www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 20. 3. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 20. 3. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

15:59 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

16:22 – Co se děje s duchem člověka, když je dlouhou dobu v kómatu? Vznáší se nad tělem a vidí všechno, co se kolem děje, nebo je pořád v těle a nevnímá okolí?

19:27 – Zajímá mne, proč je život tak ambivalentní – na jedné straně velmi houževnatý, a na druhé straně tak křehký a zranitelný? O negativním dopadu lidské činnosti na život a životní prostředí.

25:40 – Jaký máte názor na to, že Lemurie a Atlantida spadly do třetí dimenze, a že většina z nás jsou duše reinkarnované právě z té doby? Převaha rozumu nad citem, ničení planety, příchod změny.

33:11 – Mohou nás nevtělení ovlivňovat myšlenkou, vlivem? Dokážou slyšet naše myšlenky? Mohou se učit a dumat s námi?

40:46 – Jak pracovat se stresem? Jak se bránit stresu.

44:44 – Tazatel popisuje meditační zážitek – byl u zářivé koule, věděl, že je doma, chtěl vstoupit, ale hlas mu řekl, že ještě není připravený. Při naladění se k uvedenému prožitku dokáže „stáhnout“ tuto energii. Jaký je Váš názor na její použití pro léčení?

48:10 – Je toto čas velkých odchodů?

50:32 – Poděkování za přednášky a působení – laskavé chvíle klidu a souznění v těchto těžkých časech.

52:09 – Mohl byste povědět něco přesnějšího o Společenství Josefa Zezulky, o kterém jste se zmínil v souvislosti se sčítáním lidu?

1:04:24 – Upozornění na novou knihu „Otazník“ (s tematikou Josefa Zezulky), vydanou při příležitosti Dne otevřeného nebe, kterou sestavil Tomáš Pfeiffer. Upozornění též na nový časopis Biotronika, a na možnost jejich objednání na www.dub.cz. Pozvání na „virtuální“ slavnost Dne otevřeného nebe – 30. března 2021.

1:06:23 – V jedné z nedávných přednášek jste v náznaku víceméně zpochybnil Ježíšův zázrak, kdy nasytil celé zástupy lidí dvěma rybami a pěti chleby. Můžete prosím blíže vysvětlit Váš názor, že se jednalo o Ježíšovo učení v době Ryb?

1:14:22 – Rozloučení.


Témata: Atlantida, Lemurie, Společensví Josefa Zezulky, stres


Přepis videa:

Vítám vás při naší přednášce Duchovní univerzity Bytí a můžeme začít. Všechno, co zde řeknu, bude vyslovený názor a vy sami si jistě uděláte svůj. Vždyť je tolik otázek v našem životě, na které ani jeden lidský život nestačí. A tak myslím bude stále o čem přemýšlet.

 

Ptáte se - DOTAZ: Co se děje s duchem člověka, když je dlouhou dobu v kómatu? Vznáší se nad tělem a vidí všechno, co se kolem děje, nebo je pořád v těle a nevnímá okolí?

ODPOVĚĎ TP: Jako vždycky jen jedna odpověď není. Zpravidla, když jste v kómatu, tak většinou, v drtivé většině je duch mimo tělo nebo částečně mimo tělo. Je mnoho a mnoho příkladů, kdy popisuje takto postižený člověk, že se nachází někde v místnosti blízko svého těla a vidí, co se s ním děje - do všech detailů. Někdy vidí i to, co jeho tělo vnímat nemůže v té místnosti, protože je daleko, může být i stovky kilometrů daleko.A tak dále. A ona je to stále pravda. Pro mě osobně je velmi pozoruhodné, jak je možné, že mnozí lidé v kontaktu s těmito důkazy jsou stále schopni mluvit o tom, že je to tak a nebo jinak. Ale chápu to jako svobodu našeho názoru, ale to, co mi není jasné, jak to, že tento svět, který má tolik a tolik zpráv, stále nestačí, aby se lidé zamysleli, mnozí. Vymýšlejí se kdejaké teorie. Ty nejkrkolomnější jsou často nejoblíbenější, přestože jsou naprostou hloupostí. Nějaká hypoxie mozku přece v životě nemůže způsobit, že budete vnímat děj, který se odehrává v té době stovky kilometrů od vašeho těla. To je prostě daleko horší, než kdybychom řekli, že tyto příznaky dělá svatý Mikuláš nebo někdo jiný, rozumíte. A tak jsme tady vytvořili jakousi bájivost, někdy skeptickou bájivost, někdy vědeckou bájivost, někdy alternativní bájivost... No, je jich hodně, ale jedno mají společné: je to bájivost nás lidí, ať už se nacházíme na jakémkoliv stupni svého vzdělání či společenského žebříčku. Zdá se tedy, že to je jakási vlastnost člověka, která až tolik nesouvisí s tím vším, co jsem zmínil. Ano, jste v mnoha chvílích těchto mimo tělo. Někteří z vás mohou být mimo tělo i při stavu, který není kómatem a který může být duchovním stavem nebo stavem indukovaným duchovní osobností, která stojí například mimo vás a má za cíl vytvořit ve vašem životě tuhle zkušenost. Takže taková odpověď.

