 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 27. 3. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Obsah:00:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 00:23 – Jak se vyrovnat se ztrátou manžela? 12:00 – Jak nejrychleji pomoci zamilované dceři? Vztah ji táhne ke dnu, ale nechci ji ztratit. 27:20 – Zajímal by mne vztah s přítelem, jsme na začátku vztahu. 47:38 – Jak se vyrovnat se zrody do nižších (zvířecích) druhů? 51:17 – Nedaří se mi najít přátele. Důvod? 54:15 – Proč jsem nikdy neměla pořádné kamarády? O daru kamarádství, přátelství. 59:04 – Rozloučení, pozvání na online slavnost Dne otevřeného nebe 30. 3. 2021 ve 12:00 hodin. Témata: reinkarnace, Společensví Josefa Zezulky Přepis videa:Pěkný, krásný sobotní den vám přeji. Přednáška Duchovní university je zde. Pokusím se opět odpovídat na otázky, které jste připravili, a budu předkládat odpovědi. Tak, abyste si nemysleli, že budete myslet podle mne. A tak začneme hned tou první.
DOTAZ: Jak se rozloučit se ztrátou manžela, ptáte se. ODPOVĚĎ TP: Ztráty jsou různé. V této chvíli umírají stovky a tisíce lidí, které neznáte. Jejich osudy se vás většinou příliš ani netknou. A čím víc máte nějakou vazbou vztah, tím je to pro vás těžší. Je to jistota, láska, spoluchůze životem a jinak. Nad vším životem je ale majestát existence. K ní patří i smrt, stejně jako život. Myslím, že je to pro každého těžké. Čas rány hojí, to je pravda. Každá ta smrt, která nás potká nás vlastně svým způsobem také k něčemu vede, vychovává, posiluje. Teď nemyslím jednu smrt v jednom životě. Protože jsme smrtelní, tak ve všech svých životech jsme se se smrtí setkávali. Paradoxně smrt je téma filosofické, snad jako jedno z největších. A v okamžicích smrti vidíme, kam jsme došli. Ne, že by všichni museli přijímat smrt jedním způsobem. Bylo by to nepřirozené a vlastně patologické. Samozřejmě i v tom ději jsou hranice, na jedné straně tak, na druhé straně tak. Někdy ve vztahu ke smrti vidím snahu uchopit nekonečno a zmocnit se pomíjivosti. Lidé chtějí mnohdy vytvořit si svět jistot a podobá se to hledání pevného bodu na voru, který je unášen řekou. Ostatně i jindy v životě ty jistoty zklamou. Krásný čas zamilování, lásky, pak i těhotenství a bum, najednou ten muž třeba vás opustí, nechá vás bez prostředků a starej se. Tam, kde je člověk, nečekej jistotu. Ano, jsou lidé kteří jsou stabilní, ale v rámci svého lidství. A tak čím víc vyspívá život, tím je stabilnější, i když ne podle vašich představ, protože život je takový, jaký je a ne takový, jak si představujete, že by měl být. V mém okolí odešlo mnoho lidí, Zezulka, moje maminka, tatínek, další. Viděl jsem odcházet hodně lidí, přátel, tak jak život jde. S přibývajícím věkem přibývá těchto zkušeností. Však to znáte. Když je vám dvacet, tak to je možná jeden z tisíců. Když je vám sedmdesát, tak se to začíná kupit. Čili hledání jistot, uchopování jistot, vytváření... Ideální je, když jdeme životem - ale to zas nelze nikomu nutit - a v té lásce stojíme vyváženě k životu i k sobě. Víme, že co přijde, to přijde. Přijmeme to a v každé chvíli se snažíme z toho života najít to, co opravdu je důležité. Důležité je všechno, i to, když budete truchlit, ztratíte svůj život, doslova ho zahodíte. Od této chvíle budete jakoby zastaveni v čase. Možné je i cokoliv jiného až po ty, kteří na své blízké vůbec nemyslí. Čili je to množina životních zkušeností a rolí, které se odvíjejí. Nad tím vším je neměnný a nehybný majestát řádu života. Čím víc ho pochopíte, tím blíž budete rovnováze. Smrt se nemá nikdy volat, rozhodně ne zbytečně. Zároveň ale každá slušná kultura měla svoji knihu mrtvých, měla své poznání. Jelikož smrt není vůbec konec, ale je to polovina, polovina života, tak ti šťastnější, kteří toto pochopili, poznali a vyzkoumali doslova, pak mohli