 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 3. 2. 2023Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:58:53 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin na TV BIOVID. Přepis videa:Dobrý den, vítám vás. Ani jsem nečekal, že vás přijde tolik v takovéhle Sibiři, a tak můžeme začít. Připravme, co tu najdeme. Už to bude, jen co to přeběhnu. To jsou zahradníci. No, vidíte, to se týká zrovna aktuálního činění.
DOTAZ: "Dítě pohřbené v mohyle nedaleko Řípu patřilo před 6000 lety ke společenské elitě". A druhý článek "Unikátní pravěká dlouhá mohyla pod Řípem". (TP: No, kdybych já tu měl víc světla, tak to možná i přečtu. Budeme to muset zlepšit. Ale tady je to lepší. Tak já se podívám do toho zdroje.) Nedaleko obce Dušníky, starší neolit, zhruba kolem roku 3600 před letopočtem - unikátní je tím, že jako jediná má dochovaný násep až do výšky jednoho metru, pod kterým se zachovala pravěká půda, černozem a tak dále a tak dále a tak dále. Zdá se, že tradice uctívání místa trvala dalších 300 let, a uctívalo se nejen jako pohřební památka, ale jako svatyně předků, popisuje Turek - zřejmě archeolog. ODPOVĚĎ TP: No, pak si to přečtu. Říp je samozřejmě místo významné, a to nejenom kvůli těmto nálezům, ale ty nálezy tam jdou už skrze celé věky. Například v pískovně pod Řípem byly nalezeny zbytky tedy těch vyhynulých saurů. Akorát, že bylo třeba stavět, tak se to nějak tenkrát nepodařilo úplně, pokud vím. A také z Podřipska údajně podle jednoho ze zdrojů pochází jeden z nejstarších nástrojů, které byly používány. V té publikaci byla dotace dva miliony let zpět, což se poněkud nekryje s našimi představami, ale z toho si nic nedělejte. Naše představy se ještě mnohokrát změní, a tím pádem bude všechno v pořádku. Takže zatím my někde mezi těmi mamuty, viďte. A tam lítáme s těmi oštěpy a s tou přesličkou a s čímže si to ty mamuty vaříme. No, v té době už měli v Indii písmo, rozumíte? Takže to jen tak na okraj. A samozřejmě, že to nebylo první písmo. Lidská kultura a historie je mnohem a mnohem starší, ať už je to Atlantis nebo Lemurie a další a další. A ty naše představy jsou zatím poměrně velmi naivní, protože stojí na ramenou řekněmež otců zakladatelů 19. století, kteří to měli tak, že my lidi jsme nejvyšší a že jsme teď zrovna nejchytřejší a tak. No, a ono to je možná ještě trochu jinak. No, jsou tu celé pozůstatky staveb, které jsou ještě před horizontem věků, a to i v české krajině. Jen už jsou opravdu tak staré, že je nalézt je nesmírně jaksi obtížné a je potřeba k tomu mít nějaké řekněmež indicie nebo vědomosti. No, takže toto je jeden z mnoha dalších jistě, které přijdou, případů, a to je třeba svět toho neolitu nebo i starší světy přinášejí vlastně zatím jen málo o sobě. A přesto jejich úroveň byla mnohdy vysoká, jejich znalosti, ale hlavně i jejich možnosti, protože to byla jiná kultura, tak je nechápeme. My nevíme, jak by to bylo, kdyby to nebylo technicky a tak dále. A ono vždycky jsou dvě cesty. A tak my dnes jsme kulturou rozumu, techniky, oni zase byli kulturou jinou. No, a mimochodem některé výsledky těchto kultur my jen stěží napodobíme nebo nenapodobíme vůbec. Obecná představa je, že naši předci tady lítají kolem ohňů v bederních rouškách a zašpičatělými kameny opracovávají cosi. Potíž je v tom, že dokázali tesat žulu, a to způsobem, který i pro nás je těžko představitelný, protože když se podíváme třeba na kameny, které měly řekněmež Mayové nebo předchozí kultury - protože to nebyli jen Mayové, spíš ti předchozí - no, tak ta úroveň zpracování těch kamenů je nepochopitelná. Vy nevrazíte ani čepel nože mezi spáry a ty spáry jsou klikaté, víte? Ono možná je snáze udělat rovný šutr a ten na sebe naskládat, než na sebe naskládat křivolaké šutry, které jsou přesně opracovány tak, jak má - tedy ten záměr stavitele. Jindy jsou to třeba poznatky z Egypta, kdy vidíme - a to je zase úžasné - vidíme třeba stopy po použití jádrových vrtáků, které my dnes používáme také, ale v jejich době by to vlastně nemělo existovat. Vidíme jiné a jiné stopy. Vidíme přenosy kamenů, které váží stovky a možná až tisíce tun, a to v prostředí, kde bez řekněmež terénních úprav, aby nám ty stroje, jeřáby nezatlačily do země, no a v těch nejrůznějších prostředích, a dává to vzniknout mnoha otázkám, jak ti lidé dokázali bez toho, co máme my dnes - tedy techniky - s tímto