Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 9. 12. 2022

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Pěkně vás vítám na naší přednášce university nultého stupně. Udělám, co budu moci, co bude v mých silách. Vy sami si vlastní názor vytvoříte.

(Tak. Tak to nejsou dotazy.)

OZNÁMENÍ: Na výstavišti v Praze je výstava "Nikola Tesla" - do jedenáctého.

Takže, kdo z vás bude mít zájem, může se podívat.

 

DOTAZ: Zanedlouho vzpomeneme 30 let odchodu JZ. Před Vánoci a na Svatou Lucii, co přináší světlo, naději. (TP: Díky.) Před deseti lety vyšla nejlepší kniha - Bytí. ...Život přinašeče, kde se dozvídáme mnoho informací.

ODPOVĚĎ TP: No tak bylo snahou, ty informace přinést. A tak vlastně svým způsobem, když se podívám třeba do naší historie, tak vidím třeba úžasný počin jedné polské režisérky, která tady vytvořila "óbrfilm". A musím říct, že podle názoru druhých to bylo velmi nečestné. Možná, že se právě skutečné nebo domnělé chyby toho muže, o kterém ten film byl, až příliš hodily. Ale ten druhý pól, tedy co všechno pro ty lidi udělal, ten byl záměrně (nebo nevím - nezáměrně) potlačen. Proč o tom mluvím v této souvislosti? Že v podstatě čím dále, čím víc stárnu, tím víc vidím, jak to v té naší lidské společnosti funguje podle vzoru "Planety opic". Nejsem úplný skeptik, ale těch zkušeností je už dosti. Nejde tak ani o něčí osobu, jde spíš o sám princip fungování. No, podívejte, příkladem může být příběh jiného velkého muže, který sice na jednu stranu... Mohl bych vám ukázat knížku, v které jsou všechny jeho tituly a čestné tituly a honoris causa, které dostal na nejrůznějších místech světa, universitách. I naše universita mu dala ocenění. Ale to nejvyšší vědecké ocenění nikdy nedostal - přesto, že prakticky vše, co ta věda 20. století vytvořila, vytvořila díky jemu. Nebýt Tesly, nemáte ani mikroskopy, nemáte nic (elektronové myslím), nemáte urychlovač, prostě nic. Nemáte televizi, přenosy, internet, rádio, nemáte auta, nemáte vůbec nic. A přesto - tento muž z nějakých záhadných důvodů umírá osamocen v hotelu. A vlastně se dá říct, že by po něm pes neštěknul, viďte. No, ale přesto - na jeho ramenou stojí celá naše civilizace. Nebýt jeho, je všechno jinak. Já vím, někomu se to může zdát vlastně cestou do pekel. Ale každopádně - ta šíře toho objemu osobnosti byla obrovská. Že jsme potom často zneužili všechny objevy, které jsme udělali, to je jiná věc (ať už z hlouposti, nebo vědomě). Takže, máme tady Zezulku. A jeho přínos dle mého soudu (a teď mě berte prostě v uvozovkách), to musí prokázat teprve budoucnost - které se mnozí ani ještě nedožijete. Tento muž přinesl poznání, které slouží všem oborům a které přesahuje o 1 000 let současný stav lidského poznání. Cokoliv kdy řekl (a to i z oblastí vědeckých), byla pravda (i když to v té chvíli nikdo z vědců neuznával či přímo popíral). Vždy, bez jediné výjimky. Vždy byl přesný. A je to vlastně totéž, co měl Tesla, jen posunuto ještě dál. Tesla také svoje vynálezy nevytvářel klasickým způsobem (40 výzkumníků, 50 000 pokusů), nikoliv. Intuice - nikde nikoho neposlouchal, své vynálezy měl ve svém vědomí. Zezulka byl ještě vyspělejší. A tak rovněž - nikde se neučil, nikoho neposlouchal, ale jeho otevřená brána prazákladům vědění, stavu světa byla ohromná. A přiznám se, že to někdy dodnes je i trochu těžké. Když jsem přistoupil jako poměrně mladý hoch k němu, tak on popsal děje, které teď žijeme, s naprostou přesností. Před desítkami let mě učil, jak to bude, jaký bude další vývoj. A na tom by jistě nebylo nic špatného. Špatné je to snést, dívat se na tu lidskou společnost, jak jde krok za krokem k vlastní zkáze a jak nositelé kateder (a tak dále) podléhají nemyšlení. Takže, v této chvíli vlastně... On vlastně chtěl, aby tu byla normálnost nebo přirozenost. V téhle chvíli jsme téměř na konci cesty. Poté, co jsme zničili celou planetu (přesně tak, jak předpokládal, úplně přesně), tak přichází ke slovu další úžasné lidské vynálezy - bionické náhrady, bydlení na oběžné dráze, na Měsíci, na Marsu - "úžasné". Náhrady lidí za roboty - zčásti nebo úplně. Představa, že jsme ukončili