ŘÍP - Přednáška Duchovní univerzity Bytí

Lidé od nepaměti hledali to, co se skrývá za slovem Bůh. Nejdřív mysleli, že Bůh je ohraničen horou, kamenem, řekou, a později začali vnímat Boha jako jednotící prasílu, pracelek, který stojí za vším, co jest. Možná vás napadne, proč stojím tady v tomto místě na hoře Řípu, která je symbolem české státnosti a která tak velmi zasáhla do našich dějin. To totiž spolu velmi souvisí, protože k tomu hledání Boží podstaty, jsoucnosti, k tomu snad nejvíce napomáhá ne geniální člověk, který ve svém přemýšlení dochází k pochopení, ale přinašeč, který přichází jednou za 2000 let a který naráz pochopí – jest totiž tím, který se vrací proti toku času z vyšších forem životních, tak aby nám ukázal cestu a směr. Zdá se totiž, že lidé nejsou tak docela schopni ten správný koneček provázku vždycky najít. Máme za sebou éru židovských přinašečů – Mojžíš, Abrahám, Ježíš – a přichází doba, kdy se rodí do nového národa, znovu potřikráte, a prvý z nich zde již byl a přinesl svůj díl poznání ve jménu nové, vodnářské doby. Ten přinašeč se váže na toto území, a proto stojím i já zde. Bude to tento národ a toto místo, které ponese dál pochodeň kultury ducha a který se bude dále starat o to, aby roznášel to, co přináší on.

Bůh, to je podstatná nejzákladnější existence. Je to stav, i když i slovo stav je vlastně nepřípustné. Je to lidsky nepopsatelné, a přesto se pokusím to vysvětlit. Je to stav, v kterém jsou všechny rozměry naráz, všechny časy, které kdy byly, jsou a budou, rovněž. Ale to je součást Tvůrčího díla. Tedy vše, co se kdy odehraje, odehrálo a odehrávat bude, existuje v pevné jednotě Bytí, nerozdělené, krystalizované do Tvůrčího díla, které my lidé vnímáme jako postup a čas, a tak nacházíme zde své osudy, své životní děje. Přes tu ohromnou úžasnost velikosti toho útvaru jest to zase jen nepatrný díl, lze-li mluvit o dílu tam, kde je nekonečno. Protože to, co jest, jest jen nepatrnou částí toho, co není. Jednou za obrovsky dlouhé údobí vydechne Podstata. Nepatrná část se oddělí a dělí. Tak vzniká prvý rozměr a prvý čas. Protože nebýt prvních dvou bodů, které se dále dělí na dva, tedy čtvernost, není rozměru ani času. Přitom Podstata jest vlastně totéž, co Tvůrčí dílo. I ona je složena, jen v nerozdělení. I v ní jsou všechny póly všeho, ale spojeny. Jak šel vývoj života na Zemi, přicházely možnosti, které byly zákonné, dané stupněm rozvoje. Jako rostlina může bytost dosáhnout určitého pokroku, jako zvíře rovněž a jako člověk zase výše. Od lidí přichází doba, kdy je možno zasahovat do vývoje již aktivně a kdy přichází to, čemu se říkává duchovní cesta. Před příchodem přinašeče – a to je opět zcela typické a zákonité – máme vždy nejvyšší pestrost duchovních názorů. Jsou tu ty staré, tisíce let již opakované, omílané, které byly vylepšovány, ale často jen spíše deformovány generacemi lidí, těch, kteří se v nich orientovali a ladili k nim. Máme tady nové výhonky, protože v této době je zvýšený tlak na tvoření, na hledání, a tak mnozí často na chybných základech tvoří ještě chybnější. Do toho chaosu se vždycky rodí ten, který má lidem poopravit jejich cestu a dát jim pravdu, ale není přijímán, protože pro ně je rušitelem, oni přece ví, jak to je, otcové otců věděli a znali, učili se, a pak přijde někdo, kdo v třiatřiceti létech najednou začne říkat „je to jinak“, začne opravovat chyby, no a to je vždycky velmi těžce vnímáno. Přesto duchovní cesta je realitou, může být slabší, lepší, anebo dokonce výborná. Člověk ji může přijmout a nemusí, protože člověk má vždycky volbu, je tu svoboda. Nebýt svobody, není vývoje, protože tam, kde je něco nanuceno, není přijato do hloubky. A tak člověk může vždycky oscilovat mezi zákonem dění, odrazu – Indové mu říkají karma – a mezi vlastní aktivitou. Spor ale začíná tam, kde se rozhoduje o tom, co je to ta aktivita. Díky vývojové nevyspělosti lidského tvora – vždyť je prvním po zvířecích předcích – se ještě příliš často stává, že sklouzává k představám, že duchovní cesta je jakési opakování něčeho, konání něčeho, a spatřuje tak ve svém směru nebo náboženském, filozofickém konání smysl a cíl. Ale my se musíme ptát po konstrukci toho všeho, co je kolem nás, proč vlastně je to tak, jak je, a jak to je. Lidé skloňují slovo láska ve všech směrech, zvláště v poslední době, a přesto mnohdy tak málo lásky mezi nimi. Tam, kde je oddělený, není milující. Jen ten, který splývá s objektem své lásky, skutečně miluje. Tak se dá říci, že nejvyšší formou lásky jest Bůh sám. Je každým z nás a vším, co jest: od kamene, přes strom, keř až po molekulu vzduchu, planetu či cokoliv jiného. Ti, kteří v tomto útvaru jdou svým vývojem, pak od určité doby začínají rychleji se přibližovat k tomuto stavu, tedy k Podstatě. A to přibližování začíná teprve tehdy, když ne v dostředivé sobeckosti hledají pro sebe svůj vlastní prospěch, hledají své blažené stavy duchovní, například nirvánu, ale tehdy, kdy začínají skládat tu dvojnost mnohosti do jednoty Bytí a tak se stávají ve svém vědomí „jsem“ stále více blízcí tomu základnímu vědomí Podstaty a Boha, jde-li to vůbec. Ale ono to v každém stupni do určitého stupně jde.

