Biotronik

 
Tomáši, existuje ve tvém životě nějaký zásadní mezník, který jej změnil?

Těch mezníků je několik, ale kdybych měl vzpomenout nejdůležitější, bylo jím určitě setkání s tehdy již slavným léčitelem Josefem Zezulkou. Bylo pro mě osudové, úplně změnilo můj život až do dneška. To on mě přivedl do oblasti filozofie a biotroniky.

V letošním roce vzpomínáme 100. výročí jeho narození – můžeš čtenářům Josefa Zezulku přiblížit? Vím, že ho pokládáš za svého učitele…
Myslím, že by se mu přílišné oslavování nelíbilo, říkal: „Jsem jen obyčejný člověk, nedělejte ze mě nic velkého.“ A přece jen to k tomu patří. Zdá se mi, že letošní Den otevřeného nebe 30. 3. na Řípu i v Soukenické ulici, který právě připravuji, je vůbec nejdůležitějším ze všech, které proběhly a do konce mého života snad proběhnou. Popis osobnosti, kterou byl Josef Zezulka, odráží význam a hloubku toho, co přinesl nebo udělal, je v myšlenkách filozofie Bytí, v zákonitostech, které se snažil ukázat. V jeho charakteristických vlastnostech, což byla pokora, skromnost a úcta k životu v každé formě. Josef Zezulka měl dva dary – dar léčení a dar ducha. S jejich pomocí vypracoval jak svou filozofii, tak i biotroniku. V den svých 33. narozenin – 30. března 1945 – se probouzí a dochází u něj k „rozevření vědomí“. Později ustavuje biotroniku, což je léčitelský obor – léčení vitálními silami. Vypracovává např. biotronickou patologii i konkrétní postupy v práci se silami při tom kterém onemocnění, vzniklém na podkladě bioenergetické nedostatečnosti. Obor rozvíjí, vypracovává řadu publikací, které se týkají tohoto oboru, a posléze se stává součástí celosvětového vědomí o oborech alternativní léčby. Je publikován v zahraničních časopisech a knihách. Sám uvádí v rozhovoru, který jsi ním, Ilono, napsala v roce 1992: „Naplno jsem prokázal, že biotronikou lze vyléčit rakovinu. Klasická medicína to zatím nedokáže, ta jenom ruší nádory, které jsou jejím projevem. Rakovina je samostatný proces. Ten jsem musel přerušit a pak se vrhnout na likvidaci nádoru. Samotné potlačování nádorů nemá význam. Jde o bioenergetickou poruchu, bioenergetickou nedostatečnost, kterou lze vyléčit pouze působením biotronika. Teď je bohužel takových chorob plno. Každý tvor či rostlina má svůj energetický systém. A nebylo nikdy na světě tolik ztráty imunity, dokud jsme se neobklopili elektrickými spotřebiči. Kdysi se elektrikou jen svítilo. A dnes? Lidé žijí v panelácích, které jsou v podstatě Faradayovou klecí krytou betonem, obklopeni spoustou elektrospotřebičů. Každý přístroj vyzařuje určité elektromagnetické pole. To nemůže z té klece ven, odráží se od stěn a jeho škodlivý účinek se násobí.“
Měl kontakty se západním i s východním výzkumem, které mu ale velmi často násilně přerušovali. Byl hlídán státní bezpečností, znemožňovali mu kontakt s veřejností, pracoval v tichosti a ve skrytu, ve svém bytě na Smíchově. Přesto k němu nacházela cestu významná část společnosti, léčil mnoho umělců z Národního divadla, i politiky, a vedle nich nesčetné množství „normálních“ lidí. Vždy nezištně – zdarma.

