 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 2. 4. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:12:34 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 52:14 – Dvě žádosti o zesílení zvuku. 53:07 – Poděkování za krásnou novou úvodní znělku k večernímu působení. 54:13 – Kam zmizelo úvodní překrásné video Zrození přinašeče z Prahy? Nenechte se cenzurovat! 54:51 – Kladný ohlas na hudbu znělky před večerním působením. 59:29 – Kladný názor k úvodní znělce. O nejslabším článku řetězu. 1:05:05 – Nemám důvod žít. Jak najít smysl života? 1:11:08 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin. Témata: astrologie, palmové listy, osud, smysl života Přepis videa:Pěkné odpoledne vám přeji. Začínáme s naší pravidelnou páteční přednáškou. Dnes je to Velký pátek, tak pojďme k tomu, co je tady připraveno pro mě. Pokusím se odpovídat, jak dokážu nejlépe, a vy sami si uděláte jako vždy vlastní názor. A první...
DOTAZ: Co říkáte astrologii? Při sestavování osobních horoskopů se přihlíží na přesné datum narození, kdy se zkoumá postavení planet ovlivňujících náš život, ale osud je daný, ne? Děkuji za váš názor. ODPOVĚĎ TP: Ano, právě proto, že je osud daný a že nejenom pohyb hvězd, ale vše, co existuje, spolu rezonuje v určitých vztazích a souvislostech. Když poznáte, jak se chová daná událost v jedné oblasti, můžete se zajímat o to, jak se chová v jiných oblastech. Pokud byste měli zájem a studovali tyto vědy hlouběji, nakonec byste zjistili, že těch způsobů, které jsou užívány, je mnohem víc a mnohem víc různých přístupů než to, co popisujete. A víte, co je na tom nejzvláštnější? Že to opravdu v mnoha případech funguje, i když se k tomu přistupuje zcela jinak. Když se podíváme na evropskou astrologii, tak tu známe poměrně dobře, viďte. Když se podívám ale na indickou astrologii, ta je založena na jiných principech, trochu jiných. A tak nemusíte udávat vůbec tedy tu přesnou věc a je to vnímáno zase jiným způsobem. Když se podíváte na astrologie i jiných národů, protože většina těch komunit národů nebo kultur si vytvářela nějakou představu nebo snahu se naučit číst tu knihu osudu různými způsoby. Ať už někdo hodí kostkami nebo se dívá na mraky nebo pozoruje jinou věc v přírodě, pokud zná tuto věc, může mít i někdy velmi zajímavé výsledky. Potíž je v tom, že ty opravdu zajímavé výsledky jsou jako všechno v našem světě spíše vzácnější. Podívejte, když budete hledat diamanty v Čechách, tak je pravděpodobně najdete nějaký tak kilometr pod zemí, ale rozhodně ne na povrchu. Bude jich zoufale málo. A tak můžete životy přehrabovat horninu na povrchu, kameny, drtit je, zkoumat a nebude tam ani jeden. A vy budete říkat: "Ano, diamanty neexistují." A pak to zkusíte třeba v Jihoafrické republice a tam možná za mnohem kratší dobu ve vaší dlani zůstane surový diamant. No, proč by to mělo být někde nějak jinak. Je to stejné. Takže je to vlastně důsledek toho, na co se odvoláváte. Osud je daný. Je ale daný zvláštním způsobem. Člověk, jelikož je velmi omezený ve svém rozhledu, ve svém uvažování, tak když se řekne pevně daný, tak pod tím vidí prostě jednokolejku, která jede z A do B, a tím je to pro něj všechno úplně jasně dáno. No tak, když přistupujete k astrologii tímto způsobem, tak se velmi těžko k něčemu doberete. Když ale pochopíte, že osud je veliká množina různých kolejí, které můžete z vlastní vůle navštívit, už budete blíže pravdě. A když pochopíte, kam který ten vlak pravděpodobně pojede, po které koleji, a dokážete je popsat, pak už budete ještě více pravdě. Až budete nejlepší, tak budete mluvit ještě dokonaleji a možná i bez té astrologie. A budete vidět každé stéblo trávy, které se kolem trati bude odvíjet. Takže jako všechno to má spektrum dokonalostí, od těch velmi povšechných, až - těch chyb nebo omylů - až po velmi přesné nebo zcela přesné. To je ovšem veliká vzácnost. V životě nemůžete vytvořit nic, co by nebylo. Všechno je. Víte, co je toho důkazem? To, když někdo vidí to, co bude, a vidí to přesně. Nedejte na názory některých lidí, kteří o této věci mnoho neví, anebo přesněji nechtějí vědět. Protože je to tak, že kdyby přistupovali se stejným zápalem negativním ke svým vlastním milovaným oborům, pak by z nich nezbylo nic než spáleniště, protože každá statistická závislost, každá věc se dá popřít. O tom není pochyb. A tak se vždycky k té pravdě blížíme, ale v některých oblastech to přibližování bereme jako pravděpodobné a jasné, a jinde to přibližování rovnou shodíme ze stolu, i když je možná přesnější než to první. Takže já