www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 31. 5. 2021

Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 31. 5. 2021

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

13:23 – Úvod

13:48 – Jaký máte názor na adopci psa nebo kočky? Jsou doma chovaná zvířata překážkou na duchovní cestě?

15:53 – Osmiletá dcerka si stěžuje na pocit, jako by za ní někdo nebo něco stálo. Často to cítí před spaním, ale i přes den. Nevím, jestli je to dětská fantazie nebo něco jiného. Mohu jí nějak pomoci?

19:10 – S radostí sděluji zlepšení zdravotního stavu (loket a zvýšený tlak). Soustředění na večerní působení je již také lepší.

24:06 – Jak se zbavit soutěživosti?

31:24 – Jak pořádně poznat rozdíl mezi ukázněním a měněním se?

42:37 – Mám atopický ekzém a únavu.

56:12 – Žiji 15 let sama. Je ve mně pořád ještě touha po harmonickém duchovním vztahu, ale když se nějaká šance objeví, tak mi to přináší hlavně negativní emoce a ze vztahu utíkám hned na začátku.

1:03:18 – Můžete zhodnotit odkazy, které zprostředkovávají čtení palmových listů v Česku?

1:05:23 – Pokud se mohu z mého pohledu inkarnovat do minulosti, můžeme se inkarnovat do těla, které může být nyní obsazené jinou duší? Mění se duše v tom stejném těle? Je tedy konečný počet těl, ve kterých se střídají duše?

1:15:13 – Rozloučení


Přepis videa:

Pěkně vás vítám, je začátek naší přednášky pondělní, Duchovní university Bytí. Předložím názory, které sami si potom budete hodnotit. A bude to tak, jak jsem byl učen a jak znám a jak je mi dáno. Tak pojďme.

 

DOTAZ: Ptáte se na názor na adopci pejska (ve většině případů) nebo kočičky. Jsou to zvířata, o která několik let nejeví nikdo zájem, buď kvůli jejich vysokému věku, nebo zhoršenému stavu zdravotnímu. Jsou (obecně) doma chovaná zvířata spíše překážkou na duchovní cestě? Děkuji za odpověď a přeji hodně energie a sil při každodenním duchovním obřadu. :-)

ODPOVĚĎ TP: No, pokud o ně nezakopnete, tak překážkou nejsou. Takže se musíte dívat pod nohy. Pokud se týká toho, co přináší zvířátko, ono hodně přinese, a také něco vyžaduje. Tedy, ztrácíte jistý díl svojí svobody. Musíte se o to zvířátko starat. A když někam jedete a vrátíte se, tak ono se na vás mračí a nechce s vámi nic mít, nemluví s vámi. Někdy, hlavně u pejsků, to tak bývá, no a podobně. Jinak překážka určitě ne, spíše plus. Pokud je tam prostor životní a unesete tyto povinnosti, tak je přece šlechetné, starat se o druhé byť nižší bratry. Takže ano, je to možné. Ale to je pouze můj pohled. Duchovní cesta se odehrává uvnitř nás, ne u misek se žrádélkem pro naše miláčky. Takže i tady bych neviděl problém. Koneckonců to zvířátko, pokud byste teoreticky šli duchovní cestou, z toho má také prospěch. Ne snad přímo, že by se připojilo, to ještě nemůže, ale přece jenom ta duchovní cesta má určitý dopad na to, co vyzařujete, co z vás vychází. A to zvířátko je často velmi intuitivní, takže po této stránce by mu to mohlo něco přinést.

 

DOTAZ: Osmiletá dcerka si stěžuje na pocit, jako kdyby jí za zády někdo nebo něco stálo. Často to cítí před spaním, někdy ale i přes den. Nevím, zda je to dětská fantazie, nebo něco jiného. Mohu jí nějak pomoci?

