www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ – Společenství Josefa Zezulky
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 16. 7. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 16. 7. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

14:21 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

14:41 – Jsou andělé, víly a skřítci vyšší nevtělené bytosti? O vnímání světa, vývoji života…

20:03 – Mohl byste pohovořit o tom, jak nabírat vitální sílu stromů?v

23:23 – Jak pochopit prostorovou nekonečnost vesmírných sfér? Je tedy analogicky čas také nekonečný? Ale trvání Tvůrčího díla se mi zdá být konečné. Jde o problém horizontu poznání? Navede mě nová kniha? Nekonečno, kmitání Tvůrčího díla, silová centra vesmíru, kladná a záporná gravitace, horizont poznání, vesmírné sféry, vznik a zánik vesmírů…

35:28 – „Pravda a láska zvítězí.“ Nebylo by lepší používat přítomný čas – „…vítězí“? Také o vývojové cestě, karmě, rovnováze…

43:18 – Má zeměkoule a nekonečný vesmír vědomí? Rozdíl mezi vědomím a bytostí.

44:43 – Je v posmrtném životě dvojnost?

49:31 – Tazatelku chce opustit přítel. Proč ode mne všichni odcházejí? Problematika partnerských vztahů, osudové vazby.

51:56 – Je Voynichův rukopis opravdu kniha života, jak tvrdí paní Hanzlíková?

54:05 – Je možno dávat záznam z přednášek (když jezdíte po ČR) na portál přednášek? Jak se s Vámi setkávat?

57:56 – Je působení černých mágů v českých zemích karma republiky? O současné těžké době, globální krizi, uvolňování uhlíku, přemnožení lidí, naději…

1:16:13 – Rozloučení, přání – málo strachu a hodně moudrosti, biotronické působení.


Přepis videa:

Dobrý den, vítám vás při přednášce Duchovní university Bytí nultého stupně. Mám tu to, nač mám reagovat. Pokusím se, bude to předložený názor pro vás pro všechny.

 

DOTAZ: Bytost se postupně vyvíjí, přerozuje se do vyšších druhů. Duše přechází od bakterie přes rostlinu, živočicha a dále. Jak je to s bytostmi jako jsou andělé, víly a skřítci? Jsou to vyšší nevtělené bytosti?

ODPOVĚĎ TP: Obávám se, že většinou vyšší nejsou, protože někteří měří jen pár centimetrů, a to tedy opravdu není srovnatelné. No, tak jak odpovědět? Tak začneme od andělů. I vy se můžete stát andělem, až se zbavíte všech svých "-ismů" a všech svých hloupostí a nesmyslů a závislostí a manýr a agrese. Potom budete mít jiný vztah. Budete chtít, aby to šlo, a ne aby to nešlo. Když nepomůžete, nepoškodíte, nezničíte. No, ale k tomu je dlouhá cesta a mnoho lidí to nechápe. Až to bude, což je pro vás budoucnost, pak budete možná i vnímáni jako andělé. Nezapomínejte, že svět, který žijete, není vázán na to, co vy vnímáte. To je nepatrná část, dokonce ta nejmenší z možných. Je to vaše životní stopa. Začala zrozením, skončí úmrtím, pak se jde dál. Nejenom na téhle Zemi, ale na mnoha jiných se vyvíjel život v mnoha generacích, v mnoha civilizacích. Byly doby, kdy na této Zemi žili lidé, kteří měli šedesát centimetrů. Byly doby, kdy tu žili lidé, kteří měli možná hodně přes tři metry. Jak víme, čas není - z jistého pohledu. Tak když se vám podaří pochopit tuto věc, anebo je z nějakého jiného důvodu nedůležitá, tak v tom případě by bylo možno se s těmito bytostmi setkat. Jsou tu i jiná místa, kde se vyvíjel život, a koneckonců tam, kde dostoupíte určité civilizační úrovně a kulturní úrovně, tedy ne pa-úrovně a ne-civilizační úrovně, postupně dokážete jistě, tak dost možná, že dokážete překonávat hranice. I když dnes je to pro vás těžko představitelné, protože vidíte ty metrové nádrže a mnoho hliníku a titanu a mnoho čmoudu a rachotu. Možná, že jednou kdesi v budoucnosti pod novými vědeckými poznatky, které budou už jinou vědou, získáte i možnosti, o kterých se vám ani nesnilo. Budete tedy moci cestovat v čase i v prostoru, budete vnímat vesmír jinak a vesmíry všechny jinak, a kdo ví, jestli potom se také nemusíte stát předmětem mytologie. Kdo ví. Takže asi tak.