nevím, co bych uvedl. Tak třeba toho slavného Nostradama. Když umíral, nechal dát do hrobu své mrtvole na hruď cedulku. Na té cedulce bylo určité datum. A v tom datumu skutečně zlotřilí a opilí vojáci otevřeli jeho hrob a jeden z nich se napil z jeho lebky. To je chuť, viďte? No tak, proti gustu dišputát, ale co je na tom nejpozoruhodnější, Nostradamus to popsal dopředu. Tedy to, že někdo otevře hrob, to by ještě k pochopení bylo, ale to, že když to udělá, tak zemře, už tak mnoho ne. Tehdy se stalo to, že zbloudilá kulka, zbloudilá kulka tohoto vojáka dostihla a usmrtila. Takových případů je strašlivě mnoho, od nepřesných až po ty nejpřesnější. Já jsem popisoval úsek života Zezulkův, kdy začínal vlastně svoji misi, kdy se probudil jako přinašeč a kdy jeho cesta nakonec skončila u skupiny lidí, kteří měli opravdu unikátní styk s jasnovidcem, který není z naší Země. No, a teď tohle to jsou slova, samozřejmě, ale teď fakta. Ten člověk přesně označil okamžik, kdy se změní jeho život. Je po revoluci, zatýkají se odbojáři a ostatní, a u dveří zazvoní dva pánové v kožených kabátech. Odvádějí Zezulku na Pankrác. Je vězněn a pak přichází amnestie, ale tam není propuštěn. Až později v naprosto nestandardním termínu. A když přichází domů, tak ho ti vlastně známí z této společnosti vítají a říkají: "Jdeš přesně." Protože ten, kdo toto vyslovil, řekl hodinu, minutu, a tak dále, kdy se navrátí z tohoto úseku své životní cesty. Anebo ještě jinam. Vzpomeňte na svatého Malachyho. Irský biskup, muž, který popsal, ať už jmény či vlastnostmi či podobně všechny budoucí papeže až do skonání dnů. A ono to opravdu souhlasí. Žil v 9. století, tuším, nevím přesně. Myslím to bylo 9. století. A teď mi řekněte, jaká je pravděpodobnost, že se do této řady strefíte, nulová. A přesto je to pravda. Takže všechno, co je, existuje. Potíž je v té naší svobodné vůli, protože ona znásobuje ty základní možnosti. Tak z tisíců se stávají statisíce a z milionů miliardy a z miliard biliony a dál. Jakou může mít šanci riši, který píše na palmový list pro někoho, kdo se narodí za tři až čtyři tisíce let nebo sedm, a on popíše přesně konkrétní fakta jeho života, včetně jmen, dat. A tak dále. No, tak spočítejte, kolik to bylo generací. Kolik lidí žilo svoje životy, než se narodil ten, o kterém je psáno. A toto není "jedna paní povídala". Toto je realita. Ale stále vždy budeme mít to rozpětí těch názorů. Budou lidé, kteří, i kdyby viděli ty nejpřesnější důkazy, tak je prostě nepřijmou, protože nechtějí. To je lidské právo. Ale jestli to je pravda, no, to už se mě neptejte.
DOTAZ: Jaký je váš názor? V literatuře zdokumentováno takzvané samovznícení lidského těla. Podle vyjádření některých mých známých tohle není možné, že si to autor vycucal z prstu. ODPOVĚĎ TP: No, nevycucal. Vaši známí nemají dost informací, anebo jsou nejsou dost vzděláni. Opět narážíme na totéž. Člověk, když se setká s něčím, co přesahuje jeho představivost a jeho poznání, má tendenci se chovat jako pejsek. Ten, když vykoná potřebu, tak pejsek takhle těmi nožičkami dozadu zahrabe, a jde se dál, jako by se nic nestalo. A tak se vynořili různí vysvětlovači, když už se tedy přijela myšlenka samovznícení. Vzpomeňte na Arthura C. Clarka. To byl opravdu velký vědecký manipulátor. Ten se dopustil nesmírného množství unfaulů v této věci. A jedním z nich bylo právě samovznícení. Posledně se snažil tento jev vysvětlit tak, že vzal kus lidské tkáně, tedy tuku, ten zabalil do látky jako do knotu, umístil do laboratorního stojanu a zapálil. A ejhle, ono to hořelo. No to byl úžasný vědecký úspěch, opravdu klobouk dolů. Logika a věda opět dostaly na frak, jak málokdy. A lidská hloupost řehtá. A kolik lidí tomu jenom věřilo bez sebemenší schopnosti vlastního logického uvažování. Někdy mě tato vlastnost překvapuje, jindy ji beru jako samozřejmou a s láskou ji pozoruji. No, ale pojďme tedy k podstatě věci. Co to je samovznícení? Vzácně se stává, že lidé - jejich těla - začnou spontánně hořet. Má to různé projevy. Někdy je to průhledné modrý plamen bez sazí, jindy se objeví i saze, ale to hoření není normální hoření. Je to velmi zvláštní hoření. Je zaznamenáno desítky, možná dneska už stovky případů. Některé z nich jsou zdokumentovány. Co si myslet o ohni, který postihne řidiče, který jede v autě. Ve skle jsou bublinky od žáru, jeho boty netknuty a sedačka prakticky taky ne. Co si myslet o dalších případech, kdy shoří část těla, ale přitom bezprostředně blízké předměty jsou netknuty žárem. Teď vezměte to hoření. Vězměte si třeba takovou