2. BŘEZNA 1977

Chtěl bych vědět něco o vesmírných dimenzích a dechu vesmíru.

Vzpomeňte na to, co jsem vám kdysi říkal o tom, jak jsem šel do jednotlivých sfér oblastí vesmíru. Vzpomínáte? Tak tehdy se mi jevil ten vesmír, tato vesmírná naše oblast, tzn. naše planety, jiné planety, hvězdy, družice, oběžnice, to vše se mi jevilo jako hmota, takže jsem viděl hvězdy a planety jako atomy, galaxie pak jako molekuly, ale nakonec to byla jedna hmota, která byla určitou částkou hmoty další vesmírné oblasti čili dalšího vesmíru a ten byl malou částkou zase dalšího vesmíru a tak to šlo dál a dál, až se to vrátilo zase k nám. Ta síla, která mne vedla, to byla síla odstředivá.

I to, co je „dole“, ten vesmír, kterému říkáme naše hmota, je taky vesmír, je to další, nižší vesmírná oblast. Takže to, co je v nižším pojmu Tvůrčím dílem, protože Podstata je vyšší pojem, je to už pro nás nepředstavitelné. Já si myslím, že nemohu o tom říci víc, protože nemohu těmi slovy vyvolat to pochopení. Nejsme ještě ve vývoji tak vyspělí tvorové, abychom to plně pochopili. Když ale začnete přemýšlet, ujasňuje se to všechno a člověk ví, a potom i kdyby se obrazně řečeno ozval hlas z nebe, že je to jinak, on ví, že ne.

Dech je rytmus a život. Když si ten život nebo ten dech převedeme do těchto oblastí, o kterých jsme mluvili, tam všude tento rytmus je, má jen jinou časovou dimenzi a prostorovou dimenzi, ale je tam. Takže, tak jak dýchá člověk, tak dýchá i vesmír. Samozřejmě, že člověk dýchá podle našeho lidského času jen v těch vteřinách, kdežto vesmír dýchá v miliardách let, ale je to zas jen dech a výdech.

Představme si ten čas tak: my vnímáme lidský čas, odměřují nám ho hodiny, naše planeta, která obíhá kolem Slunce, a to všechno je pojem lidského času. A teď si představme, že bychom šli do naší hmoty. Máme tady před sebou hmotu, třeba ten stůl, tak vezměme si kousíček té hmoty a šli bychom do ní. Viděli bychom zase stálice a oběžnice a šli bychom do této dimenze. Z hlediska našeho lidského času, kdy jsem já teď zde, v této sféře, a měl bych možnost pozorovat obíhání té oběžnice tam, tak je to pro mě nepředstavitelně rychlé. Ovšem kdybych své vědomí přenesl do nitra oběžnice toho našeho atomu, tak by to pro mě byl opět normální čas, který znám zde.

Všude jsou centra, která na sebe působí silokřivkami. Tak je uspořádáno vše; mikrokosmos i makrokosmos. Tak je uspořádáno všechno v těle, ale i v psyché a energetice. Je to obdoba těch atomů, nebo obdoba téhož zase v jiné vesmírné sféře tzn. našich slunečních soustav, galaxií apod. Všechno je v určité analogii, v podobnosti vůči sobě, takže toto uspořádání platí pro život vůbec, tudíž je obsaženo všude a ve všem.

Můžete říci něco víc o centrech v těle?

Co se týká těch center, tak jsou centra v těle jakožto celku. To je to, o čem snad mluví také Indové, já nevím, já tu nauku neznám, ale zřejmě to bude ono. Mimo toho má každý tělesný orgán svoje vlastní centra, která jsou v souvztažnosti k centrům celotělovým, a mimo toho každá buňka má svůj systém těchto center, který je v souvztažnosti k orgánu, a ten orgán zase v souvztažnosti k tělu. Mimo toho, jak víte, je buňka hmota, čili sestává z atomů. Víme dnes, že atom má také stálice a oběžnice, čili zase má centra a silokřivky a tak probíhá život ve hmotě.

Podobné je to v psyché, ovšem tam je to zase psychické podstaty, ale musí tam být toto uspořádání také, jestliže je ve hmotě, poněvadž duch čili psyché a hmota je jedno a totéž. Jsou v určité analogii, v podobnosti vůči sobě, čili musí tam toto uspořádání také být, ovšem ve smyslu psychickém.

Tak jako zde pozorujeme hmotu, korpuskule, tělesa, tělíska, tak tam je zase uspořádání psychické, a právě takové uspořádání je potom i v energetice čili duši neboli v biosíle, vitální síle, bioenergii. Jak tomu budeme říkat, to je jedno, ale to uspořádání tam musí být také.

Všude jsou 4 základní principy. To je ta Tvůrčí čtyřka. Ta je všude a ve všem. Souhrnně řečeno: hmota, duch a energie je jedno a totéž, jenom je to v různém provedení, v takové trošku odlišné existenci, ale v podstatě stejné.

