na které jsem kdysi v minulých životech žil. Snad tři dny jsme jezdili, skončili jsme až v pralesích, prostě neprůjezdných, v koncových vesnicích. Zas to všechno bylo nějak seřazeno. Přicházíme k rodině - poprvé jsem viděl vlastně pralesní indickou domácnost -to byste nevěřili, jak ta paní tam měla uklizeno, vyčištěné nádobí, no a přístřešky jenom takové, jenom nic. A chlapec pomlácený - lezl nad palmu a spadl, tak jsem tam byl právem. Pak jsme šli dál a nakonec se nás ujal takový menší chlapík, on to byl starosta té vesnice, a tak nás provedl tou vesnicí, se všemi jsme se tam seznámili, tak trošku jako, kolem dokola, úžasné. Vzpomínám na něj, chybí mi - stejně jako mnoho dalších. Pak přišlo mnoho dalších čtení, u mě i u ostatních, které jsem mohl pozorovat a začal jsem pomalu chápat ten rozměr palmových knihoven. Nevím, jestli ho chápu dnes. Viděl jsem to, co bylo logické, čili je tu opět Gaussova křivka - jistá část čtení je nepochopitelná, nepopsatelná naprosto přesná, včetně dat, jmen, konkrétních údajů, jistá část se posouvá v čase, jistá část se nenaplní, jistá část je úplně špatná - nepatrná. Vždyť taky ty palmové listy nepsal jeden člověk. Jeden to zahájil, ten meditoval, byl to riši, chtěl poznat Osud. Dokázal to. Vytvořil nauku a ti, kteří šli v jeho šlépějích jako žáci, v průběhu dalších období napsali knihovnu s vědomím, že bude sloužit ve velmi těžké době, kdy lidé zapomenou, že jsou lidé, zapomenou základní pravdy života a budou se hnát jen pod rozumem ke svému zničení. Tak takto se pokusili - přes ta tisíciletí - té době napomoci. Skoro jako ten Přinašeč. Protože když člověk, který je soudný, uvidí tuto možnost třeba při svém čtení, uvidí tu přesnost, která k němu jde prokazatelně přes tisíciletí, tak nemůže zůstat býti stejným, protože těch možností, které se za těch tisíc let udály, je nekonečné množství, ale on ten riši popsal váš konkrétní osud. Začněte přemýšlet. Jak to je s tím osudem? Jak to je s mojí vůlí? Se svobodnou vůlí, s vůlí Boží? Jak se to doplňuje? Jak se to navzájem skládá? Jsme determinováni a tedy nemá smysl se snažit? Nebo naopak? Je tu kauzalita nebo také ne? Je tu další a další pohled? A samo čtení tedy pomůže hledání otázek, protože to, co vás učili a mě ve škole, v tom případě je nepravda, nebo ne úplná pravda, přesněji. Takže to vyvolává otázky a tedy posun - posun lidského jedince. Každá doba má svoji módu a tak lidé nejednají podle práva a pravdy, ale podle toho, co se může, smí a co je "apetitlich" a co není "apetitlich", abychom nevypadali "divně", abychom se nezesměšnili či nějak jinak. Ale pravda se musí hledat s čistým srdcem, s otevřeným hledím. Tak a teď druhá část dotazu:

 

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Vyčerpání z práce, nedostatek spánku, začal jsem se třást, poté se přihodilo pět dosti těžkých osobních situací, poté jsem se sesypal, roztřásl. Půl roku nemocenská, chronická isomnie diagnostikována, nakonec psycholog, následně psychiatr. Únavový syndrom, porucha přizpůsobení, úzkostně depresivní reakce, reakce na stres - chvění třes, neurostenické projevy. Tyto situace se týkaly mých vztahů. Samozřejmě už během života jsem se setkal s rozchody a úmrtími a podobně, ale tentokrát jsem poznal skutečnou bolest, smutek, lítost, nenávist, zklamání. Nedokázal jsem odeslat e-mail, jenom jsem brečel ležel na zemi, třásl se. Nebyl jsem schopen žádné činnosti - dobré ani špatné věci. Byl jsem zneutralizován. Cítil jsem kolem sebe energie, které mi zabraňovaly v jakýchkoliv negativních reakcích na osoby, které se mé, této super karmy účastnili. Do této doby trpím žaludeční neurózou, psychosomatickým sexuálním blokem, musím však říci že můj stav se za tu dobu zlepšil. Jsem si jist, že šlo o karmickou záležitost, dle sledu událostí a osob zainteresovaných. Během života jsem se setkal s astrálním světem, dokonce astrální útokem v bdělém stavu, ale tentokrát jsem si říkal, že to do tohoto života nepatří, a tak jsem to neřešil. Nyní jsem přesvědčený, že to, co se mi stalo, se mělo stát. Jednou se v nějaké diskuzi na alternativě uslyšel, že někteří lidé jsou osudem na nějakou dobu zastaveni, aby poté mohli jít s jiným stupně vědomí pokračovat v životě. Slyšel jste někdy o takovému zastavení člověka v jeho životě ? Jaký by měl být další postup nastolení duševního a fyzického zdraví? Já jsem se vlastně stal tak trochu nedobrovolně před dvěma lety abstinentem, ze dne na den. Musím říci, že mi alkohol vůbec nechybí a nekouřím od svých 33 let, kdy jsem přestal také ze zdravotních důvodů z minuty na minutu. Moc vás všechny ve vašem centru zdravím a přeji mnoho úspěchů v práci a v životě.

