 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 27. 9. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:32:14 – V jakých rolích se rodí první lidé, kteří překročili rovinu animala? Přepis videa:Pěkně Vás zdravím, dobrý den. Máme tady přednášku, pondělní přednášku Duchovní university Bytí, a tak začneme. Mimochodem, příští přednáška je až v pondělí za týden, protože v pátek se koná koncert v Hradci Králové, takže se to všechno posouvá, tak.
DOTAZ: Mám problém s autoritami. Rozumem si říkám, že jsou to taky jenom lidé, ale většinou jsem nejistá, panikařím, plácám hlouposti. Čím si člověka vážím víc, tím víc. Co s tím? ODPOVĚĎ TP: Přestaňte si vážit lidí, zlepší se to. A co se týká toho ostatního, no, to je asi o životním vjemu. Musí se to odžít, musí se to zpracovat. A tím pádem vždycky když něco dokončíme, tak se nám zdá, že to bylo snadné, a že to vlastně byla docela ztráta času, protože stačilo to jenom udělat a je to hotovo. Ale ono to v životě tak nefunguje. Čili, musí se k tomu nějakým způsobem pracovat. A když to všechno nakonec do sebe zaklapne, tak ten problém zmizí. Může být založen i z dávné minulosti, protože máme za sebou opravdu rozsáhlé životní zkušenosti v mnoha životech. A tam často nás to hodně ovlivní do dalšího života, nastaví. A nejenom do dalšího, ale do všech možných dalších životů. A někdy je to velký protivník, takže musíme přijmout. No a co. Tak máte problém s autoritami, no, svět se nezboří. A pojďme dál. Budete doufat, že se to postupně bude měnit - a ono se to měnit bude. Takže, vlastně není tu žádný velký problém. Bývá to z rodiny také někdy. Zvlášť, když vám jaksi zapomenou něco pochválit a jste pořád jenom na té černé listině. Tak, a jdeme k otázce.
DOTAZ: Dobrý den. Chápu správně, že zlo i dobro je vytvořeno Bohem? My musíme projít zlem (myšleno tím zlými událostmi), abychom se na základě těchto událostí posouvali, rozvíjeli? Protože pouze (či převážně) na základě těchto negativních zkušeností jsme schopni změny - myšleno tím změny osobnosti? ODPOVĚĎ TP: Ne, tak to není. Je to založeno na části pravdy, ale jen tam, kde je to na místě. Vy vůbec nemusíte procházet zlem, naprosto to není nutné, ale někdy ano. Když se v člověku vytvoří touha po nějakém způsobu konání a není to dobře, no, tak se musí ten trend v jisté fázi zastavit - a potom je to karma. A vy řešíte, říkáte: "No, teda, to ten Pán Bůh to vede, když já mám takový život." Ale ono je to jinak. Je to pro vaše dobro, abyste sami na své kůži pochopili, poznali, a tím pádem se posunuli. Ale říci, že zlo je podmínkou vývoje, by bylo zlem. Vůbec ne. Pokud hodnotíme tedy troufale Boha, tak nesmíme zapomenout, že je vším, a že nemůže být nic, co by on nebyl. A to ve všech fázích existence, ve všech vesmírech, ve všech planetách, osudech, a tak dále. V Bohu není zlo jako jaksi nějaká cílená vlastnost. Ale z důvodu svobody, kterou musíte mít pro svůj vývoj, se musíte mít možnost rozhodnout. A někdy rozhodujete k tomu světlu, někdy k tomu zlu. Kdybyste tu možnost neměli, nemohly by se ve vás vytvořit ty řekněmež morální a jiné pevnosti, které pak už jsou součástí. Kdybyste tu možnost neměli, byli byste jenom ukázněni, mnohdy. Také byste cítili, že jste o něco přišli. Že byste sice chtěli, ale ono to nešlo. Jistě, že to má své hranice. Žádný strom neroste do nebe. Ale přesto, ta volnost je tu obrovská. Když se podíváme na to, čím náš život se musel probíjet - nyní, v minulosti, a tak dále. Čili, ta pravda je kdesi uprostřed. Říci, že něco nespadá pod Boha, je vlastně vyjádření postoje, kdy nechápeme plně tu Boží velikost. Říci, že Bůh tvoří zlo, je velká neúcta, protože to zlo musí být naplněno nějakou silou - činů, myšlenek, a tak dále. Každý zákon dění má dva póly - je tu dobro, je tu zlo, a všechno mezi tím. A vy vybíráte. Když tedy nakonec dojdete na konec všech vašich vývojových dní a jste před trůnem Božím, tak u vašich nohou stojí veškeré dobro i zlo světa. Všechno vznikání i zanikání, všechny osudy všech kdykoliv. A vy v tom posledním kroku ukončujete cestu sjednocení. No, všimněte