CESTA BYTOSTI
Opakuji jen stručně: každá bytost se vyvíjí od nejnižší primitivní psychické formy ke stále dokonalejší a dokonalejší. Vyvíjí se její psychická složka, která za sebou táhne současný vývoj hmotného těla i rozvíjení a konstelaci vitálních sil. Ty se přesně přizpůsobují formě a kvalitě psychické složky, čili přesně jí odpovídají. Jsou vlastně jejím projevem v příslušné oblasti.
Bytost, kterou zde sledujeme, vyvíjela se až k člověku. Zde nastává přelom ve vývoji. Lidská bytost, jako první v živočišné řadě, získává možnost svého aktivního vývoje. Zatímco se doposud každá bytost vyvíjela pod působením zákona odrazu (Karmy), člověk je první živočišný tvor, u kterého se objevuje vlastnost, která mu umožňuje, aby se aktivně rozhodoval a pokoušel se zlepšit a zrychlit svoji vývojovou čili, jak se doposud říká, „duchovní cestu“. I když člověk tuto možnost má, zůstává samozřejmě v platnosti zákon odrazu, který hlídá lidské chyby a špatné kroky na cestě. V počátečních lidských zrodech může člověk tuto novou vlastnost využívat jen velmi málo, nebo ji ještě nepoužívá vůbec. Asi tak uprostřed zrodů do lidského druhu rozvíjí se již natolik, že si ji člověk počíná uvědomovat, a také se snaží jí používat.
Jednou přichází čas, kdy se člověk přestane zajímat jen o to, co mu předkládají jeho smysly, ale začne přemýšlet o zákonitostech života a hledá pravdu (pravdivé odpovědi na otázky po bytí, jsoucnu a běhu všeho života). Chce si ujasnit své postavení v životě, vztahy života k němu a jeho k životu a hlavně podstatu života, její projev a celý smysl veškerého bytí.
Od tohoto okamžiku, kdy člověk začíná hledat, čili kdy nastupuje svoji vědomou aktivní a dobrovolnou cestu, můžeme tuto etapu hledání rozdělit zhruba na:
a) dobu, kdy jen slepě věří,
b) dobu, kdy se stává kritickým,
c) dobu, kdy vyrovnává své „věřím a vím“ do rovnováhy,
d) dobu, kdy ví a ladí se se vším živým.
A) Doba slepé víry je počátečním stavem na duchovní cestě. Zde se člověk nechává plně vést některým náboženským směrem, který právě je k disposici v době jeho života, a obyčejně je v jeho současné lidské společnosti běžným. Je to obyčejně jakási módní záležitost. Člověk mnoho nepřemýšlí. Věří učení své církve slepě přesto, že je mnohdy velmi naivní a průhledně nedokonalé. Nechává se pasivně unášet davem a obyčejně věří, že to, co mu jeho víra předkládá, je to nejdokonalejší. Slepě a bez úvah se učení přizpůsobuje a bez kritiky plní jeho příkazy nebo zákazy.
V dalších zrozeních, kdy už přece jenom alespoň nesměle útočí na jeho pohodlnou a slepou víru jeho pomalu se rozvíjející kritičnost, projevuje se nespokojenost s dosud pevnou vírou a člověk se obrací k různým sektám, které jsou stavěny na základě jeho dosavadního učení. Jeho sklon k slepé víře trvá a on se začíná potácet mezi různými naukami.
B) Doba, kdy vzrůstá kritičnost. V této době dále roste nespokojenost. Člověk začíná více přemýšlet o náboženských naukách, hledá další, srovnává jejich učení, konfrontuje je mezi sebou a jeho víra již není slepá. Nespokojí se se vším jako dosud. Víra sice převládá, ale člověk svojí vzrůstající snahou po pravdivějším poznávání začíná uplatňovat také druhý pól mysli a chce již mnohé zdůvodnit a vědět. Není již pouhým posluchačem, ale stává se hledačem.
C) Doba, ve které člověk vyrovnává své „věřím a vím“. Zde se již vyspělý člověk snaží poznávat zákonitosti života, Podstaty, bytosti a tyto zákony uplatňuje ve svém myšlení. Je kritický k náboženským naukám, které lidstvo má. Snaží se v nich objevit společného jmenovatele, oprostit je od nánosů lidské nevědomosti a konfrontuje je mezi sebou. Přestává hledat a ustálí se, ne ve své víře, jak se často říká, ale „ve svém vědění“.
