Celý vesmír žije svým pravidelným životním dechem. V jedné fázi se celá vesmírná hmota rozežhaví a v další odstředivě, – odpudivě – rozejde, aby svůj přesně vymezený čas trvala v naprostém a dokonalém rozptylu. Pak přijde impuls třetí fáze, kdy se tato rozptýlená hmota počne seskupovat kolem vesmírných silových center (magnetických), které dosud trvaly ve svém silovém stavu. Vytváří se jednotlivá hmotná seskupení, která se ve svém věčném zákonu silového života pohybují vesmírem jako planety. Dosud plynné a žhavé, v silnějších centrech hustší, ve slabších řidší. Následuje poslední, čtvrtá fáze, chladnutí. Planety se individuálně rychle, dle síly svých magnetických polí, dále zahušťují a chladnou. Počínají přecházet do stavu tuhého skupenství, hmota se rozčleňuje do různých hmotných charakterů, krystalisuje, odděluje se země od vody, vznikají pevniny a moře. V této fázi nadejde čas, kdy se poměry
uzpůsobí tak, že vzniká jedna z nesčetných forem života, – organická hmota, organický život. Z počátku ve vodě, pak na souši. Z počátku pasivní rostlinný, potom živočišný aktivní (dle našeho lidského pojmu). Zde je doba našeho žití.
Vývoj pokračuje dále. Po naší době a bytí vyvstávají zde bytosti vyšší a vyšší, postupně méně a méně hmotné, až jednou již nehmotné. Dále potom vývojová psychická forma odkládá svoji individualitu, aby splynula se všemi ostatními do jednotného pojmu. A vesmír pokračuje ve svém životě.
Přichází fáze rozežhavení, pak rozptylu. To jenom vesmír rytmicky vydechl. Pak následuje jeho vdechnutí, dostředivé soustředění vystřídané chladnutím. A vesmír dál rytmicky dýchá. Zcela pravidelným dechem, který můžeme analogicky přirovnat k dechu člověka, ale né jenom člověka. Ale vlastně né že můžeme, ale musíme. Střídání základních čtyřech vývojových elementů musí být všude, kde je život. Tvůrčí čtyřku, ten zákon života, najdeme absolutně všude. Její zákon tvoří hmotu, ducha, síly, tvůrčí rytmus, – prostě vše co existuje.
A vesmír dýchá. Rytmicky se střídají jeho dechové fáze. V jedné z nich, v její krátké chviličce se nachází bytostná forma žití. Ta forma, ve které jsme, kterou jedině známe a kterou člověk ve své vývojové nedokonalosti považuje za tak důležitou. Ale nejenom člověk. Svým způsobem i žížala. A nejenom důležitou, ale mnohý ji považuje ze jedinou, nebo alespoň vývojově
nejdůležitější.
Člověče, mysli! Promysli tento problém. Snad se tak přiblížíš více k pochopení smyslu života, který určitě není v mělčině pochopení pouze lidského bytí a pouze lidských snažení. Pak snad pochopíš velikost života, ve které je naše momentální lidské bytí jen velmi nepatrnou a ne tak mnoho důležitou událostí.
Přemýšlej o tomto velkém bytí, a ZKUS SE V NĚM NAJÍT !
Josef Zezulka - Přednášky II z kapitoly 3 Úvahy