www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 29. 3. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 29. 3. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

0:00 - Úvod

0:21 - Můžete se, prosím zeptat největšího řádu, jak na to? Nikdo mě nemá rád, a že nemám přátele?

7:24 - Je lepší být v samotě, než se nechat zraňovat lidmi, kteří si o mně myslí špatné věci? Nemohu se z té samoty zbláznit? Co je menší zlo? Energii na hledání nových přátel již nemám.

11:30 - Co dělat, když se v životě nedaří, všichni se ke mně obrátili zády, a cítím se sama úplně na celém světě? Plus ignorace ze strany rodiny a přátel.

16:25 - Proč se platí a kupuje? Problematika peněz. Přijde mi to divné a nepatřičné si vzít od někoho peníze. Jak se s tímto problémem vyrovnat? O vysoce organizovaném duchovním společenství, fungujícím alternativním způsobem, které zpřítomnilo minulé kultury, které na Zemi byly.

27:35 - Je dobré jíst vajíčka a mléko? Nepřišla už doba na přechod na veganství? Není to využívání zvířat? A co je potřeba udělat pro to, aby to nebylo využívání, ale už třeba partnerství, přátelství?

31:00 - Tím, že jsem vegetariánem, konzumací živočišných produktů přece přispívám k jejich utrpení. Určitě je si každý vědom toho, že například kráva nedává mléko sama od sebe, ale musí být nejprve uměle (nepřirozeně) oplodněna, znásilněna, tele odebráno a tak dále. Je to naprosto neslučitelné s člověkem, který je empatickým.

36:28 - Krásné a poutavé bylo i vyprávění o těch cestách do Indie – co daly. O jmenovci Tomášovi a o Vaší tetičce. Připadalo mi, že úplně svítíte při té vzpomínce. Vzpomínání pana Pfeiffera na tetičku a babičku.

39:28 - Posluchačka popisuje vizuální zážitek, kdy viděla vlnící se krajinu a budovy.

41:26 - Posttraumatický syndrom. Jak se vypořádat se šikanou ve škole, kterou jsem již před několika lety vyšla, ale stává se mi, že se s těmi lidmi čím dál tím více potkávám, a to mi hodně nedělá dobře a ubližuje. Potkávám se s nimi častěji, protože na ně hodně myslím?

46:58 - Jak poznat co opravdu chci? Nesnáším školy. Zažila jsem tam peklo. Rodiče, okolí mě tlačí velmi do školy. Až jsem sama ztratila to, co opravdu chci. Stává se to nebo jsem divná? Škola mi přijde jako vězení, jak králíkárna, mučírna. Mluvíte často, že je vzdělání důležité. Myslíte tím Zezulky nebo to školní – SŠ a VŠ?

53:34 - Dotaz na Turínské plátno.

59:55 - Rozloučení a pozvání na duchovní obřad ve 20 hodin.


Témata: vegetariánství, Turínské plátno


Přepis videa:

Krásný den vám přeji. Začínáme s naší duchovní přednáškou Duchovní university Bytí, a pokusím se vám zprostředkovat to, jak jsem byl učen svým učitelem Josefem Zezulkou, a jak znám. A ty názory vám předložím. Tak, vy sami si uděláte jistě vlastní. Můžeme začít.

 

DOTAZ: Můžete se prosím zeptat největšího řádu, jak na to? Nikdo mě nemá rád, a že nemám přátele?

