www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 22. 3. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 22. 3. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

0:00 - Úvod

0:17 - Děkuji za Vaši odpověď na moji otázku o osudu a jeho pružnosti. Použil jste přirovnání k lyžaři na svahu. Chápu to tak, že naše cesta v osudu je pružná, ale hranice možností jsou pevné?

2:17 - Stává se mi čím dál častěji, že cítím hrozně druhých emoce a pak se trápím, až mi to ubližuje. V jedné z přednášek jste mi řekl, že mám dar. Nějak v citu, přemýšlení, a že se ho mám učit ovládat. Prosím, jak konkrétně? A když jsem si přála, abych ho neměla, přijdu o něj? Má síla slova velkou váhu?

10:00 - Po ablaci začíná se chemoterapie. A nejsem si jistá, zda mohu konzumovat cukry na přírodní bázi, tedy v ovoci. Mám je ráda. Při první dávce chemoterapie mi bylo dost zle a snažila jsem se o zásadotvorné potraviny. Ovšem ovoce a zelenina, kterou jsem jakžtakž snesla, dříve i ořechy, nyní moc nemohu. Chci Vás moc poprosit o radu, co bych měla nejlépe konzumovat, abych vše zvládla bez toho, aby mi nebylo zle.

13:02 - Posluchač vyjádřil názor, ve kterém doufá, že se někdy změní znělka duchovního obřadu.

15:11 - Říkal jste mi včera, že stačí pouze jedna věta a za tu odpověď moc děkuji. Ale nevím, kterou větu mám použít na zastavení té šikany od maminky?

16:11 - Kolik můžeme týdně poslat dotazů, aby to bylo etické?

17:04 - Vize posluchačky o České zemi. Prosí o názor.

23:06 - Posluchač se zamýšlí nad světem, který se mu ne vždy líbí. Tedy krize tradičních hodnot nebo umlčování nepohodlných názorů, rostoucí nesnášenlivost, náboženská nesnášenlivost nebo kriminalita atd.

30:15 - Posluchač popisuje své duchovní stavy. Myslíte si, že jde o meditaci? Nerozumím tomu. No jako bych byl přímo před Bohem.

34:44 - Téměř všichni jsme uživateli jaderné energie. Svítíme, vaříme, pereme. Konzumenti masa si zhoršují své budoucí osudy, i když tu kravičku či prasátko sami nezabili. Co tedy můžeme očekávat od svých budoucích osudů, když vesměs jadernou energii užíváme? Někteří víme, že je to špatně, ale nemáme výběr. Ničíme-li mikrosvěty, myslíte, že tím ničíme i náš vesmír?

47:11 - Do kterého národa se rodil přinašeč před židovskou érou?

48:28 - Sdělil Vám pan Zezulka kolik přinašečů po něm ještě přijde obohatit svět tím duchovním poznáním?

51:09 - Citace z knihy Bytí „Vývoj je nesen pendlujícím zákonem odrazu a bytost rostliny nemá vliv na jeho postup, který by pramenil z její vůle.“ Znamená to tedy, že v první vývojové fázi obstarává zákon odrazu i nezkušené kroky bytosti v prvním životě i jejich nápravu v dalších?

55:45 - Jedna duchovní paní, já ji nebudu jmenovat, (ačkoliv si duchovních učitelů a také Maharišiho velmi vážila, vždy je považovala především za své duchovní bratry, necítila se být něčí žačkou), ve svém díle nejednou zmiňuje ideu, že nejvyšším duchovním učitelem je vnitřní božství člověka.

1:01:40 - Rozloučení, pozvání na duchovní obřad ve 20 hodin a na přednášky v pátek a sobotu.


Témata: osud, chemoterapie, meditace, zákon odrazu (karma)


Přepis videa:

Pěkné odpoledne vám přeji, začínáme s naší přednáškou Duchovní univerzity Bytí, a zazní zde předložené názory.

 

DOTAZ: Děkuji za Vaši odpověď na moji otázku o osudu a jeho pružnosti. Použil jste přirovnání k lyžaři na svahu, kdy jízda veprostřed vyžaduje nejméně úsilí, a jízda nahoře na strmém úbočí vyžaduje úsilí mnohem více, a lyžař je stahován zpět ke středu. Původní otázku jsem myslel spíš tak, že nemůžeme s větším úsilím získat nebo prožít něco, co v potencionalitě osudu není. I když lyžař měl ve svém osudu to údolí pevně dané, pouze vybíral svou cestu, nemohl svým tlakem a úsilím vyjet kompletně pryč, a jet na úplně jiném svahu, musel zůstat v jemu daném údolí. Chápu to tak, že naše cesta v osudu je pružná, ale hranice možností jsou pevné?

ODPOVĚĎ TP: On na to funguje i ten příměr s tím lyžařem, protože jestliže chápeme to údolí takto, tak myslím si, že v této rovině už se žádný lyžař neudrží, kdyby dělal, co dělal. Čili ano, přesně tak to je. Jsou tu hranice, a jako všechno, má i toto své výjimky. Je to zvláštní, ale náš svět nikdy nemá jen jednu odpověď. A tak jestliže platí pro všechny, téměř, že je tu jen jedno údolí, v kterém může jet, jsou vzácné výjimky, kdy se to údolí během života vymění. Stalo se to prý už několikrát, kdy se najednou vyměnily osobnosti. Člověk se začal vnímat jako někdo úplně jiný, získal jeho řekněmež paměťovou stopu, jeho vlastnosti, všechno ostatní, a dokonce byly kvůli tomu i soudní spory, a tak dále, protože se podezřívali ti lidé, že vykonali nějaký kriminální čin, a podobně. Čili všechno musí být k dispozici, tedy i ta výjimka z pravidla.

