Čas se naplnil. Zemská osa v nekonečném běhu času opsala další kruh. Odcházíme z dostředivého souhvězdí Ryb a nastupuje odstředivý Vodnář platónského jara. Naše technická civilizace odchází a pomalu, velmi pomalu přichází platónský zlatý věk. Dlouhá staletí jsme učeni boji. Vždyť co jiného než boj je soutěž, kterou tak milujeme. Bůh prý právě jen nám dal právo vším vládnout a vše zničit. A tak se vše otřásá v základech. Tvor lidského stupně člověk vyrvává přírodě její tajemství a dobývá vesmír. Už někdo dobýval váš byt? Kde je moudrost, není boj, ale láskyplné přiblížení. Když se podívám večer nad obzor a vidím ty miliony a miliardy hvězd, vidím galaxie a nekonečný vesmír, ptám se, jestli pro toho člověka, tedy mě, na té jedné nepatrné kuličce bylo všechno to stvořeno a jestli jsem opravdu tak důležitý. Vesmír nám dává meze. V jedné z mnoha skladeb na koncertě Společná věc, za mnou budou body a každý z těch bodů bude tak miliarda až dvě hvězd, bude to galaxie. Toto ohromné množství času a prostoru je vlastně chrám, je to chrám největší. Kampak se na něj hrabou ty naše kaménky složené do katedrály. A tak dovolte, abych vás teď pozval shlédnout něco, co člověk svým rozumem ještě nedokáže pojmout. Je to majestátní, veliké, úžasné, ostatně jako vše, co je. Každý strom, každá tráva, každý tvor, to jsme my. Neničme a služme, radujme se z toho, že jsou, i když z toho nic nemáme. Buďme pozorní ke každému druhému, mějme radost z jeho úspěchu, nebojujme, nesoutěžme. Jedno jsme my všichni. Ón.