www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 
CAM20 - DALŠÍ OHLASY NA BIOTRONIKU

Souhrn <<< Příloha č. 20 >>> Seznam

DALŠÍ OHLASY NA BIOTRONIKU


PANÍ VERNEROVÁ


přepis z filmu http://www.dub.cz/cs/20-vyroci.php


Marie Vernerová:
Bylo to tak, že jsem byla tak vážně nemocná, že když mě propouštěli v dubnu v 91. roce po operaci z nemocnice v Nymburce, tak paní doktorka věděla, kam mě pouští, po jaké cestě se budu plížit, protože já jsem nechodila. A ona věděla, že nakonec ta cesta má konečnou stanici a že já se po té cestě budu plížit tak 2-3 měsíce maximálně a budu u té konečné stanice.

MUDr. Eva Brunerová:
Paní Vernerovou si pamatuji velice dobře. Bude to v květnu 20 let, kdy byla přijata na interní oddělení Nymburské nemocnice s těžkou chudokrevností a výrazně vyštíhlená, výrazně zhublá s bolestmi žaludku. Zjistili jsme nádor na žaludku, zjistili jsme těžkou chudokrevnost a předali jsme ji na chirurgické oddělení k operaci. Histologicky byl prokázaný adenokarcinom, takže opravdu zhoubný nádor v žaludku.

Marie Vernerová:
Já jsem tohleto všechno vůbec nevěděla. Mně říkali pořád, že budu mít žaludeční vředy, a nesměla jsem to vědět. Ale pořád mi vrtalo v hlavě, říkám: „Vždyť já nemůžu chodit, já jsem takhle hubená, já nemůžu jíst.“ Já když jsem jela do té nemocnice, tak já jsem vypila hrneček čaje a mě tak nemožně bolel žaludek, to se nedá vypovědět. Až když jsem to vyzvracela, musím to tak říct, zbavila se toho, tak mě to přestalo bolet. A to bylo tím, že mi ten nádor uzavřel průchod žaludku a ten žaludek neměl odchod té potravy a to mě bolelo.

MUDr. Eva Brunerová:
Během operace mně chirurgové telefonovali, abych se přišla na sál podívat. V břiše byl velký nádor vycházející ze žaludku, do kterého bylo zavzato duodenum, jakoby tenké střevo. Nádor byl přirostlý k zadní břišní stěně, nebyl operabilní.

Marie Vernerová:
Při té operaci mi udělali obchvat, abych mohla pít a něco tak semtam jíst.

MUDr. Eva Brunerová:
Říká se tomu paliativní výkon, aby neumřela hlady. Ze žaludku kvůli té velikosti nádoru nemohla odtékat potrava, tak nádor přemostili. To znamená – zresekovali žaludek, zresekovali tenké střevo, nádor nechali v místě a napojili stěna-stěna žaludek s tenkým střevem. Doplnili jsme krev a poslali jsme ji domů. Jíst mohla, i když po malých částech, a naříkala si na silné parestezie, to je jakoby brnění v dolních končetinách.

Marie Vernerová:
Nedali mi ani vycházky, protože já jsem stejně nemohla chodit, akorát jednou za čas takhle někdy mě přišel navštívit obvodní doktor, že jak se mám a co? A já jsem říkala: „No, pane doktore, ani lázně jste mi nedali a nic,“ a on mi říkal: „Co byste tam dělala, když nemůžete chodit?“

MUDr. Eva Brunerová:
Dávali jsme transfúze, potom měla léky na doplnění hladiny železa a to je tak asi všechno. Ani ozařování, ani cytostatika, protože pro celkově špatný stav a pro rozsah nádoru jsme se s onkology dohodli, taky v té době, je to 20 let, jsme neměli v rukou ty možnosti, co má moderní medicína, tam cytostatika byla řekněme na rozjezdu, tak jsme se dohodli, že ji necháme, protože v té době cytostatická léčba by jí jako docela určitě víc ublížila, než pomohla.

Marie Vernerová:
Pan primář prý řekl, že by mě zbytečně trápili, že to nemá vůbec smysl.

MUDr. Eva Brunerová:
No, teoreticky by se to tak dalo asi taky i říct, protože byla opravdu ve velmi špatném stavu, a kdyby v té fázi, v jaké byla, se jí dala chemoterapie, tak si nemyslím, že by to dopadlo dobře. Nemyslím si, že by to dopadlo dobře, protože jí chyběly bílkoviny, byl tam takový jakoby rozvrat celého toho organismu. Tak jsme si říkali: „Dobře, počkáme, jestli ona přežije tadytuhletu fázi, jestli se z toho vzpamatuje, tak třeba možná v budoucnosti.“ V mezičase ona začala chodit za panem Pfeifferem, a tak jsme se dohodli, že to zkusíme bez chemoterapie, a ono to vyšlo.