ODPOVĚĎ TP: No, to bych se musel zeptat Zezulky. Abych na ten nejvyšší řád dosáh, aby to nebyl nějaký neřád. A ono je to vlastně v tom životě často tak, že něco co nás trápí, co nemáme, a co se nám nedaří, je ve skutečnosti napravitelné naprosto jednoduchým způsobem. A teď přijde ta složitost. Protože v tom životě dostáváme určitá nastavení, určité vlivy výchovy, minulých životů, a my to prostě nedokážeme. A taky je tu i ta reakce toho okolí, která osudově přichází, a někdy opravdu se může stát, že člověk zůstává sám i z tohoto důvodu. Ono je to někdy jako na houpačce. Když člověk trochu přežene například svoji snahu v oblasti duchovní, a stane se mnichem - já o tom něco vím, já jsem v džungli, o samotě, meditoval 40 let v jednom ze svých minulých životů. Představte si, 40 let bez kontaktu s lidmi, zcela sám, a vlastně opuštěný. No jo, ale to musí být v pravý čas, protože jinak zanecháme vlastně nějaký obrazec, nějakou stopu v osudovosti, a ona nás potom třeba v dalším životě zase dostihne, a už se nám to tak nelíbí. Takže někteří, kteří se vědomě vzdalovali společnosti a života, tak vlastně nastavovali tento obraz, a v dalším životě se kopíruje. Jindy jsou to chyby, kterých jsme se dopustili. A že jich věru všichni máme za sebou - ach, škoda mluvit. A tak se musí ta chyba rozpustit - postupně. Prožít, třeba i právě tím, že nám něco takto schází. A ono to má taky svůj důvod a svůj smysl. Abysme si něčeho vážili, nebo spíš uvědomili si něco, tak to musíme zažít, a potom to víme. Někdy když jdeme životem, a něčeho máme hodně, tak najednou jakoby to bylo samozřejmé, viďte. A můžeme mít miliony, nebo miliardy, a když přijde náš čas, tak přijde. A je čas odcházet. A věru, že nemáme soudit. My nejsme soudci. Nechme na osudu, aby řekl jak, a kdy je to správné. A bylo by velmi nebezpečné, jaksi přitakávat, nebo odporovat. Ono, nikdo Vás nemá rád. Lidé zažívají v této epoše konce Kalijugy jen velmi málo lásky skutečné. Většinou určitá část populace vlastně nenalezne za celý život vzájemnost hlubokou. Už jako dítě může být třeba jen z části chtěné. Ale matka je sobec, otec taky, nevnímají ho. A tak ty řeky života tekou vedle sebe, přichází dospělost, předtím školní třída, no, zas záleží na štěstí. Některé kolektivy jsou jakoby otevřenější, jiné méně. No a pak ta hlavní zkouška - většinou nějaký životní partner. No a on - také poškozen. Také neschopen dávat lásku, prožívat lásku, často plný různých naučených schémat a obrazců, které mu byly vnuceny, nebo je přijal, a které jsou v podstatě nesmyslné, ale on nemůže jinak. Prostě tak to je, tak byl nastaven. Často jsou tu i společenská pravidla, která se v různých dobách mohou velmi lišit. Opět se uchýlím ke svým zkušenostem z daleké Indie. Máte tam období, kdy indská kultura byla víceméně puritánská, a máte období, které dneska cudně dávají v muzeích trochu stranou, kde vidíme občas zobrazený sexuální akt, či další, a to dokonce ne v jednom člověku. A občas to vidíme i na těch věžích, kde jsou ty bohaté reliéfy, tak občas, vzácně, to tam je. A tak vždycky když jdete takovým místem, tak vám průvodce tak řekne: "Podívejte se támhle". No a tak vlastně je to velmi složité. Je tu lidský řád a lidské povědomí, a je tu skutečnost Božího řádu. No a často se ten skutečný Boží řád od té lidské mánie velmi liší, velmi. V některých epochách lidé něco vykonávali s přesvědčením, že jsou pomalu kamarádi s Bohem. Že ho pozvu na párty. Vidíte, a někdy to bylo hodně blízko k tomu druhému pólu. Čili je třeba vydržet. Je třeba přijmout to, co máme, zamyslet se nad tím, jaké signály člověk vypouští do svého okolí, a nemyslet si, že i když uděláte všechno správně, že to bude úspěšné. Jsou chvíle v osudu, kdy to prostě možné není z různých důvodů. Vy pracujete, děláte všechno naprosto správně, na jedničku, a přesto, jako byste neudělali nic. I to se stává. A tak to musíte přijmout, a žít to. Pokud vyslovíte modlitbu, aby to bylo příště jinak, no tak možná budete psát dotazy: Nemám ani chvíli klidu, pořád u mě někdo klepe na dveře, pořád mi někdo telefonuje. Kam mám utéct, abych měl klid? Takže to je ta druhá stránka. Takže jenom klid, a snažit se to, co můžu ovlivnit, ovlivnit, a přijmout to, co z toho vzejde. Jiná cesta není. 

 

DOTAZ: Je lepší být v samotě, než se nechat zraňovat lidmi, kteří si o mě myslí špatné věci? Nemohu se z té samoty zbláznit? Co je menší zlo? Energii na hledání nových přátel již nemám.

ODPOVĚĎ TP: To je podobný dotaz. Vidím, že vás to provází mnohé. A je to pravda, vždyť jsem říkal, že jaksi přítel, skutečný přítel, to je jeden z největších darů v životě. Ale je jich tak málo. No a teď k té otázce. Nejlepší je, dokázat to zraňování pochopit, a omluvit, a nedat se zraňovat. I když to je tak, jak to je. Oni ti lidé často neví, co činí, protože jejich pohled je často zaměřen spíše na sebe, na své zkušenosti. Vzájemnosti tam někdy úplně mnoho není. No a tak je to přece spíše k útrpnosti - na jejich straně. Proč se ničit něčí současnou nedostatečností. Myslím, že posledně jsem tady mluvil i o otázce odpuštění, a tak dále. Někdo proti vám něco dělá, dělá hrozné věci. A vy víte, že jednou přijde den (a on přijde, máte-li pravdu), a on k vám přijde, a řekne: "Příteli promiň. Já jsem to nedomyslel". Nebo a tak dále. "Nevěděl jsem, co dělám, tak se omlouvám". No a já jsem říkal, že ta omluva mi mnoho nepomůže. Co se stalo, to se stalo. Ale to, co mě potěší, je ta změna v tom člověku. Že skutečně něco (ne podle mě, proboha, ale podle práva) dokázal pochopit. Ne, že se potvrdila moje verze, ta pravdivá, jediná, to ne, ale že se potvrdila pravdivá verze, kterou oba dva nyní vnímáme jako nezaujatí pozorovatelé. Co se týče samoty, lidé to mají nastaveno různě. V současnosti vidíte, jak si mnoho lidí stěžuje, že díky koronaviru a omezení vlastně jsou zbaveni veškerého společenského kontaktu, a tak dále. Tak ano, jsou lidé, kteří jsou přímo závislí na tom, aby měli komunikaci s ostatními, aby s nimi mohli rozmlouvat, zažívat, a tak dále. A druhý pól jsou lidé, kteří jsou schopni býti sami jakkoliv dlouho. To jsou ty mnišské zrody. Takový člověk nepotřebuje s někým něco prodiskutovávat, nebo zažívat názory druhého, či cokoliv podobného. A není to proto, že by byl zahleděný do sebe, ale jeho životní postoj vnitřní je nastaven úplně jinak. Je to trvání v bytí. Je to trvání v - jak to nazvat - už toho radši nechám. Čili i to je možno. Ten první se zblázní určitě, ten druhý nikdy. A ještě se to prolíná. A ještě z toho prvého se může stát druhý, a z druhého první. Nikdy nevíte. Čili zase jenom klid. Když dokážete poodstoupit, a vidět sebe jako cizího člověka, pozorovat se, vnímat způsoby, kterými se vyjadřujeme, potom budete mít větší naději na úspěch tuto situaci zvládnout. Potíž totiž není v těch, kteří vás zraňují, ale ve vás. Čili naučit se i bránit, ale ne v agresi. Někdy i zásadně.

