 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 30. 4. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:14:08 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 14:21 – Můžete prosím názorně objasnit rozdíl mezi karmickou a osudovou událostí v našem osudu? 23:37 – Je někdo, kdo žádnou karmu nemá? 42:09 – Časový poměr vtělené a nevtělené části života. Vjem času bytosti vtělené a nevtělené. 47:31 – Tři přání k svátku (Tomáš – 7. března). 1:12:30 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin. Přepis videa:Vítám vás v naší přednášce páteční Duchovní university Bytí. Jako vždy se pokusím odpovídat na vaše otázky s tím, že odpovědi budou předloženy a vy sami si budete dělat vlastní názor. A hned první.
DOTAZ: Stále mi není jasný rozdíl mezi karmickou a osudovou událostí v našem osudu přesto, že o tom bylo již mnohokrát hovořeno. Můžete, prosím, se pokusit třeba ještě názorněji objasnit? ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě. Pokusím se. Váš osud se skládá z určitých dějových buněk, které se odvíjejí, navazují na sebe, mají svoji kvalitu - lepší, horší - podle toho, jak v osudu kormidlujete. Jdete-li směrem ke dnu té řeky osudu, pak se vaše osudové události stávají těžšími - ty, které tam byly stejně. Když jdete výš ke hladině, je to snazší a občas v tom toku se objeví karmická událost. Ta je něco jiného než normální osudová událost. Je to chvíle, která je nasazena proto, abyste něco silně emočně zažili, a tak se měnili. Takže jdete si životem "tralala" a najednou během vteřiny, bleskem se dozvíte třeba zdrcující zprávu. Žijete si, žijete, a najednou vám váš lékař řekne, že trpíte třeba těžko léčitelnou nemocí. Najednou je všechno jinak. Nebo jinak a jinak... Těch možností je hrozně moc a záleží na tom, co tu karmickou událost vyvolalo, jaký je cíl této osudové lekce. Kdybychom žili jenom samou karmu, to bylo příšerné. Ale tak to nikdy není. Čili u některých jedinců jsou to jen náznaky, u některých velmi občasné zkušenosti a u některých častější - tam, kde je velká zátěž. Takový karmista, ať udělá, co udělá, tak to vždycky půjde nějakým způsobem těžko, na levačku. I banální operace se protáhne v dlouhotrvající boj třeba se zanesenou infekcí. I běžná životní situace, kterou by každý jiný přešel jako samozřejmost, se vyvine v doslova hrůzu. Takže to je potom vlastně vidět na tom osudu, jak je anebo není i přáno. Běžně máte ochranu. Ani nevíte jakou. Co všechno se jen navyvádíte - nekonečné hlouposti v úsudku, v chování, v jednání - a ono to dopadne dobře, nakonec. A to nejenom my jako lidé, ale větší celky jako společnosti nebo dokonce celé lidstvo. Pak je tady taky něco jako, řekněme, zásoba světla, která nás chrání. Čili pokud jdeme jakžtakž, je to ještě dobré. Když ale začínáme vyčerpávat ze své omezenosti a hlouposti, přichází někdy doba, kdy už není z čeho brát. A pak přijdou první příznaky tohoto problému. Čili osud je děj, který žijeme. V tomto osudu jsou některé speciální události, které mají významně jiný význam než ty běžné osudové. To znamená, jestli půjdete na pizzu nebo si dáte večeři doma nebo jestli vstanete levou nebo pravou nohou z postele ráno - to asi nebude tak důležité. Mnohem důležitější bude, jestli se nenabouráte s autem, jestli se nestane něco jiného vašim blízkým nebo... a tak dále. Tak to už potom zavání tou karmou. A ani to nemusí být karma, pozor. Jako vždycky je to trochu složitější a budeme se tím ještě probírat, co můj život bude stačit. A postupně budeme odhalovat ta tajemství toho velkého Osudu, který nám dává Nejvyšší. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Rozdíl mezi osudem a karmou - není to ve výsledku o tom samém? ODPOVĚĎ TP: V žádném případě. Není to o tom samém. A karmické události se vyznačují zejména tou emoční rovinou. Běžný život přijímáte a zapisuje se do vás podle toho, jak hluboce necháte na sebe působit. Karma ta se vás neptá. Tam je prudký náraz, proč? Tak se k tomu podíváme ještě z jiné strany. Naše vědomí má svrchní část. To je ta, která teď k vám mluví, ta vaše běžná. A hlubší části tedy v podvědomí - dalo by se říci v nevědomí přímém - je záznam mnohem dokonalejší a hlubší. Ten svrchní je racionální. Tady je to o vlastně mozku, o rozumu a také v přeneseném slova smyslu o tom, čemu se kdysi říkalo Akáša. To hlubší je osobní, emocionální, myšlenkový útvar, který pamatuje vše, co vaše bytost zažila od svého stvoření, tedy oddělení se jako samostatného "Jsem" až po dnešek. Je tedy velmi, velmi bohaté to vnitřní vědomí. Má dlouhou paměť na rozdíl od toho svrchního vědomí, které se přenáší vlastně spíše opět emocionálními sklony a nadáním, než často přímým vědomím. Těch, kteří si pamatují své minulé zrody není mnoho. A je to tak nutné. Nesmí to tak být. Jen někteří z nás si buďto za určitých okolností a někdy zcela trvale mohou vlastně tu přepážku mezi vědomím a podvědomím, řekněmež, prohlížet. Tato překážka se překonává emocí, ne rozumem. Rozumujte tisíc let a do této zahrádky nitra se nedostanete. Ta emoce může být kladná i záporná. V případě výuky karmou je to vždy záporná emoce, protože jste vystaveni silnému emocionálnímu otřesu. Ten ale udělá to, že otevře vaše podvědomí a přenese tu zkušenost do této oblasti. Jsou i jiné způsoby. Já jim říkám buldozer. Když například začnete hodně rychle dýchat, tak se stane v jisté fázi, že rytmus, který s tím vyvoláte, probourá tu zeď - z části většinou, někdy trochu více. Má to svá hluboká rizika, protože zpravidla při této činnosti není nikdo duchovní, kdo by tuto věc ovládal. Je to spontánní, je to něco jako povodeň. A povodeň se jen velmi těžko řídí. V některých případech, tedy může dojít k tomu, že dojde k poškození této struktury vaší osobnosti, což může mít následky i na vaše duševní zdraví. No, takže to jsou jiné případy. Pak je tu ještě jedna možnost, a to je vliv síly ducha - tedy hypnóza, hluboká hypnóza, sugesce... a tak dále. Tady lze těmito nástroji přecházet do vašich podvědomí a případně i působit terapeuticky. Ovšem ale vždy s tou poznámkou, že si velmi rozmyslete, koho vpustíte do této oblasti. Zpravidla to musí být vždy člověk, který je alespoň o stupeň více jaksi ve své lidskosti vyvinut. Musí být člověk etický, musí být člověk, řekněmež, který vás nepoškodí vlivem. No tak, i to je možnost. Neradil bych všem hledat tu zahrádku podvědomí jinak než hlasem svědomí. Ti z vás, kteří to mají zažít, to - věřte mi - opravdu zažijí. A dostanou odpověď sami. Neb kdo se ptát, se dozví. Ale aktivní, agresivní způsoby ty přenechte jiným. Buďte opatrní. Vězte, že osud je ten, který ví nejlépe. A zase na druhou stranu budete mít sto možností a ani jednu nevyužijete, protože nepochopíte, že je to možnost. Takže snažte se najít tu rovnováhu, snaž se pochopit, kdy je to to nosné, to, co stojí za to rozvíjet. Ale zároveň se nesnažte jaksi příliš vyjadřovat svoji magii. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Je někdo, kdo žádnou karmu nemá? ODPOVĚĎ TP: Ano, vzácně jsou lidé, kteří nemají karmickou zátěž. Je to něco jako bílá vrána, protože těch možností, jak chybovat, těch úkolů, které máme všichni, je nespočet. Z pohledu lidského intelektu a vědomí je to - přes všechny Freudy a další velikány - ještě pořád na počátku. Takže odtud taky to tvrzení, že jaksi těch zatížených je velmi málo. Ale jsou, výjimečně. Ale ono to není důležité. Budete mít člověka hodně zatíženého, dokonce karmistu. Já jsem mnohokrát viděl, jak lidé s takovým znamením Kainovým dokázali v životě udělat a posunout se více, než ti sluníčkáři, kteří měli zdánlivě všechno k dispozici, ale jako by je to zkazilo. Takže není jednotná šablona. U každého je to jinak.