Marie Vernerová:
Můžu říct, že jsem měla takové štěstí, že jsem na té cestě potkala pana Pfeiffera, který mě na ní zastavil a vzal mě na léčení. No, ze začátku v tom 91. roce mě tam Luděk, jako zeť, vozil třikrát týdně. Pochopitelně mě Luděk nesl v náručí do schodů do druhého poschodí, tam si mě s panem Pfeifferem předávali, protože já nemohla. Já vůbec nevěděla, co jako, proč tam jezdím, a taky jsem se o to nějak nezajímala, protože já jsem byla v hrozném zdravotním stavu a to všechno omlouvá. A mně v té době bylo úplně jedno, co se mnou udělají. Já jsem z té nemocnice přijela úplně vytlučená, jestli to tak můžu říct, úplně vymlácená, protože to byly samé výživy v rukou, už mi neměli kam to píchat, tak mi dávali umělé žíly. Tohleto všechno mě vedlo k tomu, abych vůbec nepřemýšlela o tom, kam jdu, do čeho jdu, co se mnou budou dělat. Já byla úplně otupělá.
Pan Pfeiffer, když k němu přijdete do kanceláře, kde léčí, tak to je za jedno úplně něco jiného, jinak to na vás i psychicky působí a potom tam nic jiného nevidíte, než hořící kahánek, mističku s vodou a příjemného člověka s krásnýma rukama. A teď on kolem vás, jak vás léčí, a jak okolo vás to… Těla se vám nedotkne, ničeho. A já jsem si vždycky říkala: „Jak tohleto může pomáhat?“ Já to pořád nemohla nějak pozřít, ale na sobě jsem to cítila. Když jsem od něj jela poprvé z léčby, to je také zajímavé, tak mně řekl: „Paní Vernerová, nevystavujte se slunci, to by nebylo dobře.“ A seděla jsem vzadu v autě, když mě naši vezli domů, a najednou já jí říkám: „Prosím tě,“ já seděla vzadu, „nesvítí mi sluníčko do zad?“ Ona se otočila a říkala: „Ne, proč?“ a já říkám: „Kdyby jsi viděla, jaký já mám horko v zádech, jako když mi tam praží sluníčko.“ A tak jsem si řekla: „To je ono, to teplo, ta síla, jak působí.“


MUDr. Eva Brunerová:
Protože jsme ze stejného města, tak jsme se vídávaly. Vždycky mně poreferovala, jak je jí střídavě líp nebo hůř. A jak šel čas, tak pomalinku přibrala a cítila se velice dobře.

Marie Vernerová:
Tak bych chtěla říct, a to je svatá pravda, to já bych si nevymýšlela, že jo, že já jsem k tomu panu Pfeifferovi šla 6. května 1991. Od té doby, a to můžu odpřísáhnout, od té doby jsem neměla chřipku, od té doby já nesnědla obyčejný Acylpyrin, od té doby jsem nebyla u doktora. Já ani nevím, kde moje karta od doktora vězí, jestli ji zaarchivovali nebo skartovali, nevím, ani mě to nezajímá. Takže těch devatenáct a tři čtvrtě roku jsem vůbec o doktora nezavadila, a kdyby nebylo toho, že se mi objevil vysoký krevní tlak, to může být stářím, starostmi, a pan Pfeiffer mi to upravil, jenomže mi to nevydrželo dlouho, tak jsem musela jít k doktorce. A to jsem šla od jednoho zlatého člověka, pana Pfeiffera, ke druhé mé zlaté paní doktorce.

MUDr. Eva Brunerová:
Jako lékař jsem ji viděla zhruba před rokem, kdy mi ji pan Pfeiffer poslal pro vysoký krevní tlak. Při té příležitosti jsme se tedy dohodli, že zkusíme zkontrolovat, jak to tedy v tom břiše vypadá, co se tam děje.

Marie Vernerová:
To si neumí nikdo představit, jakou ta mi udělala prohlídku. Ta se mi dívala snad i pod nehty. EKG, ultrazvuk...

MUDr. Eva Brunerová:
Tak skutečně v břiše je osmicentimetrový zapouzdřený řekněme nádor, je tam jakýsi útvar zhruba kulovitý, 8 centimetrů velký. Nikde v celém břiše ani známka po volné tekutině, v játrech žádné metastázy, všechny orgány vypadají pěkně čistě. V laboratořích byla snížená funkce štítné žlázy, to už jsme také zakurýrovali, a středně vysoká sedimentace, kolem 50. Žádná chudokrevnost, žádný problém, nikde žádné známky nějaké nesrovnalosti. Tumorové markery, všechny kompletně negativní.

Marie Vernerová:
Tam je přísná dieta, a to je, že se nemá pít nic tmavého, jako třeba čokoláda, všechno světlé, co přechází do tmavého: čokoláda, kakao, kafe, smažená cibulka, kůrky z chleba, přepálený omastek, smažené žádné. Ta dieta skutečně, tu je potřeba dodržovat, to je doopravdy součást té léčby, a kdo by ji nedodržoval, tak podráží panu Pfeifferovi nohy a ztěžuje mu tu léčbu, a tím ale také na to doplácí každý sám.

MUDr. Eva Brunerová:
Víte co, já si myslím, že je potřeba použít všechny možnosti, které jsou, a myslím si, že když to je pod kontrolou, tak že je to úplně v pořádku. No, opravdu si myslím, že se to nějakým způsobem panu Pfeifferovi podařilo.