ODPOVĚĎ TP: No, rozlišit fantazii dětskou, touhu po výjimečnosti či něčem neobvyklém, a skutečný stav, můžete spíše jenom Vy, protože jste jí nablízku a můžete se v tom informovat lépe. Obojí je možné, samozřejmě. Pokud by to byla ta "reálná příčina" (v uvozovkách), tak se pomodlete, ať to zmizí, ať je tam ochrana. Modlete se za tu dceru i za to, co by zde bylo. Je důležité vědět mnohem více podrobností, tohleto je příliš povšechné, a tak mi to nedává velký prostor k odpovědi. Ptáte-li se po těchto vazbách, tak vznikají někdy místem, někdy životem jako karmická věc, jindy zcela náhodně, a někdy také z činnosti samotného třeba dítětě nebo člověka. Řada lidí - odkojená materialismem a současnou řekněmež slepotou duchovní v určité části - se často vrhne do nějakých dějů, kterým nerozumí, a které... Vždyť přece všichni říkají, že je to nesmysl, a že to..., a tak dále. A tak třeba pozoroval jsem v minulých letech nebo i v zahraničí třeba vzestup nejrůznějších pokusů o řekněmež obřady, které ne vždy byly příliš čisté, byla to někdy upřímně řečeno spíše černá magie. Není to možno generalizovat, to určitě ne. Ale jsou to takové ty případy, kdy nějaké dítě se cosi dozví o tom, že něco se má dělat tak nebo jinak. No, a tak se seberou kamarádi a teď něco takového vytvoří. A ono to nemusí vždycky dopadnout dobře, protože i tady hraje svoji roli osud a záleží na tom, co ty bytosti žily v minulých životech, jaká je tady vlastně afinita. Někdy je to velmi silné. A například bývá pravidlem, že pokud jste pěstovali nějakou formu magie, tak to na vás vždy v tom dalším životě opět sáhne a opět se to pokusí vás přetáhnout do své oblasti. Čili, nelze vyloučit nic. Čili, bral bych to reálně. Čili, ne jako řekněmež nějaké velké zděšení nebo jinak, ale zároveň bych se pokusil najít tu příčinu nebo se jí alespoň trochu přiblížit. A také tou prosbou bych pracoval. 

 

DOTAZ: Dobrý večer pane Pfeiffer. (TP: Děkuji.) S velkou radostí sděluji, že k vyléčenému lokti ruky, která už neunesla ani hrníček, se přidalo vyléčení vysokého tlaku. Ten trval nejméně celý rok. A existuje ještě jedna zdravotní závada, která potřebuje určitě svůj čas a trpělivost, ale přesto už nějaký výsledek léčení i zde zaznamenávám. Děkuji. Před nějakým časem jsem předložila dotaz, zda se mám soustředit, nebo zavřít oči, nebo pozorovat něco, nebo riskovat lehké usnutí. (TP: No, když jsme unaveni, tak ono každé uvedení do klidu může skončit oním příznačným chrápajícím zvukem, ano. Víte proč chrápeme? Abysme odehnali divokou zvěř, aby nás nesežrala. Ale to byl vtip. Takže.) Už neusínám a nemyslím si... Tady ještě předtím říkáte - bylo to jakoby mimo. Velmi potichu jste jakoby pro sebe pronesl - neukázněnost. A i za to tiché pronesení (jakoby mimochodem) děkuji. Už neusínám a nemyslím tak úporně na to. Teď udělám to nebo ono. Asi jsem něco pochopila. Možná je to malé potlačení. Přeji hodně zdraví.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je přirozená lidská agenda - nás všech. Postupně otevíráme věci, které jsme před chvilkou netušili nebo nechápali. Možná jsme je slyšeli, ale my jsme nerozuměli. Víte, co je zvláštní? Že někdy slyšíme, ale přitom nevnímáme. Nevnímáme obsah toho, co slyšíme. A že to vnímání se někdy otevře až v nějakém čase. Jak se říká, až když ten čas dozraje, tak najednou nám to docvakne. To je normální, to se děje dnes a denně. A platí to i pro nejrůznější další věci. Podívejte se, když něco řeším, tak jsem toho pln. Vlastně je to moje ohnisko, můj bod zájmu, já jsem na to soustředěn. No, a pak najednou přijde chvíle, a všechno je jinak. A najednou už to nemusím řešit, je to vyřešené. Tak hodně takových chvil vám přeji v životě. Ne, že by byly až tak časté, ale přece jenom občas ano. A to je na tom životě taky pěkné. Víte, máme-li něco přijmout, tak se k tomu musíme ladit nikoliv hlavou, ale srdcem. No, a teďka, jak se mám ladit tím srdcem, že? Systola, extrasystola, a tak dále. No, ono je myšleno spíše duchovním srdcem a vaší emoční částí. To je také srdce, víte? Dokonce mnohokrát silnější než to vaše hmotné. No, a i to je třeba pochopit, je třeba k tomu dojít. Nemůžete hmotaře, který je racionalistou a má svůj naprosto pevný vhled na ten svět, a on ví a rozhoduje. A ví, jak něco může být, a nemůže být, a jak to je, protože on to ví. On má několik poznatků, které vtělil do nějakého systému, názoru. Ano, jistě. Ale zároveň je trochu směšný tím, že nechápe, že všechno má svůj postup. A že dnes jsme zde, tady, a zítra budeme tady, a pozítří už tam, mimo obrazovku. A že i to všechno patří do toho reálného světa. No, ale co je a není reálné, to v této chvíli bude věc, na které se pravděpodobně mnozí nebudeme moci shodnout. Tak budeme muset počkat na ten čas, až ten čas to jakoby dál přinese. Je to také něco jako móda. V jednu dobu byla móda věřit tomu - náboženská dogmata, jiná dogmata. V jiné době byla móda věřit něčemu jinému - například racionální dogmata. No, vidíte. A až se zbavíme těchto dvoupólů a budeme se snažit, no, bude to lepší. 

