Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Přátelé, vítám vás na druhé části naší dnešní slavnosti Dne otevřeného nebe, která je slavností vzpomínající na nám drahého a velkého učitele Josefa Zezulku, také vzpomínající na všechno to, co jste udělali, čím jste pomohli – je to obrovská práce, ale hlavně i závazek, pro budoucí dobu.
Připravil jsem pro vás vzpomínání žáků Zezulky. K mé potěše ještě nějací další přibyli, i když nebylo úplně jisto, že přijdou. V této chvíli je to asi největší koncentrace žáků Zezulky na planetě. Každý z nich se s ním setkával po svém, každý dostával to, co potřeboval, a u každého to bylo jinak. Většinou jsme se ani neznali, protože konspirace byla důležitá, ať z důvodů STB a různých jiných. Většinu z nich jsem osobně poznal až v závěru Zezulkova života a po jeho smrti. Bylo to silné – život s ním, to jistě řekne každý. Sám osobně jsem s ním strávil desítky let, kdy mě připravoval na moji budoucí úlohu, aniž jsem to věděl – netušil jsem. Pak jednoho dne, před smrtí, přišla „ta“ věta: „Tomáši, já Vám teď tu naši společnou věc předávám. Vy ji budete dále nést a ochraňovat,“ a bylo to…
Možná i proto jsou zde všechny věci, které tu jsou: u stolu, který je přede mnou, se Zezulka probudil. Na jaře 1945, jako každý z přinašečů, stejně jako Ježíš a ostatní, ve 33 letech, najednou z ničeho nic dochází k rozevření bytosti. Je to proto, aby ten, kdo přichází z velké dálky, se mohl stát člověkem, abychom mu rozuměli – musí přijít on k nám, ne my k němu. Kdybychom šli my k němu, tak to bude trvat staletí a tisíciletí, možná víc. Tak z lásky, která je neobyčejná, v souznění se všemi, a chápání sebe jako všechno… Kde je nějaká potřeba, tam přinašeč přijde. Podle doby zvolí tu nebo onu formu, aby lidé dostávali podnět – cestu, směr, protože sami tak mnoho toho schopni nejsou. V závěru života předá každý přinašeč jednomu ze svých žáků. U Ježíše to byl Petr, u Zezulky jsem to byl já. Říkám to takto otevřeně proto, že v poslední době vznikly velmi dehonestující aktivity, které přesáhly rámec veškeré duchovnosti, slušnosti, či jinak. Přiznám se, abych tomu udělal přítrž, tak poprvé ve své profesní kariéře vystupuji takto otevřeně a to, co uvidíte za mnou, je dokladem slov, které zde říkám. Je to důležité, ne kvůli mně, protože Zezulka říkal: „Tomáši to nedělám kvůli Vám, to dělám kvůli celku, a Vy to budete naplňovat.“ Snad se to nějak podařilo, říkal jsem už na Řípu: překlady, tisíce knížek zadarmo rozeslaných do zahraničí, pomoc všem potřebným. Proč je tady jeho stůl, proč jsou tady originály rukopisů, copak myslíte? Proč je tady prakticky celá Zezulkova závěť? Protože se zmýlil, a že myslel špatně? Zmýlil se ve výběru svého žáka, co říkáte? To musím nechat na vás. Když řeknete, že ano, tak na jednu stranu popíráte jeho vůli a rozhodnutí. Jsem zde jako zástupce, až přijde můj čas, tak předám dalšímu, ten dalšímu... tak, jak bylo v minulosti. Jedná se o duchovní oblast, to je trošku jiné než řízení podniku, politické strany nebo něčeho takového.
Duchovní vzdělání má úplně jiný charakter než vzdělání hmotné, a je to logicky zrcadlový obraz, jsou si blízké, stejné a přece jiné. A z toho plyne i struktura vzdělávání.
Každý, kdo se jen na chvíli, třeba jako pacient, přiblížil k Zezulkovi, byl zároveň tímto setkáním ovlivněn. Většinou zmizelo „kohoutkování“, zmizela drzost, agresivita, přibyla schopnost vnímat důsledky svých činů, byla schopnost omluvit chyby druhých, a ne se agresivně něčeho domáhat. Duchovnost, to je svátost srdce – vědomí, nikoliv naučené fráze – postoje, je to změna sebe samého.
Máme zde univerzitu, která dnes funguje v rámci Společenství Josefa Zezulky, což je 38. řádně registrovaná náboženská společnost, a tím je zakotvena, protože je hodně důležité, aby každá věc, má-li mít svoji váhu, měla své zakotvení, protože nemá-li, pak nedokáže nic. Komora, která vznikla jako součást společnosti, to všechno jsou důležité věci. Nejdůležitější jste však vy sami. Vaše srdce, vědomí, vaše schopnosti.
Věci posvátné a vzácné se nehází na hnůj. Věci posvátné a vzácné se neuchopují pařáty, ale srdcem. Každý si udělá svůj názor. Poprvé vám odhaluji domácí rovinu – soukromou. Poprvé vidíte, jak to bylo se Zezulkou doopravdy, jak jsme se s ním mnozí setkávali, a já vám na závěr některé z nich zde ukáži.
Řada z žáků měla duchovní vize a zážitky, někdy opravdu hluboce překročily rámec i toho, co je dnes považováno za duchovní stav. Když Zezulka odešel, tak se ke mně vrátil, vlastně až hmotně. Byl jsem vysoko v horách, sedím a najednou nade mnou sedí on a držíme se za ruku – jeho ruka byla neobyčejná, takovou ruku jsem nikdy již od nikoho necítil, i když některé byly podobné. Tenkrát mi řekl, že hrozí schizma, že hrozí rozdělení. Vždy se v historii našel někdo, kdo chtěl krást. Často to schoval za krásná slova, ve skutečnosti šlo jen o to, aby zvýraznil svoje uražené ego nebo svoji snahu vynikat. Jsem tu tedy, ve vší pokoře, váš duchovní mistr – ustavený jím, a vezmi kdo chceš a jak chceš, tak to říkal i on. Jste svobodní, nás všechny posiluje naše duchovní velikost, sráží nás naše malost, naše představy a myšlenky nejsou někdy příliš v reálu. Vše má svoje hranice, i toto. Projekt zvaný Biotronika zdaleka není ještě vnímán, jaký je jeho rozměr. Je to úděl všech velkých lidí, natož velkých „ne-lidí“. Ne, že by byl nelida, byl největší „lida“, ale nebyl člověk. Jeho vnější podoba, kterou přijal, byla samozřejmě lidská. Když ho potkáte na ulici – je to už potom starší pán, neřekli byste, že jste potkali něco, po čem by toužila polovina duchovního světa – možná celý.
Víte, jak poznáte manipulátora? Podle toho, že mluví jazykem, který se vám líbí – hlavně vás chválí. Takže pozor na to, až vás někdo bude moc chválit, to vždy zavání... Duchovní mistři tu nejsou proto, aby vyhověli vašim představám o tom, jak to má být nebo nemá být, ale aby každý podle svého stupně, poctivě, odpovědně odvedl kus své práce. A tak nechť se to nám všem daří, od povrchních informátorů až po strážce nauky.
(Celý záznam je k dispozici ve videu nad článkem)