 

DOTAZ: Zajímá mě prosím, proč je život tak ambivalentní? Na jedné straně pozorujeme, jak je život houževnatý, jak se uchytí kdekoliv a kdykoliv, jak prospívá i v těch nejdrsnějších podmínkách, jak vždy povstane z popela jako Fénix a na druhé straně můžeme pozorovat křehkost života, jeho zranitelnost, vzácnost, kdy hynou miliony organismů vlivem člověka nebo sám člověk, kdy stačí malá rána a skolí jej infekce nebo pár minut vzduchu a z člověka je hned mrtvola.

ODPOVĚĎ TP: No, ano. Takže ta otázka není o ambivalenci, ale je o pochopení našeho světa. Člověk je tvor, který je neobyčejně "člověčí". Když si vzpomenu na to, jak vnímala věda život, jeho projevy, souvztažnost, jeho typy životních projevů za mého mládí, tak to byla doba parních strojů - a pokračuje to dodnes, kdy už je mnohem víc informací. Objevují se nečekané obrovské objevy, nečekané tak, že přímo šokují. Stromy spolu komunikují, snaží se navzájem pomáhat a tak dále. Přesně jako v Avatarovi. A dále a dále. Takže podívejte, ta otázka je o tom, jak my lidé jsme schopni chápat míru a váhu těch hrůz, které jsme napáchali, pokud se jedná o vliv člověka. Pokud se jedná o vliv přírody, tedy generační změny, pak je to vždy v pořádku. Inteligence, která vede tento děj, není naštěstí lidská, je vyšší. Ale tam, kde zasahuje člověk negativně vůči životu jako celku a přitom nechápe, jaké drastické důsledky má jeho myšlení, chování, jeho kultura, tak tam je to nikoliv o tom úhynu, ale je to o člověku a jeho přemýšlení. Takže on ten život není až tak ambivalentní, spíše člověk vytvořil takové hrůzy, že ani život to často nedokáže rozdýchat. Představte si, že jste třeba polyp, korál a žijete si v nějakém teplém moři, ale žijete si do té doby, než vám nějací jiní lidé, tisíce kilometrů daleko, neokyselí deště a nakonec i mořskou vodu - a vy jste zrovna velmi citliví na tuto pH hodnotu - no, tak jste dožili, máte smůlu. A to platí obecně. Když se zvedne prach ze Sahary při písečných bouřích, které jsou pravidelné, tak proputuje přes celý oceán a spadne v Deštném pralese a má to zásadní vliv na životnost tohoto pralesa, který sice není jediným producentem kyslíku, více kyslíku vytvoří možná ještě jiná oblast, ale je významným producentem kyslíku. A pak přijdou ti tedy osadníci, kteří přece potřebují nakrmit svoje děti. A tak těch dětí je stále víc, čím více pralesa se vyklúčí, tím víc krků uživíme, ale tím víc pralesa musíme také zničit. A tím více bude méně kyslíku, až to dosáhne určité kritické hranice. To je člověk. Jsme vědečtí až na půdu, máme úžasné zprávy, studie, výzkumné ústavy, vědecké ústavy, ale ještě nikdy člověk tolik neničil svět, na kterém je přímo závislý. A já nejsem ekologický fanatik, který by tady hlásal, že musíte chodit 5 centimetrů nad zemí, abyste nezašlápli rostlinku a mravence, to v žádném případě. Je to o ničem jiném. Je to o vědomém využití prostoru, který je právem dán každému druhů pro jeho život, jak co do množství, tak co do způsobu chování. O tom to je. Když vidím některé myšlenkové pochody, které dneska je možno spatřit v různých pořadech vědeckofantastických, vědeckých nebo jiných, vidím to království rozumu, které směřuje k naprostým šílenostem - například člověk se na obrazovce rozhoduje nad tím, jak by rád zažil svůj pobyt na Marsu v podzemí nebo na Měsíci v podzemních tunelech a jak by se mu to strašně líbilo. Přestavte si, že jste zavřeni v jeskyni, nemůžete nikam bez skafandru, tak se jdete projít s tím skafandrem na ten povrch...a teď ten povrch Měsíce se vám okouká, rozumíte, po nějaké době to bude pořád ten samý starý dobrý Měsíc, stejně jako starý dobrý rudý povrch planety Mars, ale to, co tam nebude, budou ptáci, vaši bratři, zvířata, rostliny, vody a tak dále. Bude to velmi chudé a velmi hloupé, ale vy si napřed zničíte to, co máte, abyste potom mohli žít v plechových rourách na oběžné dráze, anebo - tedy za velkého nebezpečí od radiace a mikrometeoritů - anebo se schováte pod zem na Měsíci nebo jinde, abyste mohli přežít. No, to je výkon,co říkáte?! A ti lidé to ještě obdivuji a považují to za veliký úspěch. Místo aby pochopili a s láskou přijali sami sebe a svou planetu, se pokoušejí okupovat a kolonizovat další prostory ve vesmíru, aby jej později zničili. No, takže "úžasné".

 

DOTAZ: Krásné dny všem. Je zde názor, že Lemurie, Atlantida spadla do třetí dimenze, protože opět technologický vývoj předběhl duchovní a my jsme tu právě kvůli Atlantidě, že většina z nás jsou duše reinkarnované právě z té doby. Možná hloupý dotaz, možná nad tím málo přemýšlím, ale přesto budu rád za vysvětlení s vaším názorem.

