www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 22. 10. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 22. 10. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

14:13 – Úvod, informace o možnosti zasílání dotazů také přes www.dub.cz.

14:43 – O stále trvajícím vlivu nevtěleného Josefa Zezulky na Tomáše Pfeiffera. Spiritismus.

17:35 – Vysvětlení, proč není možné veřejně přednášet praktika meditace.

26:49 – Můžete říct něco bližšího ke knize Horizont poznání? Také o vizi Josefa Zezulky se zrnkem písku.

35:38 – Umí se teorie horizontu poznání nějak vyrovnat s největšími problémy astrofyziky, tzn. skrytou pevnou hmotou a pevnou energií? Je to tam popsáno?

38:02 – O způsobech užití osobního majetku, o příteli, který provázel Tomáše Pfeiffera na jeho první cestě po Indii, o Mezinárodním kongresu zdraví a celosvětovém výzkumu možností alternativní léčby.

50:21 – Vyspělý člověk může napáchat více zla tím, že má vyšší sílu mysli? Jak se naučit chápat zlo? Jak se změnit, abychom nečinili zlo?

59:58 – Osobní sdělení (nepřečteno nahlas).

1:00:12 – Poděkování za krásnou přednášku.

1:00:19 – O přenosu genu ze zvířete na člověka potravní cestou. Je takto vzniklý genom dědičný?

1:03:34 – Výrok mystika Františka Drtikola: „Zlo je tu proto, abysme na sebe viděli.“ Jak tomu rozumíte?

1:10:01 – O duchovní cestě a podmínkách duchovní práce. Také osobní zkušenost Tomáše Pfeiffera.

1:14:51 – Rozloučení, biotronické působení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin.


Přepis videa:

Dobrý den, vítám vás na přednášce Duchovní university Bytí nultého stupně a těším se na vaše dotazy, které můžete posílat také na internet. Na našich stránkách www.dub.cz, se v kolonce můžete velmi snadno tedy vyjádřit a já se velmi nesnadno pokusím vaše vyjádření komentovat. Takže s pomocí Boží, jdeme na to.

No, je to pěkné, ale nenáleží mi to soudit -píšete:

 

DOTAZ: Pan Zezulka vás má pořád rád a odráží se to i ve vaší fyziognomii a pak ten život po smrti pokračuje a láska a přátelství mezi lidmi smrtí nekončí.

ODPOVĚĎ TP: Tak když odhlédnu od osobních souvislostí, pak s tím musím jen souhlasit, protože když člověk umírá, tak se neztrácí do "černé díry", ale jistá možnost kontaktu tu je pořád, většinou nevědomá nebo spíš myšlenková, taková jemná - a někdy občas i velmi výrazná. Dnes už se můžete setkat s často i hodnověrnými a velmi hodnověrnými projekty a záznamy, které ukazují například činnost, já nevím, spiritistů v Evropě. Nedávno jsem viděl takový pořad, kde ti novináři, nebo jak je nazvat, výzkumníci jezdili mezi těmito společnostmi a viděli jsme, jak tam dochází vlastně ke kontaktu s těmi blízkými těch účastníků, ale byly tam i nejrůznější jiné projevy, které přesahují rámec našich fyzikálních zkušeností - třeba materializace či podobně. Bylo to velmi dojemné dívat se, když se maminka setkává se svým synem, který zahynul, a tak podobně. Někdy se to děje i spontánně, bez jakýchkoliv skupin či jinak. Lidé se vlastně někdy vrací těsně po smrti, něco se stane, připomenou se. Jindy je to mnohem delší a setkávají se dlouho. V tom duchovním smyslu je to ještě jinak, protože "duchovní" má co dělat právě s tou duší a duše není vázaná na tělo, a tak se svým učitelem se můžete setkávat, ať je kdekoliv, může být v Tibetu, může být, já nevím, v Americe, v Číně - kdekoliv - v Indii a bude to možné. A to platí i pro setkávání se za hranicí tohoto světa a tedy i na tu druhou stranu. Když Zezulka odcházel, tak mi říkal, abych ho už nedržel, že už musí jít, abych tedy svým přáním a svojí prosbou neblokoval tu cestu toho odchodu a říkal, že potom bude moci býti se mnou mnohem a mnohem těsněji, než když je vázán tím tělem, které přece jenom brání. No tak, stalo se, je to tak.

 

DOTAZ: Prosím Vás o zopakování pravidel meditace, ráda bych nyní začala s meditováním. Velmi vám děkuji za Vaši laskavost. Vaše posluchačka DUBu. 