ve svých životech jednat s větší jistotou. Já někdy na přednáškách jsem říkal v minulosti, zkuste si vytvořit pomyslné váhy a na jednu stranu misky vah položte to, co mluví pro to, že smrt je konec definitivní, temnota, nicota. Na druhou stranu misky vah položte to, co toto zcela popírá. Uvidíte, že na jedné straně je to většinou pouhý zákaz, fanatismus, přesvědčení bez důkazů a na druhé straně tisíce a tisíce zkušeností, které nebyly často ani hledány, a přesto se objevily. A ten člověk ve svém zatím poměrném stavu inteligence se chová jako pštros, hlava v písku. Když jsem byl v Evropském parlamentu v Bruselu, tak on má dva vchody. Jeden z náměstí a druhý je takový příjezd pro ty VIP osobnosti. Na té zadní straně je také park, napřed menší přiléhající přímo v budově parlamentu a pak dál ještě mnohem větší. A v tom menším parku nějaký umělec vytvořil sousoší - já nevím kolika - devíti, deseti pštrosů. Až na jednoho mají všichni strčenou hlavu v zemi, ale je to docela přesná podoba toho, jak člověk se často chová v těchto věcech, které... Je to zvláštní stav. Na jednu stranu se ujišťujeme navzájem, jak jsme vědečtí až na půdu, a na druhou stranu naprosto nepopiratelné skutečnosti, které zde jsou, odsouváme do oblasti neodpovědných informací. No, je to někdy legrace na tom světě, víte? Takže hodně štěstí a hodně síly. Člověk musí v životě překonat mnoho a ten život nespočívá ve smyslu tomto. Spočívá v něčem jiném. Většinou jsem viděl ty, kteří vám odešli, jak jsou nešťastní z vás, protože vy jste se domnívali, že musíte truchlit, že musíte ostentativně cosi vyjadřovat, trpět. A oni ze svého pohledu viděli svět úplně jinak. Už nic nebolí na jednu stranu, ale zároveň bolí. Pozorovat s větší možností, která není omezena tělem, všechno to dění světa a nejvíc zase logicky těch nejbližších, kteří tak vlastně zraňují, a to nejenom sebe. To, co potřebuje člověk je světlo. Tedy dobrou vzpomínku, lásku, a tak dále. Rozhodně ne negaci, sebeničení. Máte propustit své mrtvé. Proto jsou obřady, viďte. Proto se dělají ty obřady, abyste je opustili a propustili do jejich další existence. Tedy ti, kteří víte, že to tak je. A ti ostatní z jiných důvodů, ale to je také v pořádku. Tedy propusťte je, abyste se mohli setkat. Protože pokud vytvoříte příliš velké zlo vůči své osobě, tak potom bude trvat velkou oklikou, protože ze stavu, ze kterého odcházíte, vy uděláte jistou dějovou smyčku, než se znovu můžete vrátit tam do toho vlivu a stavu, kde byl váš blízký. Takže tak. Svět není složitý. Je zákonitý a je krásný.
DOTAZ: Vždy si něco nového odnesete a něco potěší. Dotaz - Jak nejrychleji pomoci zamilované dceři? Vztah ji táhne ke dnu, ale nechci ji ztratit. ODPOVĚĎ TP: To jsou právě ty životní radovánky, však je znáte mnozí. Většinou rodiče, je-li dcera zamilována, už jsou o nějakých dvacet let starší, tedy svým způsobem moudřejší, tedy mají více zkušeností. A ta dcera je také získá, ale dívat se na to, to někdy bolí. Jsou to někdy těžké chvíle. Je tu vliv její duše. Ona sama přichází do konkrétní rodiny s konkrétním osudem, který se bude odvíjet z tohoto startu. A může být věru různý. Může to být v případě negativních jevů zkouška pro vás nebo úkol pomáhat potřebné bytosti, která nutně potřebuje ke svému životu hůlku, o kterou se bude opírat. Je to velmi pestré. Dívat se na partnery, se můžete také někdy s radostí, někdy s menší. Co když ten úžasný mladík, kterého dcera zbožňuje, ji táhne jen k tomu, aby se ponořila do oblasti hazardu nebo drog nebo čehokoliv jiného. Těžko se vám na to bude dívat, ale možná, že ta dcera potřebuje prožít tuto zkušenost, aby už nikdy u ní v dalších životech nemusela být prožívána. To je problém. Řada z těchto životních úkolů je naprosto logická, i když okolí ji nechápe. V podstatě, ať se stane, co stane, je to