Později lidé pochopí, že mnohdy ztráceli jenom čas. Jak mnoho cenného vývojového času ztratili proto, že neposlouchali přinašeče, protože oni nikdá nechtěli slepou víru: „ty musíš věřit, že je to tak“ nebo „ty vykonávej to a to, to je ti předepsáno“. Oni chtěli jediné: vývojovou aktivitu člověka vlastní, tedy jeho změnu. A v tom je hlavní smysl duchovní cesty. Člověk se může v autosugestivních pochodech a procesech ladit k lásce, k rozšiřování svého vědomí, ale bude to pořád jenom autosugesce. Teprve tehdy, když přijme celou bytostí a v plnosti ten pojem za svůj – stane se jím doslova, pak může mluvit o zvládnutí toho daného problému. Duchovní cesta se děje na několika stupních. Ty první, základní jsou povšechná orientace, pak přichází hlubší a stále hlubší promýšlení problémů, později meditace, která jako protipól, přemýšlení citem, dává vlastní cíl a uzavření cesty. Rozum totiž slouží k tomu, aby splnil pouze polovinu poznání. Druhou polovinou jest intuitivní nebo citový vjem, který se podílí na konečném zúročení předchozí práce, zažití do hloubky bytosti, která potom už navždy tuto vlastnost nebo schopnost má zažitu jako vlastní. To, co přijmeme rozumem, odchází v dalším životě. Mozek se neobnovuje identicky tak, jak byl třeba v minulém životě, ale je formován novými vlivy. Včetně vlivů bytosti, která se spojuje s novým rozeným tvorem. Tak tedy to, co bylo přijato citem, přichází zároveň s duchem nebo duší a formuje tu bytost, ale pouze tehdy, je-li to přijato. Přichází doba, kdy lidé opustí naivní náboženské směry, kdy lze očekávat vznik nového, vědeckého náboženství, které se opět propojí s rozumovým poznáním, ostatně tak, jako bylo kdysi, i když jistě ne ve zcela již čisté podobě. Vždyť poslední přinašeč byl zabit dřív, než mohl dokonat svoji misi, a byla to jistě veliká škoda. Snad jedině v jeho době se dalo mluvit o čistém poznání. Již za několik let po jeho smrti byli to už zase jen lidé, kteří dávali do poznaného i svůj vlastní vliv, svého stupně, to je přirozené. Nikdo nepřekročí sama sebe. Jaký kdo je, to také slyší, a o kousek navíc a to je jeho šance. Varuji tedy v duchovních cestách před autosugestivním blahem. Varuji před ničením mysli. A domnívám se, že to nejsilnější, co člověk má chtít, je změna, tedy ani ne cesta sama, ale změna. A z té změny plynoucí výsledek, tedy být kladnou složkou Tvůrčího díla. Jaký by mělo smysl, kdybych já si teď tady začal kousat svoji ruku? K čemu by to bylo? Cítil bych bolest, protože vnímám svoji bytost jako celistvou. Přesto například dnešní člověk se chová přesně stejně. Kouše obrazně řečeno svoje tělo tím, že ničí prakticky vše kolem sebe, a jelikož je oddělen clonou egoismu, nevnímá, že to bolí. Lidé duchovní ale cítí všechno jako sebe, a tak je to pro ně dvojnásob bolestné. Ale i to patří k tomuto poslání.

Vraťme se ještě jednou k přinašeči. Je to bytost, která šla cestou života – protože čas není, a je vlastně představou těch, kteří jej vnímají – již dávno a dávno před námi. Je to celková bytost lidstva. Bytost Tvůrčího díla, která má ve svém vědomí vědomí každého člověka a všeho, co jest. Tato bytost vnímá sebe jako vše. A pak tedy logicky, je-li kde jaká nedokonalost, vnímá tuto jako svoji, je-li kde jaké utrpení, je to její utrpení – ona je vším. A proto aby zlepšila a nadlehčila, přichází dobrovolně zpět, do mnohem mnohem nižšího stupně života, než jest sama, a zde pak svojí schopností, darem ducha, darem znát přímo, bez učení, bez poslouchání někoho – znovu připomínám, vždyť se probouzí ve třiatřiceti létech a od té doby již ví – tak tedy tato bytost dává podstatnou životní pravdu tak, jak stojí, a bez ohledu na současné dobové rituály a filozoficko-náboženské a jiné směry a přesvědčení a vazby. I přinašeč ve svém podání se vyvíjí. Ne že by se vyvíjel on, ale vyvíjejí se lidé. A tak jednou je dávána pravda v krásné básnické podobě, jindy třeba ve výrazech dá se říci až exaktních, a přesto je to tatáž pravda a je stále rozvíjena. On může dát jen tolik, kolik lidé jsou schopni pochopit, a tak vlastně dává o trošku více jistě, ale je to tedy ku pomoci lidem do té míry, aby bylo ku prospěchu. Možná, že jednou ten další přinašeč, který přijde za 2000 let od tohoto okamžiku, už bude mluvit o tom, co my bychom dnes možná ani nebyli schopni pochopit. A kdo ví, jak to bude s tím dalším a dalším. Přinašeči chodí pouze do lidských zrodů, protože teprve od člověka, asi od poloviny jeho vývoje v tomto našem druhu, může přistoupit ta vývojová aktivita, čili teprve člověk je schopen přijímat to aktivní myšlení, a proto tedy se tak děje. Přinašeč je vlastně nejvyšší vesmírná bytost. Musí na sebe vzít pouze lidské tělo i s jeho přednostmi i nedostatky, a jeho vlastnostmi také, na to lidé často zapomínají. Oni totiž často mají tendenci přinašeče zbožnit a nevidí, že před nimi stojí bytost, která je omezena svým lidstvím, a pro to lidství mnohdy nevidí to nejpodstatnější: tu ohromnou hloubku bytosti, která není vidět, protože není projevena, a jen v malých chvílích, kdy – má-li kdo zájem – může být zčásti ukázána. Je to největší událost lidských dějin. Opakuje se co 2000 let, jednu z nich máme právě za sebou. Těžko říct, zda za sebou. Možná, že jsme na jejím začátku. Měli jsme to štěstí, že jsme neměli možnost svého přinašeče zabít. Dokonce nebyl ani mnoho znám, a proto mohl pracovat, nikoliv snad v klidu, to by bylo příliš silné slovo, ale přesto pracovat a zanechat své myšlenky dalším pokolením, doufejme tak, že ve vodnářské době k dalšímu rozvoji. Je přirozené, že největší odpor vždy vyvstane z těch, kteří šli v cestě minulých duchovních učitelů a rádců, ale to je vlastně lidské, protože ten rozpor není mezi nimi, ale rozpor je v lidské mysli, v pochopení. Oni všichni říkají totéž, neliší se v něčem od druhého, snad jen v tom podání, ale smysl, pravda je jedna. Doufejme, že pro lidi nastává skutečně ten prorokovaný zlatý věk, kdy po údobí velkých nepokojů a změn přijde relativně klidné a moudré období. Praha je místo, které bude v této další epizodě dějin hrát hlavní úlohu.

Zde vzniká duchovní centrum světového významu. Zatím ještě stále zde je pozorován kvas, který je provázen tříbením názorů. Snad víc než kdekoliv jinde zde vyvstávají dosud všechny známé směry a kulty, aby nakonec byly opuštěny. Přinašeč to vysvětloval tímto obrazem: „Stál jsem ve Vladislavském sále a byly tam skupinky lidí. Věděl jsem, že mám za úkol ty lidi naučit počítat, obrazně řečeno. V každé té skupince stál člověk, který hlásal svůj názor na počty. Jeden říkal ‚jedna a jedna je pět‘, další ‚dvě a dvě jsou tři‘, ještě další ‚patnáct a osm jest čtyřicet‘. Stál jsem tam a přemýšlel jsem, co mám dělat. A bylo mi dáno do vědomí toto: Nebojuj proti jednotlivým kazatelům názorů, bylo by to zbytečné. Nauč lidi zákonitosti počítání, nauč je číselnou osu, a oni sami už potom budou schopni rozhodovat o tom, co je správné a co není správné, protože to budou schopni posoudit.“ A v tom je právě rozdíl mezi slepou vírou a vírou vědoucí. Slepě věřící je často i uměle udržován v představě, že bez někoho jiného jeho duchovní postoj a rozměr není možno zvýšit. A vědoucí duchovně ví, že svět je změna, rytmus, vývoj.

