www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ – Společenství Josefa Zezulky
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 28. 2. 2022

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 28. 2. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

14:26 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

14:53 – Můžeme se těšit na nějakou akci (koncert, přednášku) na Vysočině – Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Humpolec?

16:42 – Když je bytost vtělena někde jinde, může mne její dušička třeba ve spánku navštívit?

19:55 – Necítím se psychicky dobře. Při výkladu z karet mi bylo řečeno, že procházím spirituální krizí, a že je nutné vzdát se svého ega, aby mi bylo zase dobře. Co si o tom myslíte?

22:38 – Můj syn dostal k 18. narozeninám od babičky řetízek s velkým křížem po zesnulém dědovi. Bude přebírat nějaké postoje nebo vlastnosti po jeho předchozím majiteli, či ho to může jinak ovlivnit? Je dobré, nosit kříž na krku? Také o vlastní zkušenosti Tomáše Pfeiffera.

30:48 – Doporučujete braní uměle vyrobených vitamínů?

36:10 – Dotaz posluchače na možnosti aktivní duchovní cesty a přijetí do 1. stupně Duchovní university Bytí.

36:58 – Je dobré dělat to, že někomu posíláme svou lásku? Není to již bílá magie?

43:37 – Jak velké může být riziko pro těhotnou ženu v šestém měsíci (a pro miminko), pokud onemocní covidem? Co by měla maminka posílit, podpořit, pro co nejlepší průběh nemoci?

48:16 – Je správné, nechat si odvádět přisedlé duše, které na nás parazitují? Můžeme se přisedlých duší zbavit sami? Můžeme se před nimi nějak chránit?

57:06 – Jeden ze zákonů vesmíru zní: „Co má začátek, má také konec.“ Jak je tedy možné, že když člověk dosáhne osvícení a splyne s celkem, musí se znovu odtrhnout od celku a nastoupit cestu vtělování od začátku?

1:01:30 – Co je to v člověku za vlastnost, že moc chce a nutně potřebuje to, co nemá? A naopak, že si uvědomí, jak skvělé bylo to, co ztratil?

1:08:02 – Jak se vyrovnat se strachem?

1:15:43 – Rozloučení.


Přepis videa:

Vítám vás, přátelé. Je čas pro naši pravidelnou přednášku Duchovní university Bytí online, a tak tedy nezbývá než začít. Pokusím se odpovídat jako vždy na vaše podněty a s tím, že budu předkládat názor, který vy sami musíte ovšem prověřit a promyslet sami. 

 

DOTAZ: Chtěl bych se zeptat, jestli se můžeme těšit na nějakou akci na Vysočině - Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Humpolec. Vaše koncerty i přednášky jsou od nás z ruky a vy jste na nás zapomněl? (TP: No, to jsem nezapomněl.) Smajlík. Můžeme se těšit na koncert tady u nás? Smutně koukáme.

ODPOVĚĎ TP: No, ten covid nám všechno hrozným způsobem zpřeházel a teprve nyní začínáme znovu s naší běžnou činností. V této chvíli jsou přednášky ve velkých městech čili Ostrava, Brno, České Budějovice, Plzeň a Praha, protože na víc v této chvíli není sil. A co se týče koncertu, tak to se vyvíjí, a musíme tedy najít opět ta místa, kde by se koncert měl konat, a taky vhodné termíny. Většinou pro ty koncerty už takové ty teplé předletní měsíce moc vhodné nejsou, takže je to z jara a na podzim, kdy už lidé nemají tolik práce na zahrádkách a mají víc času na kulturu, ale kdo ví, nemusí to tak být. Čili toto je ve vývoji a je potřeba se domlouvat s těmi, kteří ty koncerty vlastně řeší a zajednávají. Jistě i mně by se jaksi trochu stýskalo, ale je to, jak to je. Máme tady náhradu, to jsou naše online setkání, a pak ta fyzická - samozřejmě se nedají nahradit úplně tím online - ale je to méně než více a zaplaťpámbu za to. 

 

DOTAZ: Zajímá vás, když je bytost vtělená někde jinde, tak může mě její dušička třeba ve spánku navštívit? Děkuji za odpověď.

ODPOVĚĎ TP: No, tady narážíme na tu odvěkou potíž, protože my vtělení lidé jsme zvyklí počítat čas po jednotlivých tedy dějích nebo zkušenostech, které prožijeme, a jiná představa je nám cizí. Je to ale tak, že my ten čas seskupujeme svojí pozorností tím, jak procházíme těmito ději, a ve skutečnosti ten čas má jinou podobu. A tak jistě, že vás tato dušička může navštívit, a to hned několika způsoby. Ten první je lidsky pochopitelnější. Takže člověk tu žil, pak odešel, strávil nějakou dobu na té druhé straně, a pak se znovu vtělil. A protože je tady vazba třeba, tak se občas může stát, že z tohoto vtělení se k vám přiblíží, i když to časově nesouhlasí. On žije třeba život 100 let v budoucnosti nebo 200 let v minulosti, a přesto je to možné. Pak jsou tu jiné způsoby. Je to zakotvení v čase, kdy ten čas se může vlastně zpřítomnit – kterýkoliv. Stejně jako někteří lidé mohou svým vědomím procházet do všech časů, které byly a budou, tak je to stejné i s tou dušičkou. Může to tedy nastat jakoby tím mimochodným způsobem v čase. Vše je možno. Není to příliš časté, ale přesto se to děje. Můžete tedy třeba se setkat s někým, kdo bude vypadat, bude oblečen a tak dále, jako ten, koho si ve své paměti uchováváte, a nemusí to být paměť z tohoto života, může to být paměť jiná, může to být paměť historická a tak dále. No, vše je možno. Pomaličku přichází doba, kdy i v naší vědecké obci začíná být stále více zřejmé, že povaha časoprostoru je jiná než ta primitivně jaksi prvoplánová, a že tedy budeme muset ještě hodně zkoumat a vymýšlet. Ale už první jaksi vlaštovky tohoto poznání tady jsou. Ať je to kvantová fyzika, ať jsou to jiné poznatky. Takže budeme čekat. 

 

DOTAZ: Necítím se psychicky dobře. (TP: No, to se děje mnohým.) Byla jsem na výkladu z karet a bylo mi mimo jiné řečeno, že procházím spirituální krizí, a je nutné se vzdát svého ega, aby mi bylo zase dobře. Co si o tom myslíte? Děkuji. 

ODPOVĚĎ TP: Psychospirituální krize je diagnostická jednotka, která se nevnímá jako nemoc. Skutečně existuje. První se tímto tématem zabývali američtí psychiatři. Je-li to váš případ, ovšem si netroufnu soudit. Každopádně vy jí neprocházíte proto, aby vám bylo dobře, i když to je také důsledek, ale procházíte si jí proto, abyste překonali určitý schůdek, který v cestě člověk se někdy vyskytne, a je třeba prostě na něj vystoupit. A ono to stojí trošku toho sádla. Je to trochu tedy obtížné. Zpočátku tedy je to projev jakési novosti, prostě ten vjem životní se začíná měnit, a to nemusí být úplně vnímáno vždycky pozitivně, protože se nám dějí věci, které… prostě nejste to vy. No, ale to se, je-li to psychospirituální krize, za čas uklidní, a jde se dál. Takže je-li to krize, nebojte se. Tady hraje také roli to, co je jaksi v té - jak bych to řekl - co je nad námi, protože i toto je osudová věc. V našich životech a nejenom v našich, ale v životě vůbec všech - od rostlin, až přes zvířata, až po ty lidi - jsou určité předěly a v každém tom předělu se to projevuje jinak. Jinak to bude u rostliny a jinak o zvířátka a u různých druhů zvířátek, no a jinak je to u člověka. U člověka je to výjimečné tím, že je to poprvé možnost začínat aktivní lidskou cestu, někdy se říkalo duchovní cestu. No, a číhá tu mnoho nebezpečí a mnoho úkolů, které musíte potom řešit a vyřešit, no a je to stejně normální jako všechny ostatní přechody a předěly. Takže hodně štěstí.

 

DOTAZ: Můj syn dostal k 18. narozeninám od babičky řetízek s velkým křížem po zesnulém dědovi. Co to pro jeho nositele znamená? Bude přebírat nějaké postoje, vlastnosti po jeho předchozím majiteli či jinak to syna může ovlivnit? Je dobré nosit kříž na krku? Když jsem ho viděla, jak tento řetízek má, neměla jsem z toho radost, nevnímala jsem to dobře. Nerada bych, aby si syn nošením řetízku uškodil či jinak. Děkuji za váš názor.

ODPOVĚĎ TP: Ale no tak, to je přece věc přirozená osudu. Pokud dědeček nebyl výrazně negativní osobností, která by dokázala vtělit do předmětů, které jsou v jeho okolí, jistý druh vlivu, no tak by to nemuselo být až tak zlé. Pokud se týká toho nošení řetízku, tak u mladých je to většinou projev buďto vzdoru nebo módy nebo náboženského zaměření, ale i to se během života u některých z těch případů zase dál mění. Čili je to různé. Každý zaujme svůj svobodný názor. Někdy je to těžko vysvětlit. Když říkávám svoji zkušenost, tak často mnoho katolíků ji nepochopí a vykládá si ji po svém a jinak. A přesto je to úplně jinak, ale mohli byste mluvit horem a dolem, a nebude to nic platné, no. Já sám jsem nosil kříž na krku, a to celou dobu vojenské služby. Byl taky veliký docela, a byl jsem mnohokrát jaksi popotahován, že bych to na krku jako příslušník Československé lidové armády neměl nosit a tak dále a tak dále. No, pak jsem ho nosil ještě dlouho po vojně - nějaký ten rok - a pak přichází Zezulka. Já si sedám v krásném lesním hřbitově pod kříž, který je odlit z litiny a je přenádherný. Byl to asi německý hřbitov. Je opuštěn, jsou tam nádherné květy, které rostou na opuštěných hrobech, a je krásné letní odpoledne, bzučí mouchy a já tam sedím a rozjímám, přemýšlím - i o tom Ježíšovi - a tak dále. Pak najednou po nějakém měsíci při zcela normální návštěvě Zezulky - nikomu jsem to neříkal, ani rodina nevěděla, že tam chodím, oni nevěděli, že to tam je. Bydlel jsem na lesním palouku v lese, úplná samota, krása. No, kus vedle byl ten hřbitov. No, a tak při té návštěvě mně Zezulka najednou řekne: „A k tomu kříži už nechoďte.“ A já jsem si pomyslel: „Je černý, je proti Ježíšovi, je proti Bohu?“ A on to jistě slyšel, ale neřekl nic, a nechal to na mně. Tohle se ho velmi týkalo a je to pochopitelné. Kdyby vás někdo připíchl na kříž, nechal vás v silných bolestech umírat mnoho a mnoho hodin, pravděpodobně byste také nejásali nad tím zobrazením toho kříže a sebe sama na něm. Pravděpodobně byste měli z tohoto spíše fobii. Byl by to duševní úraz. No, a tak jsem to později pochopil. Kříž přece není znakem primárně křesťanů, ale je to znakem těch, kteří vraždili Ježíše, tedy Římanů. Byl to mučící nástroj. A dnes je zobrazován, protože vlastně to je symbol jeho oběti, kterou nikdo nemůže popřít. Je to symbol velikosti toho Ježíše, ale není to symbol nauky. Ta je přece jinak. Když jsem později na svých cestách po světě - zvláště po té Indii - šel ve stopách Tomáše svatého, tak jsem viděl řadu křesťanských diecézí, kostelů. Navštívil jsem je, podpořil. A tam vám na těch oltářích prakticky nikdy nebyl Ježíš na kříži. Byl tam žehnající a tak dále, učící. A ten kříž byl vždycky - ten tam patří samozřejmě - byl vždycky stranou. No, někdy v této době jsem tento symbol svého mistra připíchnutého na to břevno odložil a začal jsem jej vnímat spíše srdcem, tedy spíše to, co bylo smyslem příchodu než vražda, která byla na něm spáchána. Naprosto nevinný člověk, nic neudělal, přišel lidem pomoci a oni, protože hledali svoje vlastní zájmy, ho prostě zabili. Takže to je můj vztah. A nejsem proti křesťanství, nejsem proti kříži - abychom si rozuměli - a ten váš synek si to zcela svobodně zařídí podle svého, jak on to pochopí a bude to tak v pořádku. Dokonce včetně toho, že bude třeba z vašeho pohledu přece jenom ten jeho postoj na hraně, ale nezlobte se, ten kříž nosí mnoho milionů lidí a nezdá se, že by jim až tak škodil, spíše někdy je vnímán jako duchovní nástroj  obrany. Když jej použijete proti síle zla, tak je v něm i ta síla odolání zlu, kterou Ježíš prokázal. Bylo by přece snadné říci pilátovi: „Odvolávám, co jsem odvolal,“ že? Bylo by snadné použít svoji duchovní moc a ty, kteří jej vedou na popraviště, jaksi zničit. Bylo by to velmi snadné. Máte-li svrchovanou moc, můžete cokoliv - i to, co se zdánlivě vymyká přírodním zákonům. I když to není pravda, přírodní zákon je jen jeden a platí vždy jen v různých případech různým způsobem. No, takže jsou tam dvě roviny, symbol utrpení tohoto nejvyššího mistra a přenos vlivu. Krásně to můžeme vidět třeba při návštěvě vetešnictví. Jsou tam příběhy dobré i méně, milostivé, svobodné i nesvobodné. Dokonce se to mění. No, takže těžko odpovědět. Myslím si, že je to věc toho syna. On to musí řešit a na něm bude záležet. Vy mu budete pomáhat, jak to půjde, a i kdyby udělal chybu, tak při něm budete stát a bude všechno v pořádku.

 

DOTAZ: Takže nedoporučujete ani braní vitamínu C? 

ODPOVĚĎ TP: Nerozumím otázce. Já jsem velmi vzdálen nějakým představám, že bych něco nedoporučoval. Toto mi připadá jako velký omyl, nedorozumění a vlastně hloupost. Kdysi jsem říkal, že vše se dá využít a zneužít. Člověk má bohužel často sklon zneužívat, protože hledá takzvaně jednoduchá řešení, která jsou podle něj příznivá. A to znamená, že pokud budete brát cokoliv neprávem, poškodíte se. Dobře, je období roku, kdy máte menší přínos vitamínů, přichází jarní únava a v případech, kde to je nutné nebo v případech, které určí lékař, použijete lék jako náhradu, substituci - včetně těch vitamínů, a bude to naprosto v pořádku. Brát ale tytéž vitamíny v čase, kdy je možné získat přirozeně, způsobí jediné, že jejich účinnost získávání z potravy se sníží. Proč by to tělo dělalo, když to dostává vlastně každý den v pilulce, což vede k tomu, že se stanete závislými na umělém přívodu, což zdánlivě tolik nevadí, ale můžete zaručit, že ty fabriky na vitamíny budou na věky? A pak budete mít problém. Přirozenost je vždycky nejlepší řešení. Čili výživa má, pokud možno, a naše chování splňovat potřeby našeho organismu. Tam, kde se nedostává, je možno doplnit uměle. Ale nikdy ne jako celkový obraz. Máme tady celé sekty, které se - výživové sekty - které se vyznačují tím, že příslušníci těchto sekt přijímají obrovské dávky různých jaksi látek, doplňků, vitamínů a domnívají se, že budou zdravější a že všechno bude v pořádku. Ale ono je také rozdíl mezi vitamínem a vitamínem. Nikdy nenahradíte tu přírodní podobu umělou zcela bez jaksi otázek, nehledě na dávkování. Pokud tělo si vyrábí tyto vitamíny a dokáže je dokonce uchovávat velmi inteligentně podle toho, jak jsou dosažitelné. Některé se uchovají v těle třeba půl roku, jiné daleko kratší dobu, a pokud je tady všechno v pořádku a vy žijete normálním životem, máte to, co máte mít a v takové kvalitě, jaká byla původně na Zemi přítomna, není žádný důvod se domnívat, že budete trpět avitaminózou vyjma případů nemoci, kdy je vlastně vrozeně nebo získaně snížena schopnost přijímat vitamín z potravy, anebo je vyčerpáván v důsledku nemoci jaksi rychleji, než je běžné. A to už je věc vlastně toho léčení. To už je v podstatě nemoc. Byly tady různé názory, viďte. Pamatuji na dobu, kdy někteří lékaři a nelékaři začali například preferovat v onkologii vysoké dávky vitamínu C. Byly to tisíce jednotek. A toto nenáleží mně. Toto vám musí odpovědět člověk, který v tomto oboru pracuje, ale domnívám se, že když to budou opravdu megadávky, že velmi jistě nalezneme zase důsledky a že to nebude tak jednostranná ulice. Čili nejsem proti braní vitamínu C - občasnému určitě - ale rozhodně jsem proti životnímu stylu, kdy se domníváme, že místo plné vyvážené stravy zhltneme ráno 10 pilulek a je to vyřešené. Amarouny fungovaly pouze v tom krásném filmu, ale v životě ne, bohužel. Proč se tolik snaží výživoví odborníci, aby v té stravovací dávce splnili co nejlépe tu normu, kterou by člověk měl dostávat. Kdyby to bylo jinak, tak vám dají teda jaksi amorfní šedou hmotu, do ní nasypou hrst vitamínů a bude to v pořádku. Čili v případě potřeby jistě, ale nezneužívat.

 

DOTAZ: Ptáte se na možnosti aktivní cesty. Jste nekuřák, vegetarián a tak dále a tak dále. (TP: Čili tohle to máte vyřešeno.) Co máte dělat? 

ODPOVĚĎ TP: No, v první řadě vyplnit přihlášku s fotografií, v druhé řadě přijít na pohovor. Já se vás zeptám na nějaké věci, které budou důležité, a pak se rozhodneme. 

 

DOTAZ: Dobrý den, mohu se vás zeptat? Je dobré dělat to, že někomu posíláme svou lásku? Není to již bílá magie? Děkuji Vám moc za vše.

ODPOVĚĎ TP: No, to zas záleží na okolnostech. Říkáte vysílat lásku. Ano, to je skutečná a reálná věc, ale většinou je také spojena i s něčím dalším. Pokud začnete určovat, rozhodovat, přebíráte již odpovědnost. Vy můžete - a dokonce je to velmi žádoucí - myslet na druhé dobře, přát jim to nejlepší a je to stejné jako třeba, když se přiblížíte ke stromu. Je to bytost, živá bytost, má svoji duši, stejně jako vy. Chce žít. Žije v tom, co má. Můžete ho obejmout, s láskou se s ním sjednocovat, ale to, co nesmíte, je od něj bez jakékoliv zábrany vysávat energii, protože vy na to máte právo. Tím byste se stali upírem, byť k tomu stromu. Jediné, co můžete, je sjednotit se a říct: „Bratře, dej tolik, kolik můžeš, abys nebyl poškozen.“ A pak svým vědomím dojít k sjednocení. Tak je to i ve vztahu k čemukoliv jinému. Můžete si uvědomovat, sjednocovat se, protože neláska je oddělení čili vytváření přehrad, příkopů mezi já a to. No, proto také se velmi snadno dá poznat skutečná láska a mnohdy láska opičí. Mezi jistý druh lásky patří i láska pro zisk. Já prostě budu na tebe vysílat tu lásku, abych z toho něco měl, abych měl zápis u pána Boha, abych získal bodíčky k dobru. To nefunguje. Můžu vás ujistit - zbytečná práce. A jsou zase jiné lásky. Čím víc tam bude toho já, já, já, tím víc to bude k ničemu. Teprve tehdy, kdy bezvýhradně své vědomí uvedete do stavu, který jsem pouze naznačil, to bude a bude se to prohlubovat, až na konci té cesty to bude sjednocení se vším, co kdy bylo, jest a bude… a ještě dál i s tím, co není, tedy s Bohem-Podstatou. No, co k tomu říct víc. Magie by vznikla tehdy, kdybyste chtěli rozhodovat a určovat. Čili místo: „Staniž se to, co je tvojí vůlí a prosím za něj, aby to bylo co nejlepší,“ něco ve smyslu: „Udělej to tak nebo jinak.“ Tím vytváříte pole, myšlenkové pole, které může souznít s Boží vůlí, anebo také ne. Víte vy, jaká je Boží vůle? Jaké jsou důvody toho nebo onoho činu? Vidíte přes hranice staletí a tisíciletí, vidíte i do budoucnosti? Nejčastěji dozajista ne. A tak i vaše postoje a hodnocení jsou velmi omezeny. Pozor tedy na to. Takže závěrem. Neřekl jsem, že lásku ne. Ano, ale snažte se, abyste skutečně nepřecházeli do té bílé magie, která vede k duchovnímu zvratu stejně jako černá magie. To je nespravedlivé, viďte. Vy si myslíte, když podle svého budete zasahovat do děje, že to bude dobré, ale ono to povede k vašemu duchovnímu pádu. Tam je ale ten mechanismus jiný. V případě, že užíváte magii temnou, je tu přímý odraz a další odraz. Čili tato síla dopadá na vás. V případě bílé magie dochází k tomu, že se váš celkový stav dostává do oblastí, které ovšem nerezonují s vaší podstatou bytostnou. Máte lepší podmínky v příštím životě zejména a tak dále. Jenomže vy je neunesete, protože vy jste nedospěli duchovně vždycky. Vy jste jen přijali nějakou myšlenku. V dalším postupu vykonáte mnoho zla, protože neunesete ty možnosti, nebudete je schopni a nebudete je umět užívat, a to nakonec skončí duchovním pádem, protože první chyba následuje druhou a druhá třetí. Při té silové výbavě, která takto vznikne se může jednat někdy i o zásadní pochybení, které pak je napravováno mnoho životů. Takže pozor na bílou magii. 

 

DOTAZ: Jak velké může být riziko pro těhotnou ženu v 6. měsíci pokud onemocní covidem. Jaké může být riziko pro miminko? Co by měla maminka posílit, podpořit co nejlepší průběh nemoci.

ODPOVĚĎ TP: No, každopádně infekce, každá infekce v době těhotenství není žádoucí samozřejmě. Záleží také na typu covidu. A je tu i ochrana plodu, která vlastně číselně statisticky může být spíše sdělena lékařem. Dělat to, co je přirozené vždy. Posilovat imunitu. Někteří sází na zlepšení mikrobiomu - našeho střevního tvůrce imunity. Jiní sází na různá spektra lékových forem, které zde pomáhají. V případě těhotenství je ale zvlášť třeba být opatrný a je třeba najít hodnověrné informace, které umožní posoudit klady i rizika těchto postupů. I některé léky nemusí být zcela bezpečné z hlediska… Čili to posoudí zase jen lékař. Samozřejmě lékař vědomý. Ne lékař, který a tak dále. Rozumíte mi? Čili velkou váhu tady má i názor farmaceuta. No, jsou tu lidé, kteří přísahají na například homeopatii nebo na duchovní léčbu či co dalšího. Použijete tedy všechno to, co vám bude k dispozici. Nejnevinnější je možná ten mikrobiom, který má velký význam. Viděl jsem studii bulharských vědců, lékařů. Viděl jsem článek českých lékařů, kteří upozorňovali na pravě význam bakterií trávicího traktu, tak traktu pro imunitní systém. A ti Bulhaři, ti došli ještě dál. Přišli na to, že pokud brali tyto bakterie, lékaři neonemocněli, a později to tedy zkusili na ty pacienty a ta studie v jejich podání vyšla dobře. Takže těch možností je více. Jsou tu i třeba způsoby, které jsou exotické a pro nás nedostupné. Já vím, tak proč o tom mluvit. Existuje v Indii lék, který se podává při uštknutí kobrou nebo škorpionem a v kombinaci ještě s druhým lékem se užívá při onemocnění covidem.  Působí silně detoxikačně a tak dále a tak dále. Pro ten covid má řadu efektů na naše tělo. Jsou to tedy poměrně složité věci. To je přesně ta chvíle, kdy se můžeme pomodlit a přát tomu dítěti vše nejlepší i vám, abyste našla to nejsprávnější řešení, aby vám do cesty přišly ty nejlepší přípravky nebo schémata jich užití a přát, vysílat do všehomíru to přání všeho dobrého. No, pak už se to v tom úřadu zpracuje, ale to už neřešíme my, to už řeší někdo jiný kompetentní. Tak ať to dobře dopadne.

 

DOTAZ: Myslíte si, že je správné nechat si odvádět přisedlé duše, které na nás parazitují? Není to, že na nás přisedlá duše parazituje, součástí osudu? Můžeme se my sami přisedlých duší zbavit, lépe řečeno poslat je tam nahoru? (TP: No, jestli dolů nebo nahoru nevím.) Můžeme se nějak chránit, aby tyto duše neparazitovaly?