majetek zkušenosti. A ti lidé potom jsou zavedeni do různých oblastí, ať už slouží zlu nebo naopak dobru. Nechápou mnohdy, víte? To je asi taky normální, nechápat. Zpravidla u druhých chápeme, jak to nechápou, ale u sebe... Vidím třeba různá přesvědčení, jak ten člověk si vede svou, že tam nemá pravdu. Je úplně mimo mísu, naprosto, ale není schopen pochopit ani o píď. A tak to musí žít ten svůj příběh, než ho ten život donutí ke změně. Pokud se děje nějaký děj, tak je v souvislosti se všemi ostatními ději. A znovu tady přichází ta potíž, že tu jsou všechny možnosti od těch zcela negativních až po ty zcela pozitivní a všechno mezi nimi. Takže pozor na soudy, abyste náhodou se nepřidali na stranu, kterou byste neradi posilovali. Takže stát při ní. Někdy pomůže pohled moudřejšího nepřímo. Tedy pronést větu, která umožní, aby ten druhý člověk něco pochopil. Tedy neříkat mu: "Je to tak a tak a musíš," ale říct větu, která to nějakým způsobem parafrázuje nebo glosuje, a ona přitom otevře směr pochopení, přemýšlení tímto směrem. Takže to bývá nejúspěšnější. U mlaďochů bývá nejúspěšnější příklad jejich společnosti. I kdybyste byli Einstein, tak jako rodič nemáte šanci, a když jejich polopomatený kamarád, který neví, která bije, vysloví nějaké moudro, tak ten váš polopomatený mlaďoch to přijme zcela samozřejmě, protože je mu to blízké díky tomu, kdo to říká. No a tak dále. A to je zase jenom jedna z fazetek možných. Je to velmi pestré. Takže hodně síly při pozorování. Děti mívají svoje údobí, v kterých něco chápou, nechápou a v podstatě u každého je nasazeno v jiné výšce, v jiné laťce, ve které ten dotyčný nepochopí zpočátku nikdy, což je výraz svobody osudu. Kdyby jste věděli, že máte drobný problém tady anebo tady, tak by to bylo špatně. Vy to nesmíte vědět. Vy musíte vlastně tu věc prožít a změnit se. No, takže tak. Mezitím budete mít strašně moc názorů, odsudků, prostě budete něco chápat tak a tak, někdy zarytě, někdy méně. To mluvím spíš o tom případě, který zmiňujete, ale já ho neznám, já se nemůžu vyjádřit v úplnosti, to nejde. Jsou tu krásné změny v životě, kdy zcela ztracené existence najednou zazáří jak diadém. Gambler najednou toho nechá, narkoman toho nechá člověk plytkých a mělkých filosofických pohledů najednou zmoudří. No, to je potom krása.
DOTAZ: Prosíte o vysvětlení jedné věci. Jsem v začátku hledání duchovní cesty. Jsem v souladu s vírou v Pána Boha a Ježíše Krista. Ve svých začátcích hledání duchovna jsem se mnohokrát střetl s tím, že reinkarnace je realitou. Už více lidí to tvrdilo, že už v minulosti žili jiné životy na zemi. Takže toto jsem bral jako fakt. Potom jsem s hrůzou zjistil, že něco takového není v souladu s Biblí, že je to v rozporu s ní. Například v jednom evangeliu se mluví, že Ježíš Kristus pověděl, že při božím soudu před nastolením jeho tisícileté říše vstanou mrtví z hrobů a dostanou svoje těla. Následně jsem slyšel vaše tvrzení v jedné reakci, že v jednom minulém životě jste byl knězem v Indii. A tak nyní jsem v úzkých, protože neumím se zorientovat v této otázce. Už jsem se začal duševně připravovat na situaci, že se budu snažit o "vytělesňování", protože toto bylo doporučováno jako účinný způsob (TP: Čili zřejmě opuštění těla, ne tedy sebevraždou, ale rozumíte...), účinný způsob uvědomění si nové reality existence. Myslím si... ODPOVĚĎ TP: No, tak to je příliš milostivé ke mně, to nebudu číst. No, víte, jestli přijmete nebo přijmete moji radu jako pravdu, to je jedna věc, ale pak je ta druhá, aby to zaprvé byla pravda, a za třetí, aby to bylo plně pochopeno vlastním člověkem. Samozřejmě, že pro otázky reinkarnace máme desítky, stovky, tisíce důkazů a velmi vtipné jest i to, že raní křesťané v reinkarnaci zcela samozřejmě pravděpodobně věřili. Raný křesťanský filosof Origenes o ni mluví a sám fakt, že o reinkarnaci se musel vlastně zmínit nebo o ní jednat jeden z koncilů, konstantinopolský koncil v roce 553 tuším, kde hned v prvním anathematu bylo: "Kdo věří v bájné putování duší, budiž dán do klatby." Už to samo je docela pozoruhodné, protože jestliže jsem duchovní, tak nemohu nikoho proklínat, i kdyby neměl pravdu, protože proklínání je snaha uvalit na někoho negaci. To bůh ani člověk nemá dělat. Od toho tady máme ty temné, ti to dělají velmi rádi. Takže raní křesťané věřili v reinkarnaci nebo věděli o ní, učili ji a teprve zvláště zásluhou tedy koptských křesťanů, pokud vím, pokud se nepletu, se začala tato otázka stávat tématem doby. No, však to znáte. Když se podíváte, kolik lidí - já jsem byl na přednáškách mezi tisíci lidmi, dokud nebyl koronavirus - kolik jen jsem slyšel příběhů o tom, jak se přiblížili ti, kteří už nebyli mezi námi, ke svým blízkým. Někdy to byly nádherné příběhy. Krásný dědeček milující svoji rodinu se fyzicky přišel ukázat na stovky kilometrů. A tak dále a tak dále. Mnohokrát jsem říkal o své pacientce, politická vězeňkyně, je v kriminále, a najednou vidí na stěně cely tikat pendlovky z jejich domova a vidí je nejenom ona, ale vidí je i její spoluvězeňkyně. V té chvíli zemřela její maminka. Jsou tu zprávy lidí, kteří se vrátili ze záhrobí. Je jich strašně málo, ale jsou. Případ římského vojáka. Případ, který jsem zmiňoval i já, ženy, která podlehla rozsáhlému nádoru mozku, ale poté, co byla v kómatu, se ještě na chviličku vracela, asi tak na pět minut zpátky, dosti dlouhou dobu. Povídala svému manželovi, co žije v té chvíli, kde je, co se děje. Mluvila o věcech, které byly známy jen jemu. Oni se totiž seznámili ve vyšším věku. Byla to taková ta podzimní láska, krásná, velmi ji miloval. A tak vlastně byl dán důkaz, víte? Je to nesčíslné množství jiných případů, ať už je to to, co uvidíte na stránkách takových těch zajímavých pořadů, kde někde straší. Někdy se zjevují lidé, někdy se děje něco jiného. To všechno je. Koneckonců Duch svatý je taky duch, víte? Na druhou stranu tu máme také exorcismus, a to i v křesťanské církvi, který počítá s tím, že komunikuje s něčím, co není vidět. A pak je tu to tisícileté království. No, každá doba má svoje představy. Já vám nevím, jestli to Ježíš myslel tak, že se vám vaše rozpadlá hmotná těla znovu dají dohromady a budete v nich chodit. Myslím si, že to bylo spíš jinak, ale to nechám jako vše ostatní na vaší úvaze. Přemýšlejte, sbírejte informace a udělejte si vlastní názor. Já vás můžu ponoukat jen k tomu, abyste pracovali. Ať řeknu cokoliv, je to to poznání, které mám já. Ale vy musíte vytvořit své vlastní. Já vám můžu pomoci svým úhlem pohledu. A někdo jiný řekne zcela opačný, všechno popře. Řekne, že je to nesmysl, že to tak není. Musíte vážit. Pokud by se člověk měl "vytělesňovat" vědomě, tak já vám nevím, jestli bych tomu tleskal. Když člověk vystupuje z těla, tak je to tehdy, kdy má. Kdysi jsem vám tyto zkušenosti popisoval, ale rozhodně to nebylo proto, že v nějaké duchovní módě se někdo dozví, že něco takového existuje a začne to provozovat, protože se cítí být povolaný. Víte, žížala taky toho moc nevidí, natož krtek.
DOTAZ: Zajímal by mě vztah s přítelem. Jsme na začátku vztahu. ODPOVĚĎ TP: Ale tohle vám nepovím, protože to by bylo jen o tom, že bych zasahoval do vašeho osudu. Tak se na to například podívejte širším pohledem. No, kdyby to bylo moc široké, tak lidstvo vyhyne, protože u každého najdeme určitou řekněme zvláštnost, specifiku. Ta specifika jsou bohužel vlastnosti člověka obecně. No, tak zaplať pánbůh za to zamilování, protože na druhou stranu to způsobuje tedy naši porodnost. No, taky je to o tom mládí či stáří toho člověka, a tak dále. Přeji vám hodně štěstí do vašeho počínajícího vztahu s přítelem. Ať se všechno rozvíjí tak, jak má.
DOTAZ: Myslíte si, že zalíbení určitých států, zemí, kontinentů může souviset s minulými životy a náklonnost určitému jazyku, mluvě? Mám to určité volání, touhu následovat? Můžu se tam setkat třeba s rodinou, přáteli z minulých životů? A všichni již žili tady na planetě někdy nebo tu mohou být poprvé, když je pro ně, pro mě žití tady velmi složité? Jaký máte názor na ráčkování v dětství? Také to souvisí s životem v jiné zemi, kde se používalo, třeba ráčkované například ve Francii? ODPOVĚĎ TP: Ale prosím vás, že by? Za první republiky bylo velmi módní mluvit řečí urozených, že? "Žeré mandlé, loupe si jé." No, ale teď vážně. Samozřejmě, že ano, velmi výrazně ano. Na druhé straně opět vždy musím zmínit ten vějíř toho problému. Tedy samozřejmě, že někdy ne, ale častěji ano. Ta vězenkyně, o které jsem mluvil, byla na dovolené, potom když už byla z vězení odejita, někde v Chorvatsku nebo kde. A znáte to, nábřeží, lodičky přivázané k molu, domečky, uličky. No, a tak přijela domů, ukazovala ty fotky z té úžasné dovolené svému strýci. A strýc se na ty fotky podíval, pak začal popisovat, co je za tím rohem, za tamtím rohem, jak to tam vypadá. No, asi nějaká telepatie nebo co. Co říkáte? Takže ano, je to jak k jazyku, tak k místu, tak k osobám, tak k čemukoliv jinému, k náboženství, filosofii, vědě, kultuře, opravdu ke všemu. Rodíme se tedy často i do stejných míst a někdy ta místa navštěvujeme. V mém životě to byla právě Indie, kde byla mnou v minulosti zanechána velmi silná stopa. Bylo to ještě před zrody do jiného národa, kde jsem se zrozoval také mnohokrát. Ale tenkrát jsem to ještě netušil. Byl to šok a postupně se to otevíralo. Zas ne náhle, aby se člověk zahltil, ale prostě to přicházelo. A takovýto proces máte jistě mnozí. Ano, můžete potkat lidi, se kterými jste šli. Je to běžné. A to jak ve svých rodinách, tak ve svém místě bydlení, státě, ale i třeba na druhé straně zeměkoule. Je to velmi časté. Když jsem potkával některé z těch lidí, tak jsem je znal. Některé z těch kněží, a to jak v Evropě, tak tam. Ostatně, když se motáte v tom osudu určitým perimetrem, tak by bylo spíše zázrakem, kdyby to bylo nějak jinak. Když se třeba podívám na naše Společenství Josefa Zezulky a duchovní universitu a všechny ostatní, tak vidím, jak ti lidé, kteří přicházeli a přicházejí, jsou vlastně doma. Oni už tu byli. Ne náhodou jsem vás vlastně teď žádal o vaši úvahu. Dneska nám spadlo to sčítání lidu. Těžko říci, jestli to byl útok hackera, protože hacker si rád zašpásuje, či zda to bylo přetížením té sítě, ale máte možnost, jen možnost. Zcela svobodně můžete zaškrtnout náboženské přesvědčení, a jestli je vám Společenství Josefa Zezulky milé, tak ho tam napište, a nemusíte být vůbec jeho členy. Udělejte to, jestli chcete, nebo vaši známí, přátelé. Proč? Protože to přináší velký prospěch. Je důležité, aby lidi věděli, že je tato oblast také zajímá, vedle všech ostatních. Vy si tam můžete zaškrtnout nebo nezaškrtnout cokoliv chcete, rozumíte? Je to svým způsobem na tom světě tak, že vám přináší vlastně nabídky. Nemají na sobě napsáno: "Já jsem nabídka," na čele. To je bohužel docela škoda, viďte, pro mnohé. Ale možná bohudík, protože pak jednáte svobodně. Takže, proboha, to nedělejte kvůli mně. To už jsem říkal. Ale jestliže vám bude tato možnost milá, je ta možnost. Mimochodem ta náboženská společnost, tedy Společenství Josefa Zezulky, má ve své preambuli napsáno, že je to náboženská společnost nového typu pracující ku prospěchu biosféry, duchovního učení a vychází z díla přinašeče Josefa Zezulky, zakladatele biotroniky a tvůrce filosofie Bytí, to je náboženské nauky nového typu. Tak taková věc si snad zaslouží, aby byla taky patřičně usazená a ustavená. Tak jdeme dál.
DOTAZ: Tady jsou dva dotazy, které spolu souvisí, trochu možná v různých významech a odstínech. První otázka - jedna z nejkratších - Proč existuje láska? ... A dobrý den, jak na to, když si přejeme nejvíc ze všeho v životě potkat lásku a zatím se to neděje. ODPOVĚĎ TP: No, proč existuje láska, vyvolává dojem, že je to vlastně z jedné části dotaz na filosofii a z druhé části možná trochu otázka, jestli má smysl zcela. Tak se zamysleme nad slovem láska. Láska je jen jedna. A má své hranice, tady a tady, a všechno mezi tím. Jednotliví lidé z těch hranic vybírají jednotlivé významy lásky, které jsou jim osudově blízké, a ty realizují ve svém vnitřním životním vjemu, od lásky vlastnící, kdy ten muž se zálibou pozoruje, jak ta bytost, která vedle něj hopká, je předmětem touhy jiných mužů, a libuje si, že ji vlastní, až po nejrůznější jiné stavy, od zištných po méně, pak stále méně osobní a stále silnější. Když vlastníme něco, co nám osobně prospívá, co vlastníme i jinak, tak je to něco jiného, než když předmětem tohoto stavu, je stále více celku. Proto se říká, že Bůh je nejvyšší láska. Protože mezi Bohem a čímkoliv nemůže být žádná překážka, žádný odstín, žádný stupínek, tedy je to absolutní přijetí. Takže všechno mezitím je láska a je-li na konci i na začátku, pravděpodobně má nějaký smysl, protože bez lásky nemůžete dojít k naplnění. Dokud jste egoisté ve svém osobním království ega odděleni od okolí silnou zdí, Zikkuratem, no, tak potom nemůžete býti tím, co je v té oblasti ne já. A čím více tedy naplňujete význam, tím víc se stává ta přepážka průhledná, až zmizí na konci zcela, jak už jsem řekl. Takže láska je nejmocnější síla vývoje. Vede ego, tedy své jsem, přes všechny ty stupně vlastnící lásky, ovládající lásky a všech ostatních lásek, zištných hlásek, až k té lásce, která vše dává, je vším. Čili je to nejmocnější síla vývoje. No a poruchy, o kterých tady píšete v druhém dotazu, ty přece taky jsou, musí být. Celé životy je jsou jimi prodchnuty. Ona ho chce, ona nechce, on ho chce, on nechce, ona jí chce, ona jí nechce a já nevím, co dalšího. No, chcete slona? Nemůžete mít slona, přestože má krásný chobot a velké placaté uši? Nebo chcete tygra, tak ho máte. Nebo něco jiného? Křečka... Takže je to velké hřiště a jediné, co člověk tady má dělat, se ptát proč a pochopit to trochu s nadhledem, protože pochopit to není snadné. Urazili jste lásku v minulém životě? Hanili jste lásku, vysmívali jste se jí nebo jste jí jinak poškozovali? Vydával jste ji za ďábelský nástroj? V tom je právě vítězství ďábla, když vás přesvědčí, že láska nemusí být. Protože opak lásky je ďábelství. Je to jiný druh. Někdy se říká, že rozdíl mezi jedním i druhým je velmi nepatrný, mezi návistí anebo nenávistí, viďte. Většinou zpočátku návidíme a hned vzápětí nenávidíme. No, tak ať to máte vyrovnané, ať přijde, co má. Mohou to být osobní postoje, mindráky či co dalšího, co odrazuje ostatní lidi. Bojí se vás. Paradoxně někdy budete příliš - to s tím také souvisí - já to teda přečtu. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jak se smířit se svou krásou a zvládat pohledy a zvýšenou pozornost od okolí? Připadám si furt sledovaná a pod dohledem. Chce se mi přede všemi schovat. A jak přestat být soutěživá. Jak to, že někdo má krásnou a někdo ošklivou tvář? Jak to, že někdo je hodný, dobrý a jiný zase zlý, plný zloby, nepochopení a násilí? Vím, že dost nás může ovlivnit výchova a předchozí zkušenosti. Není za tím vším něco víc? ODPOVĚĎ TP: Ne, vy jste pány svého osudu, vedle řádu Božího. Ale vy rozhodujete, co tvoříte. Ve vašem dotaze zaznělo něco velmi důležitého. Jak přestat být soutěživá? Mluvíte v tom pádu "ich". Jak mám přestat být já soutěživá, a to souvisí s vaším problémem velmi pravděpodobně. Ve vzdálených dobách v jiných kulturách existovaly celé, dneska bychom řekli výzkumné ústavy nebo farmy krásy. Lidé dosahovali různými postupy, ať už to bylo užití bylin či dalších postupů, zvyšování své fyzické krásy. Bohužel v těch dobách ale se to často zvrhlo právě k té soutěži, tedy nebylo dbáno na tu rovnováhu. Někdy je to až tak, že člověk s krásnou tváří má hodně, hodně umatlanou duši a jindy zase naopak. Quasimodo může být vtělené dobro. No, zas je to ta stopa historie, co jsme činili a tak dále. Výchova má podle mého názoru jen částečnou funkci. V první části života velmi. Později po pubertě se začínají rozvíjet osobnostní sklony, které jsou svým zdrojem z hlubších pater naší osobnosti. Tam se teprve ukáže, kdo jsme a tedy nelze tvrdit, že za vše můžou jen rodiče. Ostatně často je vidět i zrcadlení. Jsou tu i řekněmež pozorovatelné jakoby nitky, směry. Vidíme třeba nějakého člověka a má určitý způsob myšlení, chování, řešení svých situací. Když máte to štěstí a uvidíte v některých případech širší okolí, tedy rodinu, najednou uvidíte, že je tam mnoho podobného. Ale nevěřte tomu, že je to jen výchovou. Do té rodiny se rodí lidé sobě podobní, kteří mají cosi společného, logicky. Někdy je to velmi výrazné. A tak byly rodiny například konfidentů, byly rodiny básníků, malířů, lékařů, filosofů, a je to vlastně také přirozené, že do toho hnízdečka, které je vystláno tím prachovým peřím leckdy, taky někdy jenom klacíky, přichází to mládě, které má. No, takže tak. Co se týče toho vyrovnání se s tou pozorností, to vyžaduje jako každá jiná životní situace jakoby přiměřenou reakci. Jak nastavíte hranice, tak to bude. DOTAZ: I když se člověk musí vrátit do dinosaura a nějaké potvory, ale co když opravdu, ale opravdu nechci. Když já se bojím, bojím, bojím, bojím, a asi bych si z té nějaké hodně nožičkaté krásky, no, asi bych se ze sebe pozvracela a byla bych nešťastná, vyřízená. Je to opravdu tak? ODPOVĚĎ TP: Naštěstí ne. Když jste housenkou nebo stonožkou, tak se do ní narodíte, a tak vám ten úděl připadá docela samozřejmý. No, někdy se mi zdá, že některé dámy byly stonožkou poměrně nedávno, když navštívím jejich skříně s botami. Ale jsou i tací muži stonožkové, ale rozhodně je to dvacet ku jedné tím směrem genderové nevyváženosti. No, některé ženy jdou dokonce tak daleko, že ty své nestonožky obšťastní tím, že jim nakoupí stonožkovou výbavu, i když o to v podstatě tak mnoho nestojí. A je to projev jejich lásky a starosti, protože pro stonožku je něco opravdu úžasného, když má na každou botu nožku. Nebojte se. Až jednou budete vnímat s láskou i tu stonožku bez toho emetického konání - jak by řekli přátelé lékaři - no, tak to bude už na půl cesty. A zas příběh ze života mého, sobecký. - Když jsem přišel na svět, tak jsem nesnášel hady a taky pavouky a trošku ryby. No, pracoval jsem svých 67 nebo 68 let, docela s úspěchem. Ti tvorečkové, třeba takový pavouk... Všechno záleží na tom, co vyzařujete. Když vyzařujete něco jiného než, jak bych to řekl, manýristickou lásku, kdy si chcete něco dokazovat, protože se to má, že se toho musí nebo jinak, a nemáte ji v srdci, tak to zvíře to vnímá. Když dáte tomu zvířeti ruku, aby na ni vlezlo, tak když to cítí, tak ono si tam vleze. A zatím vlastně mě žádné nekouslo, až na jednoho psa. Tomu jsem jako každému jinému takhle dal ruku, ať si ji očuchá a udělal rovnou "raf", bez varování. No tak, byl to rafan. DOTAZ: Přátele najít, nedaří se. Důvod? ODPOVĚĎ TP: No, podobně jako u té lásky. V některých životech se lidé ve svém egoismu oddělují od ostatních. Vytvářejí si bariéry, které mají nejrůznější podobu. Bariéry postavení, bariéry odsudku, bariéry lásky, bariéry sobectví, bariéry despektu, bariéry obviňování a tak. Místo, aby chápali a v klidu rozšířili sluníčko, zvyšují jen a jen svojí vlastní negaci. Pokud je to silnější, vytváříte v osudu vlastnost, kdy přátelé se jaksi nedostavují. Takoví ti nejsilnější přátelé jsou většinou ti životní. Jdou s vámi často mnoho životů, pomáhají vám. Občas se nějaký objeví samozřejmě nový. Ale takové ty velmi silné vztahy... Vy vlastně ani nevíte, proč to tak je. Prostě to tak a ono to tak funguje. No tak, ať se to podaří. Pozor na nezřízenou touhu po přátelích, protože ne všichni přátelé, mohu být přáteli. Nedávno jsem slyšel příběh, jak nějaké dámě odpověděl odněkud z Kanady nějaký muž dobře zajištěný. Chystá se přestěhovat do Čech. Rád by se seznámil. No tak, konverzace probíhala zdárně. A po nějaké době přišly nějaké požadavky, že aby mohl odcestovat, že potřebuje něco tam, no, "za peníze v Praze krám". Znáte to? No tak, i takoví přátelé jsou, dejte pozor. Svého času nigerijské dopisy nebo odkud to bylo. Možná, že ne z Nigérie, nevím nebo jiné. Ostatně i obchodní přátelé vám mnohdy nabízejí slevu, která není zadarmo. A poslední z tohoto ranku dneska.