 

DOTAZ: Asi se mi stalo něco divného. Stává se mi čím dál častěji, že cítím hrozně druhých emoce, a pak se trápím, až mi to ubližuje. Psala jsem si, stalo se to včera, poprvé hodně silně, až jsem byla psychicky dost vysátá a nebylo mi vůbec dobře. Hrozně těžko jsem..., měla jsem bolesti na hrudi a špatně se mi dýchalo. Přála jsem si, abych to neměla. V jedné z přednášek jste mi řekl, že mám dar. Nějak v citu, přemýšlení, a že se ho mám učit ovládat. Prosím jak konkrétně? A když jsem si přála abych ho neměla, přijdu o něj? Zas někdy je to výhoda, že druhým většinou hodně rozumím. Smajlík. Má síla slova velkou váhu?

ODPOVĚĎ TP: No, myslím, že má. A to vidíte na práci reklamních agentur a podobných institucí, které se Vás snaží jaksi přimět k nákupu - jak obrazem, tak i slovem. No ale pojďme tedy k podstatě Vaší otázky. Všechny dary, které máme, nemáme primárně proto, aby námi smýkaly, ale aby jsme, jak už jsem Vám řekl, jsme je ovládali. Čili Vy se musíte učit ovládat to, co se Vás zmocní, a do jaké míry. Pokud přijde ohromení z toho stavu, který vůbec nemusí být běžný, a ostatně který ani většina lidí nemusí zažít, tak to ohromení přece není cíl. Nemůžete se dívat na ten stav jako na zlaté telátko, ale hledat pro něj, po ovládnutí, nějaké využití. Stejně, jako když jste nadáni k geniální malbě obrazu třeba, tak napřed tedy se musí ten dar projevit, že máte nadání, pak se také musíte v něm rozvinout, a pak malujete obrazy pro jiné. Třeba na Vás čeká nějaká Sixtinská kaple, já nevím. A tak je to s každým jiným darem. Jsou tu rychlé nástupy, jsou tu pozvolné cesty. Všechno je možné. A jestliže se začíná to dotýkat Vás tímto způsobem, tak zase není jedna odpověď. Protože svým způsobem tu svou psychospirituální krizi projde mnohý. Na druhou stranu - je krize, ale je také potom to, co by mohlo být opakem. To znamená nezvládnutí daru, který vede k destrukci osobnosti. Čili například jsme příliš pracovali v minulém životě pro nějakou podobu své duchovní cesty, až jsme to přehnali, a v tomto životě se nám tato práce začíná podprahově vynořovat. A my najednou nevíme, co s tím. Je jiná doba, jiná kultura, a tak dále. Čili radu - jak na to. No úplně stejně jako ve všem ostatním přece. Ve svém životě víte, většinou, co máte dělat. Když máte hlad, tak se najíte, když se Vám chce spát, tak hupnete do peřin, a tak dále, a tak dále. Bude to tedy asi podobné, co myslíte? Budete tedy hledat rovnováhu. Jestliže se objeví některé neběžné stavy vědomí, no tak je to přece krásné. Ale všichni mají cenu, i Vy. Čili cesta vpřed nemůže jít primárně, za cenu zničení osobnosti, nějakým takovým dějem. A přesto někdy také musí. A v tom je ta hrůza osudu, že je všechno možné. Mnohý člověk, aby dosáhl nějakého stupně, prochází určitou specifickou dobou, cestou. Je to na něj velký tlak. A nejenom mnozí, já bych řekl, že velmi mnoho. Ať už jsou to osudové rány, ať už jsou to případy podobné Vašemu, nebo jiné. Takže - zachovat klid, lásku a milost v srdci. V zájmu sebe sama umět také odmítnout, a vědět proč. Má-li to pomoci, pak je to jistě něco jiného, než prostá zvědavost. Musí to být také s pochopením, protože na těchto darech bývá nejnesnadnější prozření. Kdysi jsem viděl film. Já už nevím, jak se jmenoval, ale smysl filmu vám řeknu. Jednoho dne se muž, který byl jaksi obyčejný muž, zničehonic, z nějaké hříčky osudu, probudil jako žena. A začal vnímat svět (O čem sní ženy se to jmenovalo, možná, už ani nevím), začínal vnímat svět jako úplně jiná bytost. No, bylo to velmi vtipné. Nastavilo to zrcadlo oběma pohlavím. Když jsme se dívali, jak pluje na svých lodičkách - tedy pluje, no, jak to nazvat, nejslušnější výraz je škobrtá. A tak dále, a tak dále. A o tom to je. Čili umět přijmout a pochopit, co je souznění, soucítění lásce, pochopení, a zároveň neposílení zla, pokud je kde jaké. Ale ty pozice těch, kteří, jak to zpíval pan Suchý - kaiserok této sezóny mi nepad, no, stalo se módou sezóny, a tak podobně. Takže, chce to najít i tady tu rovinu. Rovinu, která v daných možnostech udělá to nejlepší, co je možné. V životě jen málokdy narazíte na něco, co je jen jednostranné. Vždycky je tu zastoupena i druhá strana. Takže hodně štěstí v tom. Hledejte cestu. Myslím si, že to, nač se ptáte, je změna Vás. Tedy Vašeho vnitřního prostoru. A to za Vás nikdo neudělá. Čili jen klid.

 

DOTAZ: Ráda byste odpověď. Ona ta odpověď nenáleží tolik mně, ale dobře. Po ablaci, začíná se chemoterapie. A nejsem si jistá, zda mohu konzumovat cukry na přírodní bázi, tedy v ovoci. Mám je ráda, no přiznám se, že ovoce více. Při první dávce chemoterapie mi bylo dost zle, a snažila jsem se o zásadotvorné potraviny. Ovšem ovoce a zelenina, kterou jsem jakžtakž snesla, dříve i ořechy, nyní moc nemohu. Chci Vás moc poprosit o radu, co bych měla nejlépe konzumovat, abych vše zvládla bez toho, aby mi nebylo zle.