 

DOTAZ: Tohleto jsou velmi, velmi "optimistické" dotazy. Co dělat, když se v životě nedaří, všichni se ke mně obrátili zády, a cítím se sama úplně na celém světě?

ODPOVĚĎ TP: Nikdy nejste sama, naprosto. V podstatě tu samotu vytváříme do velké míry sami. To my se cítíme odděleni, to my nevnímáme svět kolem nás, život, a tak dále. Proto mnoho lidí má třeba zvíře dnes - zvířátko. Protože v něm vidí tu nepopsatelnou vazbu, lásku, která... Očekává teda žrádýlko, většinou, to ano, pokud možno dobré žrádýlko, ale jinak kamarád nejvěrnější, viďte. To u lidí ne vždy naleznete. A tak budete muset přemýšlet, kde je ta váha. Je ten pejsek výš než člověk? No určitě ne. Proč je člověk jaký je, proč má svoje vlastnosti? No přece protože je člověk - tohoto stupně. Co je to za stupeň toho člověka? Je to přece první zvířátko, které začíná obrovsky rozvíjet svůj potenciál, a to přináší ty výzvy a chyby. Čili musí se najít jakási zlatá střední cesta. Neulpívat v depresích, které tady můžou nastat velmi snadno. Můžeme vidět život do pola vypitý, nebo do pola plný - v té sklenici. A když to přijde, tak někdy jsou chvíle, kdy člověk hibernuje, a prostě jenom trvá, až to přejde. A jindy se mu podaří to vědomě obrátit do té zpola plné sklenice, protože ještě pořád je toho moc, co máte nad tím, co člověk může ztratit. Kdoví, jestli nějaký přítel nečeká za rohem. Když se podíváme na řekněmež životní obzory, bylo by to potřeba vlastně člověku ukazovat. Je to věda. Čili, stejně jako máme etologii zvířete, tedy způsoby chování, tak máme něco podobného u člověka. A věru, že zatím mimo Freuda a ostatních, kteří se ale na to dívali z jistého pohledu, nebyla tato věda úplně rozvinuta. A víte proč? Protože všichni ti slovutní otcové se na to dívali z pohledu toho člověka - svého. Ale oni, někteří, by se měli také podívat z jiného úhlu. Tedy mnohem více padni, komu padni. Bylo by to potom velmi podnětné pro vývoj kultury. Kde se bere způsob, kterým člověk kolem sebe postřílí své kamarády, uřízne jim ruce, či další věci? Kde se bere způsob toho, jak... A tak dále, a tak dále. No čili, je potřeba mu toto v průběhu životů zpracovávat. My všichni to děláme.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A ignorace ze strany rodiny a přátel?

ODPOVĚĎ TP: No, zase. Lidé sklouznou - a je to o lidštině. Tyhlety všechny dotazy jsou o lidštině. Existuje něco jako móda. Když vás označí za (s prominutím) pitomce nebo divného člověka, tak všichni ostatní postupně tuto nálepku přijmou, tedy někteří, a začnou vás takto vnímat, ať uděláte cokoliv. Já s tím mám svoje zkušenosti, za ta léta. Pomluvy a další věci jsou jako vystřelený šíp. Ten nestáhnete zpátky. A vlastně se proti nim ani nedá bojovat. Často někteří lidé v temnotě využívají těchto toulců a těchto střel zcela vědomě. Ale nejčastěji je to zcela nevědomé, a je to jen evakuace vlastní nedokonalosti a zla, v osobě, která se projevuje do osobních postojů a toho, jak člověk něco chápe. Většinou člověk počítá tomu druhému to, co vlastně je daleko od pravdy. Ale on je přesvědčen, že to tak je. Tak jdeme dál. Pardon, poprosím o sklenici vody, děkuji. Tak promiňte.

 

DOTAZ: Proč se platí a kupuje? Přijde mi to povrchní. Přijde mi to divné a nepatřičné, si vzít od někoho peníze. Jak se s tímto problémem vyrovnat? Přijde mi, že to pak úplně kazí práci, že bych to udělala zadarmo, ale pak je má existence na tenkém ledě. A také jsem často slyšela od rodičů, že peníze kazí charakter. "No, to jsou pracháči". A tuto frázičku slýchávám pořád.

ODPOVĚĎ TP: Ano. Peníze jsou předmětem touhy mnohých, ale také závisti, a někdy až nezřízené závislosti, potřeby, naplnění toho co chceme, a tak dále. A teď tedy k Vaší otázce. Ten systém se vyvinul pravděpodobně dosti přirozeně, na sdílení potřeb, a těch produktů. Vytvářela se měřítka hodnot, ať už to byly provrtané kameny, nebo něco jiného. Byl to symbolický obraz práce. Ale také, později, zhmotnělá moc. Neb peníze jsou zhmotnělá moc. No a teď, ptáte se, jestli to nejde jinak, nebo jestli to tak musí být. No, trochu s Vámi rezonuji. Protože i mně je nepříjemné, kdybych si měl říct za nějakou práci, a dokonce ještě tam přidat něco navíc, třeba i víc, abych získal tu svojí nadhodnotu. Prostě toto není můj svět. Ale přesto musíte z něčeho žít. Tedy žijete v reálném světě, a tak záleží jen na Vás, do jaké míry budete ty potřeby naplňovat, či ne. Je to věc jisté vzájemnosti. Pak jsou tu takzvaně utopické systémy. Proč nemůžeme pracovat jinak? Já Vám to řeknu. Protože jsme sobci. Vzpomínáte na "Muže z prvního století"? Toho, který tam prováděl ty práce, tapecírunk v raketě, a šlápnul na tlačítko, a vystřelilo ho to do vesmíru? A vrátil se za já nevím kolik tisíc let, a tam už byla jiná společnost, a byly tam automaty na věci. A mohl si zadat co chtěl. A tak si zadal horu věcí. A tak dále, a tak dále. Takhle přesně by to dopadlo, kdybyste měli věci zdarma. A tak dříve, než budeme uvažovat o těchto problémech, musíme uvažovat o lidské etice, o člověku, o jeho schopnostech, a podle toho tu věc postupně nastavovat. Jsou tu i příklady jiné. Je to už drahně let. Můj přítel mě upozornil na společenstvo lidí, které mi doporučil jako duchovně zajímavé. No, vydal jsem se na cesty. Když jsem dorazil, nalezl jsem vlastně obrovskou věc. Tito lidé zakoupili mnoho set hektarů půdy. Vytvořili vlastní společnost, úplně nezávislou na tom, co znáte. Světská společnost se o nich dozvěděla vlastně díky zradě jednoho muže. Vytvořili chrám, ohromný podzemní chrám, který je vyzdoben neuvěřitelně krásným uměním. Opravdu překrásné prostory, obrovské. Všecko tajně, aby se nemuseli potýkat se stavebními úřady, s razítky, povoleními. A tak vytěžili takové malé město. No a jednoho dne jeden jejich člen (myslím si, že to byl člen katolické církve) tuto aktivitu udal. No a tak samozřejmě přišli úředníci, vynutili si vstup do těch prostorů, a užasli. Na počátku byla představa, že všechno musí zrušit, zlikvidovat, zasypat. Když to uzřeli, řekli, že to musí zachovat. Je to něco, jako památka celého lidstva. Ale s tou podmínkou, že ty prostory budou zpřístupněny i veřejnosti. A tak jsem této zkušenosti využil, přišel jsem do toho místa, a žádal jsem o prohlídku. No, takže, nevěřili byste vstupní prohlídce. Snímání duhovky, veškeré informace, no horší než jak kde jinde. Nakonec jsem přespal, a druhý den jsem dostal dvě průvodkyně. Zdůrazňuji, že to byla vysoce organizovaná duchovní společnost. Ty průvodkyně byly duchovně vyspělé. A já jsem začal zkoumat celé tohle společenství. Měli všechno vlastní. Měli vlastní zemědělství, vlastní laboratoře, které zkoumaly a hlídaly absolutní čistotu potravin. Měli vlastní výrobu surovin, měli vlastní výrobu například surovin pro umělecké projekty - dokonalou. Měli tam na obrovském pozemku rozděleny jednotlivé části. V každé z těch částí zpřítomnili minulé duchovní kultury, které zde na Zemi byly. A to velmi dokonale. Měli svoje pravidelná setkání, dokonce měli i vlastní armádu, představte si. Prostě opravdu to, po čem jste se ptala. Když jsem postupně začal přemýšlet o tom místu, tak jsem si vlastně udělal názor, ale ten názor Vám neřeknu, protože já tu nejsem proto, abych druhým vnukával své názory. Bylo tam všechno správně - z toho co bylo. Jen něco chybělo - to Vám řeknu. No, takže oni dokázali tuto možnost zhmotnit. A dlužno říci, že tam byli krásní lidé. Mnohdy velmi krásní. Byla to jedna ze zkušeností života, za které jsem vděčný. Jedna z mnoha zkušeností. Čili, každý musí podle svého. Já jsem byl učen svým učitelem panem Zezulkou, že svůj obor - tedy tu filosofii a biotroniku zejména - že se nedá prodávat. Nikdy jsem jedinému člověku neřekl o peníz za duchovní působení. A nejen to. Přednášky, které byly možné ještě před časem, byly za dobrovolné vstupné, protože bych nepovažoval za možné, abych prodával duchovno. Darmo vzal, darmo dal. Ale musím tam dojet, za velký peníz, musím sál zaplatit, včetně všech dalších benefitů jako je topení, a jinak. No, takže tak to je. Musíte najít nějakou cestu - střední. Kdyby ti lidé v tom dobrovolném vstupném nepokryli náklady úplně zcela, a nemohl jsem to dotovat, někdy, no tak by ty přednášky prostě museli skončit. Lidé by je nepotřebovali, nechtěli. Já vím, odpůrci tohoto přístupu říkají: "Vždyť ale přece...", a tak dále. No to je možná pravda, ale ti lidé to mají chtít. A když ne, tak to prostě nebude - hotovo. Zezulka to měl stejně. Nikdy od žádného člověka nepřijal žádný peníz. Nežádal nic. Celý svůj život pracoval tedy nonprofitně. Je pravdou, dneska už to můžu říct, že v předsíni byl malý stoleček, a tam se občas něco objevilo. Ale on to zase užíval ve prospěch celku. No tenkrát měl plat 460,- korun. To proto, aby vám mohl pomáhat, protože když někdo chce pomáhat, tak je to hodně drahé - v uvozovkách. Protože nemůže dělat normální povolání. Navíc je nepohodlný jako člověk, jako Zezulka, viďte. Válčili s ním, jak mohli. Byl prostě divný, no. Takže snažte se.

 

DOTAZ: Je dobré jíst vajíčka a mléko? Nepřišla už doba na přechod na veganství? Není to využívání zvířat? A co je potřeba udělat pro to, aby to nebylo využívání, ale už třeba partnerství, přátelství?