ODPOVĚĎ TP: Žádná z těch kultur, které popisujete, nebyla identická, je to něco jako rytmus, jako vlnovka. Ty jednotlivé kulturní principy se střídají, a tak jiná byl Lemurie, jiná byla Atlantida. A přesto, včetně s naší kulturou, máme mnoho společného. Jsou tu vlastně, řekněmež, konkrétní, já nevím, myšlenky, filosofie, technologie a tak dále... a nad tím trůní určitý nadstavbový důvod nebo smysl - učitel typu chování v kterékoliv oblasti. A tam je jádro pudla. Já nevím, jestli se Atlantida propadla do třetího rozměru. To je dneska velmi oblíbené, tyto hovory, zvláště mezi duchovědci, ale já bych to řekl jinak: každá kultura má čas svého vzniku, rozvoje, pádu a zániku. Jako my se narodíme, vyspíváme a nakonec také umíráme. Je tady tedy doba konstrukce i destrukce a každá z těchto dob ještě sleduje další křivky vývojové, které jsou nadřazené té jednak osobně lidské, potom, já nevím, kulturní, všelidské a nakonec i celé epochální složce tohoto děje. Kdykoliv člověk zapomene býti člověkem, zapomene na hlubší rozměr, začíná směřovat ke své zkáze. Když se podívám z tohoto pohledu na vše, co vidím dnes kolem sebe, musím bohužel konstatovat, že je to identické. Stále více názorových rozbrojů, stále více zbraní, stále dokonalejší zbraně, stále větší ovládání, stále větší snaha zasahovat druhým do jejich života, stále větší a větší kontrola... No, to je přece ten rozum, který se utrhl ze řetězu. Když máte rozum s citem, tak se lidé dohodnou, protože se mají rádi. Když je to jinak, tak si dávají ultimáta a to nikdy k ničemu dobrému nevede. Kořistí, ničí - a ne jenom lidi, ale celý svět. Člověk se zbláznil jako druh, začal dominovat množstvím, vyčerpává již celou planetu a ten proces je už na dohled. No tak zas musí přijít ta změna, jako přišla už mnohokrát - a půjde se dál. Zase nové jaro, budování, rozvoj, krása... A kdo ví, jak to bude poté. Já jsem optimista, myslím si, že každá ta epocha přináší něco, co zůstává majetkem již nezcizitelným. Přinesla to Lemurie i Atlantida a přinese to i náš, naše doba. V době, kdy tu bude již jiná kultura, jiná věda, jiné náboženství a tak dále, protože se posune. Pokud by tu někdo nesouhlasil, pak tvrdí, že není vývoj. To tvrdí ti, kteří žijí dobu. Ale ti, co byli před nimi, tak o nich říkají, že oni jsou výsledkem vývoje, ale často odmítají přiznat, že i oni se stanou historií a předobrazem budoucího vývoje. Takže to jsou ty věčné říše navěky nebo na tisíc let a tak dále...no, je to úsměvné. Když se přiblížíte Lemurii, která je mnohem starší, je obtížnější shledávat jaksi nějaké artefakty nebo zbytky. U Atlantidy to bude o něco možnější a v budoucnosti velmi jistě naleznete ještě další stopy po této, po této úžasné zemi. V době největšího rozvoje, stejně jako u Lemurie, to byla opravdu nádherná, mysteriózní, řekněmež lidská společnost - a pak to přišlo. Podívejte se jen co my, v naší dohlédnutelné historii, třeba tady v Evropě, jsme už zažili: čarodějnické procesy, třicetiletou válku, další války, boje šlechtických rodů o sebe, první válku světovou, druhou válku světovou, studenou válku... Nic vám to neříká? Není to nějaké nápadné? Co říkáte? Takže dej Bůh, ať nad námi stojí Bůh. Nic jiného nás nezachrání. Zajisté, že to můžeme vidět jako hloupost, na druhou stranu ale musíme také vnímat jakoby místo a čas. Vždyť člověk není Bohu podobný nijak zvlášť, je to první zvíře, které má trochu rozumu a podle toho se také chová - a takový je lidský svět. Jen inteligencí dokázal úžasné úspěchy v rozvoji techniky, vědy a dalších oborů, ale co je to platné, když schází rovnováha, víte, co je to platné. Zvlášť názorně to vidíte dneska, kdy se konečně uvolňují archivy a vy se dozvídáte o vlastně skutečnostech, které doposud byly tajné - ať jsou to historie třetí říše nebo historii jiné. Co mě například oslovilo včera: při večeři jsem si pustil televizi a tam byl pořad o historii - tedy zneužívání drog. Slyšeli jsme, jak ti Němci vyráběli masově pervitin pro své vojáky, kolik milionů tabletek si objednávali u firmy a zároveň tam zaznělo, že nebyli jediní, že pervitin užívala armáda japonská, americká, britská a mnoho ostatních. Tedy - je to přece z pohledu vojevůdce logické -látka, která z vojáka sejme únavu, takže může nespat tři noci a pochodovat, je přece z hlediska generála úžasná, znásobuje to mocnost příslušné armády. No a tak najednou víme, že to není vůbec tak jednoduché, jak se nám zdá a že tyhlety věci mívají širší dopady, než jsme si mysleli. Ale jdeme dál.

