www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 27. 12. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 27. 12. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

14:39 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

15:06 – Pohlédneme-li na sebe do zrcadla, máme takřka hned jasno, co třeba upravit. Jak to ale činíme v tzv. beztělné formě, např. po naší smrti? Jak tam vidíme svou bytost a jak se vnímáme navzájem?

17:05 – Proč je mi na Vánoce vždy tak smutno, těžko? Proč ti lidé zabíjejí ty kapříky? Jak to pochopit – a nenávidět je za to?

26:50 – Je špatné, když jsem řekla, že cítím lásku ke všem, a že mám ráda i zlo? Myslela jsem to tak, že miluji každého. Jak si mohu pomoci, pokud mi to ublížilo?

31:32 – V minulosti jste mluvil o člověčenství, lidskosti. Můžete vysvětlit tento pojem? Jaký člověk byl pan Zezulka? O poslání a životě Josefa Zezulky.

45:02 – Přednášky se mnou souzní, přemýšlím o vstupu do DUBu. Je to v současné době možné?

45:35 – Na Vašich stránkách jsou nyní uvedena dvě různá čísla účtů, na která lze přispívat. Jsou oba účty funkční?

47:20 – Je pravda, že ústředním prvkem všech chemických prvků je uhlík? Dalo by se říci (z chemického hlediska), že je to látka počáteční? Vznik vesmíru, energetická centra, formy uhlíku, harmonie života…

59:02 – Podle palmových listů má být vztah s mou přítelkyní osudový. Často se však hádáme, a já nevím, jestli něco takového dokážu vydržet.

1:01:11 – Jak funguje tělo při hladovění (z důvodu neuspokojivých sociálních podmínek)? O výživě mozku, lidech, kteří nejí, potřebách duchovních mistrů…

1:15:25 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin.


Přepis videa:

Krásný pondělní večer vám přeji. Pravidelná přednáška Duchovní university Bytí je zde jako každé pondělí od 18 hodin. Všichni chápeme proč, a tak se na vás těším, a začínáme. Odpovím na vaše podněty, ale odpovědi předložím, vy sami si budete jistě dělat svůj názor.

 

DOTAZ: Dobrý den, pohlédneme-li na sebe do zrcadla, máme takřka hned jasno, co třeba upravit. Jak to ale činíme v takzvané beztělné formě, například po naší smrti? Jak tam vidíme svou bytost a jak se vnímáme navzájem?

ODPOVĚĎ TP: No, to je velký rozptyl odpovědí, ale nejčastěji tak jako dnes. Vlastně v tom ani moc velký rozdíl není. Je otázkou, jestli se vidí duch v zrcadle. Vidíte, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale každopádně ten člověk, který odchází nemusí mít až tak výrazně jiný životní vjem než zaživa, dokonce někteří odmítají uvěřit, že umřeli - zvláště ti, kteří vědí, že po smrti nic není - protože dokud oni něco vnímají a trvají ve svém vědomí, no tak pro ně je jasné, že tedy nezemřeli. A myslím si, že mnohem důležitější než zrcadlo zrcadlové je jiné zrcadlo, které tedy není vidět, a to je pro život dle mého názoru významnější, ale nechci nikomu radit, protože všechno, co dokážeme prostě vytvořit nebo změnit v tom smyslu dobrém, se počítá. Je to jeden ze smyslů života, a tak svým způsobem sebereflexe a přemýšlení o těch chybách, kterých se dopouštíme, je produktivní, protože pokud vede ke změně skutečné, tak je to úžasné. Je to vítězství života a je to to nejlepší, co se člověku může stát. Tak a jdeme dál.

 

DOTAZ: Proč je mi na Vánoce vždy tak smutno, těžko. Proč ti lidé zabíjejí ty kapříky? Jak to pochopit a nenávidět je za to? A ještě jim říkají: "Co ty, případe, vidíš, co si děláš? Ještě se potloukneš." Měla jsem sto chutí říci: "Vy se mu divíte? Vždyť on umírá. Třeba potřebuje vodu a v igelitu se dusí."

