Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným souhlasem vydavatele.
Josef Zezulka:
ŽIVOT VESMÍRU
Ve své visi jsem stál na naší planetě na písčitém mořském břehu. Byla velmi jasná noc a nebe plné hvězd. Jak jsem se díval na známá souhvězdí, počal jsem rychle růst a rozšiřovat se. Rozšiřoval jsem se do vesmíru. Naše planeta se pode mnou zmenšovala, celý vesmír se přibližoval, přede mnou se zhušťoval a já jsem si náhle uvědomil, že se dívám na atomy nějaké hmoty. Dále se vše zahušťovalo, zmenšovalo, až jsem rozpoznal, že se dívám na nějaké velké těleso, které se zmenšovalo do velkého balvanu, dále do menšího, až jsem měl v natažené ruce před sebou velký kámen, potom menší kámen a pak už jen zrnko písku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem, že stojím na písčitém mořském břehu nějaké planety. Nade mnou bylo krásné hvězdné nebe a já jsem si vtom uvědomil, že ve své ruce držím zrnéčko písku, ve kterém je atom, kolem jehož jádra krouží elektron, který je planetou, ze které jsem přišel. Uvědomil jsem si, že se nacházím v další hmotné sféře. Pustil jsem zrníčko písku na zem, zadíval se na hvězdné nebe a počal jsem znovu růst. Opět se vše sráželo dohromady a zmenšovalo a nakonec znovu jsem měl na své dlani zrnéčko písku, v jehož jednom atomu byla planeta, na jejímž mořském břehu leželo zrnéčko písku, v jehož atomu byla naše planeta, ze které jsem vyšel. Toto se dělo ještě několikrát, nevím kolikrát, ale tímto stálým přecházením do dalších rozměrově stále větších sfér jsem konečně došel zase na naši planetu, ze které jsem původně vyšel. Když jsem opět stanul na svém původním místě na mořském břehu, sehnul jsem se a vzal do dlaně zrnko písku. Díval jsem se na něj a vtom jsem se začal zmenšovat a jako bych do toho zrnéčka letěl. To se přede mnou zvětšovalo, bylo veliké jako balvan, pak jako hora a já jsem viděl, jak jeho hmota řídne, a uvědomil jsem si, že se dívám na jeho molekuly a pak na jeho atomy. Vybral jsem si jeden atom a letěl k němu. Viděl jsem jeho jádro, kolem kterého kroužily menší částky jako oběžnice. Uvědomil jsem si, že to jsou planety. Jednu z nich jsem si vybral. Zmenšoval jsem se a letěl na ni. Stále se zvětšovala, až jsem začal na ní rozeznávat její moře a pevniny. Vše se přibližovalo, až jsem na ní přistál. Byl jsem na jejím písčitém mořském břehu. Postavou jsem byl stejně velký jako na naší planetě. I rozměry byly normální, přesto, že jsem si uvědomoval, že jsem se zmenšoval až do atomu. Dále jsem si uvědomil, že jsem vykonal obrácený postup než předtím a že jsem nyní na oběžnici, která je nyní součástí atomu písku, který leží na mořském břehu naší planety. Rozhlédl jsem se po planetě, i po jejím hvězdném nebi, sehnul se a vzal do své dlaně zrnéčko písku. Opět jsem se začal zmenšovat, vše kolem řídlo a celý zážitek se znovu opakoval. Opět jsem se nořil do nižších a nižších hmotných sfér, procházel je, až jsem se dostal zpět na naši planetu, odkud jsem vyšel. Ať jsem šel směrem nahoru do vesmíru, nebo směrem dolů do atomu, vždy jsem se vrátil zpět na výchozí místo. V tom zážitku jsem plně pochopil nekonečnost a věčnost Tvůrčího díla jako něco velmi jednoduchého. Tak jednoduchého, že jsem se divil, že jsem dříve tak plné pochopení neměl. Jak jsem se ale začal vracet do naší skutečnosti a zapojoval se opět na mozek, pochopení ztrácelo svoji plnost. Když jsem se probral k plnému běžnému vědomí, chápal jsem vše zažité, ale tak plně jako v odpoutání už ne. Vždyť jsem se vracel do lidského mozku a ten může obsáhnout jen poměrné chápání, které odpovídá bytostnému vývojovému druhu člověka. Zbyla jen část, ale za ní, za prahem povrchového lidského vědomí zůstalo silné a plné pochopení, které tušením neobsáhlého nekonečna poutá a posiluje možné pochopení.
Když lidský duch zalétá ve svém přemýšlení do nekonečných životních problémů, vyvstává otázka: Co vlastně jest „konečné i nekonečné, pochopené i nepochopitelné“?
J. Z.