 

DOTAZ: Nevtělení nás mohou ovlivňovat? Působí na nás jak? Myšlenkou, vlivem? Dokáží slyšet naše myšlenky? Při přemýšlení nad otázkami o filosofii se mohou učit a dumat s námi? Občas se mi stává, že v duchu s kýmsi diskutuji o některé otázce. S kým? S někým, kdo mi radí, možná pomáhá, nebo s někým, kdo se se mnou učí, ale slyší mě. Je to telepatie, anebo trpím samomluvou?

ODPOVĚĎ TP: Ano, může to být cokoliv - může to být schizofrenie, telepatie, samomluva, čili cokoliv. Pokud to bude pravé, bude to možné. Nevtělení vás vnímají a vnímají vaši myšlenku. Nemusíte vůbec mluvit, slyší to, co si myslíte. A zase jak kdo, asi ne všichni. Jsou tu oblasti vlivu, tedy jak negativních vlivů - například u alkoholiků nebo drogově závislých, nebo jinak závislých - anebo vlivů kladných, tedy u lidí, kterým říkáme svatí. Jsou to diametrálně odlišné vlivy a také potom samozřejmě se je snaží konzumovat diametrálně odlišní duši, duchové, ducháčkové. A tak dále. Mimochodem tato oblast vlivu je velkou potravou nevtělených, protože sami jsou myšlenkové a vlivové podstaty. A tak zde opět najdeme vše. Naši přátelé, rodiče nám velmi často i ze záhrobí se snaží pomáhat, a to nejenom tak, že se nám snaží křičet do ucha a my je neslyšíme, nebo vnuknout myšlenku, ale i tak, že někteří pracují na ději, aby došlo k tomu, co se státi má. Například, když se máte s někým setkat při důležité schůzce, tak je docela dobře možné, že ta schůzka se připravuje v tom osudu několik let dopředu, aby nakonec všechny ty události do sebe klaply - a je to druhá polovina majestátu osudu. Já vím, že vám to teď nebude jasné. Vy si říkáte, že osud je prostě ta velká věc, netknutá... Ono je to jinak. Ten osud je naplněn výkonnými prvky, víte. A i to, jak ty prvky pracují, je součástí toho osudu. Takže ano, snaží se nás chránit i tak, že ovlivňují naše okolí, jistě. A a pokud se týká té diskuze, tak jen velmi málo lidí má možnost získávat z té druhé části směru jaksi takové reálné výstupy. Ke mně hlasem v bdělém stavu promluvil osud jen dvakrát, naštěstí, nejsem schizofrenní. Jednou jsem řešil nějakou věc, která se vlekla a já jsem ji pořád nedořešil a nerozuměl a najednou jsem uslyšel větu, která to rozčísla: "Vždyť on v tom stále pokračuje." A bylo jasno. A byla to pravda. A poprvé, to jsem byl ještě o hodně mladší, a chytil mě takový ten zápal, duchovní fantas a já jsem najednou měl pocit, že nedělám nic, že musím něco honem strašně... prostě úplná, nevím - tak jsem uslyšel: "Nemusíš nic vykonávat, nemusíš nic cvičit, buď každému bratrem, to je tvůj úkol." To neznamená, že to tak je pro vás, to bylo pro mě, přátelé, abychom si rozuměli. Abyste se neoháněli duchovní zkušeností pana Pfeiffera. Protože až ji budete mít, tak ona přijde a bude vám příslušná. Čili ve skutečnosti styk nevtělených a vtělených je každodenní samozřejmou součástí života i osudu. Nejčastěji se jedná o pole myšlenky - myšlenkové pole - vzácně pak ale i až o hmotné projevy. Nejčastěji jen, řekněmež, mírumilovné projevy. A velmi vzácně se jedná o projevy i negativní, silově významné. Mezi takto silné vlivy nepočítám to, že se odehraje to, že vám někde lupne skříň nebo že se něco posune nebo jinak, ale počítám sem příběhy, které například zažili, zažilo několik účastníků spiritistické seance v ateliéru tehdy významného sochaře prvorepublikového, velmi významného - byli tam lékaři, byli tam žurnalisté, byli tam další lidé, prostě smetánka společnosti by se dalo říct. No a jak píše dobový záznam, jedna mladá dáma, protože ten sochař měl zálibu v Egyptě, trvala na tom, aby vyvolali ducha Tutanchamona. A nedala jinak. Nakonec se tak stalo - to je krásný výraz: "nedala jinak" tato mladá dáma. A tak se stalo. A co se stalo potom? Ateliér byl zdemolován, vzduchem létaly předměty, vylétaly až oknem na ulici a tak dále. Tak to jsou příklady negativního působení. Jsou i známy velmi vzácné historie, jsou to jedinci z miliard lidí, kteří byli ještě vážněji poškozeni z duchovní oblasti, myslím jaksi hmotně, silově vážně. Většinou to může být třeba vlastně vedení k nějaké situaci, která může skončit například smrtí, tedy například ovlivnění řidiče automobilu nebo jinak. Ale ve velmi vzácných případech, nesmírně vzácných se jednalo až o radikální silový útok hmotný, který neskončil dobře. A to je opravdu naštěstí velmi vzácné. Většina z těch duší, které jsou uvězněny zde mezi námi v hmotném světě, jsou nešťastníci, kteří svým zavázáním, kotvou, kterou tady zabořili do země, nemohou jít dál. Většina lidí naštěstí pokračuje přes tu řeku, kdy se podplatí převozník - mějte s sebou vždycky minci - a když si ho podplatíte, tak můžete na druhou stranu. To byl vtip.