 

DOTAZ: Jak se zbavit soutěživosti? (TP: Zní další váš podnět.)

ODPOVĚĎ TP: No, přece úplně tím nejprostším způsobem - vyhrát. Pak už není s kým soutěžit. No, tento dotaz souvisí s tím, co nás provází mnoha životy. Jako zde i jinde, je na to jediný recept. Tak třeba jsem sportovec. Celý můj život se odvíjí od toho, že někde běhám nebo něco dělám, honím puk nebo míč. A jsem třeba v tom kolektivu. No, chceme vyhrát, samozřejmě, jak jinak, a tak někam jedem a začneme zápolit. Čím víc je v tom stimulu, tím často sklouzáváme více k tomu pólu nelásky. A tak ve jménu našeho vítězství občas někomu zlomím "haksnu" (s prominutím), nebo někoho žďuchnu, či podobně. A když to udělám šikovně, tak jsem pašák, protože mi to projde. No, ale teď - co to dovolí? Je tam ta soutěživost samozřejmě, možná i snaha získat nějaké ty prebendy, a je tam neschopnost lásky. Na té druhé straně je taky kluk jako vy. Taky se narodil, sál mateřské mléko, taky prožíval to co vy, taky chce vyhrávat jako vy. No, a teďka ta láska nám to začíná trošku kalit. My můžeme třeba ten sport provozovat, ale správně bysme měli (tomu se říkalo fair play), čili měli bysme spolu soutěžit v lásce. To znamená nechtít se za každou cenu zničit, ctít soupeře, a přitom dělat svoje. Ten míč do té branky kopnout líp, ale ne tak, že někomu podrazíme nohu. A když náš soupeř vyhraje, máme mít z toho radost. Což je ještě těžší, protože mít radost z toho, že někdo vyhraje jiný než my, je problém. A teď teda co s tím, kde je ten nedostatek? Je to neschopnost pochopení druhého - tedy to dělá ta láska. Když tedy nemáte tuto schopnost, jste egoista, máte svoje nastavené priority a hodnoty, no tak potom... No, teď zrovna tady kážu rozpad všech lig, viďte, a všech těhletěch zařízení. No, tak oni mi to zase řeknou sportovci. Ale nemůžu si pomoct, já musím odpovědět, jak znám. Jak mi to přichází, jak jsem byl učen. Protože Zezulka mi říkal jednu moc hezkou větu. On mi říkal: "Víte, Tomáši, dneska už sport není sportem, je to artistika." Což je rozdíl, víte? Protože sport konaný pro radost z pohybu a s láskou ke všem ostatním (dokonce i k soupeřům), je věc velmi chvályhodná. Sport, který se zvrhne do této oblasti, už potom ale mnoho světla ne vždy přináší. Ano, je to pocit sounáležitosti, pocit společného úspěchu, vítězství, když takový tým dosáhne úspěchu nebo národ, vidíme to na Staromáku, viďte. Jak tam bouchají lahve šampaňského a vznášejí se rachejtle a všichni se radují a zažívají pocit sounáležitosti, který by jinak nezažili bez toho vítězství třeba té naší "sborné". To je pravda, to je to plus. No, takže všechno má své plusy a mínusy - tedy i soutěživost. Patří sem jistý motor. Čili, záleží na tom, jak ten motor je nastaven. Jsou různé druhy motorů. Jsou motory, které vycházejí výlučně z ega - tedy já chci být lepší, já chci něco dokázat. No, pak jsou motory, které jsou stejně silné, a které říkají - já dám to nejlepší co mohu, já chci postoupit ne proto, abych byl lepší, ale prostě proto, že to je řád, že se sním sjednocuji, že cítím tu lásku k tomu světu a chci tedy tím směrem jít. Kdykoliv je tam více toho ega, vždy je to nějakým způsobem diskutabilní, vždy. A v konečných důsledcích to vždy přináší jisté problémy. Osud vám ostatně nakonec vždy i tuhletu věc bude ve svém úkolu vysvětlovat. A tak vám můžu zaručit, že hned v příštím životě budete zažívat přesně ty okamžiky, které jsou k tomu pochopení potřeba. No, soutěživost ve vzdělání, společenském postavení, ve sportu, a kdekoliv jinde. Můžete dělat cokoliv, ale záleží na tom, jak to děláte a proč to děláte, co je ve vás uvnitř. To vám neřekne nikdo cizí. Lidé vás budou velmi často nechápat. Jen vy sami víte, uvnitř, jak to je.

 

OZNÁMENÍ: (Tohle už jsem tady měl.) Letos vyšla kniha Páter Ferda, kniha třetí - k třicátému výročí jeho úmrtí.

ODPOVĚĎ TP: To je šílené, jak to utíká. Tak on už je 30 let na pravdě Boží. Měl jsem ho moc rád a on mně taky prý. No, tak jdeme dál.

 

DOTAZ: Jak pořádně poznat rozdíl mezi ukázněním a měněním se?

ODPOVĚĎ TP: No, z hlediska vás jako jedince to bude mnohdy poměrně obtížné. Podívejte se, kolik fanatiků následuje nějakou myšlenku, jakoukoliv. Od víry přes cokoliv jiného. Kolik z nich by pochopilo, že jsou pouze indoktrinováni? Může to platit pro celý obor, hnutí, jinak. Čili, jak je to v tom životě? Většinou je to stejné jako ve škole - v určitých úsecích přichází na vás zkouška. A ta teprve je schopna skutečně ukázat pravou podstatu věci. Vy můžete dělat věci, protože se to má, že vás to naučili, proto, abyste byli dobří, aby vás ostatní ctili, abyste prošli. A pak přijde chvíle, kdy nebudete mít čas o něčem takovém přemýšlet. Bude to "ráz naráz" - tak vypadají ty zkoušky. A tam se teprv ukáže. A jste-li soudní, nedopadne-li to dobře, tak si vynadáte (v duchu) a uděláte všechno pro to, aby to příště bylo lépe. A přijmete i to, že to dnes úplně dobře nebylo. Takoví ti šílení mravokárci (i duchovní) jsou velmi směšní, protože oni vlastně tím svým postupem porušují nejzákladnější zásadu - a to je neschopnost pochopit a neschopnost lásky. A tak - ono, každý k tomu musí dojít, viďte. Když se na sebe podíváte třeba (a už máte nějaký ten rok za sebou), nestranně se podíváte, tak uvidíte, jak jste se během těch let postupně měnili. Jak se měnil váš pohled, váš rozhled, vaše schopnost chápat a vnímat. Protože leckdy, z jakéhosi strachu abych byl dobrým, či jinak ustrnulí ve svém fanatismu, sekají napravo nalevo nechápajíc, že můžou být někdy dokonce horší než ty zlořády, které se staly jejich životním fokusem. Pokud je tu vědomá a dobrá snaha, je to ta nejlepší varianta. Pokud je tu patologická představa o vlastní důležitosti a dokonalosti, tak už všechno v pořádku není. Někdy jsou komplexy člověka, pokud nepochopí vzdělání školní, důvodem toho, že začne užívat své vzdělání a poznání proti druhým. Asi mě nechápete dobře. Ne že by jim chtěl škodit, ale ve svém postoji k nim. Teprve ten, který nachází ve vzdělání a vývoji lásku, moudrost... Víte, nevím proč, asi to byl můj osud, já jsem v posledních letech poznal nezřízené množství vysoce vzdělaných lidí, profesorů, vysokoškolských učitelů, vědců a jiných, duchovních. A bylo tam krásně vidět, že když byli opravdu daleko na své cestě, tak jste tam nenašli právě tuto rovinu. Nepoužívali tedy své statusy - často vysoké společenské. Setkával jsem se s poslanci parlamentů - evropského, britského, jiných. A musím říci, že mnozí z nich (tedy skoro všichni) byli krásní lidé. Mnozí byli přítomni a schopni to, co život přináší, promýšlet. Několikrát jsem vám popisoval třeba své zážitky, když jsem se mohl přiblížit třeba k té vědě. Je úžasné, když můžete dlít třeba v největší knihovně v Cambridge a tam v tom nezměrném rozsahu publikací nacházet. Je úžasné vidět originální spisy Darwina a ostatních velikánů, kteří byli základem celých oborů. Je úžasné jít tou "Zlatou mílí", kde každý barák je laboratoří či jiným pracovištěm, které zahájilo obrovské objevy. Je úžasné stanout před domem toho, který hledal vývoj. No, myslím si, že je také projevem ve smyslu pro humor, že nad vstupními dveřmi tohoto muže je zobrazen v dobové karikatuře také. Protože v té době se mu vysmívali, že hlásal, že člověk pochází z opice. Někdy ho tak zpodobňovali. A tak jsem si před těmi dveřmi stoupnul a udělal jsem taky "hu, hu, hu" - opičáka. Je mnoho krásných věcí na světě. Kolej Trinity, kde tak vzácně zanechal svou stopu onen indický matematik, a další, a další. Takže, pořád budeme v životě posouvat hranice od ukáznění k změně. A úplně pro všechno to platí. Takže, jak poznat rozdíl? Když něco přichází jako samozřejmost, nemusíte o tom přemýšlet. Uděláte to prostě impulzivně, bez kalkulace - pak je to vaše. Kdykoliv k něčemu vede váš sled úvah, nebo jak to..., a tak dále, tak to ještě není úplně dořešeno. Topí se moucha ve sklenici vody. Vy můžete zírat, nebo jí dát ruku. No, je to moucha, viďte. No, já vím. Buď zarezonujete s pocitem ohrožení toho tvora, anebo ne. I to je zkouška. Občas vozím na svých výletech v moři (teda vozil jsem, teď asi dlouho nebudu) různé brabouky a motýly na hlavě, když plavu své setmetrové nebo vícemetrové vzdálenosti. No, v té chvíli se ani neptám, jestli je to osud toho tvora nebo není, protože ten osud mě dostrčil k němu, a tak ho můžu naložit. A kdyby v tom osudu to nebylo, tak by tam žádný autobus nebyl. No, jdeme dál.

 

DOTAZ: Atopický ekzém, únava.

ODPOVĚĎ TP: Je to systémové onemocnění. A v podstatě v této oblasti chápání nemoci máme nezřízené množství různých pohledů, směrů, publikací - od odborných medicínských až po zcela neodborné. A tak bych se nechtěl uchylovat jen k nějakému konkrétnímu pohledu, ale řekl bych to spíše obecně. Za normálních okolností každý tvor je plně vybaven do svého prostředí, má určité procento nemocnosti. Je nesmysl domnívat se, že může existovat populace, která toto procento míti nebude. Ale na druhou stranu, bavme se o tom, jak vysoké procento to je. Když se podíváme na nebývalý narůst nemocí, které souvisí s naším imunitním systémem, s činností orgánovou, a tak dále, a také s genetikou, pak třeba atopický ekzém je jedním z takových příkladů. Měli bychom se tedy mnohem více zajímat (mimo toho co působí proti těmto stavům přímo, když vzniknou) také, co děláme špatně. Protože když něčeho přibývá, tak velmi jistě něco špatně děláme - my jako společnost. Potíž je ale v tom, že když něco děláme špatně, tak to budeme jen velmi neradi měnit, anebo toho nebudeme schopni. A tak jsme během pouhého v podstatě jednoho století zásadně přetvořili svět - naprosto zásadně. Podmínky, v kterých žijeme, potravu, kterou jíme, koneckonců i klima, které konzumujeme, a mnohé další oblasti. Bohužel, změna je vždycky rychlejší než pochopení, to je odvěký řád světa. A tak zasahujeme do systémů, o kterých ještě ani netušíme, že jsou. A začínáme je pomalu a pomalu chápat. No, co může dělat člověk? Tak samozřejmě navštíví lékaře, dostane léky, a bude se starat, aby možné spouštěče tohoto stavu co nejvíce omezil. Protože na jedné straně je tu sama existence nemoci, a pak jsou to dále i faktory, které již existující nemoc prohlubují. Nemáte-li imunitní nedostatečnost, můžete se v alergenu víceméně koupat. Máte-li ji, pak bude velmi záležet na tom, jak moc se tomuto vlivu podřídíte, tak, aby nemoc nenabývala na síle. Ona může mít svůj rozvoj, viďte. Máme tu jen občasné alergie, které držíme na uzdě, až po polyalergie, kdy můžeme být alergičtí prakticky na cokoliv - na chlad, na vodu, prostě na cokoliv. A právě ta četnost selhávání těchto systémů našich těl je to, o čem tady mluvím. Jsou tu důsledky našeho životního stylu. Pro mě je neobyčejně cenná zkušenost indická, a to z hlediska medicínského, léčebného, filosofického, i jiného. Protože když můžete pozorovat zásadně jinou společnost, dá vám to v tom rozpětí těch stavů hodně silnou zprávu. A tak když vidíte jedince, kteří jsou schopni neuvěřitelných fyzických výkonů i jiných, musíte se ptát, co je jiného mezi jím a námi. Ano, je to jistě mnohem větší nárok na fyzickou práci, třeba u vesničanů. Ale i to by nestačilo. I u nás pracují lidé těžce celé životy, a přesto jsem u nás nikdy neviděl to, co zde. Je to celý komplex vlivů, počínaje kvalitou stravy a dalšími faktory, myšlením. Kdybych já jako evropan měl napodobit některé třeba taneční vystoupení, no tak odhaduji, že tak po 30 vteřinách bych zemřel. Teď jsem si vzpomněl na jinou věc. Víte, co je v této oblasti v Indii trochu obtížné? Přijdou hudebníci nebo přijdou tanečníci, začnou svoji produkci. Je to před večeří, na hodinu. No, když máte štěstí, tak se navečeříte v 11 hodin. Oni hrají a hrají, tancují a tancují, a dokud jim striktně neřeknete, že ne (což je vám jako evropanovi žinantní, protože si vážíte jejich umění), tak prostě to dělají. A specielně u těch tanečníků. Víte, indické tance z pohledu evropana vypadají tak trochu jako křepčení, přestože mají svůj hluboký smysl a symboliku, a tak dále. No jo, ale když vidíte někoho, kdo během řekněmež jedné minuty udělá dva dřepy a čtyři shyby a já nevím co dalšího, a opakuje to několik hodin, no tak začínáte mít komplexy. Protože, jak jsem řekl, po velmi krátké době podobné činnosti by i velmi vyspělý sportovec pravděpodobně evropského ražení... No, nevyhrávají na olympiádách jenom Indové, viďte, nevyhrávají. To bude možná proto, že tito lidé na olympiády nechodí, víte? Oni to mají prostě jinak. No, takže vidíme zdravotní stavy. Vidíte, jak třeba jejich vlasy jsou u všech jako hřebíky, skoro. A pak najdete jenom omezenou část toho genetického spektra, kde jsou patrné poruchy - a má to svůj důvod. Ale je to veliká výjimka v této chvíli - v té Indii. Bude se to stále horšit, samozřejmě. Vývoj je vývoj. Je to podobné, jako když vidíte naše třeba Vietnamce, a vidíte, jak jsou většinou řekněmež podobného vzrůstu, bývají poměrně hubení, a ty vlasy také velmi, velmi tuhé. Jakpak je to u nás evropanů, viďte? No, kdybych si sundal příčesek, tak byste viděli. Ne, nebojte, žádný nemám. A tak dále. Čili, platíme tady daň za určitou historickou stopu, kterou všichni neseme. U ekzémů je bohužel také ta silná rediální stopa - tedy přinášíme si s sebou v populaci. Dneska možná polovina všech dětí bude mít sklon k ne zcela rovnovážným alergickým reakcím. Naštěstí ne tedy až tak v těch nejhorších, ale přesto mnoho jich za život zažije alespoň jednu, dvě takové epizody. Ve vlastním pohledu potom můžeme sledovat samozřejmě orgánovou činnost. Velmi se zde uplatňují činnosti jaterní a ledvin. Tady je také někdy možný klíč k určité úlevě. Jsou tu i prostředky vnější, které působí na kůži, klidní ji. Jde o to, že kůže je vlastně náš největší orgán. Nejenom, že přes ni dýcháme, ale také vylučujeme některé látky a přijímáme. Mnoho z toho, co ještě věda ani nezná. Takže odtud důležitost tohoto orgánu, ale také právě ta možnost inklinování k nemoci. Človíček se setkává s možnými alergeny už od narození. Teď nemluvím to, co by proniklo přes bariéru v matčině těle, ale pak už třeba plenkové kalhotky nebo plena je nějak vyrobena, něco obsahuje. Někdo se holedbá tím, že tam nebyl použit chlór na bělení, někdo zase něčím jiným. A koneckonců i ten skvělý prášek, který tak hezky voní, možná není úplně to nejlepší pro počínajícího ekzematika. Pak záleží na tom osudu, jak se to všechno rozvine. Je to myslím osud organismu, ale i osud duše. Někdy je to velmi kuriózní. Dvojčata, obě postižena stejně touto chorobou - velmi silně tedy, ovšem opravdu velmi silně. Takové příklady, které vidíme v odborných publikacích. A jedno je ovlivněno par excellence, druhé až tak ne. Stejná genetika, podobný čas zrodu, a přesto tak rozdílná reakce. Stejné podmínky, stejná strava, stejné vnější vlivy, stejná výchova. Čili, pokud chceme působit na tyto věci, snažíme se ovlivnit ten jaterní a ledvinový okruh, působit místně (lokálně), a pokoušet se vyvolat hojivé procesy v kůži tak, aby ta postižená místa se zcelovala.

 

DOTAZ: Po rozvodu 15 let žiji sama. Také jsem neměla moc času na přátelské vztahy a nezbývaly peníze na společenské aktivity. Dnes se moje hnízdo vyprázdnilo. Ze čtení v palmových listech vím, že by tu měla být ještě šance na nový vztah. Ale já si nejsem jistá, že bych poznala, kdo to je. (TP: No, snad nechcete, abych vám to řekl. To bych Vám neřekl, i kdybych to věděl. Ale pojďme dál.) Když už se nějaká šance objeví, tak mi to přináší hlavně negativní emoce, takže z toho vztahu utíkám hned na začátku. Taky bych tímto přístupem nerada ublížila. Co s tím? Někdy si říkám, že to vlastně nestojí za to. Děti mám, v životě mám celkem klid, ale je ve mně ještě pořád nějaká touha po harmonickém duchovním vztahu, které se nedokážu zbavit.

ODPOVĚĎ TP: No jo, to jsou naše přirozené lidské tužby. Bohužel, často je velký rozdíl mezi tím, co si přejeme a co můžeme nebo dokonce máme dostat, nebo mezi tím, co dostaneme, i když třeba to ani netušíme. Možné to je. Přirozená snaha najít někoho, kdo s námi bude sdílet a bude nám oporou, je přirozená. Na druhou stranu, upřímně řečeno, ve většině případů (až na čtyřprocentní menšinu) dostanete jen nějakého chlapa. A to bude člověk. A ten člověk bude přinášet mnoho hezkého, a jistě i bude mít své vlastní řekněmež - jako každý, no. A tak vždycky je to o jisté míře té Boží milosti, která v tom vztahu byla vytvořena vámi i v minulosti, a nyní se promítá do současnosti toho, co smíte a můžete dostat. Také váš životní úkol - jak má být ten život zúročen. A každý z těch úkolů má stejnou cenu. Jsou osudy pro druhé, jsou osudy pro vás. A není nějaký vyšší nebo nižší. A tak když je to v moudrosti, tak přijímáte co to jde, a zároveň zachováváte sebe. No, jenomže poznat to, je těžké. Většinou míváme dojem, že my jsme ti co tahají za krátkou nitku, a my jsme ti poškození, a já nevím co dalšího. Ne vždy to bývá pravda, nebo skoro nikdy. Ale poznat to a uvědomit si to, to dokážou opravdu jen ti, kteří mají k tomu ten čas. Čili, žijeme v reálném světě mezi lidmi, tedy druhem, který je nám vlastní. A tento druh nemá jiné vlastnosti, než má. Je tu touha, jistě. Po pevnosti, spolehlivosti, ochraně, láskyplném vztahu. Někdy se dívám, jak mnozí, kteří toto chtějí, sami vysílají zcela opačné signály, aniž to vědí, rozumíte? To neříkám teď k Vám, vůbec ne, zamýšlím se nad tím tématem jako celkem. Čili, je to vlastně o setkávání, potkávání, hledání, nacházení, a také o osudu. To je ten vtip, který občas rád říkám. Stěžuje si manželka (nebo manžel) na svoji ženu (nebo muže). A ten muž (nebo žena) se obrátí a říká: "No vidíš, tos musel být pěkná mrcha, že jsi dostal mě, takovou potvoru." Protože osud jen vrací to, co je třeba pro naši výchovu. Možná, že dnes jste zklamáni. Přitom hned včera jste udělali totéž. Možná, že dnes řešíte i něco bez svého přičinění jen proto, abyste to dokázali pochopit, abyste rozšířili schopnost svojí lásky. Většina lásky chce něco získat. Tedy ne většina, je to tak, že ta láska se mění během vašeho vývojového cyklu - tedy nejen v jednom životě myslím. No, na konci má úplně jinou formu než v té původní - má dáti dal. V té lidské společnosti vidíme neskonalou množinu stavů - obětování, pomoci, v nemoci, v bezmoci, v čemkoliv jiném. Vidíme také bezbřehé kořistění a egoismus. Prostě ten lidský jedinec má možnost těch pólů. A u každého je to jinak v různých oblastech. Čili, všechno je možné - teď odpovídám na tu Vaši otázku. Pokud to zvládnete. A jestli to zvládnete, záleží na Vás a na Vašem stupni duchovním. A to je vše.

 

DOTAZ: Rád byste získal čtení palmových listů. A říkáte, že tu v České republice jsou odkazy na dvě místa, kde můžete toto čtení získat. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je pravda. Těm, kteří čtou, se říká nádíové. Tedy "nádí". Chcete po mně nějaké hodnocení těch jednotlivých zdrojů palmových listů. To mi nenáleží, nezlobte se. Ano, i tady (jako všude ve všech oblastech světa) naleznete rozdíly, to je pravda. Víc bych k tomu nechtěl říct.

 

DOTAZ: Dobrý den. Chceme se zeptat. Když se můžu inkarnovat z mého pohledu do minulosti, můžeme se inkarnovat do těla, které může být nyní obsazené jinou duší? Vymění se duše v tom stejném těle? Je tedy konečný počet těl, v kterých se střídají duše?

ODPOVĚĎ TP: Bude záležet, z jaké hloubky budeme hodnotit konečnost a nekonečnost. Vás zajímá konkrétní bod historický, který máte možnost vidět, uvažovat o něm. A to je jistě omezující prvek. Tak podívejte třeba, vezmu to přes toho Pfeiffera, který tady před vámi se nad touto otázkou zamýšlí. V této chvíli jsem tu já, ano já. Sedím zde a pořádám duchovní přednášku - filosofickou přednášku. Vy mě vidíte, chcete-li. Posloucháte moje slova. No vidíte. Tvoříme tedy jistou rovinu v prostoročase, která je k sobě navázána tímto spojením osudovým. Nejde teď o tu přednášku, jde obecně o tu časoprostorovou rovinu. Jenomže - stejně jako vy i já - jsme součástí osudu, který je. Je umístěn v bezčasovosti. Je věčný. Svým způsobem tedy vy i já jsme věční. V tomto těle - byť možná trochu jiném, v jiné osudové rovině - je jiná duše právě nyní. A právě zde k vám promlouvá na toto téma. Bude-li vyšší než tento, bude hlubší. Bude-li nižší než tento, bude mělčí. Ale i vy, kteří budete v časoprostorové rovině této duše, budete z nějakého důvodu přivedeni k tomu, nebo k tomu. Navíc - to vše probíhá zároveň. Čili, v této chvíli zde jsem nespočítatelněkráte. Ve všech odstínech možných rovin osudu. Čili, definitivní rozhodnutí, že vy a já, je v tom propojení. Kdybyste byli jasnovidní, mohli byste třeba vidět tady toho Pfeiffera v této rovině, nebo v této rovině. Ale i hranice tohoto osudu, toho, který před vámi nyní sedí, je dána. On nemůže být nikým více nebo méně, než je dáno tímto konkrétním osudem. Jeho úkolem je pořádat filosofické přednášky, být pokračovatelem Zezulky, dělat všechno to, co dělat má, jak nejlépe dovede. Ale každá z těch rovin se samozřejmě dále liší. I průběh výuky této bytosti u toho Zezulky je nekonečný, a mění se podle úrovně přijetí. Čili, každý jeden, který je Pfeifferem, zažívá vlastně více či méně podobný osud, který naplňuje trochu rozdílnou cestou. Čili, nejenom, že tyto bytosti se mohou jakoby v tom těle vyskytovat, ale ony se vyskytují zároveň. I ve vás to tak je. Váš konkrétní osud je stejný jako Pfeifferův nebo kohokoliv jiného. Zrodili jste se, žijete, a na konci života odejdete. Mezi tím se stane mnoho věcí, které zde jsou, a které mají svoje roviny. Máte možnost v tom osudu se rozhodovat. Stejně, jako to může dělat ten Pfeiffer nebo kdokoliv jiný. Ale i to rozhodnutí je součástí množiny obrazce toho osudu. Čili, toto rozhodnutí jedné bytosti je svázáno s rozhodnutím jiných bytostí, které musí rezonovat osudově s tím, kde budou v daném čase. Čili, nejedná se jen o absolutně časové rozhodnutí, ale jedná se o celkový souhrn všech stavů a vlivů, které spolu v konečném důsledku musí rezonovat. Čili, vše je spojeno se vším. Rozhodujete tedy zdánlivě svobodně v rámci osudu, který ovšem má své hranice. Kdybych v téhle chvíli chtěl být třeba křečkem, tak to půjde těžko, a přesto to možná půjde, kdybych použil nějaké zatím neznámé způsoby. Jistě. Kdybych znal tyto způsoby, nebylo by to pro mě tak těžké - mohu být křečkem třeba hned. A tak dále, a tak dále. Když budu chtít v této chvíli se projít v New Yorku po hlavní třídě, no tak to bez letu, který bude trvat x hodin, nepůjde. Nebo budu Copperfield, a pokud to bude fungovat, tak se tam prostě zjevím. No, takže to nejde, a jde. A to rozpětí mezi tím co jde, a co nejde, je také osud. Pravděpodobně více než mnoho miliard lidí do toho New Yorku za jednu tisícinu vteřiny asi nedojde. To ovšem neznamená, že by to nebylo možné. A to, i když v to nevěříme. Podívejte, jevy bilokace (když odbočím) byly popsány již mnohokrát. A jestli tomu vy věříte anebo nevěříte, je úplně jedno. Důležité je, jestli to je možné, nebo jestli to není možné. To je ta jediná otázka. A jestli někdo říká, že to není možné nebo je možné, a nic o tom neví, to je jiná věc. No, takže, už přetahuju. Možná, že se k tomu budeme muset vracet ještě vícekráte, protože toto téma je nesmírně obtížné. Zezulka mě před ním varoval i, protože mluvit o čtvrtém rozměru v třírozměrném světě se většinou nevyplácí. Buď vás označí za blázna, nebo se vám rovnou vysmějí. No, jak kdo.

Takže, skončeme toto povídání tím, že se pokusíme si zachovat představu o realitě, kterou máme, a zároveň i tušení, že všechno je jinak. Těším se na vás příště. Na shledanou.

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.