Marie Vernerová:
Nerada to říkám, ale v listopadu mi bude 75. No a teď se píše 6. květen 2011. A když to tak spočítám, tak uplynulo normálních 20 roků. No a teď za tohleto všechno panu Pfeifferovi moc děkuji, hodně moc mu děkuji a přála bych mu, aby se mu podařilo, řekla bych, s pomocí Boží, aby vyléčil hodně hodně takových pacientů, jako jsem byla já, a aby mu tohle všechno vydrželo, protože jeho žádný nemůže nahradit. Doktora normálně doktor zaskočí, ale tohle je osobnost, to je jediný člověk, to jako se nedá.

Zdroj: BIOVID. Filmové svědectví o uzdravení paní Vernerové z rakoviny pomocí biotroniky [online]. 2011 [cit. 2016-03-30]. http://www.dub.cz/cs/20-vyroci.php



PANÍ HELDOVÁ


přepis z filmu http://www.dub.cz/cs/biotronicke-pusobeni-na-rakovinu.php


Dcera:
Bylo to 14. února 1999. Maminka nám volala, že jí je velice špatně, ale neměli jsme v té době auto k dispozici, takže řekla, že si pojede sama do nemocnice autobusem.

Paní Heldová:
Začala mně téct krev z pusy.

Dcera:
Odjela, jela na plicní a tam, když zjistila paní primářka, že má chrlení krve, tak ji okamžitě převáželi do nemocnice.

Paní Heldová:
Jednou si mě zavolala paní primářka Smítková a řekla: „Paní Heldová, nemám pro vás dobrou zprávu, je tam zhoubný nádor (pozn.: maligní tumor pravého horního plicního laloku). Je to zhoubné. Nechá se to léčit, bude to drastická léčba, ale jestli chcete, tak to zkusíme.“ Já jsem řekla, že chci, protože jsem se lekla, obrečela jsem to.



Vnuk:
A začalo to klasické martýrium, které u rakoviny je, že ji začali léčit – chemoterapie a tyhle všechny věci okolo.

Paní Heldová:
Když jsem tam byla poprvé v nemocnici, tak to jsem dostala dvakrát chemoterapii. No tak to mě pustili domů, to jsem ještě byla v pohodě a nastoupila jsem tam 19. dubna, znova mě pozvali a že dostanu 12 chemoterapií. Když jsem dostala osmou chemoterapii, protože oni nám brali každý den krev, tak zjistili, že mám zničené bílé krvinky.

Dcera:
Byla na tom tak špatně, že asi tak po čtrnácti dnech nebo po třech nedělích nám řekli, že maminka už se nám z nemocnice vůbec nevrátí. Tehdy tam byl se mnou můj syn Pepík a odváděl mě z nemocnice, protože jsem brečela.

Vnuk:
To si pamatuju, jak jsem vezl maminku do té nemocnice. Maminka tam šla samozřejmě jako dcera jediná a vyšla ven a řekla mi: „Babička tady přes víkend nebude, máme se na to připravit.“

Paní Heldová:
Zjistili prostě, že to je se mnou špatné, tak okamžitě uklízečky všechny musely nosit roušku, rodina ke mně nesměla. Byla jsem prostě v té izolaci, já nevím přesně jak dlouho. A sestřička říká: „No, je nám to líto, bylo to asi moc silné, paní Heldová.“ No ale propustili mě a já jsem ani nemohla chodit.

Dcera:
Nemohla dýchat, musela být pořád podpíraná, byla zesláblá, slaboučká.

Paní Heldová:
Ani mě nepozvali, dál nic. Totiž ale to já jsem nevěděla, že je to se mnou tak špatný.

Dcera:
A maminka byla velká bojovnice. Velká bojovnice, protože když nám ji pouštěli potom domů, tak nám řekli, že nám ji prakticky domů pouštějí umřít. Že se stane, že najednou maminka usne a už se nám neprobudí, že ten rozpad krvinek už bude tak špatný, že už nebude nic jiného.

Vnuk:
Já jsem dneska šťastný, že řekli: „My to neumíme. Neumíme.“ Protože to bylo pro nás najednou... najednou člověk začal ty informace získávat – co to je, jak se to dá řešit.

Dcera:
No a dva měsíce ale před tím, někdy v tom březnu, se Pepík seznámil s Helenkou, to byla jeho první paní, s tím, že má kontakty na pana Pfeiffera, že je to léčitel, že se hlavně zajímá o problémy, kde je rakovina. No a tak když nám maminku pustili z nemocnice, byla tedy ve velice velice špatném stavu, tak ji odvezli na přednášku pana Pfeiffera.

Vnuk:
Hned jsme ji tam odnesli, to musím říct takhle, odnesli jsme ji tam.

Paní Heldová:
Pan Pfeiffer se mě asi leknul, protože já jsem byla jak mrtvá.
Dcera:
No a hned tam se domluvili a maminka byla jedna z prvních pacientek na Soukenické. Pepík s Helenkou ji tam odváželi, já myslím někdy začátkem června.

Paní Heldová:
Vnuk mě prostě dokonce nesl do toho druhého patra. A můžu vám říct, já jsem tenkrát ani nechtěla do té Prahy, protože mně nebylo dobře, a řekla jsem, že se určitě snažili v té nemocnici udělat všechno, co se dá, a vnuk říkal: „Babi, musíš do té Prahy, i kdyby ti to mělo dát rok života, tak musíš k tomu panu Pfeifferovi.“ No a já jsem tady třináctý rok, třináctý rok je to už.

Dcera:
To byl obrovský kus, obrovská změna, co se s maminkou stalo. Začala být taková vitálnější, v pohodě.

Paní Heldová:
Na mě to tak působí, že já se motám doslova, já se musím držet toho zábradlí. On má takovou energii v sobě, víte, co vám předá. A když jsem tady byla poprvé těch pět dní, pan Pfeiffer mě z toho dostal. To bylo v červnu. Oni mně chodili brát krev domů a dcera tam volala, jak to dopadlo, a po týdnu léčení pan doktor říkal: „Paní Povová, maminka má krvinky v pořádku.“

Dcera:
A jezdila tam snad ob měsíc, byla tam velmi často a na ní bylo úplně vidět, jak chce tady žít, jak chce tady být, no a silná vůle.

Paní Heldová:
Tak tady jenom hlavně odpočívám. Tady prostě... abychom tu energii, co nám pan Pfeiffer dá, aby to zůstalo jenom pro nás. Nemáme prakticky větrat, když jste po léčení, prostě musíte mít vyvětráno předem, víte, a máme dvě hodiny ležet. A to já tedy poctivě dodržuji. Já když jsem tady, tak to chci využít. Tady je to krásné všechno, a tak máme krásnou kuchyňku, tam si uložíte věci do ledničky, je tam takové povídání, co by měli ti pacienti dodržovat, aby ta léčba byla účinná, víte. Já prakticky od roku 1999 ani kousek uzeniny, maso, nic, já to dodržuji poctivě.

Dcera:
Samozřejmě jakmile se řeklo – dieta, úprava stravy, okamžitě všechno začala dodržovat. Tam vůbec nepřicházelo v úvahu, že by to nedodržovala. Chtěla tady zkrátka být.

Vnuk:
Celá rodina se najednou sepnula a snažila se pomoct, snažila se to prostě nějakým způsobem řešit. Podmínky – tohle, tohle, tohle se musí dodržovat. Máš s tím problém? Dobře, dělám to s tebou ode dneška.

Paní Heldová:
Přijel vnuk, já jsem dělala kotletky, sebral to, všechno to odvezl, přivezl mi věci, „babi, to nesmíš, to můžeš,“ a tak já to od té doby poctivě dodržuji. Žádné léky jsem nebrala už na tu moji nemoc, ale chodila jsem pravidelně na kontroly, jak mě zvali, na ty plíce. Tak jsem se tam po dvou letech setkala s tou hlavní sestřičkou, s paní primářkou a ty na mě nestačily koukat. Říkali: „Jé, paní Heldová...“ No a já jsem říkala: „No, já žiju, paní doktorko.“ V minulém roce jsem byla na kontrole plic a paní doktorka Smítková řekla, že už nemusím, že je to v naprostém pořádku. Já jsem měla to štěstí totiž, že jsem byla brzo u pana Pfeiffera. Propustili mě 19. května v roce 1999 a já jsem byla u pana Pfeiffera 7. června 1999 a 10. června jsem tam měla 70. narozeniny. Takže vidíte, je to už tolik let a 10. června budu mít 83 let.

Zdroj: BIOVID. Filmové svědectví o uzdravení paní Heldové z rakoviny pomocí biotroniky [online]. 2012 [cit. 2016-03-30]. http://www.dub.cz/cs/biotronicke-pusobeni-na-rakovinu.php



OHLASY VE FILMU UTAJOVANÝ LÉČITEL



MUDr. Lubomír Oliva
Na počátku našeho zájmu o léčitelství byla naše osobní zkušenost s panem Josefem Zezulkou, vynikajícím pražským léčitelem. Naše zkušenost byla vysoce pozitivní. Pacientka, která měla nádorové onemocnění ve fázi generalizace, se uzdravila. Od té doby uplynulo už bezmála osmnáct let. Podobné zkušenosti jsme s panem Josefem Zezulkou udělali ještě dvě. Šlo o nemocné s nádorovými onemocněními. V obou dvou případech došlo k jejich uzdravení. Ta zkušenost je stará deset let v obou případech.
S panem Zezulkou jsem se seznámil osobně, udělal na mě veliký dojem, protože ač laik, dokázal se mnou debatovat na vyloženě řekl bych kolegiální úrovni, neboť velmi dobře ovládal naši lékařskou terminologii. Byl vzdělaný i filozoficky a je tvůrcem velmi zajímavého filozofického systému, který mě osobně velice zaujal, jenže nemám dost vlastní síly a houževnatosti, abych jej směrem k vlastní osobě uplatnil v praxi. Jinak mohu říci, že sledoval dokonce naše odborné časopisy ve spektru, které mě překvapilo a vyvedlo z míry, a měl přehled o takových aktuálních problémech, že jsem mu místy nestačil. Já jsem ho navštívil v době, kdy jsem například ještě nevěděl nic o chorobě AIDS. V té době on už o ní věděl, no a já jsem samozřejmě dělal, že o ní vím taky, a tak jsme na toto téma prostě debatovali. Cítil jsem se dost nepříjemně, teprve s půlročním odstupem vyšla první informační zpráva ve Vnitřním lékařství, o této chorobě.


