Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY II

3 ÚVAHY

VÝVOJOVÁ DUCHOVNÍ FORMA

Vliv čtyř dob

Zatím se jednalo o chybách, které dělá postupem vývoje převážná část zrozenců. Z toho jsou někdy deformace, které se poměrně lépe napravují, nežli ty, o které půjde nyní. Nejsou tak příliš časté, ale bývají silné, nebo silně zakořeněné. Jsou to chyby a deformace některé ze 4 základních životních dob a jejich dvoutisíciletých poddob. (Viz přednášku o 4 dobách.)

Musím jenom stručně připomenout: Dle astrologů se střídá vliv zvířetníku po 24 000 letech. Tato doba je podle mne rozdělena na 4 základní životní doby, z nichž každá trvá 6 000 let. Každá tato éra je dále rozdělena na 3 poddoby, které trvají každá 2 000 let.

Každá 6 000letá éra působí svým tvůrčím vlivem na život naší planety a v době, kdy už jsou zrozeni lidé, poznamenává svým vlivem do určité míry jejich myšlení a kultury.

Člověk se k tomuto vlivu staví svým charakteristickým způsobem, a sice dle své vývojové vyspělosti. Nižší a slabší mu více podléhá, kdežto vývojově vyspělejší a silnější ho správně ke svému vývoji využívá. Využívá ho k doplnění své psychické složky do žádoucí rovnováhy, kdežto naopak ten slabší a nižší se jím mnohdy nechává deformovat, a to někdy do značné a zneklidňující míry.

Čtyři šestitisícové éry nesou tyto vlivy:

1) Doba, kterou dle jejího charakteru označuji jako „E“, – nese vliv dostředivý. Po dobu své vlády ovlivňuje myšlení lidí dostředivě, egocentricky. Kultura, která se v této éře vytváří, má charakteristický znak psychické dostředivosti, tedy egocentrismu. Je takto ovlivňován přímo základ lidského myšlení. Správné, vyrovnané učení, které má vést člověka k poznávání životních zákonitostí a k jeho změně směrem do rovnováhy, je ovlivněno snahou po sesílení dostředivé složky.

Normálně jsou v životním dění zastoupeny všechny čtyři základní vlivy, které jednotlivé šestitisícileté éry přinášejí, ale musí tam být v rovnováze. Každá éra může svým vlivem v psychické složce člověka jeden ze čtyř základních dílů více posílit, tak vyvést z rovnováhy a deformovat.

Kultura, která v dostředivé době vzniká, má dostředivý charakter. Lidé hledají dostředivě sebe samy, cílem se stává jejich osobní lidské blaho. Jejich zájem se soustřeďuje na sebe, svoji rodinu, svoji společnost, svůj národ nebo svoji rasu. Ve společnosti vzniká necitelnost k druhému člověku nebo jinému tvoru, egoismus, nadřazenost nad ostatní tvory a jiné národy, vzniká nacionalismus a rasismus, nebo se preferuje určitá společenská vrstva, jako např. šlechta, apod.

Jednotlivci hledají únik od celku, rozrůstá se požívání alkoholu, drog, nebo je totéž hledáno ve špatně pochopených třebaže v základě dobrých náboženských směrech, v různých duchovních cvičeních a psychických disciplinách. Člověk se obrací od celku, jehož je součástí, k sobě. Podléhá-li tomuto vlivu celkově světová kultura, pak její názory sledují dostředivé, a tudíž nerovnovážné cíle.

Čisté a rovnovážné nauky, které velcí vědoucí jednotlivci dali kdy lidstvu, jsou chápány dostředivě, a také tak vykládány, a dále postupem přenášení do generací dostředivě deformovány. Jejich roznašeči jsou v této době více nebo méně, dle své vyspělosti, dostředivě ovlivňováni. V mnoha případech svoji službu konají né tak pro celek, ale pro svůj profit. Často lidé naprosto neschopní a vývojově nízcí přehrabují současné duchovní nauky, slepují z nich nové náboženské sekty nebo drobné společnosti, jen aby mohli být na nějakém čelném místě. Ego vládne dle toho, jak je kým přijímáno.

Protože my sami jsme a žijeme ve vlivu dostředivé éry, ze které právě nyní přestupujeme do odstředivé, známe ji dobře a můžeme ji posoudit. Všimněme si, že v té době se lidstvo tolik odvrátilo od celku a je tak egoisticky zaměřeno, že přestalo brát na vědomí i cenu života ostatních tvorů. Právě zde vzniklo myšlení o člověku jako pánu tvorstva, zde začal člověk brát ostatní tvory jako předměty, a dokonce je začal násilně otročit a pěstovat ke své potravě, přesto, že si může lehko uvědomit, že jeho tělo je stavěno jako býložravecké, přesněji, že je stavěn jako sběrač plodů. Pokud člověk vraždil vývojově nižší tvory již dříve, bylo to jen zřídkakdy a jen z náboženských kultovních důvodů. To je možné již v době předcházející, která byla obrazně řečeno podzimem života (zatím co naše doba je zimou), a kde u velmi nízkých kultů toto vadné myšlení mohlo již nastupovat. Protože se jedná o dobu, která je od nás vzdálená od 6 000 do 12 000 let, kdy na planetě byl nízký vývojový stupeň v převaze, vedl k tomuto vadnému životnímu postoji mnohde primitivní způsob myšlení.

Dostředivé myšlení není ale jenom v duchovní kultuře. Je všude, ve všech oblastech lidského myšlení. Je to vliv, který odvádí lidskou mysl převážně k hmotným záležitostem. Rozvíjí se více rozumářství nad intuitivním vnímáním, lidé se stávají více chytrými a méně moudrými, ve svých osobních zájmech se dopouštějí nedomyšleností a pošetilostí na poli technickém, vědeckém, prostě všude.

Samozřejmě, že střídání čtyř základních ér působilo na život vždy, i v dobách, kdy zde ještě nebyl člověk. Tehdy se jejich vliv projevoval jinak, podle vývojové situace.

2) Další je doba odstředivá, značená jako „I“. – Trvá dalších 6 000 let, a v ní budou lidé ovlivňováni opačně než v dostředivé, tedy odstředivě, k altruistickému myšlení. Bude charakterisována zaměřením k celkovému životu, k nově chápaným kulturám. Vznikne kulturní směr, kde bude člověk víc a více chápat svoji sounáležitost se vším, a kdy své já bude více dávat do služeb celku. Kdybychom přirovnali chod těchto ér k chodu ročních dob, pak by dostředivá doba E byla dobou zimy, destrukce, smrti, zániku. Je po stránce duchovní nejhorší dobou, dobou největšího duchovního úpadku. Odstředivá doba I je naopak dobou následného jara, nového života, rašení, zakládání všeho nového a užitečného. Je to nejcennější doba ze čtyř základních ér. Pro nás je to radostné zjištění, protože se právě nacházíme v přelomu mezi dostředivou a odstředivou dobou. Přecházíme kritickou hranici a přestupujeme z nejhoršího vlivu do nejlepšího. Ale i ten může, a u nižších lidských zrodů bude deformovat psychickou složku. Bude jen záležet na lidech do té doby zrozených, jak pochopí učení té doby, a též na učitelech a mistrech, zda povedou lid k rovnováze v duchovních učeních, která je jedině základem života a životních pravd.

3) Další doba je charakterisována klidem, chladem. Zde budou lidé ovlivňováni ke klidu, chladu, ke statickému zrání. Přijde od této doby za 12 000 let, a tak není třeba se o ní rozšiřovat.

4) Dalších 6 000 let nese opačný vliv k předchozí době, je to vliv žáru, nadšení, které se u slabších může projevit deformací psyché do nežádoucího fanatismu.

Přijal jsem učení o existenci těchto čtyř základních ér, a o jejich vlivech. Vědomosti o jejich řazení a době trvání dodali astrologové. To není můj poznatek. Každá z těchto šestitisíciletých ér se skládá ze třech dvoutisíciletých dob, které mají ještě svůj vlastní vliv, kterým základní vliv éry jenom zabarvují.

Tak měla dostředivá doba „E“ prvé dva tisíce let ještě dostředivě sesílené. Další 2 000 let doplňoval dostředivou éru ještě vliv ohnivý (nadšení, vášeň), a poslední 2 000 let vliv klidu – chladu.

Pro lepší porozumění jsem musel zopakovat to, co bylo již řečeno v přednášce o 4 érách.

A nyní jsme zase u naší základní problematiky, u deformací, které způsobila míjející doba na psychické složky lidí. Právě nyní odcházíme z doby základně dostředivé, která je posledními 2 000 lety zabarvována klidem-chladem. Její vliv je tedy egocentrický a chladný. Taková je také kultura a myšlení lidí. Jaká tato doba je, to víme, protože v ní žijeme a právě nyní z ní odcházíme. Také nám o ní vypráví nejbližší dějiny. Nám půjde spíše o to, jaké bylo v ní myšlení lidí, jak jí byli lidé ovlivňováni a jakou náboženskou kulturu vytvářela.

Náboženská kultura se vyznačovala v základě dostředivostí a klidem. Centrem všeho bylo vlastní já člověka, a tím jsou poznamenány všechny směry. Já je neznám, a proto je nemohu kritisovat. Vím, že všechny byly stavěny na správném základě, nebo snad mnohé z nich, a není to vina nauky samé, ale lidí, kteří příliš podlehli vlivu doby a původní správnou nauku nějak zkreslili.

Na příklad v křesťanství je to dostředivost provázená chladem – klidem. Zkreslení se nám dodnes dochovalo na některých vývojově mladších jedincích, kteří byli tak slabí, že ztráceli svoji rovnováhu. Jsou to typy, které byly pěstovány v klášteřích, a ti, kteří se příliš vlivu doby podali. Rodí se nám i dnes do běžného života. Vyznačují se jakýmsi jeptiškovským nebo mnišským typem. Mají více-méně výraz, který malíři hlavně ve středověku malovali svatým. Jsou klidní a chladní, dostředivě stále uzavření. Většinou to jsou lidé velmi hodní, ale jejich dobrota bývá diktována ukázněním se k hlásané náboženské nauce, než aby jim byla živelně vlastní. Jsou vlastně ukázněni dle zákonu církve.

Protože víme, že ideálem pro duchovní cestu je rovnovážný stav, a protože známe působení vlivu doby, víme, že jejich psychická složka je vlastně deformována do nežádoucího stavu. U někoho je to málo, u jiného více. Je to chyba ze špatného pochopení, je to deformace, která je opravdu na pováženou. Tito klidaři, jak jim říkám, si ji neuvědomují. Naopak, většinou se cítí být na duchovní výši. Nejhorší je pro ně to, že je v jejich omylu podporuje okolí. Lidem imponuje jejich vystupování. Jsou to lidé opravdu hodní, a když k tomu přičteme jakýsi svatouškovský vzhled, jeví se běžným lidem obrazně jako andělé. V náboženských naukách obyčejně zůstávají u běžných navyklých frází, obyčejně vykládají písmo, a někdy o sobě říkají věci, které mají podepřít zdání jejich duchovní vyspělosti.

Tuto deformaci ještě názory odcházející doby přiživují, proto je pro zrozence dosti těžká, a bude trvat několik životů, než ji bude moci napravit. Nejhorší pro nápravu je, že takový zrozenec tíhne ke své době a ke stejně deformovaným, nebo alespoň smýšlejícím. Svým příštím zrozením bude zcela zákonitě vtahován do minulé doby, a tam může jen pomalu přicházet k rovnovážnému stavu. Co mu také vadí nyní i v příštích životech, jsou jeho pochopitelné sympatie k lidem stejné deformace. Pokud s nimi vytváří společnost a svoje srdce rozevírá k sympatii k nim, setrvává ve svém nežádoucím vlivu, a naopak jej ještě pěstuje.

Každý člověk vyzařuje svůj vliv. Když ho vyzařuje takto deformovaný jedinec, je to vliv, který je svojí povahou většinou málo příznivý nebo nepříznivý, i když, jak bylo řečeno, jedná se o lidi hodné, kteří to myslí dobře, snaží se konat dobro a neškodit. Jejich snaha je něco jiného a jejich vliv také. V čem je nepříznivý:

Jeho působení na psychickou složku druhých lidí je dostředivě klidové. U druhých lidí ovlivňuje do určité individuální míry jejich vědomí, ale i podvědomí, aby tito lidé zůstávali u starých, dostředivě klidových nauk. Napomáhá u druhých k jejich duchovní nedbalosti. Udržuje ve starých nížinách a brání duchovnímu pokroku. Zmrazuje duchovní snahy a vytváří sympatická pouta nebo stará upevňuje u jiných zrozenců, kteří nejsou ve stejném smyslu tolik deformováni. Sráží jiné směrem ke své oblasti.

Víme, že vlivy všech jedinců, tvorů i rostlin, působí do svého okolí a zasahují více-méně i do tělesné oblasti. Jestliže popsaný jedinec má svůj vliv silný, neměl by se stýkat s duchovně slabšími lidmi, kteří trpí nějakou chorobou z útlumu vitálních sil. Jedná se např. o orgánové nedostatečnosti, jako je např. srdeční, cévní nebo žilní nedostatečnost, – nedostatečná činnost endokrinních žláz, např. při cukrovce, u štítné žlázy atd. Nedostatečná činnost žlučníku nebo ledvin, kde se v jejím důsledku tvoří kameny, útlum kostní dřeně při anemiích apod. Tento vliv oslabuje činnost, a proto je při mnohých chorobách nežádoucí.

Proto tento nedostatečný vliv takto deformovaných jedinců pociťuje léčitelský obor. (Obor bioenergoterapeutický.) Léčitel tohoto oboru léčí vlastním vyzařováním vitálních sil, které nemocnému předává. Při výběru a poznávání magnetisérů, ze kterých se pak rekrutují léčitelé, dochází někdy k omylu z viny deformovaného „klidaře“. Tento „klidař“ může někdy zvláště u citlivějších lidí zklidnit menší bolest, např. hlavy. Pak se domnívá, že má léčebnou sílu jako magnetisér nebo léčitel, a snaží se jeho způsobem léčit. Protože se ale jedná jen o klidovou sílu, a né léčebnou, daří se někdy ovlivnit příznaky choroby, obyčejně ty, které se projevují pocitem. Vlastní choroba potom prochází dále, skrytě, a proto nebezpečně. Např. z obyčejného zánětu žlučníku, který je zklidněn, se vyvíjejí kameny, choroby z nedostatečné činnosti se skrytě zhoršují, ale pacient je spokojen, protože zásah klidaře mu přinesl zatímní úlevu.

Tyto deformace psychické složky jsou smutné. Smutné proto, že jsou postiženi lidé dobří, ale hlavně tím, že si je tito lidé nedokáží uvědomit. Postihují lidi na nižším, nebo nejvýše středním vývojovém stupni, protože vyspělejší člověk již má více sebekritiky, a proto se už deformovat takto nenechá. A právě proto, že postižení nejsou příliš kritičtí, věří na svoji duchovní vyspělost a nesnaží se chybu napravovat. Smutné také tím, že nám je vyprodukovala právě míjející doba a v současné generaci ještě přežívá její styl, takže se klidaři ještě cítí jako doma a ve svém dostředivém klidu si oni i okolí ještě libují. Za takových okolností se deformace těžko uvědomuje i napravuje.

Při této příležitosti se ještě musím zmínit o těch, kteří se snaží nějakým jogickým nebo mystickým cvičením posilovat svůj klid. To je správné, a mnohdy do určité míry nutné, pokud jsou kritičtí a mají dobrého učitele, který cvičení nepřežene, a který ví, jaké cvičení kdy a kdo potřebuje. Zde je nutné jenom dát pozor na rovnováhu, aby se cvičenec nedeformoval.

Za vznikem další těžké psychické deformace se vypravíme do doby nám vzdálené 2 000 až 4 000 let. Tehdy v základní dostředivé době působil jako doplňující vliv vliv ohně, nadšení, vášně. Dohromady to byl vliv dostředivého nadšení. Ti, kteří podléhali příliš nekriticky této době, deformovali svoji psychickou složku jako nekritičtí fanatici. Vyznačují se asi takovým postojem:

„Jenom to učení, ke kterému jsem já náhodně přišel a přijal ho, je správné. Musí tak být, protože právě já ho vyznávám. To budu bez jakýchkoliv ohledů propagovat do posledního dechu, a budu ho bránit do poslední kapky krve. Nesnesu, aby ho někdo kritisoval. Nesnesu žádné námitky. Nebudu ho druhým pouze předkládat, ale budu ho vnucovat. Nereviduji svůj názor, ale slepě ho vyznávám.“

Z této doby se nám do současnosti takoví lidé také zrozují. Není jich tolik, jako „klidařů“. Na většině je již znatelný pokrok k vyrovnání. Ale najdou se ještě jedinci, kde je tato charakteristika výrazná. Na rozdíl od klidařů nepůsobí příliš škodlivě tolik celku, jako spíše sobě. Také oni jsou dobří, nebo se alespoň o to snaží. Na jejich bytosti je často patrné, že již na sobě dříve vědomě pracovali. Ve svých duchovních snahách se ještě rádi stahují do nekritických nebo fanatických společností, nebo do starších dostředivých směrů, které jsou u nás nyní v módě.

Pak je zde další, velmi závažná deformace, která vznikla vadným pochopením jednotlivce za působení dostředivého dobového vlivu. Těchto zrozenců je velmi málo, ale jejich osudové zrody jsou těžce poznamenány deformací psychické složky. Setkáváme se s nimi jako s nemocnými lidmi a jejich chorobný stav označujeme jako debilitu a mongolismus.

Již v dětském věku, aniž by je to kdo učil, sedají si do posice se zkříženýma nohama. Jejich mysl je zatemněná. Jejich vzhled je mongoloidní. Co se to stalo? Kdysi byla jimi příliš nekriticky a nerovnovážně přijata dostředivá nauka, a byla silně a tvrdě, až fanaticky praktikována. Tehdejší zrozenec nastoupil tvrdá psychická cvičení, ve kterých se v nepochopení nesmyslně snažil odpoutávat sebe od své mysli, soustředit se egocentricky na sebe a oddělit se tak od okolí. Vědomě a dobrovolně porušoval svůj myslící princip, který byl vývojem tak těžce vypracováván. Snažil se uvádět sebe do bezmyšlenkovitého stavu a setrvávat v něm. Z vlastní vůle, z nevědomosti a špatného pochopení si způsobil tak těžkou deformaci, kterou bude muset mnoha a mnoha zrozeními vyrovnávat. To je snad nejhorší deformace psychické složky, se kterou se ve vývoji člověka můžeme setkat.

Je nutné se zamyslit nad tím, zda i dnešní doba, třeba ve slabší míře, nám neprodukuje podobné deformace. Je možné, že, zvláště ve východních naukách, se najdou lidé, kteří z nepochopení vývojové duchovní cesty se podobně psychicky deformují, a jsou v tom ještě podporováni nevědomými lidmi, kteří v nich vidí vysoké zasvěcence a dávají jim to najevo. Zapomněli, že na duchovní cestě se jedná o rozvážnou změnu psychické složky člověka, a né o egocentrický únik.

Psychická složka člověka se stále mění. Pokud člověk ji mění již aktivně, je vždy možnost deformací, a sice nejvíce v té době, kdy z pasivity přechází na aktivní dobrovolnou změnu. O deformacích mluvím jen tehdy, když vybočení z běžné změny je příliš patrné a škodlivé. Nikdo nejsme dokonalý. Ani jedinci, ani velké celky, jako jsou národy nebo církve. Vliv základních ér i dvoutisících dob poznamenává více-méně každého.