DOTAZ: Kamarádi, to již toto slovo u mě vyvolává napětí. Vlastně asi nikdy jsem pořádné kamarády neměla. Většinou jsem byla já ta, co se snaží a vždy osloví první a taky zavolá, napíše, zahajuje konverzaci a je tomu doteď. Je to karma nebo zkouška osudu, jak to zvládnu? Mám to kamarádům a kamarádkách říct, zeptat se jich, proč nikdy nezavolají, nenapíší jako první? To jsem taková opuncie? Nebo to je akorát ještě více popudím, odeženu? Bolí to. A když už by mi někdo první i napsal nebo mě pozval na návštěvu, tak to zas pro mě není blízký, sympatický. Co je to? Ach, jo, ach, jo. ODPOVĚĎ TP: To je život. Svátosti života jsou různé a jako vždycky to jde od nesvátosti až po svátost. Má to stejnou nálepku: kamarádi, druh, družka, manžel a jinak. Pokaždé je to jinak. No jo, takový je život. Čili kamarád, to je dar. Je to dar, který jako žádný jiný z darů a z nadání životních nepřichází zadarmo. Všechny se musí nějakým způsobem připravit, vytvořit a všechny musí být také připraveny ve správný čas. Zase i zde, a budu to říkat tisíckrát ještě, platí ten vějíř stavů a možností. Někdy tak, někdy zcela opačně. Není jedno řešení, nikdy. A tak, když už se zmocníme jistého pochopení, správného pochopení, tak nikdy nepodléhejte tomu vzkřiknutí Heuréka příliš brzo a vždycky hledejte, jak je to na té druhé straně, když jedno objevíte. Čili, ano, přátelství je dar. Někdy je dar nemít přátele, v některých životech, ale většinou je to dar. No, někdy je lepší než špatné přátele, přátele nemít. Jsou osudy, které jsou jako strom v poli, jdou sami. A v jejich životech dokonce nesmí přijít. Jsou životy, které jsou hejnem, jsou lesem. Desítky, jednotky, desítky, stovky jedinců, kteří mají spolu těsné přátelské vztahy, vzájemně se posilují, podporují, pomáhají si. Je to veliká pomoc. A teďka já přece nebudu soudit, jak je to v tom nebo v jiném případě. Osobně můžu jenom přijmout to, co život přináší, a to ještě bez nějakého sebeobviňování nebo obviňování druhých. No, tak ten člověk prostě nemůže víc. Je takový, jaký je. Řeší svůj nějaký současný životní stav. Vždycky mě napadá, když přichází člověk, který se přichází omlouvat po nějaké eskapádě - no, bylo by lepší, kdyby nebylo za co se omlouvat. Teď už ta omluva mi vlastně nedá nic. Bude člověk, který vás těžce poškodí. Pak to pochopí, změní se a přijde se omluvit. Pro mě je z toho radost v tom, že se dokázal v té věci orientovat, že udělal ten posun. A to je pro mě daleko důležitější než nějaká omluva, rozumíte? Takže to je všechno pro dnešek. Mějte se krásně. Děkuji za vaše laskavě otázky. No, a v pondělí na shledanou při přednášce Duchovní university Bytí, poslední před Řípem, protože v úterý už budeme vysílat ve dvanáct hodin náš Říp, slavnost na Řípu, slavnost "otevřeného nebe" online. Právě se dokončuje. Je to tedy opravdu fuška, no uvidíme. Snad už příští rok bude všechno ve starých kolejích. Doufám v to, jen doufám. Snad se znovu sejdeme na posvátné hoře, znovu se sejdeme při Dni otevřených dveří zde. No, tak to bude jakási náhrada. Těším se na vás, na shledanou. |