 

DOTAZ: Jak pracovat se stresem?

ODPOVĚĎ TP: Se stresem se pracuje velmi špatně, protože když ho máte, tak toho moc neuděláte. Jak se bránit stresu? To už je jiná. Vším, čím se dá - hlavně moudrostí, odstupem, nevnímat se tak vážně. Mnoho lidí má v sobě zakomponován prvek, že jak oni vidí svět, tak tak to prostě je, ale mnohdy ho vidí ne takhle (přímo), ale trošku takhle (zakřiveně), někdy úplně takhle. Rozumíte? Takže i ten jejich dojem z toho světa je vlastně falešný, je to mámemí - z nedostatku kritičnosti, schopnosti myslet, cítit a tak dále. Jsou to vlastně pouze nepravé ideje. Budete se divit, ale k duchovnosti patří realismus a ten realismus může jít daleko za hranicí toho co považujeme za běžné, ale stále to musí být reálné. Čili duchovno není s prominutím žvanění nesmyslů, které si vycucáme z prstu. Někdy se můžeme mýlit, to už něco jiného, ale když propadneme do té bájivosti, tak to už je potom samozřejmě jiná rovina. Teď se tedy vrátím k vaší otázce. Stres je vlastně zesílení kmitání, vnitřního ohně, a tak proti ohni působí vždycky voda, klid. Čili je to i o otvírání nitra - stejně, jako si většinou v dnešní době nemůžete nechat otevřené dveře u svého bytu, protože by vás pravděpodobně vykradli, tak nemůžete tak docela otvírat svoji bytost nad určitou mez. Vy ji musíte otvírat, ale bezpečně. Nikdy nemůžete připustit, že ze strachu - například z toho vykradení, v uvozovkách - se oddělíte od ostatního života, lidí a tak dále. To by byl velký omyl. Vy musíte stále jít s tou láskou, pochopením a se vším... jen se musíte bránit, stejně jako se bráníte tak, že pejskovi který kouše, nasadíte košík, ale jinak ho milujete. Jinak to nejde. Vy nechcete, aby ten pejsek vás kousnul. A tak i s tím stresem. Musíte tedy nacházet způsoby obrany před tím stresem. A jsou chvíle, kdy vám to půjde líp, a chvíle, kdy to půjde hůř. Jsou osudy, v kterých se proti vám všechno spikne a bude to hrůza. Jsou osudy, kdy to bude snazší, a jsou i jiné osudy, které můžou být stejně špatné, kdy vlastně jakoby zdánlivě všechno přeplujete a ono to bude jen domnění. Tak ať vám to všechno hezky funguje. Čili nepouštět, pokud možno, ten stres, naučit se s ním pracovat. Možná ho i popsat, pochopit, abychom nebojovali s něčím, co je v temnotě. Když něco neznáme, tak to působí nejhorší následky, když to známe, ať je to jakkoliv zlé, je to mnohem snazší se s tím vyrovnávat. 

 

DOTAZ: Dobrý den, pane Tomáši, při jedné meditaci na vnitřní chrám se najednou objevilo a začalo mě vtahovat světlo do sebe. Nedalo se tomu ubránit, během chvíle jsem se ocitl ve vesmíru, začala cesta, která se neustále zrychlovala, najednou všechno přestalo, byl jsem při zářivé kouli a věděl jsem, že jsem doma. Chtěl jsem vstoupit dovnitř, nedalo se. Hlas mi řekl, že ještě není - nejsem připravený a není to můj čas a ocitl jsem se nazpět v těle. Bylo to stejně skutečné a ne-li skutečnější jak tady. Když se připojím k tomu pocitu a vizualizuji si ho znova, připojím se a jsem schopný stahovat tu energii na zem a používat ji na léčení. Jaký je váš názor na to?

ODPOVĚĎ TP: To je velmi, velmi složité otázka pro řešení takto, od tohoto stolku, a myslím si, že tuto otázku vám neodpovím zcela. Ono je velmi delikátní rozdíl mezi tím, co my vyvoláváme, a mezi tím, co jsme. Tedy... těžko se to vysvětluje. To světlo z vašeho zážitku se velmi podobá tomu světlu, které potká mnohý z nás v čase odchodu - je to celková bytost lidstva, života. Je vnímána jako neoslepující zář nesmírné intenzity. Je to něco jako svatozář na n-tou. Někteří lidé v minulosti měli svatozář, bylo kolem nich světlo. A tato bytost má kolem sebe tisíce, miliony takových svatozáří. Nechtěla vás pustit dál, nedovolila odchod z tohoto života, nebyl čas zažívat toto. A co se týká toho působení, tady musí přijít ti, kteří vás budou vzdělávat, kteří vás budou učit, dávat vám směr i praktika v praxi. Uvidíte, že přijde čas, kdy přijdou. Jen je poznat.