biologický vývoj a další vývoj půjde technickou cestou - to znamená, že člověk už dál nemá budoucnost, ale že tu budou roboti. To je vážně směr, který zastává nemálo vědců, opravdu. Čili jsme vypracovali svojí cestou poznání procesorů (a tak dále) možnosti, abysme tyto věci stvořili. Čili jsme vlastně vytvořili své vlastní katy. Pořád to ještě bylo ve sféře fantazie, ale Zezulka přesně věděl. Poslední generace procesorů již plně vyhovují Čapkově RUR. No. Ta představa člověka, který se zamiloval do své soutěže - tedy rychleji, dál, a tak dále (čili více unést, dále vidět, více slyšet, o všem vědět, paranoia) - to je typický stav rozpadající se technické společnosti. Zezulka přišel proto, aby tomuto trendu bránil. Aby se pokusil tu společnost zachránit skrze filosofii, o které ještě téměř nikdo netuší, co všechno obsahuje, protože je tu nastaven úplně jiný směr uvažování, prostě je to jazyk jiného kmene. Člověk má zvláštní vlastnost - když se někde objeví pravda (přestože nečekaná), tak to neznamená nic. Nezvýší to pozornost ke zdroji, že by stálo za to jaksi uvažovat o něm hlouběji, ale prostě se mávne rukou a jde se za dalšími úžasnými úspěchy, které jsou v budoucnosti. Hunzové (a to byla taky Zezulkova vlastně idea) žijí těch 120 let v průměru a nemají civilizační choroby. Přeložím to. Nepotřebují tolik "cétéčka", magnetické rezonance, chemoterapie a jiné úžasné léčebné postupy (včetně léčby srdce, cév a ostatní), protože jsou zdrávi. Rodí možná v 60, 70 letech jejich ženy - i to je známka zdraví. My jsme stále chytřejší, ale bohužel stále hloupější. Všechno, co konáme, jde proti nám, protože to není přirozené. A co není přirozené, škodí. A to je Zezulkova věta. On to všechno viděl už před mnoha lety. A říkal už v roce 70, 80: "Tomáši, už je pozdě. Kdyby se teď začalo, tak se to dá tak tak..., ale už je pozdě." My se probouzíme s velkou slávou při svých výzkumech v roce, no, řekněme 2023. A do té doby nebylo síly, aby se ujal veřejně názor, jehož tu byli nositelé. Samozřejmě varování, ta tu byla (i ve vědě, všude), ale lidstvo jako celek nemělo naději to pochopit. Je to o tom, že také v podstatě vítězí reklama. To znamená, že vaše sdělovací prostředky vám přinášejí jen určité zprávy, ale nadto i jaksi licencované. Časopisy a vědecké zdroje jsou samozřejmě také podrobeny autocenzuře i cenzuře. Nedávno jsem mluvil s významným vědcem, který pracoval v CERNu. Ukazoval mi několik výzkumů, které se příliš neshodují se současným paradigmatem (reálné pokusy), a řekl, že když před nějakými x lety udělal podobný pokus (který byl opakovaný), tak ho nakonec nepublikoval, aby... Rozumíte, no. Čili, takhle to funguje. Čili, vytváří se jakási fazóna a co této fazóně neodpovídá, je špatně. Zezulka byl nositelem myšlenky, že jediná cesta, jak se můžeme zachránit, je zamezit svému přemnožení. Je nás tady prostě moc. A už je úplně jedno, jestli užíváte jádro nebo jestli třídíte odpad, protože už teď je vás skoro za chvíli 10 miliard. A to násobně překoná všechny úspory, kterých dosáhnete. Ano, posunete práh zmaru. Posunete ho třeba o 10 let. Ale to, co vytvoříte, je daleko větší tlak na katastrofické průběhy, které nutně musí následovat. Protože je to obraz mísy a my tlačíme tu kuličku po stěně směrem nahoru. A je stále více labilní a stále více tedy hrozí zpětný ráz. To všechno Zezulka říkal. Byl tedy člověkem, který nejenom prokázal výsledky v oblasti léčby. Kdybych vlastně se měl vyjádřit vůbec, co si o tom dnes myslím, tak poté, co pronikám do světa (a i do světa vědy, a tak dále), tak vidím, že jsme tady získali představu, že metoda je důležitější než obsah. A to je další velká brzda. Možná, že by bylo lepší, se občas trochu mýlit, než se nemýlit vůbec a zabít všechno, co nám udává další možný postup. Takže, i to Zezulka jasně viděl. Je to ten systém "Planety opic", kterou jste všichni viděli (skoro, doufám). A viděli jste vlastně ta nastavená zrcadla. Protože "Planeta opic", to je zrcadlo naší společnosti. No, řekl bych, že z pohledu, který vidím dnes, je Zezulka a jeho filosofie (tak jak přesně napsal) nové náboženství (tedy