ODPOVĚĎ TP: Tak začneme ochranou. Každý z nás má jinou odolnost a pevnost, stejně jako každý z vás má vrozeně jinou sílu, například tělesnou, má i jakoby svoji duševní konzistenci. Souvisí to i s minulými životy. Někteří lidé jsou tedy duševně velmi silní, a zvláště duchovně vyspělí jedinci většinou velmi odolní. Jsou tu případy, které jsou třeba přes zrody. V některém ze zrodů jste pracovali nedobře, oslabovali svoji duchovní nebo duševní ochranu. A přichází další zrod a ejhle, je tu následek vrozený, duševně vrozený nebo hmotně. I některé rody jsou postiženy tímto. Zase je tam důvod a příčina. Jsou tu osudové souvislosti, s kým se potkáme. Stejně jako je náš svět plný těch sedm a půl miliardy lidí nebo kolik a jsou to lidé různí, tak i na té druhé straně je to přesně stejně - obrovské množství různých kvalit – dobří, zlí, pomýlení, aktivní, prostě kdokoliv. Také tu platí zákon vrána k vráně sedá. Když tedy provedete třeba nějaký obřad temné magie, tak na sebe navážete tyto bytosti. Jinak to nejde. I když to nevíte, tak to vlastně děláte pro to. Když potkáte někoho velmi silného, negativního, může se stát, že vaši osobní obranu překoná. Pak je tu ještě Boží vůle, světlo vaší duše. Mnozí z vás pracují po staletí a tisíciletí ve svých zrodech a vždy přidávají kousek na té cestě. Nejlepší jsou ti přirození. Není jich mnoho v této době - ti, kteří nerezonují ihned se zlem, nevidí všude jen to nejhorší a tak dále. Tam je ta odolnost vyšší. No, a pak jsou ti ostatní. Oni to neví, že vytvářejí ten vstup, ale mnohdy skoro téměř vždy jste umístěni v polích, myšlenkových polích, duchovních polích, které vedou často i vaše názory a činy více nebo méně. I v případě, že budete čistá duše, která má silnou ochranu, bude-li kolem vás mnoho temnoty a zla, bude to jinak, než když budete svobodni. A přesto jste čistá duše, a přesto se nebudete cítit dobře. Budete muset s tím nějakým způsobem soužít, bojovat - ne ve smyslu boje, ale ve smyslu nepodlehnutí - to je důležité. Takže odvádět. Zase… je to léčba jako každá jiná. Každý lék znovu může být zneužit, použit právem. To už záleží na okolnostech. Když se podíváte na hmotné léčby, mají jednu výhodu. U hmotných léčeb působí ta duchovní část jako osud zcela automaticky. A tak když dostanete tuberu v roce 20, tak na ni umřete někdy. Když tuberu dostanete v roce 95, tak to bude relativně snadná věc. Dáte si antibiotika a je hotovo. Bude to ten osud. V té době ještě není lék, v té nové době lék už díky Bohu je. Tak to je ve hmotě. V oblasti duchovní, jelikož je to duchovní, je to zase zrcadlově, tedy mnohem složitější. A tak zde musí být stále přítomna pokora před Bohem, osudem, tedy i ten kdo odvádí, musí být velmi duchovní, a pak je to v pořádku. Pak je to čistý lék, který neuškodí a pomůže. Samozřejmě, že jsou zde tisíce odstínů toho, jak to přisednutí je silné, jak to vypadá, proč a jak. A samozřejmě, že tedy ta duchovní léčba nebo jiná léčba bude nutně reagovat na ten jeden konkrétní případ. I ti, kteří z vás vědomě nepracují se silami zla díkybohu, díkybohu, ale se nacházejí v prostoru, kde jsou duše všudypřítomné. Zase… nelze popsat. Od toho, že jen pomyslíte, vytvoříte průchod, od toho, že něco vykonáte, jak jsem řekl, a dál a dál a dál. Tam tedy jsou velmi různé důvody. Jisté spojení s nevtělenými je tu vždy. Prostor je plný myšlenek, a to vtělených i nevtělených, tedy duší. A ty myšlenky mají tendenci vplouvat do vašeho vnitřního prostoru. A pak už záleží na tom, jestli je posílíte nebo jestli je necháte plynout, nevšimnete si jich. Z toho důvodu nebude člověk ten, který by za svůj život nezaregistroval negativní myšlenku, ale pak už velmi záleží na tom, jestli tu myšlenku posílíte, začnete se jí věnovat nebo nikoliv. I proto se často ta negace snaží, abyste na negaci reagovali negací, tedy agresí, představou zmaru, boje či něčeho jiného. Kolikrát jsem jen slyšel otázku na boj s tímto. Ale on je to spíš jiný druh pomoci. Ano, jsou případy, kdy je na místě cílený a účinný zásah. Ale to zpravidla nebude rozhodovat pacient, bude to duchovní nebo někdo jiný. 

 

DOTAZ: Dobrý den, jeden ze zákonů vesmíru zní: Co má začátek, má také konec. Jak je tedy možné, že když člověk dosáhne osvícení a splyne s celkem, musí se znovu odtrhnout z celku a nastoupit cestu vtělování od začátku. Možná to špatně chápu, ale přece to nemůže jít takhle donekonečna. Mohl byste mi to ještě jednou objasnit? 

ODPOVĚĎ TP: Zkusím to, jak nejlépe dovedu. Už jste viděli Möbiovu pásku? To je takový ten útvar ve tvaru osmičky, který má jeden povrch. Vy se mě vlastně ptáte, jestli ta Möbiova páska není náhodou rozstřižená. A představte si, že není. Už jste viděli kruh, který se skládá z nekonečného množství bodů, a už jste viděli jeho počátek, anebo jeho konec? Ne. A tak je to i s konstrukcí našeho vesmíru, časoprostoru i Boží podstaty. Je-li něco nekonečné, je to jednota. Jak nahoře, tak dole, jak napravo, tak nalevo, a nelze zde najít počáteční ani konečný bod. Plynulé prolínání a změna stavů je součástí jedné reality. Kdyby zde byl konec ve smyslu tak už to máme, už jsme to dosáhli, už nikam, bylo by to vlastně nelogické z hlediska matematiky nekonečna. Toto je matematika třírozměrného tvora, který by rád, aby za svoji práci dostal také odměnu a vy už tam nemusel. Ale přece v okamžiku, kdy se spojíte s bodem výchozím, jste opět tím, čím jste byli, tedy vším. A pak jste se rozdělili do mnohosti. Pak jste znovu šli do jednoty a znovu do mnohosti a do jednoty. A toto vznikání, zanikání, rozšiřování a zužování je v nekonečném prostoru. Není žádný první ani druhý, není třetí ani čtvrtý. Vše je. A je to projev existence samé. Stejně jako musí být čtyřrozměrné nekonečné vnímání, musí vždy proti ní být protipól, tedy omezené třírozměrné vnímání v čase, v kauzalitě a tak dále. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by tento útvar kompletní, a tedy by se musel zhroutit, protože základní zákon symetrie, duality by byl porušen. Čili každá část musí mít i svůj protipól, a tedy bez ohraničení čímkoliv musí existovat zároveň stále. Vy z tohoto útvaru vyjímáte nějaký čas, chladnutí planet, tvorbu života, tvorbu sebe, sčítáte své životní děje, události, a tak odvíjíte stopu svého vědomí v tomto útvaru. Tento útvar ale ve skutečnosti má jinou podobu. Je nekonečný a bytostné vnímání z něj dělá to, čím zdánlivě je. Takže nevím. Pište příště, uvidíme, kam se dostaneme. Váš lidský názor v tomto nemá smysl jiný, než názor člověka, ale v žádném případě nemá aspiraci filosofickou či jinou k pochopení stavů, které se blíží právě tomu čtvrtému rozměru, tedy Bohu. 

Tak a jdeme dál.

 

DOTAZ: Co je to v člověku za vlastnost, prosím, že chce nutně potřebuje to, co nemá. Co má, když pak ztratí, zjistí, jak to bylo skvělé. Popsala jsem teď dvě vlastnosti nebo to byla jen jedna? Hlavně mě zajímá to první, co člověk nemá a moc chce. Kde to vzniklo? Jak lze se vůbec toho zbavit a u toho druhého, že to, co mám a pak ztratím, si uvědomím, že to bylo skvělé. To nějak více chápu. (TP: Ano, logicky, protože to je lidská zkušenost. Ano.) To je běžnější. Nedává mi to smysl. 

ODPOVĚĎ TP: No, ale dává, samozřejmě, že dává. Podstatou tohoto děje je nějakým způsobem zřejmě i nezřejmě přemoudřelé ego - pokud se jedná o negativní děje. Například váš soused něco má a vy to mermomocí chcete mít taky. Když to nemáte, tak souseda udáte, nebo něco jiného, poškodíte, pomluvíte, prostě proto, že to nemáte. Máte na něj vztek. Je to založeno na egoismu. Přece když to má on, tak já mám právo to mít taky. Opak zní takto: „To je krásné, že to má. Mám radost, že to má. Raduji se spolu s ním.“ Závist je vlastně služebnicí tohoto, a tak lidé si závidí to, co mají jiní, chtějí to mít taky, a když to nemají, tak jako malé děti dělají rotyku. Někdy to stojí životy, popravy, cokoliv jiného. Na úrovni států je to snaha ukrást to, co nemám, co potřebuji bez ohledu na to, že zde také žijí lidé, kteří mají svoje práva a zájmy, životy, štěstí či jinak. Samozřejmě, že to je v životě složitější. Prvoplánově se to zdá velmi jednoduché, ale mnohdy je to daleko, daleko skrytější, než jak se zdá na první pohled. A to člověku nevadí, protože člověk rád přemýšlí v rychlých zkratkovitých sekvencích. No, souvisí to také i s atavismem. Zvláštní je, když se podíváme na nižší tvory, než je člověk, tak je to tak, že ti tvorové mají hierarchii. Prostě slepice číslo jedna zobe první, slepice číslo dva zobe druhá a tak dál. A když někde uloví dravec nějaké zvíře třeba ve smečce, tak zase je to stejný zákon. Ti, kteří vedou, dostávají největší krajíc. No, v lidské společnosti to platí taky, viďte, často. No, a tímto způsobem vlastně je vytvářen i určitý tlak. Když je ten alfa samec, tak chrání svoje stádo, a zase na druhou stranu ten mladík, který se chce osvědčit, se snaží toho alfasamce zahnat, aby měl to, co on má. No, to je vcelku jedno, oč se jedná, jestli se jedná o stádo laní nebo ložisko zlata nebo něčeho jiného. Takže i tady bych viděl určité důvody, ale hlavně vlastně ta vlastní osobní rovina toho vjemu, to chtění – Já, já, já to chci, já to musím mít. A ta neschopnost přát. Říká se: „Přej, aby ti bylo přáno.“ Můžu vám odpřisáhnout, že všichni z vás, kteří závidí a nepřejí, přijdou o vše. Když ne teď, tak v budoucnosti, v dalších životech, zvláště pokud vytvořili negativní činy. No, člověk si dělá na něco názor, že. Jen zřídkakde je jeho vlastní a v těchto případech je to docela často i jeho vlastní, protože se nastaví vůči tomu druhému v důsledku své žárlivosti a začne ho vnímat určitým způsobem. Začne ho tedy, jsem říkal, pomlouvat, ničit. Jindy jsou to názory, které jsou přejaté. Názor prostě se vytvoří. To máte ve smečce - první vlk řekne: „Je to žlutý,“ druhý vlk, třetí, čtvrtý, pátý. Nakonec všichni vědí, že je to žlutý, i když je to červený, ale to nevadí, protože všichni vědí, že je to žlutý, protože smečka uznala, že je to žluté a tak dále. Čili je to skupinové vědomí. Také jsou to přesuny řekněmež těch celků nebo větších celků, které rezonují - davová hypnóza, sugesce. Takže budeme o tom přemýšlet, co říkáte. Asi poslední, co nás čeká. No to je krásný dotaz nakonec.