D) Doba, kdy člověk ví. Je to doba, kdy se člověk pevně ustálí ve svém duchovním vědění, které má úplně a správně zdůvodněné. Tak jako ví, že 2 + 2 = 4, a neřekne, že tomu věří, protože to ví a zná zákonitosti čísel, tak také ví, že vše je takové, jak to ví, protože to ví, protože vše podléhá zákonitosti, kterou má plně zdůvodněnou. Duchovní pravdy jsou pro něho logické a jasné, protože jsou zákonité. Výklad všeho je jen jeden a nemůže být jiný. Tak jako každý početní příklad může mít různé řešení, ale jediný výsledek, tak ho musí mít i každá duchovní úvaha a každý duchovní problém. Poznal a zdůvodnil si zákonitost, a proto zná. V dnešní době je tak vyspělých a znalých lidí opravdu mizivě málo, a aby jich bylo více, to je smyslem této knihy.
Proto se snažím vysvětlit duchovní zákonitosti a chtěl bych, aby si každý dovedl vyřešit (obrazně řečeno – tu svoji početní úlohu) to svoje „věřím, protože vím“. Samozřejmě že mohu dát jen tolik, kolik vím. Až přijdou další a dají víc a lépe, budu jenom rád. Vždyť je to v zájmu celku.
Bylo řečeno, že člověk v určité fázi svého vývoje vnáší do své vývojové cesty vlastní vůli a aktivitu. Přestává se vyvíjet jen pasivně a začíná o svém vývoji stále více sám rozhodovat. Cesta vývoje je jen jedna. Měnit sebe!
Co to znamená a jak si s tímto problémem poradit? Všimněme si, jak prochází vývoj v době, kdy se k němu bytost staví pasivně.
Člověk je určitá kvalita, určitý psychický útvar, složený a ovlivněný ze zkušeností nabytých řadou minulých životů. Tyto zkušenosti jsou jím hodnoceny a člověk k nim má svůj vnitřní postoj. To tvoří jeho kvalitu, přesněji řečeno kvalitativní a potencionální psychický útvar. Takový je člověk a dle toho jedná. Svými činy projevuje svoji kvalitu a zákon odrazu tyto činy z učebných důvodů převádí do dalších životů a vyhledává (spolu ještě s jinými činiteli) tomu odpovídající osudovost. Působí tedy na lepší poznávání a uvědomování si. Tímto způsobem zušlechťuje psychickou složku člověka, a o to právě jde.
Stále se jedná o změnu na psychické složce, ať už ji způsobuje zákon odrazu, nebo k tomu cílená vůle uvědomělého člověka.
Toto si musíme uvědomit a podle toho také jednat. Znamená to měnit sebe, svůj názor, svůj postoj k životu a všemu živému. Zvětšovat a zlepšovat své uvědomění, které se musí odrazit v našich činech.
Jiná cesta nikdy nebyla a nebude.
Tak jak postupuje zákon odrazu, tak musíme postupovat i my. Uvědomujeme si, že jsme momentálním psychickým (myšlenkovým) útvarem, kterému se hmotné tělo jen přizpůsobuje. Tento psychický útvar může být živen a měněn zase jen myšlenkovou podstatou. Zákon odrazu nás mění silným psychickým zážitkem. Musí se tedy naše aktivní snažení odehrávat také v psychické (myšlenkové) oblasti a musí být tak prožito, aby se svojí silou prožitku dostalo k našemu podvědomí, protože na něm má být vytvořena žádoucí změna. Ale nejde pouze o sílu prožitku, jde také o jeho kvalitu. Zákon odrazu už svým charakterem nepřipustí do podvědomí mylnou informaci, protože vyrovnává do rovnováhy. Cokoliv by bylo v odrazovém prožitku mylné nebo nedokonalé, automaticky vyrovnává. Při aktivní cestě se samozřejmě zákon odrazu neruší, jenom se při správném myšlení dává do klidu, a ze svého klidu je občas vyburcován, aby napravil nedostatky aktivní cesty. Ale protože sami svojí aktivitou se mu chceme vyhnout tak, aby nás nezdržovalo jeho působení a nedělalo nám zbytečně bolest, musíme se snažit o správné a pravdivé hodnocení svého života a životních zákonů. Musíme zaujmout pevné, logické stanovisko vůči zákonům bytí a uvědomit si veškeré chyby a naivitu, které se nacházejí v současném dostupném učení kterékoliv doby a místa. Je nutné odstoupit od prázdných frází, spekulativních dohadů, slepé víry a pohodlnosti kolektivního myšlení těch tisíců církví a sekt, z nichž každá se musí lišit od druhých, aby měla právo na samostatný život. Je nutné si vytvořit logické a zákonité myšlení a názor na životní factum, kontrolované zdravým rovnovážným věděním. Dříve než cokoliv z filosofických pravd přijmeme za své, musí být dokonale zváženo a zákonitostí zdůvodněno. Jedině tak si můžeme vytvořit základ, ze kterého rozvineme svoji duchovní cestu za svým dalším, rychlejším a bezbolestným vývojem.
K tomu bude dobře si připomenout, jak přicházejí základní duchovní nauky na svět a jak jsou lidmi nepochopením a přenášením poškozovány.
Připomínám, co zde bylo dříve psáno: na svět působí čtyři základní vlivy, které svojí kvalitou odpovídají základní zákonitosti Tvůrčí čtyřky. Každý z nich trvá 6.000 let a má tři poddoby, po 2.000 letech, z nichž každá má ještě svůj vlastní vliv. Směs těchto vlivů působí na lidské myšlení a vytváří charakter své doby.
Pod tímto působením se také formovalo učení posledních dob, které se nám zachovalo dodnes. Každé má charakteristiku své doby a působí na nynější současný náboženský názor. Dvoutisíciletí, ze kterého právě odcházíme, mělo základní vliv dostředivý a vliv dvoutisícileté poddoby byl klidový. Dvoutisíciletí před ním byl u základního dostředivého vlivu vliv žáru – ohňový, a ještě před dalšími dvěma tisíci lety byl u základního dostředivého vlivu ještě doplňkový dostředivý vliv, který základní dostředivost jen sesiloval. Podrobíme-li bližšímu zkoumání historii náboženství, najdeme tyto vlivy ve všech kultech.
Před 6.000 lety vznikala filosofie židovská u národa, který byl pro průběžných 6.000 let vedoucím národem (jak se říká – vyvoleným národem) stávající dostředivé filosofie. Tento dostředivý vliv měl být základem filosofie té doby, ale měl být držen v rovnováze s ostatními třemi. Protože ale lidstvo jako celek není ještě na takové vývojové výši, aby mohlo rovnováhu ducha udržet, ovládl tento vliv celé myšlení a postoj lidí a ke své jakosti celou nauku a životní názor deformoval. Tak vzniklo učení silně dostředivé, a u židů se vyvinulo silné ego, které zastínilo vše ostatní. Vznikla pýcha a názor, že jediný žid je vládcem světa a vše ostatní mu má otročit.
Tento názor sesílil v další 2.000leté době, která měla k dostředivému vlivu vliv ohňový, který nesl nadšení, až fanatismus. Opět se projevoval všude. Byl posílen kult boha slunce v Egyptě a dostředivé myšlení se mnohde stávalo až fanatickým.
Další 2.000 letí, které přiřadilo k dostředivému vlivu ještě vliv klidu, chladu, přineslo křesťanství tak, jak je známe. Dostředivé a klidné (chladné). Ve vedení církve boje o moc, mezi lidem slepou víru. Jinde ve světě opět dostředivost člověka, kult, který vyzdvihoval vlastní osobu a její vlastní blaho. Snahy o vlastní blažené stavy v dostředivých meditačních posicích a pod hlásaným splynutím se vším, jen odtažením se od celku k sobě. A přece bylo lidstvo varováno a byl mu dán jasný pohled na pravdu, ale lidstvo nechtělo slyšet a pochopit.
Je pravidlem a životní zákonitostí, že do přelomu mezi 2.000letými poddobami se rodí člověk, který je vývojově na nejvyšším možném lidském stupni, nebo je to bytost vyšší než lidská, která se jen k lidstvu vrací. Ten zná životní a podstatnou pravdu a snaží se jejím podáním opravit lidské myšlení, přivést je do rovnováhy, a tak napravit dosavadní chyby a nedorozumění. Protože si přináší do života vlastní poznání a nepřijímá do svých názorů to, co lidé v současných náboženských nebo nábožensko-filosofických směrech vlastní, liší se od nich, a to lidé nemají rádi. Nepřijímají ho, raději se drží starých, poškozených základů a tzv. proroků, kteří ale nedělají ve své nevědomosti nic jiného, než že stále přehrabují stávající nauky, snaží se je různě vykládat a tak se odlišit od druhých. Je to jen přehrabování přehrabaného.
Ve svém klidu jsem měl k tomuto problému toto vidění: Viděl jsem, jak na pustou zemi byla postavena obrovitá mísa, ke které byli lidé svojí velikostí jako mravenci k naší díži na hnětení těsta. Ta mísa byla až po okraj naplněna čerstvou, teplou a krásně vonící kaší. Vůně lákala lidi. Ti přicházeli, stavěli velké žebříky k okraji, vystupovali na okraj mísy a s chutí tu kaši jedli. Jiní přijížděli s povozy, nakládali na ně kaši a rozváželi ji jiným lidem do vzdálených míst. Kaše neubývalo, jenom pomalu chladla a na krajích mísy, tam, kde lidé šlapali svýma botama, byla znečištěna naneseným blátem. Po čase začala od kraje hnít, na jejím povrchu se usazovaly různé plísně, kaše se kazila. To se dělo v dlouhém čase. Mezitím se dole lidé rodili a umírali, přecházely generace, ale každá vystupovala na povrch mísy a jedla kaši. Nové generace už nic nevěděly o původní chutné a čerstvé kaši, protože už nic jiného neznaly. Vtom byla vedle první mísy postavena nová, zase s čerstvou, teplou a chutnou kaší. Zpočátku ji lidé jen okukovali, pak někteří z nich k ní postavili žebříky, vystupovali k okraji a ochutnávali. Někteří ji hodnotili jako dobrou a žádoucí, ale těch bylo málo. Většina se vrátila ke staré míse, protože si zvykla na tu kaši hnijící a nová jim nechutnala, nebo k ní měli nedůvěru. Vždyť z té prvé jedli jejich předkové a bylo jim dobře, tak proč by měli měnit za něco nového, co neznají. A zatím tu čerstvou kaši čekal stejný osud jako tu první. Pomalu chladla, lidé k ní začali pomalu chodit, šlapali v ní, znečišťovali a ona po čase začala hnít a plesnivět, zkrátka celý děj se opakoval.
Tak je to s učením, které přinášejí na svět každých cca 2.000 let ti, kteří znají a kterým říkám přinašeči na rozdíl od přenašečů, kterými jsou pak kazatelé, učitelé a mistři, kteří už jenom přinesené roznášejí. K počátečnímu mají lidé nedůvěru. Raději se drží starého a to je velká škoda. Obyčejně přinašeč zemře dříve, než je učení přijato, a pak už se ho nemůže nikdo na nic zeptat, nechat si po pravdě vysvětlit, co nepochopil, a je odkázán jen na dohady roznašečů. Ti, kteří jsou během života kolem něho a kteří mají z jeho poučování dělat nauku, ti se také vždy neosvědčí. Obyčejně pak sklouznou zpět do dřívějších vlivů, kde se přece jen cítí pohodlněji.
Vezměme si například křesťanství, které je nám časově i vlivově nejblíže. Ježíš, který byl přinašečem učení pro dalších 2.000 let, znal pravdu a chtěl ji předat lidstvu. Nemohl vzít k sobě jako učedníky a pozdější mistry roznašeče lidi, kteří byli učeni ve staré filosofii. Ti by starým učením ovlivňovali nové. Musel vzíti prosté lidi, kterým vysvětloval vše od začátku. Apoštolovi Petrovi také rozevřel možnost, která spočívala v tom, že Petr nejen už za života Ježíše, ale i po jeho smrti bude moci přijímat do své mysli pravdu bytí takovou, jaká ve skutečnosti je, aniž by mu ji kdokoliv vysvětloval. Není to schopnost znát přímo, tak jako měl Ježíš (Mojžíš, Noe apod.), ale je to schopnost napojit se na přinašeče a čerpat z něho. Jenomže když mu tuto schopnost předával, jistě ho upozornil, že je to možné jen tehdy, jestliže zůstane v jeho vlivové oblasti a oddělí a distancuje se od jiných směrů a jejich vlivů („Jestliže zůstaneš ve jménu mém“ nebo tak nějak. To „ve jménu mém“ určuje vlivovou podstatu). Tuto schopnost pak měl předávat dále.
Jenomže po Ježíšově smrti navázali Petrovi následníci spojení se starými vlivy a v jejich intencích stavěli nové učení. Proto Nový zákon stojí na základech Starého zákona, který přišel Ježíš opravit v jeho výkladu, poukázat na chybné a škodlivé nánosy a odstranit je. Petrovi následníci tím, že přetrhali spojení, znemožnili si správný příjem a zrušili možnost předávat dál hlavám církve schopnost přímého napojení na Ježíše. Tu schopnost, kterou se domnívali mít pozdější papežové a kterou představovali jako „neomylnost“.
To vše bylo, a tak si lidstvo svoji možnost dobrovolné cesty zakalilo a znesnadnilo. Jak tedy dál?
O tom si řekneme ve zvláštní kapitole, která bude věnována praktické duchovní cestě.