 

DOTAZ: Dobrý den, v knize Bytí na straně 164 stojí: Jsou i praktiky, jak nabírat vitální sílu stromů - ale o tom snad jindy. Mohl byste pohovořit? 

ODPOVĚĎ TP: Tak já bych to taky nejradši odkázal na bratry "Indy", ať se s tím poperou, ale... objímači stromů... jelikož tato kultura je egoistická na nejvyšší možnou mez, tak vidí konzum ve všem, tedy i v oblasti této. Kolik takzvaně "duchovních" lidí vám dává různé návody, jak ten strom uchvátit, místo aby vám dávali návody, jak ten strom milovat jako svého bližního. Strom není benzínová čerpací stanice, kde si zastrčíte výdejní pistoli, napumpujete a tradá k dalším kilometrům. Strom je živá bytost stejně jako vy. Dokonce úplně stejná ve svém pojmu bytí. Představte si, že k vám přichází něco, co vás obejme a začne vás vysávat, protože to něco se domnívá, že potřebuje sílu. Místo aby ji získávalo přirozeně to něco, tedy stravou, myšlením, dalšími věcmi, dostává se do lidské krize, kde mu není dobře. A tak co udělat? Jít jinou živou bytost okrást o její životní sílu, aby mně bylo dobře. To je typicky lidské. Kdyby to bylo správně, tak byste napřed se učili ten strom milovat jako sobě rovného, jako každý život, který tady je na téhle planetě. Až byste to dokázali, tak byste k tomu stromu směli přistoupit s myšlenkou: "Bratře, zde jsem, jen tolik, kolik můžeš, abys nebyl poškozen." Tak to byste byli lidé a ne hyeny. Takže tolik k tomu. No, řekli jste si o to.

 

DOTAZ: "Kdybychom takto postupovali, půjdeme v kruhu a dojdeme zpět do naší sféry." - kniha "?" (Otazník), strana 12 - čili citujeme. Jak to pochopit jako prostorovou nekonečnost a ne naopak konečnost? Umím si představit nekonečný počet bodů, sfér na kružnici, ale projdu tedy všemi, když se dostanu zpět do té výchozí? Je tedy analogicky čas také nekonečný. Ale trvání Tvůrčího díla od počátku výdechu Podstaty až do konce nádechu se mi zdá být konečné. Ach jo, co jsem nezohlednil? Jde o problém horizontu poznání? Navede mě až nová kniha s přiblížením možnosti změny pozorovatele?

ODPOVĚĎ TP: Ano, navede určitě, dokonce velmi objevným způsobem, který ještě nikoho nenapadl. Přišlo mi to v meditaci jako velmi logické a velmi normální řešení, i když výsledkem toho řešení je něco neuvěřitelného - ale to až v té knize. Pojďme dál. Když si představíte nekonečný počet bodů na kružnici, to už jste na tom dobře. No, ta kružnice je faktum. Použil jste ji jako příklad, tedy existuje, a když ji doplníme o to nekonečno, tak to bude nekonečně velká kružnice a vše, co obsahuje ve svých bodech, je částí jednoho celku té kružnice. Pokud najdete způsob obchvatu nebo mimochodné cesty, můžete vstoupit do kteréhokoliv z těch bodů kružnice, která tvoří kouli, protože ta kružnice sama nemůže být konečná, ale musí být nekonečná do všech stran, tedy musí rotovat. Znamená to, že tato nekonečná kružnice vytváří nekonečnou kouli, a to je pravý obraz toho, nač se ptáte. Ano, když projdete všemi sférami, přijdete na začátek úplně stejně, jako když se vydáte po Möbiově pásce po jejím povrchu i vnitřku. Čas se nutně musí chovat stejně jako prostor, protože zákon existence, přírodní zákon není možno dedikovat jen pro jednu oblast a pro druhou nikoliv. Tedy přesně stejně i čas, který chápeme v jednotlivých sférách, má stejnou vlastnost. Ať se vydáte kterýmkoliv směrem, přijdete nakonec do místa, z kterého jste vzešli, jen ten rozměr je poněkud větší, než si umíte představit. Vám se zdá Tvůrčí dílo jako konečné jen proto, že obsahuje cykly. Pojďme o úroveň níž. Vytvořený vesmír tedy Tvůrčí dílo existuje a ve své existenci kmitá. Je to kvadrupólní kmitání mezi čtyřmi póly a těch kmitů může vesmír vytvořit nepočítaně, než dojde k tomu, co ve své úvaze chápete jako vznik a zánik. Každý z těch úseků těch částí existence by se dal také vnímat jako vznik a zánik. Když skončí tato doba vesmírného chladnutí značená koncentrací, přijde naráz chvíle, kdy se ten absolutně chladný prostor celého vesmíru, který stále existuje ve svých rozměrech a drahách, celý rozežhaví. A ještě stále obíhají ve stejných drahách jako jsou dnešní planety plazmatické koule, ještě stále držené gravitací, i když v jiné podobě trochu. Pak přijde najednou impuls, který to všechno znovu přeorá, změní. Centra přestanou být aktivována. Plasma se rozptýlí po celém prostoru, celém vesmíru. Není už nic, co by připomínalo dráhy, jádra, černé díry a tak dále. Vše zmizí. A přesto ne vše. Ta silová část vesmíru, tedy středy planet, sluncí a všeho dalšího existuje stále, jen pozbyla kladnou gravitaci. To je další objev. Silová centra můžou mít v různé době kladnou i zápornou gravitaci, představte si. Jenom proto, že žijete v této době v oblasti kladné gravitace, tak se domníváte, že nemůže být jinak. Je to hluboký omyl. Ještě nevnímáte přírodní řád a jen popisujete malinký zlomeček, kam dohlédne váš Hubble či jiný teleskop. Domníváte se, že něco víte o vesmíru. Nevíte vůbec nic. Horizont poznání, který zmiňujete způsobuje, že dohlédnete jen na tu část křivky, která se nezlomila, to znamená, že horizont poznání je ten okamžik, kdy křivka už vlastně nevykazuje žádný přírůstek při své cestě na té ose x nebo y nebo z. A tak dochází k jevu, kdy prostě dál vidět nemůžete principiálně, a to jak v čase, tak v prostoru, tak v čemkoliv jiném. Přesto za tou hranicí je totéž, co zde, jen vy to nemůžete vnímat. To je vše. Říkám tomu horizont poznání. Je to kuloplocha, která kolem pozorovatele uzavírá hranici pozorovatelna. Čím více se blížíte k těm extrémům, ať už v částicích, velikosti či jakkoliv jinak, tím více se blížíte k horizontu poznání. Z těch vám dostupných jevů je například světlo dobrým příkladem. Přesto, že dále než určitou rychlost nemůžete změřit, ono se chová tak, jako každý jiný objekt. To znamená, že rychlosti se sčítají. To, co se nesčítá, je horizont poznání, který vám zakřivuje prostor, který způsobuje, že nakonec nemůžete pozorovat nic víc než tuto rovinu. No, čili vesmír je mnohem větší problém, než si myslíte. Je to "kolo v kolech" tak, jak řekl Ezechiel, a měl pravdu. Nekonečné množství sfér, jedna v druhé, tedy nekonečné množství vesmírů, které ani neumíte dohlédnout omezeni horizontem poznání. Čili ve vesmíru mínus jedna či plus jedna jste vždy omezeni tímto faktem, a to už nemluvím o podvesmírech či nadvesmírech druhého, třetího a pátého řádu a miliontého řádu. Člověk začíná pomaličku chápat svět, tedy i nekonečno. Je to to, co je logickým důvodem pro další vývoj lidského kritického myšlení a uvažování. Je to něco, co vám dovolí se nakonec z toho zajetí tohoto zákona vymanit. A tak i někteří jiní konali. Takže to, co vidíte jako obálku svého horizontu, ještě ke všemu vůbec nesouvisí se vznikem a zánikem vesmíru. Až uvidíte celý proces v neuvěřitelném hromadění času, prostoru a kmitů - neuvěřitelném, pak uvidíte i skutečný zánik a vznik vesmíru. Je to asi nekonečněkrát větší, než se domníváte dnes. Nakonec pochopíte, že i čas a prostor mají svůj skutečnější charakter, než vnímáte. Čili to vše je. Jsou všechny vzniky i zániky vesmírů, jsou všechny kmity, které kdy byly, jsou a budou. Je vše, co je, jen vy ve svém stupni vývoje bytostného života to ještě nemůžete vnímat ani chápat. Až budete mít vědomí celku, budete na konci cesty, budete Bůh. No, tak v celku nezáleží, jestli má vousy nebo jestli má hůlku a tak dále. To je jen úsměvný kolorit naší velmi nízké lidské představy. 

 

DOTAZ: Máme chybu v pokřiku České republiky? Říká se tam "Pravda a láska zvítězí". A co když - ve vší úctě k Václavu Havlovi - čas budoucí... když vyškrtneme písmeno "z", získáme čas přítomný.

ODPOVĚĎ TP: Bylo by to lepší, co říkáte? Já si koneckonců myslím, že to není Havlův výrok, nebo je? Pravda a láska zvítězí. To jen on použil tento výrok pro svoji prezidentskou kampaň. Je to vrstevnaté. Na jedné straně to zkouší vaši vytrvalost, moudrost a hloubku. Na druhou stranu je to pravda. V povaze toho systému je jedna zvláštní anomálie. Je duální, vzniká dělením a zároveň obsahuje řídící sílu, což je pozoruhodné. A tak je tady zase dualita. Je to dualita projevu životního, tedy kmitá mezi neláskou a láskou, zvítězením, nezvítězením a je tu na druhé straně jakási podstatná konstrukční direktiva, která působí, že ať se stane, co stane, vždy je to nakonec použito a vyrovnáno k rovnováze. Kdyby tomu tak nebylo, tak se řada z vás nebojí karmy. Dělá si, co chce, vždyť přece na nás nikdo nemá. Žijeme jenom jednou, a tak si užijeme. A někteří z vás vědí, že kdyby se chovali jako prasátka, že by to mělo na ně docela zásadní dopad, a to v době, která je mnohem delší než jeden život. No, a vidíte, to je právě to, o čem mluvím. Proč se namáhá Všehomír odrážet vaše činy na vás, z jakého důvodu? A proč teda činy kladné složky pomáhají, posilují na cestě a proč činy záporné složky na cestě zdržují a ničí. Před námi je cesta, nakonec musí být projita všemi. Nelze ji neprojít. Co lze, je na tom velmi dlouho, po milióny životů trpět, někdy strašně. Nebudu popisovat všechna utrpení, která jsme mohli vidět třeba jen za posledních dvě stě, tři sta let. A jsou nekonečná. Všichni je znáte, viďte. Co lidé dokázali lidem vytvořit, co všechno se stalo. A děje se dodnes. Tak si na to vždycky vzpomeňte. A přesto... každá doba má svoji manýru, rozumíte? Každá doba má svůj étos. Když máte Kalijugu, konec zimního období, tak to je opravdu velký mazec. A zároveň můžete studovat, jak si lidský tvor a společnost zvyká na zlo, a to až tak, že jej neregistruje, že je dokonce pokládá za normu, za něco dobrého. I to je hodno výuky a pochopení. Nakonec se na to můžete dívat stejně, jako se díváte na chování kteréhokoliv zástupce života na Zemi a vidíte jeho hranice, jeho omezení, se vším, co to přináší. Takže nebojte se. Bez ohledu na bývalého pana prezidenta na konci všech cest, nevím, jestli pravda a láska, ale rovnováha zvítězí velmi. Protože na úplném konci musí být zpracováno všechno, co je, aby vznikla opět Jednota - ta jednička. Když jste vším, tak jste každým svatým a jste i každým nesvatým, protože vy jste vše - vše, co bylo, jest a bude. A nakonec pochopíte, že v tom vývoji výběr toho zla byl důsledkem vaší svobody a zkoušky, protože ta zkouška vždycky nakonec vede k opravným reparátům, - a jsem zase u toho, o čem jsem mluvil. Je tu jakási záhadná síla vývoje, která ať uděláte, co uděláte, vás nakonec dovede ke "Světlu" - jen otázka, kolik to bude stát vás i ostatní. No, nešťastní ti, co boří a ničí. Jsou na tom dokonce ještě hůř než ti, co jsou jimi postiženi. A jdeme dál. Vezměte si, že vydáte rozkaz k tomu, aby někdo postřílel třeba dvě stě, tři sta lidí. A vy jste odpovědni za těch tři sta smrtí a musíte to vyrovnat potom. Tři sta nevinných lidí. A vy jste se jen tak rozhodl. Kolik myslíte, že životů vám pak zabíjejí vaše blízké a vás samotného. Kolik životů žijete v blátě a bídě, za těch nejtěžších životních podmínek, bez jakékoliv cti a práva, co myslíte? Kolik tisíc let strávíte v takovém případě? Anebo někoho okradete. Co myslíte, jak dlouho budete nemít ani na chleba. No, tak to jenom tak na okraj. Zákon přírodní ten je tvrdý, víte? Má i milost v sobě, ale zároveň nemyslete, že akce a reakce neplatí a že jiné zákony jsou jenom povídačka.

 

DOTAZ: Má zeměkoule a nekonečný vesmír vědomí?

ODPOVĚĎ TP: Vše, co je, je vědomí, nikoliv ovšem bytosti naše jako jsme my. Před chvílí jsem vám tady mluvil o nějakém takovém stavu. Ano, to vše je vědomí, ale není to bytost v tom smyslu, jak ji vnímáme. Bytost je ohraničení, tedy já a ne já, zde je to moje, zde to moje není. V těchto rozsazích už bytostný život splnil svoji úlohu. Zde už nenajdete bytosti. V tom nejvyšším stupni vývoje najdete celkové vědomí, vědomí všeho. Ale i z jiného pohledu z těch nižších stupňů je to vědomé.