ODPOVĚĎ TP: Má to několik příčin. V klidnějších dobách než jsou tyto, které jsou opravdu extrémní, co se týče vlivů, které na nás na všechny působí, a někdy to dá opravdu práci je rozdýchat, tak v klidnějších dobách bylo pravidlem, že na Vánoce se pozorovalo větší množství lidských chyb, řidiči vlaků, letadel a tak dále, lodí dělali více a více jaksi nesprávných rozhodnutí a kolem Vánoc tedy se občas jaksi stávaly častěji takovéto příběhy. Když se podíváme na podobu Vánoc, která je dnes, tak aniž bych chtěl kohokoliv a cokoliv tedy kritizovat, já bych se to pokusil jenom popsat. V podstatě ve své době Vánoce byly vlastně něco jako velmi nutné činění, které bylo třeba stihnout za každou cenu, což vedlo tedy k mnohým stresům. Já to znám taky. Co těm svým blízkým koupit, aby jim to udělalo radost, aby to nebyla hloupost, a když už člověk vybral, co by koupil, tak zvláště v minulé doby, aby to sehnal. Dneska už to není problém, viďte, ale předtím to byl problém veliký. No, a tak tedy je to stres z toho naplnění těch dárkových souvislostí. No, pak přichází i vlastně stres samotného tedy konání. To znamená, že všechny hospodyňky měly... Bylo to nejčastěji hodně na ženách, muži strojili ty stromky možná někdy, ale pokud se týkalo toho ostatního, tak to už se připravovalo někdy i den dopředu, a byl tam pevný cíl, nějaký deadline. Takže zpravidla v pět nebo v šest hodin bylo určeno, že ta rodina si u toho stolu zasedne a vzpomínáte, jak jste jako děti mnohdy ne úplně snášeli ty štědrovečerní večeře, které se tak děsivě táhly? A vy jste čekali na ten zázračný okamžik, kdy se zazvonilo na ten zvoneček a všichni se vrhli pod ten stromeček, ale vy jste museli čekat, až se dojí ta poslední polévka, až všichni naráz vstanou od stolu, protože to kdyby se neudělalo, tak by se svět zbořil. No, tak to byla ta stará doba. Ale i dnes to tak přece trvá v jiných podobách, a tak lidé vlastně vytvářejí určitou psychickou sílu, která je obrazem jejich vlastně ducha. No, a pak to nejhlavnější. Na Vánoce se zabije pravděpodobně nejvíce živých tvorů, pokud se týká sledování celého roku. Jsou tu ještě další svátky, no tak třeba ty Velikonoce - tam je to spíš o bocháncích, ale na Silvestra - to si nejsem úplně jist, no ale ty Vánoce suverénně vedou. Jsou státy, které si vlastně vybraly určitého tvora, kterého - to byl třeba krocan nebo podobně - jiné státy si vybraly tedy rybu, tedy ty kapry, a v podstatě Vánoce se staly jedinou chvílí, kdy se veřejně tito tvorové popravují. Představte si, že byste na Staroměstském náměstí měli domeček, tam by byl kurník, teďka by přišli ti rodiče s těmi dětmi a oni by řekli: "Jé, slepička, vyber si slepičku." Tak dítě si vybere slepičku a teďka ten řezník u toho pultu prostě nad lavorem uřízne hlavu té slepičce a předá ji tedy těm rodičům. U ryb je to poněkud jednodušší, protože nekřičí. Ryby jsou skoro němé - oni nejsou úplně němé - a navíc jaksi se moc tedy nebrání. To takový kohout vás může klovnout, ale ta ryba, ta spíš žižlá. Takže chudáci ryby. Je to stav, kdy jsou v těch kádích společně s krví svých bratří, kteří byli popraveni před nimi. Vidí, co se děje, slyší tupé údery a, přátelé, žádné zvíře s prominutím není hlupák. To si myslí jen hlupák člověk o zvířatech. On jim totiž nevěnoval pozornost. On viděl jenom sebe. A tak ten nedostatek schopnosti soucítění, lásky a vlastně vladění se do pocitů někoho jiného - byť zvířete - nakonec vede k tomu, že s těmito tvory jedná, jak jedná. Za mého mládí raného ještě to bylo mnohem horší. Dneska se lidé pokoušejí zjednat aspoň jistou etiku při jednání se zvířaty. Také to není nějak zářné, viďte, ale přece jenom je tu alespoň jistá základní snaha. Za mého mládí se nikdo nemohl dostat k pokutě nebo do vězení, kdyby mučil nebo zabíjel zvíře nějakým zvlášť ohavným způsobem. Dneska už ano. Čili je tu posun, ale to nic nemění na tom, že ty miliony a možná miliardy vnímajících "jsem" čekají na popravu a dočkají se jí. To vytváří vliv. Až lidé jednou toto pochopí, začnou jednat jinak. Bylo by to velké vítězství, kdybychom dokázali vnímat své bližní srdcem a kdybychom se zbavili svých naučených velmi hluboce zažitých dogmat, které člověka vedou k tomu, že přehlíží cokoliv, co není člověk. Stejné to bylo za Říma, viďte, tam každá věc, která nebyla Říman - ať to byla kravička nebo člověk - byla věc. Jenom Říman se vnímal jako člověk. Všechno ostatní bylo hluboce pod rozlišovací schopností. Také to vedlo ke všem těm zrůdnostem, které jsme za starého Říma mohli vidět a nakonec jedna kultura civilizace se skrze tuto jaksi okoralost nebo mráz rozložila sama. To hrozí každé kultuře, která takto jedná. Všimněte si, že nesmírně stouplo množství těch, kteří jsou zabíjeni. Za našich dědů to bylo podstatně, ale podstatně menší číslo přesto, že ti, kteří na to měli, tedy vládnoucí třída, si velmi libovali v mnohachodových obědech. Nebylo výjimkou dvanáct chodů a více a kdy se vlastně připravovaly delikatesy třeba jen z nepatrné části nebohého tvora. Takže budete muset v sobě najít lásku, a to lásku nejenom k těm zvířatům, ale i k těm, kteří toto nechápou. Oni jsou nešťastní. Ano, jistě, ale to nezáleží na mém soudu nebo na vašem soudu. Je-li to tak, tak to tak bude, ať povídám zde cokoliv. Není-li to, tak to tak nebude. No, tedy Vánoce svým způsobem kopírují pohanské svátky, které tady byly dávno a dávno před těmi křesťanskými, vždyť to věšení světýlek na stromy to je pohanský zvyk, pečení cukrovinek rovněž a mnoho dalších aspektů. Dokonce lze s úspěchem pochybovat o termínu narození Ježíše, který pravděpodobně lze spatřovat spíše v oblasti Velikonoc než v oblasti zimy, Vánoc - ale kdo ví. Nechme to, ať to rozsoudí jiní. Čili svátky, které jsou podobné pohanským rituálům v tom smyslu, že je zde proléváno mnoho krve, a to možná může souviset s vašimi pocity.