Ten poslední přinašeč přinesl jedno z největších tajemství přírody, které kdy člověk poznal. Vyložil beze zbytku vznik toho, co jest. Dosud nikdo ani netušil ve svých představách z nás lidí, jak je to, že to, co je, je, a odkud se to vzalo. On vysvětlil, že z nekonečné a velké Podstaty přišel impuls, výdech, kdy její malá část prochází rozdělením na dva póly. A aby i tato první dvojnost byla ve dvojnosti, rozdělí se i tyto dva krajní póly zase na dva. Ta první dvojice reprezentuje dvojice sil, protichůdných, antagonistů. Čili z jednoty se oddělí dvojice antagonistů dostředivost a odstředivost. Na druhé straně pak jest to žár a jeho protipól chlad. Těžko člověku k pochopení, jak spojit tyto dva póly do jednoty. Jak by mohl být zároveň žár a chlad. Slyším skeptika, jak namítá: „Vždyť to přece je nesmysl.“ A přesto je to možné. V další fázi dělení se pak tyto dva póly antagonistické rozdělí opět a vznikají samostatné části, tedy žár, chlad, dostředivost a odstředivost. Každý z těchto praživlů, sil, praprvků má svůj charakter a není nic z toho, co by bylo, co by nebylo z těchto čtyř. Každý z nich je zároveň součástí celku a zároveň oddělen. Stejně jako kapka v moři je kapkou a zároveň mořem. Na tomto poznání pak je možno vyložit jak život hmoty, tak život ducha, a nakonec i život energie. Hloubka toho pochopení je tak úžasná, že dnešní člověk – mohu-li soudit podle vlastní zkušenosti – kolem těchto poznání prochází, a jako by nevěděl, co s nimi. Ona se nehodí do jeho současného světového názoru nebo zvyklosti spíše, dalo by se říci. Ale to všechno přejde a lidé pochopí, co je to opravdová hloubka. Jeho poznání smyslu života, tedy další disciplíny filozofické, po které se ptají lidé, co lidmi jsou, je rovněž úžasné. My jsme stále velmi dlouho byli egoističtí, tedy jenom já: já – člověk, já – moje rodina, já – tato planeta. Nyní přichází doba, kdy dojde k velkému propojování, postupnému, ale každý začátek je těžký. Už to nebude člověk, který bude středem všehomíra, on jediný podobný Bohu. Za chvíli přijde úsvit nového, vodnářského pochopení, tedy skutečně plného pochopení sebe jako celku. Ovšem jen na naší úrovni. Po náš přijdou vyšší a vyšší. Jsme jenom a jenom lidé tohoto stupně. Přijdou vyšší lidské druhy, než jsme my, které budou mít daleko větší možnosti chápat vztahy mezi tím, co jest a co není, mezi nekonečnem a konečnem, mezi prostorem a bezprostorovostí, ale začínáme. Buďme vděčni za to, nač dosáhneme. Jeho výklad žité lásky je to, co docení pravděpodobně až příští generace.

Tak jak se dělila Tvůrčí čtyřka do těch čtyř sil, praživlů, tak zároveň s tím dělením vznikal i čas. Čas, to je kmitání, pendlování mezi póly, mezi krajními mezemi. A opět platí zákonitost, že to, co existuje v Tvůrčím díle, vždy kmitá, je prostě podřízeno tomuto ději. Máme nejrůznější cykly, počínaje tepem srdce, dechem člověka či jiných tvorů, ročních období, oběhy atomů, a prakticky nač si vzpomenete. Tyto cykly se týkají také příchodů přinašečů,které jsou zákonité, podřízené cyklu 2000letému, plus minus možná několik málo časových jednotek. Ani čas totiž není, jak by lidé rádi chtěli, pevným faktorem. Byly doby, kdy zemský rok trval 360 dní, byly doby, kdy trval ještě méně. Zem se otáčela pomaleji, jindy zas rychleji. Tedy přinašeč přichází jednou za 2000 let. Do mezidobí se rodí duchovní mistři, kteří mají za úkol přinesené v lepším případě dále roznášet, v tom horším případě třeba z už zcela zničených trosek stavby chrámu duchovního poznání alespoň z části vypaběrkovat zbytky. Vzpomněl bych na některé význačné z poslední doby, z posledních staletí v Kristu jdoucí: tak třeba náš Jan Amos Komenský anebo mistr Jan Hus. Ten více než kdo jiný osvědčil tu pevnost a lidskou stálost v poznání. Myslím, že i Kristus, když šel na svoji popravu, tak částí své bytosti doufal, že lidé pochopí, že je přesvědčí. Vždyť přece on měl pravdu a je tak jasná a sdělitelná a nemyslím si, že by byl tak naivní, že by nevěděl, jak lidské myšlení vypadá a kam je schopno dosáhnout, ale přesto myslím, že doufal přece jen v lidské myšlení. I mistr Jan Hus šel na svoji popravu a myslím si, že věřil, že přesvědčí mocné ať už duchovního či hmotného světa v tom, že není možno přece vážně myslet, že by Bůh dával odpuštění za lidský vynález, tedy jakési kovové kotoučky. Vždyť dobře tak jsme mohli platit i mušlemi nebo oblázky nebo čímkoliv jiným, čemu by lidé dali svoji důležitost. Jsou tu další známí velmi vyspělí duchovní vůdcové, já nevím Buddha, a další a další. Ale přinašeč, ten je jen jeden. Po skončení své mise, tedy před jejím skončením, kdy už ví, že bude konec, přichází k němu jeden, který je vybrán z jeho žáků, a ten potom dál nese jeho schopnost, protože přinašečství vlastně dává schopnost dvojí: ta prvá, to je dar léčby, je to duchovní léčba, tou druhou je potom dar ducha, to znamená poznání, nikoliv hmotné, ale duchovní, které se odvíjí právě z toho nadvědomí, tedy z celkového vědomí Tvůrčího díla. Předává tedy svému žáku, jednomu, který pak pokračuje po celý svůj život až do své smrti a před smrtí opět předává dalšímu, a ten zase dalšímu a tak nauka jest nesena v rytmu věků až do příchodu dalšího přinašeče. V poslední historické zkušenosti jsme viděli, že se to bohužel nikdá nepovedlo a už první následovníci, kteří přišli po Kristu, nacházeli cesty, které byly rozdílné od jeho původního myšlení a filozofie. Petr ještě přenášel v čistotě a pak už to bylo všechno poněkud jinak. Víte, každá lež má krátké nohy, a tak i v současnosti některé lži dochází ke svému konci. Byly nalezeny záznamy z raných dob křesťanských, velmi raných, a k velkému úžasu překládajících obsahovaly nikoliv apel na slepou víru, ale apel na vlastní duchovní práci a zlepšení člověka. Teprve ten, který zlepšuje vše ostatní, jako by zlepšoval sobě, je ten, který jde v duchu Kristově. Tedy ten, který se uzavírá do svého duchovního stupně, který hledá své vyspění nebo svoji velikost, ten zajisté nejde v jeho duchu.