filosofie), které jako jediné může zachránit tento svět. Je to můj pevný názor. Pokud nemáte pevný fundament, jste v podstatě ztraceni. Záleží na míře vašeho osobního rozvoje. Někteří jste hypnabilní více, jiní méně, někteří jste utaženi na vařené nudli, jiní jste odolní - jaksi s vlastní logikou, přemýšlením, hodnocením, porovnáváním. Ale i v tom (jako vždy) jsou dvě strany, jak už jsem řekl. Když je něčeho příliš, je toho moc. Místo, aby to pomáhalo, tak to brzdí. A tak na jedné straně nadšenci esoterní a podobné osobnosti, a na druhé straně skeptici zavilí, kteří, ač neví o věci nic, tak se jen domnívají, že to nemůže být, protože oni si to myslí. A pokud se - ještě hůř - objeví něco, co je důkazem proti, tak ten důkaz likvidují a zamezují jeho publikaci. Na druhé straně jsou to zase ti druzí, kteří se vlastně chovají podobně, jen ve svém oboru. Takže, Zezulka vás vede tímto směrem. Učí vás kritickému myšlení, logice. Když se podíváte ve výzkumech na stav současného kritického myšlení (při tom užasném vzdělání, které tady máme už většinově), tak zjistíte, že je to snad ještě horší, než to bylo za dob starých sedláků. Rozumíte mi, o čem tady mluvím? Čili, to všechno a mnoho dalšího ten Zezulka přináší. Jeho kosmologie, jeho chápání času, prostoru, vzniku času a prostoru je nejdál, jak lze v současné literatuře nalézt - velmi daleko. Ale, jak známo, musí přijít určitá doba. A tak ta pomoc se může projevit až tehdy, když k tomu uzraje čas. Vypadá to zdánlivě jednoduše. Když se podíváme na třeba to "Bytí", které tady bylo zmíněno, tak je to knížka, která nemá odkazy, rozumíte. Neodkazuje se na další autory. Proboha, na jaké? Jste-li nejvyšší, nemáte kam se odkazovat, víte? Bytost, jako je Zezulka, vám naznačila mnoho nejzákladnějších možných druhů úvah o základních věcech vašeho života. A později ve vyšším stupni vám umožnila jít cestou, která je praktickou. A když si odstřihnete všechny svoje představy a vžitá jakoby spojení a tu cestu skutečně chcete dělat, tak najednou uvidíte, jak je pravdivá, praktická a jak je jiná než všechno to, co jste doposud viděli. To je tak, když přijde někdo z úplného vrchu, víte? No, jenomže je tady hodně, hodně názorů - to je dobře. A Zezulka to viděl jako ten Vladislavský sál. Mnoho hloučků, ve středu každého je hlasatel a různá tvrzení - jedna a jedna je pět, pět a pět je dvanáct, a tak dále. Tak tam tak stojí a přemýšlí, co že s tím teda lze dělat (za něj). A pak mu přijde - nesmíš bojovat s jednotlivými hlasateli těchto názorů, to nemá smysl, ale nauč lidi číselnou osu a oni si pak sami zdůvodní, proč jedna a jedna jsou dvě. Čili, to je rada pro mnoho i jiných případů. Čili, každá věc v našem světě je objektivní (pokud jsme ji dobře pochopili samozřejmě). Svět nezná hloupost, dokonce ani náhodu. Je to absolutní řád v "neřádu". A tak, když chcete postoupit, tak si to musíte uvědomit. A pak už ztratí sílu všichni ti žvanilové, bájisté, a tak dále. No, je to i vývoj, protože když hledáme, no tak se nasměřováváme k nějakému cíli a je tam jistě přirozeně mnoho chyb. I to se děje. Čili, do určité míry jaksi ten vývoj vždycky ponese tuto rovinu, ale někdy se to bohužel trochu až přehání, no. Teď nemyslím ty, kteří chtějí něco ve vlastním zájmu manipulací ostatních dosahovat. Ale někdy třeba se můžeme dívat i na vážná "dílka" a tak trochu s úsměvem říct: "Tak se jdeme dívat na pohádky." No, tak třeba kterýpak z těch oborů bych tady zdrbal, no, tak co myslíte. Kosmologie - tam mnohdy (z pohledu poznání toho Zezulky) ještě je hodně co zkoumat, hodně, hodně, moc. Protože člověk by nikdy neřekl za svého mládí (dřevního materialismu), že se dopracujeme k poznání, že protože nám to nefunguje, tak je tady temná hmota a temná energie, no. V podstatě, když vidíme některé postupy výpočtů, které jsou používány, tak ta podoba tady určitě je. Ale to je zase věc jiná. Moc bych dlouho povídal, necháme to. Spíš k tomu Zezulkovi - ale ono to s tím souvisí. Tím, čím byl Tesla pro vás (a ve své době pro vás neznamenal mnoho - byl to pošetilý blázen, který někde něco dělal a pouštěl blesky, pro mnoho lidí), tak tím je stonásobně Zezulka. Také pošetilý blázen, který si někde něco žvatlá - to je pro mnoho lidí současnost. Uvidíme. A jestli tedy mohu mít nějakou představu, pak si myslím, že se to v dalších desetiletích a staletích velmi změní. Protože poznání v těch doposud velmi okrajových částech, kam jsme ještě nedosáhli, najednou ukáže, že on měl pravdu. Což je svým způsobem jaksi pozitivní, pokud to někdo vůbec uzná. A tak přijde ještě období, kdy to mnoho lidí vůbec neuzná, i když to bude pravda. A pak teprve přijde období, kdy se začne těch lidí o to zajímat více. Přinašeč nepřichází proto, abyste ho obdivovali, tesali z kamene či se plazili po břiše k němu, ale přichází proto, aby té prostě lidské společnosti pomohl. Aby pomohl ve vývoji, aby ti lidé si tolik neškodili, aby to šlo snáze, aby nebylo tolik zla, a tak dále. Na konci věku toho Platónského a Kalijugy právě teď pozorujete neobvyklý rozvoj negace. Zdá se, jako by zlo zvítězilo na všech frontách. I velmi rozumní lidé najednou přijímají naprosto nesmyslné představy a názory, které jsou lehce tedy odhalitelné. Ale přesto ten tlak někdy... A tak. Ale stále se to mění. Za můj život už poměrně dosti. Kde jsou ty doby, kdy nás tu bylo 15 v celé republice, kdy jsme s radostí zaměstnávali Státní tajnou bezpečnost. A ostatně i jinak. Zezulka byl v ještě horší době, začínal v 50. létech. To byla doba, kdy každý neobvyklý krok byl pomalu už vlastizrada. V jeho bytě se scházeli lidé - pacienti a občas i přátelé. No, ať už v bytě nebo jinde. A tak samozřejmě neunikal pozornosti této. Měl svým způsobem velmi těžký život, co taky čekat, viďte, od lidí. Vždyť jim jenom pomáhal, zachraňoval lidi z rakoviny - masivně. Doktor Pekárek na OÚNZu mu napřed... Zjistil teda pacientku, u které se to zlepšilo. Tak se ptal, co dělá (asi za 14 dní se jí to zlepšilo). No, a pak ten chirurg to vyňal a řekl mu: "Cos dělal, vždyť to šlo vyndat rukou ten nádor, nebyl vůbec fixován do okolí." No tak nakonec tam nějak napolo tajně mu dali 15 pacientek s nádory prsu. No, Zezulka byl světový fenomén. Ty ženy žily mnoho let potom. No, kdybyste se podívali na tehdejší statistiku přežívání s nádory prsu, tak ono to začínalo tuším napřed na tříletém přežívání, vzpomínáte, pak se to protáhlo na pětileté přežívání - a to jste byli vyléčeni. Čili, jakmile jste dostali nádor po třech letech (recidivu), tak už to nebyl ten sám případ, ale byla to jiná - jiný příběh prostě. No, a tak dále, a tak dále. To výrazně ovlivňovalo taky statistiky, protože pak jste mohli napsat, že jste vyléčili..., a tak dále. No tak těch 15 žen... Snažili se, byla kolem něj skupina spřátelených vědců. Snažili se, pracovalo se pro to - a stejně to nakonec dopadlo, jak dopadlo. Přišel nový ministr z Ruska studovaný a materialista. I když už bylo jednáno o zřízení, tak všechno skončilo. A Zezulka nezahořkl, pracoval pořád a byl ochoten vlastně pořád... Z tohodle, co tady máme za možnost sedět, to je boží milost, protože to je pro něj velká radost. On zažil ještě tak ty začátky, že jo. V devadesátém druhém odešel, takže zažil ty začátky toho možného rozvoje. Za něj bylo pár přednášek v Unitarii a ještě pár přednášek u Kahudy - a to bylo všechno, co bylo možné. A i tak se to setkalo s velkým hromobitím, protože církevní komisař pro tuhle oblast vlastně velmi, velmi potom tepal toho bratra Scheuflera a další. No, bylo to "hezké". A co tady vidíme? Vidíme tady člověka, který zastává nějaké názory ve své funkci nebo jinak, který se nějak profiluje a se skutečností ten jeho postoj (tedy k prospěchu) to nemá nic společného. On prostě má tenhle názor a tím to vadne. No tak byl to komunistický, že, úředník, který..., a tak dále. Že by někoho napadlo se podívat, jestli ty výsledky Zezulky jsou větší než u jiných nebo třeba šarlatánů - to nikoho ani nenapadlo. Proč taky? Přitom sami potřebují. Dneska máme 100 000 nových nádorů ročně. V době, když jsem potkal Zezulku, jich byl zlomek. A Zezulka přesně popisoval, jak půjdou dál ty vlastně vlny, jak ta společnost si vygeneruje tu rakovinu. Ona si ji skutečně generuje. Představa, že svět vytvářel miliardu let život na Zemi (nebo kolik), aby nakonec ten život skončil v totální nemocnosti, je poněkud schizofrenní, víte? Jistě, i zvířata jsou nemocná a často dělají také chyby, ale člověk je v tom naprostý expert. Ale co je ještě horší? Nechce poslouchat nic o prevenci. Žene se stále za svojí agresivní podobou zachraňování: "My vás zachráníme!" Potíž je v tom, že v téhle chvíli..., a tak dále. Už každý druhý. Takže, Zezulka sice říkal, že si o lidech nic už nemyslí, že ten lidský tvor... No, já už mám tenhle názor taky. Ale, jako, nikdy nezahořknul, rozumíte. Prostě pracoval, dokud to šlo. A když už to nešlo, tak potom ještě chviličku už to nešlo, no, a pak mi jednoho dne řekli, že odešel. No, a pak byl někde rozptýlen. Já jsem nevěděl ani kde, protože on si to nepřál, aby to kdokoliv věděl. Pak jsem se to dozvěděl samozřejmě, protože všechno se neutají. A bylo, no. Tuhle řeč můžete chápat podle svého založení. Třeba jako manipulaci šarlatána, který chce tady vzbuzovat nějaký dojem, něco získávat, jakkoliv - to záleží jenom na vás. Ale v dnešním stavu poznání budu říkat jen tak, jak to cítím, a to ostatní nechám na vás. Já vím, jsem jeho žák, ano. Jsem blízko jemu. A pro mnohé je nepředstavitelné, že bych dokázal nehájit něco, co by bylo špatně u svého učitele. A to opravdu nedokážu. Kdyby tam bylo cokoliv, okamžitě bych o tom přemýšlel a snažil se to promyslet, domyslet. Ostatně, i taková bytost jako je Zezulka, jde-li se rodit mezi lidi, tak musí na sebe vzít podobu člověka. On se musí narodit mezi člověka. A kdyby to tak nebylo, není schopno to "něco" s vámi komunikovat. Přijímá tedy lidský osud, lidský zrod a ten naplní prostě tou svojí obrovskostí, která je nepopsatelná. A když tedy potom přijdou ty epigoni, tak se možná budou dívat, jestli měl vytřený pokoj nebo, rozumíte, jestli uměl vařit nebo..., a tak dále. Akorát, že jim nedojde, že tyhlety úžasné jaksi otázky jim potom nezachrání krk, až budou potřebovat obor, který on přinesl. No, takže nějak tak. Je to vlastně vzpomínání - jako každé vzpomínání na někoho, kdo odešel. Je teoreticky smutné, ale na druhou stranu taky ne, protože svoji práci on zde udělal. A proč by tu měl být déle, proboha. Držet ho zde by bylo velmi egoistické a sobecké. Kdyby ty podmínky pro jeho zrod byly příznivější, kdyby někdo pochopil, co všechno od toho člověka může získat ("nečlověka"). Jenomže v téhle fázi je ještě obtížné i uznat, že by se mezi nás mohla zrodit duše, která není lidská a která je až z toho vrcholu. To je přece nesmysl, že. No tak možná, že v příští periodě za 2 000 let (nebo za čtyři nebo za dvacet) už bude přece jenom trochu volněji, a tak ten přínos bude daleko větší v tom propojení. To máte jako s tím Teslou - vlastně do dneška se lidé zajímají o jeho matematiku, o jeho výzkumy. A v době, kdy to mohli dělat s ním a normálně... Podívejte třeba na takového zástupce jako je Edison. To byl "úžasný" chlapík, že? No, takový typický tedy byznysmen. No, okradl ho. Udělal válku, při které mu nebylo nic svaté - zabíjel dokonce i slony proudem. Nakonec i lidi. No, aby dokázal, že jeho stejnosměrný proud je bezpečný, na rozdíl od toho proudu střídavého. No, on tak úplně bezpečný taky není, víte, jen tak pro pořádek. Když máte nějakých tisíc voltů stejnosměrných, tak to má jedinou výhodu - že vám to nestahuje svaly, ale jenom se upečete. Kdežto u toho střídavého proudu je ta sinusovka, takže když to máte třeba přes ruce, tak vám kmitá srdeční sval, protože je také citlivý na elektřinu. No, a na tom on zahájil svoji válku, kterou nakonec prohrál, jistě. Takový Marconi (slavný) byl podvodník a zloděj, protože on Teslovi tyto obvody ukradl - doslova. A skutečným vynálezcem tedy dálkového přenosu informace je Tesla, stejně jako v mnoha jiných případech. Ale to je škoda slov. Jenom to dokresluji na ten stav té společnosti. Čili, dokončili jsme svoji úžasnou éru rozumu, která právě nyní končí. Ne, že bysme byli nerozumní, to v žádném případě, budeme ještě víc - ale budeme rovnovážnější. Čili, to je budoucnost. Je to rovnováha našich myslících a cítících principů našich bytostí. To je jediná cesta, která