nakládat. Ono, já vím, oblíbená teorie, kdy jsme rozhýbali Moa Moa a prostě jsme je rozkývali, to je jistě úžasné, ale zdaleka se to nehodí na baalbecké terasy, ano, a jiné. (TP: Někdo nám zvoní zvenku. Takže. A zní to hezky.) No, takže těch příkladů je opravdu moc, a to, co udivuje nejvíce ze všeho, je ta míra vlastně. (TP: Už. Udělejte s tím něco. Tak.) Je tam míra vlastně řekněmež toho lidského přístupu, který tady má řekněme už v té vědecké době, já nevím určitě 100 let historii, tedy nezávislého, kritického zkoumání a tak dále, ale přitom zcela zjevná a naprosto nepopiratelná fakta, která zde jsou nevedla k rozumným závěrům, protože když se podíváme na to zhodnocení, tak je to také proto, že to vlastně nehodnotili často technici, ale archeologové a tak dále, přírodovědci, kteří, jak známo, k technice mají jaksi daleko, ale na druhou stranu tedy přesto je to s podivem. Když se podíváme třeba právě na tu sfingu, na které jsou jasné stopy tedy vodní eroze. Dnes už se to ví, ale co to trvalo, než - protože když se to vyslovilo poprvé, no tak to byla hradba odporu - to je nemožné a tak dále. Potíž je v tom, že vlastně všechny tyto děje mají svůj charakteristický obraz, rozumíte? A když jsme v té řekněmež části zkoumající, vědecké, tak dosti těžko. Bychom správně měli obhájit vlastně to zpochybňování. Nemůžeme říct: "Nevíme, kdy to bylo, jak to bylo, ale tyto stopy jsou identické s vodní erozí." Ale ne, že to je nesmysl, protože ti, kteří jsou v tom odborníci, toto jasně deklarují. No, a tak dále a tak dále.
Takže tady máme ještě jeden takový příspěvek, který jste mi přinesli. Dnes máme den tisku. A to je... DOTAZ: Zkáza Sodomy a Gomory zřejmě není výmysl. Vědci odhalili stopy po úderu z kosmu. Lidnatější než Jericho a Jeruzalém. Nadpisy čtu jenom. Taveno teplotou 2000 stupňů. Kde je kráter? ODPOVĚĎ TP: No, toť otázka. Nyní výzkumníci zjišťovali, že nachází vlastně stopy řekněmež jader, která hořela. Byla tam síra a další, a to právě v místech, kde by ta Sodoma a Gomora snad tedy měla být. Svým způsobem ta veliká pýcha a schopnost ze všeho si dělat legraci, protože my jsme ti jediní rozumní, byla už mnohokrát pokořena. Samozřejmě teď zmíním Schliemanna, viďte, báje a tak dále, ale nejenom to. Když se podíváme třeba na období Lemurie nebo další. Takže most přes moře. Všichni to brali za naprostý výmysl a z kosmu ho uviděli. On tam je, rozumíte? A tak dále a tak dále. Takže nelze brát na lehkou míru báje, které zde jsou, a lidskou jaksi tu slovesnou paměť, protože mnohdy je dokonce moudřejší než naše současné vědecké názory a také mnohdy i obsahující větší množství informací než se zdá. Když se podíváme třeba na kosmologii, tak vidíme tady třeba Dogony. To je kmen, který proslul tím, že teda si velmi pečlivě chránil svoje know-how. A když tedy se nakonec podařilo to prolomit, tak se zjistilo, že jejich jaksi kosmologické informace jsou na úrovni, která je nepochopitelná. Tedy měli s určitým souhvězdím velmi mnoho informací a tak dále a tak dále. A to není jediný případ. Jsou to i jiné. Kolikrát už za vašeho života jste slyšeli: absolutně ne, nikdy, nemožné, nevědecké, pavědecké a tak dále. A jak se ten věk mění, všímejte si toho. Takže dneska jsme v období černé, temné hmoty, temné energie, kterou sice ještě nikdo nikdy neviděl. Je to hypotéza, protože nefunguje nám vesmír, není to vlastně možné, je to nesmyslné. Náš vesmír má 5% hmoty a zbytek by musel být neviditelný, aby to fungovalo. Gravitační zákony a jinak. Čili díky tomuto poznání bychom měli být trochu opatrnější, ale my jsme si vypomohli, viďte, tou temnou hmotou. Tak je to i jinde. Když se podíváme na tvorbu rovnic některých základních tedy axiomů, tak vidíme, že cesta k nim byla poměrně kuriózní, a velmi často, aby se přiblížili pozorovanému, se zde zavádí systém tedy opravných koeficientů. No, což je poměrně taky zajímavé. No, a takových případů je hrozně moc. To říkám proto, abyste si uvědomili, že v této chvíli nejsme vůbec na vrcholu poznání a že jsme teprve na počátku, že vůbec ještě skoro nic nevíme, i když proti tomu, co jsme nevěděli včera, toho dneska nevíme nepatrně méně. To je všechno. No, a tak i... (TP: Zkuste ten telefon vyndat z vidlice, jestli by přestal zvonit. Na přednášky se chodí včas, bohužel. Tak. A nedávejte ho zpátky do vidlice. Tak, děkuji. Je 18 minut po začátku. Nedá se