ODPOVĚĎ TP: Ano. Řekněme, že současný stav mnohdy je za tou hranicí využívání, a to, i když ta zvířata nezabíjíme, protože spatřujeme v tom zvířeti pouze zdroj nějaké komodity - vajíčka, mléka, a tak dále - a nespatřujeme v něm partnera, živoucího tvora. Veganství je možné do určité míry, a jestli přechod masový - no dneska ještě ani vegetariáni nejsou úplně... V Americe už ano. Nedávno jsem měl konferenci přes celý svět, a tam vystupovali američtí profesoři a říkali o tom, jak vypadá situace v této oblasti v současnosti v Americe, a kolik procent tamější populace dneska přešlo na bezmasou stravu. Teďka nevím, říkali snad 20% (nebo kolik to bylo) v určité komoditě - no, no je to tak. Nedá se nic dělat. Takže ano. Já sám, ač jsem vegetarián, nemám nejmenší problém býti veganem, často po měsíce, zvláště při svých cestách v Indii, tam skoro výhradně, anebo zde, když třeba se oddám nějaké speciální výživě. Ale v zásadě jsem vegetarián. A s těmi vajíčky a mlékem to máte tak. Já sám osobně jich nejsem schopen sníst příliš mnoho. Cítím okamžitě svoji míru. Jakmile je míra dosažena, a to může být klidně jenom jedno, dvě vajíčka, tak potom se doslova nejsem schopen přinutit, abych to vajíčko jedl, anebo se musím hodně přinutit. Platí to i pro mnoho jiných potravin. Zvířata jsou dneska v té nejbědnější pozici. Mají proti sobě silného protivníka. Protivníka, který je vybaven inteligencí, a zároveň arogancí moci. Nevnímá potřeby ostatních živých tvorů jako významné. Vnímá jen sebe, a v tom je ten problém. Co jen bylo uděláno zla - nepředstavitelného zla. Ty výživové systémy se musí postupně vyvíjet. A to je asi nejlepší cesta. Je třeba nenutit, ale ukazovat, informovat, vzdělávat. Lidé sami potom poznají, co je pro ně dobré. Tak, pardon.


DOTAZ: Ano, stejný dotaz od jiného posluchače. Tím, že jsem vegetariánem, konzumací živočišných produktů přece přispívám k jejich utrpení. Určitě je si každý vědom toho, že například kráva nedává mléko sama od sebe, ale musí být nejprve uměle (nepřirozeně) oplodněna, znásilněna, tele odebráno, a tak dále. Je to naprosto neslučitelné s člověkem, který je empatickým.

ODPOVĚĎ TP: No, budete se divit, tohle jsem řešil úplně stejně, jako Vy. Před 30 - 40 lety. To víte, že jsem o tom přemýšlel. A tak jsem se ptal svého učitele. V té době už jsem poznal, že ten člověk stojí za to poslouchat. No, a on mi řekl, že se to má tak. To, jak to vede ta společnost, jsme-li vegetariáni, za to nejsme odpovědni. To přece není naše. A žijeme s tím, co máme. Když to přeženu, tak bych řekl, že byste měli přestat dýchat, protože ničíte jednoho z lidí. Jenomže přestat dýchat by znamenalo, že ho zničíte hned. Když v tom vzduchu jsou ty škodliviny. Samozřejmě, že to není v pořádku, ano. Ale ta společnost, v této chvíli, opravdu dává jen málo možností. Samozřejmě jsem vydal příkaz, aby vajíčka v mé kuchyni (kterých já sním málo - přímo, jako v té přímé podobě) byla od zcela svobodných slepiček. Ano, samozřejmě, že bych rád nacházel mléko z chovů, které jsou čisté, empatické. No ale těch mnoho úplně není. Já sám bych ty slepice živil až do smrti. Já vím, bylo by to drahé, já vím. Člověk utrácí miliardy - kde všude. Jen to kilo zrní je mu moc drahé, rozumíte? V tom je ten problém. No, kdyby člověk nechtěl mít večer světlejšího dne, zbylo by mu i na takové šílenosti, jako mít s těmi zvířaty vzájemnost a vděčnost. Dnes je to výrobní prostředek. Ale já ho nežádám, ani nechci. A tak když jsem šel Zezulkovi pro plato vajíček, do té rybárny na rohu, protože jsem mu pomáhal občas pořídit ty jeho potraviny, tak jsem se ho ptal, jestli to nevadí, že je to z té rybárny. On mi řekl: "Nemám jinou možnost, není to moje věc. Až ji budu mít, udělám". Takže, společnost lidská, která se obrátila na "figu"..., a tak dále. Když jíte vajíčko, nezabíjíte živého tvora. Tam je to zcela irelevantní. Co se týká spotřeby mléka, tak tam samozřejmě má být jistá fyziologická hranice. Z jedné strany máte do určité míry právo, v soužití s tímto zvířetem, brát něco navíc nad obvyklou mez, výměnou za to, že vy zase tomu zvířeti něco dáte. Má to být tedy symbióza. Dneska, ano souhlasím, je to často drancování.


DOTAZ: Moc děkuji za přednášku 8. 2. (TP: No copak já vím, co tam probíhalo? Já to zapomenu vteřinu poté, co jsme si to pověděli. Vy vzbudíte, a já zprostředkuji.) Moc děkuji za přednášku. Hned první otázka mi mluvila z duše. Pán popisoval, jak má snahu, a nedaří se mu ty myšlenky uhlídat. (TP: Aha.) Podobně se se sebou potýkám. Vím, učíte nás, zůstat v klidu, i když..., a pak se slyším, jak mě nadzvedne politik, či něco jiné.