 

DOTAZ: Je toto čas velkých odchodů? Plno známých z mého okolí odešlo. Byli mezi nimi i dva lékaři, kterým bylo kolem 60 let.

ODPOVĚĎ TP: Někteří z nás nesou paměť, která je delší než tisíc let, než pět tisíc let, než 50 tisíc let, než 500 tisíc let. V této paměti jsou uloženy příběhy, kdy dochází cyklicky na povrchu Země k řekněmež - jak to říct? - těchto odchodům je více. Ne, tato doba ještě není touto dobou, kterou jsme viděli v dávné minulosti. To neznamená, že nemůže přijít nebo že... a tak dále. Jsou tu období, kdy dochází k rezonanci života s vlivem, který je až nezemského původu. Je to velmi vzácné. Z pohledu nerezonance pak lze mluvit o velké vymírání - v podstatě, svým způsobem řekněmež - v té rezonanci s vlastnostmi. A tak jinak ta doba působí na ty, jinak na ty a jinak ještě na další. To má potom své následky a důsledky.

 

DOTAZ: Děkujete za přednášky a působení, jsou to pro vás laskavě chvíle klidu a souznění v těchto těžkých časech.

ODPOVĚĎ TP: Ano je to pravda, tento čas patří k těm velmi těžkým. Vedle válečných časů je i tento čas velmi zatěžující. Tak si tak někdy představuji, jaký vliv asi musel být v čase, kdy tu zuřila válka, kdy umíraly statisíce a miliony lidí, kdy stovky milionů byly omezeny ve svém životě - už ne jen v rámci svého okresu, ale v rámci svého talíře, kdy neměli co jíst... a tak dále. Muselo to být rovněž velmi těžké. Když přicházeli fašisté a zabrali naši zemi, ztratili jsme svoji vlast, svoji suverenitu. Jak to asi ten národ vnímal a jaký vliv z toho byl? Byly tu další doby, kdy bylo zasahováno do naší státnosti, kdy se ne vždy pro prospěch národa zde objevili další vládnoucí monarchové a další. No, také tu byl Zlatý věk - Karel a další.

DOTAZ: Myšlenky pana Zezulky jsou pro mě živou vodou, ale o Společenství Josefa Zezulky, o kterém jste se zmínil v souvislosti se sčítáním lidu, vím málo. Mohl byste prosím o tom společenství něco přesnějšího odpovědět?

ODPOVĚĎ TP: Duchovní práce, logicky, probíhá u nás lidí v reálném místě a čase. Má mít vlastně zastoupenu jak část hmotnou, tak část ducha. U nás panuje veliké, veliké jaksi... řekněmež veliká nejistota - historická nejistota. Vzpomeňte na kalich, vzpomeňte na reformaci, vzpomeňte na další a další děje. Ale sám fakt tohoto společenství s tím naprosto nemá nic společného a nesouvisí. Žijeme ve státě, který milujeme, je to naše vlast. Je zcela přirozené, že tedy v rámci tohoto útvaru se snažíme také ten veliký odkaz Zezulky vtělit do oblasti tohoto společenství - náboženské společnosti, filosofické společnosti. Ono totiž řada lidí nechápe, co to je "náboženství". Možná by bylo třeba hledat nová slova, nové názvy, ale nezměnilo by se nic. Stal se vlastně zázrak opět, jeden z mnoha. Tedy společnost Josefa Zezulky byla registrována po prověření jako 38. náboženská společnost v našem státě. Proč je to důležité? Protože je to zakotvení, je to zapojení se do řádu této země. Jistě, že se můžete vnímat jako anarchisté, kteří jdou proti všem a všemu, ale prostý fakt společenství nedělá nic jiného než to, že máte právní zakotvení pro to, abyste v míru a lásce mohli ještě o kousek lépe pracovat ve své oblasti - a to je Josef Zezulka a jeho filosofie. Zezulka mě na tuto věc připravoval, protože on viděl všechno to, co udělám, dopředu. Po letech to můžu potvrdit. V době, kdy nebylo nic možné, vlastně nemyslitelné, on už mě neviditelně vedl ke všem těm věcem, některé zmínil a bylo to vlastně - nevím, jak bych to řekl - pro něj asi hodně těžké, protože řada z těch věcí se nemohla odvinout, rozvinout za jeho života, i když by o to velmi stál. Tady nejde o to vytvořit nějakou organizaci, církev, která bude prostě všem přikazovat, jak něco mají nebo nemají. To je hluboký omyl. Jde o to vytvořit vlastně prostor - platformu pro to, abychom mohli svoji práci dělat. V neposlední řadě vlastně takto získala své zakotvení i řada dalších institucí - ať už je to naše univerzita, která už víc jak 26 let zde pracuje - Duchovní univerzita Bytí - která je vzdělávacím ústavem tohoto společenství. A i tato přednáška je vlastně součástí tohoto systému. Pozorovali jste někdy to, čeho byste se obávali při slově "církev"? No, jestli ano, tak mi to napište. Ale podle práva, nevymýšlejte si. Čili jen člověk, který není poplatný tomu, k čemu byl učen a k čemu byl doslova vyzván tím Zezulkou - vždyť kdybych to neudělal, tak se v podstatě zprotivím všemu, proč jsem k němu chodil tolik let a proč mě tolik let učil. Patří sem také důvěra. Víte, každý z nás dělá, co může. Já jsem si svou životní cestu věru nevybral. Ničím jsem se neustanovil a tak dále. Někdy jsem v tom životě koukal jak vrána, jak to přicházelo, nečekaně a hlavně nemyslitelně. Takže nějak tak. Samozřejmě, že si můžete myslet opak - že tam byly nějaké záminky, záměry ve všem tom konání. Nikoliv. Nepatřím k lidem, kteří se snaží pracovat s magií. A tak poslouchám Boha i Zezulku a snažím se to co nejméně kazit. Názory můžou být na to různé, já vím a nikomu je neberu a na nikoho se nezlobím. Mám všechny rád. I ty odpůrce. Přesto ale, stejně jako každý z nás má právo na svůj názor, včetně toho odporného, tedy odpůrčího - nebo jak to nazvat - v rozporu, tak i já mám právo na svůj názor. A snažím se, abych ten názor nenutil, ale abych ho měl. Kdybych ho neměl, byl bych papouškem, který opakuje cizí myšlenky, názory a jinak. Ale k tomu jsem Zezulkou vychován nebyl, víte. A tak to doklepu, doufám, nějaký ten rok ještě tady budu zlobit, doufám, no a pak přijdou ti další, mladší, kteří to povedou zas a zas dál. Čili nevím, jestli jsem vám byl schopen vysvětlit, čím společenství je a čím není, protože většinou člověk hledá kategorie, které zná, ty potom přilépne jako nálepku na tu věc a má hotový názor. Je otázkou, jestli ten názor je vždy správný. A tak buďte opatrní, než si ten názor vytvoříte. Něco jiného je, když jste člověk, který nenese odpovědnost, který jaksi ve svých rozhodnutích a činech má jen minimální další dopad. Něco jiného je, když tu odpovědnost máte. Z tohoto pohledu je pohled na vznik Společenství Josefa Zezulky naprosto jiný než z pohledu toho člověka, který zde vlastně mluví jen za sebe, například. A je to tak přirozené, on jinak nemůže. A tak všichni musíme nějakým způsobem hledat. Já každému věřím a vím, že naše cesty můžou být rozdílné, ale nakonec - však my se sejdeme všichni v jednom místě. A nebude v tom problém. Sčítání lidu má jaksi tu kolonku náboženství dobrovolnou, můžete ji zaškrtnout, nemusíte. Když ji zaškrtnete, můžete vyplnit například právě Společenství Josefa Zezulky. Tím jej podpoříte. A celou tu myšlenku a věc. I to právní zakotvení. No, to už je vaše svobodné rozhodnutí. Není vůbec podmíněno tím, jestli jste přihlášení členové tohoto společenství. I když jste třeba jen sympatizantem, můžete vyplnit. Nic to nezmění. Je to dobrovolné. A ty údaje, které se zde sbírají, nejsou poskytovány nikam dál - ani státním úřadům ani jiným úřadům, prostě nikoliv. Jen ty souhrnné, které vzniknou ze sečtení všech těch údajů. Takže tolik k tomu společenství. K čemu slouží? Slouží přece k zvětšení účinnosti a roznášení nauky přinašeče. A to je přece zásadní. Naprosto zásadní. Ptám se, v čem by mělo škodit? Zkuste si na to odpovědět. V čem? Pokud budu žákem pověřeným v pokračování Zezulky, budu stále mluvit totéž, jak jsem byl učen, ani o píď jinak. A je úplně lhostejné, jestli k tomu přidáme nálepku tu nebo onu. Nehledě na to, že společenství vzniká s vědomím Zezulky a hlavně právem, protože tak to skutečně je. My nejsme technologická společnost, primárně, nejsme společnosti jiného typu, jsme duchovní společnost. A tak jsme se jako duchovní společnost také registrovali - jako Společenství Josefa Zezulky. Ať vám je Bůh milostiv a rozhodujte se svobodně a podle svého rozhodnutí. Když to nezaškrtnete nikdo, bude dobře, když hodně, bude taky dobře. Nejde o to sčítat dušičky. Ale kdokoliv z vás chce vzít podíl na tomto úkolu, tak to může také udělat. Děkuju za dotaz. A když jsme u toho Zezulky, tak mi tady napsali, abych vám sdělil, že knížka, která vyjde teď ke 30., čili od 30. bude rozposílaná - my se bohužel tento rok opět nesetkáme na Řípu, nejde to - ale jako mnohé jiné roky, jiné slavnosti Dne otevřeného nebe i tento rok bude vydána knížka s tematikou Josefa Zezulky, kterou jsem sestavil a připravil pro vás. Už jsem vám ji posledně, předposledně ukazoval. Má zvláštní název, je to jenom ? (Otazník). A pak také vychází časopis Bytí, který má hodně podobnou grafiku. Můžete si je před-objednat už dnes na stránkách univerzity Bytí. Ale doufám, že i ten pořad, který právě nyní připravuji - proto mám tu kravatu a košili - tak že vám aspoň něco přinese. Protože 30. březen bude. Bude sice virtuální, bude na vašich obrazovkách počítačů nebo televizí, ale bude. A to je důležité. My chceme zachovat kontinuitu. Přece po 26 letech to nevzdáme. A tak zde budou informace nové, které jste třeba ještě neviděli, a i to, co třeba už znáte, ale potěší vás to, doufám. Takže se těším toho 30. března nad tou novou knížkou na setkání. 

 

DOTAZ: Vyjadřujte vděčnost za online přednášky a duchovní obřady. V jedné z nedávných přednášek jste v náznaku víceméně zpochybnil Ježíšův zázrak, kdy nasytil celé zástupy lidí dvěma rybami a pěti chleby. Vždyť evangelista byl u toho a zapsal to. Vaše vysvětlení spočívalo v tom, že se jednalo o Ježíšovo učení v době ryb. Jde mi z toho hlava kolem. Můžete prosím blíže vysvětlit? Moc děkuji. 

ODPOVĚĎ TP: No, skoro bych ani nechtěl, abych vám tu hlavu nezamotal ještě víc, protože v této otázce musím trvat na tom, co jsem vyslovil. Víte, mnohem výše než váš žaludek, i když je důležitý, je váš duch. A tak přinašeči nepřicházejí jako řezníci nebo rybáři, přicházejí dát lidem cestu, pravdu a tak dále. V době Ježíšově bylo tehdejší společenské povědomí jiné než dnes. Tehdá se mnohem více při výkladech užívaly příměry, symboly. Symboly mají velkou sílu proto, že se netýkají jen jedné konkrétní situace často, ale kdy vlastně zobecní duch daného problému. Potíž symbolu je ale v něčem jiném. Když se změní doba, kultura, pak lidé už velmi často obtížně hledají výklad skutečného významu toho kterého symbolu, které si často překládají do prvoplánové hmotné roviny. A tak dále a tak dále. To, že evangelista něco zapsal, je pravda. Je ale otázka, jak jeho zápis přeložit do "moderničtiny" - tedy do naší doby. Možná, že by se sám evangelista divil, kdyby se dozvěděl, jak jeho zápis chápou jeho praprapraprapra předci. Ostatně ani Ježíš ani Zezulka nikdy nepřišli proto, aby prosazovali svoji víru, svoje vědění primárně, zázrakem. Ten dělali, ale většinou dosti vzácně. Ostatně i my v biblických textech, které jsou správné, máme jen nemnoho záznamů o těchto zázracích - možná i proto, že Ježíš nežil příliš dlouho, protože byl zavražděn poměrně záhy. Čili je docela obtížné vysvětlit některé historické skutečnosti, ke kterým se bohužel dnešní člověk nedostává až tak často - jednak pro hradbu věků a jednak pro skromnost těch zdrojů. Když se podíváte na zápisy, které jsou mnohem starší než zápisy evangelistů, najednou vidíte svět, který poněkud mění váš názor. Narážím třeba na pasáž - a ptali se nemocní Ježíše, co mají dělat, aby neonemocněli. A on jim říká:"Nevražděte, nezabíjejte, neb každá kapka krve ve vaší krvi stane se jedem, každé ucho ve vašem uchu zátkou" - a bylo tam ještě jedno. Je to zvláštní, viďte. A mnoho dalšího. Někdy je krásné číst ty nejstarší písemné záznamy těch, kteří byli blízko. Anebo například těch, kteří žili blízko koželužen. A kteří kupodivu očekávali příchod Ježíše možná už sto let předtím, než přišel. Asi měli nějakého velmi dobrého jasnovidce, oni věděli že přijde. Myslím si, že byli vegetariáni dokonce a žili velmi, velmi... no. Esénové jsou zvláštní skupinou židovského národa. A co svitky? Co říkáte? A další. Je třeba si uvědomit i vývoj textů, které dnes máme. Je krásně vidět, že třeba nalezené zbytky Starého zákona jsou si tak podobné, že přes tu hradbu času mnohé zůstalo. A jindy zase vnímáme, jak ten lid se vrhá k tomu Zlatému teleti s Kaifášem, zatímco ten, který je Bohem nejvýše vybraným, tráví svůj čas na hoře. Aby potom rozbil... To nejde o odmítání nebo o ošklivost, jde o pochopení toho procesu jako by byl právě teď. Pro mnohé je to něco, co je za hradbou věků, to už je nemoderní - neměli tablety, mobily a počítače. Jenomže tohle je o něčem jiném, to je o podstatě člověka. A ta je pořád stejná, i když máte v ruce raketoplán anebo koňský povoz, víte. Takže tolik bych k tomu měl. Když jsem to přemýšlel, zkusil jsem si představit, jak Ježíš bere do ruky nůž a podřízne hrdlo ovečce, pak ji stáhne z kůže, rozporcuje svaly, opeče na ohni a podá učedníkům. V mém světě a způsobu vnímání a citu to možné není. Ale to je můj svět. Mějte svůj, svobodně a bez omezení.

A tím bych dneska skončil. Ať vás provází jen ta nejlepší rozhodnutí a vnuknutí, která jsou možná. Ať vás provází také světlo na vaší cestě. Ať vás provází duchovní mistři a učitelé a ti nejvyšší, jako jsou přinašeči. Je to vaše jedna z nadějí - vedle vás samých. Sami jste si také nadějí. A když se to spojí, tak je to krásné. Na shledanou.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.