si, že v tom osudu je zřetelná stopa pomoci vám všem. Ať jste dobří, nebo zlí, stále je tu ta zřetelná snaha ten život nadnášet, vést určitým směrem - vývojová snaha. Přesto, že ti, kteří jdou ve zlu, nacházejí také svoji podporu - ve svých "Bratrstvech kočičí pracky". Nakonec ale vždy končí celý ten proces v rovnováze. Čili, jejich snahy nejsou navěky. Vyplývá z toho také, že jsou doby malin nezralých, kdy (ať už vědomě, či nevědomě) ta bytost koná nerovnováhu. Jak by ji taky mohla nekonat, když sama nemá ještě dost zkušeností, poznání a také chtění. A jsou doby, kdy je bytost dokonalá a přebírá na sebe celou tu bídu světa, aby ji vyrovnávala. Pak stojí u každého. Je to pomoc, která je činná, aktivní, ale zároveň je to pomoc moudrá. Kdyby tu šlo jen o to, zrušit všechno negativní ve vašich životech, bylo by to asi to nejhorší, co by pro vás někdo mohl udělat. Už by vás nikdo nezastavil na vaší patologické cestě, nikdo by vám nedal světlo. A vy byste nabyli dojmu, že můžete zůstat tam kde jste, protože byste nemuseli činit. A to je zdánlivě nejbezpečnější - nečiním-li, nekonám i zlo. Někteří východní mudrci to tak pochopili, a tak spatřovali hlavní smysl svého života, aby nezašlápli mravence či brouka. Což je správné, ale nesmí to být hlavní smysl života. No, a tak docházelo svým způsobem k dalšímu poznání. Kdykoliv se vyhýbáte cestě, vývoji, svému vyjádření, tak v závislosti na vaší síle, kterou tomuto procesu chcete věnovat (vaše odhodlání), tak se vám to určitou dobu bude dařit. Nakonec ale vždy z této pozice vyklouznete. Ať už proto, že v dalším zrodu nemusíte mít zrovna to portfolio té filosofické jaksi základny, která vám řekne: "Musíš to dělat tak a tak." A tak začínáte opět žít za své, čili na svůj účet. No, takže takový názor bych na to řekl. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Že každý člověk na začátku svých zrodů si prochází více zlem než dobrem, a to z důvodu jeho často ještě jakoby nižší povahy? ODPOVĚĎ TP: Také to tak není. Zase je v tom jistá nepřesnost. Protože, víte, rovnováha ta samozřejmě stoupá s vývojem. Člověk nižší má rovnováhu nižší, člověk vyšší..., a tak dále. Ale v pravdě je to také tak, že musíme zohlednit, o koho se jedná. Takže, člověk na počátku lidských zrodu může vykonávat řadu věcí, které pro toho vyššího už jsou naprostým zlem a jsou nemožné. Jinými slovy - také když máte dítě, tak se díváte na jeho činy určitým způsobem, a když je to dospělec, tak je hodnotíte zase jinak. Čili, ten člověk na počátku je jakoby v pozici toho dítěte. Nemá ty zkušenosti, je ohromen prostorem, v kterém se nachází, je primitivní. A chtít po takovém člověku, aby zastával stanoviska vysokých duchovních mistrů, je opravdu bláhové, doslova. A tak - z druhé strany - musíme očekávat, že stanoviska těch vyspělých budou jiná. Čili - ne každý člověk, ne vždy. A podstata vývoje není zlo. Řekněmež to, co vnímáte (zlo tedy jako karmu), je tady pro případ nutnosti, velké nutnosti opravy. Ale jinak je tady svoboda, v které máte možnost se pohybovat. Jistě, ještě to není úplně vyvážený názor nebo konání, ale už je to snaha, jste tady a směřujete dál. A teprve tehdy, když začínáte nabírat tu ten směr opravdu zřetelně negativní, potom je čas na zásah. A teď zase - všichni jste v různých osudech. Váš osud zdaleka není jenom osud váš, v žádném případě. Jste součástí z celé množiny osudů všeho, co přiléhá k vaší osudové rovině, k vašemu životu. A tak zase každý jeden má ve svém osudu jiný stupeň toho, kam třeba i v tom zlu může dojít. V závislosti na tom, s kým vlastně žije a s jakými osudy, které ho provází. Budete-li v čase, kdy většina populace má zažít nějaký otřes, pak vaše snaha, která ten otřes vytváří (diktátor, vojevůdce, někdo takový), bude mnohem úspěšnější, než když budete žít ve zlaté době, kdy zrozenci jsou v převážné většině (tedy zrozenci, jak bych to řekl, no) s malou nebo velmi malou karmou nebo podobně. V takovém případě i vy sami ve svém osudu nebudete mít úspěch ve svém zlu. Naopak, když doba bude potřebovat tyto zkušenosti, budete