nic dělat.) Mimochodem ti výzkumníci Sodomy objevili i zbytky Kalifášova oltáře, horu tedy, na které dostával Mojžíš svoje řekněmež doporučení, ale i tábor Izraelitů, a i místo, kde oni vlastně přecházeli suchou nohou to moře. No, že to je nemožné, samozřejmě. Ale zázraky se dějí. Když vidím třeba stopu těch přinašečů, tak je to někdy víc, někdy méně a někdy skoro vůbec provázeno i jakoby porušováním těch našich známých zákonitostí a přírodních zákonů, ale přesto to není porušování v pravém slova smyslu. Je to jen ten druhý pól, který každý zákon má. No, a tak slavné přejití moře samozřejmě je do dneška naší historií, ale koneckonců i ten Ježíš, ten předchozí přinašeč, má vlastně záznam mnoha událostí, které se staly, však to všichni znáte. Slepý prozřel, mrtvý vstal a tak. No, a koneckonců to měl i současný přinašeč, který to ale v této době prezentoval ještě méně, než ten..., protože... Víte, když si představíme řekněme to etnikum izraelské tehdy a jeho řekněme způsob uvažování a řekněmež rozměr jejich světa, světonázoru, tak v podstatě, když se něco takového stalo, tak bylo velmi pravděpodobné, že to bude uchováno, protože ti lidé byli schopni informace zpracovávat. My dnes máme naprostý přebytek informací, ale horší je to s jejich vnímáním. A tak i ten současný přinašeč udělal věci, které samozřejmě jsou jaksi výjimečné, ale dnešní člověk vlastně všechno zpracuje. Kdybych se tady postavil na hlavu ve výši dva metry, no tak se ozve: "Postavil se na hlavu ve výši dva metry, no a co? Dobrý." Pak se vytvoří řada skeptiků, kteří prohlásí, že to už je známo, že to byl důvod velkého průvanu nebo něčeho jiného, a lidé dostanou vysvětlení a budou spokojeni. Tak se pracuje vlastně dnes. Čili to svým způsobem tak docela věk rozumu není, protože bohužel to zpracování informace se poněkud vytrácí. Tady nejde o to, abychom modloslužebně sloužili někomu, kdo se postaví na hlavu. To v žádném případě, ale je důležité zaregistrovat, že to je. Podívejte, třeba ty naše příbory na hrudi a porcelánové hrníčky a gumy a plast a všechno ostatní - film A přece drží. To je přece... A to není jenom naše. To ukazovali lidi po celém světě. To je přece něco, co je doslova z hlediska fyzikálního fantastické, protože to ukazuje něco, co současná fyzika naprosto zatím, zatím není schopná vysvětlit. Odporuje to všemu, co fyzikálně víme. Proboha, proč by na těle někoho měla držet kovadlina. Je přilepena? Hm, tak to dokažte. Nebo v našem případě, jak už jsem mnohokrát řekl, jsme dbali, abychom ty skeptické, směšné názory vyvrátili, a tak jsme těm chudinkám experimentátorům vydrhli suchým ručníkem hruď, aby to bylo opravdu suché, aby tam nic nebylo... A pod řízenou kontrolou vlhkosti, váhy, teploty jsme umísťovali tyto předměty na hruď těch tedy nadaných, a ono to opravdu drželo. A byly to materiály železné, neželezné. Byl to porcelán, plast. Co jsme tam ještě měli? Papír. A už asi to bude všechno. No, a proč to říkám? Sám fakt, že toto existuje, že je to opakovatelné a že je to tedy dokázáno tím samotným natáčením, ukazuje, že tu je oblast, která může být obrovskou další bublinou rozvoje tedy fyzikálního výzkumu. V tomto případě by se jednalo o výzkum biologických sil. Dost možná, že právě tyto síly stály u zrodu některých megalitických staveb, které vlastně neumíme po technické stránce vysvětlit. Je pravdou, že každá doba má svoje, a tak ne vždy se dá třeba určitý postup s úspěchem uplatnit. Kdybyste chtěli například vytvořit tedy hydraulický válec v době, kdy vznikaly megalitické stavby, tak byste nebyli úspěšní, protože nebylo absolutně představitelné, že by někdo ten hydraulický válec vyrobil tak, jak ho známe dnes. Dneska vyrábí stovky a tisíce firem a je to samozřejmé. A když tam napumpujeme těch 200 atmosfér, tak to zvedne tuny. Zase naopak postupy, které byly použity v té době, jsou pro nás vlastně podobně nedosažitelné. No, takže to jenom na okraj a vy si jistě najdete svoje informace a skutečnosti, které se toho budou týkat. Doporučil bych i film o tedy hoře Ararat, i když to není hora Ararat, je to kousek vedle, kde skutečně byl nalezen identický objekt, který přesně odpovídá biblickým popisům a který by tedy mohl být nějakou lodičkou. A to ještě nezkoumáme mýty, které jsou mnohem starší. Ony vlastně se prolínají, protože v těch mýtech nacházíte poměrně určitá podobná schémata, jakoby dějová schémata, a tak vůbec třeba naše mariánská zjevení nejsou první, ale tato zjevení se odehrávala už před starověkem a tak dále.
DOTAZ: (Á zahradníci.) Ke sklonku zimy prořezávání korun ovocných stromů (a tak dále a tak dále), ale bez této údržby by stromy málo rodily a dávaly by mnoho stínu. Zároveň však s nimi soucítíme. Představa, že by nám někdo každý rok řezal prsty, ruce, hlavu, zraňoval celé tělo, je velmi krutá, ale jaké najít řešení? Kdybychom se vyhnuli tomuto nemilosrdnému zacházení s životy tak vzácnými, jež nás na oplátku našeho hrůzného konání obohacují krásou sklizní plodů, za kterou moc děkujeme. Omluva za naše činy jistě nestačí. Jaký to má na nás karmický dopad? Odpověď TP: No, tohle to je zdánlivě otázka řekněmež jen na jednu oblast. Ale ono je to jinak. V téhle chvíli díky svému vývoji takzvaně civilizačnímu dospěl člověk do fáze, která z něj činí v podstatě nejdestruktivnější složku života na Zemi. Takže, co musíte udělat, aby to bylo lépe? Narodit se jinam do jiné doby, protože v této chvíli je to tak, že tlak, který je vytvářen mnoha způsoby a z různých důvodů, vás nutí býti stále více efektivní. Je tu určitě hranice mezi spoluprací, symbiózou a mezi řekněmež již velkým omezováním. Ani mně se nelíbí, když vidím natažené dráty, do nich vpletené větve stromů, a to všechno proto, že člověk potřebuje svůj zisk. Zásadou rovnovážného vývoje je přání všem dobrého. A tak pokud člověk necítí, což se mu stalo v posledních už od středověku nebo předtím, necítí život ostatních, tak se stává vlastně ničitelem. Není to pro něj důležité. Když vidíte trpět zvíře, když jedete kolem dobytčáku, který veze přes půl republiky nebo Evropy na tu porážku ta nebohá dobytčata nebo jinak, tak to 90% všech lidí mnoho neřekne. Kdyby to byli lidi, bylo by to o něco jiné, ale ne o moc. I tak byste žili svoje životy a tam by vozili ty lidi v těch dobytčácích a bylo by to. No, takže potíž je v tom, že vymizela jakási kultura ducha. Člověk začal obdivovat sám sebe, své vynálezy, své poznání a zapomněl kultivovat své lidství. Ne, že by to bylo jindy jinak. Když se podívám třeba na počátek 19. století nebo jindy, tak to bylo mnohdy ještě horší. Dnes už tady máme různé blázny, kteří toto nějak jinak vnímají. Jedno je ale jisto. Chcete-li žít v systému, který je na sebe napojen a navázán, nemůžete nikdy jaksi ho přestat vnímat, nemůžete ho ignorovat, protože právě nyní zažíváte důsledky řekněme dvousetletého vývoje vědy, která dala člověku do rukou sílu, kterou nikdy neměl. Člověk vždycky ničil svoje okolí, lámal větve, šlapal na trávu. Ano, to bylo v pořádku, ale když potom přišlo období páček, to znamená, že jste tímhle prstem ovládali najednou tuny, no tak to se ten vliv začal zvyšovat. Nějaký zlý jazyk dokonce tvrdil, že jsme za posledních pár let vytěžili víc než za historii, například zdrojů. Vidíme, jak mizí kdeco. Mizí život v mořích, mizí ty deštné pralesy, procento kyslíku, ale hlavně mizí také procento kyslíku v moři, což je ještě závažnější. Vidíme, jak se mění všechno kolem nás. Už se nestydí jaksi veřejnost používat slovo tedy oteplení nebo změna a tak dále, což ještě doposud bylo v rozsahu: "Když to nepřiznáme, tak to není." Ale ono to je. Ty procesy jsou obrovsky setrvačné. Zemský povrch je tedy opravdu veliký a máme-li v něm již viditelné změny, které jsou stále rychlejší, tak je zastavit dá hodně práce. Jistě, já vím, objeví se geniální vědecké řešení, které všechno zlepší. Stáhne uhlík z atmosféry a tak dále a metan a další. Já vím, to se vždycky říká, ale zatím nám ty ledovce tají rychlostí stále větší, dostavují se další a další nepříjemnosti. No, tak to souvisí s tím vaším řezáním těch stromů, víte? Protože to vaše řezání stromů je důsledek určitého řekněme civilizačního ducha, který lidé vytvořili zejména za posledních let, protože ještě stále v tom mém mládí, v tom roce, já nevím, 60 a předtím teda krátce v tomto století, byly ty možnosti člověka stále ještě primitivní. Ale pak přišla další revoluce, která znásobila účinnost výroby, projekce a tak dále, no a tím pádem se i znásobily ty dopady. Navíc se člověk množí jak kobylky, a to je ještě horší. To znamená, že se tu střetly dva trendy -velká úspěšnost v užívání techniky a zároveň velká neúspěšnost v chápání řekněmež přiměřeného množství lidských jedinců. No, a to je zničující koktejl. Do toho přicházejí poruchy - zcela zákonitě. Jsou to společenské poruchy, hospodářské poruchy, jiné, a ty dál zhoršují situaci, protože, podívejte, třeba nedostatek energie nyní. Otvíráme opět zdroje té špinavé energie, to znamená ty uhelné elektrárny, jiné, protože nám nic jiného nezbývá, že? Je to tak, je to logické, ale zároveň je logické, proč to vzniklo? Protože to je komplex, to není náhoda. Všechno to je součást určitého, vlastně určité množiny dějů, které jeden navazují na druhý. Čili zažíváte to, co vám říkám už dlouho, od řekněmež toho roku 89 nebo kdy, zažíváte konec technické civilizace. Je to naprosto zřetelné, a dokonce čím více se vám daří, tím hůře pro vás - kupodivu. Protože to, co chybí nejvíce, je moudrost užití té vědy a techniky. Moudrost, přátelé. Nestačí jenom něco vymyslet, objevit, ale musíte to také umět užít, protože pokud to užijete špatně, užijete to proti sobě. A v této chvíli užíváme své dary v podstatě proti planetě, ať už je to na úrovni neschopnosti řešit společenské a jiné problémy v Amazonii třeba tou vládou, takže ti rolníci prostě vypalují a vypalují a vypalují, ale to všechno je zase jeden komplex. To není jaksi oddělená věc. I válečné konflikty. Všechno ostatní je vlastně součást jednoho teoremu. Tak i vaše stříhání stromů. No. Je tedy zcela na vás, jak se rozhodnete, co vás nutí či nenutí. Mnohdy jsou ty podmínky nastaveny tak, že ani nemáte jinou možnost, protože pokud nevyhovíte tomu dobovému étosu, no tak jste skončili. Nemůžete jít dál. Je to vlastně situace vojáka, který byl povolán na frontu ač nikdy nechtěl. Tak tam bojuje. Dali mu do ruky zbraň a on střílí. A může si vybrat. Buďto se nechá zastřelit nebo bude střílet sám. A to ještě zastřelení může přijít od vlastních. To je zpětný odřad. Víte, co to je? Anebo od těch nepřátel. Zpětný odřad - to jsou vyčlenění vojáci, kteří jsou v zadní linii a ti, kteří by zdrhli, zastřelí. No, tak se vyrábí hrdinství. Nikomu se nechce asi umírat tak moc, co říkáte? No, takže tak. To bylo za druhé války. No, a kdo ví. Takže je nás moc, prostory se zmenšují. To vás nutí vytvářet efektivnější způsoby. Mizí příroda - stále více betonu, asfaltu, staveb. Kdybyste se dívali na naši zem z výšky, z kosmu a udělali každý rok jeden snímek, viděli byste, jak se rozrůstá ta infrastruktura člověčí a jak mizí zcela ta původní příroda. Dá se to přirovnat - a ještě to svítí - dá se to přirovnat k plísni. Čili ta zem je nakažená. A v tom je ten problém. Takže vy stříháte stromy, třeba nemůžete jinak. Když já bych měl svobodu, no tak bych stromy stříhal přiměřeně. Možná dokonce méně než třeba, protože jsem líný a neumím to. Ale přesto i ten střih stromů může být důležitý - to je v té fázi symbiotické, tedy vzájemného prospívání, a za tu hranici už to je násilí. Platí to třeba i pro manipulaci šlechtění. Do určitého stupně je to proces přirozený. Můžete vybírat úspěšnější jedince a ti tvoří zase úspěšné jedince, ale jakmile to přeženete, už to je patologie, už to může způsobit řekněmež nižší odolnost vůči nějakým chorobám nebo proti klimatu a tak dále, protože v té původní mateční rostlině jen byla zkušenost stará miliony let. Zažila mnoho změn klimatu a další. Teprve v posledních desetiletích jste pochopili, že naše zem se potýká s pravidelnými cyklickými změnami - někdy velmi náhlými, kdy život dokonce je zcela téměř eliminován, a pak zase vyroste v další epoše čili toto je zkušenost těch, kteří přežili z těch matečních prazákladů života, těch prvních vlastně semínek života, nejjednodušších částí života, které se kdysi syntetizovaly kdesi, asi ve vodním prostředí. No, a pak přišel člověk, v roce 2 000 nebo 1900 raději 50 nebo co jsem přišel já - tři - ale a tak dále. A teď přišel ten člověk. Ten člověk začal objevovat zákony genetiky, zákony další a další, začal si myslet, že nad něj není, protože on přece to objevil. No, to je fajn, ale on ještě pořád neví nic. Takže nějak tak. Tak stříhejte, jak vám mám pánbůh dá.