ODPOVĚĎ TP: No, ano, děkuji. V tom vašem případě šlo o kombinaci - přinesl jste si skutečně, řekněmež, určité věci k řešení - ne jenom pro tento život. Možná, že to bylo poslední zastavení, kdo ví. Většinou se tyto věci roznášejí do větší délky, protože není smyslem osudu vás zničit -zub za zub - ale smyslem osudu je vám předkládat jednotlivé úkoly postupně tak, abyste je pochopili, aby vás vlastně nezničily, ale dovedly ke změně. To, co popisujete, je z druhé části i výsledkem vašeho zaměření. V jisté chvíli jste se stal vlastně závislým - neboli fanatikem - na určitých vlastnostech. A ty jste rozvíjel. Nakonec jste ztratil kontrolu. V té příčinné oblasti je to převaha minulých životů, v té projekční oblasti je to i vaše přispění. V minulém životě byla určitá, řekněmež, období diskutabilní a pak přišlo období, které bylo vyrovnáváním předchozí chyby, která se stala ještě několik životů předtím. Teď tedy doznívá chyba, která byla v té minulosti a která nastavila ten osud tímto způsobem. A můžu to říct jen pro to, co jste napsal. Když člověk přijme a pochopí tuto myšlenku, můžu mluvit. Napsal jste, že víte, že to muselo být. Mimochodem, je-li člověk postižen karmou, tak mnoho z takových lidí v koutku duše, který je za "devatero horami", on to ví, on to tuší. Někdy se to projevuje takovým syndromem nejistoty, že podvědomě čeká, kdy to přilítne. A je to celoživotní, už od mládí. On vlastně neví proč. Ale my jsme stále napojení na toho velkého, ať už vědomě či méně. Tak dneska se mnoho změnilo, viďte. A nakonec zcela správně píšete, že ani ti, kteří vám statovali při vašem současném úkolu, nejsou prvotní příčinou, ale jsou nástroji, byť třeba nástroji s vámi svázanými, protože tyto vztahy, dluhy i ne dluhy se přenášejí přes hranici zrození. A svým způsobem tedy ten váš příspěvek je velmi pozitivní, protože daleko důležitější než to, co zbyde po zdravotním průšvihu na tělesných funkcích, tak mnohem důležitější je to, co zbyde ve vaší duši, ve vašem srdci. To srdce se bude rodit dál. A v jakém stavu bude, takový bude další osud. Dnes nás čekají roky zbytku života - někdy větší, někdy kratší - a to není tak moc, vzhledem k tomu, co nás čeká v budoucnosti: to jsou miliony let - jak u koho, zase záleží na osobní cestě. Samozřejmě, že zastavení na cestě životní je něco, co v té praxi jsem pozoroval mnohokrát. Máte lidi, kteří v minulém životě velmi duchovně pracovali, někdy až tak, že se stali tak trochu fanatiky - nemyslím teď fanatiky duchovními, ale fanatiky duchovní práce. Hodně uběhli. A když dlouho běžíte, pak vás začne píchat pod pravým žebrem a vy sednete na pařez, protože dál nemůžete. Tak se jim stane někdy, že v dalším životě sedí na pařezu a zdánlivě nedělají nic, jakoby ten život byl marný, ale on není, protože se potřebuji vydýchat. Pak naberou sílu a běží dál. Velké umění je běžet tak, aby mě vlci nedoběhli - jak zpívá náš ostravský bard. Když budete utíkat stovku za tři, tak vás ti vlci doženou. Když budete běžet pomalu, tak vás doženou taky. A když budete běžet rovnoměrně, tak je to správné. Ale to skoro nikdo nedokáže. Tak v závislosti na životních podmínkách - protože osudy jsou velmi různé - mohli jste třeba dnes žít v době temna a mohli tu pobíhat cenzoři, kteří budou nakukovat do vašich hlav:"Jak to myslíte, jak je to s tím Bohem" a tak dále. A když to bude jen trochu odstínku, tak už vás upálí, třeba. Nebo zase budete v jiné době - racionalistického šílenství, technicistní jaksi... no dost, nebudu pokračovat - kdy z člověka zbyde jenom robot, vlastně už je skoro jedno, jestli má srdce, játra a plíce nebo jestli by měl ten procesor desáté nebo čtyřicáté generace, vyšlo by to nastejno. Čili to není jaksi hana procesoru čtyřicáté generace, to je hana lidského propadu, kdy člověk přestává být člověkem. Rozumím vašemu - vašemu povídání. Velmi. Může to být i z jiných důvodů. My, lidé, v naprosté většině nedokážeme pochopit, proč jsou poskládány leckteré a ne karmické, ale všechny ostatní části osudu. Nedokážeme pochopit, co k čemu je dobré, protože nevidíme, co bude, co bylo jsme většinou zapomněli a to, co je, vnímáme velmi omezeně. To je docela špatná, velmi špatná pozice, rozumíte. Ale je správná, protože takto je to dáno našemu druhu. Až budete vyšší než člověk, budete chápat do větších hloubek - a ještě vyšší a ještě. Stejně jako na počátku je nějaký plaz, který dře břichem o bahno, aby později běhal po čtyřech a ještě později se postavil na zadní, začal konzumovat banány a tak dále. Takže všechno je, jak má být, a v tom všem lze vybírat cestě horší nebo lepší. Stejně jako se člověk naučí milovat některá schémata, může se naučit milovat i jiná schémata. Jediné, co to podmiňuje, je chtění, mít o to zájem, stát o to. Je-li vůle, je cesta. Vždy. Dobře, váš nervový systém byl těžce poškozen, to je pravda, ale přesto žijete a můžete vykonávat pravděpodobně ještě pořád o mnoho víc než vaši bratři a sestry v ještě těžších souvislostech. Ale i oni musí žít a žijí. Takže člověk by si občas měl promítnout dívku, která nemá ruce a má jenom nohy a těmato nohama dokáže kreslit, vařit, či dělat jiné věci -to, abyste si více vážili tohohle.

No a to je všechno. Uvidíme se za necelou hodinu při našem společném duchovním obřadu ve 20:00 h. Děkuji vám za otázky.

A ještě jednu věc bych vám rád ukázal - ale že už dneska tak přetahuju - podívejte, tohleto je to, co vás po 30. březnu, doufám, potěší. Je to velmi kuriózní název knihy, vidíte tady - a je to to, co mě můj milovaný učitel na závěr svého života dal jako vzkazy. A já tam píšu, že když jsem to poprvé četl, poté, co odešel, tak jsem ronil slzy, protože ta láska, která je směřována k té pomoci v tom dalším činění, je nezměrná a ne-lidská - to není láska, která něco očekává, je pro něco a tak dále. Takže po 30. březnu kniha, která se jmenuje jako symbol a je tam v závorce pro jistotu napsáno: Otazník. To jsem vám chtěl ukázat. A to už je všechno, opravdu. Nashledanou.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.