chráněni a vaše zlo dostoupí velkých hodnot nejenom díky vám, ale i díky těm, kterých se to zlo bude dotýkat. Je to vždy kruh, je to uzavřený systém. No, svým způsobem je to jeden z názorů. A pak se musíme dívat ještě na další pohled na tyto děje. Jako vždy jsou tady všechny možnosti zastoupeny a bláhový ten, který hledá jen jednu pravdu v duálním světě. Je tu tedy dvojnost, dualita - napravo, nalevo. A tak je-li jeden ten výklad takto, musí být ještě minimálně jeden. A ten souvisí s nepříčinností toho procesu - třeba toho zla. Tedy, v té množině těch, na které zlo dopadá, zdaleka ne všichni jsou těmi, kteří ve svých osudech musí toto zlo prožívat, ale jsou zde umístěni do toho osudu z neskonalého množství jiných důvodů. Ať už jsou to vazby s nějakými lidmi, nebo k nějaké filosofii, nebo k nějaké krajině, nebo čemu dalšímu. Jsou tam lidé, kteří mají za úkol v tom marasmu pomáhat, a zároveň ho musí žít. Tedy se například plouží v zákopu ve válečném konfliktu, v bahně, mezi krysami, a mají velmi těžký osud, stejně jako jejich kamarádi. A přesto jsou tam proto, aby těm druhým jakoby přinášeli to světlo pomoci v těch časech nejtěžších. Lidé umírají, všude kolem zmar a smrt. A tito lidé vykonají něco, co těm druhým pomůže, a tak nadlehčí z jejich středu tuto věc. Dalo by se říci, že oni vlastně nemají žádnou karmu, protože nejsou tam proto, že musí zažívat ty věci. A to je druhá polovina pravdy. A teď si z toho vyberte, která platí. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: V jakých rolích se rodí první lidé, kteří překročili rovinu animala? ODPOVĚĎ TP: Na to byste museli být filosofové, abyste to poznali. To nejde tak snadno, jak si myslíte. Takový člověk nedělá "hu, hu, hu", víte? A přesto "hu, hu, hu" dělá. A abyste poznali, kdy dělá "hu, hu, hu", tak to musíte mít schopnost rozlišení. Samozřejmě jsou tu celkové vlastnosti, poznáte to na jejich chování, také. Většinou se zde rekrutuje taky část dobrodružných povah. Povahy, které chtějí něco zjišťovat, ale vždy v kombinaci s absencí řekněmež někdy až rozumné úvahy. Čili, nerozumné riskování, impulzivní chování, nedomýšlení akcí a dopadu svých akcí. Obrácení navenek - tedy ohromení se nějakým dějem, který je zdánlivě tedy zcela běžný. A tak takový člověk může sledovat celé hodiny dění na ulici, například, nebo něco jiného. On potřebuje získat zkušenost, on se teprv rozhlíží. Je to pro něj vlastně všechno nové, i když to neví a nepozná to nikdo kolem. Ale ve skutečnosti ano. Prostě musí na základě mnoha a mnoha zkušeností získat jakýsi jaksi objem toho, co ho potom dál v životě vede a chrání ho. Čili, jakási prvoplánovost je zde často vidět. Také je zde vidět zřetelně jistá omezení v chápání delikátních otázek třeba času, prostoru a jiných takových otázek, které vedou doslova jakoby až k přetížení mozku takového jedince. U části se to projeví agresí. Tedy, když narazí na otázku, kterou si není schopen ani jakkoliv přiblížit či vizualizovat, přechází do agrese a prohlásí, že je to blbost, případně proti tomu začne také bojovat. Jindy se jenom o to nezajímá. Prostě je to otázka, která nenáleží do toho, co má ten člověk v té chvíli řešit. A je to tak zcela správně. A bylo by velikou chybou to hodnotit nebo nějakým způsobem řekněmež nastavovat stupnici toho, jak to má být, protože on jedná přirozeně ten člověk. A pokud nekoná zlo vědomě a mluví a jedná vlastně jen z té své pozice zkušenosti, tak nelze mu vyčítat. Protože ani po dítěti nechcete, aby řešilo nějaké otázky, na které ještě nemá. A tak maminka žvatlá se svým dítětem "Ema má mísu" a "Ema má maso" nebo co to má Ema, já už nevím, už je to dávno. A díváte se, jak se pobryndá a jak dělá mnohé jiné věci. Nepřipadá vám to nijak zvláštní nebo dokonce defektní. A tak moudrá společnost, která rozvíjí vědu o životě a vývoji, se dívá na tyto věci naprosto stejně. Vidíme třeba jistý odsudek u jedinců s poškozenou mentalitou - já nevím, Downův syndrom, další. A vidíme, jak ta společnost v podstatě není schopna ve skutečnosti ty stavy přijmout jako součást té normality. Protože