 

DOTAZ: Je v posmrtném životě dvojnost? (TP: To je chytrý dotaz.) Jelikož posmrtný život ještě není Podstata, tak si myslím, že ano. Je to jako obrácená pyramida, takže čím výš, tím víc se rozpouštějí hranice?

ODPOVĚĎ TP: No, úplně stejně. Copak jste někým jiným, když umřete? To není ani zásluha ani chyba. Poznáme to všichni dřív nebo později. Tak vás zdravím, protože v té chvíli mě pravděpodobně uvidíte. Takže hodně štěstí na vaší další cestě. A jinak. Obsahuje to opět všechny možnosti. Vzpomeňte na Můj domov nebo Náš domov, film. Viděli jste tam vlastně něco jako očistec, peklo. Tedy velmi nehezké místo. Viděli jste nemocnici, kde se duše uzdravují ze svých "-ismů" a nakonec jste viděli i krajinu, ve které pak dál pokračují. A to jste viděli jenom jeden zanořený výzkumný pohled do jedné části. Těch je nekonečně. A tak v tom spatřuji dvojnost, tedy i v tom, jak budete prožívat svůj další - tentokrát nevtělený - život. Budete přivázáni k nějaké nemovitosti, nějaké krajině či k čemu jinému? Budete tady strašit, budete se zjevovat, nenajdete klid, než postoupíte dál? Můžete zůstat spojeni z jisté části s hmotným světem. Tedy vy duchovní bytost, která už nemá tělo, se nemůžete vzdálit od místa, kde jste žili. A tak tam strašíte. Jindy si nárokujete to místo jako své, úplně stejně jako člověk. Běžte pryč, já vás tady nechci, tohle je moje, tady mi nikdo nebude rušit můj klid. Řada duchů to tak dělá. Někteří jsou vázáni. Často to bývá vázáno také na nějaké nepěkné děje, viďte, nebo silně emocionálně zažité zkušenosti. Takže i v tom je dvojnost. Jiná forma dvojnosti je v tom, že jste-li na té druhé straně, tak je přístup k nějakým, řekněme, duchovním oblastem možný, říkám jen možný, také trochu jinak, než jak jste zvyklí zde. A je tam mnoho jiných, ale a jinak. Vzpomeňte na Randalla a Hopkirka, onen anglický seriál. Už teda mladší to neznají, ale my ještě mladší jsme se dívali. A víte, že to byla docela pravda? Tak nějak to opravdu může vypadat. Jsou mezi námi lidé, kteří běžně vidí nevtělené, lidé, kteří občas a jsou lidé, kteří je nevidí za celý svůj život ani jednou. Kdo z vás někdy viděl nevtěleného? Ukažte. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest - no není nás mnoho, viďte. Řekl bych, že takových jen pár procent. Ale přesto my, co jsme viděli, víme. Čili i to je dvojnost. Fungují tam stejné zákony jako zde, tedy co vytvoříš, co zanecháš, to na tebe působí.

 

DOTAZ: Po sedmi letech mi přítel napsal, že se mu v životě objevila jiná žena. (TP: No, sedm let to je cyklus, ano.) Nevím, mám mu teda ze života zmizet, jak jsem slíbila? Tiše odejít bez boje? Nevím, kdo ona je, netuším, ale teď nechce se mi to najednou vzdát. Chce se mi zabojovat. Ale takhle to je nakonec v mém životě vždycky. Všichni ode mě odcházejí, proč? 

ODPOVĚĎ TP: No, lidé odcházejí nejenom ve vašem životě. Má to nejrůznější příčiny. Řekl bych, že právě velmi často ty osudové podprahové zkušenosti a jindy jinak - je to z tohoto života, proč ne. Je to někdy vzájemné opouštění, které se po staletí, tisíciletí tím časem projevuje. No, zda máte bojovat nebo ne, v tom já vám radit nebudu, to není mým úkolem. Je pravdou, že každý případ je jiný a že někdy je neboj daleko účinnější než boj, jindy naopak. Ostatně podle zákona podobnosti je i ten budoucí objev v něčem podobný tomu minulému objevu, a tak nebojte se, oni věci dojdou, kam dojdou. Někdy se máte setkat v životě na určitou etapu a pak se rozejít a ty cesty vedou dál, jindy je to chvilkové poblouznění, které netřeba mít za příliš vážné. Je to prostě různé. Je to život sám. Ale radu ode mě nečekejte. To bych potom za to mohl já, a to si nemůžu dovolit. Je to těžké téma, špatně se na něj odpovídá.

 

DOTAZ: Voynichův rukopis, nějaké zjevení? Je to opravdu kniha života, jak tvrdí paní Hanzlíková?