V jednom populárně vědeckém časopise jsem četla takový případ z napoleonských válek, kdy jednomu vojákovi, jmenoval se dejme tomu Jean Lavatiér, prošla kulka hlavou a nic se mu nestalo. Kronikář to tehdy zapsal jako zvláštnost. V první světové válce opět nějaký Lavatiér dostal kulku do hlavy, opět se mu nic nestalo. Čili stejné jméno, stejná osudovost, opět to bylo popsáno. Vy jste říkal, že osud je daný, bytosti do něho vstupují, procházejí osudovostí a teď mi jde o to: obě ty bytosti měly stejný osud, řekla bych, že každá je jiná, ale ona prochází tím osudem a potom, když z něj vyvane, něco – 38 – po ní zůstane. Každá svou kvalitou to Tvůrčí dílo nějak oživuje, když se to pak násobí miliony bytostí, tak ono vibruje a září podle jejich kvality. Kdybyste mohl říci něco na toto téma, aby to rozšiřovalo vysvětlení osudovosti.

Tvůrčí dílo je, existuje. Je to určité bytí, které sestává z duchovní části, hmotné části a energetické části. Energetická část se tam dělí na dva proudy, čili jsou tam dva druhy energie, organická a anorganická, takže zase je to Tvůrčí dílo v Tvůrčí čtyřce.

Je energie, hmota a duch. V Tvůrčím díle nastává život. Tyto částky se navzájem prostupují a vytvářejí životní situace. Vytvářejí takovou situaci, jaká právě probíhá v určité historické době.

Musím připomenout, co jsem už říkal: Vesmír dýchá. Vesmírná sféra, ve které žijeme, je jednou rozežhavená, hmota se rozejde, čili ve vesmíru je jen žhavá hmota, silová centra a anorganický duch, ale také rozběhlý. Na další impuls se vše opět sejde. Hmota se soustředí kolem magnetických center a vytváří planety, oběžnice, slunce apod. Je to žhavá hmota. Na další impuls začne všechno chladnout, aby se na další rozežhavilo, rozešlo, sešlo a chladlo. Tyto 4 doby v Tvůrčím díle působí a v každé této době vypadá život samozřejmě podle jejího charakteru tak, jak se doba projevuje.

Jednou v těchto vlivech nastane taková situace, kdy ten projevený život, tyto 4 prvky, vytvoří to, co známe jako život bytostný. To je jen chvilička v dechu vesmíru. Stane se to tím, že hmota je prostoupena duchem a oba dva silové proudy procházejí a svým způsobem oživují hmotu a ducha. Vyvstává to, čemu říkáme bytost. Bytost roste v té chviličce dechu vesmíru a stává se vyšší a vyšší, až jednou opouští vůbec hmotu a zase se všechno rozčlení a rozejde.

Takhle tedy probíhá život. Bytost, o které mluvíme, a kterou považujeme za něco stěžejního, je opravdu jen něčím velmi nepatrným v tvůrčím čase vesmírných sfér nebo toho dechu vesmíru, takže to není tak moc důležité.

Vraťme se ale k otázce. Každý prožívá svůj osud. Jestliže se to, o čem jste mluvila, stalo, tak to bylo jistě v osudu. Jde jen o to, že každý člověk podle své kvality si projde to, co v osudu má. Neděje se nic jiného, než že člověk oživuje osud, ale oživuje ho podle své kvality.

Osud má ještě své dimenze a na to lidé zapomínají. Můžeme žít daný osud tak, že se nám projevuje jako těžký nebo lehčí, podle toho, v které sféře ho prožíváme. Představte si, že události v něm nejsou ploché, ale mají svoji dimenzi směrem nahoru i dolů a člověk v tom jde.

Tento člověk, kterému prošla kulka hlavou a nic se mu nestalo, měl toto v osudu. Ale v osudu mohl mít napsáno, že se mu to stane, nebo i to, že se mu kulka vyhne. Řekněme tedy, že toto bylo procházení takovou středovou osou osudu, kdy kulka prošla a nic se nestalo.

Stalo se, poněvadž on se musel hojit, mohlo to mít i nějakou komplikaci. To vše patří do osudu a to vše v něm je.

Oba měli navíc stejné jméno…?

Měli tedy stejnou vibraci. Takových případů je více. Např. Napoleon byla zrozená bytost, která měla svůj úkol. Jak ho plnil, to už není řečeno. Mohl ho plnit lépe nebo hůř. Mohl dělat větší či menší dobro nebo žádné. Měl také svůj osud. Táhl Evropou, měl úspěchy, až u Moskvy se mu to najednou zlomilo, šel zpátky, potkávaly ho neúspěchy a zemřel ve vyhnanství.

Zrodila se druhá bytost, možná že to byla stejná bytost, která měla stejný osud, ale v jiném čase a jiném provedení. Hitler. Zase měl úspěchy, zfanatizoval lid, zase táhnul k Moskvě, zase ho tam hnali zpátky a zase by zemřel někde ve vyhnanství, kdyby se byl nezabil, nezasáhl do své osudovosti, kdyby osu osudu naklonil jinak.