ODPOVĚĎ TP: No to je těžká rada, protože každý nás je jiný, a já k tomuto nejsem úplně místně příslušný. Ale pokud se týká zásadotvornosti, tak počínaje podivnostmi, jakože citrón je - tedy citronová šťáva - je zásaditotvorná, jsou tu i další potraviny, které by měly tuto aspiraci. Z nich si musíte vybrat tu, která Vám vyhovuje nejvíce. Protože samozřejmě v těch stavech různí lidé mají různé reakce, někteří poměrně silnější, jiní zase nevnímají skoro nic. Čili je to doslova jaksi prostor, který sama nejlépe ovládáte, protože co jednomu prospívá, druhý nebude snášet. Je tedy třeba tu toto období prostě přejít, do skončení té terapie, a pak doufat, že to bude v pořádku. Souhlasím s Vámi, že zásaditotvorné potraviny jsou v případě onkologických nálezů významně důležité, protože z nějakých důvodů má tedy nádorový proces, ale i nejenom on, velmi rád kyselé prostředí. Takže, ať se Vám to daří, ať všechno zabere, a na tu otázku si odpovíte v podstatě sama. Svojí vlastní zkušeností. Tak jdeme dál.

 

DOTAZ: Tady, tady se vyjadřujete k zahájení našeho duchovního obřadu, a doufáte, že se ta znělka někdy změní, protože se Vám nelíbí.

ODPOVĚĎ TP: Ano, v této chvíli zůstaňme u toho vypínání zvuku, a nebo zapínání pořadu o minutu a čtvrt později. Tím se této znělce vyhnete, a bude to v pořádku. Registruji Váš názor do právě složky takovýchto, takovýchto výrazů. Ten úvod je opravdu razantní. Ale vychází z doby, kterou žijeme, a přináší v kontrastu důležitost toho, co dnes na nás osud klade. Je to vlastně stejné, jako kdybysme si stěžovali, že nás za války obtěžuje rachot dělostřelecké palby, a přitom bysme neudělali nic proto, aby válka nebyla. Berte to tedy jako snahu pro to, aby válka člověka se světem nebyla. A tomu můžeme sem tam také něco věnovat ze svého pohodlí, nebo jinak. Když nic jiného, tak nás to může vést také k pružnosti. Můžeme být šťastni ve svém vytvořeném klidu, to jistě, ale takový klid jen málokdy je trvalý.

 

DOTAZ: Říkal jste mi včera, že stačí pouze jedna věta, a za tu odpověď moc děkuji. Ale nevím, kterou větu mám použít na zastavení té šikany od maminky? 

ODPOVĚĎ TP: Tu nejlepší, kterou budete schopna použít. Jejím cílem je mamince jednak nastavit zrcadlo, a jednak jí pomoci něco pochopit. A jistěže chápu, že mnoho lidských jedinců je neschopno pochopit cokoliv, mimo vlastní přesvědčení. Ano. Tak už to je. Některým se líbíme, jiní nás nesnášejí. Je to odvěký běh světa.

 

DOTAZ: Dobrý den. Prosím Vás, kolik si můžeme denně (týdně) poslat dotazů, aby to bylo etické, a zbytečně pak nebyly některé dotazy zodpovězené dýl?

ODPOVĚĎ TP: No, pokud se lidé ptají na něco důležitého. V tomto - ty dotazy přicházejí tak, jak je vylovím tady z té krabičky, a nemusíte mít strach, že by to bylo nějak jinak. On ten dotaz přijde tak, jak má. Tak.

 

DOTAZ: Ráda posloucháte. Chtěla bych se s Vámi podělit o mou vizi o České zemi. A snad mi na ni řeknete svůj názor. Různé vize ke mně přichází od útlého věku. Pamatuji si na své předchozí inkarnace, a jako dítě jsem si myslela, že to tak máme všichni, ale postupem času jsem zjistila, že to tak není. Tak mě život naučil o těchto zážitcích mlčet. Dnes už snad mohu. (TP: No tak anonymně jistě, ale se jménem bych byl pořád ještě opatrný.) Ve vizi ke mně přišel lev, který mi chtěl něco ukázat. (TP: To je asi logické, symbol naší země. No.) Došla jsem s ním na místo, kde mi pokynul, abych ho následovala. Lev otevřel zemi, a my se začali propadat dolů do středu Země. Zemina se však začala oddělovat a vytvořila jakýsi ostrov, který se zužoval do nitra Země. Ta oddělená část, ten ostrov, byla naše Česká republika (zem) nevím, jak to popsat. Jak jsme šli níže, a níže, všimla jsem si, že ten ostrov obklopují kořeny, které jsou vzájemně velmi silně propojeny. Jak jsme stále klesali, začala okolo mě energie prostoru těžknout. Šli jsme do hlubin naší historie. V těch kořenech bylo vše - veškeré emoce, radosti i prohry, lásky, vítězství, prostě vše. Vše bylo poměrně klidné, jakoby to spalo, až na jedno místo, kde bylo velmi mnoho utrpení. To místo mě velice zasáhlo, a já pocítila k tomuto místu hluboký soucit, a velmi silné napojení na svůj český národ. Dále mě vedl lev stále níž, a níž, a já viděla, že naše země se zužovala do jednoho bodu úplně dole. Došli jsme do místa, kde nebylo nic, jen nicota. Pak se ukázal útvar, který měl značit počátek našeho českého národa. Ten útvar měl tvar koule, která obsahovala slovo, to slovo se stalo myšlenkou, možná afirmace, a bylo základem počátku našeho národa. To slovo, myšlenka, je tak silná, že drží vše. Na té kouli vznikly malé kořínky, které vytvořily spleť kořenů, které obsahují vše, co jsme kdy zažili. Lev mi pokynul, že už musíme nahoru. Zastavila jsem se do místa, kde bylo to velké utrpení. Ve vzduchu jsem se usadila do středu, jako při meditaci, ruce šly samy volně od těla, do pozice, která mi tam přišla přirozená. Z hrudi mi začala vycházet záře, která byla soucitem a láskou. Tu jsem posílala na to místo. Tu jsem zjistila, že tam nejsem sama, a že vidím další tři bytosti, lidi, duše, to nevím, a dělali totéž. Každý z jiné strany. Oni však měli silnější blok energie. Lev mi pokynul, že je čas jít dál, a já cítila, že to není v pořádku, a že musím ještě zůstat, léčit. Lev mi však pokynul znovu, že je čas, a já se rozhodla nechat tam část své duše, která pak léčí dál, a časem se pro ni vrátím. Když jsem šla směrem nahoru, uviděla jsem, že se přidávají další a další bytosti (či duše), ale ty čtyři byly nejsilnější, a mají svůj význam. Se lvem jsme ze země vylezli na Vyšehradě, tam je kostel. Zde byl sice také naproti němu, byl ještě jeden, velmi, velmi starý, ani nevím, zda to kostel byl. Byla to velmi stará budova, připomínající kostel. Lev se postavil mezi ně, a začal usilovně hrabat v zemi. Jako by ukazoval, že na Vyšehradě je něco velmi důležitého, ale není to vidět. Moc se omlouvám za dlouhý příběh, nešlo to zkrátit.

ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě, chápu. K těmto druhům vizí nebo zážitků je třeba říci to, že lidé, kteří stojí mimo ně, jen málokdy jsou schopni jim porozumět, ať už v jejich symbolice, nebo v reálné podobě. Je to někdy tedy obtížné, ale ony jsou primárně určeny Vám. Vám mají něco vysvětlit, mají Vás vést a ukázat hlubší smysl přediva děje. Skutečně jest to tak, protože ten děj, který se odvíjí, je propojen ve všech smyslech toho slova. Jsou to jakési kořeny, které se proplétají. A sahají až do samotných počátků. A ty dějiny vlastně v této vizi, nebo v tomto podání, končíc u koule, říkají cosi velmi vzdáleného. A souvisí to právě s tvůrčí čtyřkou a se vším tím, co popisuje Zezulka ve svých knížkách. Čili ano, bylo to určeno Vám. Více snad komentáře netřeba. Jakýkoliv další Vám přijde zcela přirozeně a spontánně.

 

DOTAZ: Zamýšlíte se nad světem, který se Vám ve všem ne vždy líbí. Tedy - krize tradičních hodnot, nebo umlčování nepohodlných názorů, a tak dále, a tak dále. Rostoucí nesnášenlivost, náboženská nesnášenlivost, nebo kriminalita, a tak dále, a tak dále.

ODPOVĚĎ TP: Víte, je toho tady víc, co píšete, a já to vezmu zkratkou. Máte štěstí, že žijete v době konce jedné éry, jednoho věku. V těchto dobách dochází ke všem těmto excesům, které popisujete ve svém dotazu. A ani jinak nemůže být. Je to něco jako shrnutí - jisté dějiny, epochální dějiny - a klade to velmi silný tlak na nás vtělené, směrem ke schopnosti vyšší moudrosti. Pokud by nebylo moudrosti, mnohdy bysme mohli klesat na duchu, na mysli, a možná i na těle. Ale člověk, který dozrál, dobře ví, že žádné kvítí tedy do nebe neroste. Že jsou to procesy, které musí proběhnout z nějakých příčin, kdy se určité podoby, fazety, musí projevit. Jinak není možno. Ale má to i opačný efekt. Ten projev té doby, duch doby jak se říká, zároveň způsobuje veliké zmoudření všech. Je to jakoby zkoušení někdy i oblastí kam ne, kam nemáme chodit. Abysme si vzápětí mohli vážit toho, co je dobrem, a co máme. Všechny ty jevy, které popisujete, známe všichni. Ano. Lidé podléhají tlaku, zkouší to jejich psýchu, je to doba velkých zkoušek. No, na druhou stranu, byly tady jiné doby. Lidé trpěli vždy. V intervalech. Krátká období prosperity a míru byla vždy střídána znovu a znovu běsněním. Tak to je. Proč? Protože člověk, bytost lidského stupně, je taková. I to, co nazýváme mír, bylo vždy v podstatě válkou. Jen na různých oblastech. Po druhé světové válce se všichni těšili, že lidé přestanou válčit. A hned vzápětí přišly mocenské boje o území, vliv. Byly tu horké války, které byly většinou od nás tak daleko, že jsme o nich ani pořádně nevěděli, kde umírali za strašlivých okolností mnozí lidé, ať už vojáci té, nebo jiné armády, nebo civilní obyvatelstvo. A to trvalo velmi dlouho. Když sečteme všechny ty války, které se odehrály třeba jen v tom minulém století, tak doby, kdy by se někde nevraždilo, bylo velmi málo. A když už se nevraždilo veřejně, tak se alespoň vraždilo skrytě. Je to tedy těžký život, a k jednomu z poznání patří i to, kdo my lidé jsme, kam dosáhnem, kam ještě nedosáhnem, co jsou naše možnosti, a tak dále. Svým způsobem tedy nemusíte mít strach o budoucnost. Je to tak, že nad vším tím kvasem dějin osudů - osobních, rodinných, státních - je ještě něco mnohem vyššího. Člověk furt v jistých údobích se domnívá, že nad něj není. Že on je ten hybatel, a že všechno prostě má pevně v rukou, a podobně. Jenomže to je vždycky jenom mámení. Musí se vyžít to, co se vyžít má. A když se to vyžije, pak najednou někdo jen tak "f" foukne, a je to pryč, jak loňský sníh. A přichází další úkoly, další doba, další pokračování. Jsou tu jistě možnosti, zdánlivě ukončit existenci planety, nebo čeho dalšího. Ale ani to není definitivní. I kdybysme se zničili v jaderném konfliktu tak, že na oběžné dráze Země zůstane jen hromada kamenů, nebude to konec, takový, jak chápe člověk. Bude to konec jen v této rovině. A v jiné rovině bude Zem pokračovat dál, jako by se nechumelilo. Že to není možné? Nevěřte tomu. Až budete skutečně pěstovat vědu o realitě, vědu, která protíná mnoho vědních oborů, nakonec pochopíte, že je to tak. Stejně, jako se současná věda již začíná pomalu, ale velmi výrazně přibližovat názorům, které do této doby byly vyhrazeny jen určité skupině lidí. A právě nyní se tyto názory potvrzují, stávají se vědeckým paradigmatem. Když se boří staré mýty, omyly, které tu byly hlásány po desetiletí a staletí, tak totéž se bude opakovat ještě bezpočtukrát. Čili nemusíte se bát toho, co přijde, jenom nepodporujte zbytečně sami zlo. Nebuďte úplatní za mrzký - tedy mrzkých 30 stříbrných. Buďte odpovědní, stůjte na svém místě, a buďte lidmi. Čím víc vás takových bude, tím lépe se bude žít všem, dokonce i těm, kteří mají jiný názor.