nohu. Když vám hoří noha, anebo možná ještě více, a lépe ruka, protože noha má přece jenom u některých jedinců více tuku. Naše tělo se skládá ze 70 procent - doufám, že to říkám správně - z vody, z tekutiny. Zkuste zapálit hodně mokré dříví. Ono to opravdu nejde. Vezměte si, že máte nádobu, ve které je 70 procent vody a zbytek dřeva. Ale není to úplně přesný příklad - já si to uvědomuji - ale vezměme si, že každá z těch tkání má rozdílný obsah té vody. Na jedné straně jsou to látky spalitelné, tedy uhlík zejména, který se nachází v buňkách, ale který se už tolik nenachází v látkách jako je kost, kde je spíše vápník, který je spíše nespalitelný, viďte. Takže už to je jistý problém. Určité procento vaší nohy je kost, tedy látka ne snadno spalitelná. Pak je to svalovina. Ta je protkána vlásečnicemi. Vidíte to dobře, když se zraníte. Krve jako z ... dobytčete, jak se říká. A pak tam může být třeba - a v takovém lýtku moc vzduchu není - kůže, povrchová část. No, a to je všechno. Opravdu si myslíte, že tato struktura je schopná hořet vytrvale a plynule tak, že se spálí na prášek? Opravdu? No, tak pak vás lituji. Na co bych si ještě tak vzpomněl při této příležitosti. Někteří lidé se vznítili, ale nezemřeli. Popisovali ten stav, co se jim stalo. Plamen, který vyšlehával z tkáně, vychází jakoby z uvnitř těla. Je to velmi zvláštní hoření. Zatím se tápe. Nikdo neví, čím by mělo být způsobeno, vyjma duchovědců. Ti vědí. Takže nabídnu to duchovědecké vysvětlení. Občas se to stává proto, aby lidé byli na něco upozorněni, mimo jiné důvody. Důvodem toho, proč hmota se chová takto, je působení vnější. Nevychází z vlastního nešťastného jedince. Takže rozumíte? Když byl ohnivý požár v Chicagu, což nebylo samovznícení těl, tak nám to také může něco říct. Podle dobových dokumentů se někteří domnívají, že teplota hoření byla daleko za hranicí možnosti běžného spalování, tedy například kyslíko-acetylenové směsi. Mluvilo se o tisících stupních. Hořely zde materiály, které jsou dnes nespalitelné snadno, tedy vápenec, železo a další. A co bylo ještě zvláštnější, že prokazatelně uhašené požáry, ohniska požárů znovu vzplanula. Tedy máme tady co do činění s fenoménem, který čeká na naše pochopení. A varoval bych před předčasnými závěry. Až poznáme z přírody a jejích zákonů více, možná, že budeme v tomto více také vědět. Čili nevycucá si to z prstu na sto procent, za mne na tisíc procent. Toto je skutečně reálný jev, který se občas vyskytuje.
DOTAZ: Vidí můj zesnulý, že se kvůli němu trápím a mám velký smutek, když mezi námi byla velká láska a silný vztah? ODPOVĚĎ TP: No, neobviňujte se, ale nemá z vás radost. Samozřejmě, že vazba překonává hranice tedy i života a smrti. Je vám blíže, než myslíte, a to co konáte pro něj není vůbec, ale vůbec lehké. Je to z toho světa zemřelých a žijících někdy zajímavé pozorovat. Vidíme třeba zemřelé, kteří chtějí, aby ti jejich blízcí byli co nejblíž u nich, a tak se pokoušejí vytvořit situace, aby i oni zemřeli, a mohli se tak setkat na druhé straně. Je to vlastně stejné, jako když zde žijící člověk touží po tom, aby se k němu vrátili jeho zemřelí, a za každou cenu by udělal cokoliv, aby to tak bylo i přesto, že by ho v tom případě musel nechat zemřít na druhé straně. Věci máme přijmout, tak jak jsou - s láskou - a to co zemřelý potřebuje, je právě ta milostivá, laskavá vzpomínka, prosba za to, aby na té druhé straně prospíval co nejlépe, aby dostával vše, co potřebuje. A jistě i touha a třeba i přání se zase v budoucnosti setkat. To všechno nastane. Pokud tam vložíte ten nadkritický žal, tak to začne být vlastně negativním způsobem ovlivňující vás. Vy ničíte jednoho z lidí, tedy sebe, a nikdo soudný z toho mít radost nemůže. V celých kulturách se bralo za normální správné ostentativně truchlit, zničit si život, počínaje Indií, kde bylo kdysi běžné, že žena, pokud zemřel muž dříve, byla upálena zaživa tak, aby bylo naplněno nějaké řekněmež - no, radši budu mlčet. No, tak to je taková asi jedna z nejhorších variant. Pak jsou všechny ostatní měkčí až po to, že člověk od smrti svého blízkého vlastně celý život již neprožije. Ten život se soustředí jen kolem toho nešťastného příběhu, kdy nám někdo blízký umře. My se kolem něj stále a stále vracíme myšlenkově a přestáváme žít. Je to velmi pro život nesprávná poloha. My se máme vyvíjet, máme tvořit kolem sebe, máme nadlehčovat svět, všechno možné. Ale nemáme ničit, ani sebe. To je velmi špatně. Tak mnohý zesnulý se musí dívat na tyto pozice a nemá možnost to ovlivnit. Je to velmi těžké pro ně.
DOTAZ: Když jedna bytost odejde z tohoto světa a druhá má k ní silnou vazbu, tak mohou odejít spolu? ODPOVĚĎ TP: Tak, jak je to s tou smrtí? Zamysleme se nad tím. A zase na základě praxe, abychom tady nefabulovali. Ano, mnohokrát bylo pozorováno, že velmi harmonická manželství se nevzdalovala příliš za dlouhou dobu. Umřel jeden a za nějaký čas ani ne dlouhý umírá třeba druhý. Tak to je jedna z variant téhož. Samozřejmě nebudeme tady probírat násilné ukončení života, který je vždycky velikou prohrou. No, ale podívejme se ještě hlouběji. Jsou lidé, kteří ovládají svůj život a svoje fyziologické funkce na sto procent. Většinou se nacházeli v minulosti, v minulých kulturách, v jiných zemích. A tak jsou případy, kdy například nějaký duchovní mistr nebo jogín se uvede do stavu, který nakonec znamená vyvanutí z těla. Tito lidé to mohou udělat. Oni jsou vědoucí, oni ví, ale všichni ostatní z těch, které zde můžeme potkat kolem sebe nikoliv. Vlastně by to ani nedokázali, protože by nevěděli a neměli by v sobě tu vnitřní duchovní podstatu, která by to umožnila. Jsou i lidé, kteří toto učinili a žijí stovky a tisíce let. Žijí. Jsou jiní, kteří odcházejí. Ukončí svůj život v tomto vtělení a pokračuji do dalšího. Ale to už vyžaduje opravdu velmi vysoký stupeň duchovního poznání, který se výrazem duchovní poznání nás Evropanů nedá ani popsat. Je dobré, abyste věděli, že to je, že to existuje, ale je toho strašně moc na tom světě a speciálně v těchto krajinách toho mnoho nevíte.
DOTAZ: Duše má na odchod do světla 42 dnů. ODPOVĚĎ TP: Tak zaprvé zdaleka všichni neodchází to do světla, někteří také do temnoty. Záleží na tom, co a jak jste žili. A pak těch 42 dnů. S tímto názorem v žádném případě nesouhlasím, naopak. Pakliže dochází k těm procesům, které vedou k úmrtí, tak už v prvních vteřinách je odvedena duše od těla. Jste v bezvědomí. Ještě pořád je spojena s tělem, ještě pořád je tam jakási nitka. Pokud proces umírání pokračuje, tak od jisté chvíle se toto nitka přetrhává. Může to být tisícina vteřiny, může to být trochu déle, ale ne 42 dnů. Jakmile zaniknou fyziologické funkce - a zase nic není jenom z jedné strany - jakmile zaniknou, nastává smrt buněk a duše začíná svoji cestu. Ale jsou lidé, kteří toto podnikli, a i oni museli jít zpět, aby člověku něco dokázali. A tak někteří se vraceli po minutách, jiní po hodinách, jiní po dnech. Vždyť termín katalepsie je medicínský termín, který popisuje naprosto reálné jevy. Já už jsem vám tu kdysi povídal třeba svoji zkušenost. Byl jsem přiveden k člověku, který byl z rodu, kde se zmrtvýchvstání vyskytovalo častěji. Zemřel na nádraží na lavičce. Přijela "rychlá", oživovali ho asi půl hodiny. Nakonec tady lékař zkonstatoval smrt. Byl převezen tedy do márnice do chladícího boxu a za nějakou dobu, bylo to možná více než den, jsem byl k němu přiveden. Shledal jsem, že postmortální změny u něj nenastaly. Tělo nevykazovalo ztuhlost. Rovněž tak tedy obraz kůže a ostatní faktory zcela odpovídaly době, kdy ten muž zemřel. Dojednal jsem, aby nebyl mražen tak na velkou teplotu pro případ opakování toho rodového prokletí. Když se podíváme jinam, třeba do jiných kultur, tak zjistíme, že v nich bylo běžné dávat svým mrtvým na cestu do hrobu takovou zvláštní trumpetu. Je skládací a hodně dlouhá. A kdybyste chtěli, tak vám ji ukážu. Možná že bych mohl i v této přednášce. Kde jsou klíče? Ale opatrně, je nahoře umístěna u stropu. Takže za chvíli mi ji přinese, bych vám ji ukázal. A ta trumpeta měla jediný cíl, aby ten mrtvý si mohl zatroubit, kdyby potřeboval. Znám i jiné případy. Jeden z velmi otřesných probíhal takto. Mladá žena umírá, je pohřbena a matka nemá klid. Je pohřbena klasicky v dřevěné rakvi s nějakými květinami, a tak dále. Matka nemá klid. Po dlouhé době měsíců nakonec vymůže exhumaci. Zjistí, že ta žena v té rakvi žije. Má nehty plné třísek, žaludek také, také plísní z těch květin. Je ještě chvíli živá, pak umírá doopravdy. Zajímavý příběh, viďte, k neuvěření. Já vím. A tak dále a tak dále. Čili opět i tady nalezneme široké spektrum možností, které život přináší. To, že lidé s tím pohřbíváním někdy nespěchají v některých kulturách, mělo tyto důvody. Vzpomeňte příběhy, kdy nesou nebožtíka na márách a on jim spadne a obživne, k šoku všech ostatních. A ještě jeden medicínský... medicínskou poznámku. Měl jsem za pacienta muže, který se už - nevím přesně - topil, tuším. Nevykazoval srdeční akci snad půl hodiny. A poté procitl. Měl pouze poškozenou krátkodobou paměť, jinak byl zcela v pořádku. Je to proti všem poznatkům medicíny, moderní medicíny. Zde se udává, že již po několika minutách v důsledku hypoxie, závislosti na teplotě těla samozřejmě, dochází k nevratným změnám. Nezlobte se, ale ta voda neměla nula stupňů zaprvé a zadruhé po této časové linii tedy desítek minut již ani studená voda nemůže způsobit jaksi takové zbrzdění těch změn, zejména mozku... Tak už mi ji nesou. Tak vám ji ukážu, čím bychom mohli troubit. Děkuji. Podívejte, tak vypadá takhle. Je dokonce skládací, je to velmi šikovné. A já ji nechci skládat, abych ji nepoškodil. No, takže takovouto trubičku si tam dát do hrobu, ale já se nechám spálit pro jistotu, aby to bylo jisté. Ale i s tím spalováním to není úplně jednoznačné. Jistě chápete, co se může stát. Vzpomínám třeba na jednu z povídek Edgara Allana Poea, kde tento jev popisuje poměrně tedy sobě blízkým způsobem. Tak pojďme k něčemu veselejšímu. Někdy je veselejší umřít normálně než takhle, protože takhle umírat, potěš pánbůh. A ještě jednu poznámku. Jedna má moc dobrá známá a spřátelená bytost pracovala jako zdravotní sestra. Když se staraly s kolegyněmi o ženu, která byla v terminální fázi, tak si zpívaly. A zpívaly tam popěvek, který nebyl úplně... prostě chtěly ulevit té frustraci, tak tam byla nějaká taková slova. A ta žena se probudila. Chtěla je žalovat, protože tam byla s nimi celou dobu a každou vteřinu toho děje. Tak pozor, jste-li zdravotníci. Dejte si pozor na to, co když jste u pacienta, který je v naprosto hlubokém bezvědomí bez srdeční akce... a tak dále. Pozor na to, abyste se nedivili. Takže 42 dnů to je, prosím pěkně, nesmysl. Takový je můj názor.