ODPOVĚĎ TP: No politici jsou přece tady od toho, aby vás nadzvedávali, vždyť byste ustrnuli, přátelé. S jednou podmínkou. Kdyby vy jste měli ty otázky řešit - no. Znal jsem mnoho lidí, kteří vstupovali do politiky s naprosto pevným přesvědčením, že všechno změní. No, většinou se změnili sami. Ale něco dokázali. Tak.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Krásné a poutavé bylo i vyprávění o tom, o těch cestách do Indie - co daly. O jmenovci Tomášovi. Pokud je to možné, mohl byste ještě k tomu něco říci? A Vaše tetička, to bylo také hezké. Připadalo mi, že úplně svítíte při té vzpomínce.

ODPOVĚĎ TP: Chocho, no ano, samozřejmě, teta Vondráčková. To byla stará panna. Nikoho neměla, a tak ji rodina přijala, a bydlela u nás. A byla takový věchejtek, úplně vyschlá, byla typickou Tibeťankou - výzorem. Kde se to vzalo ve východních Čechách, to nevím, tenhleten somatotyp, ale byla úžasná. Vlastně si toho hocha užívala náhradou zřejmě za to, že sama děti neměla. A tak jsme se měli hrozně rádi. Já jsem jí zlobíval, rozumíte. A ona říkala ty čerchmante. A jak jsem zvonil třeba v tom kostele. Chodili jsme do kostelíčka, a tam byly ty zvonky. Já jsem vždycky vzal ty zvonky, a takhle jsem udělal cilin, cilin, a ona říkala, Pane Bože, odpusť nám, Pane Bože, odpusť nám, a jen si zazvoň, Tomášku, jen si zazvoň, a zase... No, a byla to úžasná zkušenost, no. No byl jsem lump, jako kluk, to víte, no. Ale ona mi všechno promíjela. Tak na ni vzpomínám s láskou. Svým způsobem byla trochu - jak jsou ty naše osobnosti rozličné, rozumíte. Žila ve společnosti s mojí babičkou. Babička, to zase byla praktická žena, kterou otesal život až na kost. V málo letech se stala sirotkem. Pak se protloukala u sedláků jako děvečka. Strašně těžká práce, a tak dále. No, a tak žila ten svůj život, který takto se naučila. Pak chtěla po Tomášovi, aby jí přidržel králíka, když ho zabíjí, anebo aby přitloukl ke králíkárně dvířka. A ten Tomáš se stále víc ošíval, až nakonec řekl babi ne, nezlob se, tohle já dělat nebudu. A bylo to moje rozhodnutí, jestli správné nevím, ale prostě byli jsme nakonec v tomhle. A já jsem chápal její život, jako mnoho jiných z té generace. No, bylo to krásné. No, teď jsem přemýšlel o tom, co bych vám vlastně neměl říct, rozumíte. Ty vzpomínky z dětství, čas malin nezralých, jako kluci, co jsme se všechno zavyváděli, rozumíte. Jo, jo. Válka byla ještě malinko na dohled, trubičkový střelný prach z granátů nebo z čeho to bylo, to už ani nevím. No tohle kdyby dneska někdo viděl, tak to je špatný příklad, že? To se nesmí ani říkat, tak. 

 

DOTAZ: Před deseti lety s kamarádkou na výletě na dovolené. Jednoho dne jsme byli na terase, a já se zadívala na protější řadu budov, a ty jsem viděla se vlnit. Mluvili jsme o tom, pak jsem se naklonila a podívala vpravo na silnici s osvětlením, a opravdu se mi to nezdálo. Opět se osvětlení i silnice mírně vlnila. Jak to, že jsem to viděla? Jsem mimochodem zdravá, i oči, takže vylučuji poruchu. Dále bych se zeptala, čím to bylo, a co se to dělo?

ODPOVĚĎ TP: No, to Vám asi neodpovím tak snadno. To bysme se museli bavit poněkud déle. Takže. Od hmotných příčin, samozřejmě, kdy se může jednat o poruchu zrakového centra, až po to, že na naše zrakové centrum se nasadí jiný vliv, tedy třeba nevtělenec, a způsobí tento efekt, až po to, že můžete vidět jasnovidně stav, kdy se krajina vlnit bude. Víte jak vypadá zemětřesení? To je někdy opravdu jako hladina moře. Můžete vidět, jak se na poli pohybují vlny, a to, co dřív bylo naprosto pevné, je nyní ohebné. Jsou samozřejmě různé druhy. Může to být i způsob, kterým Vám něco, nebo někdo jiný, ve Vašem pojmovém světě chce něco ukázat.

 

DOTAZ: Posttraumatický syndrom. Jak se vypořádat se šikanou ve škole, kterou jsem již před několika lety vyšla, ale stává se mi, že se s těmi lidmi čím dál tím více potkávám, a to mi hodně nedělá dobře a ubližuje. Necítím se ve svém městě v bezpečí. Myslíte si, že to může souviset s tím, že na ně třeba víc myslím? Že prostě mě to pronásleduje ve snech, a myslím i přes den, proč to vlastně dělali? Jsem tak špatná? (TP: Ano, to je typická reakce, kdy člověk podřízený tomuto konání začne hledat často chybu u sebe. No.) A tím, jak nad tím přemýšlím, jak to posiluji, a říká se, na co myslíš, to roste. Tak proto se s nimi častěji potkávám, nebo je to náhoda? A zase podobný ještě dotaz další.