DOTAZ: Má nemoc nějaký důvod? Jak zjistit ten svůj? Jak najít rovnováhu mezi sobeckostí a nevnímavostí a přehlížením sebe? Nebo je to správně? Jak se vypořádat s lidmi, kteří popírají mé pocity, konkrétně maminka. Je to sžírající a srdcervoucí pocit. Ta osoba, která mi vždy naslouchala a respektovala mne. ODPOVĚĎ TP: Ano. Tak začnu od té maminky. Je-li to tak, jak píšete, musíte se zamyslet, co se stalo v tom vašem vztahu, že najednou vnímáte tu maminku jinak? Nebo ještě jinak. Jak to, že maminka tak zásadně změnila svůj postoj k vám? Jinými slovy, co jí na vás vadí nebo co jí plaší, co jí odrazuje? Může to být dokonce i ve vás. Něco, co nevidíte, protože se nad tím nezamýšlíte. Může to být všechno od - řekněmež, my všichni podléháme určitým vlnám, stavům, vzletům i pádům - takže to může být i tak. Může to být také ale následek duševní nemoci nebo něčeho, co není duševní nemocí, ale je, řekněmež - jak bych to nazval - duševní manýrou nebo čímkoliv jiným. Tak to zkuste o osobě promyslet, jestli to náhodou není také z této stránky. Pokud se týká toho, jak maminka vás vnímá, tak to může být třeba i tak, na druhé straně, že dokud člověk se nechává manipulovat - pokud takový rodič třeba je - a ovládat, tak je všechno v pořádku. Jakmile začne vlastně na svých nohou růst, začíná někdy proces odcizení až nepřátelství rodiče a dítěte. Je to samozřejmě porucha zase lásky, porucha vztahu. No, takže i to by mohlo být a moc, moc dalších věcí. No, a teď ta základní otázka. To je pro všechny úkol. Všichni to hledají, tu rovnováhu mezi tím, co je mé a co je tvé. Je třeba, abychom hledali - podle osudového zaměření svého zrodu - tu nejlepší rovinu. Jsou lidé, kteří mají za úkol se věnovat převážně sobě, jsou lidé, kteří mají za úkol se věnovat ostatním... a tak dále a tak dále. Když by jeden z nich udělal opak, byla by to chyba. Je to tedy i svým způsobem předurčení toho konkrétního životního úkolu, osudového stavu. Když budeme tedy toto hodnotit, pak se musíme učit dívat na sebe i na druhé také. Tady jsou "knížecí rady" za korunu pytlík. Ty se dávají snadno. Musíte se dívat vlastně na sebe cizíma očima a na cizí svýma a obráceně. Potom budete blíže pravdě. Někdy se stává, že to, co se ve společnosti předkládá jako dobro, tedy, řekněmež, nerespektování svých vlastních zákonných potřeb a zájmů, je vlastně zlo. Je to zlo vůči jednomu z lidí a je jedno, že jste to vy. Kdybyste to dělali jinému, tak to chápete, viďte. Když někoho budete vlastně neošetřovat, nestarat se o něj, ignorovat ho, tak to budete vnímat jako zlo. Když to uděláte sobě, tak se budete cítit jako svatý. A ona to někdy nebude pravda. Ale to neznamená, že někteří to tak mají dělat, když je to v tom osudu tak. Čili někteří to musí dělat, jiní ne. Záleží na tom, kde stojíte. Najít tedy všechnu tuto věc - zvláště v dnešní době této rozvinuté technicistní společnosti, která je racionálně posunuta vlastně do nerovnováhy - je obtížné. Máme nejlepší techniku, nejlepší výrobu, nejlepší vědu a taky nejhorší lidské vztahy, jaké kdy byly. Co tím myslím. Ne, že byste po sobě stříleli na potkání, to se bojíte, že by vás zavřeli. Jinak. Člověk se nemůže nějak naučit lidskosti ani od svých rodičů v čase mládí, sám potom předává tyto věci dál, a tak se vytváří vlastně obrovská skupina lidstva, která je permanentně zraněna a permanentně poškozena pro svůj další život. Co je to platné, že jste geniální fyzik, lékař, matematik... a tak dále, když ve vlastním životě nenacházíte nic smysluplného. Netvoříte to nejdůležitější. To zamilování se do techniky, do vědění pouhého a ne do moudrosti, přináší obrovské škody, které končí často válkou, končí ničením, končí nesouladem ve společnosti, nerovnováhou, která nakonec vždy vyústí katastrofickými ději. No, takže nějak tak. Čili já vám radit nebudu, na to nejsem asi dost velký, ale upozornil bych na tyto souvislosti. Čili dobro není nechat se manipulovat, dobro není manipulovat. Někdy manipulovat musíte, abyste něco zachránili, a tak dále. Čili nic není jednoduché, nic není jenom, že tak anebo tak anebo jinak. Každá situace vyžaduje sobě vlastní a zcela přiměřenou reakci. A to, jak to dokážete, je ta známka, kterou dostáváte od života. Teď už vidím ty další reakce. Vy jste řekl, že manipulace je správná, styďte se, pane Pfeiffer. Ne, styďte se vy, protože chcete vybrat jen negaci. Kdybyste byli lidští, tak byste chápali, jak to myslím. A když ne, tak nepomůže ani tisíc let vysvětlování. Řeknu vám to ještě jinak. Bude mít pejska a ten pejsek bude v něčem trochu pozadu. Půjdete ven a vy ho budete manipulovat tím, že ho budete držet na vodítku, místo aby si běhal svobodně. A uděláte to proto, že u prvního dalšího většího psa, by na něj skočil a byl by zakousnout. V jeho myšlenkovém prostoru není zatím schopnost tohle pochopit. Tak to musíte nahradit - tu neschopnost, abyste ho uchránili. Takže nějak tak.
DOTAZ: Nedaří se mi najít zoufale rovnováhu. Nevím, co mám dělat. Buď se ponižuji nebo se povyšuji. Nechápu to, proč to tak mám. ODPOVĚĎ TP: No, to je to hledání té rovnováhy, protože často ti, kteří se povyšují, jsou právě těmi, kteří mají největší komplexy, protože potřebují se vyvyšovat nad druhými. Ono paradoxně to vyvyšování s komplexem se má velmi rádo. Jsou lidé, kteří cítí potřebu neustále ukazovat na sebe, jak jsou už duchovní, jak jsou už schopní, vzdělaní nebo cokoliv jiného a dělají to způsobem, který velmi často docela chabě zakryt říká: "Podívejte se, to já, jak jsem..." A jindy to dělají proto, aby utlumili svůj komplex méněcennosti, a tak se snaží vlastně tím, co vytvářejí, vytvořit kolem sebe ten obal té velikosti, která potom je před sebou samými chrání. Je to zase ještě mnohokrát jinak, ale toto je časté. Tedy často ti největší chlapáci jsou zároveň největší "srabové", víte? Někdy jsou takoví lidé až k nesnesení, ale musíme je brát takové, jací jsou. Cokoliv dělají, dělají pod tímto zorným úhlem. Třeba vzpomenu na některé takové archetypy, které jsem měl možnost v životě - bylo jich mnoho - pozorovat. Tak třeba - mladý muž je v nějaké společnosti, jsou tam muži, ženy - více muži teda. No, a teď ta společnost se schází třeba o těch víkendech. No, a teď on, aby na sebe upozornil, tak se předvádí. A tak se každý ten víkend opije do němoty, úplně do, řekněmež, až zdravotních komplikací, protože cítí potřebu se takto ukázat, jaký je prostě chlapák a jak to dokáže všechno. Ty společnosti často bývají "kohoutkové". To znamená, že jestliže "kohoutkují" ti lidé před sebou, tak se předhánějí, kdo víc... a tak dále. A cha, cha, cha, tam ses "zeblil", s prominutím, nebo něco jiného. No a vlastně to všechno je na počátku jeden velký komplex méněcennosti, který třeba založí matka nebo otec, který se chová k tomu dítěti zcela necitelně a vytvoří v něm vlastně špatné nastavení k životu. Chybí tam láska, láska i k sobě, ke svým chybám, ke svému stavu, ke všemu ostatnímu. Jsem, jaký jsem. Jestli se někomu nelíbím, tak je to jeho chyba. To je, co? Dělám, co můžu. Ještě k tomu chlapáctví. K agresivní nebo hloupé reakci potřebujete toho nejméně. Tak i třeba ve smečkách se ti účastníci té smečky předhánějí. Mívá to negativní a drastické následky. Ale to, co je mnohem obtížnější než tohle, je moudrá reakce. To vyžaduje opravdu jistého úsilí. A tak většina lidí zvláště v dnešní racionální době, se velmi často uchyluje k těm jednoduchým a primitivním řešením, protože v té společnosti, když je to cha, cha, cha, heleďte se, on... Tak podívejte se, třeba se pokakám, rozumíte. Teď půjdu po té ulici a budu mít na zadku teda ten hnědý flek. Ale to není tak docela vaše vina nebo chyba, ale je to zkouška pro ty ostatní. Pokud se budou jaksi vám vysmívat, chechtat se, ukazovat si, no tak jsou to primitivové. Pokud budou dělat, že to nevidí, nebo se budou vám snažit to co nejvíc ulehčit, pak jsou to lidé. Vy nevíte, proč jste se pokakali. Máte třeba po operaci žlučníku nebo jinak. Nejste schopni zadržet stolici nebo i jinak. Nebo máte nějaký jiný problém - třeba infekční, a tak dále. No, pokakat se je lidské, rozumíte? Na tom nic není, a proto to tak mnoho lidí láká zase na druhou stranu v jejich odsudku, protože to pro ně, rozumíte? Heleďte se, on se... No, to platí pro většinu životních případů, a tak někteří lidé se vlastně ve svých životech neustále motají kolem těch nejzákladnějších, jednoduchých, primitivních věcí, protože všechno lidské je nám vlastní, a dělají z toho... Na tom jsou založeny všechny ty časopisy, že jo, kde se povídá o tom, kde, kdo, s kým, o kom, proč, za kolik či kde. Chápete? Vždyť je to dětské - naprosto hloupé, naprosto. Každý nese svoji odpovědnost před Bohem. Tam je ta největší odpovědnost. A pokud se týká tohoto... no tak, když se pokakáte, tak mnoho druhým neškodíte - vyjma toho zápachu. Ale kdybyste dělali něco jiného, tak to už samozřejmě potom zase případ od případu budeme komentovat. Já vám chci jenom ukázat vlastně tu lidskou velikost i lidskou hloupost, která se tady odvíjí každodenně kolem nás a která svým způsobem ústí do určitých mód, kdy lidé prostě začnou myslet způsobem... Je to to samé jako davová psychóza. I to vlastně vypadá podobně. Tak jdeme dál.
DOTAZ: Když jsem v dětství viděla asi tři duchy v noci, byla jsem pak hodně vyděšená a přála jsem si, aby se to již neopakovalo a asi jsem se za to i modlila. ODPOVĚĎ TP: No, to je vcelku pochopitelné. Každý, kdo vidí v dětství duchy, zřejmě asi nebude moc klidný. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A teď přemýšlím, jestli jsem je přestala vidět, nebyl důsledek, že jsem se šla z cesty. Byť jsem ráda, že je nevidím, ale zase chci být na správné cestě... že k tomu člověk musí dojít, jste říkal. Ano, aby viděl nevtělené. Tak, jak je to u mě? POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI TP: Hm, to bych si netroufl říkat. Ale jinak. Heleďte se, až to bude mít být, tak to bude. V tom osudu - tohleto je věc, kterou bych rád komentoval - v duchovní cestě. Duchovní cesta vyžaduje dosažení určitého přiměřeného stavu toho lidského vzdělání pro určitý další krok. Není-li ještě hotovo, tak to nejde. Je-li hotovo, pak by to šlo, ale můžeš se stát, že ještě jsme v něčem nedozráli anebo že není správný čas, není pro to důvod nebo je v tom osudu nějaká překážka. A pak se to prostě a jednoduše nenaplní. To není tak velká chyba, jak si myslíte. To je prostě i naše svobodná vůle. Mnoho lidí, kteří dojdou na to rozhraní mezi tím primitivním vnějším vnímáním a pochopením hlubin života, se najednou zalekne a couvnou. To je duchovní stav. To je jakoby - to není ani myšlenkový stav - to je duchovně emoční stav. Čili někam to směřuje, něco se začíná otvírat a vy najednou vnitřně uděláte "eh" a je to pryč. No, tak nic se nestalo, příště to bude zase, až přijde čas. Čili nebojte se. Tady to je roztomilé v tom, že vlastně tak docela nevíte, co byste chtěla. Vy byste tak trochu chtěla ty duchy vidět a zároveň byste je tak trochu nechtěla... a tak dále. Až to dokončíte tu úlohu, tak vyjde naprosto jasně, že je buďto chcete anebo nechcete vidět. Obojí má stejnou hodnotu.
DOTAZ: Jak získat nadhled? ODPOVĚĎ TP: Podívejte se na věc jako někdo jiný. Je-li to emočně vázané, tak je to také zatížení - zatížené více osobností vaší než anonymnější. No, nechci ve vás vzbuzovat schizofrenii rozštěpu bytosti, ale ono to tak je. Proto také velcí lidé si někdy ze sebe dokáží dělat legraci. Neberou se tak vážně, proto se často právě ten nadhled objeví tam, kde se má něco poznat. DOTAZ: Odpovídal jste na otázku, že odcházíme v polovině života. Například když někdo odejde, zemře v šedesáti letech, tak tak v nevtěleném může být šedesát let, než přijde ta mlha zapomnění a on se rodí znovu? A plyne tam čas stejně jako u nás? ODPOVĚĎ TP: Takže v žádném případě. To je nedorozumění. To, že jsem řekl, že je to polovina života, to bylo myšleno jako polovina mezi vtěleným a nevtěleným životem. Co se týče času, tak je to nesouměřitelné - čas zde i čas tam. I tady můžete žít rozdílné časy, to je třeba připomenout. Přesto, že možná těch - já nevím, kolik nás je - osm miliard, tak 7 990 999 000 má ten čas kauzálně naprosto bezpečně vrstven. A pak přijde těch několik jedinců, u kterých dochází k změnám plynutí času, z různých důvodů. Je o tom hodně zpráv a já teď to nebudu uveřejňovat. Když vás to bude zajímat, jistě to najdete. Takže i v tomto vtěleném životě může váš čas běžet rozdílnou rychlostí. Můžete se na čas objevit i zmizet. Můžete zmizet na léta, objevit se stejně staří nebo... a tak dále. Pokud se týká vztahu tohoto světa a času a času tam, je to zcela rozpojené, vyjma háčků vztahů. Čili jsou tu nějaké důvody, proč třeba jdete se svými známými, kteří s vámi šli v tomto životě. No, proč jste v krajině nebo místě, které jste milovali, nebo jinak. Proč jste tam, kde jste měli svoje filosofie, které vás posilovaly. To ano, ale vpravdě je místo zrodu možné kdykoliv. Když například odešli lidé - a tady se teda zmíním o jednom případě - z tohoto světa a vrátili se... jako třeba onen mládenec, který spadl na Blaníku při lámání kamene. Zranil se pod skalou a zmizel. On prožil ve svém čase vnímání tři roky - tři dny - tuším. Když tak mě opravte. Já už to neznám přesně. Vrátil se skutečně hmotně asi za 16 let. Všichni, kteří ho doprovázeli v té době, byly už dávno mnohem starší. On se vrátil tak stár jako v době úrazu. Čili to by ukazovalo, že třeba v tomto případě tři dny tam v našem čase znamenaly 16 let - či kolik. Říkám to dobře? Vzpomene si někdo? Já nevím. 18 let dokonce. Byl kolem toho soudní případ, který vlastně jako jeden z mála potvrdil tuto skutečnost. Takže neběží ty časy stejně. Má to své jiné zákonitosti. Můžete se rodit do budoucnosti i do minulosti, libovolně, prostě tam - ne libovolně, abych byl přesný - ale tam, kde zákon života velí. I svoboda, kterou někdy vnímáte jako rozhodnutí, je ovšem svobodou buďto rezonování s Boží vůlí a základním zákonem, pak je to svobodné nebo nerezonování a pak je to nesvobodné, rozumíte? Řada z vás se rozhoduje, zdali se vtělí nebo nevtělí, jste-li na vyšším duchovním stupni. Ale to vaše rozhodnutí není vůbec svobodné, protože je dáno vaším duchovním stavem. Vy prostě víte, že to má být, že to musí být. A tak jdete.
DOTAZ: Jak žít své poslání? ODPOVĚĎ TP: To je otázka, kam vás "štandopéde" odešlou, protože žít své poslání je dost vzletný výraz. No, bavme se o životě. I život může být posláním samozřejmě, ale kde končí poslání a kde končí normální život, toť otázkou. To, co pro někoho nižšího je poslání, pro jiného je samozřejmost životního projevu. Takže nevím, jak bych odpověděl, protože se mi ty věci stírají podle úhlu pohledu. ODPOVĚĎ TP: Děkuji, ale já to neslavím. Dali mi toho Tomáše. Indové říkali, že to je duchovní jméno. Ale... vás přejících je tu více. Děkuji taky. A zase mi přejí tady.
DOTAZ: V poslední době tak trochu postrádám otázky a odpovědi tak říkajíc filozofické. ODPOVĚĎ TP: Ano, to ale je běžné, protože ty otázky přicházejí ve vlnách a vlastně jedna odpověď přináší myšlenky, které tvoří a bylo by divné, kdyby byly úplně z jiného soudku.
DOTAZ: Takže dotaz. Je vše vířivý božský tanec světla a energie? ODPOVĚĎ TP: To jsou hezká esoterní slova. Vyslovil je člověk. Vyslovil je ze svého pohledu, stavu a schopnosti vnímat svět. Všechno je jinak. Je to stav, kdy obsahuje absolutno i konečno zároveň. Je to stav, který obsahuje pohyb i statiku, pohyb ve statice, pohyb v projevu. Na konci se stanete větou: "Jsem vše, co jest i co není." I když i to, co není, je. Ten útvar má mnoho pohledů. Je zároveň statický i dynamický. Je v něm vše naráz. Nic nebylo, nic nebude, vše je. To vaše vědomí svým způsobem tento útvar konzumuje, uděluje mu postup, vývoj. Stejné to je i v oblasti hmoty. Hmota je energie, energie je vibrace. Jsou to hezká slova, ale pochopit je zatím člověku není dáno. To neznamená, že se nemáme snažit moudrost, poznání dále rozvíjet. A u mnohých z nás se to daří do velkých hloubek z pohledu člověka, do nepatrných z pohledu Absolutna. Jsme ještě malí. Z jiného pohledu nemohu vyjádřit to žádnými slovy, protože to nejde. Přesto se k Bohu nebo k tomu "Vyššímu" můžeme blížit. Za nějakou hodinu budeme mít duchovní obřad s tímtéž cílem. Bude to po našem, možná trochu méně po našem. Děláme, co můžeme. Takže, jak bych to ukončil. Vaše filosofická otázka se nedá odpovědět slovy. I když rozumář, člověk zaměřený pouze na rozum, tento výrok chápat nebude. I když musím přiznat, že soustředěná síla rozumu ve vědě se začíná tomuto výroku blížit také. Jsou věci sdělitelné a věci nesdělitelné. Je mezi nimi neznatelná hranice. Je tu ale faktum. Vždy zde jsou lidé, kteří tuto hranici překračují, stejně jako jsou tu vždy lidé, kteří stojí před touto hranicí. Ani jeden ani druhý není lepší nebo horší. Je to jenom o, řekněmež, konkrétním osudovém ději nebo náplni. Jedni bez druhých nemůžou být. Bylo by něco v nepořádku. Tak blahoslavený hmotný člověk, který vidí jen svou milovanou hmotu, a všechno co by zpochybnilo jeho "rukolapnost", považuje za zlo, nesmysl, hloupost nebo nějak tak podobně. On jen plní svůj osudový úkol. On musí být. Jistěže jsou tu ti, kteří hledají a dopouštějí se mnoha omylů. I to je potřeba. Jistěže jsou tu vyšší až ti velmi vysocí, kteří zase od jistého stupně nemohou mluvit. Je to, jako když znáte cizí jazyk. Do určité míry tato znalost pomáhá. Od určité míry už ani ta ne. Krásné na tom je, že to je otevřeno pro všechny, zcela přirozeně, že to je normální životaběh, že to je samozřejmé. Lidé to považují za výjimečné nebo něco úžasného, a tak dále, ale to je jenom pohled... Jednou mi Zezulka říkal: "Tomáši, půjdete kolem sochy, jezdecké sochy třeba nebo jiné. Budete se koukat nahoru a budete si říkat: "To byl veliký člověk, to byl velikán." No, vidíte. Třeba jste to byl právě vy, rozumíte? A dneska stojíte tam dole a koukáte na tu sochu a říkáte si "ježišmarja". No, takže jenom klid. Nepředhánět se kdo... zase je to o těch komplexech. V duchovní oblasti se to velmi projevuje těmi, co tak pečlivě budují své domnělé karosérie, že oni byli nějakým duchovně významným nebo vládnoucím či podobně, a tak dále a tak dále. Oni vlastně ani nemůžou dostat rovnováhu. Jsou ještě malí, primitivní, a tak se po svém pokoušejí najít tu velikost, kterou by tak rádi měli, a to ještě pod často touhou, aby byli obdivováni, aby ostatní stáli pod tou sochou a říkali: "Heleďte, podívejte, to ale byl duchovní mistr, a tak dále. No, a tak dále. Takže vaši otázku v pravé podstatě její, vám nemohu odpovědět. Maximálně popsat z dálky. Každý jednotlivý kousíček osudu je součástí osudů všemi směry, od toho nejnižšího až po to nejvyšší. A tak i to nejvyšší nemůže být bez toho nejnižšího, není to možné. Tak i pohled na svět a jeho stav je každý cenný v každém stupni a zpravidla i pravdivý - jen ne úplný. Ani v těch nejvyšších pohledech nemůže být opomenuta hmota. Lidé někdy ve svém fanatismu se domnívají, že toto je špatně a tamto je dobře, ale je to jenom manýra, kterou ještě ve svém nezralém věku chtějí vtělit do světa.
DOTAZ: Jak jste říkal pan Zezulka vám řekl, že nemáte karmu v tomhle životě. Tak jsem se vás zeptat, co to znamená. Před rokem jsem byl na čtení palmového listu podruhé. Tam mi řekli něco hodně podobného. Přišlo mi to hodně nepravděpodobné, až jsem si říkal, že mi našli špatný list. ODPOVĚĎ TP: I to by byla vaše karma. Tak tahle otázka mi dává jistou rovinu. Několikrát jsme se pokoušeli přiblížit v našich přednáškách aspoň trochu velikost toho, co chceme posuzovat. To je osud, hmota, vesmír, my, život a dozvídali jsme se, jak jsme ještě malí. A tak neberte se tak vážně, až budete hodnotit osud, děje či něco dalšího. Nechte si tam nějakou vůli, abyste se nemuseli moc často opravovat. Poznat velikost logicky nedokáže člověk. Když jste "brabenec" tak je pro vás každý slon moc, moc, moc, ale na milimetry to nezměříte. To je tak moc. Takže i ty soudy o tom, jak má nebo nemá vypadat duchovno či jinak, nechce těm... Snažte se sami co nejlépe a ti Indové se mohli mýlit, jistě, mohli vám nalézt také špatný list anebo je to pravda, proč ne. Vůbec o tom, co je v životě špatné a dobré se vedou odvěké diskuze. A tak si nechme trochu vůle.
DOTAZ: Když je potřeba dosáhnout nějakého cílového stavu, nějaké nové rovnováhy, tak když se to nepodaří prostředky dobra, tak nastupuje zlo, aby bylo dosaženo cíle? Dá se to tak říci? ODPOVĚĎ TP: Nikoliv. Chcete tím říct, že účel světí prostředky? Nikoliv. Jsou tu dva základní stavy nepřízně. Nepřízeň vedená magií z vůle někoho, nepřízeň vedena velkým vědomím z vůle vás posílit. Když nejste schopni pochopit některé věci, a to mnohokrát nejste, musí přijít velký učitel, který vám ten čumáček v té loužičce omáchá a vaše osobní zkušenost tak překoná vaše egoistické neschopnosti se přiblížit k danému tématu. Budete třeba kolonialista. Budete například - nechci urazit nějaký národ, ale tak řeknu raději všechny - nadutý Brit, Holanďan nebo další... Španěl. Budete okupovat nějakou zem. Pro vás ti lidé tam budou méněcenní. Vy se budete cítit nadřazeni, protože budete mít lepší zbraně, možná organizaci společnosti v něčem - i když to je někdy s otázkou - a budete tedy upevněni ve svém životaběhu. Budete třeba otrokář. Pak uběhne čas, ne tak dlouhý, většinou nějaké mizerné desítky let a vy půjdete. Kdybyste nechápali, že každá živá lidská bytost je dílem Božím a že je to váš bratr, že nemáte škodit, ale pomáhat a ne zneužívat, tak se to nějak musíte naučit. Jste otrokářem deset životů, dvacet životů. Tak co dál? Tak se narodíte v dalším životě jako otrok. Budete zažívat milostivé chování podobných, jakým jste byli vy, až to pochopíte. Jednou, dvakrát, stokrát - na tom nezáleží. Po této lekci půjdete zase v možnosti býti otrokářem. Tam se rozhodne. Přijmete tu roli manipulovat s druhými, ničit je anebo ve