Tomáši, je o tobě známo, že pokračuješ v díle pana Zezulky – můžeš nám popsat, co všechno děláš? Nedávno jsme v Meduňce zveřejnili tvoji fotografii, přes níž se mohou čtenáři napojovat na léčení…
Moje práce se odvíjí od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že mám pro činnost biotronika nadání a kdy mě pan Zezulka začal v tomto oboru vzdělávat. Byla to nenásilná výuka filozofie a léčitelství; za to, čím jsem, vděčím zcela jemu. Když odcházel z tohoto hmotného světa, tak si mě zavolal a řekl mi to, co je pro mne do dnešního dne závazkem i posláním: „Tomáši, předávám Vám tu naši společnou věc, od teď ji povedete Vy.“ Snažím se
svou prací co nejlépe naplnit toto poslání. Pokud se začnete více do hloubky zajímat o velké a tajemné mystérium života, najednou zjistíte, že nevystačíte se školními vědomostmi a obyčejnými frázemi. Měl jsem veliké štěstí, že mým učitelem filozofie byl právě pan Zezulka. To, co mi sdělil, je logické, zapadá jedno do druhého, má svůj řád. Pokaždé, když se znovu a znovu přesvědčím o nějaké životní zákonitosti, říkám si v duchu: „Zase jste měl pravdu.“ Nemusím tedy jen věřit, ale také vím, že hloubka života je mnohem větší, než jsme mnohdy ochotni připustit. Mou hlavní činností je biotronika. Snažím se o větší informovanost v oblasti prevence, např. prevence rakoviny, protože prevence je v péči o zdraví to nejdůležitější. Nedílnou částí každé bytosti je i svět živých sil. A biotronika pracuje se silou života. Převádí obecnou sílu, která je všude kolem nás, do formy lidské, a tu umí předat do těl potřebných. Tím je posiluje, ovlivňuje a zlepšuje pochody, procesy, harmonizuje. Má své úspěchy, které jsou reálné, v oblasti vyrovnávání životních sil v těle. Zastávám názor, že důležité je, aby nemocnému člověku bylo pomoženo, a je přece jedno, jestli klasickou nebo alternativní cestou. Je podstatné, aby byl nemocný uzdraven. Biotronika je filozofií a vlastní léčba její praktickou aplikací, která vychází z poznatku, že člověk sestává ze tří základních částí – hmoty, ducha a vitality. Je-li příčina onemocnění ve hmotě, je hmotné podání léků nejúčinnější, je to doména medicíny. Porucha v psyché má být ovlivněna zejména psychickou silou, tedy psychoterapií, ve vážných případech hlubokou hypnózou, která v této podobě není dnes téměř prováděna. Porušené vitální silové systémy buněčné, orgánové i celotělové pak náleží biotronice. V mnoha případech je choroba způsobena více činiteli, zde pak je v léčbě vhodná a nutná spolupráce příslušných oborů.

Jak si připomenete 100 let narození Josefa Zezulky?
V letošním roce se sečítá výročí jak Zezulkovo – 100 let (1912–2012), tak výročí začátku nového platónského roku (cca -24 500 let až 0) 30. 3. 2012. Jde o nejvýznamnější rok mnoha tisíců let do minulosti i budoucnosti. Rád bych v této souvislosti s letošním výročím pozval čtenáře na již tradiční každoroční Slavnost dne otevřeného nebe, koná se 30. 3. ve 12 hodin na Řípu. Je místo v Čechách – v Evropě, které je od nepaměti spojováno s národní identitou. Méně známý je i další jeho rozměr, který je možná hlavním – je mezníkem zemských linií. Na Říp upozorňují i prastará menhirová pole, jdoucí všemi směry. Naši předkové pochopili genia loci tohoto místa. Je mohutným svorníkem, srdcem architektury krajinných silových center kontinentu. Je to srdce Evropy. Tento „kamenný řád“ je součástí tvůrčí síly, kterou můžeme spatřit ve všem, co existuje. Jedno, zda je to nepatrný atom nebo majestátní Vesmír. Snad nejvýznamnějším z duchovních svátků je 30. březen – v tomto dni mají lidé možnost více než kdy jindy poodstoupit z každodennosti do hlubin bytí a zároveň oslavit nadcházející jaro. Hora Říp je místem, které je od dávných věků duchovním místem a přitahovalo celé generace poutníků. Zkusíme se na chvíli zastavit a vnímat atmosféru tohoto místa a duchovního svátku Druhá část Slavnosti dne otevřeného nebe bude pokračovat slavnostním programem, který je spojený s výstavou od 15 hodin v domě Biotronické centrum sociální pomoci v Praze, Soukenická 21. Tímto všechny zveme na toto již tradiční setkání. Vždyť společné věci jsou otevřeny pro všechny bez rozdílu.

Přednášky a koncerty

Pravidelně pořádáte přednášky se zajímavým názvem „Tvore lidského stupně, staň se člověkem“. O čem si na nich povídáte?
Již více než dvacet let pořádáme přednášky po celé republice. Témata určují návštěvníci sami, a to svými dotazy. Okruh otázek je nesmírně široký. Jsou to otázky osudu, smyslu života, rození a umírání, ale i otázky týkající se našeho zdraví, vlivu životního stylu na kvalitu života. Občas se lidé ptají například i na své zážitky, které si neumějí rozumově vysvětlit, atd. Názory pouze předkládám, přemýšlet musí každý sám, protože k filozofii patří svoboda, bez ní žádná filozofie není pravá. Vstupné na přednášky je dobrovolné. Na závěr vždy proběhne biotronické působení formou rozloučení.

Kromě jiného jsi českou veřejnost seznámil s trošku tajemným nástrojem…
Život nepřináší jen vážné věci, ale i radost. Tou bylo i mé setkání s Vodnářským zvonem, které neslo prvky osudovosti. Objevil jsem jej v romantickém prostředí velehor a připomněl mi to, co jsem už dlouho vnímal – svět zvuku a rezonance. To, že hudba nebo určité tóny mají pozitivní vliv na vše živé, je již dávno registrováno. Nástroj, na který hraji, pochází z dávné minulosti – první písemné zmínky jsou z oblasti Tibetu a Číny. Podle poznání starých lámů, ale i ohlasů posluchačů koncertů, tóny Vodnářského zvonu zní prostorem a prochází celou bytostí. Všichni jsme součástí něčeho, co je velké, tajemné, co nás přesahuje. Těší mě žít ve světě, který poskytuje na každém kroku možnost poznávat a být překvapován. Každý díl naší životní cesty k nám promlouvá tichým hlasem a jen na nás je, zda uslyšíme. Do našeho světa patří neoddělitelně i tajemství a radost z poznání. Když se zajímáme o zákonitosti života, otevírají se před námi stále nové a nové obzory.

Jak tvoříš skladby, které představuješ posluchačům na svých koncertech?
Když jsem se poprvé vydal natáčet filmové podklady pro koncert, zdaleka jsem netušil, co mě čeká. Měl jsem možnost navštívit mnohá duchovní místa, např. Chartres, Saint Michel či menhirová pole v Carnaku, kde se lidé setkávali již od pradávna. A také jít na místa, kde pracovali a žili ti, kteří svůj život dali ve prospěch druhých – namátkou mohu jmenovat italského kněze Padre Pio, Františka z Assisi a mnoho dalších. Rád bych se zmínil o zkušenosti z loňského roku. Cestoval jsem z pracovních důvodů po Indii. Navštívil jsem mnohá místa, viděl mnohé z tamějších lidí, měl jsem možnost poznat jejich kulturu. Přes hmotný nedostatek tam nebyla jen soutěž, ale vzájemnost i mnohem více úcty navzájem. Když jsem se vrátil do Evropy, bylo to hodně jiné. Ti lidé, kteří neměli skoro nic, mě vlastně velmi obdarovali.

Co tě po dobu hraní na Vodnářský zvon asi nejvíce překvapilo?
Když jsme měli za sebou již více než 250 koncertů, přišla za mnou překvapená posluchačka koncertu s tím, že mi chce sdělit svůj zážitek. Před pokládal jsem, že se chce podělit o své pocity, jaké ale bylo mé překvapení, když začala vyprávět. Při porodu před čtyřiceti lety prožila klinickou smrt. Hovořila o tom, že při cestě ke světlu vnímala stejné tóny, jaké teď znovu slyšela na koncertě. Když zazněl Vodnářský zvon, řekla si: „To přece už znám.“ Potom si vzpomněla odkud. Netušila prý, že se ve svém životě ještě s těmito tóny setká.

Co tě inspirovalo při výběru názvu koncertu: Společná věc?
Když jsem chodil do školy, učili nás především soutěži – skoro celá kultura je na ní založená a ta rozděluje. Naopak lidé, kteří jsou si schopni přát dobré, jsou schopni vzájemnosti. Jak stárnu, tím více vidím to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje. Mimo jiné i proto jsem se rozhodl koncerty pojmenovat Společná věc. Když jsem nástroj poprvé uslyšel a vnímal zvuk, který mi byl blízký, zároveň jsem si také uvědomil, že není určen jen pro mě, ale je pro všechny, kteří mu chtějí naslouchat. Každý koncert je něčím nový a neopakovatelný. Velkým potěšením je pro mě stále závěrečná část koncertu – skladba Patria Deum. Zde vidíme hluboký prostor, tajemnou krásu a křehkost všeho, co nás obklopuje. Po této skladbě již zvu všechny přítomné k prohlídce Vodnářského zvonu zblízka. Lidé vnímají bezprostředně zvuk zvonu, ale zároveň vidí na vodní hladině uvnitř nástroje obrazy jednotlivých hraných tónů. Jen málokdy můžeme zvuk zároveň slyšet, vidět i cítit.

Článek připravila Ilona Manolevská
ve spolupráci s Duchovní univerzitou Bytí

Přehled koncertů a dalších aktivit Duchovní univerzity Bytí najdete na www.dub.cz