VEGETÁŘSTVÍ
Každý tvor je stvořen k určitému příjmu potravy. Rostliny berou potravu převážně ze země svými kořeny a živočichové pojídají rostliny nebo se pojídají mezi sebou. Způsob přijímání potravy a její druh je ve vývojovém cyklu, kterým prochází každá bytost od počátku do konce (ontogenese), rozdělen do čtyř vývojových etap. Ty odpovídají vývojovým fázím – tak jak jsou popsány v kapitole o vývoji bytosti, a plně odpovídají zákonitosti „Tvůrčí čtyřky“.
Prvá vývojová fáze se vyznačuje pasivním životním projevem a pasivním vývojem. To je život rostlin. Rostliny berou ke své potravě převážně anorganickou hmotu. Pomocí chlorofylu a slunečních paprsků ji přeměňují na organickou hmotu. Vývojově vyšší rostliny přijímají kromě anorganické hmoty také organickou – a sice mrtvá těla jiných rostlin. Ale neopatřují si potravu vraždou. Teprve ke konci prvé fáze a začátku druhé vyskytují se masožravé rostliny, které chytají hmyz a stravují ho.
Druhá vývojová fáze, která se vyznačuje již aktivním projevem, ale zatím jen pasivním vývojem, je doménou živočichů. Zde se uplatňuje požívání druhých bytostí. Zvláště na počátku druhé fáze to jsou dravci, nejnižší mezi živočichy, kteří pro svoji obživu vraždí slabší živočichy a živí se jejich masem. Jsou to vyrovnavači životů a jejich činění je pro tuto vývojovou dobu jistě správné, protože přirozené. Jejich těla jsou uzpůsobena k lovu, vnitřnosti k trávení masa, jejich zuby jsou typicky dravčí. Jsou to živočichové na nejnižší úrovni. Duchovně vyšší živočichové ve druhé vývojové fázi jsou býložravci. Živí se rostlinnou stravou, ke které jsou opět plně přizpůsobeni jak zažívacím systémem, tak svými zuby, které mají typicky býložravecké. Některé druhy se živí převážně listy a trávou, jiní převážně plody. Mezi tyto druhé patří také člověk.
Protože ve druhé vývojové fázi je již aktivní životní projev, rozpíná se tato aktivita, možnost rozhodování postupně sesiluje a jejím vlivem dochází k chybám v životním postoji. Někteří býložravci si počínají svoji přirozenou stravu doplňovat masem. Zpočátku je to nějaký slimáček nebo hmyz, který jim padne za oběť, pak snad mrtvá těla jiných živočichů a někdy i ulovený a zavražděný jedinec. Takovým zvrhlým tvorům říká věda „omnivorové – všežravci“.
Tento zvyk nepřirozeného pojídání masa zasáhl i člověka, který začíná třetí vývojovou fázi, kde již k aktivnímu životnímu projevu přistupuje i aktivní vývoj. Řekli jsme si již, že schopnost aktivního vývoje nastupuje pozvolna, jako nová ontogenetická vlastnost. U vývojově nižších lidí ještě převládá duchovní pasivita a zákon odrazu, u vyšších se již projevuje snaha po uvědomělém vývojovém postupu a po dobrovolné změně. Tedy zatímco u nižších je bráno pojídání těl jiných zavražděných živočichů bez revidujícího přemýšlení a tradičně samozřejmě, vyspělejší člověk již začíná uvažovat a svůj postoj reviduje.
Lidské myšlení je ovlivňováno dvěma principy. Je to rozum a intuice. Tyto dva mají být, tak jako vše, v rovnováze. Zpočátku byly. Byly sice vývojově slabší, ale v řadě lidských rození měly rovnovážně sesílit. Jenomže po čase fylogenetického vývoje (vývoje v řadě lidského druhu) udělal člověk zásadní chybu, snad z neznalosti, nebo vlivem špatných náboženských kultů ochutnal maso. Zpočátku to musela být jen malá množství, protože větší by nesnesl. Vždyť stavba jeho těla, zažívacího traktu, zubů atd. byla býložravecká. Tělo si muselo poznenáhlu zvykat, a jak vidíme podle nynější lidské životní situace, dodnes si mnoho nezvyklo. Zpočátku snad jen občas a z kultovních důvodů snědl kousek svalu většího zvířete (třeba z mamuta) a věřil, že tím dostane větší sílu svalovou. Jindy snědl kousek mozku a věřil, že bude rozumnější atp. Postupně zařazovalo lidstvo maso do své stravy víc a více a touto chybou vyvedlo ze žádoucí rovnováhy hlavně svoje myšlení.
Již ve starém zákoně je toto popsáno v symbolickém obraze „vyhnání z ráje“. Tam Bůh řekl člověku: „Z tohoto zdroje budeš přijímat pro svůj život, ale z tohoto jednoho přijímat nesmíš, jinak opustíš ráj.“ Zdroje jsou znázorněny stromy. A toto symbolicky podané proroctví se opravdu vyplnilo.