vás bude takový odpor k této životní roli, že to už neuděláte. Ne, že vám to někdo řekne, vy to prostě neuděláte. No tak tím bylo dosaženo cíle. To nejsou psané kodexy, které se naučíte nazpaměť, abyste byli dobří a dostali se do nebe. To jsou samotné životy vaší nejhlubší životní bytosti, které se musí vždy projevit svobodně bez toho, aniž byste se umravňovali. Vy byste chtěli být otrokářem, ale nějak cítíte společensky, že to není docela hezká rovina, tak to holt neuděláte. No, a tak dále a tak dále a tak dále. Cílový stav - těch je nekonečné množství. Máme mnoho vlastností jako lidé, mnoho vlastností jako zvířata - tedy méně, méně jako rostliny. A pořád je to k řešení. To všechno se musí nakonec zpracovat. Je jich tedy mnoho. A tím pádem máme určitý problém. Něco nás ruší, něco nás vytrhuje z koncentrace, a tak dále. Je to dobro nebo zlo? Tento proces zamezí tomu, aby vaše bytost po další staletí a tisíciletí rozsévala krev a bolest mezi ostatními bytostmi. Ano, nešlo-li to jinak, přišla názorná výchova. No, takže těžko říct. Pohled se může měnit. Je tu i pohled, že karma je vlastně láska, velmi vysoká láska, která vám zabraňuje, abyste si škodili ještě více, než si škodíte, víte?. Vždycky si škodíte nejvíc vy, protože ten, kdo byl postižen si nese následek. Ten, kdo postihoval se může v těchto kruzích motat stovky životů. Jak směšné je se dívat na člověka, který třeba okrade druhé nebo jim sebere možnost práce, například rozbije jejich firmu nebo já nevím co dalšího. Proto v dalších deseti letech měl (dvaceti). Pak přijde ta s tou kosou, udělá "šmiky-fiky" a dalších deset tisíc let tenhle člověk žije životy naprosto žebrácké, kdy bídu s nouzí dře za strašných podmínek, které si ani neumíte představit. Může umírat hlady v mnoha životech, přicházet o své blízké. Bude to ten, který bude křičet: "Ten Bůh snad ani není, když tohle dovolí." Víte? Takže i tady. Je tu svět, který vzniká dělením podstatné části, která je složením všech stavů. A to říká vše. Je totiž na vás jako na jednotkách oživujících tento útvar, jednotkách "Jsem", kterou část tohoto útvaru budete oživovat vkladem svého chtění a své vůle. Stejně jako v životě můžete udělat věc pěknou anebo i nepěknou, tak se buďto stane ta anebo se stane ta. Když ji neoživíte, nestane se. Na to nezapomínejte, že aby se něco odvíjelo musí to mít tuto kauzální linku. Musí tu být nějaký důvod. A zase. Budeme narážet na tu věčnou pravdu. Najdete pole těchto důvodů, které se rozprostírají od jedné strany až po druhou velmi široce a velmi košatě. Z jistého pohledu tedy i ty velké časy korekcí, jako třeba vymření dinosaurů, bylo něčím podmíněno. Možná, že život ani nemohl jinak, tak se to muselo stát. Možná, že jinde ve vesmíru tento stupeň byl překonán a pokračoval dál. Kdo ví, jestli tu nemáme reptiliány či jiné bytosti. Na naší Zemi tento stupeň nebyl přejit, to znamená, že tato část vývojové větve byla vyťata a spálena na ohni, i když ne zcela úplně, jako vždycky. Takže nenazval bych to zlem, pokud je to z jistého pohledu a zároveň pokud to zlo je tvořeno, tak to má zase další širokosáhlé konotace. Smyslem každého zrodu je světlo, ne temnota. Stejně jako každé napravo se provází se svým nalevo, jinak by nebylo. Je to i ve světě děje. Čili není kouře bez ohně, až na konci zaniká obé. Už ve vyšším lidském rodu to bude o mnoho lepší, nemluvě o dalším, který přijde možná za padesát tisíc let, za sto tisíc let, kdo ví? Budou se řešit jiné problémy. Někde se už řešili dávno. A tak existuje cosi jako galaktická rada vědomí, která je ovšem něčím jiným než sci-fi či různé duchovědné povídačky, nějak tak. Je to jinak, ale to je jedno, to je zase na jiné povídání. Tak krásný zbytek dne vám přeji. Za nějakou chvíli při našem duchovním obřadu na shledanou. No, a to je vše. |