Vidíte, podobnosti jsou. Takových důkazů je víc a jsou pevnější. Jeden z nich je ten, že to, co má být a co bude, se lidé jednak naučili odhadnout a poměrně dost dobře (to je astrologie), a druhý je ten, že někteří lidé, pokud jsou v druhé vývojové oblasti a jsou citlivější na příjem, mohou jasnovidností zjišťovat osudy. Jestliže vidím něco dopředu, tak to musí být a ono se to vyplní. Jestliže je něco, co má přijít, možné vypočítat a ono to přijde, tak to znamená, že to je, jenom my do toho svým vnímáním času vejdem. Takových důkazů bylo přece dáno mnoho. Byli zde jasnovidci, kteří řekli, co bude za hodinu. Např. za hodinu tudy projede kočár, bude takový, pojede v něm ten a ten. Čekalo se a skutečně za hodinu ten kočár jel a situace se plnila. Čili jasnovidec viděl něco, co pro všechny ostatní lidi bude. Ale není to pravda, nic nebude, všechno je, jenom lidé své vnímání teprve rozvíjeli, tím to začali vnímat a prožívali to.

Takže to, že nic není, nic nebylo, nic nebude, že všechno je, to máme doloženo už mnoha a mnoha případy.

Může člověk přijít do každého osudu?

Člověk nemůže přijít do každého osudu. Může přijít jen do takového, kterému odpovídá svojí kvalitou, svojí vibrací. Nejen člověk, ale jakákoli bytost.

Mohou bytosti zvrátit události ve svém osudu?

V základě je zvrátit nemohou. Oni jen pracují na vývoji dalších svých osudů. Člověk ve své cestě mnoha a mnoha životy si v těch životech kormidluje. Nic jiného dělat nemůže, jen to, že když vstoupí do nového osudu, tak v něm kormidluje nahoru a dolů v té dimenzi, čili si to může zhoršit nebo zlepšit. Události, které má prožít, kterým odpovídá svými životy, nemůže odtamtud vymazat. Některým událostem, které nejsou tak přiléhající, se může trochu vyhnout tím, že třeba trochu zvedne svoji průchozí osu nad událost a přeběhne ji, ale i tak je událost značená, že by byla přišla. Ale jinak měnit tu základní situaci, do které vstupuje, nemůže, jen ji ovlivnit.

Může kvalita energie, tzn. čím je vyšší vibrování a energie pohyblivější, ovlivnit rychlost událostí, abychom šli do Podstaty rychleji?

Nezáleží na rychlosti. Čas ve skutečnosti není, jen my ho tak vnímáme. I z našeho hlediska, my čas jen – 43 – vnímáme, doznává určité změny. Např. když bytost opustí tělo a zrozuje se z našeho hlediska za 100 let, tak ve skutečnosti se může zrodit hned, jak tělo opustila, poněvadž jí tam mizí ta mezera. Vnímá čas úplně jinak. Jinak ho vnímá také např. jepice, která se z našeho hlediska rodí jen na malou chvilku – na den, ale z jejího hlediska ona prožívá dlouhý velký život v tom jednom dnu. Takže ten čas je jiný pojem a nemůžeme to říct tak, jak jste to myslela.

Bytosti jsou tvůrčí složkou, vibrací, která oživuje Tvůrčí dílo?

Také se to nedá tak říct, protože oni dokonce jsou tím Tvůrčím dílem. Oni jsou neoddělitelnou součástí Tvůrčího díla.

Vzpomeňte si, co jsem řekl na začátku o tom, že vesmír dýchá. Planety se rozežhaví, rozejdou se, sejdou, chladnou a my jsme v jedné vteřince chladnutí a náš život vypadá právě takhle. Ale za chviličku, ne ovšem z našeho hlediska, už tady bude něco jiného. Duchovní podstata bude měnit svoji formu, hmota bude měnit svoji formu a energie také, protože ta stále se vším přejíždí. Žár stále všechno přetváří, je životem.

Podstatné je to, že jsme teď součástí Tvůrčího díla a jsme tím Tvůrčím dílem. Jestliže my konáme něco špatného, tak vyzařujeme špatné. Do Tvůrčího díla dáváme něco špatného a svým vlivem, který se sčítá s ostatními špatnými nebo nedokonalými vlivy, vytváříme určitou sílu, která celkovou osudovost tlačí v Tvůrčím díle dolů. Čili jsme zápornou složkou. Jestliže budeme kladnou složkou, všechno naplňujeme kladem a tlačíme celkovou osu nahoru.

Vzpomeňte na to, že teď míjíme 6 000 let dostředivé doby. Jak se projevoval a myslel celek? Dostředivě. Ve čtyřech šestitisíciletých érách, které se stále střídají, je dostředivá doba nejhorší ze všech.

Vzpomeňte si, jak tady vypadalo myšlení, život, vše, co tu bylo. Vše bylo skutečně dostředivé. Lidé podléhali vlivu a nebyli v rovnováze.

Rovněž všechny kultury byly dostředivé. Tzn. já, moje rodina, můj národ, moje kultura, ostatní můžu zničit. Nebyl tu vztah člověka vůči celku, odstředivý, ale byl tady jen dostředivý: já si sednu do pozice, vytvořím si svoje blaho a tím budu spasen. Čili oddalování se od celku – velká chyba.

Když si promyslím, že jsme Tvůrčím dílem, jenom se od něj cítíme být odděleni, a samostatnou složkou, což je omyl, pak vidíme, že když je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost, poněvadž já jsem Tvůrčí dílo, každý já. Rozdělením na já, ty, ono, to je právě velký omyl, který vzniká dostředivým myšlením.

Čili všechno má spět nahoru, má být lepší. Člověk je tvor, který už došel tam, kde má sloužit, což u ostatních tvorů ještě není. Jenomže člověk to „sloužit“ (tzn. odstředivá síla) zaměnil za „já vládnout“ (dostředivost) a teď chtěl vládnout všemu. Nemyslím jen krále, císaře, chtěl ovládat vše, celou přírodu a také ke své škodě začal. Bral a dosud bere životní prostředí všem ostatním tvorům.

Jestliže vystupuji proti všemu ostatnímu tvorstvu, proti všemu ostatnímu životu, pak se stávám zápornou složkou a v Tvůrčím díle to kazím. A jelikož ten kaz se musí zase stát kladnou složkou, je tady síla, která žene vývoj ke kladnému. To je to, čemu říkáme Zákon odrazu a Indové karma (myslím, že se tento pojem vztahuje k Zákonu odrazu).

Tohleto je ovšem nové myšlení. Takové tady nebylo. Lidé hledali smysl života v egoismu: „Já se už nebudu rodit, budu ve věčném blahu.“ Je to velmi naivní a mohli to strávit jen lidé, kteří měli podklad takový, že jim to dovoloval – dostředivý.

Co je dnes po vás žádáno? Abyste přemýšleli a zdůvodňovali si, abyste nechtěli jen věřit, protože toho, co se předkládá tady k věření, je spousta. Je tu spousta směrů. V různých dobách zde byly různé kultury. Co pamatujeme dozadu, byly vždy dostředivé. Nyní nastává nový vliv. Dostředivé kultury budou odstředivé. Ale pozor! Člověk nesmí podlehnout ani odstředivosti, protože ta by vyvedla všechno z rovnováhy. Musí zde být rovnováha mezi dostředivostí a odstředivostí a ta potom velí, abych já (tzn. dostředivost) byl kladnou složkou pro vše (odstředivý pojem). To je právě rovnováha, to je ideál, to je to nové. To je nové pojetí. To je nové náboženství. To je to nové, co teď mezi lid přichází a co jediné může lidstvo, nebo říkejme plazmu, veškeré bytostné dění naší planety, co ho může zachránit.

Jestliže lidstvo bude pokračovat dál v tomhletom starém dostředivém myšlení, tak ho to přivede do záhuby a začne se zase znovu. Člověk, jak víte, je bytost ve vývoji tvorstva, která je velmi krizovým tvorem. Může vyvolat strašlivou krizi, nebo dokonce ukončit vývoj plazmy, vývoj bytosti. Nakonec sami víte, že to tak vypadá.

Člověk je proto krizovým tvorem, že přechází ve své podstatě z druhé vývojové oblasti vývojové řady do třetí. Každý přechod bytosti vyvíjející se v Tvůrčím díle je určitým způsobem krize. Jde jen o to, jak na krizový přechod bytost reaguje.

1. krize byla, když se spojila anorganická hmota s duchem a vytvořila se organická hmota a organický duch. Byla to první krize pro nový útvar, kterému můžeme říkat bytost. Nový útvar se musel zabydlit v novém prostředí. Před tím tady ještě nebyl styk hmoty a ducha. Nebyly k tomu vesmírné podmínky. Bylo to něco, s čím se první elementár těžko vyrovnával. Nakonec se vyrovnal a šel dál. Šlo o rostlinný vývoj začínající mikroskopickým a šel dál. Neznamená to ovšem, že by to bylo jednorázové. Tento proces pokračuje i nyní, je rozložen v čase. Ještě nyní máme viry a velmi nízký život, který začíná bytostný život a pokračuje dál. Je to stálý tok, jako teče řeka, a je to první krizové období.

2. krizové období bylo, kdy rostlina přecházela do živočišného druhu. Opět si první tvor velmi těžce zvykal na první primitivní rozhodování, které v rostlinném životě ještě nebylo. Bylo to pro něj něco úžasného, na co nebyl zvyklý, co nepředpokládal, na co si musel zvykat. Zvykl si a vyvíjela se živočišná řada. Rostlinná řada zůstává, je to ten tok řeky. 

3. krizové období nastává, když tvor přechází do prvního života, kde rozhoduje už i o svém vývoji, kdy začíná aktivní vývoj. A to je člověk. Je to první tvor a člověk si ještě nemůže zvyknout pružně se orientovat ve své nové situaci, která tady vznikla. Proto je velmi krizové jeho myšlení. Člověk se ještě neumí orientovat a dělá hrozné chyby.

V tomto tvoru se už rozvíjí vědomí své sounáležitosti se vším. V dalších bytostech se bude rozvíjet dál. Myslím v bytostech nad lidskými životy. Nyní se ovšem rozvíjí ještě toporně a člověk v tom dělá velké chyby.

Největší je ta, že člověk ještě nepochopil dobře svoji sounáležitost s celkem a stále se od něj drží odděleně, ačkoli síla ho už tlačí k tomu, aby byl výkonnějším faktorem v Tvůrčím díle, aby pomáhal nižším tvorům, aby pomáhal celému životu svým bytostným nátlakem, náporem na Tvůrčí dílo celému životu.

Člověk si musí uvědomit, že jestliže je v něm nějaká nedokonalost, tak je to nedokonalost v tom Tvůrčím díle, v čase Tvůrčího díla i v jeho dimenzi, protože člověk tu nedokonalost dělá. A proto Zákon odrazu člověka, který dělá nedokonalost, vhání do takových situací, jaké vytvořil nebo pomáhal vytvořit, aby člověk tyto situace cítil na svém těle a odčiňoval je.

Proto jde tolik životů v lidských zrodech zdánlivě zpátky. Je to zdánlivé. Drtivá většina lidí se musí několika životy rodit zpět do nižších tvorů, poněvadž stále nemohou poznat nejen to své bratrství, ale i svou sounáležitost s nižšími tvory. Je to zdánlivá cesta zpátky proto, že jde jen o takové odskočení si do nižších životů za učebním účelem. Ale bytost se vrací potom zase do člověka. Je to z důvodu, aby dotyčný člověk lépe, rychleji a důkladněji pochopil to, co nemohl pochopit dobrovolně tím, že nestačil na to myšlení.

Kdyby to bylo ideální a bytosti by vyzařovaly jen kladně, urychlilo by to spád, šel by ten vývoj rychleji?

Ne, to by rychleji do Podstaty nešlo. Takhle se to předpokládat nedá. Šlo by to stejně, jen život by byl lepší.

Přirovnáme si to k člověku, který žije, ale buďto je nemocný, nebo zdravý. Tvůrčí dílo také žije, ale buďto je celkovou bytostnou silou nemocné, anebo je víc a více zdravé.

Jelikož Tvůrčí dílo jsem já, nakonec – lidé si to sice neuvědomují – je to v jejich neprospěch, protože oni si vytvářejí nepěkné budoucí situace. Nejen tím, že si vytvářejí nepěkné budoucí osudy, kde musí odčiňovat to, co udělali, a přivádět to do rovnováhy, ale i v celku, celé Tvůrčí dílo je jakoby nemocné.

Uvažujme tak: Lidé jsou buňkami Tvůrčího díla. Představme si, že Tvůrčí dílo je nějakým tělem a veškeré bytosti jsou jeho buňkami. Nejen lidé, všechny bytosti, které zde jsou, ať už je to moucha, kočka, pes, člověk nebo nadčlověk z budoucího času, všechno jsou to buňky jednoho těla. Jestliže některá buňka či skupina buněk v těle pracuje jinak, než pracovat mají, jestliže jsou špatné, tak se to v těle samozřejmě pozná. A Tvůrčí dílo, které jde časem, je buďto více nebo méně nemocné.

Kdyby se brala zvlášť hmota a zvlášť bytostná složka, kdyby si člověk nepředstavoval tvora jako takového, např. mouchu jako mouchu, ale viděl by ducha, který tou mouchou prochází, tak by si uvědomoval, že ta hodnota života jednotlivých bytostí je stejná, že je to jen rozdělené na částečky, na jednotlivé bytosti.

To bychom si ovšem představovali ty částečky podle jednotlivých životů. Představme si ale tu mouchu jinak. Podíváme se na ni bezčasovýma očima. Představme si tedy, že kdysi přišla bytost do prvého života. Byl to nějaký elementár. Vyspíval dál a jednou byl mouchou, kterou máme nyní před očima. Ale bytost půjde dál. Jednou bude člověkem, nadčlověkem a pak se už nebude rodit do hmoty. Vzniká nám tady nějaký nový tvar. V postupu času, jak se bytosti vyvíjejí, nám vzniká nový tvar. Nemyslím jen hmotný, ale i psychický. Promítněte si tu bytost zpátky a dopředu. Je to asi tak, jako bychom pozorovali člověka. Má nohy a teď ho můžeme pozorovat nahoru až k hlavě, kde končí. To jsou buňky Tvůrčího díla.

A někde v buňce je chyba. Když to přirovnáme k člověku, tak někdo má chybu v kolenou – vržou mu klouby, někdo v kyčlích, někdo na prsou – má tuberkulózu, někdo ji má v hlavě – má tam nádor a je ochrnutý atd.

Takhle vypadá bytostný život, který si ovšem bytost připravuje sama. Jestliže se některý člověk musí rodit zpátky, je to z učebních důvodů a je to také proto, aby na tom svém tvaru Tvůrčího díla zdravotně pracoval. Rozumíte?

Tak to se díváme do jiné dimenze. Nevím, jestli jsem vám tyhlety otázky odpověděl dobře. Jestliže tomu nerozumíte nebo jsem odpověděl špatně, tak řekněte. Já také těžko přenáším svou myšlenku do nějakého útvaru, kterému se říká řeč a sloh.

To, co jste napsal, to je jedinečné, protože to ještě takhle nikdo nepopsal. To už teď vidíme, protože začíná ta doba odstředivá a celosvětově se začíná projevovat.

Ty doby se prolínají, nejsou přesně ve styku, takže odstředivá doba se začala projevovat už dříve a projevuje se víc a více. Ještě je ale ovlivněna dostředivou, takže odstředivé myšlenky jsou ještě zneužívány dostředivostí. Pak to vypadá všechno trošku jinak.

Ale začíná se rozšiřovat jóga, mystika; lidé, kteří se na to dají, přestávají kouřit, pít, začínají cvičit...

A není to dostředivé? Člověk se zajímá o sebe, ale klidně zabije tu mouchu, klidně zabije husu a sní ji. Ta husa je tvor jako my, my jsme byli dřív tou husou třeba také.

Ale všechno to teď začíná…?

Doposud vám třeba nikdo nemohl vysvětlit smysl života. Víte, že před léty, někdy v roce 1969–70, sem přijel jistý Ind, jogín, byl u Unitářů a chtěl mluvit s tím, kdo zná smysl života, poněvadž Indové ho neznají. Samozřejmě, že se to nedozvěděl, a s tím, kdo zná smysl života, se sejít nemohl, poněvadž ten, kdo zná smysl života, není k dispozici. Lidé by ho ukamenovali, oběsili nebo spálili, já nevím, co lidé všechno dovedou. To nejde, není ještě pro to doba. Učení by bylo, kdyby mohlo proniknout. Nemůže ale proniknout také z jiných důvodů.

Vy jste ale o smyslu života mluvil – měnit sám sebe.

Nejenom to, ale být právě kladnou složkou v Tvůrčím díle. Když si promyslíme bytost Tvůrčího díla od elementáru až po nejvyššího nadčlověka, pak to znamená být kladnou složkou, až rovnovážnou, poněvadž v rovnováze je to nejvyšší. To ale ještě není konec.

Smysl života tkví v tom, že bytost musí pochopit v určité své fázi vývoje (tzn. lidské) – u člověka toto pochopení začíná – právě to, že ne já, ale vše – já jsem vše, a pak pochopí, proč se narodil a co vlastně je.

My jsme bytosti jenom teď. V době, kdy planeta chladne. Čím ale budeme, až se planeta rozežhaví a rozejde? A budeme! Ne ale bytostmi, budeme opět v Tvůrčím díle – ono rozčlenění, které se zase dává dohromady a zase se rozčleňuje a opět se dává dohromady a zase... Pak pochopíme smysl života jakožto život Tvůrčího díla a staneme se Tvůrčím dílem.

Potom já každý budu přecházet od klamné mnohosti (já jsem, ty jsi, on je) a budu se přimykat svým vědomím k bytosti Tvůrčího díla. Budu splývat. A to ještě není konečné. Jednou budu muset, ale to už nebudu bytost, splývat se vším, co je i co není. To už budu opouštět Tvůrčí dílo, které je omezeno časem i prostorově, a půjdu do bezčasovosti a bezrozměrnosti. Ovšem to nebudu „já tento“, ale „já vše“.

Je těžké toto všechno vysvětlit.

To si asi můžeme jen domyslet, ale je těžko to podat, protože na to nejsou slova.

Podívejte, já vám také nemohu všechno reprodukovat. Jsem jen nedokonalý člověk, takže vám to nedovedu tak říct, ale snažím se to vysvětlit a snažím se mluvit o těchto zákonitostech, protože když vy budete o těch zákonitostech meditovat, tedy budete si je promýšlet a potom vcházet do meditace o nich, ztotožňovat se s nimi, bude se rozevírat vaše vědomí a vzpomenete si i na tato slova, která vám už potom dají větší vědomí všeho, než vám dávají teď.

Někdy ani nejde to vědomí popsat slovy.

To vysoké nejde.

Vy byste to třeba rád objasnil, ale nemůžete to tak říct, nejsou výrazy na to.

No, jsem jen nedokonalý tvor, jsem jenom člověk. Myslím, že když takhle získáváme vědomosti o zákonitostech, když si uvědomíme souvztažnost toho všeho, když si zdůvodníme, co je to vlastně bytost, tak potom v nás vědomí roste a smysl života se rozšiřuje.

Lidstvo hledá smysl života. Dá se mu o něm mnoho říct a může hodně pochopit, ale přeci jen pochopí adekvátní část, na kterou stačí jeho lidská možnost. Ne víc, ono to nejde.

Mluvil jste o tom, že vnitřní bytost prochází vývojem a dochází k pojmu: JSEM VŠE, CO JE. To je ještě člověk?

Říkejme tomu bytost, poněvadž člověk je jen jedna bytost vývojové řady. Takže to může být nadčlověk, nadnadčlověk a další bytosti, které zde jsou. Může to ale být už také člověk. Přijde na to, kolik má ten člověk možnost a schopnost přijmout a v sobě přetvořit. Nemůže to každý člověk.