 

DOTAZ: Ano, popisujete své duchovní stavy. A stává se Vám to při usínání, ve tmě, která se najednou začíná rozšiřovat. Mluvíte o fialové barvě, která je zde někdy vnímána, a také se Vám párkrát stalo, že jste došel do fáze, kdy jste si uvědomil sám sebe, jako byste byl vším, a spatřil jste hvězdy, vesmír, ...který se točil kolem mne, ale zároveň jsem byl tím vesmírem. V tu chvíli cítím obrovský klid, a těžko se mi to popisuje. Myslíte si, že jde o meditaci? Nerozumím tomu. No, jako bych byl přímo před Bohem.

ODPOVĚĎ TP: Nikoliv. Termín meditace je přece jen vyhrazen trochu jinému postupu, i když ty zážitky, které popisujete, by klidně mohly být její součástí. Všecko záleží, kdo jste, kam jste došel. Když se podíváme třeba na ten barevný projev, tak to je fialová. Fialová se skládá z červené a modré. Takže máme tady sílu žáru, máme tady odstředivost. Je to těžko komentovat v této chvíli. Žár může být velice destruktivní, ale zároveň i konstruktivní. To v případě, že je to nadšení. Nadšení, které dává motor naší cestě duchovní. Co se týká toho vjemu, jeli spontánní, může vznikat jak z doby Vaší minulé duchovní praxe, tak ale i proto, že jiný nevtělený se Vám snaží tyto zážitky a pochopení předat.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: No, mluvíte o své spíše napůl pasivní, napůl aktivní formě. Čili pořád se to rozšiřuje, až mi přijde, že už to nemůže být větší. Vtom začne vystupovat jakási fialová barva.

ODPOVĚĎ TP: V tomto druhu popisu bysme chápali spíše vnější důvody, tedy jsou Vám tyto stavy přeneseny. Ale kdo ví, těžko soudit. Toto vědomí rozšíření, pokud není následkem nějaké psychedelické látky, nebo nějakého cíleného až magického tedy dění, může být vlastně něčím, co dostáváte, nebo co prožíváte, velmi cenným pro vaše pochopení. V běžném lidském vnímání jsou tyto stavy... nejsou, absentují. Ale ve skutečnosti je něco podobného mnohem blíže realitě, než si to běžné lidské vnímání dovede představit.

 

DOTAZ: Čili to, co se děje, je pro Vás poučení i povzbuzení. Děkuji. Hm, dotaz? (TP: Sem s ním.) Dnes ne. Rád bych dobře promyslel, na co se zeptat. PS: Zdravím a vzpomínám i na Josefa Zezulku.

ODPOVĚĎ TP: Děkuji za Váš nedotaz. Dotaz - nedotaz.


DOTAZ: Téměř všichni jsme uživateli jaderné energie. Svítíme, vaříme, pereme. Konzumenti masa si zhoršují své budoucí osudy, i když tu kravičku či prasátko sami nezabili. Co tedy můžeme očekávat od svých budoucích osudů, když vesměs jadernou energii užíváme? Někteří víme, že je to špatně, ale nemáme výběr. Ničíme-li mikrosvěty, myslíte, že tím ničíme i náš vesmír?

ODPOVĚĎ TP: Takže, je tu podstatný rozdíl. Jestliže ničíte kravičku, tak tak činíte v možnosti svého rozhodnutí. To znamená, že můžete žít i bez té kravičky docela spokojeně, a nikdo Vás nebude nutit, abyste přestal jíst - já nevím co, cokoliv ostatní. A to je velký rozdíl. V případě otočení vypínačem nebo zapnutí ledničky či podobně, Vy vlastně ani nevíte, odkud pochází elektron, který napájí Váš spotřebič. Jestli je támhle z Počerad, anebo z Dukovan. A to je trochu jiná situace. Čili jste v závislé situaci, kterou nemůžete řešit. Čili ten Váš vstup zde má mnohem menší váhu. Co se týče ničení mikrosvětů - ano, hmota je vesmír. A svým způsobem tedy se zde musíme zamýšlet nad tím, zda máme právo, či nemáme právo, provozovat například štěpné procesy. Asi by se nám také nelíbilo, kdyby o vesmír výš někdo zaměřil na naše části vesmíru svůj urychlovač nebo podobně, a začal tyto části bombardovat. Jenomže ono je to ještě mnohem složitější, jako vždycky. Děje, které pozorujeme ve hmotě, tedy souvisí také s osudovostí, a souvisí s její strukturou. Vesmíry, které jsou podřízeny tedy tomu bombardování, vznikají i spontánně. Já už nevím kde to bylo, jestli to byla Jihoafrická republika nebo kde, vznikl spontánní jaderný reaktor, přírodní, představte si. Byla tam tak velká koncentrace radioaktivních látek, že skutečně docházelo k významnému štěpnému procesu. Tady je to ale naprosto v pořádku, protože tady nezasahuje nikdo, než příroda. A tak jsou přivedeny ty části atomů, které mají. U člověka už je to o něco diskutabilnější. Podíváme-li se do vesmíru, který je třeba součástí velmi, tedy velmi hutné látky (jako například uranu či jinak), zjistíme pravděpodobně, že statistická četnost těch srážek není úplně velká. To nemluví o tom, jestli máme, nebo nemáme to právo to dělat, ale zamýšlím se nad stavem hmoty, kterou jsme přijali ke svému experimentu. Radioaktivní rozpad je součástí mnoha radionuklidů, a radioaktivních látek vůbec. Přirozeně se v přírodě rozpadají a vysílají do svého okolí záření stejně, jako vysílá například naše sluníčko proudy vysoce nabitých rychlých částic do celé sluneční soustavy, a jistě i dál. Zase zde působí ta přirozená - bez tedy zásahu člověka existující - podoba. Já sám se osobně přiznám, že si nejsem vůbec jistý, jestli tento druh získávání energie je tak docela čistý, jak se domníváme. Jako vždy, když něco neuděláme úplně dobře, má to řadu často skrytých, podminujících vad. A tak přestože jsme štěpné procesy zvládli, a to s velkou dokonalostí (teď nemluvím o Černobylu a Fukušimě, ale o standardním provozu), tak přesto jsou zde ale. Teprve musíte ty látky vytěžit, koncentrovat, musíte je potom použít v reaktoru, ale co je nejhlavnější, tyto vysoce zaktivizované látky pak musíte po stovky a tisíce let někde uskladnit a uchovávat. Čili tím procesem, který člověk začal tím, že využívá tuto energii, znásobil radioaktivitu těchto látek. Už palivo, které jde do - palivová tyč, která jde do reaktoru, je samozřejmě obohacená. Jinak by ta reakce byla slabá. Ale v prostředí reaktoru se tento materiál ještě více aktivuje. Záleží také na typu reaktoru. Budou-li to množivé reaktory nebo plutoniové reaktory, bude to asi výrazně jiné než u reaktoru třeba jiného typu. Čili jsme v přírodě vytvořili látku, která by v ní normálně nebyla, která je vysoce radioaktivní po tisíce let. Po stovky - ty poločasy rozpadu jsou u některých těch látek velmi dlouhodobé. Čili už to samo o sobě je jisté nebezpečí. Zároveň jsme zkoncentrovali energii, která v případě chyby znamená dalekosáhlé poškození. Když vám upadne vrtule vodní elektrárny, tak se zpravidla nestane skoro nic. Když vám vybuchne kotel parní elektrárny (když odmyslíme exhalace), tak je to lokální záležitost - i když samotné výpary spalovacích procesů jsou všezemskou záležitostí. Ale nakonec ta atmosféra toto dokáže vyčistit v řádu měsíců, roků. Když ale vybuchne radioaktivní zdroj, zamoří své okolí nenávratně na ty stovky a tisíce let. A v tom je další pozoruhodnost. Čili použitím těchto možností znásobíme neobyčejně malé riziko. To riziko je velmi malé, protože samozřejmě že všichni, kteří tyto elektrárny konstruují, mají na paměti zejména bezpečnost. Zkušenost nás učí, že žádný lidský výtvor není bez chyby. Už když jsme začali přemýšlet jen o jaderných elektrárnách, bylo nad slunce jasné, že jednou taková elektrárna vybuchne, že se stane to, nebo ono. Ono se to prostě stát musí, protože Gaussova křivka má ty své dvě kolena. A tyto křivky odpovídají veškerému dění - vycházejí rovněž z Tvůrčí čtyřky, protože je to vlastně důsledek té duality světa. No a tím pádem jsme museli už v těch prvních dnech začít uvažovat s rizikem, které toto konání nese. Jistě, chápu - užití jaderné zbraně, zvláště těch nejmocnějších, je riziko mnohonásobně reálnější. Ale i v případě jaksi těchto zařízení to riziko existuje. Proč o tom takto mluvím? Pokud bych mohl říci svůj názor, a je to jen můj názor, tak my lidé jsme se možná už po desetiletí vědomě oddělili od možnosti získávat čistou energii. Může za to naše chamtivost, naše nedomyšlenost - vlastně hloupost. Co to dělal ten pan Tesla, když se projížděl tím automobilem, který neměl žádnou nádrž na benzín? Copak to ten muž dělal? Jezdil a nerachotil. A to už před desítkami let. Proč jsme toto poznání nedokázali využít pro nás pro všechny? Zřejmě proto, že někteří z nás o to nestáli. Jestliže bysme užili jistou logiku, pak lze říci, že není ničeho více kolem nás než energie. A že vše je to o přístupu a způsobu myšlení. Vidím, jak naše moderní technická doba je založena v podstatě na násilí - tedy na rozbíjení. Tvrdé připojení plus a mínus, mezi nimi funkční proud. Překonávání odporu vzduchu, roztlačení lopatek turbín, spalovací pece nejrůznějšího typu, a tak dále, a tak dále. Podle mého názoru máme ve vědě hledat všichni všechny možné možnosti, a toto velmi jistě nejsou ty jediné. Proto by se dalo, v případě objevení těchto zdrojů, uvažovat o tom, že tento způsob není vůbec moderní, a není dokonce ani mravný. Takže to je můj názor na tu věc. Lidé potřebují svítit, potřebují energii, potřebují teplo. Je ale také pravdou, že ho potřebují mnoho, protože jich je mnoho. V čase před několika staletími žilo v české kotlině možná půl milionu, možná milion lidí. Jindy..., nebo v celé střední Evropě. A ten demografický vývoj je opravdu pozoruhodný. Jde to takto strmě nahoru, zároveň přečerpáváním zdrojů, přečerpávání možností, mezilidských vztahů, a tak dále. Čili tato cesta této takzvané civilizace není vůbec cestou. Je to bohužel pravděpodobně tedy slepá ulička. Bude muset následovat další vývoj, který přinese nové impulzy, nové myšlenky, i nové možnosti. Když něco nehledáte, tak to nenajdete. Je to krásně vidět i na výběru témat našeho zájmu. Lidé velmi rádi spočívají v jistých klanech a v jistých skupinách. Každá věří něčemu. Ta věří tomu, ta věří tomu, ale podívat se o kousek vedle je ani nenapadne. Čili to, co je třeba, je vědecká tvořivost, zájem, také absence cenzury, protože když tisíckrát naleznete nesmysl, pak tu po tisící první můžete najít zásadní objev, přesahující všechny dosavadní objevy. Takže ta naše omezenost není zdaleka jen oborová, to je všelidská vlastnost. Někdy snaha setrvávat ve svém rybníčku, nepokračovat, jindy snaha ho hájit před narušiteli, protože my, když už jsme to, a tak dále. No, takže tolik k tomu pár poznámek.