Člověk počal přijímat z „nepřirozeného zdroje“ – maso. Přijímal jiné látky, než na jaké je jeho tělo stavěno. Jimi byl nepřirozeně ovlivňován mozek. Byla posilována rozumová složka na úkor intuitivní – citové. Myšlení bylo vyvedeno z rovnováhy. Člověk postupem věků obsahoval rozumově větší a větší oblast. Postupně poznal několik hmotných zákonů. Tyto začal mezi sebou kombinovat, vytvářel techniku, poznával stále víc a více hmotu a přestával rozumět sám sobě. Vynalézal věci, které ho pomalu ničily, a on se z toho ještě radoval. Zvyšoval svoje hmotné požadavky, ale tím se víc a více zatěžoval pracovně. Aby si pracovně ulehčil, vynalézal stroje, které vytvářely nepřirozený hluk, nepřirozené vibrace, znečisťovaly a otravovaly vzduch, přinášely zplodiny, které otravovaly vodu, zem, rostliny, vlastně celé životní prostředí atd. , jak to můžeme sledovat až do dnešní doby. Špatným myšlením šel tak daleko, že vědomě a dobrovolně požíval jedy, o kterých věděl, že to jedy jsou. Znal jejich účinky, a přesto je požíval. Je to např. nervový jed (alkohol, nikotin, drogy). Aby mu maso déle vydrželo, začal je udit, a tak požíval sanytr a dehet, kterým při uzení maso prosákne a který je nejsilnější rakovinotvornou látkou. Nemám v úmyslu vypočítávat všechny škodliviny, kterých je dnes už nespočítatelně, ani kreslit dnešní životní styl, jehož nesmyslnost je tak velká, že si to může každý lehce uvědomit. Zamýšlím se jen nad počátkem všeho toho zla, kterým bylo a je požívání mrtvol druhých živočichů.
Zde se plní biblický obraz „vyhnání z ráje“. To je ten trest, který přišel na člověka, když uhnul ze své přirozené vývojové cesty. Vlastně si ho automaticky připravil sám. Představme si člověka, který jde přes bažinu po úzkých kládách. Může jít jen tam, kam konstrukce této lávky vede. Když šlápne vedle, zapadne do bahna a dá mu mnoho práce, než se zase vytáhne na určené klády.
Vývojová cesta bytostí je určena a každé uhnutí musí být napraveno. Když není, pak vývojový druh vymře. To znamená, že vývojová cesta končí, zapadá do zkázy a dotyčný zoologický druh vymře – zaniká. Tak již na naší planetě zapadlo mnoho druhů. Člověk uhnul. Začal přijímat potravu z jiného zdroje. Posiloval mozek, tak produkoval více rozumu než intuice a počal zapadat do zkázy. Bude-li takto pokračovat, zničí sám sebe.
Rozhlédněme se kolem sebe, podívejme se na styl života a lidské chyby. Poznáme, že člověk je v tom zničujícím bahně až po krk. Půjde dál lidský rod, anebo zanikne a k cíli se začne vyvíjet jiný zoologický druh – třeba delfín?
To, co bylo řečeno, je pouze pohled z hlediska hmotného, ale je zde ještě další hledisko, a to je duchovní vývoj.
Bytost spěje od svého dostředivého – specifického názoru k odstředivému. Z jednoty jsme vzešli. Z ní se oddělily jednotky, které chápaly sebe, na sobě pracovaly, cítily se oddělené od celku, jejich myšlení bylo dostředivé. V nynější vývojové fázi se počíná bytost stavět na odstředivé stanovisko, aby postupně víc a více chápala sebe jako součást celku a dále sebe jako vše ostatní. Myšlení se stává odstředivým. Pomalu nastupuje názor, že „Já“ jsem každý druhý, že „Já“ jsem vše. Z Podstaty jsme vzešli, do Podstaty se vracíme.
Pak musíme pochopit, že škodíme-li celku, škodíme v Tvůrčím díle, a tedy škodíme sobě. Všechna zvířata, hmyz, rostliny, zkrátka všichni živočichové jsou bytosti takové, jako jsme my. Mají stejnou touhu po životě, stejně cítí bolest nebo úzkost ze smrti, hrůzu otroctví, nesvobodu a nespravedlnost tak jako my. A jestliže my jim toto ve své nevědomosti připravujeme, zhoršujeme osudovosti v Tvůrčím díle, tedy v sobě samém. Nejenže se z učebních důvodů budeme rodit zpět do těchto člověkem postižených tvorů, nejen že si brzdíme svoji vývojovou cestu, ale jsme rušivou složkou v Tvůrčím díle.
Kdo dojde vývojově tam, že se již cítí být součástí celku, dojde k názoru, že by jistě nevzal k potravě část svého těla. Jistě bychom si neukousli vlastní palec na ruce proto, abychom se najedli.
Jsou lidé, kteří byli upozorněni na tato fakta, zamysleli se a řekli: No ano, vždyť je to bezesporu tak. My jsme o tomto problému nepřemýšleli a nechali se unášet proudem zvyklostí. Ti se od tohoto okamžiku mění. Nastupují novou cestu i jiný, dokonalejší způsob myšlení.
Jsou ale jiní lidé, kteří mají spoustu výmluv, s pravdou smlouvají anebo dokonce obhajují zlo. Každý jsme jiný a na jiném vývojovém stupni. Nezlobme se na ně. Oni ještě nejsou schopni pochopit více a nastoupit dobrovolnou cestu.