ODPOVĚĎ TP: No, to se teprve ukáže. Myslím si, že si můžete udělat obraz sami, některé části jsou zveřejněny. No a já sám čekám, až bude celá práce završena a pak si teprve udělám úplný názor. Takže jsem čekatel stejně jako vy. V těchto případech člověk musí vždycky zachovat chladnou hlavu, protože, podívejte, je velmi snadné něco odmítnout proto, že najdu chybu, ale na druhou stranu ta chyba nemusí být vždy celek. Kolik jen lidi odmítli něco jen proto, že tam byla nějaká část tak nebo onak, a pak to zase po čase zrevidovali. Čili počkejme si na výsledek. Je to každopádně unikátní pokus. Samozřejmě se mi líbí, ale s konečným soudem počkám. Takže ještě chvíli.

 

DOTAZ: Je možno dávat záznam z přednášek, když jezdím po vlastech českých a dávat je na portál přednášek? Myslíte, že by se našla nějaká vůle se o to pokusit? Odpověď neuslyším, nemám možnost se připojit na internet. 

ODPOVĚĎ TP: No, to mě mrzí, ale pak by pro vás ten portál neměl význam. Ale vraťme se k otázce. Řekl bych, že opravdu v téhle chvíli není síla zajišťovat ještě tohle. Už dost na tom, že máme přednášky tady a je tu tolik práce s kongresem, který připravujeme. Nikdo z vás si to neumí představit, pravděpodobně. Je tolik práce s vlastní agendou a tou je přece, byl a bude Zezulka. Je tolik práce s pomocí druhým, a tak na tohle už opravdu nezbývá. Má to i druhý aspekt. Podívejte, prakticky celý týden po třičtvrtě roku jsem z domova. Jezdím soboty, neděle i jiné časy. Nebo si myslíte, že internetové vysílání nahradí přímý styk? To na jedné straně a na druhé straně opravdu si myslíte, že jsem schopen trvale dotovat náklady na naftu a ostatní věci? Na ty přednášky musí taky někdo přece přijít a po té "dvacce" nebo kolik (dobrovolné vstupné) se musí nějaké peníze sebrat, víte? Neb tohle nepřichází z nějakého zázračného rohu hojnosti. Vy musíte zajednat sály, musíte zajednat propagaci těch přednášek, musíte tam dojet a tak dále. Opravdu si myslíte, že by to byl dobrý nápad dosáhnout toho, že na přednášku bude chodit pět lidí? Já myslím, že ne. A tak zatím takto a kdykoli v budoucnosti jinak. Nic není navěky a nic není předepsáno navždy. To je prostě věc. Covid nám to všechno teď velmi zhatil a už už si brousí zuby, aby to bylo opět špatné. Uvidíme, jak to bude v září, uvidíme, jak to bude dál. Připravuji se na změnu. Rád bych přednášky z Prahy vysílal - pondělní (jak jsem to říkal) pondělní ve čtvrtek a sobotní v úterý. Myslím si, že nikdo nepřijde o nic. Přednáška bude odvysílána a bude splněno i to druhé.

 

DOTAZ: Jak se setkávat?

ODPOVĚĎ TP: No, tak v této chvíli jsou to hlavně ty přednášky, kde máme možnost se potkat nebo také probrat to, co vás zajímá jinak.

 

DOTAZ: (TP: Toto už jsem snad ale četl.) Můj dotaz se týká černých mágu působících v českých zemích, například (a teď jmenujete) ovlivňuje media některá. Je to karma republiky? ...

ODPOVĚĎ TP: Ano, děkuji. Mluvili jsme tady o dualitě, rovnováze a platí zákon i v tomto. To znamená, že kde je světlo, tam je i tma. Kde je tma, tam je i světlo. Když se podíváme třeba na dobu velkých poklesů a vezměme nějakou hypotetickou zem. Nebudeme ji jmenovat, abychom někoho neurazili. V té zemi ta společnost klesne prakticky až na dno. Není to ze současnosti, abyste to nevztáhli na naši republiku. Všichni jsou alkoholici téměř. Upíjejí se. Ti, kteří mají vést, knížata, jen zneužívají své moci, rozkrádají - ohromné společenské bahno. Přesto právě v těchto podmínkách se vždy rodili a rodí význačné duchovní osobnosti, které pak září, možná o to více v jaké temnotě se objeví. Pak se ta slabost přelije do historické doby, ať už je to nám vzdálený Řím, kde tato slabost, nedostatek světla, dává prostor pro temnotu. No, a už hoří Řím a tak dále. Rozumíte? Čili není to jedno, protože pokud dojde k takovým posunům, vždycky nakonec to má velmi těžké důsledky, osudové důsledky, karmické důsledky, a to nejen třeba pro místo, region, někdy i třeba pro celý svět. Vždycky to nejslabší místo první selže. To je zákon života a řetězu. Řetěz je tak pevný, jak je pevný jeho nejslabší článek. Proto se lidská společnost vždy musí starat o všechny, tedy i o ty nejslabší, protože je to i v zájmu těch nejsilnějších, protože jsou závislí i na těch slabých paradoxně. Ostatně kolik velkých kultur bylo zničeno barbary, vzpomínáte? Vždycky je to na tisíc let nebo ještě navíc, třeba navěky a nikdy jinak. A pak začne pracovat osud a je všechno jinak. Takže nějak tak. A taky i tam, kde se dojde k poklesu lidskosti, nakonec musí být jednota v projevu i důsledku. Tedy, jestliže celková společenská síla a vyznění nahrává temnotě, bude to temnota, jestliže nahrává světlo, je to světlo ochrany. Vždycky si vybírá. V této době začínáte jeden z nejtěžších úseků našich současných dějin. Je to systémové a každý kdo má oči k vidění a uši k slyšení to může vnímat. Je to krize kultury, krize společnosti. Teď myslím kultury jako celku, ne kultury jako umění. No, už se bije na poplach. Bohužel pozdě. Zvláštní, jak člověk nemá paměť, jak nedokáže sledovat kontinuálně vývoj toho, co se kolem něj děje. Jak "vítr, plášť". Jednou je teplo, podruhé zima, a tak měním jak korouhvičky svůj názor, vždyť přece je tak, anebo jinak. Jindy výsledky výzkumu, tvrdá data. No, kdo by o nich přemýšlel. A život jde dál. Takže to všechno je výchova, výuka. V této chvíli se to musí prožít a odžít. Jiná cesta není, protože jinak by nedošlo k zmoudření. Láska Boží, když tedy použiji tuto nejsilnější vůbec stranu, jde tak daleko, že své děti vychovává. Někdy má více schovívavosti. Jindy když dojde na hranu, již není kam couvat. Je to různé. Ta nepaměť se ovšem také projevuje v hodnocení sebe sama a svých oborů. Padesát let po tom, co jsme měli myslet a jednat, začínají objevovat ty úžasné myšlenky o tom, je naše kultura je na hraně, že dochází k globálnímu oteplování, jiným krizím. Sedmdesát let, kdy jsme o tom měli už reálně možnost začít přemýšlet, ale ono to nějak nešlo. Trochu jako děti, které si hrají a nedomýšlí možná rizika. A tak je věci třeba dnes již nemožno zcela zastavit - a přesto ještě stále. Najednou bijeme na poplach s uhlíkem. Jaký myslíte, že je další vývoj? V čase, kdy vám několikrát - dvakrát a vícekrát - stouplo ppm, se rozjely mechanismy, které nezávisí už na tom, jestli spalujete. Půjdou dál. A když budete spalovat, tak půjdou ještě rychleji. To je to jediné. V téhle chvíli už je nemůžete zastavit ze den na den. Oni musí dojít svojí cestou. Ta křivka má nějaký vrchol a pak vyvedení. Máte nevyslovitelná množství uhlíku, která se právě nyní uvolňují a dalších plynů. Mnoho těl se rozkládá, velkých i malých, rostlinných i živočišných. Co je to plankton? Řasa. Čili i to chápejme jako systémovou věc. Je to doběh určité epochy lidského myšlení nebo spíš nemyšlení směřující ke zmoudření. Ještě stále si většina myslí, že my to zvládneme, že my na to máme. Přesně ve stejném duchu, ve kterém tvořili. No, tak uvidíme. To základní, co tady je, se stejně neřeší. To množství způsobuje neřešitelnou krizi. Dobrovolně, s láskou a pochopením se regulující lidská populace je správná cesta. Lidé by se měli snažit míti jedno dítě, pokud možná. Když budou dvě - dvě, no, ale nemělo by to být tak, že by se snažili mít těch dětí co nejvíce. Každý krk nový zas potřebuje potravu, produkuje energie, odpady. Nechápu, jak inteligentní a vzdělaní lidé ze svých kateder hřímají o tom, že uživí deset miliard lidí v čase, kdy máme již přebytek trojnásobný. Uděláme genové inženýrství, zachráníme se? Ano, ale na skále, protože tyto postupy videu k zániku života. Kdykoliv nějaký tvor přesáhne nezdravě své množství, začíná ostatní život uzurpovat, a jelikož jsme všichni provázáni, úplně všichni se vším, tak to má nakonec důsledky i na toho tvora, který se přemnožil. Na této Zemi je místo pro dvě miliardy lidí, asi tak. V této chvíli už jsme poněkud dál. Mladé regiony se rozvíjejí bouřlivě. Já to znám z Indie. Populační exploze - doslova a také následky té populační exploze. Vidíme to v jiných zemích. Budete oponovat tím, že někde je opačný problém. To jistě ano, ale mě nezajímá jeden region, mě v mé úvaze zajímá počet lidí jako celku. Teď máme sedm miliard nebo kolik, to je dva, čtyři, šest. Kolikrát je to víc? A taky ty důsledky, viďte. Už nemůžete bydlet ve styku s přírodou a musíte bydlet ve věžácích nebo ještě lépe v mrakodrapech - úžasné, nad sebou do výšky. Už nemůžete vyjet kamkoliv, kdykoliv volně. S vámi vyjedou tisíce dalších. Už nemůžete mnoho jiných věcí. Z toho rozpadu společnosti potom plynou všechna další omezení, nařízení, které tady začínají brát svobodu. Je to rozpad kultury. To je můj názor. Jestliže někdo chce se nazývat ekologem, klimatologem, dendrologem či kýmkoliv jiným z těchto oborů, tak musí v první řadě mluvit o tomto, protože toto je podstata toho, co žijeme. Znovu, i kdybyste se chovali nevím jak ekologicky a zanechávali minimální stopu, tak stejně bude. A minimální stopa krát milion je hodně, krát miliarda je ještě víc. Kdyby vaše auta nečoudila, jezdili jste na vodík či elektrickou energii, tak stejně ty miliony a miliardy aut musí být vyrobeny, musí být získána ruda, přetavena, formována, musí se získávat jiná forma energie, která zde je a vždy na konci bude nějaký otazník. Dobře, budete získávat energii z jádra, výborně. Je to ekologický způsob až na jednu drobnost. Po skončení životnosti elektrárny nalezneme neřešitelné množství odpadu, který bude aktivní dalších statisíce let. Nalezneme budovy elektráren, které budou aktivní další desítky tisíc let. No, a občas to bouchne. Takže úžasné řešení. Použití volných energií je o něco lepší, ale i tam musíte vytvořit nějaké náklady, nějakou stopu. A tak se domnívát, že tímto způsobem nahradíte další čtyři miliardy nebo tři miliardy lidí, je bláznovství, protože tím jen oddalujete konečný účet. Trvalá udržitelnost totiž nespočívá v tom, že jen výrazně nespotřebováváte více, ale spočívá v tom, že upravíte celou rovnici života na této planetě. Dokud to nebudete chápat, tak vám to nakonec tato planeta velmi razantně dá najevo, protože rovnováha je rovnováha a nerovnováha, její porušení, je nerovnováha se všemi důsledky. No, v současné době vidíte zásadní změny stanovisek mnoha odpovědných, všimli jste si toho? Myslím i vědeckých kruhů a jinak. Když jsem začínal se svými přednáškami před třiceti léty už téměř, tak to, co dneska slýcháme i z úst povolaných, v té době nebylo možno vyslovit. Tak vidíte, jak rychle dochází k změně paradigmatu. Tento proces bude dále pokračovat, dokonce rychlejším tempem. Zkuste si zachovat paměť a vzpomenout si, co se říkalo v devadesátých letech, co se říkalo kolem roku 2000, 2010, co se říká dnes a vzpomeňte si na mě, až budete řešit věci v roce 2030 a 40. Takže takhle to je. Naštěstí je dobré míti naději a máte-li tu výjimečnou schopnost vidět, pak můžete i vidět, že naděje je, a to je velké plus. Ovšem ne naděje pro hloupost, zkostnatělost, aroganci, nemyšlení. A tak nás to vlastně nutí všechny, abychom se měnili, což je fajn. Takový velký učitel. Tak vás vítám v té naší 1.A. Uvidíme, jak to bude v třetí třídě.

A to je všechno. Teď se s vámi rozloučím a poděkuji za návštěvu přednášky, popřeji málo strachu a hodně moudrosti, neb nemoudří se bojí, hlavně nemoudří egoisté, kteří mají strach o svoje bytí - aby z toho prošli dobře a zpravidla to k ničemu nevede. Tak zkuste zlepšit jen jednu jedinou věc ve svém životě a ve svém okolí a uděláte víc než tunami strachu. No a jestli to nejde jinak, tak si ten strach užijte. Dobře, no. Hodně štěstí. Tak pojďte, já se s vámi rozloučím.

Tak to je všechno. Možná že za deset let všechny naše "óbr" starosti současnosti nebudou až tak důležité. Počkáme si, uvidíme, co říkáte? Tak na shledanou.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies