 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 16. 1. 2023Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:19:00 – Posluchač přeje panu Pfeifferovi spoustu úspěchů, zdravé perspektivy a lásky. 19:46 – Pokud něco nejde opakovaně, už se to nemá dělat? Také příklad Emy Destinnové. 32:47 – Jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby. 36:06 – Má se člověk snažit za každých okolností o duchovní cestu? 1:11:58 – Pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin, termíny přednášek, rozloučení. Přepis videa:Vítám vás v tomto novém roce. I tady se budu snažit vám předávat vlastně obdobně tak, jak já jsem kdysi hledal a byl jsem učen svým učitelem. Byl jsem učen právě proto, abych tady dnes mohl co (doufejme, snad, možná) nejlépe se přiblížit tomu, co jsem sám dostával. Velmi mu záleželo na tom, aby tu pomoc, kterou přinášel, nepřinesl nadarmo, protože, jak vidíme, vznikají tady mnohá nebezpečí. A on v jednom svém spisu prohlásil, že filosofie BYTÍ je jediná naděje, je to vlastně církev, a je to jediná naděje, která může zachránit tedy lidstvo (a on tam napsal biologickou masu na Zemi) před sebezničením. A jak tak s vámi tady spolu žiji, tak tomuto výroku přikládám stále větší váhu. A tak každý, kdo přemýšlí, každý, kdo hledá, každý, ať v jakémkoliv stupni jde svojí cestou, je cenný a cenní jsou i ti, co nepřemýšlí a nehledají, samozřejmě - jen tak na okraj. Takže pojďme k vašim námětům a já se pokusím poctivě i v tomto běhu odpovídat, ne za sebe, abych budoval nějaký osobní vztah, ale proto (ostatně jako vždy) abych pomohl tomu velkému, co přišlo mezi vás - pokuď budete chtít, samozřejmě. I vy mi tady přejete spoustu úspěchů a spoustu zdravé perspektivy a lásky. No, však i pro vás. Ať vám ten rok je milostiv, i když bude těžký, jistě, a možná i ten příští. Ale to není rozhodující. Rozhodující je to, co myslíme, co konáme, co podpoříme - jestli podpoříme moudrost, nebo pošetilost, zdání, nebo realitu - a od toho se potom odvíjejí naše životy. Tady další přání. Takže děkuji mnohokrát. Tak a teď je tu první dotaz na něco, co vás trápí.
DOTAZ: Pokud něco nejde opakovaně, už se to nemá dělat? (se ptáte) ODPOVĚĎ TP: No a to je ten svět. Ten svět má jednu krásnou vlastnost, že je duální, to znamená je napravo a každé napravo má svoje nalevo. Takže jak kdy. Někdy ano, někdy ne. Někdy to může být boj s větrnými mlýny a neustálé narážení do zdi, které skutečně nemá smysl. Jindy se zeď otevře v pravý čas. V těchto souvislostech vzpomínám na naší velmi známou zpěvačku, paní Emu Destinnovou, a to byla žena, která zpívala nakonec v nejprestižnějších operních domech, stýkala s Carusem a s mnoha ostatními a byla velké ceněna. Na počátku ji odmítli, hned několikrát, a v Národním divadle jí řekli, že zpívá špatně a že je ošklivá. No vidíte! Kdyby se s tím spokojila, tak svět neměl Emu. Ale ona chtěla jít za svým sluníčkem, za svojí cestou. Ostatně posuny světa většinou nejdou přímočaře. Už jste někdy viděli, aby někdo přinesl nějakou geniální myšlenku nebo zlepšení, všichni hlasitě zatleskali, jak je to úžasné a že to všem pomůže a začali se tím řídit? Já to tedy nepamatuji. Naopak. Každá novinka je napřed strhána, znevěrohodněna, vysmána, často zadupána až do země, aby se za pár let objevila její pravdivost a její přínos pro nás pro všechny. Takže ve světě to nechodí tak. Stejně, jako si někteří myslí, že duchovní cesta je tu proto, abyste se měli dobře, abyste měli štěstí a tak dále, a někdy je to právě naopak. Vidíme, jak mnozí lidé, kteří jdou cestou ke světlu, jsou zkoušeni a atakováni zlem a všemožnými obtížemi. Takže tak zní odpověď. Nemohu soudit váš osobní případ a i kdybych mohl, tak to neudělám, představte si, protože bych se nechtěl zapojit do šiku těch, kteří se snaží o vlastní vůli manipulovat osud. Možná bych vám poradil jen tak mezi řádky, ale nikdy ne ANO nebo NE.
DOTAZ: Nebylo už tady vše ve virtuální podobě, jen se to zhmotnilo? Z toho života si odnáším poznání: "Jak dnes myslíš, tak budeš zítra žít." ODPOVĚĎ TP: Děkuji za zamyšlení. Je to naprostá pravda - i v tom, že ji vyslovuje člověk. A jako my, lidé, většinově nejsme schopni vidět celý rozměr reality, ale považujeme za realitu to, co nám přináší naše smysly, naše vědomí, naše zkušenost, naše obrazotvornost, představivost - a tomu dáváme punc reality, často jediné. Ve skutečnosti realita jedince je tak široká, jak je jedinec "široký" sám. Samozřejmě, že se s vývojem duchovním rozšiřuje, a tak je to velmi vzdáleno někdy těm počátečním, velmi jednoduchým názorům a přístupům k tomu, co je, anebo není realita. Čili pokud bych se měl vyjádřit za sebe, tak v okamžiku prvního výdechu, při tvorbě vesmíru a celé jeho periodě, vše to, co se udá, existuje, je to připraveno k vašemu vnímání, vaším zapojením dostává tento útvar čas, časovou dimenzi, ale ve skutečnosti je to útvar bezčasový, který obsahuje vše naráz. Čili vše, co existuje i všechny časy. Proto je možné vidět, co bude, nebo i co bylo, a proto bude možná za několik let, v důsledku dalšího poznání a vývoje, například i fyziky, možno cestovat v čase jak do minulosti, tak do budoucnosti. Kdyby to, co bylo, neexistovalo, není kam cestovat. Kdyby to, co bude, neexistovalo, není rovněž kam cestovat. Ale ono je. Než naleznete zázračný technický prostředek, jak to udělat, tak do té doby budou přicházet spontánní zkušenosti ducha, které toto dokazují. Jsou lidé, kteří vidí nejenom v tomto čase kamkoliv, ale vidí i v čase minulém i budoucím. Čili to je důkaz toho, že to existuje. Vy tady píšete, že se to zhmotnilo. Ono je to zhmotněno vše, naráz. Není nic, co by nebylo a nic, co bylo a nic, co bude - je to vše naráz. Je to součást nekonečné existence trvání, která ve své duální, tedy dvojné podobě, obsahuje i to, co je časové, i to, co je omezeno rozměrem a tak dále. My lidé jsme první zvířátka, která mají trochu rozumu. A podle toho také často, zatím, dosáhneme ve svých úvahách v těchto problémech do určitých stupňů. Je před námi jen ta nejlepší budoucnost. Končíte jednu velkou periodu Platónského roku. A tato perioda přináší velikou naději v tom přicházejícím Platónském jaru. Dokončujete periodu určitého způsobu vnímání, myšlení, zkoumání, vědeckého zkoumání. A ne, že by se změnila věda, ale změní se prostor, který budete ochotni - ve svých řekněme vzryvech z touhy po poznání - akceptovat. Všechno to už je tady. Já nevím, třeba natočili jsme tady v universitě film "A přece drží" a nebyli to žádní výjimeční jedinci, byli to obyčejní lidé, lidé z lidu, a přesto předváděli efekty, které nejsou slučitelné se současným vědeckým poznáním a fyzikálním poznáním. Přesto tyto efekty nezanechaly nejmenší stopy na fyzikálním paradigmatu. A to je typické. Doba ještě nenazrála. Je to stejné jako s Galvanim. Možná, že kdyby Galvani pozoroval svoje žabí stehýnka o sto let dřív, nebo dvě stě, nebo pět set, tak bychom tu dneska nesvítili, protože by tomu nikdo nepřikládal žádný pozitivní či negativní význam. Takže to jenom na okraj. Čili filosofové, jako je Zezulka a mezi které se počítám i já, máme jiný životní vjem, jiný způsob uvažování, který je často na hony vzdálen tomu, co je považováno za obvyklé. Asi to je nějaké o kolečko navíc. Schopnost vidět průřezem času a prostoru je zcela samozřejmá vlastnost, která nakonec bude patřit vám všem. Takže tolik k tomu.
DOTAZ: Děkujete a teď tedy - ráda byste, abych zmínil, co se děje s dušičkou zvířátka po smrti. Je možné, aby například duše pejska se přerodila do kočičky? (TP: No, to pro něj musí být strašná představa, pro takového řádného pejska. :) Ale jdeme dál.) Můj kocourek má téměř stejné vlastnosti, jako měla moje milovaná fenečka. Nepřestává mě to udivovat, tak mě nutí k přemýšlení, jak to je? ODPOVĚĎ TP: To víte, že může. Nevím, kolik z vás zažilo zkušenost, že váš milovaný tvoreček, který odešel, byl třeba jako z oka vypadlý tomu vašemu novému miláčkovi. A tak dále a tak dále. Ale podívejte se na to jinak - dneska často lidi nezajímá ani věda o přerozování, o osudu, a tak proč by měla zajímat věda o zvířeti, ještě těžším způsobem verifikovaná? Když kdysi, ještě ve zdravých dobách, v Tibetu hledali své nástupce, tak to muselo být na 100%. Ti chlapci, kteří byli přivedeni, se vlastně naprosto spolehlivě vyjádřili - jestliže ty věci znají, nebo neznají- a když tam byla shoda, tak se vědělo, že je to reinkarnace toho minulého vůdce. A byla to pravda. Nebylo to dokonce ani zjišťováno jasnovidně. Byla to naprosto praktická zkouška. A ty vaše příběhy o zvířátkách jsou vlastně také takovou praktickou zkouškou. Musíte na jednu stranu se uchránit před očekáváním, tedy abyste za každou cenu prostě pozorovali ty věci tímto způsobem, ale na druhou stranu, až budete objektivní, no tak možná budete mít i příště co napsat ze svých zkušeností. Zkuste vymyslet, co je vlastně podobné například mezi těmi dvěma zvířátky? Často třeba pejsek, kočička, tady u nás nejčastěji, že? Ale v Orientu pěstují i nejrůznější jiná zvířátka - hady, pavouky, nevím, prostě cokoliv, ptáčky. Čili odpověď zní:"Ano, je to možné." Dokonce někdy i z karmických důvodů. Jestli ten pejsek proháněl tu kočičku až moc, tak teď je kočičkou a nějaký jiný pejsek, který se zde zrodí, ji bude prohánět, aby pochopil, že tedy to není správné. A na druhou stranu jsou krásné příklady, když vidíte, jak pejsek láskyplně přesouvá kačátko ve své mordičce, jak spolu jdou, pak si přes ni přehodí pacičku a leží tam spolu na zemi a jsou šťastní. A tak je to i třeba v této oblasti. Jestliže jaksi pejsek není závislý na lovu, tak by se docela dobře s tou kočičkou mohl potkat. A někdy se to stává. Někteří pejskové uzavírají přátelství s kočičkami a je to potom krásný pohled. No, pokuď nepotřebují tu kočičku samozřejmě sežrat.
DOTAZ: Jsem zoufalá. Zemřela dcera. Bylo jí jen 32 let. A je tu dvouletý syn. Bolest je veliká, veliká. ODPOVĚĎ TP: Ano, je. Je veliká. Mně Zezulka vždycky radil, aby - když mi bude jakkoliv špatně - abych si vždycky uvědomil, že tu byli jiní, kteří prožívali často ještě větší potíže a utrpení a také ten život prostě museli naplnit, museli v něm obstát. Jsem dalek toho úplně něco radit, ale trochu mi to přece jen nedá. Jediná cesta z takových stavů je láska a hluboká lidskost. Na jedné straně číhá ulpění na bolesti, na ztrátě, člověk má tendenci se opouzdřit kolem té události a není to dobře. Možná i proto, že můžeme vidět někdy v blízkosti truchlících jejich předmět truchlení, ty, kteří je opustili. Oni truchlí také. Miluji svoje blízké, ať tady nebo tam, a i jim se těžko dívá na to. když jejich blízký trpí a nenachází cestu. Ale moudrý Osud to zařídil tak, že většinou nemůžou do toho svého milovaného člověka šťouchnout a říct mu:"Už je čas, změň to!" Je to tak správně, protože ta cesta musí být u každého individuální a zcela svobodná. A nesmí to být cesta úniku. To znamená, když věřím v reinkarnaci například, tak abych tím pádem snížil majestát života - to je velmi jednoduché a laciné. Takže hodně štěstí, hodně síly a zkuste nacházet i to, co vám ten Boží projekt, tedy Boží svět dál přináší. Jistě, že ti, kteří nás opustili, jsou nenahraditelní, mnohdy. My starší máme většinou za sebou tedy ztrátu rodičů, dříve či později, anebo i významných lidí, našich učitelů třeba. Já bych tu vzpomněl Josefa Zezulky, který samozřejmě chybí, ale zároveň je třeba vnímat tu realitu také v tom NEničení. Takže hodně štěstí.
DOTAZ: Má se člověk snažit za každých okolností o duchovní cestu? A co je to štěstí? Muška jenom zlatá? ODPOVĚĎ TP: Jistě hezká otázka, děkuji. Potíž je v tom, že tak, jak jsme ještě slabí a nemnoho vyspělí, si často vytváříme schémata, která potom začínají zasahovat do našich životů a někdy ne zcela právem. Takže - celý náš život, v jakékoliv rovině, je vlastně cestou, vývojovou cestou, a v jisté fázi našeho pobytu v našem druhu, v tomto lidském druhu, zkušenosti již nabyté dovolí jít cíleněji ve svých životech. Zpočátku jsme takoví syroví, všechno nás jakoby ohromuje, pořád bychom jenom přijímali a nasávali zážitky, zkušenosti (hodně bychom třeba cestovali) a v tom by byl náš smysl. Ale to jenom parafráze, to je zkratka, ne abyste si mysleli, když cestujete, že jste v tomto stupni. A pak - byli byste hodně hmotní, třeba, měli byste jen jeden názor, který by byl naprosto skalní, bojovali byste za něj, třeba byste i ničili. Pak by přišla ta doba toho rozvoje, nakonec zmoudření a pak přichází doba hledání. To je spíše tato doba, kdy ta lidská forma vytváří na podkladě i správných a velkých pravd, které byly lidstvu dány, obrovskou pestrost a chaos názorů, směrů a tak dále. Kdyby to nebylo, bylo by to špatně. Protože z této houštiny musí nakonec vzejít logická a řekněmež, troufnu si říct, až vědecká podoba názoru. Vědecká ne ve ve smyslu království rozumu, vědecká ve smyslu úpornosti hledání pravdy všemi prostředky, ať už je to rozum nebo emocionální myšlení. V té době přichází doba, kdy skutečně můžete nastoupit duchovní cestu. Zpočátku to ale bohužel ještě bude mnohokrát daň té slabosti. Stanete se obětí různých sekt, názorů, smyslů i nesmyslů, částečných pravd a pak budete postupně pokračovat, až ve svém srdci vytvoříte schopnost býti samostatnými - ne ve smyslu, že sami sobě budete učitelem, ale samostatnými v řešení své cesty životem a duchovní cesty. To už je počátek, řekněmež, toho lepšího stavu. Čili z tohoto pohledu jaksi aktivní duchovní cestu řada stupňů té populace ještě nemůže nastoupit. Ani by nechtěla. Zkuste někomu nutit nějaké duchovní názory a oblasti, byť jakkoliv pravdivé, vysměje se vám. Není ještě čas. Potřebuje ještě více zkušeností, více moudrosti, více lásky. A když to nastane, tak se změní dosti zásadně váš řekněme další životní běh a vývoj. Teď mluvím o okamžiku, kdy jste opustili tu šedou zónu těch nejrůznějších názorů, sekt, egoistů, lidí a tak dále a kdy to, co jste, je často ve stále větším souladu - a teď pozor na dogmata - s tím řádem Božím. Právě proto jsou tak cenní přinašeči - tedy Zezulka, Ježíš, Mojžíš, Abrahám a starší a starší - protože jejich přínos není zabarven lidstvím. Je to opačný postup, než je ten náš - my jdeme zezdola nahoru, blížíme se k Bohu. Ti, kteří došli do vysokých stupňů, se musí občas vracet zpět, aby dali lidem řekněmež pomoc, aby si tolik neškodili - no, prostě proto - zbytečně. Kolik jen zla bylo vykonáno ve jménu filosofie duchovní - církví, sekt, kolik životů, kolik bolesti bylo vytvořeno a jak málokdy existovala diskuze a existovalo porovnání logické, existovalo hledání pravdy, kdy to nebyla myšlenka, že moje pravda je ta správná a jediná a jestli má někdo jinou, tak mu dáme za ucho. Kdy tohle v dějinách nastalo? No, v posledních tisíciletích téměř ne. V minulém období, zlatého období Platónského roku, ano, ale to už si nepamatujeme, to je osm tisíc let klidně nebo více. No, takže nemusíte všichni pracovat v aktivní duchovní cestě, ale ve skutečnosti všichni jdete cestou, která vede k Duchu, ať už jste ty nejnižší nebo nejvíc bloudící, konáte zlo, například, tak nakonec ten Řád, kterému říkáme osud, děj, vás spolehlivě vším tím provede a způsobí vaši změnu. Takže vcelku ani