No, uvidíme. Děj se opakuje. 2000 let uplyne, pak přijde doba, která může přinést jak velký rozvoj, tak i velký pokles. To je v rukou lidí. Když přicházel Kristus, bylo prorokováno, že přichází Král králů. A lidé se po lidsku začali bát. A tak králové chtěli zabíjet toho, který jím byl, a přišlo to známé vraždění neviňátek, nesmyslné a hloupé, protože stejně jej nemohli zabít – nebyl ještě čas. Je to paradox, protože to, co přináší tato bytost, jest všeobecným dobrem pro všechny. A tedy ať nižší nebo vyšší, postavení v osudu do horších či lepších osudů, všichni ti z toho můžou mít maximální prospěch, protože Kristus přináší zákony Boží. Vždyť i ten současný nás učil o tom, co je to zákon osudu, jak je tvořen, jaké faktory jej vytváří, jak si člověk může ulehčit v osudu, co jej naopak ztěžuje. Učil nás, jak je to se vztahem k životu, učil nás, abychom nezabíjeli, abychom nevraždili, a to i nižší tvory, abychom tedy byli vegetariáni, protože i ten minulý jím byl přes to, co mu lidé připsali ve svých knihách. Je tedy jen na nás, zda poslechneme, zamyslíme se a přijmeme, nebo z nesmyslného strachu odmítneme a budeme bojovat proti. Největší odpůrce Kristův byl starozákoník, protože Kristus přinášel novou nauku. Největší odpůrce Mojžíšův byl abrahámovec, který přinášel opět opravu toho Abrahámova – ale byla to oprava Abrahámova? Nikoliv přece. On jen říkal totéž. Lidé by si měli uvědomit, že to, co oni se učí a často někdy opakují beze smyslu, nemusí být ještě slovo toho přinašeče. Největší paradox snad je v tom, že není na Zemi rozumného člověka, který by si nepřál jeho příchodu, který by netoužil po pravdě, který by nehledal, a pak když přijde, tak často tentýž člověk první zvedá kámen, aby jej mrštil po tom, koho vlastně tolik a tolik chce. Je to zvláštní. Asi je to lidské, nějaké to a la kamenování nebo jiné mučení. Je to způsobeno tím, že člověk zatím nemyslí příliš, a spíše hledá schémata. Tedy jestliže já jsem právě přijal tuto nauku, kterou učil se i můj děd a otec, tak to musí být pravda a to, co vyznávám já, je jedině správné. Kdyby tisíckrát předložil někdo jiný pravdivý výklad, já to nepřijmu. Protože já jsem se to naučil takhle, a tak to tedy tak musí být pravda. To je hlavní základ toho, proč lidé tak neradi přijímají novou nauku. Samozřejmě, protože vyspělost znamená zároveň schopnost myslet, rovnováhu. Čili neřekl bych nevyspělostí, ale je to nerovnováhou v principu lidského myšlení. V současnosti zažíváme jednu z nejhorších dob racionálního úpadku. Před časem jsme zažívali jednu z nejhorších dob intuitivního úpadku. Obé přineslo vlastně stejné škody, jen v různých oblastech. Dnes se vědec s úsměškem vyjadřuje o citu: „To nepotřebujeme, to je balast, jen rozum, racionální, chladný, přísný, kritický rozum dává nárok na poznání pravdy.“ Ale to přece není pravda. Vždyť to vidíme dnes víc než kdy jindy.

Lidé, kteří chtějí myslet rovnovážně, musí zaplnit obě dvě poloviny: promyslet i procítit. Protože rozum utržený z řetězu je ničitel, neobyčejně silný ničitel, a rovněž tak cit. Tedy nechtít jenom věřit, chtít také vědět. Nechtít jen vědět, ale také věřit, procítit. Pak jsme ochráněni před fanatismem. A právě fanatismus jest to, co již zničilo i ty nejčistější, nejkrásnější nauky. Když nejbližší Kristovi pochopí, že to je on, kdo to je, jsou ve velkém nebezpečí, protože se začínají cítit jako ti vyvolení, ti vyšší. A mnohdy místo, aby více sloužili a v pokoře jednali, se z nich stávají fanatici. A to je počátek konce. Za to nemůže Kristus, ne, za to můžou ti, které se snažil naučit býti lidmi.

Čas je vlastně veličina, která je jinak vnímaná člověkem, jinak vnímaná tvorem, jinak vnímaná Podstatou, jinak vnímaná vlastně každým. Dá se říci, že čas je svým způsobem funkcí vjemu. Těžko říct, zda žije déle člověk nebo jepice, která po jednom dni umírá. Ona totiž může v těch svých vymezených hodinách prožít možná i více, než člověk za celých sto let. Lidé trochu podlehli představě kauzality. Ona vskutku funguje a je to pravda, je to přírodní zákon, a tak jedno se odvíjí z druhého, jedno navazuje na další. Máme zde historii, máme zde současnost i budoucnost. To je třírozměrné vnímání dané člověku. Jsou i jiné možnosti, jak vnímat čas. Vyšší stupně života přecházejí do poznání stále větších a větších úseků času jako své reality. A tak třeba duchovně jdoucí a vědoucí může vnímat třeba až nakonec každý čas, který byl, jest a bude, jako svoji současnost. A bude to stejný vjem, jako mám dnes já, člověk, kdy zažívám tuto realitu, v které se nacházím v této chvíli, a od ní odvíjím svůj pocit nebo své přesvědčení o realitě. Možná že později se lidé naučí přecházet do jiných časových pásem i jinak než třeba přerodem, protože každý zrod, který přichází, je nasazen tam, kde jsou k němu vhodné podmínky, a může přijít třeba za sto let po současném zrodu nebo za tisíc let před tímto zrodem, a přesto nebude porušena kauzalita. Je to, jako když teče potok a řeka, jako když kapička spadne z nebe a svými cestičkami se dostane až do toho potůčku a pokračuje. Břehy té řeky, to jsou vlastně osudové dějové události. Kapička může téci u povrchu, uprostřed, nebo nakonec u dna, kde bude se odírat třeba o kameny, jindy ta kapička se dostane do tůňky, kde se zastaví její pohyb a ona tam třeba zůstává po dlouhou dobu, a to je vlastně analogie k duchovnímu zastavení růstu. Například člověk vezme nějakou poškozenou nauku nějaké sekty a přestane přemýšlet. Pak po mnoho a mnoho životů je opět vázán na tento vliv, protože vliv je to, co nás vlastně nasměrovává, a trvá mu třeba deset inkarnací, než může znovu vplout do té řeky a pokračovat. Jeden osud je vlastně jedna dráha, určitá dráha té kapičky. Třeba od toho topolu k té vrbičce. Ale pak přichází to, čemu lidé říkají smrt, beztělný život a znovu nasazení do nového života, tedy do nové kapičky, která už ale může být o mnoho mnoho metrů nebo kilometrů v té řece v toku dále nebo výše. Každá z těch kapiček bude vnímat svůj čas, bude ho vnímat jako reálný a nebude vnímat ostatní kapičky s jejich časy. A přesto všechny ty časy budou, jsou vlastně v nekonečné stálosti. Z hlubšího pohledu filozofického lze říci, že nikdy nic nebylo, ani nebude, ale že vše jest. Osud je totiž podoben knihovně, je podoben statickému útvaru, v kterém jsou všechny děje nejenom co do své existence, což by ještě bylo pro mnohé pochopitelné, ale dokonce i co do své kvality. To znamená, že jeden osud, který žijeme, třeba tento můj osud, může mít své nižší, střední nebo nejvyšší možné průchody a bude podle toho také určitou měrou rozdílný. Mám-li ve svém osudu nějakou těžší událost, třeba úraz, může ten úraz být například okamžikem smrti, nebo to může být jenom podvrtnutí kotníku, a tak to platí i pro všechny ostatní ty základní osudové události.

Osud je tedy mnohovrstevnatý útvar vazeb všeho na vše. Počínaje atomem, kamínkem, člověkem, kýmkoliv a čímkoliv kdekoliv. Jednotlivé části na sebe naléhají a propojeny nakonec tvoří kruh. My se dnes cítíme jako lidé našeho stupně. Ale je to věru jen naše představa daná vývojem. Už nyní jsme na začátku i na konci. Jsme vše a zároveň jsme ten nejnižší. Člověk ve vyšších – někdy i v nižších – stupních duchovního poznání dostává dar vystoupení ze svého lidského tělesného a může v tomto stavu se více nebo méně zapojovat na ten celek v časovém i jiném smyslu. Pak se vrací zpět a je obohacen, ale zase tím člověkem, a než se to stane jeho skutečnou vlastností, musí projít mnoha a mnoha druhy vyššími. Je tu člověk, bude zde vyšší člověk, než jsme my, pak vyšší než ten vyšší, ještě vyšší, dá se říci, že to je tak, jako když jsme pozorovali vývoj života od rostlin k zvířatům, tak stejná doba nás dělí od našeho počátečního člověka k splynutí, uzavření kruhu, vstoupení nebo vplynutí do Podstaty. Někteří, naivní by rádi již teď a nyní spatřovali to nejvyšší v lidském duchovním rozměru. Bohužel, velmi se mýlí. Snad je to proto, že ta nízkost nedovoluje poznat dosažitelné hloubky. Tak vlastně ani neví, kam by mohli dojít, kdyby mohli.

Právě jsem mluvil o osudu jako o hotovém útvaru, který vzniká krystalizací z Podstaty, který obsahuje vše, co kdy bylo, jest a bude, je tedy bez pohybu, bez času, a podobá se knihovně, kterou čtenář navštíví, vybere určitý svazek, do něj se začte a tím se děj v tom románu stává jeho životním dějem. Pak svazek zavře, ten děj existuje stále a on pokračuje k jinému svazku, který je jeho novým jakoby čtenářským zážitkem. K tomu je třeba říci ještě jedno: právě ta vrstevnatost jednotlivého osudu umožňuje to, čemu se říká vývoj. Není dobrá představa fatalisty, který říká: „Všechno je jedno, všechno se děje tak, jak má, je to vůle Boží.“ Ano, osud je vůle Boží, kterou jsme si vysloužili minulými činy, a obsahuje jen to, co potřebujeme. Ale je tu i vůle lidská, která je protipólem, a která má za úkol v dobrém případě posilovat to dobré v tom osudu k co nejsnazšímu, a tedy nejprospěšnějšímu i pro ostatní průchody. Osud jako takový tedy nebude nikdy u dvou lidí stejný, a dokonce každý osud je prožíván stále. I můj, váš, každého, kdo jest. To jen vy dnes ten román otvíráte a z našeho lidského časového pohledu je to teď, nyní, kdy ho čtete. Z vyššího pohledu však ale lze říci, že ten osud je žit nekonečným množstvím „jsem“, která procházejí od skonání do skonání, vždyť kde je začátek v kruhu. Nekonečno nelze rozdělit na úseky. Ale přesto v Tvůrčím díle pro naše lidské chápání ty úseky dělíme.

S osudem velmi souvisí myšlenka reinkarnace, tedy převtělování duší. Je až s podivem, jak si v této zásadní otázce lidské spirituality lidé nedokázali poradit. Téměř vše mluví pro to, že přerozování jest. Nebo ne téměř, vše mluví pro to, že přerozování jest. A proti mluví jen lidské domnění. Ten, kdo nezná přerozování, je velmi těžko schopen vysvětlit celou řadu životních případů. Například člověk vyloženě hodný a dobrý je stíhán osudem jak ten nejhorší vrah. Člověk, který je zlý ve své podstatě, přesto má v osudu velmi mnoho štěstí. Dítě, které nehřeší, umírá za hrozných bolestí, a hříšník nikoliv. Teprve pohled z větší dálky, nejen na jeden život, umožňuje pochopit spravedlnost Božího řádu. Ten, který dnes má štěstí, přestože ne příliš dobrý, v minulosti třeba pomohl a sloužil někde, a tak i on má právo dostat tu pomoc a ochranu osudovou. Ten, který je dnes dobrý a ukázněný, třeba již v minulém životě se choval doslova jako zvíře a ničil vše kolem sebe, a tak dnes, aby sám mohl prožít, nedostal do vínku své osobnosti agresivitu a sám v poklidu svého života zažívá jednu ránu za druhou. Tak i u dětí i u jiných, a je to ještě mnohem mnohem složitější. Nic na světě není černé nebo bílé. A tak život je vždycky složitým tokem různých vlastností, prvků, vazeb, které nakonec dávají výsledek. To primitivní, prvořádové pochopení by často sklouzlo právě k tomu černobílému vidění, ale není to pravda. Sem patří i vztah dobra a zla, jeho funkce v Tvůrčím díle a poznáváme, že vždy tam, kde je třeba, aby kdosi byl osudem poučován, bohužel, zároveň se rodí ten, který mu tu výuku umožní tím, že sám jest zlý a působí na něj, a ten, kdo jest objektem zla, nemá odplácet, ale má být schopen – alespoň zčásti – moudrosti v pochopení, a i obrany, je-li to nutné, protože kdyby se nebránil, bylo by to další zlo. Jsou to všechno velké otázky lidstva a myslím, že lidé přesunou svoji pozornost od věcí nepodstatných právě k tomuto. Protože není zcela nutné, aby lidé znali jen matematiku, fyziku a chemii, ale je velmi důležité, aby znali i lidství. Aby se dokázali orientovat v životě, a to ne tak, že jim někdo bude dávat poučky a učit je, jak jednat v té či oné situaci, ale spíše tak, že se jim pokusí předat poznání. A z něj oni si potom vytvoří zase postupem ty své příklady početní svého života. Kdyby lidé věděli, jak nesmyslné je válčit, vraždit, krást, či jiného poškozovat, protože stejně nakonec pochopí, že to poškozují sama sebe – opět je to kousání sebe sama, které není tak vnímáno jenom pro egoismus – jistě by zanechali těchto činností. Kdyby toho ale zanechali jenom proto, že se bojí, i to by bylo špatně. Musí tedy pochopit a potom přijde změna. A ta je potom trvalá.

Zákon odrazu je základní prvek, je to vlastně ten přírodní zákon, který tvoří nebo lépe řečeno netvoří, ale vybírá osud další, do kterého přijdeme. Je to nejvyšší učitel, který působí vždy i u těch nejvyšších. Jeho činnost se nedá zrušit, ale dá se dát do klidu. A tak lidé, kteří jdou v souladu s Boží vůlí, nevytváří takových činů, které by vyžadovaly velmi silné zásahy do jejich osudovosti, a jejich život se jakoby uklidní. Mají více času pro svoji duchovní práci, stávají se vlastně šťastnějšími ve svých životech. To pro dnešní lidi je zatím více méně utopie. Ale přijde doba, kdy na Zemi zavládne poměrný klid a mír a kdy lidé se budou věnovat opět tomu, proč byli zrozeni, co je jejich smyslem života. Zákon odrazu učí názorně, to je základní zákonitost. Udělal jsi, sám na sobě sneseš, abys pochopil význam toho. Proto ti, kteří jdou cestou poznání, velmi dobře vědí, že není nic, co by zůstalo v životě skryto a co by nebylo vyrovnáno. Kdysi kdosi napsal: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ Tak –

Lidé nejsouce dravci – ničím, ať už ve hmotě nebo v duchu – by se k nim rádi přirovnávali a to je vlastně znak spíše hmotné dekadence nebo úpadku lidského rodu. Mnohá slavná jména v historii mluvila o tomtéž podobnými slovy. Tak je možno citovat Gándhího, Schopenhauera, Tolstého, Leonarda da Vinci, Barnarda, Senecu, Pythagora a mnoho mnoho jiných, kteří jsouce lidmi pochopili, že nejsou dravci. Ne že by nejedení masa dělalo duchovního člověka. Ale to nejedení masa je známkou, znakem, že daný člověk došel do stavu, kdy vnímá druhého jako důležitého. Vždyť díváme-li se na apokalyptické obrazy ze současných jatek, klecových chovů, kdy člověk snad nejhůře v dějinách lidstva se chová ke zvířeti v tak masovém měřítku, nelze si nevzpomenout i na jatka jiná, válečná, která přichází.

Území Čech je místem, které bude relativně méně poškozeno nastávajícím dějem. Osud a vlastně Bůh dobře věděl, kam vás všechny postavil. A tak nemyslete, že jinde bude lépe, než tam, kde právě jste, spíš vytrvejte na svých místech. Dojde k velkým změnám, které přinesou třeba i změnu klimatu. Čechy budou místem s subtropickým podnebím, a navíc budou přímořským státem, i když se to dnes nezdá. Tak naše pohraniční hory v některých místech budou mořskými útesy. Dojde k posunutí zemské osy, která – jak už se stále častěji dokazuje v nejrůznějších studiích – i v minulosti mnohokrát změnila své místo, často velmi dramaticky. Dojde k velkým změnám. Člověk bude začínat od počátku. A ta útěcha, o které mluvím, ta se týká snad již konečně naplněné možnosti přechodu k skutečně rovnovážné lidské existenci, kdy opět dáme do souladu věci lidské a Boží, s neobyčejným prospěchem pro nás pro všechny. Tomu, čemu se říká zlatý věk, tomu se můžeme zatím jen těšiti. Ale již přichází. Dalších minimálně 6000 let mohou lidé zažívat období rozvoje a období všeobecného blaha. Šťastný ten, kdo hledá štěstí své ve štěstí jiných, a k tomu směřuje ten tlak vývojový. Nelze brát a vlastně krást do nekonečna. Pak se dobere do podstaty a není z čeho brát. Tak vám všem, kteří se díváte na tento film, přeji, abyste zažívali jen to nej a nejlepší.

Josef Zezulka: Člověk nesmí jenom něčemu věřit, musí myslet, přemýšlet a měnit se.


Sponzorský vzkaz:

Tomáš Pfeiffer: Biotronika je nemedicínský obor, který pečuje o pacienta v případě choroby vzniklé z bioenergetické nedostatečnosti. Je to obor, který vzniká někdy po roce pětačtyřicet u nás, zakladatelem je pan Josef Zezulka a už od počátku se snažil, a i my pokračovatelé se snažíme, aby tento obor byl přístupný všem, aby mohl sloužit všem, kteří by potřebovali tento typ pomoci. Aby mohlo být naplněno to, co bylo založeno už tak dávno, je potřeba uvést biotroniku do poněkud standardních podmínek. A tak vzniká projekt Biotronického centra sociální pomoci, který je dnes již skutečností. Toto centrum tedy funguje, stavíme dům, který se nachází v Praze, a v tomto domě by mělo probíhat jak biotronické působení, tak přednášková činnost v rámci Univerzity Bytí, ale i svazu Sanátor, který se stará o výchovu dalších biotroniků. Aby tato aktivita mohla být naplněna, je – protože nejsme ziskovou organizací a nemáme žádný další zdroj příjmů – je tedy třeba založit Nadaci Bytí, která byla založena již v roce 1993 a ona sbírá prostředky pro tento cíl. V dnešní době stavba probíhá a rád bych při této příležitosti poděkoval všem, kteří již pomohli k tomuto cíli, a nebyly to malé částky, i když ještě zbývá poměrně značná část. Záleží tedy nyní už jen na Vás, na Vaší podpoře myšlenky biotroniky. Má-li něco fungovat tak, jak má, musí být pro to vytvořeny podmínky, a tak stejně jako pro chirurga by byla absurdní představa, že se například bude operovat na ulici, na stole, v prašnosti, a mělo by to jistě velký vliv na jeho práci, tak i v biotronice je nutné, aby se pracovalo za dobrých podmínek, to znamená pacient aby byl vzdálen okolním vlivům a aby takto léčba mohla naplno proběhnout. Doufám tedy, že tato možnost bude skutečností.

I malá částka umožní výstavbu tohoto neziskového zařízení.