zamezí tomu, aby poznané vás neničilo, aby vás nepřivádělo na hranu samotné existence. A k tomu přišel tedy ten Zezulka. Bude-li mi dáno, tak dalších pár let ještě budu tedy tady provozovat s vámi tu universitu, řekněmež další aktivity. A dá-li pánbůh, tak zas přijdou další po nás, uvidíme, no. Budou ho mít v srdci stejně jako my, ale už budou dál a to je vždycky trochu problém. Věnoval mnoho času, opravdu mnoho. Bylo to tak dvakrát až třikrát týdně. První co bylo: "Tak co máte Tomáši." No tak jsem tedy nanesl (stejně jako vy tady) ta témata úvah. No, a on odpovídal. Většinou šel až k tomu základu, to se ještě musím učit. Tvůrčí čtyřka, není nic, není čas, prostor, prostě nic. A teď dochází k tomu dělení té pračásti a ty duální části vytvářejí rozměr, čas, prostor. A v tomto probíhá potom život toho vesmíru a v jedné jeho části se nacházíme my. A těch vesmírů je nekonečně a těch projevených vesmírů po svých zdánlivých zánicích a objevech je také nekonečně. Je to pro člověka nepochopitelná logika. Protože tam, kde mizí čas (v představě, kterou máme) i prostor (v té představě, kde ho máme), začíná velký nárok na vaše závity mozkové. A také to má svoji hranici. Proto tedy později mnozí přechází k myšlení intuitivnímu, citovému - tedy k meditacím. To je totiž jediná cesta, jak můžete tyto oblasti jaksi vnímat - a to ještě jakoby mimo svůj mozek. Je tady prostě omezení, které se stále zmenšuje s dalšími vývojovými druhy, ale i tak. Bude mi tedy (samozřejmě jako některým z vás, nebo mnohým) velmi scházet, ale na druhou stranu ctím jeho přání: "Už mě tady Tomáši nedržte. Až budu na druhé straně, budu u Vás mnohem blíže moci být a méně omezen." A je to pravda. Je to pravda. Učím se chápat věci tak, jak jsou. To znamená, že se učím také řekněmež přijmout realitu a nelitovat nad tím, co všechno se dalo ještě udělat, protože v každé době se dá udělat jen to, co se udělat dá. A i jemu samozřejmě to nebylo jedno. Nebyl to sebeobdivný jedinec, který by pracoval pro vlastní slávu nebo cokoliv podobného. Jemu opravdu šlo o nás o všechny - opravdu beze zbytku, s neuvěřitelnou hloubkou. Takovou lásku u člověka neuvidíte, protože všude je nějaký stínek ještě nějakého dovětku. Tady ne. Takže, máme to už mnoho let od jeho smrti. 1992 - a do dneška je to kolik? 2002, 2022 - 30? No, utíká to. Jako by to bylo včera.

 

DOTAZ: Proč trpí bolestí, když svůj úkol mezi lidmi přece splnili (ti přinašeči)?

ODPOVĚĎ TP: No, má to mnoho rozměrů. Jednak ten vstup je vlastně výjimka. Nebýt těch důvodů, tak se to nemůže a nesmí stát. Za normálních okolností byste neměli klesat do nižších druhů vývojových, ale tady je pro to důvod, takže se to musí udělat. Za další - důvodem těch bolestí je člověk sám. Čili ti, kterým přicházejí pomáhat. Podívejte třeba na ty minulé - ukážou zázraky. Přejdou suchou nohou moře, aby vzápětí začali tancovat kolem Kaifášova oltáře. No, anebo zase jindy, no, použijí okupační moc (což byli Římané) proti vlastním, protože se to nelíbí. Člověk přece tady nemůže mít pravdu a jasné názory tam, kde ostatní hlásají - musíš věřit a je to tajemství. A najednou někdo to všechno říká tak logicky a tak jasně. No tak co s ním? Zlikvidovat přece. No, i na Zezulku toho bylo dost. Ale přece jenom ho neukopali v kriminále, už to byla jiná doba. Vždycky přicházejí dopředu před zlomem, protože jít po zlomu je nesmysl. Oni musí připravit tu cestu poté, až vám v rukou nezbyde nic. No, takže, to je vždycky tak. I Ježíš to tak měl i Mojžíš, Abrahám, všichni. No, když se podívám na jejich osudy, většinou to bylo dílem rukou anebo duší, které je provázely. Protože vždy se našla nějaká entita, skupina, která začala pracovat i silově i duchovně proti nim. Zvláště ti černí - to je pro ně docela průšvih jednou za 2 000 let, když přijde světlo. No, a to potom přichází na řadu právě ta Goebbelsovská politika, no. Vytváří... Když zabíjeli Ježíše, tak tam byli naprosto nadšení Židé na tom náměstí a křičeli: "Ukřižuj, ukřižuj." S nadšením přijímali ten okamžik té popravy, protože ten "zloduch" (tak, jak jim byl představen těmi farizeji) si konečně odnese, co si zaslouží. A to byla velká síla - vemte si, prakticky celé město. No, a i tam, kde by mohlo být pomoženo, tak taky ne. Zezulka měl zákaz vstupu do nemocnic pražských, představte si. A jednou takhle při těžkém záchvatu, který měl (protože trpěl určitou nemocí), tak třeba jsme skončili v jedné pražské nemocnici. A tak tam je v čekárně, já nevím, pět, deset lidí. Tak sedíme a čekáme a hlásíme se, že má tedy záchvat prudkých bolestí. No, a ono se pořád nic neděje. Ostatní jdou, dokonce přišli noví a zase šli před námi. No tak po poměrně dosti hodinách já to nevydržím, vychází lékař a já mu říkám: "Že se nestydíte. Tady máte člověka v těžkém stavu a Vy si ho ani nevšimnete." Tak jsme šli domů. Tak třeba i takhle. Protože to byl ten Zezulka. To jsem osobně zažil. No tak tak, no. Já vím, že se to stane někomu i bez toho, že je Zezulka, to já chápu, ale tady to bylo právě z tohoto pólu. No tak taky to byla zkušenost. No, na jednu stranu, kdo to má lehké? Mnoho lidí trpí. A svým způsobem, tito se musí probít tím úkolem, životem ať to stojí, co to stojí. Lidé většinou ve své sebestřednosti se domnívají, že tady máme něco za něco, jestli rozumíte. A tak když je to takhle pracující jedinec, tak přece za to něco musí mít, že? Nějakou odměnu nebo tak. To je lidská logika: "A co z toho budu mít." Ale tahle logika tady nefunguje, ta je jiná. Ono je to širší než vůbec sama osobnost toho Ježíše. Je tu nějaký rytmus, který přináší i naprosto naléhavou potřebu, aby v určitém bodu těch dějin se objevil. A je to větší důvod než sama osobnost. Vždycky je to přesně to místo, kde má být, a přesně je to přesně ten čas, kdy má být. Vždycky je mu dáno, aby vyspěl do těch 33 let a pak se probudí. Je to asi neuvěřitelná zkušenost (probudit se takto), protože to nemá nic společného s vnuknutím nebo s osvícením, s takovými věcmi. To je... Když se na to díváme, tak často je to tak, že tu je ten subjekt, ta bytost a ta stojí proti řekněme nějaké té skutečnosti. Ale tady to vypadá jinak, tady ta skutečnost se jakoby vlije nějakou částí do toho subjekta, aniž by k tomu bylo třeba nějakého studia, poslouchání, následování, náboženství nebo něco jiného. Nemusí mít vůbec žádný náboženský základ ve své době. Ale většinou má, protože ta pravda nepatří člověku, je nadosobní, nadvesmírná. A tak vy si můžete představovat cokoliv - toho Pána Boha jako strejdu s holí, s fousama nebo jinak. A to je správná licence, protože ten člověk víc nedokáže pochopit. Musí si personifikovat toho (to), čemu říká Bůh. Musí si to nějak přiblížit, aby to vůbec mohl chápat. Začíná si ho udobřovat, začíná s ním smlouvat, začíná s ním obchodovat či něco jiného. Ale nechápe, že nemůže tomu, kdo má "všechny peníze světa" (v uvozovkách), dát jediný dolar nebo jinou bankovku, jestli mi rozumíte. Je to jenom výraz té řekněmež ještě nedokonalé osobnosti. No, jediné, co mu můžete dát, je, že podpoříte jeho dílo, které z nějakých důvodů má směřovat k rovnováze - to znamená k dobru. Takže, chcete-li být bohumilí, jděte touto cestou. Jinak ho nemusíte vzývat, nemusíte dělat krvavé oběti nebo cokoliv jiného - to je čisté zlo. Pakliže tu je ten záměr, vést k větší složitosti bytostné, většímu rozměru duší až na konec, kdy mizí druzí a jste jen vy, kteří jste vším... To je, jako kdybyste si chtěli uříznout ruku, rozumíte - sami sobě když škodíte. To jste vy to Tvůrčí dílo a cokoliv v něm uděláte špatně, neděláte druhým více než sobě, protože všechno se musí nakonec zúřadovat. No, a k tomu patří i to přinašečství, protože ta pomoc těm nižším je přesně v tomto duchu. Když dojdete do tohoto stupně, již nerozlišujete mezi já a ty a vidíte potřebu. Je to Vaše potřeba, není to jejich potřeba. Já jsem tím, já tu pomáhám, protože je to "já". No, takže takhle to vypadá z té druhé strany. Praha je prorokovaná na dalších několik tisíc let. Nevím, jestli celkové centrum, nebo centrum toho úseku. Buď to bude 6 000 let, anebo 25 000 let. Asi to vypadá na těch 25 000, ale uvidíme. To nechci předjímat, protože to není ani smysl. Ale mluvím o proroctvích. Takže, ta Praha je místem, které se stane centrem duchovní tedy části. Bude zde vytvořeno mnoho nového. A svým způsobem se bude podobat pravděpodobně některým minulým centrům, která už tady byla, a to buďto těm řekněmež úsekovým anebo těm nejvyšším celoplanetárním. I v tom je zákonitost. Každý z národů, které zde jsou, se vystřídá, představte si. Všichni nakonec projdou tím následováním, tím následnictvím. A dokonce i zase v místě, které je místem největší potřebnosti. A z nějakého důvodu zřejmě tedy v současnosti to byla naše zem, která byla takto vyhodnocena (nebo je tak postavena). Uvidíme. Tak si to za těch 100 let zkontrolujte přátelé, ano? Ale bez šance to není. Když budete ducháčkové, tak se tam podíváte. Anebo možná do té doby objevíte, jak pracovat s časem, takže budete vidět, co není a co bude. A vy to budete vidět, není to vyloučeno. To, že čas je svým způsobem docela zvláštní věc, to už víme. Takže, kdoví. Anebo se sem zrodíte zase za 50, 100 let. To bude radosti. Nebo za 1 000? Budete chodit tady na kopeček a objevovat se tam budou zvláštní opracované kameny. Budete říkat: "Tady něco bylo." Vezmete krumpáče, budete archeologovat, no. Takže, mají to vlastně z našeho pohledu těžké, prožívat to je strašné. Ale nevnímají to tak úplně, jak by to vnímal člověk. Oni dokonce v lásce přijímají i ty, kteří jdou proti nim, vraždí je a tak. Když se podíváme, jak šly ty životy těch přinašečů, tak vlastně logicky ten poslední je ten nejhorší, protože to byl konec té zimy, konec Platónského roku, konec té části Kalijugy. Tak to opravdu bylo nejhorší. To ti předchůdci, no tak praštil se šutrem, když přišel z hory, našňup se. No, a ještě ho nezapíchli a nemučili, že? To Ježíše už jo. Takže, tam zamezili dokonce i promlouvání k tomu lidu. A znovu bych zdůraznil - ten člověk je vyvedl z otroctví například, ukázal jim neuvěřitelné věci, které byly nutné proto, aby vlastně začala ta další etapa. Ale oni ho neposlouchali moc, víte? No, a to je zvláštní stav. A proto Zezulka nikdy nepředváděl "zázraky" (v uvozovkách), nikdy ne. On je prostě udělal, když to bylo potřeba, ale nepředváděl se nikdy, nikomu. A přesto - občas je udělal, když bylo potřeba. Ale nikdy o tom nemluvil, ani se mnou ne. To jsem zjistil až mnohem později. Z nějakých důvodů mě držel stranou od ostatních. Prostě - byla to naše společná věc. Občas jsem některé poznal, potkal. Nejčastěji paní Měšťákovou a paní Misarovou (tu už mnohem méně často). Velmi vzácně nějakého jiného žáka, který mu občas docházel. No, takže tak. Ať je mu... Ale nejsem dost velkým na to, abych mu něco... Možná můžeme vrátit to, co přinesl, i tím, že mu pošleme svoji lásku a vděk. I když o to nestojí, jestli rozumíte - to není něco za něco. Takže, to jediné můžeme udělat a pak nechat věci plynout, ať se odvíjí dle svého řádu a postupu. Ať se mládí vydovádí, říkal vždycky. No, a uvidíme, co z toho bude. Zabývám se filosofií celý svůj život prakticky (mimo určité části mládí). A kdysi jsem si řekl, že i kdybych se mýlil a na konci života bych zjistil, že to celé je prostě špatně, tak že to stejně udělám. Že toho nebudu litovat, že prostě tou cestou půjdu. Tak u toho už zůstanu do smrti a pak mi u toho světla něco pověděj. Teda, už mě tam třikrát nechtěli nejmíň. A oni mi to pověději zase a budeme vědět, no. No, to už vám zase ale přímo neřeknu, to je trapné. No tak mě budete muset nějak..., no, anebo sebe. Víte, oni vám to řeknou taky. Jak by bylo snadné předvést ty zázraky nebo tu jeho osobnost, abyste všichni uvěřili, začali ho vzývat, tesat z toho mramoru. Ale nebylo by to k ničemu, protože toto není cíl. Cíl je, aby bylo dobře, aby svět byl lepší - to je cíl. Tím ho vytesáte úplně nejlíp. A kde je rozsypán, to vám stejně neřeknu, abyste tam nechodili vymetat. Ani já tam nepůjdu. Proč bych chodil uctívat popel, který byl člověkem. To není duše, to je jen hmota.

Tak, a jdeme se loučit. Dneska to bylo teda nějaké... Počkejte, co tu ještě máme? To si necháme na příště, to je dost složitý dotaz, tak. Takže, přátelé, hezký den (už vlastně večer), ať se vám daří a rozloučíme se krátce. Tak, děkuji za vaše otázky, teda zvlášť za tu jednu. No, a uvidíme se zase příště někdy.