 

DOTAZ: Jak se vyrovnat se strachem?

ODPOVĚĎ TP: Každý z nás se musí v životě vyrovnávat se strachem jako s principem. Strach patří do života jako pojistka, protože dokud se nespálím o kamna, tak ten strach nemám, a když se mám spálit znovu, tak z důvodu toho strachu – tedy, že se spálím - to neudělám. Do určité míry tedy je to ochrana. Jenomže strach je to, co Vás dokáže ovládat a co dokáže, že vykonáváte činy, které jsou naprosto nesmyslné, dokonce jsou zlem, a vy se domníváte, že konáte moudře. Někdo označí nebohou sousedku, třeba retardovanou, za nositele démonických sil a vy ze strachu tu sousedku upálíte. Stanete se mnohem horšími než to, čeho jste se báli. Protože to byla jenom duševně mdlá třeba žena. A je hotovo. Vy jste společensky v pořádku, dokonce velmi. Jste poctiví strážci víry a nauky, přitom sloužíte démonu, protože způsobujete nelidské utrpení, a ještě jste na to hrdí. To je obecný princip. Čili jak se nebát. Dokud je strach anonymní, i když popsán nějakou formou, tak je dost nebezpečný. Vy se musíte i vnitřně se strachem vypořádat, dřív nebo později všichni. Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne řekl: „Tak co se ti, hochu, může stát? Zemřeš. Budeš mrtvej. No a co? Přijdeš o majetek, o rodinu.“ No, až to přijde, tak to bude. Má-li to přijít, přijde to. Strach je oblíbeným nástrojem manipulátorů, protože když je použitý nad určitou míru, tak vlastně nechrání, ale zbídačuje, bere svobodu. Tak člověk ze strachu, že o něco přijde, díky tomu strachu nakonec přijde o vše, protože se chová jako nemyslící bytost. Je-li ve strachu k vibraci, pak už stačí jen naznačit. Mistři manipulace nepopisují ty strachy přímo, ale naznačí a lidé si už dosadí svoji podobu strachu. A pak jsou Ti druzí. Pokud je všechno v pořádku, tak nevyhledávají nebezpečí, nekonají nesmyslné věci, ale zároveň stojí na svých nohou. Jsou tedy více nebo někdy zcela imunní vůči manipulaci strachem. Někdy to vypadá jak v dětském kolektivu. Někdo něco naznačí a děti už pokračují. Jak ty děti. Největším nepřítelem všech diktátorů jsou lidé, kteří jsou lidé. Proto se vždy každý z diktátorských režimů snaží lidem zaplnit hlavu, ať je to ideologie ta nebo ona. Samozřejmě vždy s určitým způsobem, protože slovo ideologie je sprosté jen tehdy, pokud je to nuceno a zneužíváno. Jinak každý člověk má nějaký názor světový a je dobré, když jsou různé, protože v té pestrosti se snáze hledá pravda. Máme-li jen jeden názor, jednoho pólu, je to vždy nebezpečné a končí to krachem. My v duchovní oblasti, kteří se pohybujeme nad rámec toho primárně hmotného světa, často vidíme dopady. No, ale škoda slov neb ti, kterých se to týká nejvíce, by se nejspíše jen smáli, ale taky dobře. Vždyť každý smích je zdravý. Ale ty následky. Takže tolik to. Popište svůj strach, podívejte se na něj jako nezávislá osoba. Neviďte se jako vrchol světa. Buďte připraveni a buďte pokorni před osudem. Vaše strachy vykreslí daleko horší věci, než byste od osudu mohli čekat, velmi často. Dokonce ten strach přivolává věci, kterých se bojíte, a tak musí zachovat rovnováhu. Čili musíte vědět rizika a zároveň musíte vidět, že to dopadne dobře. Patřím k lidem, kteří jsou často potěšeni, že věci dopadnou ještě lépe, než mysleli, a to je docela příjemné. Optimisté to mají naopak, někdy. Tak vám přeji, abyste byli potěšeni vždy, když budete účtovat se svým životem. 

Hodně štěstí z Duchovní university vám přeji, na shledanou.

  

 
       
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies