 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
DUCHOVNÍ SHROMÁŽDĚNÍ - BCSP PRAHA - 30. 3. 2022 - 15:00Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Obsah:0:12 – Zahájení slavnosti, přivítání hostů. 1:09 – Antonín Dvořák – Klid lesa; Jiří Bárta – violoncello, Terezie Fialová – klavír. Přepis videaJá vás vítám všechny na našem 2. dílu slavnosti a rád bych přivítal naše hosty, paní Terezu Fialovou, která je zaneprázdněná, a pana Jiřího Bártu, kterého znáte. Příště tleskejte prosím dřív. Tak a já bych to měl zahájit. Dobře. Takže program. Dnešní Říp bude trošku jiný než obvykle, ale to uvidíte až později. Budeme dneska také netradičně začínat skladbou, která byla složena naším velmi uznávaným autorem, a sice Antonínem Dvořákem, a jmenuje se „Klid lesa“, to abychom se uklidnili, a skladbu provede paní Terezie Fialová a Jiří Bárta. Já jsem tak zadýchaný, protože on mi Jiří utekl a já jsem ho musel dohnat. On je rychlý. Takže poprosím je, aby se ujali svého úkolu. (Á, pozor tam. Pojď, chceš si sednout? Ale jo.)
(Skladba.)
Děkujeme. Děkujeme moc, krásné. Tak a teď tedy pár slov před dalším promítáním. Po dvou letech, a tak je na místě vzpomínat. A tak ten první díl se týká toho, co jsme všichni spolu prožívali v těch předchozích letech a taky možná, že je to vyjádření toho, že je naší radostí, že už jsme zase svobodnější. Tedy jen trochu. Takže já bych poprosil o projekci a začínáme. Více jak šestadvacet let jezdíme na slavnost Dne otevřeného nebe na Říp. Je to už velká tradice. Dá se říci, že jsme už v tisících navštívili horu Říp. Byly to krásné chvíle pro mě i pro vás. Bylo zde cítit v těchto obřadech, jak vedle nás stojí ten, který je na počátku všeho - Josef Zezulka, Přinašeč z Prahy. Nebýt jeho, nic z toho, co se podařilo dosáhnout, by nebylo. Je to práce, která je určena vám všem, s čistým srdcem. Je to pomoc, která je předkládána, nikoliv nucena. Zažili jsme za ta léta všemožné - sníh i teplo. Zažili jsme krásné dny, zažili jsme i dny, v kterých padal déšť. Zažili jsme i zázraky, kdy během pěti minut od zahájení slavnosti došlo k výrazné změně počasí - najednou svítilo sluníčko, jakoby nám i ono chtělo říct, že je s námi a že má radost z toho, že nějací lidé myslí na věci, které je přesahují, tedy ne jen na ty svoje vlastní. Návštěvníci Řípu byli různého věku a různé kondice - jedna paní, kterou uvidíte vedle mne, patřila k těm nejstarším, bylo jí kolem sta let a představte si, že na Říp vyšla sama. Budu se těšit, že snad příští rok se budeme moci setkat osobně. Přiznám se, že mi ta veřejná činnost na přednáškách, na koncertech velmi schází. Scházíte mi. No a tak je tu sice náhrada, internetové přednášky - a i ty myslím splní svůj účel. A je tu pravidelný duchovní obřad, každý večer od 20 hodin na www.biovid.cz. No, uvidíme, jak to půjde dál. Svět se změnil.
No a přichází chvíle, poprosím Jiřího Bártu o – no, já... už jde, už jde - protože ta další skladba bude skladba Niccoly Paganiniho, variace Mojžíš.
(Skladba.)
Ještě jednou. Ale že to tomu Jiřímu ty housle krásně zněly. A další náš bod se týká něčeho, co jsem vlastně před vámi dost dlouho tajil. A když jsme zakládali Společenství Josefa Zezulky, tak to ne mnozí pochopili docela, protože tady je takový ten předsudek. A on ten Zezulka už s tím vlastně počítal před čtyřicítkou let. A tak to všechno za mnou vidíte. A mně je teď skoro stydno na ten nástroj tady hudlat po tom Paganinim. Ale uvidíme. Tak poprosím o další projekci.
Zpěv: „Jak jen poděkovat, žes tu byl, žes tu byl. Jaká to jen láska musí být, musí být. Lidi, co si počnem? S tou láskou jak začnem? Jak začnem plnit sliby člověčí, člověčí? Padá voda živá, nepřestává dál. Běžím v dešti s tebou, jsi všude, kde jen dýchám, kde vnímám svým srdcem, svým tepem... tvým směrem jdem. Ležím s tou sílou a věřím, že půjdem tím směrem, tím deštěm – jdem. J. Z., J. Z., J. Z.“
A teď jenom kratičká zpráva o zázraku. Pro některé z vás bude nová. Nejenom, že pomoc přišla, nevolána nikým, ale zároveň se naplnila. A tak se podívejte. POMOC Z ABSOLUTNATP: Dneska máme nějakého kolikátého? Čtrnáctého? HOST: Dneska je patnáctého. TP: 15. června roku 2012. Máme stoleté výročí - před 100 lety se narodil pan Zezulka, který naše osudy trochu taky spojil, protože oba dva jsme ho poznali. A mě by hodně zajímala vaše stopa paměti na něj, protože v tom vašem vyprávění, které jsme už dělali, je krásná věc, a to je asi ta nejdůležitější ze všeho pro mě, a to je to, že jednoho dne někdo zazvonil za dveřmi a stál tam naprosto – a já nechci už brát vaše povídání... Jakpak to tenkrát bylo? HOST: Moje maminka byla nemocná, měla rakovinu - a my jsme byli malí, já nevím, kolik mně bylo, mně bylo tak kolem devíti let a moje sestra byla o tři roky mladší - a říkala, že měla jít už do nemocničního nějakého ošetření a jednou – a tohle vím od jejího vyprávění - jednou mně říkala, že zazvonil u nás nějaký člověk, kterého nikdy v životě neviděla, a říkal jí, že přichází, aby jí pomohl. No a maminka říkala samozřejmě, že ho nezná a že neví, o co se jedná. A on říká, že je pan Zezulka a že prostě přišel, aby ji vyléčil. A maminka říkala, jak se to dozvěděl a pan Zezulka řekl, že dostal příkaz z Absolutna. A ona nám to vyprávěla: “Dostal příkaz z Absolutna“. A pak jsme k němu chodily - maminka k němu chodila většinou sama, ale někdy nás brala s sebou, když jsme měly nějaké třeba potíže. A když přišla potom na kontrolu po několika jednáních nebo sedění u něj, tak jí v nemocnici řekli, že její nález zmizel. TP: Zmizel. A to bylo rakovina která? HOST: Rakovina ženských orgánů. TP: Byla zjištěna. HOST: Když byla zjištěna, měla jít na tu operaci nějakou, buď jí to měli vzít nebo ozařovat, říkala na radiové ozáření že měla jít - a nemusela jít nikam. Ale pak se stala ještě jedna věc – ta maminka byla potom dlouhá léta zdravá, ale po asi dvaceti, dvaceti dvou letech asi, když jí bylo kolem dvaašedesáti, třiašedesáti - dvaašedesáti let, tak si myslela, že má revma a pak se zjistilo, že to je rakovina kostí. A šla znova za panem Zezulkou a pan Zezulka jí řekl, že splnila svůj životní úkol, kvůli kterému tady měla být, že prostě teď nadešel její čas. TP: A už ji neléčil. HOST: A už ji neléčil. TP: Takže on jí řekl, že prostě již dál jí nemůže pomoci? HOST: Že už jí nemůže dál pomoci, ano. TP: Vidíte, to je vlastně velmi zvláštní, že? Maminka v tom životě - jak se projevovala? Co byl vlastně ten její životní úkol? Dokážeme to odhadnout? HOST: Já nevím. Tak v každém případě byla to třeba výchova nás. TP: Ano, dětí. Jste sama nebo máte…? HOST: Mám sestru a otec nás opustil, takže maminka byla na to sama. A potom ona byla velice věřící osoba, ale nebyla jako fixovaná na nějaký způsob náboženství, ona třeba chodila do metodistické církve, kde prostě jí šly ty přednášky.
Tak to byla nová poslední fraktální skladba společenství. A v téhle chvíli bych znovu poprosil paní Terezii Fialovou a Jiřího Bártu o skladbu Sergeje Rachmaninova Vokalíza. Musíš mámě pomáhat, aby to dobře zahrála.
(Skladba.)
Děkujeme, že jste se s námi rozdělili o své nádherné umění. Opravdu krásné. A já to nemám splést - růžová sem a modrá sem. J.B.: A pro dětičky. TP: Ano. Ano, ano. Tak tohle je pro tebe. Počkej. Moc rukou a málo tašek. Tak tady máš, děkuji. Pojď. Moc jsi mamince pomáhal, já jsem to viděl. Ano. Mamince se hned líp hrálo, když jsi jí takhle pomáhal a dával jsi na ni pozor, víš. A teď tedy končí ta hlavní část a zahájíme druhou část, která bude už na vaší libovůli. Můžete se jít podívat do horního patra na lůžkové oddělení, můžete sejít také dolů do jeskyně. A já bych tam rád pozval Bártovy jako první. Povedete nás. Ale co s tou…? Tak nahoru? Pusť tam už prosím tě, Zdeňku, závěr. Aby to bylo tak, jak má být. Dobře. Takže je vám k dispozici. Nebyli jste tu dva roky. Jak vidíte, dva roky jsme pracovali - co bychom také jiného dělali, když tu nebyl provoz - a dokončovali jsme už téměř celý ten projekt v přízemí, tedy ten meditační prostor a tak dále. Mně tu ještě dneska pořád něco schází. A víte, co to je? Pojďme chvilku být zticha. Už jsme tu měli video, krásnou hudbu, tak pojďme sem ještě na chvilku pustit to, co nás přesahuje. S pomocí boží. Je den na začátku a tolik světla. Je to úžasné, co říkáte? Co všechno jste vybudovali a co všechno se daří. Děkuji vám za návštěvu Řípu, jste úžasní, že jste přišli. Nečekal jsem vás tolik, nečekal. A za rok se uvidíme. Doufám, že dřív. |