ODPOVĚĎ TP: No, to máte tak. Aby byl někdo šikanován, tak to musí být často dva. Ten, který z nějakých důvodů je více submisivní, a ten, který toho zneužívá. Vždycky jsou v tom zapleteny i rodiny, zranění z rodin, další vlivy. Opět, jako vždycky, mé milované minulé životy. Čili tohleto je velmi, velmi častá otázka v posledních letech, protože lidé si svým způsobem trochu posunuli práh citlivosti. Výkon, chytrost, kdo ví vyjmenovat víc českých králů, je lepší člověk než ten, který neví nic, a tak dále. A teď o čem to je. To, že vám osud ty lidi přihrává, je samozřejmě pochopitelné - jste ze stejného místa. Ale na druhou stranu je to i proto, že jednou se to zranění musí vyrovnat. Ono se to vrací k řešení. Pokud budete na věc hledět z pohledu já jsem špatná, oni dobří, a oni mě ničí, bude to neřešitelné. Budete muset pochopit, že i jiní lidé mají chyby. Že mají někdy často velké chyby. A třeba se dnes za ně stydí, už to pochopili, ale v té době nikoliv. Čili, to šikanózní jednání souvisí také třeba s animální stránkou člověka. Když pozorujete třeba, jak se chová zvířecí matka ke svému mláděti, a některé preferuje, některé ne. Někdy dokonce některé z mláďat (pokud není dost obživy, a tak dále) buďto usmrtí, anebo vyhladoví tak, že zemře samo. A podpoří ty perspektivní. Je to zákon přírody. Jindy vidíme chování ve smečce, v nejrůznějších smečkách - od smeček psů, slepic. Víte o tom, že slepice si smí zobnout v přesném pořadí? Mají to přesně nastaveno, a běda, kdyby si některá chtěla zobnout dřív. No, někdy pozoruji v tom našem lidském společenství nedostatek hřadů. Byly by potřeba, někdy. No, takže to řešení. Zkuste pochopit, že ne Vy, ale ti lidé tahají za kratší slámku. Že to mají dokonce horší, než Vy. No, Vy už máte ten čas za sebou, oni teprve před sebou. Osud učí názorností. Tak v tom životě veškerá nedokonalost je napravena. Ať chcete, nebo ne. Nebojte se, Vy nemusíte tvořit řád zcela. On je sám o sobě. Je to o neverbální komunikaci. Vy nemusíte říct vůbec nic, ale už to, jak se díváte, jak držíte tělo, jak přistupujete k druhému člověku, dopředu nastavuje, jak se k Vám chová. Jsou lidé, kterým v životě nikdo nic si nedovolí říct, a jsou lidé, kteří to mají jinak. Tedy nejste špatná - možná, že jste byla špatná minulém životě, dělala jste totéž, kdo ví. No tak jste na sobě poznala, jaké to je, když se štípe to dříví.


DOTAZ: Pojďme k dalšímu podobnému, oni mi je seřazují, tady, koukám. Jak poznat, co opravdu chci? Nesnáším školy. Zažila jsem tam peklo. Rodiče, okolí, mi tlačí velmi do školy. Až jsem sama ztratila to, co opravdu chci. Stává se to, nebo jsem divná?

ODPOVĚĎ TP: To víte, že se to stává. Rodiče projektují do svých dětí své nenaplněné ambice, a vůbec se nestarají o to, k čemu ty děti mají nadání, jaká je jejich životní cesta. Vidí jenom sebe často. Je to někdy, no.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Přijde mi to jak vězení, jak králíkárna, mučírna. Jen vidím video na YouTube se záběry školy, a už bych se skoro ...

ODPOVĚĎ TP: To už je trochu silná reakce, vyvolaná různými vlivy. Je tu vytvořená vazba už, zkuste jí oslabovat, nemyslete na to. Stejně, jako se učíme setkávat třeba s těmi pavouky, kterých se bojíme, strašně. My si začínáme uvědomovat, že jsou to Boží stvoření, že mají svoje starosti, svůj svět (ulovit mouchu není jednoduchý), a že asi nemají za cíl, kousnout v první vteřině toho člověka, protože z něj nic nemají. Protože pozřít člověka - pro pavouka trochu problém. Tedy až na Arachnofobii, film, který jste jistě viděli všichni. No. A tak postupně rozmělňovat v sobě tyto komplexy, které jsou často pevné. Mnoho lidí hledá půl života, k čemu jsou na světě zrozeni. Jsou jistě ne všichni těmi Michelangeli, Einsteiny, a jinak, ale každý život má svou cenu. A ty ceny jsou někdy tak nenápadné, a přitom tak veliké, že svým způsobem i sto Michelangelů by mohlo závidět. No.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Mluvíte často, že je vzdělání důležité. Myslíte tím Zezulky, nebo to školní - SŠ a VŠ?

ODPOVĚĎ TP: Musíme rozdělit slovo vzdělání, a obsah vzdělání. Vzdělání vás může neobyčejně rozvíjet k tvořivosti, vědeckému myšlení, i jinak. Také vás ale může deformovat. V některých případech vzdělání rozumu 283 způsobí až to, že nejste schopni vidět reálné věci. Naopak zase, jindy způsobí, že vidíte svět reálněji. Čili jde o to, kdo vás vzdělává, kdy, a jak. Komenských je zoufale málo. Je to v přestavbě, však vidíte, jak se ty věci vyvíjí. Učení není o tom, naučit se nazpaměť nějaké informace jen, to jen minimálně. Učení je o způsobu zpracování a myšlení, schopnosti extrapolovat, porovnávat, a také cítit. Takové vzdělání je vskutku nutné. A i každý z dnešních oborů Vám přináší mnoho správného. A pak je už jen na vás, aby, kdyby náhodou jste narazili na něco, co je za tou hranou, jste se s tím dokázali vyrovnat. No, takže odpověď je taková neslaná, nemastná. Abyste mohli pracovat úspěšně třeba ve statice (já nevím, já měl stavbu letadel), tak musíte pracovat s matematikou. Musíte umět spočítat, jinak by to dopadlo špatně. Takže určitě bez velkých částí toho poznání... Poznání je plné pravdy, a někdy paradoxně také plné mýtů. A to i to poznání, které dnes považují všichni za naprosto neotřesitelné, ale počkejte 50 a 100 let. Za 50 a 100 let se mnohé z těch pouček budou nacházet na hnoji, vyhozeny jako nepotřebné, neplatící, nebo platící jenom z části. A nahradí je hlubší a zas správnější poznání. No. Někdy vás může od vzdělání odradit učitel. Narazíte-li na špatného učitele, tak vám vlastně zavře cestu ke vzdělání. Jindy to budou zase úplně jiné důvody. Nezoufejte. Je zde ještě to, čemu se říká universita života. Ať už chcete, nebo nechcete, nakonec stejně tím životem budete muset objevit oblasti, které vám často chtěli sdělit vaši profesóres. Protože ty oblasti, které oni poznávali, byly stejné, a oni je popisovali, poznali. I vy, ať chcete, nebo ne, žijete ve stejném prostoru a ve stejném světě se stejnými zákonitostmi. A pak bude záležet na osudu, co z toho budete potřebovat, a co z toho otevřete.