Vzpomeňte na to, že jsem vám říkal, že člověk, tedy bytost, vstoupí jednou do lidského života a prožívá mnoho a mnoho lidských životů. Vývojovou řadu, která se děje v lidských životech, rozdělujeme na 4 části:

1) hmotná, kdy člověk myslí ještě příliš hmotně;

2) citová, kdy se už rozvíjí cit a člověk může intuitivně vnímat;

3) filosofická – ta je už vysoká – kdy má svoji kritičnost, kterou si koriguje to, co vnímá a

4) není už v těle, je to člověk, který se už nevtěluje a čeká na další vyšší vtělení než do člověka. Tam už dodělává lidské zrody. Tak takhle to vypadá.

Když je člověk v řadě nízko, nebo je trochu výše, ale má ještě kotvu dolů – vzpomínáte, že jsem vám říkal, že může být něčím zatížený – tak mu to vadí v pochopení, pokud přijde k tomu, aby to pochopení mohl získat.

Pokud je už v třetí oblasti, tam přichází osudově k tomu, aby byl informován. Přijde ovšem na to, jestli informace vezme, nebo jestli je odvrhne, poněvadž je tu už velmi vysoká kritičnost. Jestliže dostane informace nějakou naivní formou, tak to odvrhne všechno a už neposlouchá ani tu dokonalou formu, která se někdy dostane do jeho osudu blíž. Člověk, který je v třetí oblasti nebo na přechodu z třetí do čtvrté, je velmi vyspělý a má velkou kritičnost, a když slyší naivní výklad, tak to všechno zahodí a řekne si: „To jsou náboženské nesmysly, to je blouznění!“ a víc už o tom nechce slyšet a zavírá si dvířka i před tím cenným, co třeba následovně přijde. On už má ale zavřená dvířka, už o tom nechce slyšet.

V třetí oblasti je také mnoho materialistů, kteří jsou materialisty z velkého přemýšlení, zatímco v první oblasti je dost materialistů, kteří jsou jimi ze své nedokonalosti, protože nemohou myslet dál.

Ale zase je v první oblasti mnoho bytostí, které jsou jen slepé víry, poněvadž oni nejsou schopni si promyslet a zdůvodnit něco dál. Jsou odkázáni na to, aby je někdo vedl, a je jedno, kdo je vede. Může to být i naivní vedení. Jsou to ti různí sektáři. Často to jsou nedokonalé, hloupé sekty, fanatické nebo vyloženě chybné sekty. Ti lidé se nechají vláčet, nemají svou kritičnost. Takže pestrost je velká.

Člověk prochází svými životy, a má-li někdy možnost dostat se k myšlenkám, je to dobré, ale lepší je, když má možnost myšlenky vzít a v sobě je rozvinout. Když to neudělá, ne třeba svojí vinou, jak jsem řekl, slyšel někdy něco naivního, a proto to hází všechno do jednoho koše, to není pak jeho vina, tak má ten život ztracený a lidský čas v lidských zrodech si jen prodlužuje a ztěžuje.

Člověk má povinnost jít cestou vzhůru a ta je jen jedna: měnit sebe. Jiná cesta není. Tato cesta má ovšem také svůj cíl a ten je pro člověka v tom, že si uvědomí: Já jsem vše a podle toho se zařídí.

Pokud se podle toho člověk nezařídí, nic se nestane, to uvědomění je a časem přichází nebo je zkreslené.

K uvědomění „já jsem vše“, to nestačí, že bych si to jen řekl?

Ne, to si člověk musí velmi promyslet a promeditovat, čili stát se tím. Je rozdíl mezi promýšlením, kdy poznáváme zákony a promýšlíme si je, a mezi meditací, čili jít „in medias res“ – do středu toho problému, stát se tím problémem, sžít se s tím. Potom je to dokonalé. Kolik lidí dělá něco, co se zdá být dokonalé, ale není to tak.

Např. já se vrátím zase k staré otázce nejedení masa. Víte, že nejíme maso z toho důvodu, protože víme „jsem vše“ atd. To už nebudu opakovat. Ví to ale člověk prostřední kvality a ten si třeba to maso odřekne. Řekne si: „Nemá se jíst,“ že jó, je to předpis – Indie, jóga – „nemůžu jíst maso, naplňoval bych se nedokonalými silami.“ Vše si promyslí dobře, ale neztotožní se s tím. Po nějakém čase dostane jiný názor a začne to maso opět jíst. A je to strašný malér!

Takže ten člověk se do toho nevžil. On se jen ukáznil a nechal se vést.

Nejde o to nechat se táhnout. Táhnout vás může leckdo a leckam, třeba do bahna. Jde o to, stát se hybnou silou a pohybovat se sám dopředu. Jestliže budu já něčemu jen věřit, tak se nechávám táhnout jen nějakou vírou. Jakoukoli – dobrou, špatnou, střední, ale nechávám se táhnout.

Jestliže ovšem budu chtít vědět a ztotožním se s tím, potom teprve získám sílu, pak jsem nastartoval svůj motor. Jinak jsem trakařem. Rozumíte?

Chtěl bych zažít „být vším“. Je to možné?

To takhle nejde. K tomu se musí dojít. Mnohý člověk by si řekl: „Rád bych se podíval na Mont Everest a rozhlédl se okolo. Já chci!“ Tím to pro něj hasne. Musí se šlapat!

Ale tak, jak říkáte, tak málokdo, skoro nikdo tam nemůže... mluvil jste o té meditaci?

Ano, ale muselo by to být hluboké a muselo by to být kritické a hlavně ztotožnit se s tím.

Některé sekty jsou tak primitivní a spousta lidí jim i uvěří.

V jejich osudovosti je, že jim přijde pomoc, ale oni ji zahodí. Nedivte se jim, není to jejich vina, je to vina celku.

Kolik tady máme sekt? Jednou jsem četl ve 100+1, že jenom křesťanských sekt je asi 10 000. Aby každá z nich měla právo na život, musí se něčím odlišovat. Musí být jiná než ostatní, jinak by s nimi splynula. Kolik lidí – dobře to myslících, ale většinou chytráků – zakládalo sekty a vzali cokoli, jen aby se to lišilo. Někdy to bylo sebeprosazování a někdy kšeft, a toho je hodně na Západě. Důvody byly vždy různé.

Oni ti první to mohli třeba myslet dobře, mohli chtít něco jinýho lepšího pro lidi, ale jak se přidávali další, méně dokonalí, tak se to mohlo zvrhnout. Tak se vytvářejí další a další sekty.

Řekl jsem, že někdy v dobrém úmyslu, ale někdy z důvodu kšeftaření a prosazování sebe.

To ale ostatní prokouknou rychle, ne?

Neprokouknou rychle! Já znám sektu, kde její zakladatel tvrdil: „Já jsem zrození Ježíše a samozřejmě moje žena je Marie a děti to a to!“ atd. a už si dělal do budoucnosti generaci kšeftařskou. A kolik lidí za tím jde. Je to velká sekta a trvá. A takových sekt máte. Já nevím, já je neznám, nikdy jsem je neposlouchal, tak jsem se s těmi lidmi nikdy nesešel. Já jenom vím, že to tak je, a vím, že je to lidské.

To řekne třeba někdo: Moje žena je urozená Nefertiti a on je ten a ten, nikdy žádná obyčejná pradlena nebo tak. Vždy je to něco nóbl. Nebo opustí klidně děti, manželku úplně nervově zničí, ale je někdo. Ostatní jsou úplní debilové!

Ale lidi za nimi jdou a je to. To už záleží na lidech. Proto vám říkám: Musíte mít kritiku. Vždyť i já jsem vám kdysi řekl: Proč byste měli věřit i mně. Vždyť i já vám můžu lhát. A proč by ne? Co když jsem člověk, který chce něčím být, nebo tak nějak, já nevím, ale co když? Tak prosím, promýšlejte si to, zdůvodňujte. Já vám tady říkám zákonitosti, odpovídám na vaše otázky, abychom propilovali tyhle věci, a je na vás, jak se vaše vlastní myšlení utváří. Jak se utváří, tak se utváří i vaše bytost, vaše další osudy, takovou složkou potom budete, tak budete plnit úkoly, dobře nebo špatně, to je na vás, tělo nemá všechny buňky dobré. Taky je někdy tělo, které má rakovinné buňky. Víte, jak vznikly? Byla jedna rakovinná buňka a ta nakazila ty ostatní, a pak už je dav rakovinných buněk. Tak je to i v lidské společnosti.

Myslet, myslet, myslet, a potom meditovat, meditovat, meditovat. Jediná cesta vzhůru je měnit sebe, to je cesta člověka. Pak je ale ještě cesta Tvůrčího díla a tu musíme pochopit.

Když máme odcházet z dostředivé doby, tak musíme mít vědomí: Já jsem vše. Nebudu pracovat jen pro sebe, ale i pro druhé. Řekl jsem „nejen pro sebe“, tzn. pracovat i pro sebe i pro druhé, a to nejen lidi, ale pro druhé bytosti, okolí, svět. Myslím, že není těžké si představit, kdyby všichni lidé přijali myšlenku, že na prvém místě svého zájmu je někdo jiný, že na prvním místě je okolí a potom teprve já, že potom by byl ráj na zemi a časová buňka, která je nyní součástkou Tvůrčího díla, by byla dobrá, opravdu kladná. Přinesla by dobré, kladné a radostné všemu, nejen lidstvu. Potom by tu byl onen ráj, který byl lidstvu slibován.

Člověk ale nějak nechce žít v ráji. Chce žít v utrpení. Vyrábí si ho. Dělá ho tím, že ho dělá nejprve druhým. Jestliže začnu dělat druhým utrpení, tak ho dělám sobě. Nejen tím, že se na mě odráží, že vše, co udělám špatně, musím zažít. To je moje osobní věc. Já ale dělám ještě něco horšího, pokud jsem špatný člověk. Stávám se pro celek záporným vlivem. Ovlivňuji okolí zlem. To vše bylo už řečeno, dnes jsme si to snad jen probrousili.

Tak rozuměli jste? Já vím, že docela ne, ale já za to nemůžu. Víte, já jsem jen malý člověk. Tak jednou snad přijde někdo, kdo se bude umět lépe vyjadřovat, nebo bude mít to štěstí, že bude mluvit v jiné vlivové době, kdy vlivy nebudou tak tíživé a nebudou tolik tlačit. To je ale opět v rukou lidstva.