DOTAZ: Zaujala mě křišťálová pyramida umístěná po vaší pravé straně. (TP: Dobře, počkejte.) Jedná se, prosím, o léčivou harmonizační pyramidu? Mohl byste, prosím, zahrát? Nástroj, účinky ladění, pyramida? ODPOVĚĎ TP: Aha, vy myslíte... Já tu nevidím pyramidu. Aha tady. No, to nemůžu, ta je prasklá. Tak tam jenom zdobí. Ale nějakou jinou bych mohl přinést. Tyhle pyramidy se vyrábějí z křišťálu, tedy přetaveného křišťálu, a mají krásné rezonanční vlastnosti. Znějí dlouhou dobu. Tady teda chraplají v tomhle případě, ale jinak znějí dlouhou dobu a je to poměrně zajímavé. Jako všechno i zvuk, stejně jako barva, já nevím, všechno ostatní, co si představíte, kmitočty, tak všechno má svoji působnost a někdy i řekněmež zase velmi zajímavou. Já nevím. Tady máte mísy. Ty jsou rovněž z křišťálu a je jich sedm. Každá reprezentuje jeden čakram vašeho těla. No, já vám na to můžu zahrát místo té pyramidy, protože pyramida... No, zahrát. Vyloudím pár zvuků... Víte, jak tyhle nástroje vznikly snad? V jedné laboratoři používali misky a náhodou zjistili, že znějí. A takhle to dopadlo. No, jdeme dál.
DOTAZ: Domnívám se správně (TP: Ptáte se.), že iniciály J.Z. používal Ježíš, když se skrýval? Z této zkratky pak vzniklo J.ZEZ. Jaké bylo jeho původní jméno? ODPOVĚĎ TP: No, začínalo pravděpodobně J. a Z. A to J.ZEZ. skutečně byla vlastně šifra, kterou se pravděpodobně ti jeho příznivci poznávali. Čili ano, tak to bylo, a pokud se podíváme na řád vtělený nejenom do matematiky, ale i do písmenek, tak možná, že se nám podaří se domnívat, že jsme pochopili, proč tomu tak je. Takže ano, jistě.
DOTAZ: Jestli je známo, jestli pan J.Z. byl někdy na Řípu - s vámi nebo dřív. ODPOVĚĎ TP: Se mnou určitě ne, protože my jsme se věnovali spíš našemu programu. Jen velmi vzácně jsme vycházeli do ulic. Pokud byl ještě mladší, tak chodíval za holkami, což bylo na břeh Vltavy, tam, co je dnes Admirál, tuším, ten botel, a ony tam byly labutě. On je chodil krmit. Později už potom vycházel poměrně nerad, nepotřeboval to. Vlastně to ani nechtěl. Takže svým způsobem - na ten Říp možná by šel, ale rozhodně ne s námi. My půjdeme teď toho třicátého jako každý rok, už je to snad 31. slavnost a - mimochodem kdo z vás by chtěl jet, tak si objedná tam u stolku, anebo na internetu na našich stránkách autobus z Prahy, který jede tam a zpět, protože to se dá těžko. Sem přijedete odkudkoliv do Prahy, ale pak na ten Říp je to těžší. Takže ty autobusy se organizují jako každý rok. Slavnost jako vždy ve 12 hodin na vrcholu hory Říp a pak v 15 hodin zde v Biotronickém centru sociální pomoci. Je to den, který je velmi významný, nikoliv snad proto, že se v něm narodil Zezulka, ale on se v něm musel narodit - 30.3. Ale tomuto dnu se říká Den otevřeného nebe. Kdykoliv v minulosti přes všechny změny kalendářů tu byl den, který měl charakteristiku, protože - každý den má nějakou charakteristiku samozřejmě - ale tento den má určitou charakteristiku, jakoby samo otevřelo okénko, víte? Je to prostě - chviličku se otevře a pak se zase zavře. Je to analogie i v Platónském roku samozřejmě a ve všech dalších nástavných časových úsecích, ale tady na té naší úrovni - my ten rok tak máme nejlépe - tak v tento den můžete býti blíž něčemu, co vás přesahuje. Sám to vnímám jako obřad za nás za lidi - i to něco znamená - protože kdyby to neznamenalo, tak se všichni nesnaží lidi nějakým způsobem manipulovat nebo jinak. Když to vezmu do negace, tak proč třeba ten Hitler šel na ten vysílač v Polsku napřed, aby získal nějaké zdůvodnění a tak dál. To se opakuje jaksi pořád, a to by mohlo být jedno, že jo. Měl armádu, měl. No, tak hup tam, hurá. A on si dá práci, že tam vytvoří tu falešnou nějakou takovou věc, a zase ti další to udělali také. Opakovalo se to v srbských válkách a jinde, kdekoliv. Takže asi to má nějaký význam, když všichni v této negativní části, a i v té pozitivní. Čili zase na té druhé straně, když lidé dokáží projevit jistou míru svého dobra, světla, obrací se to i zpět - jakoby se posilujete. Získáváte vlastně více, než vkládáte - což je pozoruhodné. A lidé se od nepaměti shromažďují k nějakým obřadům, tu světlejším tu tmavším, ale má to nějaký důvod. Svým způsobem tedy je to něco jako napojení se i na ten celkový zdroj všeho, co je. A není úplně jedno, co se v daném místě a čase děje, kam směřujeme, protože to dále vlastně působí jakýmsi podprahovým způsobem na všechny. Je to ten efekt té opice, která si myje ty svoje batáty, a když je jich třetina v tom hejnu, tak si myjou všechny, a zároveň začnou mýt ty batáty opice na celém světě stejně, i když spolu nemají žádnou komunikaci, žádnou tiskovou agenturu, žádnou televizi, žádný rozhlas a ono to funguje. Funfuje to dobře i špatně, a tak v lidské společnosti se tu dokážou semknout k světlu a tu zase k temnotě. Nejhorší na tom je, že to většinou tedy v té druhé části nevidí a tak a tak. Takže ano. Ono není docela důležité, jestli tam byl nebo ne. Je důležité, kým byl a co přinesl. A všechno ostatní, co tady bude, je vedlejší. Samozřejmě, že byl člověkem, zrodil se z ženy, jinak to nešlo, aby byl s námi. Samozřejmě, že se za to vždycky platí, protože jenom sám pobyt zde pro řekněmež bytost, která přichází z budoucnosti a z úplně jiného rozměru, je obtížný. Ale láska to přemůže. Je tam snaha po pomoci, protože ten druh prostě ještě napůl zvířátkový, není schopen sám najít cestu. Je to hrůza. Co jen zla a utrpení, co krve, co bolesti, co bezpráví už bylo vytvořeno. A proč? Protože člověk je ještě slabý tvor, ještě na to nemá, a tak se nechá utáhnout na vařené nudli, viďte. Dokáže se nadchnout, a tak vidíme nadšené mladé muže ve věku 20, 25 let, jak s huronskými písněmi nastupují do těch dobytčáků, aby je odvezly někam na frontu, a tam, aby bídně byli roztrháni šrapnely nebo nějak jinak. No, to nadšení na počátku, dokonce u mnohých i touha zabíjet ty hrozné nepřátele, protože vždycky se musí ten nepřítel vybarvit v té nejhorší podobě, abyste měli patřičnou motivaci, no. Pak se ještě musíte naučit pár věcí, jako střílet bodáky, a tak. To je lidské. Takže ta filosofická moudrost už ve starých věcech, vždycky na tom byla podobně. Znáte výrok: "Neruš mé kruhy?" Určitě všichni. Učili vás to ve škole, viďte. No jo, ale co takový kruh pro takového zdatného jaksi "okabátěnce" znamená? No, k vlastní škodě. Zaplatí potom v dalších generacích a v další historii obrovskou daň. Jsou to jeho blízcí, žena, děti, další utrpení, a pak to karmické utrpení. Ale to on nechápe. On vidí jen sebe. No, tak uvidíme, jak to bude dál. Přinašeč nesmí být předmětem kultu osobnosti. O to tady přece vůbec nejde, že to je tohle tělo, támhleto tělo nebo další tělo. O to přece nejde. Jde o to, že vám někdo přináší informace z dálky, kam nedohlédnete. A ke všemu jsou vlastně jednoduché. To je ta hrůza. V této fázi člověk hledá mnohost světa, a tak miluje svá složitá řešení, skrz které nevidí cestu. Na konci vyšší řekněmež už mezi námi duchovní mistři, dokážou toto překonat a jdou cestou, kterou musí život jít všechen. Budete tam i vy, vy všichni. Nikdo z vás se tomu nevyhne. Nevěřte v Boha, nejde tady o nějaké modloslužebnictví ani takové ty věci. Vůbec ne. Jde tady o naprosto přírodní zákonitost. Vše, co vzniká, musí také do sebe se vrátit, aby to byl dokonalý útvar. No, takže nějak tak. Nemusíte se bát. Je o vás všechny dobře postaráno. Jdete svojí cestou a máte svobodu - tedy do určité míry. Tu svobodu můžete využít dle toho, jak jste byli nastaveni - výchovou, vzděláním, minulými životy, čímkoliv. A tak tady šlapete, z toho sbíráte svoje zkušenosti, ty vás někam vedou. Ti, kteří šli před vámi, už ví, kam vás to vede. A tak se těm obavám a tomu chaosu mohou i trochu usmívat. No, takže jenom klid. Všechno dopadne dobře - vždy, protože na konci je to, co je vším. A jestliže je něco vším, nemůže být nic, co by tím nebylo. Je to logické, víte? Nebo ještě jinak. Máte tady zachování energie a hmoty. Na počátku je nic. To je zvláštní. To nic se rozdělí a vytvoří tedy to, čemu říkáte hmota, duch a vitalita, tedy vnímatelný svět, kauzální, třírozměrný svět, ve kterém žijete tedy svoje osudy a sbíráte tedy zkušenosti a na konci nemůže být nic jiného než složení tohoto útvaru. Čili ta mnohost vytvořená v tom rozdělení se opět musí nutně složit, aby byl jeden cyklus ukončen, a to přes miliádu různých mezistavů. Už po generace, tisíciletí vám to někteří lidé říkají. V některých dobách s větším úspěchem - a ty doby jsou světlejší, v jiných dobách s menším - ty doby jsou temnější. Zažíváte konec Kalijugy, nejtemnější dobu, která tady kdy byla, a tak i to, co žijete, podle toho vypadá. No, ale to přejde, víte? Nemusíte mít obavy, svět se nezhroutí. Koneckonců i roviny osudu, kterých je nesčíslně, protože není jen jeden osud, ale každý osud má své roviny. Vlastně umožňují často velmi vzdálené možnosti průchodu tímto útvarem. Takže i to, co se vám zdá jako definitivní, definitivní nikdy není. Jediné definitivní je pravda toho cyklu. Čili rozdělení do mnohosti a opět sčítání do jednoty. To je konec, dál už to nevede. Tak ten Nejvyšší vám zanechá prostou větu, kterou jako člověk těžko pochopíte a natož zrealizujete. Jsem vše, co jest i co není. Jak může být něčím, co není, viďte. To je ale hloupost. Jak může být něčím, vším, co jest. To je přece hloupost, to nejde. Vidíte, a ono to jde. A je to výsledek vaší duchovní cesty. Tam vás tlačí osud, abyste rozšiřovali svoje jsem, abyste byli stále více ve svém vnitřním prostoru rozšířenější, abyste stále více vnímali to, co je kolem vás, abyste se ohlíželi, abyste byli citliví, etičtí, vnímaví, protože to, co je kolem vás, jste vlastně vy. Není druhých. Je vlastně jen jeden. A v každém máte vidět tu velkou pravdu, ať je jakýkoliv. Lidská společnost si vytváří různé žebříčky - baráky, auta, peníze, kokrheli, cokoliv. A to rozděluje. Čili až ve svém srdci budete kdekoliv, budete každého vnímat stejně, budete kousek cesty dál. Až si nebudete potřebovat vytvářet pocity vlastní důležitosti v komplexu méněcennosti, budete o kousek dál. Až budete ctít každý život, a přitom i svůj, tedy budete zachovávat a pracovat pro svůj život, ale zároveň nebudete ničit a tak dále, budete o kousek dál. Až postoupí vaše vědomí a začnete další etapu vývoje na duchovní cestě, tedy vaše vědomí se bude nořit do velké pravdy v meditacích, budete o velký kus dál. A pak to půjde krůček za krůčkem, až svůj cyklus ukončíte. Ve vás ve všech je celá vaše historie. Každý z vás má v sobě vědomí všeho, čím byl - od prvotní jednobuněčné formy až po dnešek, po celou říši rostlinných i živočišných zrodů, až po ty lidské. A i to je dokazatelné, mimochodem. Jsou lidé, kteří tyto paměti mají spontánně, a jsou tyto paměti kontrolovány a shledány jako správné. Mně třeba Zezulka povídal o případu - to je z 30.let někdy nebo 40. - z 30.let asi. Je to děvče, které žije na oáze v poušti a ono si kreslí divné obrázky. Nikdo jí nerozumí, a pak tam navštíví to místo američtí turisté. Oni zjistí, že to děvče si kreslí mrakodrapy. Tak se s ní dají do řeči a ona jim povídá svůj příběh - to znamená, kde žila, jak žila, kdo byl její bratr, co se tam dělo, co se stalo v okolí. No, tak dobře. Tak nakonec vymohli na těch rodičích, že dovolili, aby ji nakrátko odvezli do Ameriky. Ona se v tom prostředí zcela orientovala, popsala ho. V dobových novinách byly všechny ty zprávy, které udávala, které se tam měly udát. Byly zaznamenány. A potkala svého bratra, kterému vyčítala, že - já už nevím co, už to, nevím přesně - že jí kradl svačinu nebo co - já nevím - prostě brácha, rozumíte? No, tak se budeme zajímat (a nebylo ještě rádio ani televize, přátelé), takže budeme se zajímat, jaká vědecká statistická pravděpodobnost se nachází v tom, že to děvče zcela bez chyby popíše svoje bydliště a děje v něm, přesto, že její zkušenost je na tedy odlehlé části světa v oáze, kde nemá žádný kontakt s ostatními. I kdyby se dozvěděla, že jsou mrakodrapy, a pak je kreslila, to je fajn, ale jak proboha by mohla vědět konkrétní naprosto přesné údaje o tom, co se v tom místě odehrálo. To jenom na ukázku. Kdybyste byli citliví a duchovní lidé, určitě byste tomu nesloužili jako dogmatu, ale snažili byste se získat pravdu, rozumíte? Zajímali byste se o to. Jenomže dnes bohužel spíše řada lidí prohlásí od zeleného stolu: "Tyto věci jsou nesmysl přece." A hotovo. No, tak jsou. Tak to jenom na okraj. Na světě je toho mnoho, co ještě nevíme, strašně moc. Vždyť jsme na počátku poznání. Naše třeba technická civilizace má pár století. Co to je proboha? A jsme první tvor po zvířeti. Takže je před námi dlouhá cesta ještě. Ale pokud tam nebude pokora a sjednocení, tak ten druh se zničí. Protože pokud poznání neslouží právě k té moudrosti, je to cesta do pekel. Ostatně nástroje, které jsme už dnes vytvořili, to jasně dokladují. Takže přeji vám, abyste nacházeli svoji cestu. A najdete ji stejně. Vzpomínáte na Celestýnské proroctví? Ono má v mnohém pravdu, i když ten popis byl poněkud vágní, víte? Ale ty věci byly na úrovni řekněmež citového projevu světa. A tam to bylo správné, protože to proroctví nejspíše jaksi vytvářeli lidé z té druhé oblasti, z té citu. Ale tak to je. Vždycky se něco stane, víte? Ať to nečekáte jakkoliv, vždy ten váš osud má nějakou kostru, nějaký smysl, a pokud jste dostatečně citliví a tiší sami v sobě, tak dostanete vždy i tu radu. A to je pro dnešek všechno. Já se s vámi tedy na závěr rozloučím jako pokaždé a půjdu za dalšími úkoly. |
