PŘEVTĚLOVÁNÍ
Mluvím o převtělování, o vývojovém průchodu bytosti mnoha životy, o umírání a znovuvtělování. V duchovní nauce je toto dění samozřejmostí, protože to je jeden ze zákonů vývoje. Jako samozřejmost je brán ve všech základních náboženských naukách, jenom v některých církvích je popírán, přestože v původní nauce těchto církví se o něm samozřejmě mluví. Bývá to u slabých a nižších církví a sekt, a je to snad z nevědomosti nebo z nemožnosti ho vysvětlit. Někde se už ztratila původní duchovní moudrost a místo ní nastoupil prostý dril slepé víry.
Vnitřní bytost prochází mnoha životy, od nejprimitivnějšího stále dál, přes lidské zrody, kterých je mnoho, až k nejdokonalejšímu a k finálnímu opětnému splynutí s Podstatou. Vnitřní bytost nazývám též „bytostí Tvůrčího díla“. To proto, že svým životem prochází Tvůrčím dílem, které svojí přítomností oživuje a jeho kvality naplňuje. Tato bytost, jak již bylo řečeno, se stále přeformovává a tvoří se směrem k dokonalosti, tj. k rovnováze.
Na ní jako korálky na niti jsou, obrazně řečeno, navlečeny specifické životy. Je jich velmi mnoho. V počátku to jsou životy primitivních rostlin, pak nižších živočichů, dále vyšších a vyšších až k člověku a přes člověka dále k vyšším a vyšším zrozením a tvorům. Je to stálé převtělování do nových a nových vhodných osudů, do dějů a situací, které potřebuje bytost prožít z učebních důvodů. Jak toto převtělování vypadá:
Řekneme si o lidských životech, protože ty jsou nám nejbližší a nejpochopitelnější.
Jeden specifický lidský život trvá od zrození do nového těla a končí těsně před dalším zrozením. V této době se v něm vyskytuje jedna episoda, které říkáme tělesná smrt. Neděje se tak mnoho, jak si lidé myslí. Tělo jako řádově nejnižší složka člověka poměrně rychle chátrá. Po narození se vyvíjí asi tak do 25 let. Délka je individuelní, ale po této době se vývin zastavuje a poměrně brzy počíná ústup. Začíná protipól vzniku, tj. zánik. Postupuje opět individuelně, buď rychle, nebo pomalu, a vede k tělesné smrti. Na délce tohoto životního úseku se podílí jednak daný, nebo lépe řečeno vysloužený osud, jednak vitální potence a z velké části navyklý způsob života jednotlivce, dále dobré nebo špatné prostředí, za které odpovídá celá lidská společnost, její styl žití, návyky, nekriticky přijímané zvyky předků atd.
Příznivě působí moudrost jednotlivce, jeho kritický postoj ke špatným návykům současné lidské společnosti, jejich napravení a přizpůsobení svého životního stylu pokud možno k nejpřirozenějšímu životu, dále příznivý rozvoj zdravotnictví, tzn. léků, které likvidují nebezpečné choroby, a tak podobně.
Jednou ale tělo doslouží. Člověk je jakoby svlékne a opustí je. Tělesná hmota, která je zbavena lidské bytosti a tedy i její vitální síly, podléhá dále jen zákonu hmoty. Setlí, rozpadne se, zanikne. Člověk, který to tělo opustil, žije dále ve vědomí svého pokračujícího specifického života. Žije svůj druhý životní díl bez těla. Nemá hmotné smysly (zrak, sluch atd.), kterými by byl zapojen na hmotné dění tohoto světa, ale má vědomí svého bytí. Tím obsahuje takovou oblast, jakou za svého života pěstoval. Byl určitého vypěstovaného složení, a proto vyzařuje vliv své kvality (vibraci). Podle toho zase hledá stejné kvality lidí momentálně vtělených i nevtělených. Byl-li to např. alkoholik a rváč, přitahuje se svým citem do takového prostředí a mezi takové lidi. Tam vnímá jejich myšlení, ve kterém je jako doma. Dobrý člověk se přiklání k dobrým lidem, umělec k umělcům svého oboru, filosof k filosofujícím, ten, kdo chtěl vždy druhým pomáhat a poznal již do určité míry duchovní pravdy, přiklání se tam, kde svým vlivem může pomoci, a stává se duchovním ochráncem těch, se kterými je duchovně laděn, – bytosti určitého duchovního směru nebo kultu se spojují se stejně smýšlejícími a svým vlivem pomáhají stejně smýšlejícím vtěleným, a tak se svojí psychickou formou nebo živelnou žádostí každý odtělený dostává do takových oblastí, jaké si za svých hmotných životů tvořil a jak vývojově dospěl. Také zde participují vztahy k jednotlivým jiným bytostem, které byly v průběhu převtělování pěstovány atp. Vlivů, které tvoří způsob a kvalitu posmrtného bytí, je mnoho.
V beztělesném stavu se bytost cítí jako ten, jehož hmotnou osudovou část naposledy žila. Je to tedy v celku jeden ze specifických životů, v jehož osudovém dění se nachází odložení těla. Tento specifický život končí až před novým hmotným zrodem. Tehdy přichází bytost do jakéhosi blaženého stavu, pak do mlhy a do bezvědomí. Zde mizí dosavadní vědomí jejího specifického života a ona se pomalu začíná napojovat na tělo nového zrozence, který je zatím ještě v těle matky. Jen lidé vyšších vývojových zrodů se v druhé, nevtělené části svého života mohou více nebo-méně, dle své vyspělosti, zapojovat občas, dle své vůle, na svoji vnitřní bytost.