 

DOTAZ: Do kterého národa se rodil přinašeč před židovskou érou?

ODPOVĚĎ TP: No tak kdo ví, těžko říct. Alexandrie, Indie, Čína? Střídá se to v pravidelných intervalech tam, kde je třeba. Kde je nejvíce třeba. A tak když Abrahám, Mojžíš, a nakonec i Ježíš, přicházeli do..., mezi své, tak to bylo právem. Bylo třeba, aby tento národ dostal své největší duchy, aby mu pomáhali v jeho základním úkolu - a tím je služba celému světu. Stali se roznašeči. A tak to trvalo po celou tu dobu. No a dnes tedy přichází další, a předtím to byli jiní. Je to tak, že se vystřídají nakonec všichni, nebojte se. Na každého se dostane.

 

DOTAZ: Sdělil Vám pan Zezulka, kolik přinašečů po něm ještě přijde obohatit svět tím duchovním poznáním?

ODPOVĚĎ TP: Ta otázka se nedá odpovědět způsobem, který očekáváte. Nekonečné množství. Svým způsobem nejvíc potřebují pomoc děti. Ty s nejmenším množstvím zkušeností, ty nejnižší. To jsme v obrazu vývoje my, lidé tohoto stupně. Postupně, tak jak přicházejí vyšší a vyšší zrozenci, chcete-li tedy lidské druhy, se mění podoba té pomoci, výchovy, životního projevu. Je to jako tvar pyramidy. Vypadá to takto. Jestliže zde máme tento rozkyv, postupně se rozkyv zmenšuje, až pohyb ustane v jednotném bodě. Než se tak stane, může to trvat věky, anebo hodinu. To je ten život. Možná jeden z miliard může dojít do toho bodu během svého života. Ale není to běžné. Ostatní budou potřebovat naopak až miliony nebo více životů, než prověří všechny možnosti možností, které je vedou do tohoto bodu. Mí přátelé v Indii (se znalostí sanskrtu a Véd) říkali, že díky Zezulkovi přednáším krátkou cestu. Je to pravda. Ona je. A to neznamená, že je to záležitost masová. Ona pomůže každému, ale ten nejvyšší stav, ten je pro jednoho z miliard. Tak, už se budeme pomaličku...

 

DOTAZ: Bytí, kapitola o vývoji bytosti - čili budu citovat: "Vývoj je nesen pendlujícím zákonem odrazu a bytost rostliny nemá vliv na jeho postup, který by pramenil z její vůle." Znamená to tedy, že v první vývojové fázi obstarává zákon odrazu i nezkušené kroky bytosti v prvním životě, i jejich nápravu v dalších?

ODPOVĚĎ TP: Ano, ptáte se, jak je to se zapojením bytosti do své vlastní vývojové cesty. No, tak ta rostlinka má pasivní životní projev, všimli jste si? Většinou nemůže chodit, nemůže získávat zkušenosti z mnoha prostředí, je vázaná na místo, a jako tento stupeň života má i ten pasivní vývoj. To znamená žije, tvoří svým životem, a získává odrazy svého života. Pak přichází přelom, a jsou to bytosti, které již mohou - tedy tvorové - zažívat ten pohyb, znásobují své možnosti, ale i to co musí vyrovnat, a ještě stále jsou pasivní. A pak přichází člověk, který v prvních zrodech je stále ještě také pasivní, vedle aktivity, ale asi tak od poloviny zrodů v tomto našem lidském druhu začíná možnost jíti aktivně. A to je začátek další vývojové etapy života na Zemi. Tak.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: V druhé fázi vývoje, když už máme aktivní životní projev, si chyby vybíráme sami, a zákon odrazu je napravuje?

ODPOVĚĎ TP: No ještě jinak. I rostlina svým způsobem činí ve svém okruhu. Život zvířete znásobuje to, co musí vytvořit, ale znásobuje i možnosti, tedy konání, činění jak v rovnováze, i nerovnováze. Čili tam jistě ta rychlost těch změn a tlak velmi sílí.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A teď se ptáte. Ve třetí fázi bychom se už měli obsloužit sami, a chyby tolik nekonat.

ODPOVĚĎ TP: No, musíte chápat, že každá změna do nového stavu je velká krize. Když se z nejvyšších rostlin stávaly saprofyté a rostliny, které se živily těly druhých, a tedy, a nakonec i tvorů vyšších, tak to byla velká změna, stejně jako když vznikl život sám na nějaké velmi miniaturní úrovni, malobuněčné, a stejně při každých dalších přerodech. Člověk z tohoto pohledu má velmi složitou úlohu. Protože jestliže se nějaký nízký první živočich musel rozhodovat mezi tím jestli nahoru, dolů, napravo, doleva, a jestli má udělat to, nebo ono, těch pár životních projevů, pak člověk zvládá mnoho vlastností, které musí ve svých životech vyrovnat. Svým způsobem je to tedy nejobtížnější. Čím stojíte víc výš, tím větší složitost stavu, až do určité doby. V dalším vývoji dochází k paradoxnímu vývoji. Čím více opouštíte své jáství a stáváte se vším, tím se více mění vaše cesta. Ale o tom třeba až někdy jindy.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Napadlo mě, že pokud je všechno v kruhu, tak aktivní pasivita je zákonem odrazu.

ODPOVĚĎ TP: Ano, hezká slova, ale kdo je pochopí? Aktivní pasivita je to, co vás čeká v poslední, čtvrté fázi vývoje. Má svoje pravidla, svůj životní projev, ale tvorovi z plakátu je nepochopitelná.

 

DOTAZ: A poslední dotaz. Jedna duchovní paní, já ji nebudu jmenovat (ačkoliv si duchovních učitelů a také Maharišiho velmi vážila, vždy je považovala především za své duchovní bratry, necítila se být něčí žačkou), ve svém díle nejednou zmiňuje ideu, že nejvyšším duchovním učitelem je vnitřní božství člověka.

ODPOVĚĎ TP: Promiňte, ale mám jiný názor. Je to nesmysl. Proč? Člověk je na počátku, i uprostřed, i na konci své cesty, té nejvyšší části Boha, jako vše ostatní. Potíž je ale v tom, to zrealizovat. Když jste člověk, který propadá těm negativním impulsům, třeba jste alkoholik, zloděj, či jinak, pak se budete těmto větám vysmívat. Abyste za tisíc životů čekali s pokorou, co vám z té Boží přítomnosti bude dovoleno vnímat. Co je to vývoj? Vývoj je rozšiřování vlastností a jejich slaďování do rovnováhy. Když je tu někdo před vámi, který vaší cestou šel - pokud vezmeme časové měřítko - před tisíci let, a vrátí vám svoji zkušenost, je to dar bratra, který vám pomůže. Je to asi stejné, jako kdybysme řekli, že turista nepotřebuje ve složitém terénu ani mapy, ani rádce. On přece má svůj vnitřní kompas. No tak někdo možná ano, nevím. Ale většinou to skončí v tomto složitém terénu velkými problémy, až smrtí turisty. Rozumíte, co tím chci říct? Jestli vycházejí tyto názory z toho, že mnozí duchovní učitelé a mistři se neprávem - protože jimi nejsou - staví do role těch velkých a úžasných a obdivovaných, a tak vytvářejí negativní aureolu, tak to v žádném případě neznamená, že pomoc každého bratra, který stojí před námi, není cenná. Dokonce bych řekl, že tento názor je duchovní pýchou, protože vyjadřuje vlastně jinými slovy představu - já pán, ty pán. Ale my nejsme stejní. Stejně jako někdo z nás ovládá lépe matematiku a jiný kreslení, tak jsou mezi námi lidé, kteří mají velikou duchovní zkušenost, anebo také mizivou duchovní zkušenost. Většinou ti, kteří tu zkušenost nemají ještě tak velkou, ani nedokážou posoudit, co je prospěchem - skutečným prospěchem z této duchovní oblasti pro ně. Nedokážou si toho ještě příliš vážit, anebo chtějí vzbuzovat dojem, že oni mají tak výjimečné vlastnosti, že nad ně není. Že nepotřebují nikoho. Duchovní cesta nikdy nespočívá v tom, že někoho vzýváme. To by byl veliký omyl. Vzpomínáte, když jsem vám říkal, jak jsem před Zezulkou, jako jinoch ještě, rok cvičil Maharišiho cestu sebedotazování? Popisoval jsem vám ji také ve výsledku. Později jsem se bavil s jogíny a mistry, kteří dlí na přímém místě Maharišiho - v Arunáčale. A musím říct, že takovýto postoj jsem nikde neviděl. Je to trochu i specificky česká záležitost. Tady se rozvinul tento..., tato představa, tato myšlenka od těch, kteří mnohdy ještě ani netuší, co by mohli dostat, kdyby chtěli. Ale je tu právo i nechtít. A to je svrchované právo. Čili já nic nekritizuji, ani neodmítám, jen se snažím, aby těm, kteří tolik pro lidi udělali, pro lidstvo, byla také jaksi zvednuta, zvednuta ta ruka, která ukazuje - podívejte se, co tu je. Takže každý může mít názor nejrůznější. Já s tímto názorem nesouhlasím, považuji ho za duchovní pýchu. Kdybych já mohl být pejskem, který sedí u nohy stolu vyšší bytosti, tak za to budu vděčný. I když jí nebudu úplně rozumět, tak alespoň trochu z té velikosti přece jen získám. No my, co se cítíme býti pejsky, v uvozovkách, to máme prostě jinak.

No a to je všechno. Budeme se těšit na přednášku hned v pátek, a v sobotu. A do té doby budou pokračovat naše duchovní obřady, na které se rovněž těším. A první bude za necelou hodinu, na tomtéž prostoru - tedy na TV Biovid - a zvu vás k jeho účasti.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.