nezáleží na tom, co si v této chvíli myslíte. Záleží na tom, jaký je řád toho, v čem žijete, a jak moc jste schopni nebo neschopni tento řád pochopit a vtělit do svých životních rozhodnutí. Co je to štěstí? Vedle mušek, které nám předvedl prvorepublikový film, je štěstí pro každého něčím jiným a stejně jako se jedná o stupně vývojové duchovní, tak souběžně s tím běží i vlastně změna vnímání tohoto štěstí jedincem. Opět - zpočátku je štěstí vázáno na vlastní osobu, je tam hodně EGOistického postupu a postupně se bytost vyrovnává do rovnováhy, a tak nachází i své štěstí ve štěstí jiných a zároveň není fanatikem, protože i tyto podoby všechny jsou vlastně mylné. Bylo by to na dlouhé povídání nad rámec toho dnešního zamyšlení. Co je a co není rovnováha? A tak dále a tak dále. To je filosofie. Nakonec pochopíte, že to všechno je velmi jednoduché, že sám svět, příroda i vy si vlastně odpovídáte. Jenom to vždycky není vnímáno v reálném čase. Takže štěstím může být pro alkoholika najít láhev rumu a pro duchovního najít vysoce vyspělého učitele. Jsou to rozdílná štěstí. První štěstí vede k destrukci bytosti, osudu, jater, orgánů a tak dále a zkrácení života a ta druhá část vede k podpoření samotného smyslu našeho vtělení tak, aby bylo co nejsmysluplnější. Takže zase nebude žádná jedna odpověď.
DOTAZ: Mám velmi jednoduchý dotaz. (TP:Takové mám rád.) Proč chtějí tvorové žít a ne zemřít? ODPOVĚĎ TP: No, to vám pěkně děkuju. To je velmi, velmi obtížná otázka. Zaprvé - proč soudíte, že tomu tak je? Není to vždy pravda. Dneska máme výročí. Výročí jednoho tvora, který se jednoho dne vědomě polil hořlavinou a zapálil. Tento tvor jistě, tato bytost, měla pro sebe tento čin zdůvodněn a ten důvod ostatně byl nakonec ověřen i dalším časem, protože dodnes tu s námi tento čin je a svým způsobem ovlivňuje i současnost našeho společenského vědomí a řádu. Jsou tu jiné příběhy. Někteří tvorové žijí celý život v párovém uspořádání a zemře-li jeden, zanedlouho zemře druhý. Platí to i pro naše páry, lidské. Často se stává, že odejde-li jeden partner, zanedlouho odchází i druhý - a to bez jakéhokoliv násilného kontextu. Jsou tu i příběhy jiné. Vztah života a smrti je v různých stupních duchovního stavu opět rozdílný. A je tu nebezpečí, proto je to těžká otázka. Když se podíváme na některé zkušenosti, které máme, u vysoce rozvinutých osobností, mohl by se stát jejich příklad důvodem, aby u velmi nerozvinutých osobností, primitivních, docházelo k jakémusi pokusu napodobování a vlastně zlu. Dobře, naznačím jeden z příběhů. Existuje duchovní, který vystavěl obrovský klášter a (opravdu obrovský) a - nebudu vám jej popisovat, nechci ho ani jmenovat - je ve svazku s ženou, která je rovněž duchovní. Jednoho dne ta žena s ním promluví, svěří se mu a sdělí mu, že přišel její čas a že vědomě odejde. Nikoliv ovšem sebevraždou. V těchto stupních je lidské konání vedeno jinými možnostmi a jinou Boží láskou. Muž souhlasí, ona usedne a odejde. Anebo teď mi přišel, promiňte mi, ještě jeden můj oblíbený příběh. Je babička, která je nemocná, odchází, nebo snad ani není nemocná, prostě je ve stavu malý životních sil. Je kolem ní rodina, někdo ji drží za ruku a ona řekne:" No, víte, děti, tak já už musím jít. " Usměje se a zemře. Tady to asi není chtěný odchod, protože ona jen ví, že už je čas. No a tak odejde tímto způsobem. Možná blíž tomuto je jiná babička, z Moravy, která dosáhne svých -x tých narozenin, při oslavě řekne:"Víte, děti, mě už to tady nebaví." A na druhý den tedy zemře. Jistě čistá "náhoda", já vím. Tak trochu to s tím souvisí. Takže přemýšlejte, hledejte. Jsou lidé, kteří možná žijí staletí. Upadají do stavů, které jsou stavy zvláštního tělesného chodu. No, uvidíme.
DOTAZ: I my musíme jít častokrát na místa, kam bychom raději nechodili, ale tu práci za nás nikdo neudělá?? (TP:otazníčky.) Je to staré myšlení? ODPOVĚĎ TP: Zase - není úplně jasná odpověď a někdy ano, někdy ne. Žádná práce nemá punc negativity. To my, ve snaze podpořit své ego, jsme si vytvořili určité společenské uzance. Jsem třeba velmi vzdělaný, akademik? A tady je popelář, možná nevzdělaný, možná i vzdělaný, protože i u nás popeláři byli často velmi vzdělaní, dokonce někdy víc než ti mimo kukavozy. A teď se zamýšlím nad tím, co mě vede k tomu, abych ve svém vnitřním prostoru zvýšil své vlastní hodnocení nad tím člověkem? On má stejnou cenu jako já, je to člověk a možná, že jeho IQ nebude úplně nejvyšší, ale místo abych na něj myslel s láskou, tak se někdy stává, že se začínám povyšovat, místo abych na něj myslel s láskou v jeho možnostech, tak někdy je to... však víte. Jsou tu různé společenské žebříčky, různé způsoby hodnocení - vašich bot, hodinek, či čehokoliv dalšího. A jestli něco děláte tak, nebo tak. Ale ve skutečnosti je tu jediná cena - každá bytost je Boží stvoření. A má tedy tu nejvyšší hodnotu, protože je to zázrak. A jako celek se naplňuje každá ta buňka toho těla života. Není žádných nižších nebo vyšších. Ostatně bez těch popelářů by nám to bylo dost krušné. Si tady představuji, jak tady ulice před centrem je vystlána papíry a kdo ví, čím ještě. A nebylo by to příjemné. Nebo jiný bratr, který čistí stoku, kde tečou ty hovínka a je tam ten metan a tak dále, a on vlastně dělá něco, na čem teprve potom může stát ta společnost a ten rozvoj toho města a tak dále, protože jinak by to skončilo velmi špatně. No, takže - staré myšlení? Do určité míry ano. Je to i o tom. Protože ta daleko primitivnější myšlenka vede k omezení vlastního ega na sebe a ta nová doba je jiná. Přináší větší sounáležitost, větší lidskost, větší schopnost pochopení a to je to, dovolím si prorokovat, co vás bude čekat v postupných krocích tak, jak se ta společnost bude rozvírat a otevírat - pod novým vlivem. Toto je ten nový vliv. A tak ta vzájemná řevnivost těch stavů společenských bude postupně měněna. Jsi držitel Nobelovy ceny? No, je to úžasné. A i ten, který je na opačném konci, bude rád, že ji máš. A nebude tě vnímat jako něco, co je mimo jeho svět, ale je to tvůj bratr, který dosáhl této úžasné věci, třeba, no.
DOTAZ: Děkujete za působení. (TP:Děkuji, že se díváte.) A - tak ano - všem všechno dobré. (TP: Děkuji. A jdeme dál, máme ještě chviličku.)
DOTAZ: Jsou rostliny skutečně individuality, samostatné bytosti? Když jednu rozdělím, nařízkuji ji, tak z nich mám deset nebo sto dalších. Totéž jde i u některých živočichů. Nemají skupinovou duši? Jak to, že reagují na podněty jako celek? ODPOVĚĎ TP: To je velké rozšíření otázky. Nejsou to jenom rostliny, které reagují na podněty jako celek, jsou to i živočichové. To je nám bližší než svět rostlin. Když se podíváte třeba na příběh z počátku minulého století, kdy v okrsku jedné malé říčky, která se nazývá Tunguska, se najednou pozoruje zvláštní děj - zvířata z této oblasti hromadně odcházejí. Je to nápadné. Odcházejí i lidé, díky jejim duchovním, kteří je varují, aby odešli. Zůstane jen několik málo jedinců. Pak přijde něco, co je nepředstavitelné - výbuch z oblohy, který zničí rozsáhlé území. V té době ještě nepoznané množství energie. Teprve později, za desítky let, člověk v novodobé historii stvoří atomovou zbraň, která se blíží tomu, co bylo pozorováno v Tungusce - jen s tím rozdílem, že tento výbuch bylo extrémně silný. Bylo to také skupinové vědomí. Jak to, že ti tvorové sobě (nebo kdo tam byl) se vydali z toho epicentra pryč? U rostlin je to stejné. Ony, na rozdíl od zvířete, nemají tu svobodu pohybu příliš velkou, nebo spíš nemají vůbec žádnou, a tak musí reagovat na svém místě a ve svém životě se například podporovat - jako stromy (to se donedávna nevědělo). A vlastně ta vize toho Avatara, která říká, že celý svět rostlinný je vlastně jakoby propojen, je zcela správná. A ne jenom rostlin. Později poznáme, že celý život, i když mezi námi nevedou žádné dráty, je propojen. V tomto poznání se vám často nebude žít snadno. Dokonce někdy i velmi chmurně. Když se budete dívat na to, jak člověk zachází s jinými patry života, bez jediného uzardění ničí, mučí, zabíjí, bere životy, prostor, protože vidí jen sebe a nic jiného. A kdybyste jen na chvíli dokázali svým vědomím se stát těmi obětmi nebo o nich přemýšlet, v mnohém vás poučí. Mnozí z těch tvorů nemají reálnou šanci vzdorovat. A tak - člověk má několik zvířat, kterých se bojí, protože by mohl být vážně napaden, sežrán, zabit, ale tam, kde se nebojí, jedná jak ze řetězu utržen. I tam, kde se bojí, samozřejmě. No tak od čeho máme pušky a podobná zařízení? Vemte si, že jste nějaký kytovec, žijete si svobodě v moři, někde se rozmnožíte (třeba dole, u konce Ameriky nebo kde) a pak si plujete v tom moři až do okamžiku, kdy se potkáte s lodí. Na té lodi mají třeba člun a na něm harpunu. A tak vám do vašeho těla, které doposud nemuselo cítit bolest z těchto důvodů, vyjma šarvátek o samice, vstřelí harpunu s hákem, což je jistě bolestivé, protože to projde svrchní části tuku (jinak by to nedrželo), který není tolik inervován, no a vy začínáte prchat, taháte za sebou tento člun, až se unavíte, nakonec vás lépe svážou, vytáhnou na nějakou plošinu někam, či podobně, a tam vás rozřežou. Obávám se, že někdy i zaživa. Kdo ví? Člověku by to bylo podobné. A to jen proto, aby uškvařili z vašeho těla tuk do lamp nebo případně, aby získali onen zvláštní tuk z vaší lebky, anebo dokonce ambru, onu bájnou vonnou látku. A teď si představte, jak to žijete. Je to jako když člověk žije a přijde válka - jste svobodní, žijete si podle svých představ, víceméně, a najednou jste vystaveni neodvratnému ději, který vám utrhne ruku nebo hlavu nebo znepříjemní život do konce dalšího vzdáleného úmrtí. Těchto příběhů ale u lidí je daleko méně než u zvířat. Zvířat - to jsou miliardy. U lidí nikoliv. To bychom tu neměli těch osm miliard lidí, kdyby tomu tak bylo. Ale byl bych rád, kdybyste se pokusili aspoň někdy vžít do pozice toho tvora. To byste ale nesměli věřit, že je méněcenný, že nemyslí, že nemá paměť, že nemůže cítit nějaké pocity jako řekněmež smutek, bolest, ukřivdění a tak dále a tak dále. Váš pejsek má inteligenci možná tříletého dítěte a některý možná větší než majitel, kdo ví? A to není málo. Řada tvorů má vlastně svůj vlastní způsob. Dokonce by se dalo říct, že jejich životní projev je někdy velmi moudrý, ale to poznáte teprve tehdy, když alespoň na chvíli se hluboce přiblížíte. Ne abyste museli být psem, to v žádném případě, nebo kočičkou nebo jiným zvířetem. Ale jedním z vašich duchovních úkolů je také nacházet se s vašimi bratry, sounáležitost, abyste je lépe pochopili, a to proto, abyste je mohli lépe chránit a tím vlastně chránit i sebe. Nejde o to jedno změřit, jak dlouhou mají ocasní ploutev a kolik váží - to je jistě strašně důležité - ale možná, že tu v tom přístupu k té přírodě chybí i ta schopnost sjednocování. To není TO, to není TA věc, to je váš bratr. Když vidím jako vegetarián plné pulty kusů těl, je to nikoliv věc nějakého mého fanatismu, ale je to věc jistého pochopení, které v tom okamžiku mám. A věru, že bych toto pochopení nikomu nechtěl nutit, protože všechno má svůj čas. Možná, že za 20 let nebo 50 let bude stejně nenormální jíst maso, jako je dnes "nenormální" maso nejíst. vždycky si uvědomte, že plamenní propagátoři a zastánci nějaké myšlenky často už za pár let nemají co obhajovat. Paradigma se zcela obrátilo a všechno je jinak. Takže dejme čas tomu světu, uvidíme, uvidíme. A teď podstata vaši otázky. Aby vzniklo nové tělo, opět to musí být vždy duální možnosti a postupy. Vedle rozložení skrze buňku a opylení té buňky nebo samoopylení té buňky (čili jsou tu dvě entity, dva fakty - typicky vajíčko, spermie, nebo pyl a tak dále) musí existovat i druhá strana, tedy jak vy říkáte řízkování nebo podobně. Když ve vašem tělem dojde ke spojení zárodečných buněk, tak jsou to buňky vašeho těla, jste to vy. Ať jste to vy - spermie, nebo vy - vajíčko. A v okamžiku vývoje se z těchto buněk tvoří další hmotný subjekt, který po narození je vnímán jako samostatný. To je ten jeden způsob. Pak je tu ten druhý - kdy se vlastně zreplikuje tento proces třeba tím, že odřízněte větvičku a zasadíte, nebo že tuto větvičku naroubujte do jiného "jsem" a ona splyne s jeho pletivem, s jeho systémem výživy a tak dále. Největší organismy na světě (pokud vím, a nejsem si úplně jist, ale myslím si, že ano) jsou rostliny. Existují rostliny, keřovité rostliny, které zaujímají obrovskou plochu. A pokud nejsou odděleny do samostatnosti, je to jeden organismus. I v případě těchto řekněmež procesů můžeme vidět určitý způsob diferenciace, který nemusí být až tak oddělený, jak si představujete. Když se podíváme na jinou vlastnost přírody, což jsem mnohokrát zmínil, tedy schopnost předávat zkušenost jedinců mezi sebou navzájem - klasický případ umývání plodu opičím druhem, který byl zaznamenán, vědecký pozorován a později se rozšíří na celý svět, tedy i mimo populace na tom ostrově, aniž by tam byl jakýkoliv kontakt, který by toto vysvětloval. Čili neměli žádným způsobem - genetickým nebo jiným - jak si tuto informaci sdělit, a přesto ostatní příslušníci stejného druhu tuto informaci vezmou. Jsou tu i v minulosti konané pokusy, například na krysách, kdy se vytvoří bludiště, které souvisí s potravou krys, odměnami a tak dále, a měří se čas, za který ta krysa dojde k cíli. Zjistilo se, že pokud ta krysa ten cíl najde, tak se samozřejmě naučí a zrychlí tedy ten proces, zkrátí ho. To, co bylo ale úžasné, bylo to, že obdobné pokusí konané na druhé části zeměkoule, prý přinášely okamžité zrychlení i u jedinců stejného druhu, bez té zkušenosti. Čili jakési společné vědomí. I my lidé všichni máme určitý stupeň jakéhosi společného všelidského vědomí druhového. A to je ještě rozsortýrováno do různých stupňů - máte společenské vědomí místa, regionální, vyšší, vyšší, až po celoplanetární. Ostatně podobné je to i u těch rostlin. Tady vlastně se ptáte na to "já jsem", tedy na to sebeuvědomění. Sebeuvědomění jako oddělené bytosti, která zde je zcela identická, samostatná, tedy "já člověk", "já ten", "já jiný". No. Takže i tady, v této oblasti, zkuste přemýšlet nad možnostmi této fáze sebe-uvědomění.
No a to je pro dnešek tedy už všechno. Děkuji vám za pozornost, těším se na další setkávání v průběhu tohoto roku. Teď bych vám ještě rád řekl některé další aktivity, které máme. Takže pondělí, to už máme za sebou, bude tu ještě náš společný duchovní obřad ve 20 hodin zde, na Biovidu. No a pak další přednáška bude v Ostravě jednadvacátého, v kulturním domě Akord od 14:45. Je to náměstí Slovenského národního povstání. Čili Ostrava 21. 1., dům Akord, 14:45. A hned v neděli potom se setkáme v Brně, dvaadvacátého. A tady se mění místo pořádání přednášky. Už jsme zde byli, je to kulturní dům Omega na Musilově ulici a je to od 14:45 rovněž. No a pak už nás čeká sedmadavacátého od 17 hodin zde v Praze přednáška naživo, tedy ne online, ale přednáška pro veřejnost. No a to je zatím všechno. Těším se na vás, mějte se krásně a držme si palce. Na shledanou. |