 

DOTAZ: Je špatné, když jsem řekla, že cítím lásku ke všem a že mám ráda i zlo? Myslela jsem to tak, že miluji každého. Prosím, je to škodlivé toto napsat či říci? Jak si mohu pomoci, prosím, pokud mi to ublížilo po vyřčení této věty?

ODPOVĚĎ TP: No, naše řeč je poměrně nedokonalá, protože velmi záleží na tom, co bylo v té myšlence, která vedla k vyslovení. Když budete říkat, že máte ráda zlo, tak to bude mnohými chápáno poněkud jinak, než jste to myslela. Vy jste zřejmě chtěla říct, že každý člověk, každý tvor, který zde je, ať je jakýkoliv, je předmětem vašeho přiblížení, vaší lásky, vašeho soucítění. To je správné, protože ti, kteří jsou dnes dokonalí, byli ještě včera nedokonalí. Ti, co jsou dnes dokonalí, budou v budoucnosti se vnímat jako nedokonalí. Je to posun, vývoj a tak to, co dnes považujeme za normu etickou či jinou, budeme jistě v budoucnosti posouvat, stejně jako měníme názory na mnoho jiných věcí našeho světa. A tak pokud jste to myslela v tomto smyslu, tak vám to neublížilo v ničem. Jakmile však ale člověk vysloví něco ve smyslu, že miluje zlo samo, tak v tom případě by to bylo vážnější. Byla by to pootevřená vrátka, kterými by se mohlo začít zlo pokoušet se vám dostat pod kožíšek. A to by nebylo šťastné. Tedy musí tu být na jedné straně pevnost a na druhé straně blízkost. Je to těžké, velmi těžké, ale vemte to z druhé strany. Ten, kdo koná ve zlu, je stejně cenný jako vy, jen jeho cesty jdou po vlastně ne příliš vyvážených stezičkách. No, kdo bez viny, ať hodí kamenem. Je tedy stejně důležitý jako vy. Možná, že za tisíc let nebo za víc tato bytost, tato duše bude urputně pomáhat ostatním v jejich duchovním růstu, bude se snažit jim pomáhat - někdy za velmi dlouho. Některé cesty těch, kteří vzývají zlo trvají obrovská množství osudů. Jsou to osudy bolesti a osudy sčítání. Čím je horší bytost, tím více času dostává. Je to proto, aby se mohla plně vyjádřit ve svém zlu a aby potom tento výsledek mohl být celkově jakoby započítán a přetaven do budoucího osudu této bytosti. Takže pokud to bylo v tom prvním smyslu, neměl bych nejmenší, nejmenší obavy. Naopak by vás ctilo to poznání, že vše, co je, je částí Boha a že vše, co se děje, se nakonec napraví, a že zlo nesmíme nikdy podporovat, pracovat pro něj, ale na druhou stranu nesmíme sami nikdy zlo šířit, protože velmi jaksi lákavou variantou je, že je-li tvořeno zlo, tak - ať vědomě nebo nevědomě - ten člověk vytvoří také zlo, protizlo. A to není dobré. To se stává stejným jako ten jdoucí ve zlu. Na druhou stranu je tu ještě další fazetka toho problému, a to je obrana. Jestliže je zde aktivní útok, je právo se bránit, ale nic víc - jen bránit. V žádném případě tedy ne útočit a působit nějakým podobným způsobem.


DOTAZ: V minulosti jste mluvil o člověčenství, lidskosti. Můžete vysvětlit tento pojem? Jaký člověk byl pan Zezulka?