ODPOVĚĎ TP: Milá posluchačko DUBu, nedělám to rád, ale budu vás muset zklamat, protože meditace je velmi vážná věc, dokonce jedna z nejvážnějších, kterou můžeme my lidé mít. Kdo není blízko této možnosti, těžko může posoudit, ale budu muset tedy říct jen svůj názor: pokud je meditace začata v nepravý čas, nepřipraveným člověkem, může být dokonce nebezpečná, protože to je nástroj, který dovoluje zasahovat do hlubokých vrstev našich bytostí. A proto jsou zde podmínky. Ty podmínky se týkají věcí vnějších, jako je tedy pochopení sebe sama a tak dále, schopnost ovládání svého myšlení tak, aby myšlenka neskákala jak zajíc, a také uvolnění těla - to známe z jógy i z jiných oborů - a tyto podmínky jsou samozřejmé. Pak se musí ladit ta bytost a to způsobem, který nenajdete v kdejakém letáčku. To ladění trvá nejméně rok, dva, ale spíše déle. Když je adept připraven na to začít meditovat, ano, zvolí meditační úvahu a ten proces meditace nastolí. Výsledkem je, že aniž by se musel kdekoliv učit nebo poslouchat někoho, může o předmětu svojí meditace po jejím skončení vědět víc než před jejím zahájením. Noří svoji mysl do velké životní skutečnosti, ale aby se tak mohlo stát, tak ta mysl musí být vyvážená, jinak by celý proces mohl přinášet i zkreslené nebo vůbec negativní dopady. A to si jistě nikdo nepřeje. Proto každý učitel, který učí meditaci, má k tomu určitý přístup. Pokud pomineme ty, kteří jen někde něco zaslechli nebo přečetli, co se zdánlivě osvědčilo a co dále prezentují dalším, a pomineme autosugesci a podobné stavy a budeme se věnovat skutečné osobní meditaci - ani ne meditaci spojené s nějakou jinou bytostí nebo jinak, protože tato cesta je cestou nás, naší osoby a nikoho jiného - tak potom budeme blízko toho, co se vám to snažím představit. Je to tedy velmi delikátní. Přinašeč, Zezulka, přinesl po tisíciletích opět zcela reálnou duchovní cestu, která je prostá těch našich obvyklých lidských dohadů, nánosů historických, kdy kdo, kde, jak zasáhl podle svého, někdy nejlepšího přesvědčení, ale přesto zasáhl. Je možno vidět stopy v mnoha kulturách, mnoha náboženstvích a tak dále. A i mně na začátku mojí cesty se tkla stopa velkého myslitele, jednoho z největších na indickém kontinentu - Šrí Ramana Maharši. Část, kterou přednášel, dodnes mohu plně označit za zcela správnou a zcela přesnou. To, co přinesl Zezulka, bylo ovšem ohromující - bylo to pochopení, že je to jedna z části, které se nacházejí v prostoru, kterému říkáme duchovní cesta a že to není tedy celek, že to jen jedna část. Tak jediné, co bych mu mohl vytknout, tomuto svému prvnímu učiteli, který přišel zcela nečekaně, že nepřednášel celá praktika, ale že zachoval tuto část a ostatní nikoliv. Což samozřejmě je na jednu stranu vada a na druhou stranu to zachování té čistoty toho praktika je zase neobyčejný dar. Někde jinde naleznete další části praktik, protože praktika se lidem přednášejí už velmi dlouhou dobu. A vždycky ta kultura nebo společnost si z nich zanechá určitou část, která se dobově ujme, a často zbylé části zůstanou stranou, protože na duchovní cestě jsou ty jednotlivé úkoly stále obtížnější a stále menší část těch vedoucích a jdoucích je schopna je naplnit. A tak je zcela přirozené, že zpravidla vždy se ztrácejí ty nejvyšší stupně, které člověk nedokáže masově následovat, a proto i musí přicházet ti velcí, aby znovu a znovu vraceli lidem tu možnost, aby se zbavili svých minulých chyb. Praktika meditace se nedají přednášet veřejně. Proč? Pokud nepřipravený by začal se snažit o meditaci - a to ještě tedy správně - nejen podle těch letáčků, tak se začne vytvářet velmi nepříznivý děj. Místo, aby jeho vědomí se vkládalo do velké životní pravdy, tak on ve svém oddělení začíná vytvářet něco jako silové víry kolem své centrální osy, což není příznivé. Takto duchovní cesta vypadat nesmí a nemá. Vlastně bych tam zaváděl lidi. By si někteří řekli: "Co si to dovoluješ? Jak to, že nám to nedáš? My máme právo! Ano, máte právo, ale teprve tehdy, až ujdete cestu, kterou ujít máte. Dříve ne. A tak budete muset řešit mnoho a mnoho věcí, nepopulárních i populárních, budete muset vědomě a dobrovolně pochopit některé části světa, v kterém žijete, sama sebe - a z toho pochopení udělat konkrétní a naprosto standardní kroky. Když tyto kroky uděláte, můžete jít dál. Dříve ne. Znovu: meditace není autosugesce, meditace není prožívání jakéhosi blaha, protože blaho není cílem - cílem je celek, protože celek vznikl z Jednoty - Boha - Boží, vznikl výdechem, a chcete-li zpět, musíte nastoupit opačnou cestu - tedy "já" se stávám vším, "já" jsem vše, co jest i co není. Není to o vašem s prominutím sebežerném pohledu, není to o vaší "úžasné" duchovní vyspělosti, kterou domněle máte, ale je to o skutečnosti naplnění prazákladních pravd, které jsou věčné. A ať už lidé kolem vás tleskají tomu či onomu, nebude to nic měnit na tom, že čím blíže pravdě budou, tím to bude lepší, a čím dál, tím to bude horší. Takže chcete-li meditace, vyjděte cestou, která k tomu vede. V tomto případě je to uvážený a nikoliv vynucený - musí být pravý čas - vstup do prvního stupně univerzity Bytí - tam vás čeká příprava. Bude to, jak jsem řekl, trvat nejméně rok až dva, ale spíše déle. Někdy i několik životů. Potom půjdeme dál. 

 

DOTAZ: Můžete říct něco bližšího ke knize Horizont poznání?

ODPOVĚĎ TP: Což o to, to bych mohl, ale jednak první dvě publikace byly vydány - napřed jednodušší, potom nepatrně podrobnější - a teď se připravuje třetí, která je již hodně publikací matematickou a hodně rozvíjející tuto teorii do svých důsledků. Základní myšlenka je prajednoduchá - znamená, že interval, který máme - co to je interval? To je něco mezi dvěma body - může být malinký, může být větší, ještě větší, obrovský. A jak se ten interval zvětšuje, tak se rozchází naše měřítko v těch euklidovských sítích a jeho skutečná velikost. Při velkých intervalech dochází k jevu, kdy vlivem zakřivení časoprostoru již přírůstek intervalu nepřináší přírůstek na té ose - až do stavu, kdy již jakýkoliv přírůstek nepřináší žádný přírůstek měřené veličiny. Dostaneme se tedy na horizont, za který nedohlédneme žádným způsobem. Typickým příkladem je náš vesmír. Když se díváte do vesmíru z naší planety všemi směry, vidíte stále jen stejnou vzdálenost horizontu poznání - nějakých 14 miliard let - a zdá se tedy, že vesmír má tvar koule v jejímž středu se nachází zrovna, světe div se, naše Země. To je pozoruhodné. Horizont poznání ale tvrdí, že pokud bychom došli na obálku toho, co pozorujeme ve vesmíru, byli bychom v bodě, kdy naše současná pozice by byla horizontem tímto směrem a dál bychom dohlédli o další horizont poznání - a tak do nekonečna. Čili toto nekonečno je vlastně z pohledu vnímatele strukturované horizonty poznání, které vytínají zdánlivá konečna do toho pozorovaného. Má to zásadní dopady i třeba na kvantovou fyziku a další. V té nové knížce je to rozepsáno moc, moc pěkně, a tak jenom trošku ťuknu - léta trápí mnoho lidí stav, kdy objekt je závislý na pozorování. A to znamená, že je-li pozorován nebo není-li pozorován, má rozdílné výsledky. Nebo stav, kdy pozorujeme v dvouštěrbinovém efektu průchod tedy fotonu, který se nám v jednom případě jeví jako vlna a v druhém případě jako částice. Čili to je trochu divné, viďte: vlna - částice. Zvláštní. No a představte si, že ono to souvisí právě s tím horizontem poznání, protože vždy záleží na tom, z jakého místa vychází pozorovatel ve své úvaze. Jestliže tedy ten horizont zmenšíte, jakoukoliv libovolnou technikou, dostanete jiný výsledek, než když to neuděláte. Zdánlivě posunujete tedy místo pozorovatele. Má to i mnohé další aspekty - velmi s tím souvisí teorie neurčitosti, souvisí s tím také mnoho dalších veličin. Takže někdy asi příští rok vyjde tedy ta poslední kniha z tohoto oboru. A je to vlastně tak, že filosofie, duchovní filosofie je vzata jako základ o přemýšlení fyzikální oblasti - což přináší nečekané výsledky. Možná, že je to cesta, jak překlenout současnou krizi fyziky. Ona došla na svoji hranici, je to horizont, a tak vidíte vlákna, vidíte... a tak dále, ale domníváte se, že jste na konci své cesty. Je to hluboký omyl. Je to podobné, jako když jsme před staletími mysleli, že atómos je nedělitelný. Pravda je přesně na druhé straně - všechno to, co považujete za hraniční a konečné, už nemůžete vidět přesně a správně. Velikost intervalu mezi vámi a kvarkem a dalšími je už tak velká, že se to musí projevit. I detekční komora urychlovače není vyňata z tohoto tvrzení - v podstatě tedy se stále větší energií, tvoříc stále větší intervaly, jste schopni poznat stále méně v realitě. Zároveň s tím ale posouváte místo pozorovatele a horizont poznání, čili jdete zase i tím druhým směrem, na konci však ale veškerá energie vesmíru nestačí na to, abyste pronikli o dva řády hlouběji. A tak v té částicové fyzice se horizont uplatňuje velmi zřetelně, ale i jako všude jinde. Dle mého názoru je teorie horizontu poznání metodou a nástrojem k úniku z časoprostorové nebo vesmírné bubliny, v které se nacházíme. A to je důležité, protože každý horizont je výzva a bude-li správně pochopen, nejenom, že překoná jeden horizont, ale dále překoná už každý horizont, protože těch horizontů je nekonečné množství. Takže to je knížka Horizont poznání. Vzpomeňte na Zezulku, jeho vizi - stál na břehu moře, sebral zrníčko písku, podíval se do něj, zmenšoval se, letěl do něj a najednou tam byl vesmír a planeta a na ní zase moře a zase písek - tak zase sebral zrníčko písku, zase se na něj podíval, zase se zmenšoval a letěl do něj... a to udělal nesčíslněkrát, až se vrátil v nekonečném kruhu na svoji vlastní planetu. Pak se naopak na tom mořském břehu podíval nahoru a uviděl vesmír, on se zvětšoval, vesmír se zhušťoval, až to bylo zrníčko písku na jeho ruce - a to celé opakoval nesčíslněkrát, až se zase vrátil do svého místa. V každém tom zastavení v tom pod- či nadvesmíru se cítil být stejně velký, žil tam čas stejně jako v tom předchozím. Což je velmi důležité si uvědomit, protože z pohledu bočních vesmírů máte vlivem tohoto intervalu a zakřivení časoprostoru velmi rozdílné časy - a to nikoliv lineárně. Je to něco, co mě ohromilo, když jsem začal se trošku se zajímat o fyziku a uviděl jsem, že ti, kteří tyto teorie tvoří, zároveň nakonec horko těžko přiznají teorii relativity, ale zároveň ji neuplatňují na svoje vlastní fyzikální výpočty - což je pozoruhodné - jakoby nebyla. A to působí v malých odchylkách malé chyby, ve větších tam dáme koeficient, který nám to srovná, ale jenom přibližně. No. Jako když dáte něco na váhu a ono to má kilo deset - a tak to tam prostě nějak... a dobrý. Souvisí s tím i mnoho dalších problémů, jako je čas, například, protože čas je nedílnou součástí prostoru.

Prosím:

 

DOTAZ NÁVŠTĚVNÍKA: Chci se zeptat, jestli se ta teorie nějak umí vyrovnat s největším problémem fyziky, to znamená se skrytou temnou hmotou, temnou energií?

ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě, umí.

DOTAZ: Je to tam popsáno?

ODPOVĚĎ TP: Je. A takto: ta současná kniha v té její redakci - protože mluvím s přáteli, což jsou fyzici a já jsem tam za tu filosofii - začíná vlastně se dotýkat témat, která ani v této knize není možno otevřít, protože pro současné paradigma (je psána hlavně pro vědeckou obec) je už to tak daleko, že by to bylo vlastně kontraproduktivní. A tak bude třeba psáti další knihy, později, protože pokud bychom pokračovali bez této korekce krok za krokem - to máte, jako když chcete někam skočit: když skočíte přiměřeně, tak je to v pořádku, když to přeženete, tak si zlomíte nohu a nic z toho není. Takže pokud se týká těch dalších souvislostí, ano, je to tam. Je to tam, někdy víc, někdy méně a není to vždy plně roztříděno, je to spíše naznačeno. Teorií je za korunu pytlík - fyzikálních i nefyzikálních, to je stará věc, to ale neznamená, že kterákoliv z nich nemůže posunout naše poznání řádově. A také to neznamená, že kterákoliv z nich ho neposune, protože se nakonec ukáže, že je to nesmysl. Tak si počkáme. Chce to čas, protože čekat musí všichni, vždycky, je to normální. A kdo to nechápe, nevnímá, pro koho píše. Tak.

 

DOTAZ: Myslím, že budou miliardáři jezdit do Indie léčit se z vážné nemoci, zachránit holý život a oklepat zde své nakradené miliardy. 

