 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 20. 5. 2022Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:0:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 0:28 – Může být příčinou tinnitu záření z vysílačů a mobilů? 1:30 – Co si myslíte o rakovině slinivky? Je šance na uzdravení? 37:10 – Čtení fejetonu „O ženské otázce“ zmíněného v předchozím dotazu a komentář k němu. 53:36 – Přání posluchačky – ať se daří a všechny smutky se vyváží něčím veselejším. 1:09:18 – Rozloučení, termíny přednášek, duchovní obřad. Témata: Jasnovidnost, Biotronika, Osud, Zákon odrazu (karma) Přepis videa:Tak dobrý den, vítám vás na naší přednášce nultého stupně Duchovní university Bytí a začínáme. Je dneska krásný, až krásně teplý den, tak jste odvážní, že jste se vydali na cestu. Napřed tím, co jste mi dali teď. DOTAZ: Zda může být příčinou tinnitu množství všech záření a vysílačů (TP: Budu odpovídat tak, jak znám a předložím názor, a vy sami si uděláte svůj.) a mobilu. ODPOVĚĎ TP: No, tak úplně nejsilnější příčina to nebude. U toho tinnitu jsou to často nelaminarity toku krve, kdy krev v cévě šumí. Jindy jsou to poruchy centra sluchového, anebo také dosti často poruchy páteře. Takže úplně bych nemohl na ty mobily to hodit, i když by se očekávalo, že to udělám, ale neudělám. DOTAZ: Co si myslím o rakovině slinivky, zda je šance na uzdravení. ODPOVĚĎ TP: No, tak medicína má své nástroje, jsou to operace a další postupy jako chemoterapie, případně další, a nádory slinivky patří, ano, k těm obtížnějším. Je velmi ten orgán někdy těžko k domluvě a tak dále. No, musíme doufat, modlit se a věřit, že cokoliv bude použito, bude úspěšné. Těžko tuto věc komentovat bez řekněme bližšího..., ale také i z jiných důvodů. Zeptáte-li se mě, zda se někdo uzdravil z nádoru slinivky, tak jistě v historii ano, ať už péčí medicíny nebo kohokoliv jiného, ale patří to k těm obtížnějším úkolům. DOTAZ: Už několikrát se mi stalo, (píše další) že jsem viděla a věděla, co nastane - například úraz nebo dokonce i nemoci druhých lidí. Když však vidím sama sebe, mám špatný pocit, který ve mně vyvolává nutkavé myšlení stále na tuto stejnou věc, která se mi zjevila. Obávám se, že se tímto k událostem vlastně ladím, a tím ji přivolávám. Jak s tímto, prosím, zacházet? Je to pravdivá dovednost, kterou bych někdy raději neměla, než jen čekala, kdy a jak se mé vidění naplní. Jdou tyto věci zastavit nebo zvrátit? Jak? ODPOVĚĎ TP: Tohle to je trochu neobvyklý dotaz. Většinou lidé chtějí cosi vidět a tak dále, a tady vlastně se mi ptáte, jak to zastavit. Já vám ani moc nechci radit, jak to zastavit, ale jak tuto řekněmež neběžnou lidskou dovednost nebo schopnost rozvíjet, jak se učit ji používat, jak s ní žít, jak jí sloužit. Většinou, když dostáváme nějaké dary, tak je nedostáváme kvůli sobě a pro sebe. Zpočátku si to člověk myslí, ale ono je to úplně jinak. Záleží na tom, kde stojíte. Tohle to je možná klasický případ takzvané jasnovidnosti, a v lidské historii je mnoho jasnovidných lidí, a když se podívám do té populace, tak nějaké procento vás tu schopnost tak či onak má. Nejčastější jsou samozřejmě ty nejnižší stupně. Je to jen tušení nebo podobně, přiblížení se k nějakému poznání a pak jsou ty vyšší stupně až po ty nejvyšší, kdy je to dokonalý a úplný řekněmež vjem, který je pravdivý na sto procent. Bylo tu mnoho krásných lidí. Když se podívám třeba na pátera Ferdu, také si mohl říct, že to vlastně nechce, dokonce jako kněz, a přesto sloužil. Nedávno jsem nahrával vzpomínku na něj. Byl to člověk, který jím byl léčen jako dítě, a já vám ji někdy promítnu, příště. A tam byla zajímavá věc. To dítě se dostalo až na hranici života a smrti. Ten stav nebyl slučitelný s životem, a tak nakonec... Bych vám to neměl povídat, když vám to budu promítat, ale nakonec třeba nebudu, znáte to, zapomenu. Ta maminka jela do lázní na druhý konec republiky - úplně - prostě stovky kilometrů. Načež v těch lázních její snad spolubydlících či kdo řekla o páteru Ferdovi, který bydlel blízko jejího domu. A tak díky vlastně těm lázním vzala to dítě a šla za Ferdou. A Ferda tedy říkal, že je sledován, že nemůže, že to má zakázané, ale že teda je to dítě, takže udělá výjimku. Dítě přijal a mamince řekl, že ten těžký stav je následek po očkování – nějaká trojkombinace nebo co to bylo – a řekl jí, kdy to očkování bylo, datum, a pak udělal to další. Bylo zajímavé, že ta maminka sama nevěděla, kdy byla teda s tím dítětem na očkování. Ten Ferda to řekl úplně přesně, to datum, a i ty následné kroky potom ten stav toho dítěte zachránil do té míry, že nezemřelo. No, takže tohle mi povídal ten pamětník. Vlastně ona to žila ta paní sama na sobě. No, tak tohle to je třeba příklad toho, kdy užíváme nějakých darů, které jsou extrémní, protože páter Ferda dokázal číst hodnoty krevních testů například, aniž by měl laboratoř. Dokázal samozřejmě určovat příčiny onemocnění, a to zcela přesně, žádné takové to "hm" vaše ledviny se mi nelíbí a játra nejsou taky v dobrém stavu. To by mohl říkat každý, ale to je samozřejmě jenom taková trochu fráze, protože my všichni máme trochu nemocné ledviny a játra, a tak udělat chybu prakticky nelze. No, takže... No, samozřejmě z hlediska potom těch rozborů v těch nižších stupních se to nezachytí, ale jaksi v dobrém, dnes je velmi málo lidí stavu... No, takže to je třeba příklad. Jsou tu jiní lidé. To, co potřebujete je lidská pokora a moudrost. A ta se nenajde na každém stromě. K tomu se musí prostě dojít. Je to obtížná cesta. Abyste mohli něco takového dělat, budete se muset smířit s tím světem, jaký je. Budete ho muset se pokoušet chápat a také se nakonec budete dívat do samotného pekla, a nebude to smět s vámi hnout. To jest často způsobeno zakotvením v Bohu, protože stejně jako existuje peklo, existuje i Bůh, a to nikoliv jako nějaká obezlička nebo řekněmež únik, ale jako naprostá realita. Stejná realita jako to, když otočíte klíčkem u svého auta, tak naskočí, většinou teda, a vy se vydáte někam na cestu, a je to zcela běžné a samozřejmé. Takže určitě ovládat, nenechat se tím darem vlastně ničit. Každý člověk, který tuto cestu projde, ten dar má. Vlastně nikoliv. V těch vyšších stupních už ne jako náhodný, protože to se vám může stát čistě výjimečně. Někde se najednou octnete a teď vám proběhne třeba nějaký film nebo nějaké jen třeba i poznání a vy to normálně nemáte. To třeba někdo jiný vám do vašich mozkových center vložil tuto informaci a ona se pak zdála jako vnímaná vámi. Ostatně to je stejně při všech jasnovidných úkonech, protože nemyslete si, že k jasnovidnosti potřebujete oko, ucho či cokoliv jiného z těch smyslů. To je úplně k ničemu. I když vidíte obrazy, tak ty obrazy nejsou jaksi z vašeho oka, ale jsou z vašeho mozku. No, a tak nevím. Bude tedy třeba projít určitou cestu. Vaším právem je ten dar také neunést, zahodit nebo zrušit v tomto životě, ale stejně se objeví v dalším životě zcela samozřejmě jako úkol, který vám ten osud dává, abyste ho zpracovali. Toto je pravděpodobně případ, kdy se nejedná o vlastní rozhodnutí, které může být i na pokraji magie, ale toto se děje spontánně z vašeho vlastně duchovního stavu - pravděpodobně. Neznám vaši historii, mohlo se dít cokoliv a mohlo být přitaženo cokoliv k té vaší osobnosti. Aby ten vjem byl čistý, budete muset v pokoře vytvořit vlastně zcela neovlivněnou rovinu čili tabula rasa, bílá tabule. Nemůžete očekávat, nemůžete ani se vlastně v tom výkonu k něčemu ladit tak, že budete něco preferovat, to už okamžitě zkazí celý ten výkon, protože ta vaše mentální část pak prosakuje do toho. Čili jedním z velkých umění je být vlastně zcela nevstupující do toho procesu. Někdy to začíná velmi kuriózně. No, třeba můj už před lety mnoha žijící přítel Jen Kořínek, to byl akademický malíř a člověk, který byl..., velmi se zajímal o duchovní věci. No, tak ten při koupání v moři jednou utonul trošku tak malinko, a pak se objeví na pláži, jak tam leží, probere se a takhle hrábne rukou. A v té ruce najednou je kyvadélko z lodního kompasu. A tak ho celý život používá až do své smrti. Bydlel na Smíchově blízko Plzeňské, měl tam krásný ateliér, bylo to romantické, půdní, prach, mnoho knih, stojany a tak dále. Moc pěkné to bylo a byl to mimo jiné i ten člověk, který provedl v České republice první vlastně, troufnu chci říct, trochu vědecky pozorovaný pokus psychokineze. A byl úspěšný a byl jaksi hodnocen přístrojově. Tedy ta jaksi nějaká mentální část těch hodnotitelů tam nebyla vůbec, a bylo to velmi úspěšné. Experiment se jmenoval KAPUKO. No, a tenhle Jen potom používal ten pendl a tak dále, a tak se pokoušel v tom svém životě vlastně procházet, a byla to taková ta cesta toho hledání osobní cesty v životě. Pak jsou mnohem větší zrozenci, kteří tady byli. Takže páter Ferda je asi největší diagnostik v celé dohlédnutelné historii, a pak tu byla třeba stopa Karla Čapka, který byl vůbec největší jasnovidec ze všech, protože když se podíváme třeba na historii Nostradama – byl jsem v jeho tajné pracovně a ve Francii se podívat na něj – a jiných, tak v podstatě, když domyslíte objektivně dosah toho výkonu, pak Čapek byl suverénně nejdál. Nostradamus z nějakého procenta se zabýval Francií, svým okolím a tak dále. Čapek probíral celkový osud lidstva jako celku. Jeho hry jsou vlastně krystalicky vyjádřené základní problémy, které máme - ať už je to R.U.R., Továrna na absolutno, Matka a další – a často s velkou jasnozřivostí. Uvědomte si, že v roce, kdy píše tyto hry, nemůže být ještě ani potuchy po digitální technice, po robotech a tak dále. Vše bylo mechanické, žádná umělá inteligence, nic dalšího. A on už předvídá vznik tenkrát jakýchsi záhadných součástek, které dokáží toto všechno stvořit. Možná ne náhodou proto patřil do té skupiny, která se scházela s dalším velkým filosofem, a to byl Masaryk. No, takže takový to dar je opravdu veliký, a taky čím jste větší, tím většinou špatně skončíte mezi lidmi, protože lidé nemají rádi velikost a genialitu, a většinou se snaží co nejdřív ji umazat, ušlapat, zavřít, zničit a tak dále. A tak i ten Čapek nakonec umírá vlastně v důsledku toho, že stojí za naší republikou a řada z jeho současníků na něj plivala úplně stejně jako například na našeho velmi slavného herce, který se proslavil v oblasti komediální, a pak po válce je zavřen, kope základy - to byste neřekli - na jednom z náměstíček pro tank, ten červený tank později, a když tam kope, tak kolem na něj pokřikují lidé a plivou na něj, protože byl ukázán jako prostě zrůda, kolaborant a tak dále. No, to je taky lidské. Ostatně i moji předchůdci, například ten, který zavedl termín magnetování – Mesmer – si prošel probuzením, rozšířením svého nadání. Léčil půl Evropy, aristokraty, významné lidi a úspěšně – na rozdíl od mnoha lékařů – až do té doby, kdy se proti němu zvedla zákeřná kampaň pomlouvačná, ve které vlastně v mnoha novinách vycházely články posměšné a tak dále, nakonec umírá zcela osamocen, úplně všemi opuštěn. Čili konat dobro se většinou na jednu stranu nevyplácí, protože člověk je člověk. Je to ještě nízký tvor. Svým způsobem bych neměl už mluvit, neb bych řekl ještě něco mnohem těžší. No, ale to nevadí. Zezulka vždycky říkal: "Ať se mládí vydovádí." No, takže tady narážím na další oblast mimořádných lidských nadání. Jsou nebezpečná. Když se podíváte třeba na osud jiného velkého jasnovidce, třeba Hanussena, který pracoval pro Hitlera – i když ne úplně, on nebyl úplně tak spojen – a poté co několik málo hodin před zapálením Říšského sněmu toto oznámil, že bude hořet, tak byl nalezen zavražděn. No, prostě, to je další vlastnost, že všichni totalitáři, totalitní mocipáni se bojí lidí, kteří mají tyto dary. A tak je vždy jakkoliv likvidovali. Byli to fašisti, byli to komunisti a kdokoliv jiný. Ti lidé šli do koncentráků, později do táborů komunistických a tak dále a tak dále. Čili člověk musí také znát tuto pravdu a musí být opatrný, protože čím víc toho víte, tím víc jste ve větším nebezpečí v lidské společnosti. Oni ti, kteří jdou tou cestou zla, se obávají, že budou odhaleni a že někdo veřejně tu masku, kterou nesou strhne. Často jsou to masky velmi, jak bych řekl, bohumilé. Ale pod ní může být velmi ošklivá tvář. Takže rozhodněte se, hledejte pro sebe cestu. Běžný člověk napřed začíná jako absolutní egoista. Dítě vidí jen sebe a sebe vnímá jako matku. Matka je nedílnou součástí dítěte. Nerozlišuje sebe a matku – tak do tří let. Pak přichází období tedy dospívání, puberty a začátku života. To všechno je ještě pořád velmi zatíženo tedy tou nezkušeností toho odstředivého typu. Později moudříte a stárnete. Začínáte podrobněji a více vnímat to, co je kolem vás s větší pozorností než předtím. No, a pak máte-li štěstí, se někam dostanete – zase záleží na tom, kdo jste. Jste-li duchovní člověk, dojdete velmi daleko, jste-li člověk počáteční, i tak uděláte kus cesty. Darem se dá sloužit, darem se dá ničit. Takže budete mít přesný vjem třeba nějaké budoucí události, a to rozhodně nebude úplný důvod tuto událost prvoplánově sdělit, a to proto, aby třeba například zaprvé nebyl člověk naprogramován, protože i tady jsme různí. Jsou lidé, kteří uslyší nějakou zprávu, začnou tuto zprávu doslova oživovat, začnou naplňovat sami tuto věc. Jsou lidé, kteří uslyší cokoliv, ať je to cokoliv, ale nehne to s nimi ani o milimetr. Oni to ví, jdou na svých nohou, neovlivněni, a pak se ta událost třeba stane. Ano, to jistě je. Takže tady je další nebezpečí, nebezpečí z poškození druhých. Takže vážit - vždycky z pohledu dobra pro toho člověka, co mu pomůže. Jak to sdělit, aby to fungovalo, ale aby ho to nezničilo. Někdy musíte mlčet, někdy dlouho. Takže i to. Dalším nebezpečím je z poznaného snaha diktovat osudu, co má být, protože máte nějaký morální kodex, máte nějakou představu, co je dobré, co je špatné a tak dále, ale ve skutečnosti nevíte o životě prakticky nic. Jste malí. A tak abyste mohli zasahovat do tohoto děje, museli byste velmi vyrůst až do nadosobní roviny a nadroviny takových těch běžných souvislostí. Pak byste se stali součástí, tvůrčí součástí osudu, jeho částí, protože ať se děje cokoliv, tak se to děje řádem. Chaos nebo neznámo nebo... a tak dále, to je výsada nevědomců, protože vše vzniká z jednoho bodu, má to tedy společný počátek, a do jednoho bodu to jde. Nic z toho, co vzniká, nemůže být mimo to, co je součástí toho prazákladu, tedy toho absolutna, nekonečna nebo jak to nazvat. A tedy později uvidíte, jak jdou vlastně osudové události v jisté logice. Osud má někdy velkou míru smyslu pro humor, a později budete schopna tyto souvislosti vidět ostřeji. Je to opravdu potěšitelné, když najednou zjišťujete, že to, co kolem vás probíhá, není zvůle nebo chaos, ale je to řád. Jedno vychází z druhého. Je to provázáno. Máme tu kauzalitu a zároveň nekonečno. To jsou poměrně složité otázky. A tam, kde je nekonečno, lidský tvor jen obtížně hledá pravdu. No, takže rozhodněte se sama. Je to vaše právo. Lze-li pomáhat, dojdete-li do stavu, kdy pochopíte proč, pomáhejte. Není-li to ještě, pak pracujte, aby se to naplnilo. DOTAZ: Vzděláváte své žáky, aby mohli být biotroniky nebo plánujete? Co takový člověk musí dělat a mít, aby mohl se tím stát? Mohla bych se stát, i když jsem žena? ODPOVĚĎ TP: No, to není žádná hanba, že jste žena. Ale to máte tak... Ono je to vlastně napůl. Některé vlastnosti muže jsou výhodné a některé vlastnosti ženy rovněž. A většinou nebývají zpočátku úplně propojeny, protože smyslem je rovnováha, a ten ženský princip je intuitivnější, ten mužský více racionálnější, aktivnější, ale ta cesta nakonec vypadá jinak. Máme tady universitu. Jste tady v nultém stupni, trvá to už, já nevím, kolik let, a mnoho. Pak je tu první stupeň, který ovšem vyžaduje tedy již vcelku cílenou cestu a nějaké vlastní změny, a později tedy složení slibu. No, a pak tedy nastoupíte cestu a v ní je tedy pracováno k tomu, abyste nakonec - pokud je k tomu nadání. Je to jako s uměním. Když máte nadání, tak lze rozvinout. Nemáte-li nadání, tak to jde obtížně. I to lze rozvinout, obtížně, velmi. Když nebudu umět malovat, tak mi bude trvat dosti dlouho, než ty moje koně budou k něčemu. Ale nakonec budou, rozumíte. A když máte nadání, no tak napřed ten kůň nestojí za nic, ale pak velmi rychle se to zlepší. Čili nadání je podmínkou a od něj se vlastně odvíjí ten stav. Ale ta jednička slouží mnohem šířeji. Tam nejde o tedy jen tuto souvislost, ale jsou tam přednášena duchovní praktika. Čili to je něco jako vlastně duchovní cesta, která pracuje se sebou samým DOTAZ: Dobrý den, zajímalo by mě, zda se může člověk, který nepochopil ve svém posledním životě, že nemá jíst maso, narodit v příštím životě do vegetariánské rodiny, anebo se to stát nemůže, protože má jinou vibraci, a tím, že to maso v minulém životě jedl? A druhá otázka... Takže tu první. ODPOVĚĎ TP: No, podívejte, to tak přece nemusí být. Naopak. Tak uvažte třeba. Jste zavilý vegetarián a zrodíte se zavilým masojedlíkům, a vy je vlastně jdete učit. Tak to může taky být. Jindy je pro to jiný důvod, osvědčit se třeba, udržet svoji rovinu nebo zase další a další. Pokud je vegetariánství správné. No, tak já se toho držím těch čtyřicet let a zatím jsem nelitoval, ale každý má jiný názor. Kolikrát jen slyšel jsem: "Vy jste chudák, o co vy všechno přicházíte." No, nepřicházím, ale to se těžko vysvětluje. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A jestli ten, kdo už ve svém minulém životě maso nejedl, se může narodit masojedlíkem? ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě, jistě, určitě. Jsem toho příkladem, i když tedy chabým. Já jsem měl velmi silné vize kolem šestého roku, kde teda to bylo i tímhle směrem, mimo jiného. Tam byla úžasná vize kolem toho nejedení masa, a pak jsem teda vydržel asi tři týdny, ale rodina byla silnější, a pak teda celé mládí jsem tedy prudil, když tam byla šlacha nebo céva nebo takové věci. No, tak to jsem málem – no, však víte – tak jenom libové. Takže nakonec to skončilo na hovězím na česneku, tenké plátky s bramborovým knedlíkem, to bylo oblíbené. No, k uheráku jsem se moc nedostal, byli jsme chudí, ale kdybych se dostal, tak bych tedy ty štangle konzumoval po štanglích. No, a tak dále. Ale milostivý Bůh mě uchránil, na uherák nebylo. No, takže do určité doby jsem jedl maso. Pak teda první návštěva u Zezulky, on mi ťukne a řekne tedy, ať si to promyslím, protože... Víte v dnešní době díky i celkem oprávněným obavám vnímají lidé duchovní oblast jako velmi nebezpečnou a určující a manipulující a já nevím co dalšího, ale ono to ve skutečné duchovnosti tak není. To jenom mezi lidmi, víte? To si takhle lidičky dělaj. A tak jde o to, že tedy když mi to ten Zezulka řekl, tak mi neřekl: "Tomáši, vy nesmíte jíst maso." On mi řekl: "Promyslete si," a dal mi důvody. No, tak jsem to promyslel, a vyšlo mi to tedy taky i díky té minulé vizi, která byla velmi silná. Najednou jsem si na to vzpomněl. No, tak od toho dne jsem přestal kouřit naráz a přestal jsem jíst maso. A bylo. Polepšil jsem se. A to ještě neznamenalo, že jsem Zezulku bral, protože jsem na něj koukal tak jako, a říkal jsem si, jestli není tak trochu mimo, protože jsem byl produkt řekněme - byl jsem mladší podstatně - a byl jsem produkt nějakého vzdělání a byl jsem technik a taky skeptik trochu, no a - až zase tohle mělo vývoj nějaký. Ten Zezulka úplně v klidu a vcelku… Já jsem tady nebyl drzý, jako že bych do něj šťoural, víte, ale že tady tohle a támhleto, ne. Co mi řekl, jsem promýšlel. Ptal jsem se dál a on mi odpovídal. Ideální. Nebyl tam stín nějakého nátlaku a odsudku. No, ale tak to maso jsem přestal jíst hned, tak to bylo docela důležité, protože duchovní člověk prostě vraždit nemůže. Promiňte mi ten názor. Je absolutně vyloučeno, abyste šli k Bohu po duchovní cestě, přitom si dali vepřové, víte? No, ale to je jedno. Tak si myslete, že to ten Pfeiffer má tady v té hlavě nějak pocuchaný. A taky tady musí být blázni, rozumíte, vedle těch rozumných. Jaký by to byl svět, kdyby tu blázni nebyli. Takže v tom minulém životě, ovšem předtím jsem maso mnoho životů také nejedl. Později se to otevíralo. Já jsem nepátral po minulých životech v žádném případě, abych si dokazoval nějakou svou cestu nebo něco podobného nebo dokonce velikost či co – duchovní. To jsem nepátral v nejmenším. Ale ono to stejně přišlo nakonec – jaksi mimoděk. A z toho vyplývá, že jsem mnoho životů se věnoval nějaké té duchovní oblasti a že jsem byl tedy vegetarián. Možná, že je i trochu důležitá ta cesta z té nuly k nějakému stavu, že si to člověk prostě musí projít. Viděl jsem to v tom životě, jak vlastně přicházely ty věci jedna za druhou a měly tu logiku, jakoby člověk ve zkrácené podobě procházel nějakým údobím, a ono se to všechno opakuje, a pak najednou tedy se to někde zastaví, protože už to dál nebylo. No, a pak už to jde hezky po svých. To, co máte, co jste konali, co jste činili v těch minulých životech, to vám jde dobře – a někdy bohužel. Jste fanatici třeba, máte v sobě žár, pěstovali jste kult Slunce, až se prášilo za kočárem. No, a dneska jste nesnesitelní fanatici. No, jindy jste zase byli trochu unylí, takoví vodní tvorové. No, ono se to vyřeší. No, tak to taky moc nefungovalo. Čili rovnováha je cíl. Takže všechno je možné, nemyslete si. Nějaké prostě postuláty, takové ty – to většinou dělá člověk, který ještě o tom životě mnoho neví. Teď si neudělám dobře. DOTAZ: Našel jste fejeton Karla Čapka, který se týkal sufražetek? Na 16. 9. 13 jste o něm mluvil. To je jako s panem prezidentem, viďte, skoro. A projevil jste touhu ho mít. Včera jsem si přednášku pouštěla ze záznamu, fejeton neznám, ale posílám úryvek z knihy Válka s mloky, který se tohoto tématu taky trochu týká. No ten fejeton Čapkův byl naprosto mistrný a vlastně týkalo se toho rozvíjejícího ženského hnutí, které bylo logickým vyústěním vlastně poměrů, které v té společnosti byly, ať už ve třicátých letech nebo v kterýchkoliv jiných, a tak se to vlastně jen trochu překmitlo, protože my přece nemusíme být muži, ženy, viďte, ale musíme být rozvinuté ženy. No, takže o tom to bylo v podstatě. Takže budu citovat: Přes veškerou kohoutí pýchu příroda udělila u většiny živočišných rodů převahu spíše samicím. Samci jsou tu pro svou rozkoš a pro to, aby zabíjeli. Jsou nadutými, načepýřenými jedinci, kdežto samice představují sám rod v jeho síle a ustálených cnostech. (TP: No, ano, jistě.) Děkuji za přednášky, slavnost 30. 3., obdivuji prostory a tak dále, a spodní krásná energie. Večerní obřad připomíná, že se dá udělat víc pro lepší soustředění. ODPOVĚĎ TP: Ano, to je svým způsobem zásadní a jistěže to řeší mnoho lidí. V nějaké míře vlastně my všichni. Aha. To je zajímavé. Tak oni mi to tady seřadili. Tak budeme pokračovat v tématu. DOTAZ: Domnívám se, že jsem našla text fejetonu Karla Čapka, o kterém jste mluvil. Karel Čapek / O lidech – vydavatelství, nakladatelství Levné knihy v roce 2000 / O ženské otázce. Ženy by ustavičně chtěly dokázat, že se vyrovnají mužům, avšak muži se nepokoušejí o důkaz, že se vyrovnávají ženám. Z toho plyne, že býti mužem platí za postavení samo sebou výhodné a privilegované. Domáhají-li se ženy toho, aby byly rovny mužům, dokazují velmi jasně, že jim alespoň doposud nebo ve vlastních očích nejsou rovny. Kdyby žena chtěla dokázat svou absolutní rovnocennost s mužem, prohlásila by zpupně, že právě z důvodu rovnocennosti jí ani nenapadne dělat něco jiného, než být něčím jiným, než čím je. U většiny národů a plemen světa byly matriarchální doby, kdy žena byla sociálně nadřazena mužům, ale nebyla jim nadřazena tím, že by dělala totéž, co oni a lépe než oni, nýbrž že dělala něco jiného – patrně velmi ženského. Řekl bych, že vládla mužům právě tím, že jim nebyla rovna. Tím nikterak nepopírám sociální nutnost, aby se ženy v těchto zlých časech živily tím, že konají práce mužů. Míním tím jen, že tuto otázku, věci netřeba považovat za sociální vymoženost. Spíš je to jen o překážku víc ve věčném měření sil mezi plemenem ženským a mužským. Pozdravuji. ODPOVĚĎ TP: Ano, děkuji. Je to on a jsem rád, že jste ho tedy našla. Znovu bych upozornil, že ten text vyplývá nikoliv z obecné ženské roviny. Ale vyplývá z jistého hnutí, které v té ženské oblasti vznikalo a snažilo se vlastně vymezovat tímto způsobem. Tak každý si udělá vlastní názor. A já si ten článek tady schovám... (Takže dotaz.) DOTAZ: Jestli je prokletí něco, co bych měla také akceptovat jako osud nebo se smím proti tomu bránit? (TP: No, a ještě pokračuje.) V Praze žije šamanka z Mongolska, která když jí je to povoleno seshora, tak s tím zlem za nás bojuje. Smím o tu pomoc požádat, poprosit nebo to taky vytrpět? Je nám i to prokletí dáno jako osud? Pro mne je vaše odpověď důležitá. ODPOVĚĎ TP: No, ano, ale dejte pozor, abyste žili svůj život a ne moje odpovědi. Takže obecně. Proč přichází karma? Protože jsme vykonali něco, co nebylo rovnovážné a ta karma nás učí na vlastním prožitku tuto věc zvládnout. Z toho plyne, že karma trvá do té chvíle, než se v té věci změníte. Práce karmy je náhlá. Prostě jdete si, jdete si, a najednou bum za ucho. Nic netušíte, nejste připraveni, a teď přijde ta vaše reakce - kdo jste. Takže tak pracuje karma. Je to bezprostřední, emočně zažitá, rychlá událost, která jako jediná v té pasivní cestě umožňuje dosáhnout toho zázraku, kdy se vlastně prominuje nebo kdy projde do vnitřní struktury vaší bytosti, tedy do vašeho podvědomí. Všechno ostatní, co se naučíte, co se namemorujete, co tady budete na nějakých kurzech nebo přednáškách nebo jinak konat, bude úplně k ničemu, protože to nebude zažito, bude to na povrchu. Bude to tady v mozku, a tak si budete myslet, kdoví jak tedy jste to nezvládli, ale bude stejní. Samozřejmě že ta změna i pozvolná přichází, to jistě, ale je pomalá. Ta karma to urychluje velmi, a tak vlastně není svým způsobem zlem, ale je pomocí na životní cestě, protože kdyby nebyla, tak byste vykonali ještě horší činy, než jste vykonali, a tím pádem byste se mnohem více zatížili. Tedy by to bylo pro vás mnohem, mnohem horší. Proto je třeba vnímat karmu trochu jinak, než člověk běžně dělá. Jak kdo. Ta karma nám ukazuje i řekněme směr nebo úhel těch událostí, které nám přináší. Někdy je karma také ale ne přímo zrcadlením – dokonce často. Ona přináší ty odrazové zážitky v nějaké často přebásněné podobě a ještě ke všemu rozděluje některé velmi těžké činy do více zastavení. Čili smyslem karmy není jaksi často ten definitivní ortel, ale jelikož ta změna nemůže nastat často ihned, tak je ta událost rozložena třeba do tří, pěti životů nebo taky do sta. Hodně lidí z této doby bude muset vyrovnávat své životy po desítky až stovky životů. Dokázali vytvořit ve své nevědomosti a samozřejmě nadutosti a pýše mnoho, mnoho zla, a to se nedá jen tak spravit. A teď se bavíme o tom prokletí. Je to vlastně vyjádření nějaké bytostné vůle někdy podpořené obřadem, který násobí a většinou, aby bylo silné, musí být proklínající duchovně vyspělý – ano, duchovně vyspělý. Nejhorší prokletí je od velmistrů černé magie. To jsou lidé, kteří došli do velkého vývoje, ale pak se zlomili a šli cestou k temnotě. Je v nich tedy síla, kterou získali tím vývojem, ale zároveň je zde zlo, které chtějí podporovat z nějakých důvodů. Když dopadá zlo, máme právo se bránit? S rozumem. Kolik jen já slyšel duchovních soubojů nebo rad, jak s někým bojovat, jak někoho - prostě takové ty militantní duchovní oblasti. Člověk se má bránit teprve tehdy, když to jinak nejde, a je to vážné ten útok. Nebudete se bránit proti zlé myšlence, která má nějakou sílu, ale je vyslovena s hlouposti. Ale jestliže někdo bude působit tvrdě černou magií s cílem vás těžce poškodit, pak máte právo – nikoliv cíleně, ale obecně – tuto sílu odrazit. Kdybyste jen na vteřinu připustili…, a proto je to také duchovně náročné. I kdybyste věděli, kdo to působí, na vteřinu vy jste připustili, že působíte na něj, v tom okamžiku jste stejný jako on. Působíte zlo proti někomu. Pokud jste duchovní, víte, že Bůh je víc než kdokoliv jiný, a tak odrazíte a necháte na velkém osudu, kam ta síla dopadne. Ona dopadne tam, kde byla vyslána. Vy to víte, ale nepřejete to – v žádném případě, protože, jak už jsem řekl, zlo se zlem nedá likvidovat. To je víc zla. Když to tedy dojde k nějakým takovým věcem opravdu, a nejen že nám někdo řekne, někdo kvazi duchovní, ale je to opravdu tak, tak v tom případě jistě se bránit můžeme, a dokonce musíme. Musíme také zvážit ty okolnosti. Můžeme to nechat být jistě, bude to oběť třeba nebo naopak. Čím větší míra zla je vyslána, tím přichází vlastně v první fázi jakoby odraz slabý na toho působícího, protože on se tím jakoby umaže. A pokud se ta síla ujme, tak působí na toho, který byl cílem. Můžou tam být i osudové souvislosti. Pokud se odrazí, vrací se zpět na toho, kdo vyslal a ničí ho tou silou, kterou on vygeneroval. Může to být velmi silné. Britští lékaři například v době koloniální se setkali zvláště v Indii – ale i jinde – ne jednou s případy, kdy docházelo k těmto silovým praktikám. Je to přítomno i v jiných částech světa. Tedy samozřejmě například v Mongolsku nebo v pralesích jaksi Jižní Ameriky nebo kdekoliv jinde. V Rusku je vlastně na dálném východě velká skupina šamanů, kteří mají docela zvláštní projev. Oni mezi sebou soupeří, bojují o ty lidi toho svého regionu, vysílají na sebe tedy temné síly v rámci toho boje, snaží se likvidovat a také na požádání jsou ochotni posloužit tímto způsobem i vlastně tomu zájemci. No, to je poněkud podivné, nemyslíte, protože duchovní člověk má jít za světlem, nikoliv za temnotou, a kdykoliv začnete zasahovat do osudu tímto způsobem, tak jste vlastně v oblasti magie a snažíte se vlastně tomu osudu vnucovat nějakou svoji rovinu úvahy, která ovšem nikdy nebude správná, mimochodem, a vy zažíváte třeba někdy potěšení z toho, že vládnete silami nebo že máte jaksi tu moc nebo nějak jinak. Jsou tu síly zla, které jsou v tom velkém ději použity, a není to zase jen tak, jak ten primitivní prvoplánový názor říká. Když člověk má být někam pohnut, musí přijít silná skutečnost. A tak často v tom osudu jsou lidé přiváděni ke zdrojům těchto sil, aby sami získali nějakou osudovou zkušenost, tedy aby ta škola byla vytvořena. Například zrodí se nějaký velký vojevůdce a strhne celou Evropu do válečného konfliktu. Miliony lidí zahynou, a při tom to způsobí ve své podstatě nemnoho lidí nebo jen jeden. Čili tento učitel národů vytvoří situaci, kdy to zlo se rozprostře – a zase, jak je to s mírou. Když budete jako celek, jako kultura světlí, budete moudří, dobří, pak se nic takového nemůže stát. Čili i výsledky těch dějinných zlomů jsou vlastně výsledkem naší souhrnné kvality. Říká se tomu duchovní ochrana. Čili pokud někde budete budovat ty síly, vzývat ty síly zla, to místo poškodíte, a vytvoří to ty odrazové zážitky – třeba i na kontinentální úrovni. Čili ten osud to zpracuje takto. To je přece těžký osud, odjet jako jednoroční dobrovolník s nadšením v tom dobytčáku na frontu a tam potom lítat po kolena v bahně, co?… mezi krysami, ostatními mrtvými soudruhy, pod dělostřeleckou palbou. No, a tak dále. Čili to je těžký osud. A ta generace ten osud má prostě. Nedávno jsem, tento týden, natáčel vzpomínku na tedy Zezulku, ale taky jinou. Ten muž, je mu 93 let, a tak zažíval válku jako šestnácti, sedmnáctiletý. Vyprávěl, jak jezdili zajišťovat potraviny, jak nalévali roztavené sádlo do lahví od piva, aby to kontroly..., protože hrozily přísné tresty za to, kdybyste si dovezli potraviny na tom černém trhu. No, a jak přibrzdil vlak tam kdesi, jak vyskočili z toho vlaku a jak se vyhnuli té kontrole na tom nádraží. To jsou zkušenosti, rozumíte, pro současníky poněkud vzdálené, ale můžou se velmi rychle stát vaší součástí, velmi rychle. Nikdy neříkejte nikdy. Čili každá z těch řekněme generací má nějakou svoji rovinu. Jsou generace válečné, generace jiné. Čili ať vás to nezasahuje. Je tu modlitba jako prosba, aby vás chránil někdo jiný, a pokud chcete sami využívat služeb někoho, vždy si pečlivě rozmyslete koho, jak se projevuje a tak dále. Může to být osoba velmi čistá nebo také osoba velmi nečistá. V dnešní době jsou lidé schopni vzývat velmi temné osobnosti a jásat nad jejich prací, přitom jen základní a primární úvaha dokáže odhalit, kdo je kdo. Takže to, co nám v současnosti mizí velmi je kritické, samostatné myšlení, které je vlastně něčím jako stáním na vlastních nohou – nikoliv kverulantsvím, to nikoliv - ale však mě chápete. Už se blížíme někam k závěru. Tohle je spíš pro jedničku. Nevím no. DOTAZ: Dobrý den, nedávno jsem na jedné lokalitě poprvé viděla a pak určila smutníka jílkového, a přitom si na vás vzpomněla. Přednášky ve Zlíně nejsou, tak přeji alespoň, ať se daří a všechny smutky se vyváží něčím veselejším či alespoň vnitřním klidem. Měla bych spoustu dotazů, ale ne přes internet. ODPOVĚĎ TP: No, dobře. Takže smutníka jílkového. Kdybych tušil, co to je. Je to kytka, je to tvor? Ví to někdo? No, nedostatky. Tak ještě jeden. Tak přece jenom vezmu tady tohle to. DOTAZ: Jak se projevují a jaký smysl, význam mají silová centra v duchu a ve hmotě? ODPOVĚĎ TP: Ještě stále převládá obecná představa z nízkého poznání plynoucí, že to, co pozorujeme ve svém světě, je v podstatě chaos, náhoda. Začíná to chápáním kosmologie, vesmíru. V podstatě je to tak, že po velkém výbuchu – napřed plazma, později první atomy, se začínají naprosto chaoticky shlukovat. Tam, kde jich je více, vzniká větší přitažlivá síla, a jsou tvořeny prvé planety a galaxie a všechno ostatní. Žádný řád v tom nehledej, je to chaotický děj. A je to nesmysl, ale totální. Takže vesmír je velmi přesným strojem, což ostatně vidíme. Když se díváme na oběžné dráhy planet, jsou v přesném závěsu matematickém. Platí zde naprosto přesně matematické zákony zlatého řezu a jiné, a to nemůže být náhoda. Když vidíme stejný obraz, tedy rotujících částí kolem jader a pak těchto částí kolem dalších jader, tedy galaktických a dalších galaktických jader mezi galaxiemi, tak to také asi nebude náhoda, protože v tom vesmíru se odehrávají srážky, výbuchy, obrovské přerody, to všechno zde je, ano, ale přesto to nedává právo - podle mého soudu - se domnívat, že vesmír vznikl tímto chaotickým jevem. Zezulka mluvil o silových centrech, která jsou součástí neviditelné a nehmotné struktury. Tato centra prožívají svůj život, mění svůj charakter a podle toho se také chová hmota která je kolem nich a která je také těmito centry na druhou stranu. Takže vesmír kmitá ve čtyřech fázích. To, co pozorujete jako velký třesk, je poslední doba žáru, tedy rozežhavení vesmíru, kdy tu je skutečně jen ta plazma, ale stále silová centra. Pobíhají po svých drahách, a když přichází další impuls začínají stahovat hmotu z okolí, chladnou v dalším impulsu - v něm nyní žijete - aby se vzápětí po této části znovu rozežhavila a rozešla hmota do toho plynného stavu. Tento děj se opakuje mnohokrát, a pak přichází velký děj samotného vzniku časoprostoru a zániku časoprostoru čili to, co vnímáme jako tvorbu vesmíru. No, a tedy z tohoto pohledu Zezulkova je vesmír velmi, tedy hmota velmi zákonitá. Když se podíváte do atomárních a subatomárních částí, uvidíte opět stejný obraz, tedy organizovanou strukturu jader, oběžnic elektronů a tak dále, která je vlastně tímtéž, co vidíme na obloze, jen zde brání ten horizont poznání, který jsme publikovali a který vlastně poprvé dává možnost uvažovat, jaké jsou vztahy mezi „sub“ a tím, co je nad námi. Čili poprvé dovoluje člověku pochopit, a to i matematicky, jak spolu tyto vlastně velmi vzdálené intervaly souvisí. No, stejně je to také ve hmotě biologické. Biologická hmota prochází zcela zákonitými procesy vývoje, které jsou všude stejné, i když výsledky jsou vždycky jiné - podle místa, kde se tak děje. Můžete mít zobáky, jistě, ale budete chodit po dvou, budete mít tedy dvě nohy, dvě ruce možná i čtyři - to nemohu vyloučit - ale to nevadí. Budete chodit vzpřímeně a budete mít lidské vlastnosti. Všichni v celém vesmíru úplně. To je zákon, přírodní zákon, víte? Domnívat se, že něco je náhodou, že vznik života je výjimečný a že je náhodný, to zas dělá ten, který má vlastně ještě pořád ve své hlavě málo informací. Má tam temno. Na jednu stranu vzýváme přírodní zákony a říkáme, že jsou všudypřítomné, na druhou stranu se tváříme, že neexistují, protože jsme-li tu, tak jsme vznikli tedy podle základní představy z přírodních zákonů. A jestliže tu ty zákony jsou, tak musí fungovat všude. A když tedy dopočítáme podle té slavné rovnice množství hypotetických planet, no tak se dostáváme k vysoce jaksi překračující mez nahodilosti vzniku života. Bylo by to vlastně nemožné, aby život nebyl doslova, a to i když bychom upravili ty výchozí hodnoty třeba desetkrát, pořád nemožné. Takže živá hmota stejně jako neživá hmota má svůj projev v neživé energii a ve svých silových centrech, tak i živá hmota ve svém způsobu, protože živá hmota je vlastně něco jako nadstavba neživé hmoty svojí složitostí. Když máte vápník, tak je to prostě vápník. Nějaké lastury, které vám někdo vysbíral z toho prostředí, pak si „scípnul“, pak se někam uložil a pak jsou z něj hory. No, ale když máte jen kousek téhle ruky, tak máte nejmírně složitou strukturu, která rovněž musí mít také nesmírně složitou... tedy silový projev, ale také vlastně jakoby tu silovou část ve smyslu těch center. Mnozí staří byli dál než my, a tak vám zanechali ty obrázky těch panáků s těmi dráhami akupunkturními, viďte, nebo zase jiní vám zanechali jiné názory. Když jsem třeba mluvil s lidmi z oblasti hindu, s profesory nebo se studujícími prastaré – sanskrt - jaksi texty véd, no tak je to věc, která je tam jasně už tenkrát poznávána. Pak se na ni zapomnělo, protože jsme se stali primitivními. Takový rok řekněmež 1800 a nějaké drobné nebo 1900 a nějaké malé drobné, to byl věk páry a parních strojů a takového myšlení (TP ukazuje), viďte. A co neznám, co není můj obor, to není a tak dále. No, a pak se najednou začaly vnímat vztahy, a v posledních desetiletích už je to nádherné, protože to poznání se začíná skládat dohromady, a ty poznatky vašich praprapraprapředků se najednou, světe div se, začínají potvrzovat. Je to neuvěřitelné. Oni znali to, co my dnes, a přitom vlastně každý primitiv má tendenci si vyvyšovat své vlastní sebevědomí na úkor někoho, a tak kolikrát jsme jen slyšeli ve vědě, že teda to byli ti primitivní, kteří tancujou kolem... Mě taky nakreslil Jiránek nebo kdo, jak tancuju s oštěpem v bederní roušce nad Řípem. No, a to mu nezazlívám, ale někde to vyšlo. A vlastně čím jste primitivnější, tím víc máte jaksi potřebu ty, které neznáte ponižovat. Vy vlastně bez jakýchkoliv důkazů jim vlastně evokujete nějaký způsob myšlení, chování, kultury a tak dále, a vůbec vám nevadí, že prostě to je naprosto nevědecké, a zdá se vám to, protože vy jste někdo, takže máte právo. Takže ty kultury byly mnohem dál než my, opravdu mnohem. Speciálně v těchto oblastech je naše kultura velmi primitivní, a to, co čeká vlastně člověka zase v té další periodě nebo cyklu, je obrovský posun poznání právě těchto souvislostí. Máte tady centra teda buněčná, to víte – jádro buňky, viďte, centrum – máte ale skupiny těchto center, které zajišťují nějakou funkci v tom těle, třeba tato skupina tvoří kousek stěny cévy nebo něco jiného – orgánu, pak máte celoorgánová centra čili každá ta část má svoje hlavní centrum. To je normální přece, když chcete něco řídit, tak to musíte dělat hierarchicky, protože domnívat se, že váš vlastně vnitřní stroj, že vaše orgány za zdraví fungují jaksi nahodile, no, to by dokázal jen opravdu člověk mdlého rozumu. Už jenom uřídit třeba váš cévní systém, kde jsou kilometry, stovky kilometrů cévek, je obrovský výkon, který by nedokázal ani velmi vyspělý počítač. Ale to zase na tohle technici dost nepřijdou, protože třeba kdysi se řešil na škole vlastně regulační systém pro nějaký plynovod nebo ropovod, už nevím. Nevěřili byste, jak je složité tyto vlastně regulovat. Jsou to soustavy odporů, kapacit – ale tím vás nebudu zatěžovat – ale prostě není to tak, že prostě jaksi samozřejmě to bude fungovat. Je to složité. A to je jedna jediná roura. Teď máte těch rour – od takovýchhle po takovéhle – mraky, a teď ono to musí fungovat za nejrůznějších podmínek tepelných i jiných, musíte zajistit teda přísun těch látek, které potřebují buňky do každé části těla. No, ještě si stále neuvědomujeme ani z desetiny skutečnou složitost funkcí našeho těla. Bereme je jako samozřejmost. No, takže ta silová centra se podílejí na tom životě samozřejmě. Samozřejmě jsou také ta celotělová centra, a to v různých oblastech. To tělo je řízeno chemicky, hormony, další... elektricky, nervovou silou a také vitální silou. No, a každá z těchto složek v ideálním případě plně spolupracuje. Je to vlastně jeden celek. Pokud přichází nemoc, tak samozřejmě potom už je to tedy horší. Čili význam mají zásadní, abyste mohli být zdrávi a žít. Vy jste tím, čím jste, a když se třeba rodíte, tak po tom prvotním rýhování vajíčka dochází k těm nejranějším fázím a vy jste v té chvíli vlastně plaz, rybička, pak stále vyšší a vyšší tvor. Uděláte si vlastně zkrácenou formu toho, té geneze. (TP: Koho to tam máte? Pejska. Koukám, že je tam někdo hlazen.) A až jste třeba medvídek, no a pak už teda někde ten člověk. Ostatně rozdíly v genomu nejsou tak velké. A co nám to říká? Vedle genetiky, která se podílí na tomto - ale ten problém není ještě dořešen. Nemyslete si, že když jste přečetli kód, že znáte všechna tajemství života. Spíš jste na počátku těch tajemství, protože pochopit skutečnou funkci genomu není zase tak úplně jednoduché. Není to prostý součet "má dáti dal". Ten systém funguje po svém a je to podobné jako s vašimi mozky, které fungují dosti zvláštním způsobem. No, myslím si, že se zde uplatňují kvantové jevy a mnoho jiných, jiných, jiných souvislostí. Takže to, čím jste, je vlastně také způsobeno tím modelem nebo obrazem, který potom nakonec naplní ten vznikající jedinec. A silová centra tam mají zásadní... Mají zásadní roli v nemoci. Určitá část nemocí je způsobena zcela výlučně poruchou silových center. Určitá část poruchou hmoty, určitá část poruchou ducha, a je tu železná zásada – jsou tu i kombinace samozřejmě - ale je železná zásada, že cíleně primárně nemůžete nikdy léčit hmotou věc duševní nebo tu silovou a zase naopak silovou částí nemůžete nikdy léčit primárně hmotné a duševní příčiny. Jsou tu překryvy, to ano, ale vždycky je tu nějaká vedoucí metoda, která tam má být použita. Takže v tom je možná důvod, proč jste dodnes nenalezli vlastní příčinu nádorového bujení. Přes neuvěřitelné prostředky a výzkumné úsilí, které bylo věnováno, tento problém nebyl vyřešen. Popsaly se samozřejmě detaily toho, jak se chová buňka, co se v ní děje, ano – čili ty vnější věci, důsledky – ale nikdo mimo Zezulky zatím nepochopil, co se děje v buňce tak, aby se zvrhla, aby tedy došlo k tomu maligního zvratu. A to je pro dnešek všechno. Ježišmarjá, já jsem dneska dlouhý. Takže, přátelé, děkuji vám za vaše laskavé dotazy a snad jsem vás nenudil, doufám, a vy si uděláte vlastní názor. Jinak tedy ještě zítra bude přednáška v Ostravě v Domě kultury města v 10:45 a v neděli bude v Brně v Sono hotelu ve 14:45. Takže to nás čeká teď přes víkend. No, a pak pokračujeme tím naším rytmem, včetně duchovních obřadů každý den tak, jako doposud. Tak a teď se s vámi budu loučit. Zanedlouho musím odjet, tak s pomocí Boží, ať je tu co nejvíce světla a pomoci. Když se objeví prosba, celý vesmír se zachvěje. Všichni, kteří jsou, ji vnímají, a že jich je opravdu hodně. Pak je tu řád osudu, který nesmí být překročen. A všichni to vědí. S pomocí Boží... Tak to je na rozloučenou a krásný zbytek dne, hezký víkend. A zase kdy - na závěr - tady budeme? Poraďte mi. Třetího? Tak. Tady v sále, ano. Takže 3. 6. se zde můžeme vidět. Kdyžtak lístečky jsou tam u toho kola. Můžete si je vzít s těmi termíny. No, a co víc. Děkuju. |