DOTAZ: Nedávno jste zmiňoval Rwandu a co vše tam způsobila propaganda nenávisti člověka proti člověku. Je možné, že v takových případech jsou používány i temné praktiky včetně ovládání lidí, kteří mají v danou dobu a místě oficiální moc k těmto rozbrojům přispět nebo se obvykle najde dostatečné množství lidí, kteří podlehnou mamonu, moci peněz a dělají to o vlastní svobodné vůli? ODPOVĚĎ TP: Zvláště v těchto případech prakticky nikdy jen o vlastní vůli. Na počátku mnoha těchto dějů jest nenápadná cesta, která začíná mnohdy vlastními zraněními, které toho člověka oslabují a otvírají, protože děj, který probíhá, není zdaleka jen o tom, co vidíte a co jste schopni registrovat, ale je velmi často založen nebo téměř vždy i na vlivech, které přicházejí a sčítají se s tím vaším základním vlivem, který nastavíte. A tak samozřejmě, že v těchto dějích má zásadní vliv černota, černá magie. Nejčastěji tedy - no, nejčastěji - v různých místech různě. Tam, kde se provozuje veřejně, samozřejmě to má přímou souvislost. Jinde spatřujeme průnik černé magie z oblasti nevtělených. Nezapomínejte, že stejně jako jsou tu bytosti, které vás chrání a pomáhají vám, tak jsou tu i bytosti, které mají zcela opačný úmysl a veškeré dobro je pro ně zlem. Čili, satane, odejdi, tak nějak. Dojde-li k průlomu zla, tak to má vždycky velmi fatální důsledky a vždy je tu také ještě spojitost. Když uvidíte nějaké zlo z pozice tvořiče tohoto zla, vždy si uvědomte, že vy sami budete totéž prožívat v ještě větší a horší podobě. Nebude pomoci, stejně jako jindy není pomoci těm nebohým, kteří jsou posednutí anebo masakrováni těmi druhými. Bude pak muset proběhnout celá osudová výchova. Budete muset zažívat - možná ne jednou, ne desetkrát - jak vám zabíjí vaše nejbližší, useknout ruce, hlavy šílení lidé, kteří se zblázní. A budete v té roli oběti. V tomto životě jste byli těmi, kteří mají navrch. Vy jste měli v ruce tu mačetu, vy jste mohli sekat. Hned zítra bude sekáno do vás. Takový je zákon života. Střezte se, abyste podporovali zlo. Nebojujte ve zlu, nevažte se k němu, ale vždy vězte, že máte být v této věci velmi opatrní. Je jedno, ve které části a fázi těch procesů pracujete, jestli jako výkonná složka, tam máte často nejmenší vinu, nebo jako ti, kteří spouští tu šílenost. Ti už mají vinu mnohem větší, ti nejvyšší, nejvyšší. Když to udělá vládce daného regionu nebo země, pak je největší vina na něm. A jde to ještě dál. I ten vládce bývá zapojen, tedy posednut démonem, zlem, který skrze něj se snaží zasahovat do našeho hmotného světa. Stejně jako dobro má svou hierarchii a svůj postup, má ho i zlo. Nepodceňujte tyto věci. Jen na vás záleží, čemu se otevíráte a co dává vašemu životu sílu. Velmi často je to jenom nepozornost nebo chabá výchova nebo dokonce nevzdělání duchovní, které je dnes nejčastější. Protože kdykoliv se začnete zajímat o tyto věci, začněte narážet na zákony života, které jsou pevné a neměnné stejně jako zákony chemie, fyziky nebo jiné. A tak ještě jednou. Nehledejte vždy jen jednu příčinu. Nakonec uvidíte, že všichni v tom ději jsou hodni vaší lásky, ale i vašeho - jak bych to řekl - no, není to radost se na to dívat, není. Vždyť člověk může dělat cokoliv. Proč by měl dělat právě toto. Je to zbytečné a navíc to nevede k cíli - jakémukoliv. Protože základní zákony života - a já jim budu říkat boží vůle - nedovoluje jít nikam jinam na konci všech těch hrozných cest než k tomu cíli. A pak už to záleží jenom na tom, promiňte, kolik toho utrpení si přejete prožít, abyste zmoudřeli. Jestli půjdete cestou dobrovolnou a budete vnímat Boží zákon jako svůj zákon, budete s láskou se pokoušet jej naplňovat nebo zda se obrátíte ve své bláhové představě, že jdete proti. Buďte opatrní.
DOTAZ: Vše, co bytost zažívá, včetně zdravotních indispozic... a tak dále, ve svém osudu, musí být součástí toho konkrétního osudu? ODPOVĚĎ TP: Osudové události mají celou řadu hierarchií, od těch naprosto běžných, které jsou marginální, tedy jestli vstanete z postele levou nebo pravou nohou, až po ty naprosto zásadní karmické události, které jsou zasazeny do vašeho osudu s naprosto brilantní přesností a neodvratností, pokud se nezměníte. Osud není jaksi něčím, co je neměnné, protože nabízí mnoho cest. Reaguje na to, kdo jste a co činíte. Pokud činíte tak, přijde to, pokud jinak, přijde zase něco jiného. Je tu mnoho rovin osudu. Některé osudy slouží vám osobně, jiné osudy slouží skrze vás ostatním. A tak dále a tak dále. Jsou osudy počáteční, primitivní, vyspělejší, nejvyspělejší, až ty v tom druhu konečné. Vy čekáte na přestup do další stanice. Všechno to je pravda. U každého jinak a není stejného osudu. Všichni prošli jinou cestou. Ty mnohosti možností jsou nepředstavitelné. Čili ano, všechny součásti jsou součástí toho osudu.
DOTAZ: Bylo by možné alespoň trochu zesílit zvuk, je slabě slyšet. ODPOVĚĎ TP: No, nevím, co jsem se ptal přátel, tak slabě slyšet nebylo. Ale kdyžtak mi dejte vědět, pokud by to tak bylo u vás víc. Tady bude spíš chyba na vašem přehrávání, na vašem třeba notebooku, který má slabý zvuk. I já mám takové notebooky, které nehraji moc, tak jsem si k nim koupil takové malinké reproduktory. Ani to moc nestojí. A když strčíte do konektoru sluchátek a buď na baterie nebo na síť, ono to potom řve, až to musíte ztlumit. Nechtěl bych slyšet řvát Pfeiffera. Mám tu dva podněty na to zesílení. Tak zkuste to napřed po té technice a pak já budu víc řvát.
DOTAZ: Děkujete za krásnou novou úvodní znělku k působení. Váš posluchač a žák. ODPOVĚĎ TP: To je znělka před duchovní obřadem, kde jste mnozí byli zneklidněni velmi, řekněme, razantním obrazovým doprovodem zvuku, který vás některé děsil. A tak dále a tak dále. Má to dva pohledy. Já jsem tu znělku úplně nezlikvidoval, nezahodil, ale pro potřeby našeho duchovního působení jsem jí přece jen změnil. A myslím si, že ta naléhavost vznikající z toho zvukového doprovodu zůstala do určité míry, není ale až tak velká. No, druhý názor může říkat, že se nacházíte v bodu a momentu osudu, děje, kultury, civilizace, kdy je opravdu velmi důležité se probudit. Takovéto znělky probouzejí.
DOTAZ: Kam zmizelo původní překrásné video Zrození přinašeče z Prahy? Vždy mě připravilo na večerní působení. Lidé by si neměli vybírat, měli by přemýšlet, proč to tak je. ODPOVĚĎ TP: Ano, o tom jsem teď mluvil. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Mozart si taky nenechal do díla kecat. Věděl přesně, co do skladby patří. Nenechte se cenzurovat. S přáním všeho dobrého, moc za všechno... DOKONČENÍ ODPOVĚDI TP: Tak to máte zase opačný názor. Tady by chtěl tu znělku razantní, že bychom to střídali pondělí, úterý, středa, čtvrtek. No, uvidíme. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Hudba se mnou souzní, symbolizuje velké změny, které žijeme. No, a dobře to vyjadřuje. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI TP: Ano, vyjadřuje to dobře. Na druhou stranu se vždycky musí každý řetěz, který zde je počítat od svého nejslabšího článku, a tak tato znělka není jen pro ty silné, ale je i pro ty slabé. A tak musí ten článek být trošku zesílen, aby řetěz zůstal v celku, rozumíte? Nám nejde o někoho, o ty silné. Tady jde přece o každého jedince, o každého člověka. Tak to je.
DOTAZ: Takže vyjadřujete se ke znělce. Mluvil jste o dynamice a současném vlivu a že ta znělka to odráží. To by podle mě bylo logické, co se týče samotné hudební kompozice. Myslím, že s tou nikdo problém nemáme. Jestli jsem to dobře pochopil, někteří lidé si stěžují na to, že jste ji dal těsně před působení, kdy se všechno snaží uklidit a naladit. Nikdo by si asi nepustil heavy metal před modlitbou či meditací, ať by to odráželo dobu sebelépe. Tím samozřejmě jsou tam vaši znělku s metalem, je to jenom příměr. Ale vy jste nezvolil nic podobného v průběhu působení, přestože doba je stále stejná. Tam pouštíte dlouhé uklidňující tóny. Pouze jeden z názorů. ODPOVĚĎ TP: Ano, máte pravdu. Ten příměr ale není úplně, jak sám píšete, přesný. Určitě ne. Ten příměr má vám ukázat, odkud to, co přichází následuje, a s jakou dedikací. Jestli mi rozumíte. Jestliže tedy k vám přichází bytost, která už byla mnohokrát těžce poškozena, zabita - víte smrt na kříži je příšerná, naprosto - a život, který musela žít dnes s námi od roku 12 do roku 92, to bylo taky příšerné. No, a přesto tato bytost toto žije a nestěžuje si, že jsou tam silné tóny anebo něco jiného. Takže možná, že ta znělka je tak trochu úlitbou proto, abyste pochopili, že tu byli jiní, kteří pro vás nesmírně trpěli a přesto konali. Takže nedívejte se jenom na sebe. Člověk má sklon vnímat jen svůj vlastní komfort nebo diskomfort, ale možná že tyto souvislosti vám unikají, kdo ví? Já nevím. Tak o tom přemýšlejte. On ten heavy metal, jak vy to píšete, nevznikl samoúčelně a není to heavy metal. Je to upozornění, mimo jiné i na to, že přichází přinašeč proto, že vždy přichází do jakéhosi uzlového bodu a v tomto případě do uzlového bodu Platónského roku, kdy jednou za 12 tisíc let dochází k zcela zásadní a často radikální změně na povrchu planety. Tak jistě, můžeme dělat různé. Mně teď třeba v mysli vytanul Titanic. Byli lidé, kteří udělali to, že se ujmuli svých nástrojů a hráli a hráli, než dohráli. Bylo by jistě daleko lepší, kdyby spustili čluny řádně a zachránili desítky dalších - chápete, co tím chci říct - a stovky. V jejich případě to bylo jistě asi možná správné rozhodnutí, které nekritizuji, ale jistěže mnoho jiných lidí nedělalo to, co mělo - inteligentně a v okamžiku potřeby. Počínaje konstruktéry lodě, kteří zde dali málo záchranných člunů, a konče samotným procesem spouštění člunu a chápání katastrofy, která postihla tuto loď. Vždy se dá dělat více, než se dělá. Tak to chápejte jako pokus udělat více, než se dělá.
DOTAZ: Kladný názor k úvodní znělce. ODPOVĚĎ TP: Tak to máme tak půl na půl. Ale jak už jsem řekl. Řetěz má tu sílu, kterou má slabší článek. Na druhou stranu pokud by byl příliš slabý ten článek, což říkáte: "Nedejte se cenzurovat," pak by bylo třeba tento článek nahradit nebo nevnímat a zkusit to udělat jinak. Takto se to řeší odjakživa. Jinak to nejde. Zezulka mě před desítkami let učil to, co dnes zažíváte. Od roku 90 nebo kolik vám na přednáškách říkám, co nás bude čekat - o oteplování, o jiných katastrofách. Říkám to milostivě, ale teprve dnes říkají všichni totéž, co Zezulka před padesáti, šedesáti lety, víte? Tak to je vám taky k úvaze. Lidé, lidská společnost, a to často i velmi významní lidé, mají své názory, mnohdy správné. Ale velmi často nevidí dál než za nejbližší horizont. Takže tak.
DOTAZ: Proč jsem se na tuto planetu narodila, plnou bolesti, utrpení, negace, bezpráví, pomluv a všeho dalšího? ODPOVĚĎ TP: Protože jste to potřebovala. Je to váš stupeň a je to to nejlepší, co se vám mohlo stát. Jste tady buďto proto, abyste to žila a sčítala tu esenci stavu nebo proto, jste-li vyšší, abyste pomáhala ten stav nadlehčovat. Musí se přece rodit i ti, kteří budou pomáhat, vedle těch, kteří budou ničit. A tak si musíte vybrat, něco to bude. Pokud se týká toho zaostření, tak podívejte. Budete se divit, ale může vzniknout i zlo poznáním zla. Dokud žijete jako nevědomý tvor, masový tvor, tak nechápete nic, co se kolem vás děje. Jste lehce manipulovatelní, ovlivnitelní. Nedomýšlíte, nepřemýšlíte, jdete za tím, co se vám zdánlivě osvědčilo nebo co se líbí. No dobře, ale pak přijde čas postupného vzdělávání a najednou začnete vidět chyby, které jste předtím neviděli, na druhých nejčastěji a pak i na sobě. No, pak přijde chvíle, kdy půjdete-li po duchovní cestě, vás život vyzkouší. Jestliže propadnete do nihilismu, odmítání, negace, pak jste stejně špatní jako to zlo, které popisujete. Čili láska, schopnost dívat se i do pekla a nebýt ovlivněn. To je třeba. Potom jste v bezpečí. Než toho dosáhnete, přijde určitý stav, v kterém budete zostřeně vnímat tyto věci. Budete zostřeně vnímat, jak člověk si někdy zalže, jak někdy neužívá logiky, jak někdy myslí v naprostých nesmyslech, jak škodí sobě i druhým zcela bezdůvodně. A tak dále a tak dále. Budete vidět jeho hloupost, jeho nedomyšlenost, jeho vlastnosti. Jenomže, když se budete dívat na chování třeba nějakého nižšího, ke kterému máte despekt, tak uvidíte třeba i chyby u toho zvířátka, ale zároveň ho budete milovat a budete ho přijímat. Takže budete muset se naučit zpracovat toto poznání. Na duchovní cestě je to poměrně obtížné, protože to zlo vás povede k tomu razantnímu odsudku. Vždyť přece je to pravda, máte proto důvod. Ty lidi jsou hrozní. Ano, to už po vás takhle sahá zlo, aby vás přitáhlo na svou stranu, protože vás odděluje. Na čem je založeno zlo? Na tom, že vaše bytost se oddělí od ostatních bytostí, a přestává je brát. Vynikne tu vztah "Já" a "to". A tomu "tomu" se dá udělat cokoliv, ať už jste nacista nebo ať děláte nějakou jinou, řekněmež, honoris causa skupinu, která se počítá... třeba duchovní. To my už, to už jsme zachráněni. To my už jsme Bohu... pomalu s ním večeříme. Tak to ale není. On ten Bůh večeří s námi všemi i těmi nejsprostšími a nejhoršími vrahy i s těmi vyššími duchovními, víte? Takže tak. Takže přemýšlet dál a dál, hledat cestu. To se musí.
DOTAZ: Nemám důvod žít. Jak najít smysl života? ODPOVĚĎ TP: No, to je váš pohled, jistě. Váš život se zdá zbytečný. Mě učili, když jsem byl ještě za komunistických škol - "líšnij" život - a byl to celý oddíl literatury a jiných. Ale teď vážně... Možná, že v první fázi by měl člověk přemýšlet o tom, jaký má život smysl obecně - u druhých, ne u sebe. Napřed u těch druhých a z toho se poučit. A nakonec uvidíte, že každý život má smysl, i ten nejbědnější, a že byste při troše moudrosti na to mohli přijít. A pak se to automaticky obrátí i na vás. Takže zatím jenom klid. Nedělejte unáhlené závěry. Je to tak, že v různých časových údobích svého života máme různou moudrost a různou zkušenost. Jsme-li třeba mládí po pubertě, jsme-li středního věku nebo vyššího nebo už máme tu existenci třeba zajištěnou a už jsme jakoby v tom životě usazeni. Nebo zase v mládí, viďte, ty zamilovanosti z jednoho dne na druhý. Jednu vteřinu jsme strašně nešťastní, protože nás nechce a druhou vteřinu bychom se zbláznili štěstím. A pak ji dostaneme a za dvacet let bychom nejraději skočili z okna. No, a tak dále. Všechno je relativní, přátelé. Takže opatrně na tyhle stavy. Nerozvíjet, protože stav může být negativní. Ale jakmile začnete patologicky rozvíjet, tak už to je špatné, protože on začíná sílit. Dáte té myšlence sílu a ona se začíná obludně rozvíjet. Už nemyslíte na nic jiného, než že jste k ničemu, že váš život nemá smysl, a tak dále. Kdysi tady byl nějaký jugoslávský, chorvatský seriál nebo jak - jugoslávský. A popisoval cestu životní jistého holiče, který se jmenoval Čurila Plenkovič, a byla to nádherná studie této otázky. Tak dlouho hledal, až našel a najednou byl k něčemu. Kolik jen lidí třeba ve vyšším věku najednou přišlo, k čemu jsou, a ono to začalo fungovat. Tak si počkejte taky.
DOTAZ: Je důležitější a přednější vybrat zaměstnání, kde budu užitečná, potřebná, budu ostatním pomáhat, budu mít pak lepší karmu, nebo tu, která je mou zálibou, koníčkem, práci, která mě baví a naplňuje? ODPOVĚĎ TP: No, tak tím říkáte vlastně zásadní informaci. Tam, kde budete užitečná, potřebná a budete ostatním pomáhat nebo kde bude vaší zálibou koníčkem a prací, která vás baví? To je logika, přátelé. No, to jste to na sebe napsala úplně celé. A tak je to, jak to je. Čili mám se přemoct a dělat něco, co nechci, a mít lepší karmu, anebo to mám udělat podle toho, co chci, a pak mít karmu horší. Zaprvé kdykoliv budete něco dělat pro to, abyste měli lepší karmu, tak si ji tím vždy zhoršíte. Víte o tom? Protože cokoliv uděláte pro něco, to se nepočítá. Opravdu ale vůbec. Pomáhejte stovkám lidí, krmte je, šaťte je, noste na zádech, ale když to budete dělat proto, abyste z toho měli tu lepší karmu, nic se nestane. A velký soudce v podobě světla vám tam u soudní stolice řekne: "No, to jsi dělal, ale to se nepočítá. To jsi dělal pro to..." Pak zjistíte, že jste dělali jiné věci, které se zdály být naprosto marginální, samozřejmé a tam vám řekne: "No, tohle jsi udělal pěkně, tady sis hodně polepšil ve svém osudu." Takže kdykoliv něco děláte, nikoliv z tlaku, ale samozřejmě, že je to váš vnitřní stav, bez myšlenky na odměnu, potom se to počítá. Kdykoliv se snažíte s osudem smlouvat, s Bohem smlouvat, pak vždy doplatíte. Celé generace doplácely na tuto logiku, kdy si mysleli, že si můžou koupit nebo spřátelit Boha tak, aby zavíral oči nad jejich nedokonalostí. Něco jiného je Boží milost, odpuštění a tak dále, a něco jiného je snaha zde zneužít samotného Boha. Bůh vás miluje, a proto vás nikdy nebude zbavovat výchovy. Bez výchovy byste skončili ještě hůř, než jste skončili. Takže udělejte to, jak to cítíte. Já vám v životě nebudu radit, jestli máte udělat to nebo ono, protože je to tak složité a musel bych znát všechny detaily, abych mohl si udělat vlastní názor. Ale v tom dopise nebo v tom dotazu jste popsala vlastně podstatu věci. Buďto to, co mě baví, co dělám ráda, anebo to, co je na té druhé straně. Vím, že jste to tak nemyslela, vím, že to tak nebylo napsáno schválně, ale ono to tak bylo napsáno, rozumíte?
No a tohle si necháme už na příště. Dneska už jsme toho probrali až, až. Tak nás čeká: |