ODPOVĚĎ TP: Necítím se úplně být jaksi povolán k tomu, abych tady dával nějaké soudy. Můžu říct jen svoji zkušenost, nic víc. Když jsem se narodil, tak jsem vyrůstal jako všichni z vás. Pak jsem měl nějaké zážitky kolem šesti let, nějaké duchovní vize. Úplně neznámo proč. Prostě, nevím, šest let a přišlo to. A pak jsem žil dál, zajímal jsem se o různé věci - i duchovní i neduchovní. No, a pak přišla ta chvíle, kdy jsem ho potkal. První dojem - koukám na něj, to jsou věci. Je ten člověk v pořádku? Byl jsem odkojenec technické doby, jak jinak - a taky Tomáš. A pak jsem začal objevovat den po dni a vlastně rok po roku to, nač se ptáte. Je to totiž docela obtížné. Rodíte se v rozumářské době. Máte rozum. Všichni se klaní rozumu, memorování naučených věcí a tak dále a tak dále. A pak najednou vás při těch setkáních prakticky stále ohromuje úplně prostý člověk způsobem uvažování a hloubkou myšlení, která není vůbec poplatná čemukoliv, i na poctivé člověčí snaze přemýšlet o daném problému - a cítit. To jsem poznal až mnohem později zase po tom prvním setkání. Čili řekl bych, že nejsem schopen s jistotou říct, že vyjma toho těla lidského, které přede mnou sedělo v tom pokoji, to byl člověk. Přesahoval svojí inteligencí všechno, co jsem doposud poznal, a to i v případě vysokých vzdělanců, profesorů a jiných osobností. Bylo to něco jako zjevení. No, a on se vám pokoušel trpělivě po ta léta, aby i jiní se naučili tomuto způsobu. Je to těžká práce. Nejtěžší je lidská změna. Víte, napsat skripta, jakousi duchovní kuchařku třeba nebo fyzikální kuchařku nebo jinou kuchařku - to jde. Jenomže o tom to není. Tady je předmětem vzdělání samo lidské já-člověk, člověk ve změně. A tak bych řekl, že v něm jsem spatřoval největšího učitele, kterého můj hmotný i duchovní zrak mohl spatřit. No, byl taky učitelem té lidskosti. Jeho život nebyl příliš snadný mezi lidmi, byl velmi těžký, velmi, a přesto neuklesnul nikdy. Vzpomínám třeba na jednu těžkou příhodu. Občas měl problémy, které byly velmi bolestivé. Vytvořil si je, když pracoval, myslím, v Národním muzeu a jako vegetarián neměl žádné jídlo než špenát a knedlík. To jediné si tam mohl dát. No, a tak toho špenátu bylo až dost, a špenát je docela velká zátěž pro ledviny, je-li ho moc. A tak s ním odjíždím do Motola do nemocnice na urologii. Tam je čekárna. Byly to takové dřevěné domečky nízké. On se tam svíjí bolestí, kolem čekají další pacienti, oni je vyvolávají a on jako urgentní případ není přijat. A tak jsme tam tak v těch bolestech byli hodiny, tak vyšel lékař, procházel kolem a ne on ale já jsem k němu přišel, řekl jsem mu: "Že se nestydíte, takto pošlapat svoje lékařské poslání. Tady je člověk v těžkém záchvatu." Tak jsme se sebrali a odešli jsme domů, rozumíte? Já to neunesl, on ano. Měl svého času zakázáno navštěvovat pražské nemocnice. Proč? Zachránil životy stovkám lidí, často v situacích, které nelze nazvat jinak než zázrak. Přimlouvali se za něj významné osobnosti vědy - předseda Akademie věd, mnoho dalších, mnoho. A přesto - chovali se k němu jako ke zločinci. Proč? Neudělal nic špatného, nikdy. Zločinec. Je to stejné jako v mnoha jiných případech, když se lidská mysl, polointeligentní mysl nechá indoktrinovat nějakou myšlenkou, vznikne převládající názor - pak už všichni vědí, jak to má být. Na tom je založeno mnoho zel v lidských dějinách. Někdy je to vzdělání, někdy je to například očkování, jindy je to například rasa či cokoliv jiného. Jakmile člověk dostává příležitost se vymezit proti jiným, a to pod nejrůznějším praporem, ať už vlastního egoismu nebo komplexu méněcennosti nebo naučených doktrín, pak je zle. No, tak to byla taková výuka toho lidství. Jindy s ním jdu na procházku. To nebylo časté. Jdeme parkem, kolem nás jezdí auta. V blízkosti chodníku se třepe holub. Asi ho srazilo auto. Já s ním probírám nějaké důležité duchovní otázky. Ujdeme pár kroků, on říká: "Počkejte, moment." A toho holuba sebere a dá ho na trávu, aby ho něco nezajelo. To byla výuka. V další vteřině jsem pochopil, že jsem nesložil zkoušku ze svého lidství, že jsem vlastně přehlédl toho holuba. Byl pod mojí rozlišovací schopností. Ten holub potřeboval pomoci. A pak za pár let jsem mohl složit reparát. Když jsem jezdil do svého zaměstnání do Dejvic na chemicko-technologickou, tak jsem nastupoval na "stodevatenáctku" - to byl autobus - a tam byl přizajetý holub. A auta jezdila přes něj a on se bál. Tak jsem ho vzal a dal jsem ho na středový pás do takového keříčku a tam jsem mu přál, ať tedy je mu všechno milostivo. Tak snad jsem tenkrát ten reparát složil - alespoň zčásti. Protože jsem měl už tu minulou zkušenost a tak dále a tak dále. Lidství se projevuje nejenom k lidem, ale i k nižším tvorům a rostlinám. Jakmile jste raněni nějakým nedostatkem... Tak třeba dnes jsem se šel projít a šel jsem kolem fasád domů. Některé vznosné z omítky, jiné z mramoru a na nich bylo mnoho klikyháků, tedy graffiti. Já jsem přemýšlel, co vede toho člověka, aby výsledek práce jiného člověka, který mimochodem jaksi není zadarmo - vyleštit tu vápencovou desku nebo vůbec ji vytěžit a pak dovézt a umístit na ten dům, to stojí hodně práce. Pak přijde takový člověk s tím sprejem a udělá klikyhák. Já jsem přemýšlel, proč to dělá, co tím chce? Chce mít dojem, že tam visí kousek z něho, že to vlastní nebo z jakých důvodů, proč? Proč cítí potřebu ničit jinou práci. No, to je jenom malinký střípek, jenom protože jsem ho dnes na procházce viděl. Ale ono to ničení je mnohdy až jakoby opředeno jakousi vůní výjimečnosti, jakoby to zlo - a teď nemluvím o graffiti, ale mluvím obecně o zlu - jakoby pro mnohé bylo až příliš lákavé. Je to punc něčeho, co se nemá dělat, je to něco jiného? Až přejdou tyto doby konce Kalijugy, kdy se nám sem rodí ti nejtěžší zrozenci vůbec za celé minulé období, uvidíte - tedy my už ne, ale ti co přijdou po nás - jak se zásadně změní lidská společnost, kultura a další atributy. Svým způsobem tu změnu pozorujete už teď, byť vynucenou. Čili ten tlak na člověka je velmi silný a bude sílit. Nakonec... No, uvidíme, necháme se překvapit. Já sám osobně jsem přesvědčen, že v horizontu delších údobí - staletí budete všichni vnímat výraz sounáležitost, vzájemnost, láska. Ale ne láska, která dnes často tolik něco chce a potřebuje od jiného získat, ale prostá krystalická základní vnitřní jakoby potřeba nebo stav. Asi se ti lidé už budou více radovat z toho, že někdo je - z každého listu trávy, z každé rostliny, z každého tvora, z každého člověka. Ale k tomu se musí dojít, aby to nebyla fráze, aby to nebyl nějaký naučený jen stav pózy. To by nefungovalo. A k tomu jsou potřeba ty zkušenosti, a tak i ta dnešní doba je velmi cenná. Přináší vám vlastně ty zkušenosti, aby to o čem mluvím, mohlo vlastně nastat rychleji.

 

DOTAZ: Přednášky se mnou souzní, přemýšlím o vstupu do DUBu. Je v této komplikované době tento vstup možný?

ODPOVĚĎ TP: Teď je to hodně, hodně složité. Počkáme, jak se věci vyvinou v prvních měsících roku. Zatím ještě nejsem schopen odpovědět zcela, protože opravdu to nezáleží ani tak na mně, jako spíš na vnějších okolnostech. No, takže budeme hledat cestu, jak to udělat.

 

DOTAZ: Přeju krásný večer, organizační dotaz. Na vašich stránkách jsou nyní uvedena dvě různá čísla účtu, na která lze přispívat. Jsou to nadační... (TP: Ano, ano.) Jsou oba určitě funkční?

ODPOVĚĎ TP: Ano, jsou oba dva určitě funkční a preferujeme spíš Nadační fond Bytí - Nadace Bytí. Ale druhý je stejně funkční, čili záleží na vašem rozhodnutí. Každopádně teda, když už mluvíme o tom tématu, tak vám mnohokrát musím poděkovat za všestrannou podporu, kterou za ta léta jste myšlence Zezulky a vlastně Společenství Josefa Zezulky, protože to je zastřešující organizace, je to vlastně duchovní organizace. Tak bez této podpory by to nebylo možné. A i dnes, kdy ty podmínky jsou opravdu naprosto výjimečně špatné, tak to vlastně umožňuje jakoby pokračovat a tak... Prostě děkuji vám všem. Ale ne jen za sebe, protože my tu pracujeme vlastně všichni za stejným cílem, a tak docela ta osobní rovina toho Pfeiffera není jen ta jediná.

 

DOTAZ: Je pravda, že ústředním prvkem všech chemických prvků je uhlík? Dalo by se říci z chemického hlediska, to je látka počáteční?