ODPOVĚĎ TP: Tohleto je trochu negativní dotaz vzbuzující dojem, že obsahuje závist. Mně osobně se netýká jakýkoliv majetek kohokoliv. Cokoliv se stalo, třeba v mém životě, bylo zázrakem. Žil jsem ve velmi nuzných podmínkách, nuznější než většina z vás, protože rodina byla politicky na indexu, dědeček a babička neměli žádný důchod, byli naopak státem obžalovaní, že něco ukradli z vlastních zásob ve svém skladu. No, co dál? Já vím, že to nemyslíte osobně, ale podívejte, když v tom osudu bude, aby se něco takového stalo, pak je otázkou, jaký dopad to bude mít. Bude to tak, jak píšete? Pojede tam jen pro sebe, aby něco získal? No, to je jeho volba a jeho stav. Pojede tam proto, aby získal i něco naplnil, přinesl, jakkoliv? Není velký rozdíl, jestli se vydáte do Egypta, do Řecka nebo na Istrii - je to rozdíl finanční, také ne vždy až tak moc, záleží na době, mění se to. Když mě osud poprvé přizval do té Indie, tak jsem tam byl suma sumárum ve třech lidech asi za tak 25 - 30 tisíc. No, Osud to dovolil, víte. Můj přítel pracoval v diplomatických službách a byl to takový ten z toho Švejka, který se na té frontě vydal a za chvíli přinesl tu lahvičku kořalky a půlku prasete a tak - i když tam nebylo nic. Tak to byl přesně tenhle případ člověka - ten byl neskonale šikovný, lidsky úžasný. No a jezdili jsme jeho autem, které si pořídil tenkrát od ambasadora. Protože tato pobočka skončila a měl volno, tak mě nabídl, že mě povozí. Byla to svým způsobem nejdobrodružnější cesta, protože to byla ještě jiná Indie, než ta dnešní, krásně se bloudilo, nebyly tam žádné cedule, cesty byly strašné - i koryty řek jsme jeli - a byla to legrace. Navíc naše diplomatická značka nás chránila - tehdá se na hranicích všech těch jednotlivých státečků vyskytovali ozbrojenci, 15 chlapů se samopaly, rozumíte, teď prohlídka a tak dále. No ale my jsme měli tu značku a on to vždycky zařídil - projeli jsme bez zastavení, téměř. Měl tedy úžasný dar. Byl to člověk, který třeba v případě neštěstí šel prohledávat to nešťastné místo, jestli tam nejsou čeští občané a tak dále a tak dále. Budiž mu země lehká. Já nevím, kolik let potom - 2, 3 já jsem byl na vrcholu hory, úplně skoro, vlastně úplně ne - ale teď najednou zazvonil telefon a tak jsem ho zvedl, tedy kolega, a volali z Číny, že on v Indii má problém. Už to bylo asi druhý den tuším, nebo třetí... tak taky už měl věk... no, nepřežil horečku dengue. Bylo mi ho... scházel v mém životě... pak se dělala na něj také sbírka, lidé v diplomatických službách na něj sbírali peníze, aby - on měl dcery a měl ženu, tak aby mohly dostudovat. Tak to byl můj tehdejší přítel. Nedejte nikdy na to, co je vnější. Podívejte, když se něco stane neprávem, taky i kdybyste řekněmež unikli, tak nakonec je tu něco, co vidí bez ohledu na zrak či sluch, nemůžete nikdy se vyvinit. A tak chraňte svoje zájmy, to ano, ale nenechte se vmasírovat do pozice soudců světa. Tak jistě, že nebudu obhajovat lidi, kteří okradli tisíce jiných, aby měli den lepší, to určitě ne, ale na druhou stranu já osobně, ať vidím jakékoliv možnosti - a že zprostředkovaně jsem je viděl z celého světa, a to majetky pro nás nepředstavitelných rozměrů, nepředstavitelných - tak pro mě je to vždycky člověk a vím, že si nese svůj účet a že záleží na něm samém. Protože podívejte - tak jak to máme s tím životem? Když jsme mladí, tak máme před sebou nějakých 70 let nebo 80, v nejlepším případě. Když jsme starší, tak už se to zmenšuje - no, tak co. Víte? Když budete mít na každou vteřinu svého zbylého života tisícovku, nebude to mít větší význam, než když budete mít na každou vteřinu korunu nebo halíř, chápete? Možná, že za tu vteřinu budete schopni utratit miliardu, ale stejně... a tak dále. Čili důležitější je, co je smyslem našeho života a co v něm konáme. A to můžeme konat s halířem i s miliardou. Můžeme prospět Bohu a světu nebo nikoliv - anebo se v tomto životě máme učit, že si máme užívat, no, tak si budeme užívat, dobře, abychom pochopili, že všechno má svůj nějaký horizont. Takže horizont poznání i v tomhle. Podívejte, to máte tak, já jsem teď organizoval kongres - celosvětový kongres. Vystoupily tam významné osobnosti, vědci z celého světa, a mohli jste tam vidět i zprávy třeba od indických profesorů, ať už medicíny západní či ájurvédy. Dozvěděli jste se informace. Tyto možnosti jsou stále. Máte-li zájem o to, abyste byli léčeni, a to často velmi úspěšně léčeni historickými medicínami, můžete to kdykoliv. Máte-li o to zájem dělat a nemáte-li k tomu prostředky a možnosti, pak je to spíš zase chyba společnosti, která odmítá některé věci z různých důvodů. Když se třeba dozvíme z hodnověrných úst universitních, že lze léčit například vážné duševní onemocnění dětské změnou mikrobiomu, no tak to napřed vypadá jako šílenost - a pak přijdou ta tvrdá data z těch výzkumů. A vy najednou vidíte, že je to možné. Opravdu si myslíte, že nemůžete změřit, změnit mikrobiom svého dítěte? Při autismu třeba? No, to můžete, víte. Ale museli byste o tom něco vědět. A to je ta chyba. Čili tyto věci v tom celosvětovém dědictví - a vlastně to je celosvětový poklad, proto jsem ten kongres taky udělal - je to celosvětový poklad vědomostí, ať už praktických, tedy empirických nebo jiných, který mnohdy potřebujeme, ale jelikož je to daleko, tak o tom nic nevíme. Já jsem přesvědčen, že i na našich fakultách a vzdělávacích ústavech nakonec budou mít ti studenti k dispozici reálný přehled o tom, jaký je stav výzkumu, co se kde tedy dokázalo prokázat a tak dále a tak dále. Já jsem třeba - kdy to bylo? Ve čtvrtek. To je včera. - včera jsem tedy trávil opět čas u svého počítače, jelikož jsem součástí nějaké organizace, která se zabývá výzkumem hlavně rakoviny a dalších, a to i z pohledu CAM. Byla to nádherná schůzka, kde mluvili významní lidé z oblasti vědy, university - byli to Britové všechno - a probíraly se vlastně výzkumy: jak je nastavovat, jak dosahovat těch výsledku a jakou strukturu mají mít a tak dále. Bylo to moc pěkné. Ale škoda je, že vlastně takto ucelené informace těžko uslyšíte. Ostatně ony by se hodily i těm v uvozovkách řádným vědcům, protože tam zaznělo mnoho a mnoho z toho know-how, jak tedy se zakládají projekty a jak se hledají na to ty jednotlivé granty a podobně. Takže nakradené miliardy - to je jejich věc, na jednu stranu, my se máme bránit, když nás okrádají, ale jinak, nezlobte se... no... jistěže je příjemné jet v drahém voze nebo rolls-royce, ale není to nezbytné, taky se dá chodit pěšky. Jistě, že je skvělé bydlet v naprosto ekologickém bez-elektrickém domě, ale dá se bydlet taky pod stromem, víte, kdykoliv. Takže člověk nemá být závislý a nemá závidět.

VSUVKA TP: Spíše někdy, se přiznám, že spíše trpím útrpností. Víte o tom? Že někdy - a to je jenom osobní a nebudu nic komentovat - že někdy cítím spíš tu útrpnost.

 

DOTAZ: V minulé přednášce jste mluvil o tom, že vyspělý člověk svou kritičnosti bez pochopení může napáchat více zla než člověk dělající zlo. Tím, že má vyšší sílu mysli?

ODPOVĚĎ TP: Ano, samozřejmě, protože ta lidská mocnost stoupá vyspěním. Tak proto zpravidla vždy pozorujeme při těchto cestách stále větší nároky na tyto jedince. Podívejte, když to bude síla myšlení člověka, který opravdu neoplývá v této oblasti něčím, no tak asi on bude myslet po svém, občas bude možná na někoho vrhat nějaké odsudky nebo jiné věci, ale na druhou stranu ten dopad nebude tak velký, jak jistě víte, co teď řeknu. Když to bude vědomí, které bude mít obrovskou sílu, které bude schopno jedinou myšlenkou řadu věcí zásadně změnit, tak bude tady muset být také odpovědnost, aby to vědomí stálo v pokoře před Bohem a Řádem a aby nesklouzlo k nějakému rychlému řešení. Podívejte na toho našeho Ježíše - i jemu nabídli, aby, aby... on to nemohl udělat. On, který byl schopen v té chvíli čehokoliv - obrátit tok vody či cokoliv. Že si myslíte, že ne? No, to je váš problém. A přesto to tato bytost neudělala a nechala ten děj proběhnout tak, jak proběhl - všichni ho známe. Čili s vyspěním stoupá i odpovědnost. Někdy se to nepovede - když vyspělý člověk na to rezignuje, stane se z něj černý mág a ten černý mág budu mít obrovskou sílu. Kdybych já si vzpomněl, slyšel jsem to nedávno, je to pár dní - povídání od vyspělého lékaře či pozorovatele, cestovatele, nevím - a komentoval činnost domorodých mágů. Popsal jejich nástroj,jak vypadal a když tím nástrojem na někoho ukázali, tak ve velmi krátké době ten člověk zemřel. Popisovali i stav, kdy v jednom případě ten Evropan, či kdo, to znal, a tak pomocí revolveru a brutálního násilí přiměl toho kouzelníka, aby to odvolal. V tomto případě se to nestalo. A to bylo velmi důležité, protože Kozinův syndrom známe všichni, viďte? Lomikare, Lomikare, do roka a do dne... A skeptik bude mluvit o tom, že si to ten Lomikar prostě naprogramoval. No, dost těžko, protože Kozina byl vězeň, nýmand, kterého přečísloval svojí mocí asi tak milionkrát - taky ho dal zapíchnout, tedy zavraždit. No, tak jakýpak asi dopad tohoto muže by normálně byl na toho Lomikara? Ale dobře. V tomhle případě, kdy se vlastně věc nestala poté, co byla stopnuta, je to další stupeň důkazů, že je funkční. S tím se setkávali třeba britští lékaři. Můžete zemřít bez jakýchkoliv příčin, nemáte žádnou nemoc, váš organismus funguje naprosto v pořádku. A když tento člověk, který vlastně se věnuje této oblasti, sejde a je vyspělý, tak se to prostě stane.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A jak se prosím naučit chápat zlo?

ODPOVĚĎ TP:Nejspíš přes sebe. Je to na pár kroků: za prvé si položte otázku, zdali jste dokonalý? Když si odpovíte, že ano, tak jste blázen, a když ne, tak to má další důsledky - znamená to tedy, že vaše činy všechny nebudou zcela vyvážené, tedy bude tam i prvek, který můžeme chápat jako nepochopení nebo zlo. A pak se podívejte na sebe, na tu dokonalou bytost, kterou máte v sobě a před sebou a řekněte si:"Jakpak asi budu sebe chápat za 1000 let, až budu o 1000 let let starší, vyspělejší?" No a tak dále. Tohle jsem praktikoval třeba, když se ze mě stal ten vegetarián u toho Zezulky, protože najednou to všechno zaklaplo a všechno jsem si tak nějak sesumírovat a - už od těch šesti let až po toho Zezulku - a pak jsem si vždycky vzpomněl na to, jak to hovězí na česneku s tím bramborovým knedlíkem, protože to jediné jsem z masa měl rád, ostatní ne - a hlavně jsem si vzpomněl, jak bych asi reagoval, kdyby mně někdo řekl, že to nemám jíst, že to je špatně. No, tak bych ho poslal do patřičných mezí, protože přece všichni to dělají, mně to chutná a tak dále. No a k čemu to pomáhá? Nebo moje kouření, viďte, když jsem byl ten silný kuřák. Pomáhá to v pochopení těch druhých. Prostě každý má svůj čas.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Nechci činit zlo, moc mě to trápí a chci to změnit.

ODPOVĚĎ TP: Někdy je i nemocí, když se příliš bojíte svých chyb, protože i to se podobá - zase, představte si sebe jako každého druhého. Vy, pokud jste slušní lidé, tak nebudete nikoho drezúrovat nad jistou mez a budete toho člověka chápat. Udělá nějakou pitomost, rozumíte, třeba společensky neúnosnou. Podívejte - hrozný, naprosto na hlavu, tady při přednášce Pfeiffer udělat tohle. Děsný. A vy mě pochopíte, že jsem měl potřebu to udělat, tak jsem to udělal. Že jo? Místo, abyste se mi smáli nebo mě exkomunikovali nebo nějak jinak. Tak takhle to dělá normální člověk. Doufám tedy, že jste normální. Jinak si poslužte. A tím pádem byste totéž měli chápat k sobě, to znamená, nemáte mít nepřiměřené nároky, které přesahují váš stav o řády. Má tam být snaha o zlepšování, po co nejlepším, v dané chvíli možném, ale musí tam být i pochopení, že někdy v budoucnosti pochopíte, že jste právě v téhle chvíli udělali zlom, i když jste to nevěděli. Rozumíte? Na to musíte být připraveni. Vzpomínám ve svém životě - nestalo se to jen jednou - máte nějaký prostě svůj životní běh a teď najednou něco pochopíte, co jste předtím vůbec nebyli schopni pochopit. A je to takové to "heuréka", ale takové v tom smyslu:"Ježíšmaria, ty seš ale..., jak to, že jsi to nechápal?" Je to napřed trapné, protože člověk tohlecto nevnímá rád, protože když je to opravdu, tak je to prostě náraz. Takhle - zažil to tady někdo? Jo, jo, jo, jo, jo... ukažte... jo. Tak dobrý. Jsme mezi svými. Čili důležitá je snaha. Samozřejmě ne vymlouvající se, ale i stav, který je, má svoji váhu a je řádný.

UKONČENÍ DOTAZU: Snažím se to dělat, snažím, v poslední době k tomu bylo více důvodů. Tohlecto není dotaz - děkujete za krásnou přednášku, ale to není moje.

 

DOTAZ: Gen, když přeskočí z předešlé - z prasete třeba na mou matku - zabuduje se do jejích genomů, pak ho tedy mám i já? Tedy otázka - je to dědičné?

ODPOVĚĎ TP: Ano, je to dědičné. je to krásně vidět na některých vyhraněných populacích. Jednak v časech změn zásadních, třeba nutričních, a jednak v dlouhotrvajících stavech. Máte třeba etnikum, které je jak vysoustruhované - všichni prostě relativně hubení, vlasy jako hřebíky, rozumíte, jak podle prostě... A pak mezi nimi nejdete skupinu, která se něčím vyznačuje a najednou vidíte mezi nimi jiné somatotypy - ty hlavohrudi nebo jiné stavby těla - a to u skupiny, ne jen u jedince, víc nebo míň, ale prostě u skupiny. A tak si začněte myslet, že by to mohlo být tím, protože to, co je spojuje,je právě tahle změna. Já jsem tady kdysi mluvil o přenosu genomu na člověka - což ještě genetici nevědí do této chvíle, ale oni to poznají. To jsem drzý, co? To jsem ale namyšlený. Když budete třeba manipulovat tvora, který je vám blízko - takové prase je vám velmi blízko, jen pár procent genů, nepatrně - tím neříkám, že jste prasátka, jen skoro - a když to prase budete šlechtit na užitek, to znamená, aby bylo sádelnaté, aby bylo velké, dlouhé a tak dále, landrase, no tak jste v něm vytvořili šlechtěním genetickou poruchu. A když potom budete to prasátko jíst, tak se vám může stát, že právě tento typ genů přeskočí do vašeho genomu přes potravní cestu. Což je pozoruhodně. A to je to, co medicína neví. U rostlin to nehrozí, tam je ta vzdálenost buněk od buněk lidských velmi, velmi daleko. Ale u tvorů jako je prasátko již to hrozí. Jednou to bude veřejně známé. Možná, že i proto už v minulosti lidé se tím intuitivně zabývali. Pokud přijímáte v potravě buňky, které jsou vám hodně blízké, tak je to vždy mnohem nebezpečnější, než když jsou to ty herbální.

 

DOTAZ: Můj oblíbený mystik a učitel František Drtikol, kterého znám nejenom z knihy - TP: Ó, gratuluji, jestli je tam bližší vazba. - jeho výroky mě hluboce zasáhly a ovlivnily, tak ten někde napsal, že zlo je tu proto, abychom na sebe viděli. Jak tomu prosím Vás rozumíte? Mohl byste se k tomu vyjádřit?

ODPOVĚĎ TP: To je o té třísce - třísku v oku bratra..., ale trám ve vlastním oku nevidíš. A tak mimo jiné to zlo vás cvičí, učí vás právě té schopnosti, abyste skrze zlo netvořili větší zlo ještě. To je taková ta klasická rovnice - něco se stane, někdo zabije vaši rodinu třeba, tak vezmete těžký kulomet a plamenomet a vyvraždíte půlku nějakého jiného místa ve spravedlivém pomstě. No, takže o tom to je. Musíte se postupně - doslova musíte - vším tím vlastně prožít. Nelíbí se vám nějaká situace? Nelíbí se vám něco, co se děje? No jistě, že vám to nebude příjemné, a nakonec to budete muset také prožít. Vy totiž neřešíte svět úplně sami, jako jedinci, ten svět řeší vše to, co je kolem vás - a tak ten svět podle toho vypadá, co je kolem vás, víte. Drtikol byl mystik - a ne jenom on. Je-li tu někdo, kdo je vnitřně lidsky vyspělý, pak to vždy uvidíte na kterémkoliv místě jeho činnosti - jako skladatel, hudebník, básník, sochař, architekt, technik...kdokoliv... také spisovatel, jiný umělec...čili v podstatě tím svým dílem o sobe vydává také zprávy: kdo je, kam došel, jak svět chápe. Když se podíváme třeba na některé obrázky raných fotografů, tak jsou to vlastně básně v obraze. A bylo vidět, že viděli ten svět v jeho vazbách, v souvislostech. A pak jsou miliony těch, kteří nevidí nic, protože ještě to nejde, anebo nechtějí, aby to šlo. Zlo musí být proto, abyste měli tu možnost to páchat, a přitom proto, abyste ho nepáchali. Kdybyste byli ochuzeni o tu možnost, vývoj neprojde. Kdyby tu byl prostě nějaký úřad, který vám prostě v tom životě nalinkuje, budete muset jet po jedné kolejí a nezískáte vědomí o dopadech. Takhle si ty koleje občas takhle měníte a to přináší důsledky a vy z toho moudříte. Takže ten duchovní člověk, který má ten pohled, prošel mnoha kolejišti a už ví, cítí, vnímá, je lidský, je pozorný, vnímající, etický - jak to jen jde. A taky bude mít svoje chyby, to víte, že bude, jako každý. Bez možnosti rozevření toho zákona dění mezi dobrem a zlem by ani vývoj nemohl proběhnout. Když mám trochu depku, tak mi tak vyvstane na mysli všechno to, co v dohledném i nedohledném čase bylo napácháno. Kolik nesmyslného zla. Vždyť každé to zavražděné dítě, to je zázrak vycházející z jedné buňky, pak ty miliardy... nikdo z lidí by nic takového nedokázal udělat. Ony ty ocelový svaly a servomotory jsou něčím jiným. A tak možná, že nakonec se složí robotem, ano, ty miliardy mikročástí, genetické motory... ale to už je ten život. Takže strašná množství. Kolik jen bídy, kolik olova prosvištělo vzduchem, kolik výbušnin prolétlo svojí drahou. A proč? Kvůli naprosté pitomosti, s prominutím, neřkuli blbosti. Prostě krást, krást, krást, prosazovat svoje myšlenky. Zvláštní stav člověka. Kdo myslí jinak ...a už to jde. Neschopnost unést názor druhého, strach, existenční strach a tak dále. No, tak je to ta lidská kultura. No a já mám dvě minuty do konce, tak něco kratšího.

 

DOTAZ: Mahátma Gándhí řekl:"Pracuj na sobě, i kdybys žil poslední den svého života, neboť ukládáš poklad do pokladnice."

ODPOVĚĎ TP: Ano, je to pravda, protože to je jediná pokladnice, která neskončí s vaším životem.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Takže žádná duchovní práce na sobě nepřijde nazmar. Tam, kde skončíme, pokračuje v dalším životě.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je pravda.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Nebo se může stát, že se v příštím životě nebudeme vůbec duchovní cestou zabývat?

ODPOVĚĎ TP: Ano, i to je možné. Z mnoha pohledů a důvodů - doba nebude vhodná pro duchovní cestu, nebo jste příliš se snažili usilovat nějakým směrem a jakoby si potřebujete odpočinout, nebyli jste vyvážení v té duchovní cestě, to znamená, že vlastně teď přichází doba, kdy musíte podvědomě pracovat na částech osobnosti, která tam nebyla vytvořena.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Ve svých dvaceti letech jsem si přála potkat duchovního učitele a potom se to nějak smeklo a já jsem žila spíš normální život, který jsem myslela, že už ani nevydržím. Tato doba se mi zdá pro duchovní cestu ještě náročnější, než kdy jindy, je plná úderů a člověk někdy zalapá po dechu, ale vím, že lidé za války to taky měli těžké, a přesto se našli jedinci, kteří těch cest osvícení nacházeli.

ODPOVĚĎ TP: Ano, na těch vnějších podmínkách záleží zčásti. Část duchovních odchází do samoty, část zůstává. Každá z těch věcí má svůj důvod a smysl. V samotě máte čisté prostředí, kde vlivy vás nebrzdí a je to mnohem snazší tedy postupovat do těchto mimoběžných částí. Ve společnosti, jako třeba v městě, jsou tisíce a tisíce vlivů, ale i to má svůj smysl a cíl. Kdyby Zezulka měl přijít, tak se narodí někde na Milešovce, ale bude to pořád málo, takže do Tibetu, kdo ví, jestli by to taky nebylo málo. Kdo ví. A vidíte, on přichází na ten Smíchov, tam žije celý svůj život s námi všemi a s těmi lidmi a snaží se tu svojí neskonalou duchovní jakoby hřivnu - nepochopitelně velikou - těm lidem dávat a snaží se to dál dávat, samozřejmě. Takže, co k tomu říct, no? Já vám nevím. To, jestli něco vydržíte nebo ne, to je jistě osobní. A takový názor máme mnohdy za život. A pak se stane něco a vy pochopíte. Takže snažte se počkat se soudem vždycky o pár let dál. I cesta duchovní. Jak vám rozumím. V šesti letech vizi, nakonec horlivý čtenář Vědy a techniky mládeži, technik a - i když ne zcela opuštěna vlastně rovina zázraků - ale prostě spíš tato věc, aby se zase oklikou člověk vrátil a pak v tom životě se to dál různě kolébá. To máte všichni tak. Jasně si vzpomínám na tu chvíli, kdy se mě to "něco" uvnitř ptalo. Měl jsem dary a teď bylo to o tom, kterou cestou se vydám - a já jsem si v té jedné chvíli toho jednoho dne a jedné minuty řekl. "A to je jedno." A pak x let to šlo tou jinou cestou, tou technickou. Kdybych to neudělal, byl by ten život zase jiný. Byla to křižovatka. Přesně si to... ano..."A to je jedno". Tento výraz prostě, naplněný výraz, rozumíte. Někam to vedlo, někam mě to posouvalo v tom vnitřním světě... a tak zvítězil ten Pionýr, tedy ne organizace, ale pařez. A tak dále.

No, tak jdeme, půjdeme domů. Děkuji vám za otázky, omluvte kvalitu odpovědí, závada není na vašem přijímači. A budeme se těšit na další. To je rezonance - to bychom tu byli ještě dlouho. Tak s pomocí Boží, rozloučíme se, jako pokaždé.

Á propós, z toho Pionýra mě po týdnu vyhodili, když zjistili, že pocházím z tohohle baráku. Mějte se krásně, na shledanou. Tak mě propusťte, v osm hodin působení.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.