vedle těch geniálních musí být i ti, kteří mají poškození nebo nějaký jiný nedostatek. Vidíme třeba, že ta společnost by ráda, aby všichni měli plný výkon. Takže, všichni ale víme, že ti, kteří umí matematiku, tak většinou mají problémy s těmi humanitárními věcmi, a naopak. A hudebníci zase, že si většinou neumějí spočítat vejplatu a podobně. No, takže vidíme, že jak se ta rovnováha těch vlastností člověka mnohdy mění, ale i ta nerovnováha je naše současnost. Najít zcela rovnovážného jedince je úkol pro bohy. A někdy je to víc, tak to potom všichni komentují, a někdy je to míň, takové neviditelné, co zůstává skryto. No, čili, svým způsobem tady máme hned několik problémů, které do toho (do té odpovědi) zasahují. A tedy - v každém stupni můžete jednat přirozeně svému stupni a pak je to normalita přesto, že to jednání se může zásadně lišit mezi jednotlivými stupni. Takže tak. Takže dobrodružnost, někdy takové to rychlé jednání - třeba takový člověk někdy prostě se náhle zblázní, opustí děti, rodinu, protože se nadchne pro nějakou další úžasnou možnost, kterou... A nezajímá ho zlo (ještě na to nemá, aby to ohodnotil, rozumíte), které tím způsobí. A tak dál. A já poprosím o čaj, děkuji.
DOTAZ: Přečetla jsem Vaši knihu. Můžete prosím více, možná pro lepší pochopení i s příklady, pohovořit o tom, co znamená, že v nové době odstředivé lze přecházet ke sjednocování z dvojnosti do jednoty? Co to znamená? Že bude uváděn do rovnováhy čas s bezčasovostí, dále dobro a zlo, pevný osud s životní aktivitou, dokonalost a nedokonalost? Viz strana 26 této knihy. Buďte prosím více konkrétní, ráda bych to pochopila. Moc Vám děkuji. ODPOVĚĎ TP: No, tak zkusím. Podívejte, Váš dotaz vychází vlastně ze stavu, kdy ve svém životě vnímáte, chápete, rozumujete, cítíte - ale jako člověk určitého stupně. Ve filosofii se máme snažit pokračovat od známého k neznámému. I když to bolí a velmi často nenacházíme zpočátku konkrétní potvrzení. A je to vlastně jenom odraz známé věty: "Jak nahoře, tak dole." A tak dále. Abysme pochopili tu otázku, budeme se muset zabývat tím pokusem - pochopit, jak jsme vznikli. A kupodivu i ty nejvyšší otázky jsou velmi prosté. Dokonce v mnoha případech to řešení ve své duální podobě je jediné možné. Takže, představme si, že není vesmír. Tedy není ani čas, není prostor. To všechno je ve své složené podobě. Není to žádná supertěžká černá díra, jak si myslí dnešní fyzici, ale je to vymizení čehokoliv, co lze vnímat. A je úplně jedno, jestli je to hmota o váze gram na kilometr krychlový nebo hmota o váze miliarda tun na milimetr čtvereční. To jsou stavy hmoty, její hustota. Ale já tu mluvím o něčem jiném. Představme si, že hmota v té podobě jak ji vidíme prostě není, zmizí. A to z prostého důvodu. Aby mohla existovat, muselo se na počátku to něco (nebo spíš to nic) v průběhu dělení postarat o vytvoření vnímatelné části. A to se děje tak, že to nic se rozerve na dvě části - rozdělí se. A trvají - ty části. A najednou tu máme rozměr (odsud posud) a čas. To je sama podstata vzniku prostoročasu. Nebojte se, za miliardu miliard let znovu tento proces nastane a všechno, co bylo rozděleno, se znovu vdechne. Zmizí prostor, čas, vše najednou není. Není nic z toho, co byste vy ve svém vjemu mohli vnímat jako reálné. Přesto v tom nic (stejně jako na počátku) je naprosto vše, co kdy bylo, jest a bude. Tedy všechno, co bude vytvořeno, všechno co bude v tom vytvořeném jako další proces - ať už život hmoty organické, život hmoty anorganické, život planet, vesmíru, molekul, atomů, a tak dále. Znamená to tedy, že vše vzniká z jednoho bodu. A to je právě to, nač se ptáte. Chcete-li jít zpět k tomu, co tvořilo (postaru k Bohu), musíte jít opačnou cestou než tvoření. Když budete třeba chtít teorii nějakou (třeba pole, nebo teorii Boha, a tak dále), tak jakýmkoliv dalším rozdělováním se k Bohu neblížíte, nebo k teorii jednotného pole, nebo jinak. Budete vytvářet další odlišnosti, tisíce a tisíce různých dílčích poznatků, ale to všechno vzniklo z jednoty. To znamená, že čím víc se blížíte k tomu hypotetickému bodu vzniku, tím víc jste paradoxně blízko, a zároveň rozptýleni. Proč? Na počátku je to nic, ale to nic je vším, to je důležité si uvědomit. Jestliže tedy je něco, co není, a přitom je vším, tak je to zásadní myšlenka pro to, abysme chápali náš posun v tom, co je. No, čili, toto sjednocování vypadá paradoxně takto. Čili, čím víc zaostřeni do bodu, tím víc vším. Na konci jste úplně vším a o kousek později zanikáte jako útvar v tom prostoročasovém smyslu. Vyjádřit to pro tento náš lidský druh slovy nelze, protože je to zcela mimo jakoukoliv zkušenost bytosti našich stupňů - naprosto zcela. A tento paradox je pochopitelný. Stejně, jako v našem lidském druhu nemůžou ti, kteří stojí na počátku, chápat to, co chápou ti, kteří v našem druhu již mají více zkušeností, tak my jako celek samozřejmě nemůžeme toto chápat v plnosti. Ale máme dualitu, dvojnost - napravo nalevo. A tak i to má dvojnou podobu. Takže to nemůžete vnímat a nemůžete to chápat. A přesto (protože na to nestačí vaše mozky ani cokoliv jiného), ale přesto můžete, ale ve změněném stavu vědomí. V těle ne - nikdy. To tělo je automatické omezení hloubky vašeho vjemu - váš mozek, vaše smysly, vaše tělo. Ale aby byla dodržena ta dualita, tak musí být cesta, kdy to jde. A zase - v rámci duálního chápání světa vy to můžete zažít, ale zároveň to nemůžete přenést zpátky do tohoto bodu prostoročasu, protože to samozřejmě není možné. A tak máte tuto zkušenost, jste v ní plně (jste-li v ní, ale to nejste v těle) a pak se musíte vrátit zpátky do těla, abyste mohli plkat nějaké nesmysly. A to plné pochopení je brutálně oříznuto tím, co je v té kebuli - a to je nic moc. Takže jde to, a nejde. Někteří duchovní mistři toto řeší tak, že jejich úkolem životním je dlít převážně v této oblasti. A tak prakticky v našem smyslu slova nežijí. Žijí tam a jen občas se vrací sem, do tohoto vědomí vtěleného v těle. To ovšem je vysoká již duchovní oblast, kterou neuvidíte za každým rohem. Jinde je to jinak, prostě je to velmi pestré. Zas, není jenom jedna odpověď - to chce člověk. Člověk chce, jak to má být správně, nesprávně, nahoře, dole, a tak dále. Ale pravda života je jiná. No, takže, samozřejmě, že na konci cesty zrušíte čas i prostor. Zmizí jakékoliv omezení a zmizí i vaše bytost v tom smyslu, jak doposud jste ji provozovali. Na konci je totiž bytost zbavena svého ohraničení. To znamená, že to "já" a to "ne já" najednou splyne. Už není žádné "ne já" a je pouze "já vše". V dalším kroku, který je poslední na vaší cestě, bude znít konečná věta velmi prostě: "Jsem vše, co jest i co není." A to "není" to je Bůh neprojevený. Až toto zrealizujete doopravdy, budete na konci cesty, k tomu to vede. Pro mnohé z vás v téhle fázi vývoje to bude dost podivná a špatná zpráva. Představte si, že jste vším, co svět je, vším, co existuje, každou planetou. Jak už jsem říkal - každým osudem. Není nic, co by bylo mezi vaším vědomím a čímkoliv - jste tím. Nikoliv jako nějaká naučená fráze, kdy se autosugestivně přesvědčujete o tom, co že to jste, ale jako životní stav - nepřerušený životní stav. Potom to bude takto. V dobách, které k tomu vedou, se vystřídá myriáda cyklů vesmírných. Bude to myriáda časů dostředivějších, odstředivějších, a tak dále, fanatičtějších i klidovějších. Musí se vystřídat všechny odstíny všech odstínů, aby ten útvar byl úplný a dokonavý. Jakmile by něco chybělo, tak ta skládačka by nešla složit. Takže, cílem je absolutní rovnováha. Kdybyste teď teoreticky v tomto sále kdokoliv z vás dokázal tu rovnováhu nastolit, zmizeli byste. Jenomže rovnováha není jen o tom, co vnímáte tady a teď, ale rovnováha je o všem. Jste bytostně závislí na všem, co se děje ve světě - to jste vy. A tak nemůžete odejít dřív, než je vyrovnáno. A zase to má své výhrady, zase ta dualita toho prostoru, ale o tom někdy jindy. Máte k tomu něco?
DOTAZ: Dobrý den. Dle Vašich vydaných knih se skládáme z hmotné části, tedy těla, dále z ducha (toto je dle Vašich knih naše vnitřní bytost) a ze silové části - dle Vás duše. ODPOVĚĎ TP: Proč tak? Vnitřní bytost je útvar ducha a není závislá na hmotě. To, že se spojuje s hmotou, to je pravda, ale je to trochu jinak. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Myslela jsem si ale, že asi nejen já, že naše vnitřní bytost je duše, nikoliv duch. Jestli je to správně, tak pak nevím, proč téměř všechny zdroje se vyjadřují o vnitřní bytosti jako o duši. Jak to je? ODPOVĚĎ TP: Zdá se mi, že jste úplně nepochopila ten výklad, který zde je. Protože jste v té knížce mohla číst, že člověk se skládá z hmotné části, z té duchovní části a z té silové části. A mohla jste se dočíst, že ty části mají také svůj vlastní život. Jsou chvíle, kdy je tu pouze anorganická hmota a její silový projev - žádná organika. Jsou chvíle, kdy se propojuje anorganický duch a hmota s jejich silami a vytváří tak bytostnou duši, která dál pokračuje ve svém vývoji. Duše - tedy to, co je koncentrováno kolem vjemu "já" - je samozřejmě velmi blízko Boží části. Vlastně rozdíl mezi vámi a Bohem je v tom omezení. Vy vnímáte sebe, svoji duši, své já, nějakým způsobem. Tento způsob ještě není dost velký (jak jsem si povídal před chvílí), abyste byli vším. Ale kdybyste byli vším tady a teď, jste totéž co Bůh. Čili, rozdíl je v tom, jaký obsah má to, nač se ptáte. Silový projev dává dynamiku pochodů, procesů - ve hmotě i v duchu. Nelze tedy chápat tento silový projev primárně jako duši. Je to jedna ze tří částí. A ten život se zase duálně odvíjí ve dvou základních stavech - vtělení, nevtělení, vtělení, nevtělení. Čili - život tady, život tam, život tady, a tak dále. A jelikož máme duální svět, tak paradoxně musí přesahovat i tu řekněmež sudou podobu té duality a musí přecházet do duality na druhou. A tak máme řekněmež projevy těch částí, které zdánlivě nejsou duální. Například právě tu oblast, které můžeme říkat silový projev. Jsou tu tři části stavební, ale čtyři díly. Jsou tu tři vývojové fáze a čtvrtý zcela jiný. Do třetí fáze vývoje se zrozujete. Dosáhnete-li třetího stupně, již nikoliv. A zbytek vývoje konáte zcela bez vtělování. A zas je tady ta podivná logika té kvazi duální podoby světa. Napadlo vás to někdy? No, ona je zcela správná. Protože aby obsahovalo vše vše, musí obsahovat opravdu vše - ve všech svých projevech. No, ale pojďme dál. Duše je část velmi specifická, protože vzniká jako oddělená část (tedy "já") a je v podstatě závislá na tom složení hmotné, duchovní a silové části. Tím vzniká vlastně faktum ducha. On ten duch zase duálně i ve všech jiných částech toho Tvůrčího díla je stále duální. Je duální oproti významu slova duše. Jednou pochopíte, že svět - celý, celý svět - je vědomí. A není nic, co by jím nebylo. Proč? Na počátku je nejvyšší vědomí, které je vším. A je to vědomí. Ale není to bytostné vědomí. Čili, v tom vývoji se utváří útvar, který my nazýváme tedy bytost, duše, která v průběhu toho vývoje změní svoji formu do té formy základní, ale pořád je to jedna věc. Je to k pochopení? No, snad. Tak, a kam jdeme dál?
DOTAZ: Když je někdo delší dobu v bezvědomí, v kómatu, kde je jeho vědomí? Dá se s ním komunikovat, nebo je omezeno stejně jako tělo? ODPOVĚĎ TP: Když jste ve stavu bez vědomí, tak to může být velmi mnoho různých stavů oddělování vědomí od hmoty. Můžete zažívat bezvědomí v případě traumat, úrazů, jiných nepříznivých dějů. Můžete zažívat bezvědomí v případě třeba meditačních stavů, kdy vaše vědomí se oddělí od těla a vaše tělo nevykazuje známky vědomí, nebo dokonce nevykazuje ani známky života. Znamená to, že vám nemusí tepat srdce, nemusí fungovat plíce. Pokud je to tento druh (tedy duchovního bezvědomí), tak zpravidla nenastává apalický syndrom - to znamená poškození mozku. Pokud je to ten první případ, tedy traumata a podobně, tam samozřejmě už po několika minutách popisují poškození mozku. Já jsem viděl nejlepší vlastně porušení tohoto zákona u pacienta, který byl v bezvědomí snad k půl hodině, nedýchal. A přesto jeho mozek zůstal nepoškozen až na drobnou ztrátu řekněmež té krátké paměti. To byl neuvěřitelný příběh. Ten člověk objektivně prostě nežil takovouhle dobu. A všechny poučky nás poučují o tom, že mozek v důsledku hypoxie velmi rychle chřadne a přechází do vigilního stavu. No, tady to tak nebylo. Neříkej nikdy nikdy - to je poučení z toho příběhu. Svět ducha je nezávislý na hmotě. Může být spojen s hmotou, nebo také nemusí. Můžete být v té době v nějaké části světa, času, prostoru, osudu, nebo můžete být také někde jinde. Člověk by rád hleděl, kde to je. Kdysi jsem mluvil se známou lékařkou a ona mi říkala: "No víte, my to pořád ještě nevíme, nenašli jsme to. A já jsem přesvědčená, že v tom těle je někde nějaká malinká cystička, komůrka, kde bydlí ta duše." Rozumíte? Kde je ta duše jako fyzicky. No, což je samozřejmě velmi těžko k pochopení. Byly činěny pokusy při umírání. Vážili se nebožtíci, jestli nejsou náhodou o něco lehčí. No, kupodivu jsou. Takže, duše něco váží? Ne, to bude mít jiný důvod. Duše neváží nic. Jak to říkal v těch Dalskabátech: "Takový nic. Nic to neváží (a tak dále), tak mi to dej." Komunikovat s těmito lidmi můžete. Pokud použijeme metodu komunikace, která se užívá i v jiných případech, tak s nimi můžete komunikovat kdykoliv. Komunikujete s lidmi, kteří nemají těla, například. A je to docela běžná a normální věc. Nebo dokonce pozorujeme třeba komunikace, které jdou až do hmotných oblastí, kdy při těch seancích se zhmotňují objektivně předměty - tedy zhmotňují, přátelé. Nebo dochází k jiným efektům. Je tu problém s lidskou inteligencí. Člověk má rád tu svou pravdu a i kdyby kolem byly důkazy jakékoliv, tak tu pravdu prostě nepřijme. Všímáte si, jak nyní začínají bít všichni na poplach. Klimatické změny - všímáte si? Najednou prezidenti o tom mluví, vědecká veřejnost. A tak se vraťte o 15 let zpátky, o 20. Co se tehdy říkalo, o čem jsem mluvil? Nebo 30 let. A to je přesně to, o čem mluvím. Tedy naprosto stejné zdroje, poznatky, logika, a přesto lidé velmi inteligentní plácali nesmysly - doslova. Oni chtěli, aby ta jejich pravda byla pravdou a bylo úplně jedno, jestli ta pravda, kterou hlásají, je v souladu s právem, nebo není. A to platí pro všechno, i pro tyto oblasti. Když člověk prostě nechce z nějakého důvodu, nějaké indoktrinace nebo jinak, tak prostě to nepřijme. Není to, i kdyby to viděl na vlastní oči. Má to i opačný efekt. Někteří zemřelí, kteří přecházejí z tohoto světa do druhého, odmítají přijmout, že jsou mrtví. Vždyť přece vidí, slyší, hmatají, chodí. Sice je to nějaký divný, jiný, ale přece oni vědí, že když je smrt, tak není nic. Je to temnota - hotovo. Nikdo nemůže nic vnímat, je to zánik osobnosti, bytosti. No, a tak dál. No, nebojte, nakonec při posledním soudu vás zachráněj - teda z poloviny. Nevím, jestli by některý rodič zatracoval své děti tímto způsobem. No, ale to nechme stranou. Tak ještě máme? Jo, asi poslední.
DOTAZ: Dobrý den. Hodně věcí mi je jasné, ale absolutně nechápu, proč je vůbec zlo, a z jakého důvodu. Nebylo by lepší vše řešit s láskou a nad vším, co děláme, trochu alespoň přemýšlet? ODPOVĚĎ TP: Bylo by, ale museli byste toho být schopni. A dokud toho nejste schopni, tak se to musíte naučit. A důsledkem toho učení je i existence zla. Je to přece jasné. Máte-li mít nějaký útvar, který obsahuje vše, musí obsahovat všechny meze všech mezí. Kdybyste vyškrtli část z tohoto útvaru (tu, která se vám líbí nebo nelíbí), tak byste způsobili, že ten útvar není schopno dokončit. Ještě jednou. Vzniká dělení, například dualita děje. Děj se odvíjí tedy mezi dobrem a zlem. Nic to nemluví o tom, jestli vy musíte naplňovat zlo nebo dobro - pozor, to je vaše svobodné rozhodnutí. Ale ten útvar existuje, objektivně. Aby ten útvar mohl na konci své periody se vrátit do svého stavu původního, tak nemůže vypadat takhle. To by dopadlo takhle. On musí skončit v té rovnováze. Čili, všechny ty věci, které byly vytvořeny v tom zlu, musí být nakonec stráveny a vyrovnány. A to různým způsobem. Nejenom vámi, ale i těmi, kteří stojí nad vámi. Vysokými duchovními bytostmi, které se starají o to, aby ten prostor a čas na konci měl pořád tu jedničku. Aby nebylo ničeho více, ani méně. Aby ho bylo možno