Alenka Moutalíková
No tak s biotronikou mám já zkušenosti docela veliký, protože jsme měli tu smůlu teda, že jako v naší rodině těch nemocnejch lidí je více. Tak i já sama jsem teda jako biotronicky odléčena u pana Zezulky. Mně se udělal před sedmi lety na těle zhoubnej nádor, no a protože jsem měla zkušenosti se synem a naprosto jsem věřila týhletý léčbě, tak jsem se obrátila na něj, no a po deseti návštěvách, po deseti těch léčebnejch kúrách jsem byla v naprostým pořádku. Ten nádor se skutečně úplně sám ztratil. Návštěvu od návštěvy byl menší a menší, až po těch deseti odléčeních úplně zmizel. Takže bez jakýhokoliv zásahu lékaře jsem já dneska opět úplně zdravá. No a pak i můj tchán byl biotronicky léčenej u pana Zezulky. Tomu se zase udělal na levý půlce mozku zhoubnej nádor, no a projevovalo se to tím, že ztratil stabilitu a vůbec měl i zažívací potíže, bylo to opravdu velice zlý. No a vzhledem k naší známosti, kterou už jsem v tý době měla s panem Zezulkou, tak odléčil pan Zezulka mýho tchána taky. No takže opět zase po těch deseti, možná dvanácti - tchán měl možná o něco více těch léčebnejch zásahů, ale už je to před deseti lety a musím říct, že se tchán těší výbornýmu zdraví a že je dneska v naprostým pořádku. Takže panu Zezulkovi vděčíme za mnohé. Škoda, že jsme mu to nemohli nikdy v takový míře vrátit zase zpátky. Pokud se s tím člověk nesetká přímo, tak je to pro vás něco nadpřirozenýho, takovýho, čemu by asi málokdo, pokud se s tím nesetká takhle přímo, tak asi málokdo tomu věří. A tak tím, že to zažije takhle na vlastní kůži, tak že vůbec se člověk změní, i bych řekla přístup k lidem nějak, vůbec nějak tak ... Nevím, pomohla bych třeba kdekterýmu cizímu člověku. Prostě je člověk jinej takovej nějakej tím, že se vlastně podruhý narodí a je vděčnej nesmírně za tu pomoc, tak se stane asi jinej takovej. Nevím, jak bych to vyjádřila jinak.


Olga Kacetlová
Roztroušenou sklerózu jsem dostala, respektive onemocněla jsem jí, asi tak v necelých devatenácti letech, a pokud mě léčili v nemocnici, žádné výsledky se prostě neukazovaly. A jelikož mě už tak nějak považovali za ležáka tam, už nevěděli, co se mnou, pouštěli mě na sobotu a neděli domů na propustku. A díky těmto volným dnům, kdy jsem byla já doma, mě mohl navštívit pan Zezulka, kde se snažil mě vyléčit, i když tedy nejprv řekl to, že neví, jestli jeho působení bude na mě působit tak, aby to k něčemu bylo, ale že to můžeme zkusit. A když byl u mne podruhé, potřetí, počtvrté – tak pokaždý jsem vždycky udělala o trošku větší takový pokrok. Tak když byl u mě podruhý, tak já jsem udělala třeba dva kroky, jo, protože předtím jsem neudělala ani prostě – to jsem se skoro nepostavila, jo, a tak to jsem byla vyloženě nadšením bez sebe. A potom už jako, když byl u mě už poněkolikátý, tak jsem šla třeba, tatínka jsem se takhle držela za ruce, a přišla jsem ze svého pokoje do obýváku a zase zpátky třeba. Jinak teda mě rodiče, konkrétně tatínek, musel nosit jak – že to tak říkám – prostě na záchod, do umývárny, k jídlu ke stolu do jídelny a podobně, jo, protože to jako vůbec nic, to nešlo. No ale čím dál se to víc a víc takhle zlepšovalo. Nakonec mě tatínek vozil k panu Zezulkovi do bytu na Smíchov, kde bydlel, protože mi říkal, že v tom prostředí, kde on stále žije a podobně, že tam vlastně de facto celým svým tělem prostě dýchám to, co on vyzařuje. Víte, na to se strašně těžko hledají slova, jakej byl. Říkat, že to byl dobrý člověk, hodný člověk a tak dále a tak dále, to jako byl, to je samozřejmý, že ano, ale podle mě jsou to ještě strašně slabá slova podle toho, jaký opravdu byl. Prostě nebejt jak se říká mejch rodičů a jeho, no tak já tady dneska nejsem nebo jsem prostě někde úplně mimo v nějakým stacionáři a ležím, nebo už neležím, jo, rozumíte, tak nějak díky jemu jsem se podruhý asi narodila nebo něco takovýho, protože v nemocnici, tam už mě vyloženě odepsali, tam prostě rodičům řekli: "Najděte jí někde nějaký místo, de facto, kde ona prostě bude žít," jo, nebo kde bude dál vegetovat, když to takhle řeknu. Tam mě prostě odepsali a řekli: "Sorry, s tím bohužel nejde nic dělat, na to my nestačíme." Takže díky jemu a díky tomu – prostě on byl vyloženě jako asketa, dokázal si strašně moc odříct, aby kvalita jeho energie prostě, kterou předával těm nemocným – aby jim co nejvíce pomáhala. Jo, on žil prostě tak, že jako – třeba nežil v trvalém svazku s nějakou paní nebo žádný alkohol, žádné cigarety, rozumíte, nebo něco takového, žádné maso prostě, jo, nic takovýho, co by narušovalo sebemíň tu energii, kterou on předával.


Eva Jenčeková
No, mockrát jsem se sešla s pacientama, kteří sem přišli skutečně v žalostným stavu a třeba po třech měsících byli nesmírně šťastni, že je pan Zezulka vyléčil. Někteří byli ochotni dosvědčit, že byli léčeni panem Zezulkou, ale většina z nich se obávala, co jim řeknou lékaři, protože lékaři tohleto nechtěli slyšet. Bylo to velice těžké, aby to jako pronikalo na veřejnost.

Zdroj: BIOVID. Film Utajovaný léčitel [online]. 2009 [cit. 2016-03-30].
http://www.dub.cz/cs/utajovany-lecitel.php



OHLASY Z ČASOPISU MEDUŇKA


http://www.dub.cz/cs/biotronika.php – rok 2008



Příběh první

Své uzdravení Marie pokládá za zázrak
Marie Vernerová (71) z Peček u Kolína si dobu, kdy se před sedmnácti lety potýkala s rakovinou, vybavuje velmi živě. To, že prodělala tak vážnou nemoc, se však od lékařů dozvěděla až po roce. Na počátku 90. let totiž ještě nebylo zvykem říkat pacientům diagnózu na rovinu. Řekli jí to, až když podle nich „zázrakem“ přežila. „Měla jsem velké bolesti žaludku a nic mi nepomáhalo. Nemohla jsem jíst a při výšce 173 cm jsem zhubla na 48 kg. Na vyšetření mi řekli, že mám na žaludku vřed a doporučili operaci, kterou jsem podstoupila začátkem dubna 1991. „Při operaci zjistili, že jde o zhoubný nádor, ale neřekli mi to. Dozvěděla jsem se jen to, že žaludek byl prakticky neprůchodný, a právě proto jsem jakékoliv jídlo hned vyzvracela a při tom se svíjela bolestí. Při operaci mi udělali kolem žaludku jakýsi obchvat, abych mohla aspoň trošku jíst a pít. Z nemocnice jsem šla domů 12. dubna, i když slovo „šla“ není úplně přesné, protože mě do auta odnesli jako peříčko. Nedali mi s sebou ani žádné léky, nic. Až po roce jsem se dozvěděla, že jsem měla rakovinu žaludku a lékaři mi tehdy dávali tři měsíce života,“ vzpomíná paní Marie.
Když jí bylo nejhůř, její dcera Maruška s manželem Luďkem v tu dobu v noci doma v televizi sledovali Tomáše Pfeiffera, který anonymně hovořil o biotronice a také přes obrazovku působil na diváky. „Dodnes nevím, kde na něj získali kontakt – dcera mi řekla, že nemusím všechno vědět, nicméně mi od něj hned po mém návratu z nemocnice přinesla návod na dietu, kterou jsem začala okamžitě dodržovat. Na první biotronické působení jsem k Tomáši Pfeifferovi byla objednaná na 6. května. Zeť mě do Prahy vozil nejprve třikrát týdně, pak už jen dvakrát týdně. Vůbec jsem do té doby nevěděla, že existují léčitelé a co to je biotronika, ale byla jsem rozhodnutá to nejen zkusit, ale i vytrvat. Říkala jsem si: Děj se vůle boží! Nikdo si neumí představit, jaké to je, když je člověk tak slabý, že nezvedne hrnek s kávou a bez pomoci si nedokáže ani umýt ruce. Dcera v té době měla ročního chlapečka, a tak vlastně místo jednoho dítěte měla děti dvě, proto jsem se z toho chtěla dostat už kvůli ní,“ vypráví dál. První zlepšení se dostavilo velmi rychle. „V červenci se mladí stěhovali a já už byla schopná se o sebe postarat sama. Měla jsem tempo jako želva, ale vše potřebné jsem si udělala, a to byl zázrak. Od září 1991 jsem u pana Pfeiffera v léčbě ještě pokračovala, ale zeť mě tam vezl už jen párkrát. Na podzim jsem totiž už byla schopná jet do Prahy vlakem sama! Radost, jakou jsem z toho měla, byla obrovská. Jen si to představte: pár měsíců předtím jsem byla mrtvola a najednou jsem zase ožila! Sílu žít a všechno zvládat mi dával i můj vnuk Honzík. Když byl větší, brávala jsem ho do Prahy někdy s sebou, protože sérii deseti sezení jsme ještě v dalších letech několikrát opakovali, a Honzík se vždycky ptal: Babi, kdy zase pojedeme k tomu hodnému strejdovi?“
V lednu 1992 uznali Marii opět práce schopnou, ale ta raději požádala o důchod. Dnes žije jako spokojená důchodkyně a těší se velmi dobrému zdraví. „Za šestnáct let, co jsem se po propuštění z nemocnice léčila z rakoviny pomocí biotroniky, jsem s výjimkou zubaře nebyla ani jednou u lékaře a nevzala jsem si žádný lék včetně acylpyrinu. Ani jsem nemusela, protože jsem nedostala ani chřipku. Dietu, kterou mi pan Pfeiffer doporučil, dodržuju ale pořád, takže už ani nevím, co je to čokoláda nebo maso. Své uzdravení považuju za zázrak a skutečné zmrtvýchvstání. Podruhé jsem se narodila a za to jsem Tomáši Pfeifferovi nesmírně vděčná a moc si ho vážím,“ tvrdí paní Marie. Důkazem toho byly i slzy, které jí vstoupily do očí, když se jí všechno, co prožila, při našem povídání vybavilo znovu.


Příběh druhý

Anna místo chemoterapie zvolila biotroniku
Druhý příběh, k němuž jsme získali i lékařskou dokumentaci, se odehrál teprve nedávno a jeho hlavní hrdinkou je Anna Havelková (60) z Koryčan u Kroměříže. Než absolvovala léčbu u Tomáše Pfeiffera, dobře ho znala, protože se s manželem pravidelně účastnila jeho přednášek, které ji ovlivnily natolik, že se už před lety dala na vegetariánství. „Trpěla jsem na pásové opary, jež se mi dělaly stále častěji. Byla to šílená bolest, ale ozýval se i žaludek, a tak mě jednou v nemocnici v Kyjově poslali na vyšetření žaludku. Dva dny před mými 58. narozeninami, přesně 23. 3. 2006, jsem se pak dozvěděla, že na žaludku mám zhoubný nádor velký asi jako dvacetikoruna. Zrovna jsme se chystali na další přednášku pana Pfeiffera do Brna a manžel tenkrát pronesl zásadní větu: „Půjdeš za ním a pojedeš na léčbu do Prahy. Pak se uvidí, co dál.“ A přesně tak to bylo. Následující týden jsem už byla v Praze v biotronickém centru. Když jsem pobyt začínala, bylo mi hodně špatně. Bolestí jsem nemohla ani spát, ale během několika dnů se všechno srovnalo. Za dva týdny mě v Kyjově čekala operace a pan Pfeiffer mi říkal, že rozhodnutí, zda na ni půjdu, či ne, je jen na mně. Protože jsem ale cítila, že mi biotronika pomáhá a že mě posílila, rozhodla jsem se, že na operaci půjdu, a začala si vyřizovat předoperační vyšetření. Jenže! Ukázalo se, že na žaludku už žádný nádor není a ve zprávě se psalo pouze o silnější zapouzdřelé stěně, kde byl jakoby „mozol“ o tloušťce 8 až 10 mm. I přesto jsem ale na operaci šla, aby se „mozol“ odstranil. Operace proběhla 25. 4. 2006. Vzali mi tři čtvrtiny žaludku, sedmnáct dní jsem ležela na JIPce a shodila 20 kg. Podle lékařů se všechno zahojilo ukázkově a já z nemocnice jela zase rovnou k panu Pfeifferovi do Prahy a začala jíst první mixovaná jídla. Pak jsem na biotronické působení jezdila každý měsíc na pět dní,“ říká paní Anna. Mimo jiné jí tenkrát v paměti utkvělo i to, že když v Koryčanech po příjezdu z Prahy vystupovala z autobusu, všichni jí říkali, že úplně září. „Z nemocnice mě propustili bez jediného léku, ale můj stav se lepšil rychle. Lékaři mi po operaci ještě nabídli zajišťovací chemoterapie, neboť takový je oficiální medicínský postup, ale protože histologický nález byl negativní, rozhodla jsem se ji neabsolvovat,“ říká. Teď do biotronického centra v Praze jezdí jednou za rok a lékaři jí sledují krevní tumorové markery. „Cítím se dobře a loňské léto pro mě bylo snad nejkrásnější v životě, protože jsem si vážila každého dne, každé chvíle ..., “ říká téměř se slzami v očích Anna, která je za podporu v době nemoci také velmi vděčná svému manželovi. V létě pro ni na zahradě dokonce postavil i altánek, aby v něm mohla odpočívat.

Zdroj: Keilová Věra. BIOTRONIKA. Časopis Meduňka, 1. 3. 2008.
Dostupné také na: http://www.dub.cz/cs/biotronika.php



DALŠÍ OHLASY


Luděk Munzar (herec)


„No, já jsem se s léčitelem setkal v době, kdy se ještě o tom u nás tolik nehovořilo nebo ani nepsalo, to bylo zhruba tak v roce 1968 až 69, protože v té době jsem měl velké bolesti žaludku a procházel jsem mnoha vyšetřeními a ta vyšetření byla složitá, komplikovaná, včetně gastroskopie, zkrátka jsem měl žaludeční vředy a hrozné potíže. Dokonce jsem přerušil práci v divadle. No a po mnoha rozhodnutích, zda budu operován, operovat - neoperovat, rozhodnutí lékařské byly různorodé, tak jsem se setkal s léčitelem panem Zezulkou. Patřím k těm lidem, kteří jsou trošku na mnoho věcí skeptičtí, tak jsem si myslel: „No, zkusím to“, protože to byla jedna z posledních možností před tou operací a protože se schylovalo k tomu, že ta nemoc je tam ta nejhorší a tak dále, tak tam nastoupil i lidský normální biologický strach. No a on si mě postavil před sebe, dělal jakoby, jak bych to řekl, rukama ani se mě nedotýkal, takhle šel kolem hlavy a semhle do půlky a zase se vrátil zpátky. A on říkal: „Až ucítíte teplo, tak mě říkejte.“ A jenom zezadu a zepředu a tak asi ve vzdálenosti 5-6 cm, možná 10 cm, nejsem schopen to říct přesně, se mě dotýkal, až najednou se soustředil na jedno místo tady, kde je ta hrudní kost, a říká: „Je to tady.“ Poprvé jsem cítil takový úlevný pocit, to místo mě opravdu už potom nebolelo, cítil jsem teplo, které samozřejmě za určitý čas odeznělo. Sjednali jsme si další návštěvy a on mě říkal: "Já jsem toho názoru, že to na operaci není". Nicméně já jsem na tu operaci potom stejně za rok šel, v 69. To zkrátím jenom - ta operace byla provedena a když bylo po operaci, tak pan profesor Placák mé ženě oznámil, že rozřízl ten žaludek, že se podíval i na žlučník, protože ty snímky byly různorodé a zkrátka říkal: „Vypadá to jako povředový stav.“ Čili jestli tam ten žaludeční vřed byl, tak pan Zezulka po mnoha návštěvách, můj soukromý dojem, ho vyléčil.“

Zdroj: Československá televize Praha, tvůrčí skupina Jiří Věrčák – Vlasta Pavlíčková. Dokumentární film: Možnosti psychotroniky [online]. [cit. 2016-02-16].
http://www.jasnovidec.estranky.cz/clanky/clanky-o-jasnovidectvi/
vido---kurz-psychotroniky---odtajnene-video-s-byvaleho-ceskoslovenska-tajny-vyzkum.html

https://www.youtube.com/watch?v=z94harXSSz0


Paní Procházková


(Tomáš Pfeiffer:) Paní Procházková není léčena už 24 let, byla léčena 2,5 roku a byla léčena pro ... (paní Procházková:) Gynekologický nález, rakovina s metastázami, mezistřevní kličky a na pobřišnici s ohromnými cystami na těch nádorech a postupně jsem měla až jen 40 kg a ohromné břicho jak před porodem a dávali mi 3 měsíce. (Tomáš Pfeiffer:) Takže to byl výchozí stav, v kterém tato pacientka začala být léčena. Byly tam ještě další komplikace. Paní Procházková byla alergická na gumu a při té lékařské péči byly užívány gumové hadice, čili to stav ještě výrazně zhoršovalo. Čili to břicho bylo v zoufalém stavu. Jak to probíhalo dál? ... (paní Procházková:) Já, když jsem se k panu Pfeifferovi dostala, tak to bylo vlastně po několika operacích, po třech velkých břišních a už v podstatě ve stavu, kdy mi opravdu dávali ty 3 měsíce. Naštěstí jsem měla kliku, že jsem v Motole měla doktora, který mi řekl: „Zkuste, co můžete.“ Tehdy zrovna probíhala v 89 revoluce, takže začaly vycházet knížky o alternativní medicíně a moje maminka, když viděla, v jakém jsem stavu, jak to se mnou vypadá, tak sháněla kde co. To jsem měla doma ještě dvě malé děti. A tehdy měla kamarádku a její přítel se léčil u pana Zezulky celý život, ten téměř nemarodil. Tak jsme získali kontakt na pana Zezulku, šli jsme k panu Zezulkovi a on říkal: „Já už neléčím, ale dám Vám kontakt na svého žáka.“ Tak já jsem vlastně přišla k panu Pfeifferovi. To už jsem měla za sebou chemoterapii, ozařování a bez výsledku, a tak pan Pfeiffer tehdy říkal: „No, když vydržíte ještě 2 měsíce, protože jste čerstvě zářená a hodně ještě vyzařujete, tak se do toho pak dáme.“ A pak jsem k němu chodila denně, vozili mě rodiče rok a půl, pak už tedy jsme chodili po delších intervalech, ale za těch 2,5 roku ten nádor, ten prvotní, který měl velikost grepu, 15 cm v průměru, tak zmizel. Když jsem k němu přišla, tak jsem měla 40 kg. A musím ještě podotknout, že jsem vystudovala střední zdravotní školu, takže na takové ty alternativy jsem neměla chuť, ani jsem tomu nevěřila, tak v podstatě mě dotlačila maminka. A ze začátku, protože jsem si myslela, že to zatím nebylo nic moc, měla jsem strašlivé bolesti, byla jsem na opiátech. No ale postupně se to začínalo zlepšovat, ten nádor se začínal zmenšovat a je pravda, že když mě doktoři viděli tedy už po roce a půl, tak mě nepoznávali, protože jsem přibrala, vypadala jsem daleko líp. No a po těch 2,5 letech jsme vlastně tu léčbu už mohli ukončit, protože ten nádor, metastázy, všechno bylo úplně v normě a všechno to bylo pryč. Takže takhle ta léčba probíhala a skončila.

Zdroj: Profesní komora Sanátor – svaz biotroniků Josefa Zezulky. Tisková konference „Alternativní medicína (CAM) ve světě – rozpor „tady a tam“ je doslova explozivní.“ [online]. Praha, 30. 11. 2016. [cit. 21-05-2017]. https://www.dub.cz/cs/tiskova-zprava-alternativni-medicina-ve-svete
  

Doporučit stránku e-mailem (0)    
      


KNIHOVNA