 

DOTAZ: Já jsem, dá se říci, divák nováček, nováček začátečník - Vašich přednášek. Na Biovidu TV, při předvánočním úklidu knih ve své knihovně, jsem objevil knížky - sešitky Životní filosofie, a tak dále, pana Zezulky z roku 92. (TP: No to jsou ty první vydání.) A tak jsem se po 20 letech znovu objevil - filosofii pana Josefa Zezulky a dalších. No. Dotaz - Turínské plátno.

ODPOVĚĎ TP: Děkuji za otázku. Život mě vedl po těchto faktech, která se rozestírala v Evropě nebo jinde, aniž bych vlastně primárně věděl proč. Prostě jsem jen pocítil potřebu a touhu se někam vydat, a spatřit to. Turínské plátno jsem viděl dvakrát. Bylo dvakrát vystaveno, dvakrát jsem na něm byl. Než jsem tam dojel, tak jsem se logicky pokoušel o něm dozvědět co nejvíce. Má dlouhou historii. Nejenom v minulosti, i v posledním století. A to i historii vědeckého zkoumání už od starověku, tedy od středověku, až po dnešek. A pak jsem později také na toto téma mluvil se svým učitelem. On věděl vše. To je hrozná věta, viďte. Ale věděl. No tak, ano. Všechno z těch vědeckých zdrojů, které jsem mohl načíst, dovolovalo vytvořit určitý obraz, a ten obraz zkrátím. Ano, je pravé, bezesporu. Jsou pro to důkazy jak vědecké, tak důkazy věcné. Například zobrazení plátna před údajným rokem té radiouhlíkové datace, která byla omylem. Toto plátno svojí strukturou odpovídá přesně době, kdy vzniklo. Pyly, které se na něm nacházejí, jsou přesně z tohoto období a místa. Aragonit, tedy zbytky hlíny z míst, kde Ježíš padal v Jeruzalémě na zem, jsou totožné. Způsoby ukřižování, včetně naprostých detailů, jsou shodné. A mince, která byla položena Ježíši, je z období 16 roku Tiberiovy vlády. No řekněte mi, který falzifikátor by si dal tu práci, aby to takto udělal. Byli tady lidé, kteří - podpořeni vědeckou erudicí, ale zcela podvodně - se pokoušeli (jako Arthur C. Clarke blahé paměti, budiž mu země lehká) lidem předvést svoji zaručenou pravdu. Ale když ohřejete plátno na obličeji, a pak ho rozevřete, tak máte z obličeje meloun. Tímto způsobem se Turínské plátno vytvořit rozhodně nedá. Molekulární změny celulózy. Obraz není vytvořen žádnou známou barvou, není tam žádná stopa pigmentu. Je to tedy něco jiného. Je to negativ. I to je velmi zvláštní, viďte. Protože logicky to, co je v popředí, a co bylo horké, se také více obtiskne než to, co je v pozadí, a co je chladnější. Mnoho nesmyslů jsme slyšeli i z vědeckých úst. Nejvíce se to všechno týká datace radiouhlíkem. Plátno dvakrát hořelo, mimo jiné. A, jednou méně, jednou více. Ty zbytky uhlíku, které zde ulpěly na plátnu (ono je ostatně plné všeho, protože za ta staletí bylo mnohokrát vystavováno za zcela pro dnes nemožných podmínek), a tak ty všechny stopy, které jsme mohli vidět, stále mluví o jeho pravosti. Ta datace byla později kontrolována na dvou místech. Byla to Amerika a Rusko. A zjistilo se, že se pravděpodobně jednalo o omyl. No uvidíme. I v Bibli je kdesi napsáno, že "mě" uvidíte jakoby na vodní hladině. A je tam dokonce tolik detailů, že je nemožné, aby nebylo pravé. Dnes se musíme pouze dohadovat, zdali je z té doby. Když vidíme třeba směry krůpějí krve, které vytékaly z ran, odpovídají přesně tomu, jak člověk křižovaný se na kříži pohybuje. Když vidíme stopy po Longinově kopí, tak tam se píše, že napřed vyšla voda, a potom krev. Bylo to v době, kdy osrdečník byl již naplněn separovanou plazmou a tím ostatním, co krev obsahuje. Takže ano, je bezesporu - pro mne - na 1000% pravé. Mluvím tady o duchovní stránce. Stát před ním není jednoduché. Plátno je jistě stopa utrpení, ale mnohem více je stopou nás lidí, protože zobrazuje člověka.

No a tím bych to dneska ukončil. Děkuji vám za pozornost, mějte se krásně, a ve 20:00 hodin náš oblíbený duchovní obřad, na který se těším. Na shledanou.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.