ODPOVĚĎ TP: Nikoliv, to nikoliv. Uhlík je již složitější atom. Na počátku musely být atomy mnohem jednodušší, které vznikaly - ale tady je otázkou nad tím zamyšlením, protože podle zdroje, který je mně po těch letech ověřování nejdůležitější, tedy zdroje filosofa Zezulky, tak v podstatě ten proces vzniku prostoročasu vypadá tak, že není žádný prostor, žádný čas, není nic, co by se dalo vnímat v rozdělení, ale je ta nekonečná podoba. A ta se změní - ne ve své řekněmež podstatě, ale změní se ve svém projevu. Kousíček toho nekonečna se dělí, rozdělí, a tak vzniknou prvé dva body, tedy první rozměr a první čas. A aby tento zákon platil na vše, musí se i ty body vzniknuvší takto rozdělit opět na dva, aby vše bylo ve dvojnosti i oni. Tak vzniká čtveřice základních sil, které pak vytvoří všechno, co je. A je to vše, co je hmotné, vše, co je duchovní i duševní. Ten plán tohoto stavu vůbec není náhodný, jak se domnívají někteří. Vesmír nehraje v kostky, ani Bůh. Ještě předtím než vzniká první pozorovatelná část, existuje její struktura. Je součástí projevu tvoření. Planety nejsou náhodně na svých místech, ale koneckonců i další jejich život, všechny ty srážky, všechny ty další převratné vesmírné děje jsou součástí něčeho, co je, co se nám odvíjí v čase jako pozorovatelný děj, ale ve skutečnosti ten děj je, trvá. A tak je chvíle, kdy vesmír je místo žhavé - nesmírně. Nejsou tu žádné atomy tak, jak je známe my. Snad slovo plazmové by bylo nejlepší vyjádření, a přesto v tomto plazmatickém stavu se pohybují nehmotná zatím centra budoucích planet. Čili myšlenka existence struktury řádu tohoto vesmíru. Pak do toho vesmíru přichází silný impuls, který tato centra, která zatím nejsou aktivní, převede do stavu dostředivosti. Začínají stahovat z okolí plazmu. Mluvíme o raných počátcích vesmíru. Pak to samozřejmě pokračuje ještě jinak a dál. No, když ten vesmír je takto koncentrován, přichází další impuls - opak žáru, začíná chladnout. A tak tyto části začínají ten proces, který vede od těch nejlehčích, nejjednodušších prvků až k těm nejsložitějším. Samotný vesmírný chemický stroj začíná vždy tím nejlehčím a končí železem a těžšími prvky. Ty se vytvářejí v obrovských tlacích a teplotách v jádru superhvězd a postupně tak vzniká celá ta tabulka prvků, kterou dnes můžeme pozorovat, a možná i těch, které ještě neznáme. Jedním z nich je uhlík. Je to velmi zajímavá látka, protože z našeho pohledu je to základ života. My jsme bytosti na bázi uhlíku. Další významnou látkou je voda. Má neobyčejné vlastnosti, a tak není vůbec náhodou, že živá těla na této planetě, jsou tvořena z velké části vodou, uhlíkem a samozřejmě příměsí všech možných ostatních prvků - fosfor, vápník, další a další. Vápník je také zajímavý prvek. My jezdíme do Alp, vidíme ty obrovské masivy, a přitom na počátku všech těchto masivů byly drobné polypy, které koncentrovaly vápník, který se doposud takto nepříliš vyskytoval do svých skořápek, těl a tak dále, a tím vlastně jej koncentrovaly do podoby, kterou můžeme takhle vnímat. Uhlík může být ve čtyřech formách. Je to grafen - tedy jednoatomový list, je to fulleren - koule z uhlíkových atomů v různém množství atomů, je to tuha, kterou píšete na tácky v hospodách, kolik máte piv, a je to také samozřejmě diamant - jedna zdali vůbec nejtvrdší látka, kterou známe. Je to pozoruhodná látka v tom, že může být zároveň velmi měkká, když šupinky tuhy se odlučují od ostatních a zanechávají stopu na papíru jen minimálním tlakem a na druhé straně je to látka, která dokáže udělat vryp do všech ostatních těch řekněme tvrdých drahokamů, skla a tak dále. Rovněž tak i fulleren je velmi výjimečná látka, stejně jako grafen. Jsou tu dnes hojně používané třeba uhlíkové kompozity, kdy uhlík je pevnější v té formě než ocel, a přesto ani on není vrcholem. Když se podíváme třeba na vlákna jistých pavoukovců, tak toto vlákno, které má biologickou podstatu, je pevnější dokonce několikrát než ocel a tak dále a tak dále. Tady vidíte ten zázrak přírody. Mě vždycky fascinovalo, jak roste kost, jak se přizpůsobí zatížení, jak se vytváří například kloubní hlavice z něčeho tak běžného jako je vápenec, vápník nebo soli vápna. Je to úžasné, naprosto. Jak dokáže rostlina syntetizovat alkaloidy při velmi jednoduché buněčné stavbě - úžasné. Také i z mnoha jiných pohledů. Když jsem zmínil ty pavouky, tak oni dokáží vlastně pracovat s vlákny, které mají různou pružnost, různou pevnost. Jsou vybaveni dokonale stejně jako všichni ostatní. Když tvor potřebuje vidět na dva kilometry myš, tak ji vidí. Když potřebuje slyšet tutéž myš, tak ji slyší, a to přes to, že letí. Má tak uspořádaná křídla a peří jako třeba ta sova, že jeho hluková stopa je minimální. Když potřebuje ulovit rybu pod vodou, tak do té vody narazí rychlostí obrovskou a chytí ji. Když jako orel letí nad jezerem mávne pařátem a rybu chytí a tak dále a tak dále. Když rostlina potřebuje přežít podmínky, které jí vyhovují, tak je přežije, ať je to poušť nebo tropický prales nebo něco jiného. Jsou to pravé zázraky, protože jsou vytvořeny mírumilovně. Čemu říkám mírumilovnost? Že jejich dopad na celkový stav světa je nulový. Naopak je prospěšný, pokud ty systémy mají správnou velikost. Samozřejmě přemnožení existuje i u zvířat. Tedy nevytváří i v těch obrovských souvislostech... Já nevím, třeba tu máme těch sedm miliard lidí. Tak se tu muselo narodit sedm miliard dětí. Každé to dítě mělo řekněme v průměru 2,5 kg a ta obrovská hmota atomů a všeho ostatního nezpůsobila na přírodu žádnou škodu. Ta škoda přišla až potom z toho množství, ale předtím ta příroda nepotřebuje, aby něco vytvořila, vytvářet patogeny. To se o technice příliš tvrdit nedá, viďte. A každé další řešení - to lepší a geniálnější - přináší později rozpoznanou paletu dalších problémů, které je-li technika užita rozumně, jsou zvládnutelné - a naopak technika je prospěchem. Jestliže ale propadneme tomu technicistnímu myšlení, vede to ke zničení přírody. Kdyby takto jednala příroda, tak sedm miliard narozených dětí způsobí, že je tu už jenom holá skála. Ale příroda jedná jinak. To už nemluvím o nevyslovitelných množstvích hmyzu a jiných tvorů. Původně ten architekt Boží to vytvořil v dokonalé harmonii. Harmonie byla napadána klimatickými změnami, horotvornými procesy, vším možným, ale zatím největší nebezpečí životu je sám člověk. Je to bohužel tak. No, tak uvidíme, jak to zvládneme.

 

DOTAZ: Na čtení z palmových listů bylo řečeno, že v následujícím období si najdu přítelkyni. Tak se stalo. Byly mi přečteny detaily, které na ni sedí. Podle všeho to má být osudový vztah - že bych s ní měl zůstat. Ovšem náš vztah je dosti bouřlivý. Máme často nějaké hádky a já nevím, jestli něco takového dokážu vydržet. Přijde mi, že ať udělám cokoliv, tak je to špatně. Hlavně jde o úplné hlouposti.

ODPOVĚĎ TP: No, to jde vždycky o úplné hlouposti, protože majestát života má mnohem vyšší level. Jenom člověk to nechápe. No, jedno je jisté. Pokud by to byla osudová záležitost tak, jak naznačovali ti "palmáci", no tak pravděpodobně v každém dalším zastavení to bude nějakým způsobem podobné - než se ta věc nakonec vyřeší. Čili jest to otázkou. Věci můžeme buďto podléhat nebo ji zvládnout. Je to velmi těžké, chápu. Na to, aby se zvládla, musí být také dva. A my nejsme často ve stejném čase. To znamená, že někdy je dopředu muž, někdy žena, a když je jeden připraven, tak druhý ještě ne. A už máme problém, viďte. Vzpomínám, když jsem po první návštěvě u Zezulky přestal kouřit, tak to bylo v době, kdy jsem po několika létech naučil svoji ženu kouřit, protože jsem byl silný kuřák. Sotva jsem ji to naučil, jsem přestal kouřit. No, a pak zase chviličku trvalo, než ona tohoto výrazného úspěchu dosáhla. No, dneska jsme nekuřáci už desítky let, ale chtělo to svůj čas. Takže ptáte se dál na můj názor.

 

DOTAZ: Jak funguje tělo při hladovění? Zásoba mozku, funkce - i když je to třeba jen vynechání jídla nebo jezení velmi střídmě z nedostatku financí. Pořád těžko rozumím tomu systému placení a kupování a drsného agresivního chování lidí, se kterými bych musela spolupracovat.