složit, když přijde čas. A tak mnozí pro vás pracují, aniž to víte. Nad mnohými se ofrňujete. Jsou někdy v hadrech a často i bez hadrů, nahatý, v ledu a sněhu, a pracují na něčem, co je pro vás naprosto nepochopitelné. Ale jen díky jejich práci může existovat vaše město, váš stát, Země. Kdyby nebylo těchto, kteří jsou protiváhou, skončí svět v anihilaci - v sebezničení. Jsou tedy jakousi pojistkou. I to musí být vedle samotného majestátu Božího. Čili, nestačí jen samotná Boží síla, ale musí být i Boží síla, která je projevená jako duální část tohoto útvaru, protože dualita je ve všem. No, nevím, jestli to bylo pochopitelné, dělal jsem, co jsem mohl. Samozřejmě, že všichni cítíme tu hrůzu těch věcí, které nechceme. Můžu vás ujistit, že jak bude stoupat vaše úroveň duchovního mistrovství, budete vidět se stále větší zřetelností dobu, v které žijete. Toto je konec Kalijugy a je to nejhorší propad bytostného života při hledání další cesty na této Zemi. Jelikož jako bytosti nevnímáte svět jako duchovní mistr (tedy jako sebe), ale jste odděleni, tak je mnoho věcí mimo vaši rozlišovací schopnost. Ve skutečnosti každý tvor, který je vražděn, mučen, zabíjen, každá rostlina, každý stonek, který je zbytečně utracen, každý život v moři, všechno to jste vy. A ta hrůza, která je v tom činění, v té síti namačkaných ryb, které se nemohu ani pohnout a dusí se, v tom broku, který proniká vaším tělem, a tak dále. Jo, kdybyste měli tesáky a rychlost 150 a ulovili si to a měli jste tělo dravce, to by byla jiná. Ale vy jste býložravci, bohužel. Taky v poslední době začíná velmi stoupat ta býložravá ideologie. Stoupá exponenciálně množství lidí, kteří odmítají tento druh stravy - myslím tedy to maso. Většinou je to ale spíš z módy anebo řekněmež z nějakých postojů. Zatím jen menšina v tom má ucelený, zdůvodněný a procítěný poznatek a systém životní. To přijde, to všechno přijde. Je to něco jako vůně doby, duch doby. S nastupujícím altruismem vodnářským budete stále více vnímat bolest druhých, budete stále více zapojeni do toho světa, v kterém žijete. Dneska máte svoje starosti, ty vás plně zaměstnávají často, a ty starosti se týkají vašeho "ich", vašeho "já". Později to bude jiné, i se všemi poruchami. Budou tady aktivisté, kteří budou pomalu chtít člověka zabít, protože chodí, a tak dále. Bude to i zneužití těch myšlenek, ale nakonec z toho bude rovnováha. Prostě, je to jako vždycky - a pak se to někde ustálí. Takže vám přeji... To jsem si dovolil hodně, viďte, s tím vegetariánstvím teďka, no. Ale je mi líto. Jestliže něco vím, znám, studoval jsem, pak nebudu lhát a řeknu jak jsem poznal, aniž bych vám to nutil. Z mého pohledu si jezte co chcete. Vždyť přece já z toho nic nemám, jestli jste nebo nejste vegetarián. Ale poznatek je poznatek, to je jiná. Takže předkládám k uvážení a vy sami si uděláte svobodně osobní názor. Jinak by to nebylo příliš k dobru. Tak, to je všechno. Máme 18 hodin, skoro už. A počkáme si za týden zase na nějaké hezké dotazy tady z bedýnky, na které se pokusím odpovědět. Takže, když vás budou napadat jednoduchá a krásná řešení, ta jedna, tak bych byl rád, abyste si z dnešní přednášky odnesli pochopení, že vše je vždy jinak ještě, no. I když budete mít nějakého úžasného kazatele, tak musíte to vždycky nahlížet ze všech směrů. Proto si cením Zezulky, proto. On to byl, kdo mě vlastně ukázal ten svět takto a navedl mě na něj. Nikdo jiný z lidí ani filosofů to neudělal. A jestli je to cenné? No, to je zase můj osobní postoj, viďte. Někdo si může myslet, že to je špatně, že to je pomýlené. No, vždyť proč ne. Ale nakonec to vždycky život ukáže. Tak já doufám, že vám nelhu. No, a jsem připraven kdykoliv se opravit, pokud pro to bude důvod. Tak, a jdeme na závěr. S pomocí Boží. Tu potřebujeme ke všemu, co konáme, neb nic z toho co konáme, není tak docela naše, víte? Ať děláme, co děláme, cokoliv, vždycky k tomu potřebujeme i to, co není tak docela vidět - ta podpora, posila. Takže, s pomocí Boží. No, tak vám děkuji za pozornost. A v pondělí za týden, budete-li chtít, uvidíme se. |
