www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ – Společenství Josefa Zezulky
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 14. 2. 2022

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 14. 2. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

14:53 – Úvod

15:23 – Miluji oblohu, mraky a vítr, ale můj bratr vítr nenávidí.

19:05 – Není to již sebevražda, když vědomě ukončila život? (Manželka jednoho duchovního mistra po rozhovoru s ním, usedla do sedu a odešla)

21:19 – Nějak se neumím smířit s tím, že někteří dobří lidé dopadnou až příliš tvrdě za občasné pití alkoholu, jak je ukázáno ve filmu Náš domov?

34:27 – Nemám jasno, zda přijmout očkování či nikoli. Informace a dezinformace mi neumožnují se rozhodnout.

38:26 – Jak brát život, když se nic nedaří? Jako by člověk vždy, když do něčeho šel, bylo to s komplikacemi a překážkami. Co mu tím život říká? Co má pochopit a změnit?

47:25 – Dotaz k vývoji a koloběhu života.

52:23 – Povedla se mi vyfotit zvláštní fotografie, posílám Vám ji.

53:49 – Mám obavy z léků, které obsahují živočišnou složku.

57:55 – Má kámen své vědomí a může se jeho energie převtělovat? Jakou nejmenší částí jsme my lidé na počátku byli? A když se stane bytost vším, musí jít opět zpět třeba do mravence?

1:05:22 – Jak předejít siamskému zrodu v dalším životě? Jsme se sestrou pro sebe velkou oporou a máme se velice rády. Když jsme jedna od druhé, velice si chybíme.

1:06:46 – Proč jsou v Tvůrčím díle války, koncentrační tábory a jiné hrůzy? Je opravdu nutné, abychom prožili osud v otřesných podmínkách?

1:13:25 – Rozloučení, pozvánka na duchovní shromáždění


Přepis videa:

Pěkně vás vítám. Máme tu další z řady online přednášek Duchovní university Bytí. A já se pokusím reagovat na vaše podněty, a vy sami si uděláte vlastní názor, tak jako vždy. A tak, abych byl schopen předávat učení svého mistra, duchovního mistra Josefa Zezulky, abyste z něj mohli mít prospěch - pokud to ovšem budete chtít a pokud toho budu schopen. Tak, začínáme. 

DOTAZ: Miluji oblohu a mraky. Koukáním strávím i několik hodin, občas za doprovodu komentáře ze strany rodiny, jak můžu takto marnit čas. Miluji vítr, když mi cuchá vlasy nebo když rozšumí listí stromů. Tady na Vysočině vane často, a poslední týdny hodně silně. Bratr vítr nenávidí. Říká, že z něj jednou dostane infarkt, a hodně sprostě mu nadává. (TP: Ještě, že to nepíšete.) Řekla jsem bratrovi, že ho „existence“ potrestá, jednou si ho odnese tornádo. Nemám žádné otázky, ani nevím, proč tohle píšu. Asi jen chci potěšit. Děkuji, a tak dále. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, až na to tornádo, protože on ten bratr si to srovná, až přijde jeho čas, a pokročí. A bude vnímat vlastně tu realitu světa více jako sebe. A pak už to nebude ten ošklivý cizí vítr, ale bude to anděl větru, a bude to on. A bude mít schopnost radovat se z přírody, z toho šumění například, to je nádherný zvuk, i já ho miluji. A vlnění obilí, když vidíte, jak závany větru pohybují klasy na poli nebo v trávě, a když vidíte vlny nebo cokoliv dalšího. Je to všechno projev toho Tvůrčího díla, Boží síla, která tady je. Člověk je částí toho celého Tvůrčího díla, a správně, pokud by byl normální, tak by se s ním měl identifikovat. Což neříkám, že bratr není normální, protože bratr vyrostl v době, která není normální. Zvítězil zde egoistický rozum, který povýšil člověka v jeho komplexu méněcennosti na něco nej, nej. A ten člověk jen ničí a ničí (vedle toho, kdy také pomáhá). No, a tak neměl asi dost i podnětů, neměl dost vzorů, nebylo kde vzít. No, z dlaně chlup nevytrhneš. A tak řada lidí je vlastně ve svém životním vývoji a duchovním vývoji nesmírně vlastně omezená. A to vzděláním, které ne vždy směřuje k té moudrosti. A často je to pouze memorování nějakých poznatků, které kdosi udělá, a které vlastně ale nevedou k té syntéze a sjednocení, úctě před chrámem světa, přírody. S úctou vlastně bysme se měli dívat na všechno živé, co je kolem nás. Neměli bysme to prostě vnímat jako něco podřadné, protože my jsme toho částí. A to částí, která je na tom závislá, bohužel. Čili, nemůžeme žít, aniž bysme vnímali to okolí, příliš dlouho. Většinou to skončí po nějaké době. No, záleží na tom, jakou silou to nevnímáte. Když máte své řekněmež (jak bych to nazval), své duševní obzory posíleny těmi malými páčkami, kterými hýbáte, a hydraulické válce všechno dělají se silou mnoha tun, pak je to rychlejší. Když jsou to jiné postupy, trvá to déle. Takže, přeji bratrovi všechno nejlepší, a on si na to přijde. Vzpomínám na sebe. V jisté fázi svého mladictví jsem se v lese ptal: "Proboha, co tady mám co dělat? Jsou tady stromy, no a co?" No, tak dneska už je to jinak. Tak, a dál. 

DOTAZ: Myslíte si, že je to správné, ukončit takto život? Není to již sebevražda, i když jsou jogíni? Mám na mysli to, o čem jsme hovořili dneska, že vědomě ukončil svůj život, odešel. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, já myslím, že to bylo v době, kdy jsem popisoval život manželky jednoho z velkých duchovních mistrů, a kdy vlastně ona s ním měla rozhovor. A po tom rozhovoru usedla do sedu - a odešla. To se občas stává. A to, co bych k tomu řekl, je hlavně to, že nám v této souvislosti nepřísluší soudit. Museli bysme být na té úrovni duševního a duchovního vývoje, abysme celé té věci byli schopni porozumět. Zdůrazňuji, že se jedná o tyto mimořádné, zcela mimořádné případy, které jsou v Evropě téměř neexistující. Ale tam, kde se lidé zabývali tedy velmi vážně duchovní praxí, bylo potom řekněmež několik možných schémat, která se realizovala. Toto je jen jedno z nich. Jsou tu třeba i zkušenosti těch, kteří upadli do svých stavů na řadu let nebo možná století, dokonce tisíciletí - jak se traduje. A v podstatě tedy obojí je možné. Jsou lidé, kteří prodlužují svůj život nesmírně, jsou lidé, kteří ho nesmírně zkracují, a jsou také Evropané, kteří si ho zkracují skoro všichni. Tam je to normální, to je společenské úzum. Protože v podstatě způsob západního stylu života přináší výrazné omezení života, přestože si jaksi klepe na rameno, jak je úžasný, že z těch čtyřiceti let to dotáhl na těch 60-70 let. Ale to je pořád hodně málo. Takže, je-li to správné, nesuďte, snažte se dojít do stavu, kdy to pochopíte. 

DOTAZ: Dobrý den. Mohu se zeptat na film Náš domov? Přemýšlím nad tím už hodně dlouho. Ten lékař odmítl lékařskou pomoc chudým. A rád si dal skleničku. Vím, že nemám právo to hodnotit, ale přijde mi dost tvrdé, na jakém místě se ocitnul po smrti. Já jsem abstinent (TP: To máte dobré.), ale znám spoustu dobrých lidí, i když třeba nevěřících, kteří si pivko nebo víno v malé míře dají. Nějak se neumím smířit s tím, že by se jim mohlo stát to také. Vykonali třeba spoustu dobra. 

ODPOVĚĎ TP: No, to máte tak. Ten problém je velmi reálný. A v podstatě se musíme vrátit ke kořenu věci. Jestliže někoho ničíte, například otravujete nějakou látkou, zabíjíte, či jinak, tak jste vrah. A jestliže to děláte sobě, tak jste nevědomý sebevrah, protože minimálně zkrátíte svůj život. Tak tím kouřením každý druhý dostává rakovinu (dneska už možná každý méně než druhý) a snižuje se průměrný věk u kuřáků, a to výrazně. A i jinými škodlivinami si takto ničíme život, a to zejména třeba jak složením stravy, tak třeba alkoholem. V podstatě tedy toto konání (vědomé, či nevědomé) je v podstatě nevědomou sebevraždou, nebo vědomou sebevraždou. Je pravdou, že je tu mnoho odstínů vážnosti toho konání. Protože jistě, že na tom bude jinak člověk, který nemá dost informací a je veden nějakým zvykem a okolím, a není schopen posoudit objektivně. Nestačí mu na to inteligence nebo něco jiného. A bude tedy brát ten profit z toho, že když se trošku ovíní, nebo dá si jiné alkoholy, že se mu ulehčí na tom, na té duši, že bude společenský, nebo..., a tak podobně. Protože to odstraní jeho komplexy, tedy přestře je, ne odstraní, ale ono to ty komplexy zmírní. Najednou je tak trošku více jedno. No tak ano, ale jakmile se to dozví (nebo ví o tom) a začne to konat přesto, tak už je to vlastně vědomé poškozování. A to už je mnohem jaksi horší z hlediska toho dopadu toho činění. No, víte, život je posvátný. A život je něco, co jistým způsobem je nejblíž té Boží tvořící síle. A jestliže tuto tvořící sílu tímto způsobem poškozujeme, jdeme proti ní. Což máme právo, chceme-li, ale zároveň musíme počítat s tím, co bude následovat. Ten osud nás bude vést k tomu, abysme to nečinili. Protože zkusme si promyslet, jaký je důvod, si dát tu skleničku alkoholu. Já nevidím žádný. Jedno pivo vám sebere tisíce neuronů. No, tak máte jich hodně, ale po pár letech už to je vidět. Působí do látkové výměny, sodíkového..., a tak dále. Působí do dalších struktur, hormonálních, dalších. No, proč? Je tu zdravý, svůj člověk. A teď ten člověk za cenu ještě ke všemu dosti velkých (kolik lidí jen propilo svoje chalupy), za cenu velkých finančních nároků si vlastně ubližuje. A teď je to tak - když budu pít jedno pivo po obědě, tak budu říkat, že nejsem alkoholik, že to je občasná konzumace alkoholu, a že se o nic nejedná. Ale ono se jedná. Ono i to jedno pivo obsahuje dostatek alkoholu na to (tedy nervového jedu), aby ovlivnil přesnost fungování vašeho nervového systému v řízení vnitřních pochodů a procesů vašeho těla. Je to nepatrné. Jistě, že po jednom pivě za týden nebudete umírat, to ne. To by bylo potřeba mnohem více piva. Když to ale vezmu na průměrnou spotřebu v České republice (což je myslím mnoho desítek litrů alkoholu), no, tak to už jistě musí mít nějaký dopad, protože ne všichni pijí, samozřejmě. A když mluvíme o průměru, tak to znamená, že někdo ho vypije násobky, no a někdo jiný zase ne. Nedávno jsem mluvil s rybářem (a lesníkem, a tak dále), a on mi chtěl věnovat láhev slivovice. A já jsem mu musel říct, že prostě pro to nemám užití, ledaže bych to použil na mazání. On řekl, že to je škoda, a nic mi nedal. Ale hlavně (když jsem mu sdělil, že jsem 40 let nepil), že jsem takovej divnej a podivnej člověk. No, tak opravdu jsem viděl, že to je poněkud za hranou jeho běžné zkušenosti. No, duchovní lidé totiž nikdy nepijí alkohol. Nikdy, v žádném případě. Protože duchovní lidé nikdy nemůžou jít na stranu té negace, byť proti sobě. Nemohou se ničit, nemají na to právo, stejně jako kdokoliv jiný. Ale duchovní člověk si to uvědomuje mnohem jaksi niterněji a mnohem jasněji. Mnohdy se ti lidé vlastně předhánějí ve svých partách mezi sebou, jak prostě toho vypijí víc, jindy se vlastně z toho stává jakoby společenská záležitost. Oni si popovídají, mají spolu prostě tu slezinu a cítí se dobře. To je všechno v pořádku, až na to, že se necítí dobře jejich játra, jejich mozek a neurony obecně, protože alkohol je nervový jed. Je tak jedovatý, že i jeho producenti (tedy kvasinky) snesou jen malé procento. A jestliže v roztoku stoupne poměr alkoholu, tak kvasinky "scípnou". Prostě to jsou jejich hovínka, těch kvasinek, rozumíte - ten alkohol. A tím pádem je řečeno vše. Čili, ti, kdo vyrábí alkohol, je-li ho moc (jako svůj odpad - tedy ty hovínka), tak chcípnou. No, a ten člověk, ten je docela odolný, takže si ten alkohol ještě zkoncentruje, no, a pak holt si dááá. Dej si - ááá! No, úžasné, roztomilé. "Na zdraví" se říká taky, což je jeden z nejúžasnějších vlastně nesmyslů, který tady je, protože každá sklenička tvrdého alkoholu rozhodně na zdraví není. Ale i vína. Představte si, že poslední vědecké názory konečně došly k tomu, že i víno a nízko tedy alkoholové nápoje jsou neprospěšné. No, ale teď se na mě asi zlobí strašně půl republiky, hlavně ti, kteří ho vyrábějí, a ti, kteří ho pijí a milují. A já to chápu. Milovat můžete cokoliv, můžete být milovníci třeba brandy nebo já nevím čeho dalšího. No, tak to je vaše právo. A zase právo druhých je tedy nepít. No, když se podívám na ten soud, který tady je, tak vlastně mi nepřipadá docela nesmyslný. Protože on tou zkušeností po určité době zamezí tomu, aby si živé, zdravé lidské bytosti takto škodili. Což je ohromné plus, protože člověk, který se vlastně tím alkoholem napájí, má hned několik škod. Ta škoda, která je viditelná nejvíce, je škoda ta hmotná. To znamená, že vidíme ty změny v tom organismu a v nervovém systému. No jo, jenomže to je ta menší škoda. Ta větší škoda je škoda, jak už jsem říkal, duchovní. A to není legrace, protože tento vlastně zvyk způsobuje jakoby odvedení od toho hájemství toho Otce. Protože, jak už jsem řekl, mu tím vyjadřujete poněkud tedy odmítavý postoj. No, máte právo to dělat, ale zároveň má i on právo vás jako děti vést. A ona ta cesta alkoholu, která může trvat několik životů, není vůbec jednoduchá. Umíte si představit například alkoholovou demenci? Nebo, nevím, například velmi časté jsou poruchy slinivky břišní. No, víte, jaké jsou z toho stavy? To je velmi špatné mnohdy. Jsou tu poruchy další, orgánové i jiné. Ale pořád - ta duchovní porucha je nejtěžší. Člověk je tu proto, aby byl kladným tvorem, aby sloužil všemu, co je kolem něj. A alkohol mu bere jasnost a ostrost jeho životního vjemu. On je potom vlastně obluzený. A tak nemůže dosáhnout vhledu třeba mistra, který vnímá široce celý svět jako sebe. A to má své důsledky. Toto vykládat vlastně nemá ani smysl, protože když to nastane, tak to bude, a vy budete vědět. Takže, až budete cítit potřeby kytky, která je vedle vás, až budete cítit potřebu zvířete a jeho život zcela samozřejmě, i listu trávy, budete na dobré cestě. Budete součástí této planety, této Země. A do té doby budete dělat řadu věcí. A bude to tak dobře, protože všichni nemůžeme jít stejnou cestou. To je osobní svoboda, která nám dává tu možnost vyzkoušet. A tohleto je mzda této cesty. Takže, Náš domov byl popsán zcela přesně, zcela. A to, proč skončil mezi těmi sebevrahy, v tom blátě (ten úžasný osud tohoto lékaře, který měl krásnou klientelu, služebnictvo, ženu, děti, společenské postavení), to nebylo jen kvůli těm chudým, které odmítl léčit, ale bylo to hlavně kvůli tomu, jak si zašel prostě do té kavárny, tam si dal ten koňak, a tak dále. On o tomhle... Toto slyší zas jen ti, kteří to mají. Protože kdybyste konali ze strachu (spíš tedy nekonali), taky to nebude dobře. Máte-li chuť to činit, pak to budete činit, a ponesete důsledky. Z toho se poučíte. Když se jenom ukázníte... Kdybych vám popsal, jak to vypadá (což nesmím), bylo by to hned. Pakliže byste začali vnímat, že bych mohl mít pravdu (což zase je problém, protože jaksi ta důvěryhodnost sdělení velmi souvisí s tím, kdo sdělení přijímá), takže kdybyste třeba uznali, že by to mohla být pravda, mnohokrát byste se nenapili. No, ale ono je toho víc. 

DOTAZ: Ozval se mi můj lékař s nabídkou očkování (TP: Jéžiš.) proti covidu. Chvályhodné, ale nabízí dvě možnosti, dva názvy, dva výrobce, dva různé postupy. Úmyslně neuvádím názvy, jde mi spíše o obecnější pohled na problém. Nejsem v této oblasti vzdělán, a dostupné informace i dezinformace mi neumožňují odpovědně posoudit a rozhodnout se. Nejen pro tu kterou očkovací látku či výrobce, ale i o přijetí svým způsobem cizorodé látky do orgánů vůbec. Zvláště, když toho tak málo víme dokonce i tam, kde bych očekával hlubší informovanost. Kampaň pro cokoliv byla vždy něčím podezřelá, a podobně se mi to jeví i dnes. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, musíte všichni myslet jako Zezulka. A pokud nebudete, tak uvidíte, protože Zezulka je jediný správný. Tak to je tak asi ekvivalent toho, co tady naznačujete. Ale tak to samozřejmě není. Podívejte se, to je věc osobního rozhodnutí. Informací máte dost, a tak užívejte svého citu i rozumu. To, že vám někdo něco říká, je sice hezké, ale musí to odpovídat i realitě. A pokud to neodpovídá realitě, tak je něco špatně, a musíme tedy o to více tu věc hodnotit a přemýšlet o ní. No, já sám žádné očkování nepotřebuji, já mám proděláno. Už jsem mohl i do hospody, kdybych chtěl, ale já jsem nechtěl. To byla trochu smůla, viďte, moci jít do hospody nebo do restaurace, a přitom tam nechodit. No, mám svůj covid za sebou. Mé látky (protilátky) jsou na úrovni 1850, poctivě jsem si je vyrobil, bylo to opravdu záživné. No, a pak jsem o věci přemýšlel, a tak dále. Hledejte tedy tu rovinu, kterou můžete. Obracejte se na odborníky z jedné, ale i z druhé strany, a nedejte nic na to, že je někdo označí za dezinformátory či podobně. Ono to ne vždycky bude pravda. Čili, hledejte odborníky na obou dvou stranách a posuďte, jak je odborně argumentováno zejména odborníky. Ten lidový názor může mít často velkou pravdu, lidé i jejich intuice mají velkou sílu. Ale tady se jedná o věc, která je trochu technikálií. A tak je to na místě, uslyšet jaksi rozbor od lidí, kteří přímo v té oblasti pracují (od genetiků a dalších), a z toho dělat názor. Čili, já osobně, jako vždy, jsem v těchto věcech velmi opatrný. No, prý se připravují očkovací látky, které budou bližší těm historickým. A přesto to nedokážu posoudit, necítím se na to vlastně dosti v těchto oborech vzdělán. Ale také se necítím být tím, kdo by měl jaksi dobrý přístup ke skutečným informacím. Proto se musím spolehnout na ty, kteří pracují. Ale znovu zdůrazňuji - nejenom na jednu stranu, ale i na druhou stranu. Opravdu to velmi zdůrazňuji. 

DOTAZ: Jak brát život, když se nic nedaří? Jako by člověk vždy, když do něčeho šel, že to bylo s komplikacemi a překážkami. Co mu tím život říká? Co má pochopit a změnit? 

ODPOVĚĎ TP: Máte hezký krátký dotaz, ale je hodně složitý. Je to o samotném osudu. Jsou lidé, kterým všechno vyjde na první dobrou. Vlastně se ani nemusí snažit, prostě něco začnou, a ono se to s úspěchem naplní. Jsou lidé, kterým to padá namazanou stranou dolů (ten krajíc), jak se říká lidově. A i to je podoba osudu. Velmi často, velmi (je to otázka právě té karmy, minulých životních činů), ten člověk nemůže a nesmí vědět, proč to tak je, aby to žil čistě, aby to přicházelo. Jindy je to také jistý způsob výchovy či životních okolností. Také někdy zkouška, ověřit se za těch těžších okolností než jenom těch krásných. Podívejte na ty velké osobnosti. No, tak není možno nevzpomenout Ježíše, bytost nejvyšší, nebo Mojžíše, Abraháma, a jejich předchůdců. A nejvyšší bytost, a ona vám přijde na tu Zem, a zažívá takovou hrůzu. Nakonec prý řekne: "Otče, proč jsi mě opustil?" Ale ono to tak docela asi nebylo, protože když se vrátí po té smrti na kříži mezi své učedníky, no, tak dává tím jiné, úplně jiné poselství. Takže, myslím si, že člověk má vytrvat, má to prožít. Stejně jiná cesta není. My lidé prostě nejsme stejní. Jsme velmi různí, máme různou historii, šli jsme různými cestami. Máme různý stupeň své inteligence - duchovní i běžné. A je to tedy obraz života sám - takový je život. Někdo nemá třeba peníze, nemůže je prostě v osudu sehnat. A pak třeba vyloupí banku. Za nějakou dobu se mu rozutečou, protože on nemůže mít peníze. A třeba ho ještě zatknou (pravděpodobně), a jeho život se ještě více zhorší, než byl předtím. To je svým způsobem rada. Čili, nemyslete si, že budete s osudem bojovat jinak než moudrostí, pokorou a pochopením. Není to o tom, že jste se dost nerozhodli ve své magii činění,  je to o něčem jiném. Je to o vlastní změně. A tak, pokud jste na úplně té nejlepší cestě, tak přemýšlíte o smyslu (jakoby), o smyslu, důvodu, a nad tím, co vám to říká. A z toho pochopíte i to, co po vás ten osud žádá, aby bylo ve vaší bytosti změněno. No, v dnešní době není mnoho moudrosti, životní moudrosti. I když je také, já vím, ale přesto. Ve škole vás jí moc neučí. Tam vás učí, jak něco udělat, sami. Ale ono je to ještě jinak. Člověk už nyní začíná pomaličku chápat, že jeho síly (včetně celé jeho vědy a techniky) jsou proti tomu velkému (proti přírodě, vesmíru) ničím. Viděli jste to třeba na té Moravě a v mnoha jiných případech. Žijete si, žijete - a pak přijde silný vítr. A během pár minut zničí úplně všechno, co jste doposud v potu tváře vydobyli. No, a není jak se bránit, je to prostě nadlidská síla. Nebo když se valí z přívalového deště dolů údolím vlna, nebo když se valí sesuv zemský nebo sesuv sněhu, když se valí požár nebo cokoliv podobného. Není v lidských silách tomu odolat, no, velmi často. A tak prostě nezbývá než pochopit, že osud je nástroj změny, a žít to, co je. Je to jako v těžké nemoci - ležíte na lůžku a nemůžete se třeba ani pohnout, nebo každý pohyb je nekonečná bolest. Nemůžete jít ani na záchod, nic. Musíte zadržovat. Je to hrůza. A přesto na tom lůžku musíte žít. A rozčilovat se, spílat, či jiné věci, by neměly smysl. Tak prostě počkáte, jak to dopadne, jestli je to vaše lůžko poslední, nebo jestli ne. No, tak je to i ve všech jiných případech. Je pravdou, že v době před technikou (která není špatná) byli lidé více pokorní. Technici se jim samozřejmě smějí, protože přece co je to za zpozdilost, modlit se, aby všechno dopadlo dobře, konat duchovní obřady a jiné věci. No, smějí se jen do té doby, než dojde na případy, které jsem zmínil, a mnohé jiné. Ve svých životech během několika málo minut můžete získat obrovskou změnu. Vzpomínám, když se mi na tváři zbláznila piha. Bylo jasné, že mám před sebou jen pár týdnů, měsíců maximálně. A tam člověk začíná účtovat, a ten život se velmi změní, rázem. To je jako blesk. Protože do té doby žijete v módu 1, a pak najednou to všechno zmizí. A je všechno jinak. No, takže vězte, že vždycky jsou lidé, kteří jsou na tom hůř než vy, téměř vždy - to by bylo hodně špatné, kdyby to nebyla pravda. Tak na to pomyslete, když si budete stěžovat na svůj život. Ještě pořád snad máte co do úst a snad na vás neprší. Mohlo by na vás i pršet. A zas - je to různé. Když půjde můj přítel do Himálají, nebude mít na sobě nic, a bude při mínus dvaceti. Ale jemu to vadit nebude. Když tam půjdete vy, tak zmrznete. A před tím se budete nějakou chvíli ještě klepat, modrat, a pak už nic. Čili, všechno je poměrné. Potřebujeme společnost, nebo také ne. Může to být tak, že nám nevadí samota, naopak, je nám velmi blízká. A jiný člověk se v samotě zblázní. A tak dále, a tak dále. Čili, uvědomte si, že i každý stav může být konzumován různým způsobem. 

DOTAZ: (TP: Takže.) Zajímá mě, jestli když je koloběh života, takže kruh a vše se vlastně pořád opakuje, tak jestli si ten, kdo teď je třeba moucha, tak jestli v dávných dobách (životech) byl třeba někdy kupcem Sámo? A prostě, že ten z toho kupce Sáma se dostal do tak vysoké bytosti, až přišel prostě do vysoké duchovní bytosti, a pak se stal celkem, a pak zase začal od nějaké buňky, a tak dále? 

ODPOVĚĎ TP: Aha, vy mluvíte o tom vývoji. No, to hodně lidí prohání, protože oni vlastně očekávají v podstatě odměnu. A to proto, že jsou odděleni, nevnímají svým způsobem ten cíl v jeho pravé podobě. Vznikli jsme z jednoty (nerozdělené jednoty), kde je vše, vždy a všude. Čas i rozměr tam mají jiný charakter. Je to univerzální existence - nekonečná. A pak ona se rozdělí a stane se mnohostí. Je pořád stejná, jen je tam to oddělení. A pak začíná život v době chladnutí vesmíru a přijdou ty mouchy, o kterých píšete. A pak kupec Sámo a kdo další, a pak ten nejvyšší. A pak návrat k tvůrci - splynutí s tím prazákladem. No, a pak zase v dalším cyklu znovu. Jenomže nekonečno je hodně veliké. Takže ono je to tak, že ač to nemůže být (i když o části nelze mluvit v nekonečnu, jakoby stejná část vždy je jiná), tak ale to splynutí na konci té cesty, když jste vším, znamená, že nemůžete rozdělovat. Vy je nemůžete rozdělovat na kupce Sáma a na mouchu, protože to všechno je jednota, to je jedna věc. Čas není v této souvislosti, a tak všechny ty časy (mouchy i Sámovy i další) jsou. Jsou naráz - tedy nerozdělené. A v podstatě tedy to, co člověk očekává, že bude vyšší, vyšší, vyšší, až nejvyšší, takže pak si tedy užije to božství a bude Bohem (nebo Podstatou přesněji). No, ale tak to přece není. Protože když jste vším, tak musíte být vším. Nemůže to být tak, že jste vším čtyřrozměrným, nekonečným, božským, a nebudete tím rozděleným, kauzálním. No, takže, nebojte se, je to správně. A v každém tom stupni to budete chápat stále více a více ve svém životě. Jakmile vaše duchovní cesta začne, což bývá tak od poloviny lidských zrodů, začnete po té cestě jít. Není to jednoduché, najít tu počáteční stezičku, a patří sem i chyba, pokus, omyl. Ale přesto to půjde dál a dál, a jednou stanete na konci. Tam ovšem budete mít naprosto jiný vjem, i hodnocení a chápání. Takže, nebude to špatně, nebojte se, nebudete trpět, že jste už tak vyspělí, že jste vším (skoro). Naopak, budete vším se vším majestátem, budete čistým krystalickým vědomím, které objímá vše, tedy se se vším sjednocuje, což je nejvyšší forma lásky. Tato láska nevlastní, tato láska je tím. Když něco vlastníte, tak něco máte, a to je vaše - třeba ta láska k něčemu, někomu. Ale tady je to zánik hranice mezi bytostným vědomým vaším a tím, co je vně. Takže to je trochu jinak. Tak, kolik máme ještě? 

DOTAZ: Přeji pevné zdraví. (TP: Děkuji, i já vám přeji všem pevné zdraví.) Dnes ráno jsem fotila v přírodě a na jedné fotografii v mobilu jsem doma po zvětšení objevila světlemodrou spirálu ve fialovém oblaku. Umím fotky přeposílat (třeba přes WhatsApp), tak mě napadlo, že si nechám udělat fotografii na papír a pošlu Vám ji na adresu Soukenická. Je krásná, to však posoudíte sám. 

ODPOVĚĎ TP: Děkuji, budete mě těšit, mám rozsáhlou sbírku duchovních fotografií. A bylo by důležité, abyste mi ještě sdělila, jestli ta fotografie nebyla dělána v protisvětle. Ne vždy je to na závadu, ale samozřejmě odrazy na čočkách někdy dokáží vytvořit hru šalebnou. Ale jak říkám, to není vždy tak. Fotografie mnohdy zobrazují velmi unikátní jevy a děje. A řada fotografií je vyřazena jako špatné fotografie, ale ve skutečnosti zobrazují něco, co není z tohoto světa. Tak když taková bude, tak budu mít radost, bude do sbírky. 

DOTAZ: Tohleto není docela pro mě dotaz. Lékař vám doporučil vitamín D3. Je živočišného původu. Různé doplňky stravy jsou také živočišného původu nebo obsahují složky živočišného původu (i na kosti). Mám obavy, že i mnohé léky. 

ODPOVĚĎ TP: No, tak my vegetariáni se většinou snažíme najít ty lékové formy, které (je-li ta volba) ty živočišné produkty neobsahují, nebo jsou získávány tedy milostivě. Já nevím, třeba včera jsem četl lékopis jednoho pozoruhodného léku, a ten obsahoval vlastně část - placentu, jelení placentu. A samozřejmě mě zajímalo, jak je ta placenta získávána. A ti výrobci tam ujišťovali v těch materiálech, že je získávána nikoliv násilím, ale tak, že přirozeně. No, tak to potom mně jako vegetariánovi usnadní tento lék brát, a tak dále. Čili, také záleží na tom, jaký je vlastně primární zdroj. Když bude cílem té formy (to je můj osobní názor, promiňte mi to, čistě osobní názor), bude-li ten zdroj vlastně primární, to znamená, že to zvíře bude zabíjeno proto, aby vznikla ta látka, kterou já budu konzumovat, tak je to jiné, než když je to v podstatě odpad od jiného činění, tedy chtění jiných, kteří vlastně to zvíře vedou k té smrti, a tak dále. Takže, je tu řada nuancí. Většinou existují tedy varianty, a tak se zkuste po této cestě vydat. Uvidíte, že nakonec je naleznete. V neposlední řadě je to ale také o tom, že máme využívat i přirozenou cestu, jak získávat látky do našich těl. Protože v podstatě je tu zase dvojí pravda. Ta léková forma vitamínu nebo jiné látky je umělá. To znamená, že se s ní člověk nikdy ve svém vývoji nesetkal, a že ve svém vývoji doposud (pokud žil rozumně) měl vždy všeho dostatek. Druhou pravdou je, že naše řekněmež současné zdroje jsou (anebo životní styl), jsou někdy omezující tyto látky, a pak to působí skutečně jako léčba - substituce. Když máme třeba neschopnost přijímat nějakou látku vrozenou, no tak pak musíme sáhnout po té umělé formě. Ale máme-li tu schopnost, tak ji zase nemáme jaksi oslabovat, protože by se nám mohlo stát, že bysme byli závislí na lékové formě, která by potom vytěsnila naši schopnost přirozenou - tyto látky tedy vytvářet nebo sbírat. A to by přineslo nakonec jistě velmi hazardní stavy. Představte si, že přijde nějaká porucha. A ty produkční závody najednou nebudou moci fungovat, ať už ony samy, nebo v distribuci, či nějak jinak. No, tak co potom? Nejste schopni získávat vitamíny již zcela účelně, vy jste tuto schopnost poněkud potlačili. Čili, začnete trpět těžkými formami avitaminóz či jiných látek. Čili, vitamíny jsou tady jako lék nebo jako pomůcka při přechodných obdobích, když není dostatek třeba přirozené potravy, ovoce, zeleniny, a jinak. Tak tam je to jistě na místě. Ale jako celoroční životní styl - toho nejsem příznivcem, opravdu ne. 

DOTAZ: Ptáte se, zda má kámen své vědomí a zdali se jeho energie může převtělovat. Jaká je nejmenší možná část, kterou jsme my lidé na počátku byli? A bytost, když se stane vším, tak pak musí jít třeba opět do mravence? 

ODPOVĚĎ TP: Aha, to je opět stejné, dobře. No, svým způsobem je vědomí základ čehokoliv, co existuje ve vesmíru. Je to mimo jiné i proto, že cokoliv, co existuje ve vesmíru (od molekuly, atomu, vyšších celků), je uspořádáno ve své silové kostře myšlenkou. Toto není lidská myšlenka, to třeba zdůraznit (abyste si nemysleli, že jaksi je to podobné tomu, co provádíte vy ve svých hlavách), ale je to jiný druh, jiné úrovně. No, a ta nejmenší možná část (protože vy uvažujete o této formě, čili bytostné formě), no tak to samozřejmě bude nějaký jednobuněčný útvar. Tedy aminokyseliny se zřetězí a vytvoří vlastně první buňku, která je schopna tedy metabolizování, která je schopna replikování, množí se dělením či jinak, a tak vlastně začíná cestu života. Je to to nejprimitivnější, podobá se to možná viru. To je docela úsměvné, takové velmi základní a primitivní části života, a jak nás prohání, viďte. Nás, nejvyšší zástupce (tedy jenom zde na Zemi, samozřejmě). No, a pak se ten proces složití, přicházejí vyšší, přicházejí tedy možnosti. Napřed je to zcela pasivní, pak to začíná být aktivní zvířecí svět, a pak začíná být aktivita i vývojová, ta je u části člověků. No, a do toho mravence klidně můžete, nebojte, třeba když je budete vědomě a záměrně dupat s pocitem radosti. No, to máte tak. Nejsem příznivcem těch východních nauk, kdy celý život je zaměřen na to, abych nezašlápnul mravence. Ale na druhou stranu, když jdu v přírodě nebo kdekoliv, tak se dívám, kudy šlapu, abych toho mravence nezašlápnul. Čili, dělám v tomto smyslu co je v mých silách, aby se tak nestalo. Ale když se tak stane, tak je to věc, která přichází osudem. Já jsem to nechtěl, a stalo se. Třeba mi ten mravenec vběhne pod botu, nebo v té chvíli jsem musel svoji pozornost posunout jinam. Takže, dívám se, kudy jedu svým vozem, vyhýbám se, jak můžu. Nejhorší je to, když vám třeba přijdou nějaké velké deště, a máte silnici plnou žab, například. Nebo slimejšů, nebo něčeho takového. Takže, to je potom problém. Musíme věnovat hodně velké úsilí, abysme se vyhnuli. Samozřejmě, že vědomí anorganické části má svůj život stejně, jako té organické, jen odpovídá té anorganické podobě. I planety mají svůj život (jako zástupci těch kamenů, o kterých mluvíte), protože i ony prochází tím cyklem Tvůrčí čtyřky, kdy jsou napřed plazmou, plynem, a pak obíhají, vázány na magnetická centra, která jsou v místě planet. Pak chladnou, dochází ke všem dalším změnám, jako jsou srážky a pohlcení černými děrami a výbuchy supernov a červení trpaslíci, a tak dále. To už je život, projev života té hmoty. A tak třeba když máte železo, tak je výsledkem procesů, které se děly v superhmotných objektech, kde dochází vlastně k transmutaci těch původně velmi lehkých prvků, které jsou, a které jsou logicky na počátku té cesty. Na konci jsou těžké prvky. Ty pak tvoří všechnu tu část. Je to křemík, vápník, a další, které potom se stanou tím, čemu vy říkáte kámen, tedy šutr. Na počátku toho šutru (zdůrazňuji) jsou ty velmi lehké látky - helium, vodík, a tak dále. Čili, to je projev toho vesmíru. A to vědomí té hmoty vlastně si nese tu cestu. A skončí zase další změnou, která znovu přetransformuje to vědomí hmoty. Jakoby se zruší kontinuum, a přesto se nezruší, představte si. Historie vědomí, které se někdy říká Akáša, je součástí vesmíru. Jenomže i vesmír prochází cykly - rozejde se, sejde, rozežhaví, zchladne. A to se opakuje. A tak vyšší stupeň Akáši je stupeň všech stavů, které kdy byly, jsou a budou. Čili, už to není vědomí jednoho tepu, jednoho cyklu (třeba chladnutí), ale je to vědomí všech tepů, které kdy byly, jsou a budou. Já vím, těžko se to poslouchá, že někdy tady bude jenom plazma, a nebude tady žádná Země, bude tu jenom žár. A na druhou stranu zase, že tu bude jenom chlad na konci dalšího cyklu. Že v celém vesmíru vyhasnou všechny slunce, všechno bude jen mrazivé. No, vzpomínám, co jsem zažíval, když jsem četl jednu knihu jako mladý hoch. Byl to tuším „Automobil Flammarion“. A on tam popisoval přesně toto. Sice ve své licenci a ve svém pochopení, ale popisoval toto. A vzpomínám na své pocity. Jak to, že by můj svět se mohl tak zásadně změnit - svět v kterém žiji, není navěky tedy, a tak dále. No nebojte, jsou to miliardy a miliardy let, vás se to opravdu, ale opravdu netýká. Ale přesto to tak je. No, a to stačí, pojďme dál. 

DOTAZ: Jak předejít siamskému zrodu v dalším životě (nebo v životech)? Jsme se sestrou pro sebe velkou oporou, máme se velice rády. A když jsme jedna od druhé, tak si velice chybíme. 

ODPOVĚĎ TP: No, ano. Máte-li dvě duše v jednom, nebo více tělech, ale spojených, je to většinou výsledek velkého ladění se k sobě. Tak tohle ještě možná až tak moc není, ale už se bojíte siamského zrodu. No, dobře. Ale to není o tom, že máte být trochu odtažití, ale musíte zachovat rovnováhu v tom vztahu. Čili, musí to být vědomí já, které přijímá s láskou vědomí té sestry. A pokud by docházelo k daleko hlubším způsobům (což bylo spíše v minulosti), tak skutečně se ty duše narodí tak blízko sebe, že jsou neoddělitelné v podstatě. No, tak často to není, anebo již dneska u těch případů vidíme i pomoc medicíny. 

DOTAZ: Proč jsou v Tvůrčím díle války, koncentrační tábory a jiné hrůzy? Je opravdu nutné, abychom prožili osud v otřesných podmínkách? 

ODPOVĚĎ TP: Na jednu stranu to nutné není, je to zcela zbytečné. Nic to nemůže přinést, jen bídu, utrpení a zlo. Jenomže - kdo koná tyto věci? Přece člověk. A člověk není nijak vyspělý tvor. Je to ještě, dalo by se říci, trochu více zvíře než lidská bytost. Přiznám se, i já přemýšlím někdy nad filozofií toho chlapa, který někdy něco rozhodne, a teďka tu svoji myšlenku prosazuje. A jestli lítá tady milion mrtvých nebo dva, to je jedno. A on má svoji myšlenku. Vzpomínám na to, když nějaký vojevůdce (ať za první nebo za druhé války) žene naprosto nesmyslně svoje vojáky do toho strojku na maso. A je mu to jedno, rozumíte? Nebo je neschopný, je hloupý, ale má vedoucí funkci. Vzpomeňme třeba z první války, jaké hrůzy se tam děly. Nesmysly, nesmyslné, no, nic nepřinášející. Třeba ty válečné akce - jen mlýnek na maso, nic jiného. Tak přemýšlím o těch lidech, kteří tohle konají, a vidím tu lidštinu, tu podstatu člověka. Vidím toho vůdce v mezinárodní úrovni, který prostě chce prosadit svou. Chce někomu něco ukrást třeba, nějaké zdroje, nebo něco jiného, území. No, tak o tom přemýšlím, no, jako Vy. Svým způsobem je válka odrazem nás samých. Jednak jsou tu ti, kteří ji tvoří, a jednak jsou tu ti, kteří ji mají ve svém osudu. Jsou si blíž, než si myslíte. Zpravidla je to jako kyvadlo - uděláš, dostaneš. V jedné chvíli seš ten, kdo tvoří, podporuje, nebo se raduje. Vzpomeňte na ty mládence, co jedou v tom vlaku v dobytčáku a jsou nadšení, zpívají a jedou právě do toho strojku. Jsou jiní, kteří se těší za to, že budou moci střílet a zabíjet. Budou se moci předhánět, kolik zabili nepřátel. Kolik otců rodin, chlapců, a tak dále, připraví o život proto, že někdo jiný má v hlavě zmatek. No, je to složité. Jeden z našich "troubadúrů" zpíval písničku Válka je vůl, vzpomínáte? Promiňte mi za ten výraz, ale ono to jinak nejde říct. Oni ti chlapáci, víte, kteří se holedbají a předhánějí v tom, kdo koho lépe zapíchne, to je často jenom komplex. Jiná věc je obrana. Když ten voják se postaví proti zlu, tak je to naprosto v pořádku. Jen to musí být zlo. Protože součástí válečných konfliktů je i to, že se vytváří falešná představa o tom, kde to dobro nebo zlo je. Vzpomeňme třeba na vysílač polský, viďte, nebo požár Říšského sněmu. Prostě se musí vytvořit nějaký důležitý důvod. Nebo vražda arcivévody, Ferdinand se jmenoval, tuším. No, a pak těch 200 milionů mrtvých. Pět kulí jako v Sarajevu paní Müllerová. No, vidíte. A má to i svoji logiku. Jak člověk se nebrání zlu, tak ono vykvete. Ti potentáti (třeba při první válce po té vraždě v Sarajevu) byli svázáni rodinnými vztahy, ať už to byl ruský car s Německem, či jinak. A oni vlastně ani netušili, že připravují takovýhle konflikt. Oni vlastně původně jej ani nechtěli, ale ono to nabralo směr. A všechny ty chyby, které se staly, a zdály se vlastně nevinné, nakonec přinesly tu hrůzu. Pak už přijde odosobnění, jednotlivá kolečka toho stroje začnou konat. No, takže nějak tak. Takhle bych nerad skončil, nerad. Ale žijeme v tomhle světě. Je to svět nároků, konfliktů. Tak nějak pozitivně na závěr. Žijete v Kalijuze, konci. Byla tu období trvající tisíce let, kdy na Zemi byl skutečný a nikoliv zneužitý mír (už to nebylo jenom slovo, které halilo opak míru, tedy válku skrytou do hedvábného papíru), kdy lidé žili v harmonii mezi sebou i mezi přírodou, a bylo radost žít. Nyní přichází doba, kdy se to postupně po krůčcích znovu vrátí - v době platónského jara. Bude to trvat ještě řadu století, možná první tisíciletí, dvě tisíciletí. A pak dlouhá řada klidu, klidu na duši, klidu v přírodě. No, a mezi tím celá ta hrůza té dekadence, toho vraždění. Ale bude to nakonec dobře, uvidíte. Tedy neuvidíte vy, leda v příštím zrodě, stejně jako já. 

Hodně štěstí, děkuji vám za pozornost a uvidíme se ve 20:00 hodin při duchovním obřadu. 

Jinak, počkejte, já tu někde mám ještě další... To jsem si tu někde dal, abych na to nezapomněl, tady. Takže, nejbližší živé přednášky (to, že začínáme už opět cyklus živých duchovních shromáždění), takže, nejbližší bude v sobotu 19. 2. ve 14:45 v Plzni, na starém místě, čili ve škole dopravní. A v neděli v Českých Budějovicích, opět na starém místě, od 16:15 v Clarion Congress Hotel na Pražské třídě. 

A pozor, v úterý 22. 2. bude koncert v 17:30 v Praze, tady v Soukenické. 

No, a ještě tady mám jeden termín potom další únorový - 27. 2., 14:45, Brno, Sono Hotel. 

Tak to jsou ty naše budoucí možnosti setkání. Samozřejmě duchovní obřady každý den ve 20:00 hodin a také pondělní přednášky online. Děkuji vám za pozornost, mějte se krásně.

 
  

 
       
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies