Tvore lidského stupně, staň se člověkem

V Praze založil Biotronické centrum sociální pomoci a vede rovněž Duchovní univerzitu Bytí. V posledních letech hraje na netradiční tajuplný nástroj Vodnářský zvon, s nímž vystupuje po Čechách i v zahraničí. A já věřím, že na závěr jsme si nemohli přát nic krásnějšího než pana Tomáše Pfeiffera. Pan Tomáš Pfeiffer, dobrý večer.

Děkuju za krásné přivítání. Pěkný dobrý večer, dámy a pánové. Než začnu housti na tento nástroj, který je historický a je z období dynastie Ming, kde o něm jsou prvé písemné zmínky a byl užíván v okruhu Čína – Tibet pro duchovní hudbu, chtěl bych s vámi probrat jednu důležitou věc. Chci vás o něco poprosit a víte o co? — Je nová doba. Dnes začínáte lépe vidět, kam můžete rozvíjet svoji duši a své aspirace. Budete sílit, budete se stávat duchovnějšími, bude vám pomáháno. Před námi touto cestou šli mnozí. Platón kdysi řekl: „Šťastný ten, kdo vidí štěstí své ve štěstí druhých.“ A je to logické, protože na počátku je jednota, Bůh, která se rozdělí, a i to dělení se rozdělí a vznikne prazáklad 4 živlů, které pak tvoří hmotu, ducha i energii. To všechno poznali ti staří. Jsou o mnoho životů před námi. A právě proto ctí heslo, že kdo ví a kdo poznal, začíná zároveň sloužit ostatnímu. Tady zaznělo, že smyslem života je býti šťastný. Já vás zklamu, smyslem života není býti osobně šťastný, ale podpořit Boží dílo, dát mu svoji malinkou kapičku vůle, chtění, lásky, zaznělo to mnohokrát. A nyní to, o co bych vás rád poprosil. Tito, kteří jsou vyšší než vy, se k vám vrací, ať už ve hmotné či nehmotné podobě, a pomáhají vám v tom, abyste si ty čumáčky nemuseli nabít tolikrát. Když se podíváte na vývoj duchovnosti, tak zjistíte... Vraťme se třeba k poslednímu nám okruhově nejbližšímu přinašeči Ježíši. Jeden člověk, jeden názor a desítky, možná stovky církví a tisíce sekt. Postupem doby nedocházelo ke zkvalitňování, ale k pravému opaku, to je přece logické. Vždyť jen ten veliký, ten ví. A my lidé to horko těžko přenášíme, jak můžeme. A tak dejte ve svých srdcích možná, chcete-li, protože vše je jen na vás, i místo této myšlence. Nad námi bdí jako nad malými dětmi mnoho a mnoho stupňů života. Skoro nic, co děláte, neděláte jen o své vůli. A nevěřte tomu, že jste sami zcela jen samospasitelní. Díky té milosti toho rodiče, který vás ochraňuje, se mnoho věcí podaří, i když ne zcela naší zásluhou, víte? Na počátku je jednota, do jednoty se vracíme. Moje vystoupení má název Tvore lidského stupně, staň se člověkem. Že je to trochu tvrdé? Tak se podívejte na poslední dva oddíly platónského roku. V této chvíli vidíte, že nejsme schopni řešit ani své politické, finanční, ani jiné problémy a spíše se necháme vést. Lidský tvor je ještě slabý a je potřeba mu hodně pomáhat. Zažíváte obrovský přerod. Končí doba Ryb a začíná jaro vodnářské. To je doba, která má vždy podobný obraz. Naposled před 25 tisíci lety a už si to tak moc nepamatujeme. Všechno z toho minulého na ten závěr jakoby chce nahoru, všechno se chce projevit. Je z toho obrovský chaos. Všechny názory jsou teď a tady. A při tom pomaličku už po staletí v minulosti sílí to, co nás bude vést dál. Čím více stárnu, tím více vidím jednotu mezi námi všemi. Vidím všechny naše strachy, které jsou společné, vidím všechny naše vzlety i pády, máme podobné starosti, myšlenky a jsme si blíž, než si myslíme. Učili nás, i mě učili, soutěži. Soutěž, to je v podstatě boj. Boj nás oslabuje. Naopak lidé, kteří si navzájem přejí, kteří jsou si vědomi vzájemnosti, jsou daleko silnější. Někdy na jaře jsem projel celou jižní Indii z duchovních důvodů. Mimo jiné jsem měl čtení palmových listů a jiné úkoly, byl jsem v mnoha ašramech, chrámech, a to, co jsem potkal nejsilnějšího, nebyli jen duchovní lidé, nemyslete, že za každým rohem je vyspělý jogín, ale potkal jsem tam obyčejného člověka, který žije v naprosté bídě, ale který z jednoho pohledu patří k těm statisticky nejšťastnějším na světě. Potkal jsem lidské pohledy, které šly „do ducha“, které mě nezranily a kde jsem se nemusel bát, že můj bližní bude na mě myslet špatně. Mnozí neznají totiž téměř negativní myšlení, i když to také dokáží, to víte, že ano. Když jsem se vracel a seděl jsem v letadle, připadal jsem si jako mezi lidmi duševně ne zcela zdravými. Kolem mě byly stažené obličeje Evropanů obklopené pevnou skořápkou ega. Já jsem celou tu dobu žil jako Ind se svým přítelem, jedl jsem rukama, ctil místní zvyky. Přemýšlel jsem o tom, proč to tak je.
Úžasné bylo, že když jsem zcela náhodně zastavil v jedné knihovně palmových listů, které byly psány před pěti tisíci lety a je v nich dokonalý obraz vašeho osudu se všemi detaily, tak první, co mi řekl tento náhodně vybraný nádí: „Vy jste lékař“, (i když oni to berou jinak, já lékař nejsem), „který přijel do naší země zkoumat naši kulturu, naše svaté muže, naše náboženství, naše umění. Nejste lékař, který užívá léky, ale lékař, který používá ruce, jeho síla je v rukou, kterými se těla téměř nedotýká. “ Jakápak byla asi naděje, že to ten nádí mohl poznat? Vše ostatní, co řekl, „sedělo“. Je mnoho na světě, co vás překvapí, co vás čeká. Je mnoho z toho, co nakonec vás stejně dovede k prazákladu. Budete muset měnit sebe. Filosofie není učení se a povídání o vzletných pravdách. Filosofie je sám život. Chcete-li k Bohu po rozdělení z té jednoty, musíte začít zase skládat. Kdykoliv bojujete, tak se rozdělujete a dochází k opaku. Chcete-li tedy najít cestu duchovní, pak to bude o tom, že nebudete pracovat pro sebe, to je dostředivost. Nebudete pracovat pro to, abyste měli v ráji 40 hurisek a nebo abyste se dostali do ráje jiného, ale budete jistě pracovat pro to, že jste přirození a normální, že máte vědomí části toho všeho, toho hejna, co je kolem vás. Přejete mu a svojí částí chcete přispět celkovému zdaru, ať je kdekoliv. Čili chceme-li jít tímto směrem, budeme muset přijmout vliv nové vodnářské doby. Budeme muset být více altruisté, i když ne patologičtí altruisté. Budeme muset pochopit, že meditační cvičení, duchovní cesta je naprosto reálná a pragmatická disciplína. Vděčím za ni já osobně, a vy jistě máte mnoho svých zdrojů, svému učiteli panu Josefu Zezulkovi. Probudil se ve svých 33 letech a bylo to na Velikonoce. Od té doby měl dar VÍM, nemusel nic číst ani poslouchat. Bylo to úžasné. Ale nechci vás unavovat, není tolik času. To, co vám chci teď zprostředkovat nejsou jen slova, také srdce, ale také bych vás rád zavedl do chrámu, který je největší ze všech chrámů – je to vesmír. Nedívejte se na ty obrázky jen jako na jakousi vám vzdálenou hmotu. To jste vy, protože vy jste vše. Na konci každé cesty a v duchovních stavech, meditativních stavech začnete vnímat svět jinak. Bude to hluboká vnitřní kontemplace, která projde branou a rozšíří se. Bude to velmi hluboké, velmi silné. Zmizí hranice času a prostoru. Budete vnímat teď a budete na konci té cesty stát před trůnem Božím a budete čekat, kdy budete vpuštěni. Než to nastane, bude ještě mnoho a mnoho zkušeností. Ten vesmír, který promítnu, je plný takových drobných bílých bodů, jsou jich tam miliardy miliard. Každý bod je galaxie, tedy miliardy hvězd a neměřitelné množství oběžnic. Já, člověk tu sedím, stojím na Zemi, jedné nepatrné kuličce v jedné z galaxií. Jaká je asi moje váha? Je Bůh zkonstruován podle mě? Tady začíná pokora, protože někdy se mi zdá, že v tom jaru tak trošku „já pán, ty pán“. Zkuste se zamyslet nad velikostí toho, co nazýváte Bůh, hledíce na vesmír, v kterém vás dokonce zavedu 14 miliard let v čase zpět k zárodečným galaxiím – je to jako stroj času – a zkuste si uvědomit, jaká je asi váha tvora, který na jedné planetce jedné malinké galaxie Mléčné dráhy přemýšlí o světě, o Bohu a o tom všem, co je zde. Pak se přiblíží ta filosofie Vodnářství. Začnete chápat více z nadhledu. A také vám to trochu sebere vaši bolest, protože uvidíte, že ať cokoli prožíváte, je to vlastně malé, i když ne nevýznamné. No tak nevím. Zvu vás tedy na výlet do hlubin Božího projevení. Vesmír je nekonečný. Zkoumal ho Kepler, Platón, pythagorejci, a nakonec fyzik Cousto v minulém století dopočítal, že oběžné doby planet jsou vlastně hudební stupnice. Pro zajímavost, Vodnářský zvon, na který nyní zahraji, mi nečekaně přiblížila posluchačka koncertu – byla to paní PhDr., měla tedy vzdělání – takto: „Jenom třikrát za život jsem povídala tento příběh: Při svém porodu jsem měla klinickou smrt.“ Zkrátím to. Řekla to, že když šla k světlu, tak zněl přesně tento nástroj. Bylo to úžasné. Světlo se jí ptalo, co udělala nejhoršího? Ona ve 20 letech nevěděla co, tak řekla, že hodila sestře na nohu něco těžkého, aby něco získala. To světlo se začalo třást, jakoby smát a řeklo: „Ty si myslíš, že jsem u toho nebyl?“ No vidíte. Takže až jednou budeme nuceni jít svojí cestou, tak se znovu uvidíme tady v tom sále a vy uvidíte mě a já vás. Začínáme...

BRATRSTVO
Až dojdete až sem, bude tento text Váš.