ODPOVĚĎ TP: No, v podkresu - moc se omlouvám - té otázky, je možná někdy až taková drobná sociální nepřizpůsobivost. Jak to tedy je? Máte své tělo. Mnozí jím pohrdají, ale ono je stejně důležité jako váš duch. Máte tedy povinnost se o něj starat. Samozřejmě pak jsou tady ty osudové okolnosti. Jsou lidé, kteří nemusí hnout brvou a stále v tom životě mají dost. Někteří mají všeho dost, to je taky pravda, ale pak jsou lidé, kteří ať se snaží jak snaží, tak to ne vždycky vychází. Přesto je tu ta povinnost nějakým způsobem dostát té povinnosti ochrany těla. Tělo nepotřebuje zas tolik jako dnes. Naše západoevropská civilizace se ve skutečnosti přejídá - včetně mě samozřejmě. Ve skutečnosti potřebujeme mnohem méně jídla. Člověk to zjistí třeba při svých cestách. No, i když svým způsobem ani v té Indii to nebylo snadné zjistit, protože vždycky na ten talíř jste si nandali něco, co bylo na těch stolech - a zpravidla toho bylo víc než mělo být. Ale pak přišly i jiné části a opravdu toho jídla nemusí být mnoho. Byla tady období řekněmež válečná. Představte si, ze statistiky vyšlo, že tam, kde byla potrava chudá, byl to, já nevím, tuřín, řípa a další, že statisticky klesla úmrtnost velmi. A to co bylo zajímavé, že po válce, kdy opět ta spotřeba se vrátila do normálu potravin, takže ta úmrtnost se zase zvýšila. Jedná se také o složení stravy. Samostatnou kapitolou jsou lidé, kteří nejí nic a nepijí nic. Jenomže ti vám nemůžou být v té úvaze vzorem. Abyste se mohli stát takovým člověkem, je to poměrně unikátní řekněmež pozice zrodu a drtivá většina ostatních by skončila v márnici. Zkuste nepít několik dní. Uvidíte jasné důsledky. U jídla 40 dní, 50, 60 a je konec. U běžného člověka jsou zde z historie běžné výkyvy příjmu potravy. Do určité míry tělo se s tím vyrovnává zcela bez problémů. Je to ale jen do určité míry. Při dalších hladověních již dochází k nevratným změnám, které toho člověka svým způsobem postihují. Vzpomínám na chvíle třeba, když jsem nemohl jíst a dlužno říci, že v prvních dnech a týdnech až to bylo vlastně velmi příznivé. Přicházel pocit lehkosti, protože tělo nemuselo vydávat energii na trávení. Pocit byl výborný. No, ale pak přece jenom už můžeme spatřit náznaky karence. No, a koneckonců bylo to také úsměvné. Nevím, jestli vás tím nebudu obtěžovat, ale při svých cestách jsem navštívil i místa, která vyžadovala po cestovateli přípravu, duchovní přípravu. A pokud pominu tu duchovní část, tak ta hmotná spočívala v tom, že člověk tedy čtyřicet dní velmi skromně jedl, což jsem při první cestě pochopil velmi, velmi rázně, takže to bylo jedno jídlo denně a dost. Když jsem potom s přáteli o tom mluvil za dva, tři roky, no tak to bylo docela zajímavé, protože ten můj přítel tuto přípravu držel daleko méně důsledně. No, ale nevadí. Museli jste správně vstávat s rozbřeskem a tak dále. Byly tam vlastně duchovní části. Stálo to za to, protože každé poznání stojí za to. A když jsou to jiné kultury a jiné země to naprosto nevadí, rozumíte? Už jenom, že to je, že to můžete zkusit, stojí to za to. Byl tam tedy tento důvod, ale jinak bych to nedělal. V poslední době řada z vás prodělala onemocnění covidem. A velká většina z vás v prvních dnech po nákaze přestala mít potřebu jíst. Přestali jste zcela přijímat potravu, anebo dokonce i pít, což bylo mnohem nebezpečnější. Takže řadu dní jste nejedli, někteří i více než deset dní, ale to ještě pořád je v hranici, která vás přímo neohrožuje. No, čili zásoba mozku - zase jsou tu dvě hlediska. Co proboha vyživuje mozek člověka, který nepřijímá žádnou hmotnou potravu? A takoví jsou. I když vám to vaši profesores ztajili na fakultách lékařských a tak dál, přesto tyto zrody existují bez jakýchkoliv pochybností. Možná nemožnost to vysvětlit, nepochopení vede k tomu, že jsou tyto stavy zamlčovány. No, a taky, že jich je málo. Samozřejmě kdyby tohle byla skupina lidí řekněmež procentní z populace, tak už je to jiné. Tohle jsou promile promilí. Tak co živí mozek bytosti, která nemá žádnou stravu? Ale ostatní musí ten mozek vyživovat. Mozek je poměrně dosti energetický žrout. Když jste velmi silně pracující, což bývá u málo lidí, ale opravdu velmi silně pracující, tak dojdete na hranice. Ono jsou tam hranice řekněmež ty první, tam máte ještě 70 procent energie. Je to první vlastně stav, kdy vám se zdá, že už nemůžete. To jako pan Zátopek: "Když nemůžeš, tak přidej víc." Ale pak přichází další vyčerpávání. Když se dostanete za tuto hranici, tak zjistíte, jak moc vás vyčerpává myšlení, a to zcela názorně. Opravdu zcela jakoby až fyzicky. Předtím ani nevnímáte, že při procesu myšlení spotřebováváte energii, že prostě vás to něco stojí. Teprve když dojdete na tu hranici, tam teprv vidíte, že to opravdu je poměrně velmi náročné. A tak činnost mozku vedle činnosti střev patří k těm velmi náročným v organizmu. Pokud tedy nebudou ty půsty příliš, příliš dlouhé... Někteří z půstu dělají vlastně někdy až samotný smysl duchovní praxe. No, a zase - půst beze smyslu a půst se smyslem. Vy nemáte za úkol trestat svoje tělo tím, že mu nebudete dávat potravu. Vy máte za úkol tomu tělu dávat co nejvhodnější potravu. Já jsem potkal muže, duchovní muže, kteří mohli žít jen z několika málo oříšků a rozinek. A bylo to v pořádku. Tito lidé vykazovali obrovské zásoby energie a tak dále. Čili pro každého tady platí trochu jiná norma, ale každopádně ani tito lidé to nedělali proto, že by spatřovali v tom půstu svoje duchovní povýšení. To ne. Oni konali to, co bylo třeba. A v jejich případě to bylo několik oříšků a pár rozinek. Když jste potom v těch místech, která jsou pro vás tak důležitá, třeba v Himalájích - velmi vysoko v ledu a sněhu - tak tam nemůžete mít bankety králů, a tak se přirozeně upravuje vaše vnímání chladu, ale i vaše potrava. Než to uděláte, musíte projít duchovní cestou, duchovními cviky. Některé nejsou ani příliš složité. Tumo se můžete naučit poměrně během krátké doby měsíců - možná, ale pak jsou tu ty další souvislosti duchovní. Vždyť tělo se mění prozářeno vlastním duchem. Je to jako kdyby světlo vstoupilo do vašich těl a tato změna potom logicky má i své hmotné dopady. Stejně jako, když máte v životě kreslit, tak dostanete barvičky ve dvou letech nebo ve třech a ono se to rozvíjí. Stejně tak, když máte konat jinou práci, máte navrhovat třeba lodě nebo cokoliv nebo kopat kanály, to je jedno, tak k tomu máte výbavu. A úplně stejně je to i v případě duchovních oblastí. Čili máte-li zde pracovat, dostáváte danosti, a pak už záleží na vaší píli a nadšení a na připravenosti. Tak vám přeji, aby váš mozek fungoval stejně dobře jako vaše srdce. Myslím tím duchovní srdce neb myšlení je jen jedna polovina vaší cesty. Když se podaří nalézt tu rovnováhu, uvidíte sami, že budete nositeli inspirace a poznání, které nutně přitáhne také učitele, kteří z příslušných úrovní vám budou na té cestě pomáhat neb podstatou bytostného světa a celého světa je láska. Tak je naprosto zákonité, že ti vyšší než vy, jakmile vidí tuto snahu a cestu, že přispěchají na pomoc. Je jedno, že jste sami na pustém ostrově, vždy přijdou - jakoukoliv formou. Někdy je to vize, někdy hmotná osoba, kombinace a tak dále. Vy rozhodujete o tom, co otvíráte. Chcete temno, máte ho mít. Chcete světlo, máte ho - a také jak to chcete. Chcete obchodovat? Chcete něco získat? To nepůjde. Chcete dát sebe světu, tak to bude - a to ještě ne ve smyslu sektářském, ale ve smyslu pochopení podstaty - stejně jako chemik, když zkoumá tabulku prvků, tak chápe jejich zákonitost a učí se s nimi pracovat. Duchovno je naprosto stejné. Tak vám přeji hodně a hodně zvládnutých tabulek.

Za hodinu, necelou hodinu se můžeme vidět při našem duchovním obřadu. Mějte se krásně.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies